Vzpomínky na Arafata

Arafatovy osudné omyly Jásir Arafat nic takového jako účetnictví nevedl – teprve Arafatův postupný pád od jeho podpory Saddáma při anexi Kuvajtu v roce 90 až po nenaplnění závazků dohod z Oslo, a naopak vyhlášení první ( v 12/87, vyhlásila ji OOP, ale faktickou moc v ní získal čerstvě založený Hamas, nepokoje skončily až podepsáním dohod z Osla), a poté druhé intifády v Gaze ( začala po návštěvě Ariela Šarona na Chrámové hoře 28.9.00 )  , kdy jeho mezinárodní izolace  nezadržitelně rostla , jej donutily zahájit osobní účetnictví.  

 Palestinští Arabové z okupovaných území měli tři hlavní finanční uskupení :

1. Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) – jedno z nejbohatších osvobozeneckých hnutí v historii, jehož majetek spravoval Jásir Arafat bez účetnictví z důvodu, „ aby nebyla ohrožena  palestinská národní bezpečnost “  (proto se stal šestým nejbohatším člověkem na světě – většina peněz skončila v posledních letech jeho života na účtech jeho manželky Suhy) …

Když nefinancoval vlastní kapsu, financoval „mírový proces“ , tj. uplácel významné lidi kolem sebe, a také odškodňoval rodiny palestinských Arabů zabitých v boji proti Izraelcům.

Např. v letech 79 –89 přicházelo na účty OOP ze zahraničí kolem 200 miliónů dolarů ročně, z toho 80 miliónů ze Saúdské Arábie.

Hlavním zdrojem příjmů OOP byly povinné odvody palestinských uprchlíků v cizině ve výši pět procent mzdy - Arafat v této době dostával každý měsíc šek v hodnotě 10 miliónů dolarů …

V 8/90 učinil osudovou chybu – jako jediný arabský představitel podpořil Saddáma Husajna v jeho anexi Kuvajtu - Saddám Husajn mu za to osobně vyplatil 150 miliónů dolarů – ale proud peněz  ze států Zálivu na palestinskou věc definitivně vyschl   …

Proto Arafatovo vedení v roce 93 podepsalo dohody z Oslo – US,EU a Japonsko za podpis těchto dohod začaly prázdnou palestinskou pokladnu vrchovatě naplňovat …

Z finančního hlediska to byla pro Arafatův klan druhá zlatá doba.

Arafat začal zpronevěřovat finance palestinské samosprávy v roce 94,  kdy jeho manželka přišla do jiného stavu, a zpronevěra nabyla na obrátkách v roce 96, kdy byl zvolen prezidentem palestinské vlády, a státní pokladnu převzal zcela do svých rukou,tj. rozhodoval o každém dolaru z ní …

O tom, jak rozhodoval, věděl jediný muž – Mohamad Rašíd, bývalý kurdský novinář z Iráku, který byl od roku 80 Arafatovým osobním finančním poradcem …

Arafatovi „ministři“ zpronevěřili část daní z pohonných hmot, vybraných Izraelci v letech 96-99 ve prospěch palestinské samosprávy, které převedli na účet telavivské banky Leumi.

Zpronevěřili také celní poplatky a daně z přidané hodnoty vybírané na dovoz zboží do Palestiny.

Arafatovi „ministři „ rozkrádali i pokladny státních podniků, které mají monopol na distribuci cementu, tabáku a mouky. Jejich největší dojnou krávou byl státní ropný podnik General Petroleum Corporation.

Ještě v roce 2000 si Arafat pořídil tryskový letoun Challenger za 23 miliónů dolarů, ale vzápětí učinil druhou kardinální chybu - s vypuknutím druhé palestinské intifády v 12/00 západní sponzoři přestali Palestinské samosprávě vyplácet finanční podporu .

Když si krátce před jeho smrtí přišli Arafatovi stěžovat policejní důstojníci na nevyplacené odměny, Arafat odpověděl : „ Já už peníze nemám, běžte za Sálimem.“

V 6/02 byl zvolen palestinským ministrem financí na naléhání Washingtonu a EU Sálim Fajád, bývalý činitel MMF, jehož úkolem bylo zprůhlednit finanční hospodaření palestinské vlády, přesněji skoncovat s praktikami Jásira Arafata.

V 9/03 MMF publikoval zprávu, potvrzenou Fajádem, že šéf palestinské samosprávy Jásir Arafat zpronevěřil 900 miliónů dolarů ze státní pokladny palestinské vlády, které nebyly uvedeny ve státních rozpočtech - šlo o peníze,které dorazily do Palestiny od EU v letech 94 –00.

Krátce nato Arafat, navzdory záchvatu zuřivosti své manželky Suhy v Paříži, 900 miliónů dolarů vrátil: putovaly z různých účtů na Kajmanských ostrovech, ve Švýcarsku a Lucembursku na konto Palestinského investičního fondu, který spravuje majetek palestinské samosprávy, a kterému šéfoval Sálim Fajád .

Zbytek Arafatových tajných fondů ve výši 300 mil. dolarů se však Fajádovi nepodařilo vystopovat.

2.Palestinské obchodní sdružení palestinských obchodníků (investuje např. do těžby diamantů v Africe) je také  velmi bohaté.

3. Palestinský investiční fond spravující majetek  palestinské samosprávy pod ministrem financí vznikl až v roce 00 - vlastní monopolní podniky v Palestině, např. na výrobu cementu, a je rovněž velmi bohatý.

V roce 00 začal Jásir Arafat v terénu zjevně ztrácet přehled a kontrolu nad palestinskými extrémisty, kteří již sedm let pošlapávali dohody z Osla, třebaže jen kvůli těmto dohodám Západ palestinskou samosprávu financoval …

V 7/00 Bill Clinton dostal Arafata a izraelského premiéra Jehuda Baraka za jednací stůl v Camp Davidu ve státu Maryland.

Jednání  jako vždy totálně zkrachovala  - Jehud Barak  mj. Arafatovi navrhl, že by se o Jeruzalém, který byl Izraelci v roce 67 vyhlášen „věčným „ hlavním městem Izraele, mohly oba státy podělit, kdyby byl předběžně prohlášen hlavním městem obou států , aniž by se  nejprve jednalo o tom, která část patří komu  …

V Izraeli se poté proti Jehudovi Barakovi zdvihla vlna odporu,  jeho návrh na rozdělení Jeruzaléma, který Arafat odmítl, mj.  zkritizoval Elie Wiesel.

