Ochrana žen a dětí je katastrofická, zatímco z LGBT se stává privilegovaná kasta

Lidská práva nedodržuje mj. drtivá většina afrických států. Téměř všechny podepsaly Mezinárodní úmluvu o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973, která byla přijata z iniciativy Kremlu,

ale jen čtyři z nich k roku 1984 parafovaly Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 ( včetně všech forem obchodu se ženami ) - dodnes ji neratifikovaly USA, Írán, Somálsko, Súdán, Nauru, Palau a Tonga. Stejným výsměchem je, že ji ratifikovaly, třebaže s mnoha výhradami, země s právem šaría, např. de facto otrokářská Mauretánie.

Žádný africký stát neratifikoval soubor mezinárodních smluv o lidských právech jako celek ( český Senát 24.1.2024 neratifikoval Istanbulskou úmluvu proti násilí na ženách o dva hlasy, Fiala : „ Stejně má jen deklaratorní povahu „ … ).

Ani miliarda dětí na tom není lépe.

Subsaharská Afrika utrpením žen a dětí překonává i jihovýchodní Asii, kde je nejvyšší míra úmrtnosti dětí pod 5 let, počet dětských sňatků nejvyšší,  a je zde nejvyšší počet dětí neregistrovaných při narození, tudíž právně neexistujících ( odlehlý venkov je bez infrastruktury i úřadů, do těchto vesnic pošta nedoručuje, nejezdí sem autobusy, rodič-rodiče by museli jít na úřad občanské registrace  měsíc pěšky tam a měsíc pěšky zpět ).

Na vině jsou i místní kulturní tradice, kdy novorozenec nedostane hned křestní jméno  –  matka musí novorozence nejprve ukázat širší rodině, a většinou je to poté otec, co jej pojmenuje, což může trvat i mnoho měsíců, pracuje-li mimo bydliště rodiny.

Takže i když se matce poštěstí dostat se strastiplně do porodnice, musí se s novorozencem bez jména vrátit a ukázat jej rozvětvené rodině. Samozřejmě, že chudé matky, které absolvovaly náročnou cestu ze své vesnice do porodnice se po pojmenování dítěte již do porodnice k registraci nevrátí, nemají na další jízdné ani peníze.

Právně nezaregistrované děti oficiálně nejsou občany daného státu, nemohou do škol, nemají nárok na zdravotní pojištění, tudíž ani na lékaře, rodiče nemají nárok na sociální dávky, přestože např. ve státech jižní Afriky jde o jednu třetinu dětí  (UNICEF).

V subsaharské Africe je právně nezaregistrovaných 10 mil. dětí, v Somálsku nejsou registrovány ani 3% dětí. Mnoho z těchto neregistrovaných dětí jsou sirotci po rodičích zemřelých na AIDS, kteří tak nemohou dostat ani majetek po svých rodičích, který propadne příbuzným.

UNICEF pomáhá  „ mobilními matrikami „, kdy po odlehlém venkově jezdí jeho kamióny s úředníky s razítkem, kteří registrují místní obyvatele do občanského statusu země ( nomádi často nevědí své křestní jméno a uvádějí jen příjmení, osamělé matky zase neznají údaje o otci svého dítěte ).   

Dospělým tyto pojízdné matriky dávají i identifikační doklad a současně si berou digitální otisky prstů. Doklad totožnosti potřebují zejména muži a ženy, které jezdí pracovat do měst - požadují je kontroly na policejních stanovištích na silnicích ( rozvojové země tvrdě potlačují ilegální migraci ).

1989 byla přijata Úmluva o právech dítěte ( do 18 let věku ), která se oné miliardě dětí vysmívá. Podle Úmluvy má dítě např. právo na svobodu projevu, čili i ta miliarda dětí bez práva na existenci.

Ochrana dětí nikam nepokročila, je stále katastrofická, včetně ve vyspělých zemích ( domácí a etatizované násilí v některých dětských domovech, na psychiatriích, v ústavech pro mentálně postižené děti, apod.).

Někteří pediatři, kteří mnohdy nenahlásí týrání dětí ze strany rodičů,  bojují pod falešnou vlajkou za právo dítěte na „ identitu „  za zrušení babyboxů s tím, že současná možnost anonymních porodů je dostatečná ( anonymní porod není úplně anonymní, zůstává např. záznam jména u zdravotní pojištˇovny, která porod platí ). 