I následná jednání v Paříži/PAR v 10/00, kde se Arafat naposledy objevil na mezinárodní scéně, byla zcela od věci  …

Přesto neplodná jednání formálně pokračovala ještě v 11/00 v egyptském městě Taba, protože v Izraeli se konaly volby, zatímco Clinton byl na odchodu z Bílého domu – volby „vyhrál“ George Bush II …

Tato volební konstelace přivedla Arafata k další osudově chybné taktice nejednat s Izraelem za Clintona, ale počkat si až na Bushe II, jehož otec Bush Senior byl proslulý svým obchodním a politickým  spojenectvím s arabskými představiteli, zvolení Bushe Seniora i Juniora sponzorovala i mocná bin Ládinova rodina : Arafat měl ještě v blahé paměti jednání s Izraelem v Madridu v roce 91, na kterých Bush Senior Izraeli vnutil řadu nevýhodných podmínek  …

Arafat nepředpokládal, že za Bushe Juniora budou mít hlavní slovo proizraelští  neokonzervativci, lidé napojeni na kruhy izraelského pravicového bloku Likud, kteří naslouchali přáním nového izraelského premiéra Ariela Šarona, tehdejšího šéfa Likud …

Nástup Bushe Juniora do prezidentské funkce se projevil bezmeznou podporou Washingtonu Tel Avivu.

V 5/01 izraelská armáda poprvé v historii použila při odvetě za palestinský sebevražedný útok bitevní letouny F16, které pak používala při odvetných akcích v Gaze zcela pravidelně.

Taktika sebevražedných atentátů hnutí Hamas, vhodně vyhlášená jeho vůdcem šejchem Jasínem na podporu 11/9, byla zcela kontraproduktivní, více než proti Izraeli byla namířena proti Arafatovi, kterého politicky zcela zlikvidovala, protože Izraelci proti pravdě tvrdili, že hlavním sponzorem palestinských sebevražedníků je Arafat …

Atentáty z 9/11 pouto mezi Bushem a Tel Avivem ještě více posílily, zatímco Jásir Arafat ani po 9/11 neprojevil snahu palestinské sebevražedné útočníky výrazněji odsoudit, třebaže jej k tomu EU úporně tlačila ( evropští diplomaté prohlásili,že Arafat nepochopil celý dosah, tj. obrovskou geopolitickou změnu atentátů z 9/11 pro celý svět, pravdou však spíše je, že 9/11 pochopil „ až moc dobře“ )   …

V důsledku nového „protiteroristického“ politického klima ve světě Izrael 3.12.01 po dalších dvou příhodných ničivých palestinských sebevražedných atentátech nazval Arafata „ hlavní překážkou  míru na Blízkém východě, a OOP hlavní světovou organizaci podporující mezinárodní terorismus „ …

Tímto dnem začala Arafatova „internace“ v jeho sídle v Ramalláhu v Předjordánsku, kde zuřila palestinská občanská válka, která vzešla z nepodařené druhé intifády , navíc bylo město neprodyšně uzavřené izraelskými tanky ( izraelský spisovatel Ellie Wiesel rovněž prohlásil, že „ Arafat byl vždycky tou nejzávažnější překážkou mírového jednání „ ) …

Po tři roky si Šaronův vězeň Arafat z této bizarní polorozbořené pevnosti v Ramalláhu ( nejvíce škod utrpěla po izraelském útoku v 8/02, kdy se změnila v haldu trosek ) , v „ mauzoleu“ zděděném po Britech (po Britech ji v roce 67 obsadili izraelští vojáci – odešli z ní, až když odešli z Ramalláhu  v roce 95) , učinil hlavní sídlo ( v pevnostní ruině žil v jedné místnosti bez okna, bál se nejen vyhoštění ze strany izraelských úřadů, ale i atentátu) – nabízeli mu luxusnější sídla, ale Arafat je sveřepě odmítal .

Až v roce 04 se Arafat mohl volně  přemístˇovat  mezi pásmem Gazy a Předjordánskem  – z jedné klece do druhé.

Bezprostředně pár týdnů po 9/11  James Welsh, jenž jako hlavní analytik NSA na OOP odposlouchával šéfy al-Fatah, přišel až po 25 letech s tvrzením, že „Arafatova al-Fatah stála za vraždou proizraelského Roberta Kennedyho, a že Arafat dal 2.3.73  příkaz k zastřelení US velvyslance Cleo Noel, US diplomata  George Curtis Moore, a belgického diplomata  Guy Eid, které obávané osmičlenné teroristické komando  „ Černé Září “ ( jeho identita  není zdaleka jasná, třebaže al-Fatah si toto komando  „ pronajímala“ ) zajalo při recepci na saúdskoarabské ambasádě v Chartúmu 1.3.73, a to poté, co Nixon odmítl propustit údajného vraha Roberta Kennedyho Sirhana Bishara Sirhana, muslima narozeného v Jeruzalémě „ …

Nahrávky se však podle Welshe z archívů NSA  „ ztratily“ …

Poprvé úlohu Arafata v těchto vraždách Washington řešil v roce 85, kdy Kongres na žádost několika senátorů v čele s al- Gorem zaúkoloval gen. prokurátora  Edwina Meese, jenž však s ničím objevným nepřišel s tím, že NSA, CIA , ani US zamini žádné důkazy proti Arafatovi nevlastní –  v roce 06 však Bushova vláda prohlásila, že US zamini po 33 let důkaz proti Arafatovi, jenž mezitím v roce 93 obdržel Nobelovu cenu za mír, ukrývalo …

V 1/02 izraelské námořnictvo zadrželo lodˇ Karine A, napěchovanou zbraněmi pro Palestince, a třebaže Arafat po pravdě tvrdil, že s touto aférou nemá nic společného, Izraelci jej v zahraničí dokonale zdiskreditovali.

Během této aféry Arafat dosáhl jediného úspěchu v celé druhé intifádě – během  třítýdenního vyjednávání s Izraelci se mu podařilo dosáhnout dodržení klidu zbraní mezi nejrůznějšími palestinskými ozbrojenými složkami – klid zbraní Izraelcům, kteří potřebovali intifádu, nevyhovoval, vzal za své až  14. 1.02 , když Izraelci zavraždili Rajída Karmiho, jednoho z vojenských šéfů OOP.

Následná vlna sebevražedných atentátů konečně izraelské armádě umožnila znovu obsadit celé Předjordánsko …

Ariel Šaron, který jako ministr obrany v roce 82 vpád do Libanonu řídil, zalitoval, že „ Arafata nezničil již tenkrát v Bejrútu „ – Arafat naopak izraelským novinářům tvrdil, že Šaronovi „ odpouští „ , a vyzval jej , aby se vrátil k jednacímu stolu, a sarkasticky mu připomněl „ staré dobré časy „ , kdy v roce 97 uzavřel  s ním a s izraelským premiérem Netanyahu jistou dohodu (která se jako všechny ostatní stala mrtvou literou ). Šaron na to hořce odpověděl, že „ Arafatovou výhodou je, že nehledí na Čas, chová se, jako kdyby mu nebylo již přes70, a měl před sebou věčnost.“

Diplomatická izolace Arafata vyvrcholila v 6/02, když George Bush ve svém projevu o „novém“ Blízkém východě  učinil z Arafatova odchodu z politické scény podmínku sine qua non.