V latinskoamerických státech a ve státech jihovýchodní Asie stále větší počet dětí již od předškolního věku žije na ulicích ( děti žijící v kanálech najdete i v Moskvě ).

Rodiny je nedokáží uživit ani neplodit. Mnohé z nich musí pro své příbuzné či pro ty, které je zotročují, žebrat, krást, prodávat drogy.  Když večer peníze neodevzdají, jsou brutálně zmlácené. Jiné jsou jejich otrokáři prodávané k prostituci, zejména turistům z vyspělých zemí.

Dívky jsou na tom samozřejmě hůře, mají omezenější přístup nejen ke vzdělání, ale i ke zdravotní péči. Více je ohrožuje AIDS, mnohé z nich, zejména v Africe a na Blízkém východě, podstupují barbarské mrzačení genitálií, aby zůstaly „ čisté „ až do sňatku. Dle UNICEF zmrzačení nedobrovolně podstoupilo 70 mil. dívek a žen, 60% z nich v Jemenu a v subsaharských státech, 40% v zemích BV a Maghribu.

Děti žijí s rodiči dlouhodobě ve věznicích, nebo jsou, zejména za krádeže, samy odsouzené, přičemž soudy nepřihlíží k tomu, zda je jim 8 let či 16 let. V roce 2020 komunistická Čína, stejně jako kdysi masový vrah bolševik a komunista Stalin, snížila trestní odpovědnost dětí na 12 let.

Černošské vlády JAR nedokázaly ani po 30 letech od nástupu Nelsona Mandely do prezidentského úřadu v roce 1994, kdy byl jihoafrický apartheid definitivně zrušen, napravit jeho sociální a ekonomické nerovnosti, a ani se o to nepokoušely  - hlavně se snažily vyvlastnit majetek bělochů a rozdělit si jej mezi sebou ( JAR má větší nerostné bohatství než Brazílie ).

Ve zkrachovalých státech, mj. Haiti, Afghánistán ( od vyhnání krále v důsledku kremelských intrik v roce 1973 Afghánistán nepoznal nic jiného než občanskou válku ), Pákistán ( jaderná „ velmoc“ ) , Zimbabwe, totálně zkolaboval především veřejný zdravotní a školský systém.

V muslimském Pákistánu veřejné školství plně nahradily islámské madrasy, financované monarchiemi Zálivu – že se v nich učí zejména Korán a jak být vzorným muslimem, včetně základní hygieny, je proto samozřejmé.

Pro chudé děti však nejsou zadarmo – neplatí za docházku penězi, ale když je potřeba bojovat ve jménu Alláha, imámové tyto své žáky povolávají, aby madrase svým životem v bojích vrátili, co jim dluží. Na druhé straně je naučí to, co by se nikdy nenaučili – psát, číst a počítat.

V Zimbabwe místní učitel za vysněné černošské vlády vydělává zhruba 29.000 zimbabwských dolarů ( zhruba 8 eur ) měsíčně, za což si lze koupit např. půl kila soli.

Proto učitelé v masovém měřítku zemi opouštějí, snaží se dostat do Evropy či do Austrálie, nebo alespoň do JAR, kde pracují jako kuchaři, stavební dělníci či na polích ( zatímco africké elity SVÉ děti posílají na západní univerzity, např. dcera Roberta Mugabeho studovala na univerzitě v Hongkongu ).

V Evropě si zatím žijeme jako v bavlnce ( do doby než to zkazí novodobý Hitler přezdívaný Putler) -  nemusíme s našimi dětmi s nejmladším na zádech denně chodit bosé několik km v trávě plné hadů k autobusu, pokud na jízdné máme peníze, a existuje-li nějaký autobus. Naše děti nesedí špinavé, rozcuchané a bosé „ ve škole „ na zaprášené hliněné podlaze, ani pod košatým stromem, pod kterým je výuka jen když neprší.

Školy v rozvojových zemích obvykle nemají židle ani stoly, natož knihovny s knihami. Dle UNICEF 78% dětí v JAR nemělo v ruce knihu.