Třebaže i EU nutila Arafata k radikálním reformám, Arafat  odpověděl, že se nevzdá ani jedné ze svých pravomocí, zejména ne kontroly nad bezpečnostními složkami …

Až v 3/03 na naléhání EU poprvé ustoupil, a souhlasil s vytvořením funkce palestinského premiéra, kterému byl ochoten postoupit některé své pravomoci , třebaže hořce poznamenal, že „ nechápe, proč by měl mít předsedu vlády, když je prezidentem jen nestátního útvaru „  …

K Arafatově nelibosti se premiérem stal oblíbenec Washingtonu a EU generální tajemník OOP Mahmúd Abbás, intelektuál mezi palestinskými vojenskými veliteli těžce neoblíbený .

O šest měsíců později Mahmúd Abbás v přímém střetnutí s Arafatem a s jeho  stoupenci ničeho nedosáhl (naopak,  tito mu hrozili, že přijde o místo gen. tajemníka OOP ), a byl nucen podat demisi …

Byl nahrazen svojí pravou rukou Ahmadem Korejem (abú Alaja), jenž neměl v úmyslu se Arafatovi a jeho klanu protivit  …

Eric Rouleau, mluvící plynně arabsky, padesát let působil na Blízkém východě střídavě jako velvyslanec a novinář – s Arafatem  se setkával  velmi často.

Při rozhovoru v roce 03 viditelně fyzicky sešlý Arafat jen souhlasně či nesouhlasně přikyvoval, mluvil za něj jeho poradce. Oběda po tiskové konferenci se zúčastnilo i několik palestinských ministrů, a rozpoutala se diskuse, zda má palestinská ústava stanovit, že palestinský stát bude laický či nikoliv.

Ministr zahraničí Nabil Šáth prohlásil, že z čistě politických důvodů ústava bude muset vyhlásit, že „ islám je státním náboženstvím“ , zatímco dva palestinští křestˇanští  ministři protestovali.

Arafat jen tupě zíral na svoji vidličku, aniž by se diskuse zúčastnil - když na něj naléhali , aby se vyjádřil, opatrně pronesl :“ Ještě jsem neměl čas si návrh palestinské ústavy prostudovat“  …

Eric Rouleau k tomu uvedl : „ V roce 69 během našeho prvního setkání, když ještě nestál v čele OOP, se Jásir Arafat ke stejné otázce vyjádřil mj. za přítomnosti Lachdara Brahímího, tehdy alžírského velvyslance v Káhiře ( poté alžírského  ministra zahraničních věcí, a v roce 03 zvláštního zmocněnce OSN  pro Irák ) zcela jednoznačně :  „ Demokratický palestinský stát bude založen na rovnoprávném postavení Židů, křestˇanů  a muslimů „ (pozn. Rouleau po smrti Arafata tvrdil, že Arafat pěl chválu na sefaradské Židy, bratrance Arabů, protože se s nimi v mládí v Káhiře přátelil , a poté u nich tajně žil na okupovaných územích po šestidenní válce – jiný autor však uvádí, že Arafat o těchto Židech prohlásil, že za pobytu v jejich rodinách poznal, že všichni Židé jsou stejní, a žádný z nich nechce žít v míru s palestinskými Araby.“ ) …

Původní profesí učitel abú Ijád, tehdy muž číslo dvě OOP, považoval Arafatův „demokratický projekt“ za velmi předčasný, a prohlásil :“ Palestinci zatřesou všemi pomerančovníky na Blízkém východě , a setřesou z nich všechny shnilé pomeranče, tj. zkorumpované a zkompromitované arabské režimy,které zrazovaly palestinskou věc od samého počátku jejich konfliktu  se sionisty . A ten jediný zdravý pomeranč - Izrael – zbyde pro Palestince,“ dodal se zlomyslným úsměvem.

Kolem stolu sedělo několik arabských velvyslanců, ale  nikdo z nich na tuto urážku nezareagoval, uvádí Rouleau, podle kterého arabský debakl  z 6/67 byl ještě příliš živý, a v té době se věřilo, že budoucnost boje proti Izraeli patří palestinským „revolucionářům“ , kteří v letech 69-70 začali setřásat „ shnilé pomeranče“  v Jordánsku  - sám Arafat ostře slovně napadal  jordánský královský dvůr , který palestinským Arabům na svém území poskytl útočiště ( pod tlakem svých sponzorů ze Saúdské Arábie a Iráku, z jejichž milodarů chudé Jordánsko žilo a žije)  …

V roce 70  však události v terénu skoncovaly s fantasmagoriemi palestinských představitelů.

V 9/70 ( „ Černé září „ ) americkými,britskými a izraelskými  zbraněmi dobře vyzbrojená armáda jordánského krále Husajna  v přímém vojenském střetnutí zmasakrovala palestinské fedájíny,  uzavřela na svém území všechny palestinské uprchlické tábory, a všechny Palestince vyhostila ze země ( Arafat však ještě nějaký čas žil v Ammánu v poloilegalitě ) …

Pokus Jásira Arafata a jeho spojenců z  Lidové fronty za osvobození Palestiny (FPLP) Georga Habáše, a  Demokratické fronty za osvobození Palestiny (FDLP) Najífa Hawatmeha o svržení hášimitské monarchie skončil tudíž velkým fiaskem …

Několik hodin před útokem jordánské armády abú Ijád Eriku Rouleau prohlásil, že je jasné, že palestinští fedájíni ve střetu se západní technikou prohrají, ale že se vedení OOP rozhodlo, že nepřistoupí ani na jeden požadavek jordánského krále .

Po masakru Arafat navíc ve vzácné sebekritice přiznal, že bylo chybou, že palestinší fedajíni přehnaně jordánské úřady i jordánskou armádu provokovali – a to se nezmínil o atentátech ze strany Palestinců na jordánské činitele, a o několika únosech jordánských letadel palestinskými teroristy ….

Arafatova sebekritika však byla více zamířena na rivalské organizace FPLP a FDLP , než na jeho vlastní organizaci OOP - pro Arafata, který byl v této bitvě vrchním velitelem spojených jednotek palestinských organizací, a tudíž za bitvu odpovědný, bylo těžké přiznat, že Palestinci prohráli stejně jako ostatní Arabové v 6/67 …

Proto Arafat vždycky tvrdil, že Palestinci v bitvách ,ve kterých byl jejich vrchním vojenským velitelem, tj. 1970 v Jordánsku a 1982 v Libanonu,  zvítězili .