Z nedostatku pracovních příležitostí, rodinných financí na nákup školních pomůcek, financování škol a autobusů rodiče/příbuzní posílají děti místo do škol do ulic prodávat bonbóny, cigarety, nabíječky do mobilů, aby domů přinesly alespoň pár „ haléřů „ . Jiní rodiče/příbuzní, zejména alkoholici a narkomani,  naopak děti posílají mobily krást či své dcery se prostituovat. Děti přihlížejí tomu, jak otcové bijí a týrají jejich matky. Ve velkých městech jsou děti za bílého dne unášeny a znásilňovány ( mj. Johannesburg ).

Charitativní organizace ve velkoměstech pomáhají osamělým matkám či velmi mladým/nezletilým rodičům. Hledají jim zaměstnání, jednou za měsíc jim nakoupí jídlo, mýdlo, když potřebují, dostanou ošacení a boty. Mnohé rodiny v JAR žijí ze starobního důchodu rodičů ( zhruba 110 euro/měsíčně ).

Milióny dětí umírají v rozvojových zemích na nemoci, proti kterým lze snadno očkovat, UNICEF pro očkování využívá i placené týmy místních dobrovolníků.  Proti očkování se staví především zločinecké režimy, např. Taliban v Afghánistánu, viz mj. „ Taliban zaútočil na tým očkující proti dětské obrně. Zemřelo šest policistů “ .

Děti trpí v důsledku podvýživy a špatné ústní hygieny „ leprou chudých „ /cancrum oris , noma ( řec nomein požírat ) - baktérií , která požírá jejich sliznici. Uchytí se v ústní dutině a do tří týdnů dětem znetvoří obličej, který zapáchá hnilobou. Děti vypadají jako monstra , říká se jim „ elephant kids „/sloní děti, mnohé z nich nosí masky.

Lepra chudých, která v Evropě vymizela před 150 lety, se vyskytuje ve 35 zemích Afriky, a v zemích jihovýchodní Asie. Zabírají proti ní širokospektrální antibiotika, ale mnohé rodiny ji považují za druh kletby, a v polygamních komunitách, kdy má otec až čtyři ženy, se ostatní ženy snaží postiženého dítěte zbavit pod záminkou, že je napadeno dˇáblem a přinese rodině smůlu. Rodina a celá místní komunita takové děti zavrhne, vyženou je a ponechají na pospas osudu. Děti budˇ zemřou hladem nebo zešílí.  Když je nevyženou, musí žít v izolaci v osamocené chýši/noře.  Rodiče je mohou provdat/oženit za slepé či jinak hendikepované lidi.

Některé charitativní organizace, když se o takovém dítěti dozví, se snaží otce přemluvit, aby nechal dítě s nimi odejít, že jej zdarma vyléčí ( lékařské „ charitativní „ týmy mu provedou rekonstrukci obličeje, zejm. z Francie/ Belgie, kde se operace provádějí, rovněž ve Švýcarsku ).

V drtivé většině o tom rodiče nechtějí ani slyšet, zejména má-li otec v komunitě nějaké postavení, např. vede místní koránskou školu. Muslimové, jejichž dcery chodí i doma zahalené a nesmějí vyjít z domu, tvrdí, že nemoc dítěte je prokletí, které na ně přivolal Alláh, proto se tomuto osudu nelze vzpírat léčbou.

9 z 10 postižených dětí na nemoc umírá, jizvy hnijícího zapáchajícího masa se prohlubují a usazují se v nich další infekce, baktérie se může dostat až do mozku.

V Africe je AIDS nemocí heterosexuálů ve městech, a postihuje stejně muže i ženy, což se výrazně liší od US a Evropy, kde hlavně postihuje mužské homosexuály a narkomany, užívající drogy nitrožilně, a poměr mužů k ženám je 13 ku jedné ( viz mj. můj článek „ AIDS a východní Evropa“ https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjNuvWj25eEAxW-_7sIHWHJAbYQFnoECA0QAQ&url=https%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D103146&usg=AOvVaw1L0SEXXgKmjOlfjDX_lwE_&opi=89978449) .

V Africe se AIDS bojí každý, i diplomaté a humanitární pracovníci – v případě zranění by se museli rozhodovat mezi rychlou smrtí bez transfúze nebo pomalou smrtí po transfúzi ( až 30% dárců krve je zde nositelem viru ).

V zkorumpovaných afrických zemích, např. ve Středoafrické republice, jsou antiretrovirové léky, které Africe financuje Světový fond boje proti AIDS, ve velkém rozkrádány a za vysoké ceny přeprodávány překupníky, zjevně za spolupráce místních úřadů. Fond přiznává jen „ některé nedostatky „ , aby neodradil své dárce ( např. v roce 2010 byl koordinátorem ve Středoafrické republice jmenován mauretánský lékař, jenž ve vlastní zemi zpronevěřil 4 mil. dolarů určených k boji proti AIDS ).

V jihoafrické Namibii je přes 30% obyvatel nakaženo virem HIV/AIDS, kteří po své smrti za sebou zanechávají početné skupiny sirotků ( některé rodiny mají i 20 dětí ), o které se stará nejstarší, jen o pár let starší, sourozenec.  Příbuzní, pokud je mají, si majetek zaberou pro sebe, dětem dají maximálně najíst a nechají je žít v kůlně, nebo je rovnou vyženou na ulici, kde spí v kartonových krabicích.

Ve Swazijsku je nejnižší délka života na světě – 32 let. V poslední africké absolutistické monarchii je polovina z miliónu obyvatel HIV pozitivní, a jedno dítě z deseti je sirotek. Panuje zde pověra, že sexuální styk s dítětem vás zbaví nemoci AIDS ( zatímco ministr zdravotnictví v sousední JAR veřejně tvrdil, že AIDS se lze zbavit česnekem, řepou a olivovým olejem ).

V Zimbabwe ( ex britská Jižní Rhodesie)  v roce 2008 ( 28 let po obdržení nezávislosti, kdy si místní etnika začala vládnout sama ) v době sanitární krize, kdy v hlavním městě Harare přestala téci pitná voda z kohoutků z důvodu, že došly prostředky na její dezinfekci, vypukla epidemie cholery ( předchozí vlna cholery zde udeřila v roce 1992 ).

Nákaza se do střev přenáší orálně-fekální cestou ( stejně jako břišní tyfus, virová hepatitida, tj. průjmová onemocnění vedoucí k totální dehydrataci ).

Zdrojem nákazy je především voda, infikovaná patogenními kmeny, a nedostatečná hygiena. V Zimbabwe, kde proruská Mugabeho vládnoucí elita stát rozkrádala, v té době přestalo fungovat zdravotnictví -  zimbabwský dolar byl zcela bezcenný, takže zdravotnický personál v čele s lékaři ze Zimbabwe emigroval či přestal do nemocnic docházet – nemocní lidé přicházeli do opuštěných nemocnic a umírali v čekárnách.

Fungovaly jen soukromé kliniky, které poskytovaly konzultace za 125 US dolarů, a péči za 800 - 4.000 US dolarů.

Nevládní organizace Lékaři bez hranic a UNICEF začaly distribuovat mezi lidi ve slumech na předměstích Harare, kde cholera vypukla, mýdlo, učit je hygieně, že si musí mýt ruce, nesmí jíst jídlo po druhých, nesmí manipulovat s mrtvými, a musí stavět latríny. Začalo platit vládní nařízení, že studně musí být 6-8 m hluboké.

Za totálního politického chaosu, kdy po „ sto „ letech vlády proruská Mugabeho strana v 3/2008 prohrála parlamentní volby a strany se na ničem nedohodly ( Mugabe byl prezidentem od roku 1987 do 2017, Kreml jej v roce 1980 s tímto úmyslem dosadil za premiéra ), vláda v 8/2008 lhala, že má situaci pod kontrolou, místo aby vyhlásila stav nouze a pustila do země zahraniční pomoc.

Lidé z okolí začali na trakařích svážet nemocné na kliniky v Harare, a městská radnice začala lidem poskytovat hroby zdarma.

Experti se obávali rozšíření epidemie do Zambie ( ex Severní Rhodesie ) a Mosambiku, mírně se šířila v JAR, která na hranicích se Zimbabwe vybudovala 5 zdravotnických středisek, které nemocné léčily.