V 2/04 od mezinárodního dění izolovaný Arafat, zcela zbavený svých zahraničních kontaktů, spáchal svoji poslední osudovou chybu :  když Ariel Šaron ku všeobecnému překvapení oznámil svůj úmysl stáhnout do konce roku 05 izraelskou armádu z pásma Gazy, Arafat na to opovržlivě zareagoval : “ 17 evakuovaných kolonií – no a co ??? Brzy je nahradí 170 nových „ …

Jednostranné stažení Izraele z Gazy bylo odhlasováno izraelským Knesetem 26.10. 04,  27.října začala politická agonie Jásira Arafata, a stoupala hvězda Izraelem, Washingtonem a EU podporovaného diplomata, vytrvalého zastánce dialogu, jakož i kritika vedení Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse , ideálního kandidáta pro post prvního palestinského premiéra , pod tlakem Izraele a Washingtonu nově zavedená funkce, která měla oslabit politickou moc Arafata , zavřeného od 12/01 v Ramalláhu  …

Mahmúd Abbás jako muž číslo dvě OOP, jeden ze zakladatelů OOP, a jeden z posledních abú (bojový pseudonym, Abbásův byl abú Mazén, jméno jeho zesnulého prvorozeného syna), zcela logicky vystřídal Jásira Arafata –  ve skutečnosti se však s odchodem abú Ammara / Jásira Arafata nikdy nepočítalo, respektive nikdo si tento okamžik nedokázal představit …

Arafat ztělesňoval palestinský sen – stejně jako prezident Burgiba či Násir. Ostatní palestinští předáci, kteří byli po Arafatově boku, byli vždycky jen druhořadí  -  mj. Hani Hassan, Mahmúd Abbás, či Farúk Kadúmí, jenž poté, co v roce 93 odmítl dohody z Oslo, politicky zakrněl.

Odkud se z čistajasna v 60.letech vzalo revolucionářské trio (abú Ammar alias Jásir Arafat , abú Džihád/ Chálil Wazír, zavražděný v roce 88 v Tunisku, a Wazírův zástupce abú Ali Ijád, zastřelený jordánskou armádou v 7/71), a jiní palestinští extrémisté, jako psychopat abú Nidal/ Sabrí Chálil Banna, zavražděný v Bagdádu v 8/02,  kteří  svým revolučním exhibicionismem složili Palestinu na lopatky, se nikdo moc neptal, stejně tak jak se nikdo neptá, odkud se zčistajasna vynořil Obama …

Al-Fatah vstoupila do OOP v roce 67, v roce 69, kdy se Arafat stal šéfem celé OOP, ji uznal i Kreml…

OOP , založená v roce 64 z iniciativy Násira, jako prozatimní  národní shromáždění palestinských Arabů, měla kancelář v každém arabském městě, a byla Araby považována za zastupitelský úřad  - navíc  v letech charakterizovaných podstatnou  „ krizí důvěry „  v meziarabských vztazích, byla palestinská věc jediným poutem  mezi politicky zcela různými režimy  …

Před zrozením OOP odboj za palestinské Araby vedly jen sousední arabské státy (ani Izrael neměl, akademicky, s kým vyjednávat ), především Egypt, který spolu s chudým ocáskem Jordánskem zahajoval každou válku proti Izraeli, a Irák .

Iráčtí baasisté představovali krajně extrémní stanovisko, odmítali jiné než vojenské řešení , jak prohlásil irácký ministr obrany : „ Věřím jen ve válku palestinského lidu a arabských dobrovolníků “ (jednat s Araby nechtěli ani židovští extrémisté z Irgun či z izraelské teroristické organizace Stern, jejichž příslušníci zavraždili v roce 48  prostředníka OSN a předsedu švédského Červeného kříže hraběte Folke Bernadotte , protože údajně „ pracoval pro Brity „ ) …

Šlo o celoarabskou neochotu s Izraelem jednat, oficiálně aby si svět nevykládal, že jednání jsou projevem uznání  práva Izraele na existenci , ve skutečnosti však arabský souhlas s jednáním narážel hlavně na hluboké meziarabské rozpory - atˇ již prohlašovaly cokoliv , Egypt, Jordánsko a Sýrie mírovou dohodu s Izraelem v důsledku prohraných válek potřebovaly  …

Odtud pramenila jejich čas od času  projevovaná váhavá ochota zasednout k jednacímu stolu – nicméně vždy byla převážena strachem, že budou nacionalistickými i islámistickými extrémisty vydáváni za zrádce arabské věci …

Proto kdyby k jednacímu stolu veřejně opravdu zasedli, vznesli by pro Izrael nepřijatelné požadavky, aby vyvrátili obvinění ze zrady – tudíž  bylo výhodnější, když s Izraelem vyjednávali tajně, což opravdu představitelé výše zmíněných států , navzdory svým veřejným prohlášením, činili …

Na druhé straně Alžírsko a Tunisko, od Palestiny zeměpisně vzdálené, zastávalo realističtější stanovisko – tuniský prezident Burgiba uvedl  :

“  Každý ví, že vojenské řešení palestinské otázky je nemožné, že by velmoci válku v několika hodinách zarazily – palestinští uprchlíci jsou tak krmeni nerealistickými sliby repatriace “ ( ani rezoluce RB OSN nebyly nikdy chápány ve své celistvosti, ale obvyklou praxí bylo, že z „ koláče“ rezoluce si zainteresované strany vybraly jen rozinky, vyhovující jejich vkusu ) ……

Byla to izraelská vláda, která jako první ustoupila ( jakákoliv jednání podmiňovala uznáním práva Izraele na existenci ), a po červnové válce 67 dala souhlas k nepřímým jednáním , k nimž mělo dojít na Kypru pod patronací zplnomocněnce OSN  Gunnara Jarringa ( nedošlo k nim v důsledku neústupnosti Egypta ) …

Pro zbylé arabské státy byl izraelsko-palestinský konflikt jen otázkou povinné solidarity, mnohdy dost mlhavé (navíc lze o této solidaritě pochybovat v případě , že by Palestina neležela na veledůležité křižovatce světa ) …

Všechny arabské státy odsuzovaly Izrael, ale podporu v boji proti němu poskytovaly nanejvýš finanční – Libanon neměl zájem na konfliktu, který by poškodil jeho vyspělé bankovnictví a turistický ruch ( ironií osudu Libanon zdevastovali právě palestinští Arabové )   …

Palestinská identita

Poprvé se o palestinských Arabech  jako o „ národu ze Svaté země „ mluví za ottomanského impéria . Arthur Koestler komentoval Balfourovu deklaraci  z 2.11.1917 jako deklaraci, v níž „ jeden národ slibuje druhému národu  území třetího národa „ .

Britská politika za mandátu nad Palestinou definovala Palestince jako „ nežidovské komunity přítomné v Palestině“ – Britové chytře pohlíželi na obyvatelstvo jen z náboženského hlediska – křestˇané, židé a muslimové – národ vyměnili za komunity.