Ve všech chudých zemích vzkvétá obchod s orgány, únosů nejsou ušetřeni ani místními lidmi tolik nenávidění turisté, např. na Madagaskaru, v Egyptě, kde turisté do chudinských čtvrtí mohou jen na vlastní riziko.

Shrneme-li: V Evropě si žijeme dobře, nemusíme dětem vyrábět hračky z plastových lahví a z pneumatik, jsme rozmazlení, a chováme se idiotsky.

Zabýváme se naprosto hloupými věcmi, např. genderově neutrálními barvami,  trapně se chlubíme, že budeme své dítě podporovat, když od předškolního věku bude požadovat změnu pohlaví či se bude chtít stát nebinárním exotem, Kenem či Kočičí ženou, a v 11 letech bude mít s požehnáním rodičů implantáty a po celém těle piercingy ( původně byly piercingy poznávacím znakem US homosexuálů ).

Viz např. „ V sedmi letech rodině řekl, že není dívka. Trans i nebinárních dětí přibývá „ – „ Zastavte tu akci, brojí spolek proti queer čtení dětem. Pořadatelé necouvnou. „, viz také Transgender žáků přibývá, školy v Česku se jim snaží vyjít vstříc, vyčlenily jim toalety "  - přibývá, protože neslyší a nečtou nic jiného než o kastě LGBTaj., být " trans" je pouhá móda, kterou utvrzuje politická korektnost na nesprávném místě ( školy ap.) a " chápající " rodiče.Školy by se měly místo politické korektnosti věnovat potlačení šikany.

Přestaňte rozebírat genderově korektní výrazy pro menstruující transsexuály -  genderfluidní osoby s proměnlivou genderovou identitou se najednou vyrojily, jen Kreml ví odkud. Můžeme tyto úlety přijmout i tolerovat, ale v žádném případě nejsme povinni jim tleskat a vykazovat pro ně pochopení.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/menstruuji-transsexualove-predstavitel-harryho-pottera-se-postavil-proti-rowlingove. A200609_110941_ln_kultura_jto

Zatímco v rozvojovém světě na minimu potřeb přežívají miliardy lidí ( kolik nás je skutečně na této planetě je pravděpodobně tajné ), na Západě dlouhodobě vykazuje úspěšnou činnost LGBT lobby, aby Kreml a Putinova FSB církev mohly vykazovat dekadenci Západu.

Homosexuálové jako všichni ostatní mohou být skvělými rodiči či pěstouny, anebo nemusí, viz článek „ Bití, házení o zem, ledové sprchy ? Děti jsme netýrali, tvrdí bývalý gay pár „, a následně „ Exkluzivní svědectví muže, který neúspěšně upozorňoval na týrání dvou chlapečků. Prokousnutý prst a zlomená žebra“.

Skupina LGBT ze sebe dělá „ utiskovanou menšinu „ , třebaže její sexuální orientace nikoho nezajímá, je to čistě jejich soukromá věc. Její Gay Pride Festivaly jsou s přihlédnutím k utrpení žen a dětí ve světě bezuzdně trapné.

Jedinci ze skupiny LGBT nemají žádné právo na zvláštní zacházení, jejich sexuální orientace není nemocí, vybrali si ji sami. Jejich dožadování se privilegií  ( mj. při změně pohlaví nové rodné listy, a hlavně nesmějí se veřejně kritizovat, proto jsou kastou  ) západní politické elity na úkor skutečných problémů  ( ochrana žen a dětí ) řeší zhruba od nástupu Putina.

Předvádění se na veřejnosti se může vymstít především jim samotným - kdyby se k moci dostala ultrapravice/ultralevice, které se derou do popředí, tak budou nedobrovolně nastupovat do vlaků podle úředních seznamů, které si sami svým exhibicionismem připravili.  

Měli by se poučit z institucionalizace homofobie v rozvojových a muslimských zemích, v Putinově Rusku a v jiných diktaturách ( kde obvykle ti, co pořádají hony na homosexuály, jsou sami homosexuálové, viz Hitlerova NSDAP a SS, viz karikatury Putin/Medvěděv ).

V mnohých rozvojových zemích místní média požadují, aby byli homosexuálové svrháváni ze střech, topeni v řekách, a v lepším případě uvězněni, např v Ugandě, ale totéž požaduje i FSB ruská církev.

Z 54 afrických zemí 38 penalizuje homosexualitu, zejména nejlidnatější africká země Nigérie, v níž na severu muslimové praktikují šaríu, Somálsko a Uganda.

V předvolebním klání, kdy si politici na homofobii zvyšují svoji popularitu, lidé, kteří neumějí číst a psát, vyrážejí do ulic s transparenty Homosexuálové patří do pekla !

Uganda je křestˇanská země, ve které mají US fundamentalističtí misionáři dodnes velký politický vliv napříč politickým spektrem.

Nejznámější je dnes tvrdě homofobní evangelistické hnutí Born Again Julia Oyeta, která má milióny členů a stovku svých příslušníků v 300členném parlamentu. V roce 2009 se Uganda pokusila prosadit v parlamentu zákon zavádějící pro homosexuály trest smrti. Text zákona, přijatý v roce 2013, se nakonec omezil na trest vězení. Ve stejném roce stejný zákon zavedlo Kongo RDC s tříletým až pětiletým vězením, v Libérii byl vyhlášen v roce 2012.

19.1.2014 vyšel se svojí homosexualitou na veřejnost známý 43letý keňský spisovatel a novinář Binyavanga Wainaina, zakladatel východoafrického literárního časopisu Kwani, v článku na internetu s názvem „Jsem homosexuál, mami“ , ve kterém se zpovídá své matce, umírající v nemocnici.

Pár dní před jeho zpovědí Nigérie vyhlásila nový ještě tvrdší zákon proti homosexuálům, který Wainaina označil za „ ostudu nás všech „.

Zákon odsoudil i Vysoký komisař OSN pro lidská práva s tím, že takto násilnické paragrafy ještě neviděl. Zákon tvrdě trestá nejen homosexuály, ale všechny skupiny a organizace solidarizující s LGBT.

Pobřeží slonoviny zákonem homosexualitu nezakazuje, ale ani nepodporuje, proto se tato skupina na sebe snaží neupozorňovat. Mohli by skončit veřejným lynčem.

Výjimku představuje JAR, která legalizovala homosexuální sňatky, aniž by to však přispělo k bezpečnosti zdejší LGBT komunity. Hony jsou především pořádány na lesby, ale vražděni jsou i novináři a aktivisté, kteří se skupiny LGBT zastávají. Např. v 7/2013 byl umučen k smrti novinář a aktivista Eric Lembembe.

Prvním africkým prezidentem, jenž boj proti skupině LGBT zpolitizoval, byl Kremlem dosazený diktátor Zimbabwe Robert Mugabe, jenž počátkem roku 2000, kdy se Putin dostal k moci, a když byly vyhlášeny první sankce proti jeho režimu, skupinu LGBT nazval „ imperialistickým implantátem“  ( v červenci 2013 britský premiér David Cameron  neštˇastně prohlásil, že „ chce do světa exportovat sňatky pro homosexuály“ ).

Další zranitelnou skupinou jsou v zemích bez důchodového systému staří lidé. Pokud se o ně nepostarají děti, pracují na ulici až do svého skonu.

Ani ve vyspělých zemích na tom zranitelné skupiny nejsou nejlépe, viz některé „ pečovatelské „ ústavy  „ léčebny „ dlouhodobě nemocných ( viz kauza týrání seniorů ve Slunečnici )  či mentálně postižených ( rozhodnutí porodit či neporodit  postižené dítě po varování z prenatální diagnostiky je pouze na rodičích, mají právo zakončit těhotenství interupcí, v žádném případě nejde o eugenistickou praktiku za účelem vytvoření Homo geneticus, jak se někteří bigotní věřící, zejm. v US, viz Mel Gibson, snaží tvrdit ).