Atˇ tak či onak, obě komunity se od samého počátku od sebe separovaly a izolovaly se jedna od druhé - nešlo jako na Balkánu o sousedství, které špatně dopadlo, ale o cílenou izolaci od samého počátku  …

Ten, kdo hájí názor, že nutným předpokladem míru na BV je obnovení územního statu quo před 5.6.1967, by si měl poctivě zodpovědět otázku : co tedy bránilo mírové dohodě před 5.6. 67, kdy žádná izraelská okupace ještě neexistovala ?

Historickým paradoxem rovněž je, že nebyla tak scestná představa, že to, co se Arabům nepodařilo ve frontálním střetnutí armád, by se palestinským Arabům  mohlo podařit bezperspektivním odbojem prostřednictvím diverzantských akcí guerillové války, a terorem teroristických organizací typu al-Fatah  …

Idealisté navrhovali pro Izrael a Palestinu federativní či konfederativní uspořádání se společným hlavním městem (faktem je, že Palestina tvoří zeměpisný, historický a hospodářský celek, jehož jednotlivé části jsou na sebe bezpodmínečně odkázány (vodní zdroje, přístavy, komunikace) . 

Nicméně ani pro Araby nespočívalo jediné řešení palestinského problému výhradně na území Palestiny – připouštěli i možnost usídlení palestinských Arabů v bezprostřední blízkosti Palestiny …

Otázkou však bylo – kde , či ještě choulostivěji: který arabský stát je na svém území přijme …

Pokusně byli usídleni v Jordánsku, kde však rozpoutali občanskou válku – nabízela se i možnost usídlit je v Iráku, v Sýrii či v Egyptě  - ale tito nejhorlivější bojovníci za práva palestinských Arabů je na své území kategoricky odmítli přijmout ( palestinští Arabové měli nejvyšší počet vysokoškolsky vzdělaných lidí) , přestože např. v případě Egypta z čistě hospodářského hlediska tato možnost skutečně existovala – egyptská vláda v té době navrhla usídlit na svých neobydlených územích 5 miliónů egyptských felláhů  (chudí rolníci a pastevci) z přelidněných oblastí  …

Vnitropolitický úspěch Arafatovy organizace al-Fatah spočíval v tom, že Arafat dokázal  pojmout do svého lůna všechny  palestinské proudy od levice po nacionalisty, křestˇany  či ortodoxní islámisty…

Po další prohrané válce OOP s izraelskou armádou , třebaže jí vzdorovala tři měsíce, musela Arafatovy bojovníky ze země cedrů s kufry i se zbraněmi evakuovat v 8/82 syrská armáda …

Izraelské zvláštní jednotky při  následné likvidaci palestinských teroristických buněk, které většinou měly sídlo i náborové oddělení v palestinských uprchlických „táborech“ ( byla to města než tábory, státy ve státě) způsobily v 9/82 masakr stovek palestinských civilistů v libanonských táborech Sabra a Šatíla .

Zpráva o tom Arafata „ dojala „ - se slzami v očích prohlásil, že  „ za masakry osobně stojí Ariel Šaron, ale že Palestince především zradily Spojené státy a Francie, které přislíbily, že jejich jednotky ochrání  palestinské civilisty, ale místo toho své jednotky z Libanonu předčasně stáhly“ …

Zatímco izraelští pacifisté bouřlivě demonstrovali na znamení solidarity s obětˇmi masakrů , arabské ulice v arabských státech zůstaly němé …

To byl již Arafat, po ultrakrátkém pobytu v Damašku, přestěhován do Tunisu, kde přijal i izraelské pacifisty ( Arafat po svém vojenském fiasku v Libanonu horečně navazoval přes francouzského velvyslance v Tunisu kontakty jak s vládou v Jeruzalémě, tak s významnými židovskými osobnostmi )  …

V roce 85 Arafat poté, co izraelské letouny rozbombardovaly generální sídlo OOP v Tunisu, pozval francouzského velvyslance do svého miniaturního pokoje, zasaženého izraelskou raketou : vytáhl z knihovny autobiografii generála Ezera Weizmanna, „ holubici mezi jestřáby“, a prohlásil, že to je muž, kterého si velmi váží, a se kterým by chtěl jednat.

V této době o Jásira Arafata jevil velký zájem Francois Mitterrand, který potřeboval osvobodit francouzské rukojmí zadržované na BV, zejména v Libanonu ( všechny blízkovýchodní teroristické skupiny byly infiltrováni Palestinci) . O pomoc v tomto smyslu Mitterrand osobně Arafata požádal koncem roku 85 prostřednictvím svého velvyslance v Tunisu …

Arafat proto vyslal do terénu své dva blízké spolupracovníky – jednoho do Bejrútu a druhého do Teheránu , aby zajistili „ bezpečnost“  francouzských rukojmích  …. V roce 89 pak Arafat triumfálně přiletěl na oficiální návštěvu do Paříže ( soukromě zde byl již v roce 85)  …

S Mahmúdem Abbásem „palestinská revoluce“ přešla od uniformy a pistole k peru úředníka.

Na rozdíl od Jásira Arafata (údajně 1929) byl Mahmúd Abbás (1935) především palestinským uprchlíkem – po první arabsko-izraelské válce odešel s rodiči do Sýrie, příliš mladý na to, aby mohl jako Arafat střílet do Izraelců v Gaze .

V Damašku dokončil školu a vystudoval práva, poté odjel na „studia“  na Orientální institut do Moskvy, kde se zabýval „sionismem“ .

Z Moskvy odjel do Kataru, kde si získal přátele, a dodnes s katarským emirátem udržuje privilegované vztahy …

V roce 59 Mahmúd Abbás s palestinskými Araby, kteří žili v Kuvajtu, mj. s Jásirem Arafatem , spoluzaložil organizaci al-Fatah, která se stala hnacím motorem OOP .

V roce 68 byl zvolen do Národní rady Palestiny, a od tohoto okamžiku začala jeho markantní evoluce směrem k pragmatismu – jen díky Mahmúdovi Abbásovi, OOP v roce 74 v OSN de facto přiznala právo Izraele na existenci, a již, alespoň formálně, neusilovala o vybudování palestinského státu na troskách rozbořeného Izraele, ale požadovala palestinský stát jen v rámci Gazy a Předjordánska …

Pro Jásira Arafata Mahmúd Abbás v této době představoval nepostradatelného diplomata s mezinárodními kontakty a sítěmi - vojenských abú měl Arafat víc než dost.

Koncem 70.let šel Mahmúd Abbás jako šéf zahraničního oddělení OOP ještě dále, a inicioval tajná jednání s Izraelem, jak s labouristy tak s pravicí, podle toho, kdo byl u moci …

Jeho zvolení do Výkonného výboru OOP v roce 88, ve kterém nahradil izraelským komandem zavražděného celosvětově hledaného palestinského teroristu abú Džiháda alias Chalída Wazíra (jeho oblíbeným útočištěm nebyla Moskva/MOW, ale Kuvajt) , svědčí o tom, jaká váha byla v OOP tajným jednáním s Izraelem přisuzována …

Po Arafatově osudové chybě kdy OOP podpořila Saddáma Husajna v jeho okupaci Kuvajtu, Arafat potřeboval služeb Mahmúda Abbáse více než kdy jindy. Mahmúd Abbás začal prošlapávat cestičky směrem k dohodám z Oslo, které pod jeho vedením vyjednal Ahmad Korej (abú Alája) …

V roce 96 se Mahmúd Abbás stal gen. tajemníkem OOP, mužem číslo dvě po Arafatovi - Abbás si však udržoval  pečlivý odstup od tehdejšího vedení Palestinské samosprávy, se kterou již všechno šlo pod  Arafatovým vedením s kopce …

Druhá palestinská intifáda definitivně pohřbila jakákoliv formální jednání , proto Abbás v kritickém roce 00  vyjednával s Arielem Šaronem pouze za veřejnou oponou ( téměř všichni palestinští politici si tajně přáli a přejí normalizaci vztahů s Izraelem ) …

Mahmúd Abbás kritizoval obě palestinské intifády i teroristické akce Hamasu vedené po vzoru libanonského Hezbolláhu s tím, že vojenské řešení palestinská území uvrhne do beznadějného chaosu a ruin, což se i stalo.

Krátce před Arafatou smrtí  se al- Fatah rozštěpila na následující klany :

a) skupina postarafatovská,věrná Arafatově stylu

b) skupina proAbbásovská

c) skupina ostře protiArafatovská stojící za Dahlanem (Mohamad Dahlan coby šéf protiteroristického oddělení  palestinských bezpečnostních složek vojensky zaútočil na šéfa  palestinských bezpečnostních složek v Gaze Mussa Arafata, jenž zůstal loajální bratranci Arafatovi), která požadovala  „ úklid v Augiášově chlévě zvaném Palestinská samospráva „  …

Dahlana podporovalo i ozbrojené křídlo al-Fatah/ Mučednické brigády al-Aksa, jejichž mluvčí  Mohamad Abú po Arafatově smrti prohlásil, že Brigády budou bojovat proti všem zkorumpovaným činitelům Palestinské samosprávy, zejména proti Arafatovu bratranci Mussa Arafatovi, šéfovi bezpečnostních složek palestinské samosprávy, a jiným palestinským ministrům , kteří dovážejí levný cement z Egypta, aby jej draze prodali Izraeli na stavbu Zdi kolem palestinských území .

O Arafatově bratranci uvedl, že je to starý mafián, který stojí za korupčními skandály a několika vraždami – běžně zatýkal jemu se protivící Palestince, a pak požadoval peníze od jejich rodin za jejich propuštění …

Mohamad Abú však přiznal, že útok na kasárna a hlavní sídlo Mussa Arafata ze 9/04 bylo chybou – povel k útoku prý dali místní šéfové Brigád, aniž se poradili s ústředím …

O Arafatovi Mohamad Abú prohlásil :“ Nechoval se jako obránce zákona a pořádku, ale jako Otec, který svému okolí otcovsky radí, jak má řešit problémy. Nicméně logika vyplývající z rodičovského respektu není zrovna nejúčinnější pro budování státu .“

Arafat samozřejmě nahrával „ staré gardě“ a marginalizoval mladší generaci předáků, deroucí se na povrch ( výše zmíněný předák palestinského „ Svazu mládeže“ Dahlan), což však neznamenalo, že se mladá garda od staré něčím lišila, jedinou odlišnou politickou kulturu od OOP měli islámisté …

Po smrti Arafata Palestinská prozatimní rada ztratila na významu, o to více, že byla stvořena jen jako prozatimní instituce, jejíž  doba trvání vypršela již v roce 99 …

Mahmúd Abbás pokračuje v pragmatické linii „ dvou států „,  a stejně jako Arafat si mnohé skupiny musí „ kupovat „ , což  jen potvrzuje limity reforem, které na Palestinské správě požaduje mezinárodní společenství  …

Palestinská politika se stále hraje jen na „ zadním dvorku“ , je roztříštěná a decentralizovaná : místní „solidární „ spojenectví pomáhala přežít izraelskou okupaci, ale s Arafatovým skonem centrální otěže,které Arafat třímal, vzaly za své, takže i tato místní spojenectví převážila nad centrální slabou vládou - z palestinského hnutí se tak stala rozmělněná kaše …

Bylo to již vidět na druhé intifádě, ve které na rozdíl od té první, již nebylo jednotné vojenské vedení, takže různé polovojenské složky se chovaly jako lokální mafie bez jakékoliv politické ideologie – příkladem byly Mučednické brigády  al-Aksa ,které se vymkly ústředí al- Fatah z kontroly, protože u jejich šéfů převážily lokální klientelistické zájmy nad zájmem ústředí …

V některých městech se tyto brigády dokonce napojily na hnutí Islámského džihádu …

Velkou neznámou byli v době Arafatovy smrti palestinští islámisté z hnutí Hamás zavražděného šejka Jasína – zpočátku se islámisté vyhýbali všemu, co by mohlo být prezentováno jako občanská válka - proto prohlašovali, že jim nejde o politickou moc, ale „jen“  o návrat k islámu , když vyjednávání Arafatových nacionalistů s Izraelem  nevedlo k ničemu …

Jak Arafat podivně onemocněl

Libanonský spisovatel Elias Chury rozebíral tajemnou dlouhodobou nemoc, na kterou Arafat zemřel , a která lékaře uváděla v úžas, a vyjádřil názor, že byl Arafat zavražděn ( podivně zemřel na konci mimořádného summitu Ligy arabských států v Káhiře v 9/70 k válce mezi OOP a Jordánskem,  i  pluk. Gamál Násir (52) , kterého oficiálně zabil třetí infarkt, anebo byl otráven)  ...

80% Arabů se domnívá, že byl Arafat otráven – utvrzují je v tom výroky jak vysokých palestinských funkcionářů, např.  Násira Kiduja, představitele palestinských Arabů u OSN, tak Arafatova synovce, či Arafatova osobního lékaře Jordánce Ašrafa Kurdaže – ti všichni požadovali vyšetřování.

Přidali se k nim i islámisté z Hamas, kteří ústy svého exilovaného šéfa politbyra Chálida Mešála, obvinili izraelské úřady, že Arafata otrávily.

Mešál připomněl, že i jeho chtěli dva izraelští agenti v Ammánu otrávit v 9/77, ale byli zatčeni -Tel Aviv musel dodat protijed a šéf Mossadu Dany Jatom podal demisi …

Arafatova manželka zase obvinila z otravy Arafata přímo palestinské vedení , takže i Arafatova smrt bude součástí jeho legendy.