Ctižádostiví rodiče a týrání dětí

O tomto tématu by mohl mluvit Michal Jackson, otec jej v dětství týral, měl dovoleno jen zpívat, dokonce jej nechal vykastrovat, aby měl vysoký hlas. https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwiNvbPi3oWEAxWr9LsIHTxNDCUQFnoECA0QAQ&url=https%3A%2F%2Few.com%2Fmusic%2F2018%2F07%2F11%2Fmichael-jackson-chemically-castrated-joe-jackson-conrad-murray%2F&usg=AOvVaw38Vwvfim8Nv1QhZFSz3slx&opi=89978449

Cílevědomí rodiče, vedoucí děti od předškolního věku k vrcholovému sportu  – není to forma týrání dítěte ? Viz kniha Lola Lafon : „Nadˇa v rovnováze“ ( Nadˇa Comaneci ) Nadia en équilibre ( Flammarion ), malá komunistka, která se nikdy nesmála. Pocházela z chudé rodiny a byla na školním hřišti jako sedmiletá objevena trenérem národního mužstva Belou Karolyis.

Rumunské holčičky z chudých rodin, jejichž osud nikoho nezajímal. Společnost nezajímalo jejich bití, týrání, ponižování ze strany trenérů, nikoho nezajímalo, že musely cvičit v horečkách a o hladu ( viz také malé holčičky plnící sen jejich matek v baletních školách „ Britské baletky promluvily o šikaně a anorexii. Drsné metody zažily i Češky“  ).

Nadia Comaneci *1961  se ve 14 letech proti své vůli proslavila na OH v Montrealu 1976. Sedmkrát dostala od rozhodčích známku desítku, která předtím nikdy v historii nebyla udělena.

Nikdo se nestaral o to, že byla jen maskotem své země, robotem, který nesměl vážit víc než 40 kg, a proto všechny tyto gymnastky, holčičky a dívky, trpěly krutým hladem, a výsměchem od trenérů, že „ jsou tlustá prasata „ … Komunistický režim její úspěch využil k propagaci skvělého komunistického dětství v zemi.

Na OH v Moskvě 1980, již nebyla oním 40kilovým zázrakem, světová média psala : „ Holčička vyrostla v ženu „ , tj. verdikt zněl – „ je po kouzlu „ .

Komunistický režim ji chtěl sice nadále k propagandě využívat, ale současně, protože přivezla  „ jen „ dvě zlaté a dvě stříbrné medaile, se pro něj jako „ voják bez orchidejí „ stávala zátěží, a nevěděl kam s ní.

Když její trenér Béla Karolyis 1981 s manželkou emigrovali a nevrátili se z US, zatímco ona se vrátila, rumunská tajná policie ji hlídala ještě více s tím, že do ciziny již nebude smět vyjet, což ji zdrtilo.

Dali jí práci v Gymnastické federaci, každé tři měsíce musela přinést z kliniky potvrzení, že není těhotná. Byla tak utrápená, že hrozila, že spáchá sebevraždu.

 Comaneci emigrovala do US pár týdnů před pádem režimu Ceaucesca 1989, kdy se připojila ke skupině, která byla po strastiplné noční šestihodinové cestě vysokým sněhem, kdy museli přeplavat i mrazivé jezero, propašována do Madˇarska. Comaneci odletěla do Vídně, kde byla přivítána jako celebrita, a pokračovala v cestě do US, kde se 1996 vdala za US gymnastu-olympionika, ve 45 letech se jí narodil jediný syn.

Týrané děti napříč Západem, viz mnoho kauz v ČR, mj. „Úřady o týrání Dominika věděly, ale nezasáhly „ novinky.cz, „ Polovinu týraných dětí soudy posílají zpět k trýznitelům“ novinky.cz, „ „ Ubil dvouleté dítě, protože plakalo, soud ho poslal na 13 let za mříže „  novinky.cz ( ano, čtete dobře, dostal jenom 13 let místo 130 let, a matka dítěte, obžalovaná z jeho dlouhodobého týrání, vyvázla jen s podmínkou ).

Na druhé straně skandinávské státy Deklaraci práv dítěte přehnaně dodržují do puntíku – ve Švédsku dáte dítěti přes zadek, a bude-li si na vás stěžovat na lince důvěry ( nebo soused, jenž to viděl ), můžete mít velké potíže s úřady.

Viz také mé články níže

Štědrovečerní prosba : pomáhejte slabším

Deklarace OSN o právu na toaletu

Morálka nepochází od Boha, mají ji i zvířata

Terorismus s lidskou tváří