Suha, Arafatova odloučená manželka, se v posledních dnech jeho života stala všudypřítomnou – kontrolovala prohlášení lékařů, zakazovala či povolovala návštěvy, veřejně zasílala výhružné vzkazy palestinskému vedení v Ramalláhu, a dva hlavní rivaly svého muže -  Mahmúda Abbáse a  Ahmada Koreje , obvinila, že chtějí Arafata  pohřbít zaživa …

Francouzští lékaři po smrti Arafata vyloučili, že by zemřel na otravu, a prohlásili, že zemřel na krevní onemocnění CIVD ( roztroušenou intravaskulární koagulaci) , která způsobuje četné mikroskopické embólie, léze játrových buněk, a vede k závažným krvácením se smrtelnými následky (Arafat od roku 00 trpěl závažnými poruchami trávení) …

Právě kvůli riziku krvácení nemohli vojenští lékaři provést biopsii jater, takže raději nechali Arafata  převézt na jednotku intenzívní péče, když mu předtím provedli transfúzi krevních destiček. A protože neprovedli biopsii, nemohli ani stricto sensu vyloučit cirhózu jater – játra totiž Arafatovi nefungovala, a právě léze játrových buněk byly pravděpodobně  příčinou náhlého zhoršení jeho stavu  -   alkoholismus lékaři vyloučili, leukémii rovněž, takže vůbec nedokázali pochopit, jak Arafat k CIVD , která není nemocí v přesném slova smyslu, ale jen symptomem anomálie , přišel – u pacienta jeho věku mohlo jít budˇ o karcinogenní či infekční virový či bakteriální  původ, ale testy prokázaly, že nešlo o infekci, a při vší použité ultramoderní technice se francouzským lékařům nepodařilo prokázat ani karcinogenní původ CIVD …

23.10.04 s povolením izraelských úřadů přijel Arafata do Ramalláhu vyšetřit tým tuniských lékařů , pro veřejnost  Arafatův poradce Nábil Abú Rudén prohlásil, že „ Arafat má jen ošklivou střevní chřipku“  …

24.10.04 izraelské úřady povolily Arafatovi odjezd do nemocnice v Ramalláhu . 27.10. izraelský rozhlas oznámil, že Arafat ztratil vědomí – v nemocnici jej navštívil muž číslo dvě OOP  Mahmúd Abbás a premiér Ahmad Korej ( tvůrci dohod z Osla z roku 93 ), který 28.10. měl  telefonický rozhovor s Arielem Šaronem, jenž prohlásil, že izraelská vláda nebude Arafatovi bránit v jakémkoliv léčení na jakémkoliv místě …

28.10.04  v poledne se na Arafata přijel podívat tým jordánských lékařů, kteří konstatovali, že Arafat trpí „ krevní anomálií, způsobenou budˇ virovou infekcí, rakovinou nebo otravou „, a že bude muset být převezen do nemocnice v zahraničí …    

Večer 28.10.04 dorazila do Ramalláhu Arafatova manželka Suha, která se od něho s dcerou odstěhovala do Paříže již počátkem roku 00.

Palestinská TV týž večer odvysílala záběry Arafata v pyžamu – vypadal velmi unaveně , ale usmíval se.

Úřad francouzského prezidenta  večer oznámil, že na žádost palestinské vlády bude Arafat převezen na léčení do Francie.

29.10.04 brzy ráno byl Arafat vrtulníkem jordánské armády převezen ze svého sídla v Ramalláhu do Ammánu (aby Izraelci umožnili Arafatovi převoz vrtulníkem do Jordánska, museli v noci nejprve odstranit z obrovského prostoru blokádu z betonových kvádrů , kterou  Izraelci vytvořili údajně kvůli Arafatově ochraně – betonové kvádry měly zabránit případným izraelským teroristickým komandům, aby se k Arafatovi dostaly ), a odtud jordánským vojenským letounem do Paříže.

V poledne letoun přistál ve Villacoublay, odkud byl Arafat vrtulníkem převezen do vojenské nemocnice Percy de Clamart.

30.10.04 palestinští představitelé popřeli, že by Arafat trpěl leukémií.

Arafat ještě žil, ale izraelská vláda začala horečně uvažovat o místě, kde by mohl být Arafat pohřben –  31.10. 04 se izraelská vláda  na své mimořádné schůzi ostře postavila proti pohřbení Arafata na malém muslimském hřbitůvku na Chrámové hoře v Jeruzalémě – ještě měla v živé paměti monstr pohřeb Fajsala Husajního z roku 01, který byl na Chrámové hoře pohřben vedle svého otce.

Izraelská vláda navrhla jako místo Arafatova odpočinku pásmo Gazy, kde je pohřben již Arafatův otec a jedna z jeho nejmilejších starších sester, která zemřela v roce 99 …

1.11.04 palestinská delegátka ve Francii Leila Šahídová prohlásila , že se Arafatovi daří „daleko lépe „,  a dementovala kolující informace, že byl otráven.

3.11.04            byl Arafat po vážných klinických komplikacích převezen na jednotku intenzívní péče, kam jej přišli navštívit Mahmúd Abbás a Farúk Kadúmí, šéf politického oddělení OOP, který od vojenské porážky OOP v roce 82 v Libanonu žil v Tunisku, načež Arafatova žena Suha spustila poplach, že tito dva pánové chtějí Arafata odpojit od přístrojů …

4.11. 04 byl Izrael informován, že se zdravotní stav Arafata prudce zhoršil ( mozková smrt, kóma stupně čtyři ).

Odpoledne přišel Arafata navštívit i Jacques Chirac, třebaže tím postavil Paříž do choulostivé situace v jejím problematickém vztahu k Izraeli …

V Ramalláhu byla svolána mimořádná schůze vlády .

24 hodin zmatků kolem smrti Arafata :  mrtvý-živý-mrtvý …

Poté, co francouzské lékařské a vojenské kruhy pro francouzskou tiskovou agenturu AFP již 4.11.04 prohlásily, že  na přístrojích napojený Arafat je ve stavu mozkové smrti  „ v hlubokém a nezměnitelném kómatu stupně 4 “, zástupkyně OOP ve Francii Leila Šahídová  5.11. 04 brzy ráno kategoricky prohlásila , že Arafat není ve stavu mozkové smrti, ale ve „ změnitelném kómatu mezi životem a smrtí - může se probudit a nemusí „ , dodala.

Palestinská samospráva chtěla očividně získat čas, aby na mimořádném zasedání v Ramalláhu připravila změnu vedení po Arafatově smrti.

5.11.04 se v Gaze  konala mimořádná schůze představitelů 13 palestinských politických hnutí, na které palestinští předáci přiznali, že Arafat svojí smrtí uvolnil obrovský politický prostor, který si po celý život uzurpoval (  od roku 93 byl de facto diktátorem )  …

Z lékařského hlediska přesná definice mozkové smrti neexistuje – při mozkové smrti či  „překročeném“ kómatu mrtvola nemusí projevovat klinické příznaky smrti, protože její krevní oběh a dýchání ještě udržují přístroje …

Ve Francii o mozkové smrti lékaři hovoří tehdy, jestliže přístrojové záznamy ukáží dvakrát po sobě po čtyřech hodinách existenci masívního a nezvratného poškození systému centrální nervové soustavy . Jakmile je tato diagnóza stanovena, probere se s příbuznými , kdy má být provedeno odpojení od přístrojů .

8.11. 04  muž číslo dvě OOP  Mahmúd Abbás, premiér  Ahmad Korej,ministr zahraničí  Nabíl Šáth , a předseda palestinského parlamentu Rawhí Fatúh nakonec přes veřejná urážlivá prohlášení Arafatovy manželky na TV kanálu al-Džazíra přiletěli do Paříže, aby se  naposledy odebrali k lůžku svého šéfa .

Přijal je francouzský ministr zahraničí  Michel Barnier a Jacques Chirac.

Odpoledne  8.11. Elysejský palác oznámil, že volal US prezident George Bush, a ptal se po Arafatově zdraví …

Palestinská delegace, která dorazila 8.11. Arafata navštívila až  9.11. ráno, kdy byl již po smrti ...

OOP obvinila Arafatovu manželku, že kvůli svému osobnímu prospěchu zneužívá francouzskou legislativu, a rozhoduje, kdo Arafata navštíví a kdo se dozví informace o jeho zdraví. Předseda palestinského parlamentu na al-Džazíře zaútočil na Suhu, a vyzval ji, aby se veřejně omluvila palestinskému lidu, nicméně 10.11. palestinský ministr zahraničí prohlásil, že konflikt se Suhou je „urovnaný „  – prý byla velmi rozrušená a vystresovaná – Palestinská rada jí prý ujistila, že bude  palestinským národem  stále respektovaná a ochraňovaná  „ …

K Arafatovu lůžku se 10.11. 04 odebral i šéf palestinských národních tribunálů  imám Tajsír Tamímí, Arafatův osobní přítel, aby mu poskytl poslední „útěchu“  …

10.11. však již bylo jasné, že je Arafat po smrti ( skonal již v noci z 8. na 9. listopad, kdy jeho smrt palestinští předáci zamaskovali informací „ o ještě hlubším kómatu“ – Mahmúd Abbás mu dokonce ještě 9.11. popřál „ brzké uzdravení „ …),  bytˇ stále jeho orgány na přístrojích mechanicky fungovaly ( ministr zahraničí Nabíl Šáth prohlásil, že islám zakazuje jej odpojit od přístrojů  ) …

Jeden palestinský činitel, který nechtěl být jmenován, prohlásil, že Arafatova smrt bude oznámena 10.11. , nakonec oficiálně skonal až 11.11 (francouzské vojenské lékařské kruhy byly oznámeními různých palestinských činitelů o Arafatově zdraví velmi pobouřeni – „ oni si skutečně myslí, že můžeme naprogramovat smrt, až se jim to bude hodit „ , rozčilovaly se ) …

Nemuslimská Arafatova smrt

Způsob Arafatovy smrti ( kóma a napojení na přístroje ) vyvolal rozruch  mezi arabskými muslimy , kteří začali řešit, jak vlastně Korán definuje odchod na onen svět, kdy se muslim potká s Alláhem, a zda je v islámu mozková smrt totožná se smrtí přirozenou …

Islámští učenci tvrdili, že Korán toto nereguluje, ani jednotlivé hadith, výklady k němu.

Náboženská autorita se v této věci musí podřídit autoritě lékařské – např. imám Pařížské Mešity potvrdil, že „mozková smrt je smrt skutečná „ …

Islám nepovoluje u trpících euthanásii, ale také nepovoluje  zpomalování/oddalování  smrti . Jestliže tedy lékař prohlásil muslima za mrtvého či za umírajícího , imám či jeho asistent přicházejí splnit obřad šaháda – „šaháda“ je slovo,které umírající muslim musí jako poslední slovo vyslovit – šaháda znamená „Je jen jeden Bůh a Mohamad je jeho Prorokem“ , jeden z pěti pilířů muslimského vyznání.

Jestliže  jej umírající již nedokáže vyslovit, nebo jde o mrtvého muslima, musí mu toto slovo pošeptat do ucha nejdůležitější člen rodiny, muslimský lékař nebo muslimský duchovní – ten, kdo mrtvému takto posloužil, je u Alláha dobře zapsán, a jeho duše je ochráněna před Peklem.

Musí při tom držet zvednutý ukazovák mrtvého či umírajícího, aby jej Alláh dokázal identifikovat.

Agónie je , stejně jako v ostatních náboženstvích, doba usmiřování s Bohem.

Proto u lůžka mrtvého příbuzní odříkávají modlitby a recitují verše z Koránu.

Lůžko umírajícího je natočeno směrem k Mekce.

Jakmile muslim vypustil duši, osoby kolem jeho lůžka shromážděné znásobují své chvály na mrtvého, aby je slyšeli dva andělé, kteří  přiletí pro duši zemřelého.

Pohřbení se koná velmi rychle, ještě týž den před západem Slunce, ale vždy do 24 hodin od skonu muslima (proto také, kromě jiného, palestinští činitelé oddalovali prohlášení Arafata za mrtvého , aby Káhira mohla připravit pohřeb – zemřel v noci z pondělí na úterý , ale pohřeb se konal až v pátek 12. 11. dopoledne ) …

Opožděnější odchod za Alláhem je možný v případě, kdy rodina jede na pohřeb z daleka, anebo jeho tělo se převáží z daleka - islám totiž ignoruje období mezi skonem a setkáním s Alláhem , které křestˇanská teologie považuje za období očistné (očistec).

Muslimové mohou být pohřbeni i v cizině, ale vždy jen na muslimském hřbitově. Pohřbu se zúčastňují zásadně jen muži ...

Muslim , aby se setkal s Alláhem, musí zemřít jen v muslimské zemi anebo v zemi spřátelené (jako Arafat ve Francii ). Zemřít ve znepřátelené nemuslimské zemi muslim může jen za džihádu …

Nejlépe však Alláh muslima přijme, jestliže zemře v Mekce, a to jako poutník – druhý nejlepší den skonu je při ramadánu z 26. na 27. den …

Nejlepší den pro pohřeb je pátek, den velkých modliteb .

Arafatův velkolepý pohřeb

se konal za mimořádných bezpečnostních opatřeních v káhirské čtvrti Héliopolis , která jde velmi dobře neprodyšně uzavřít ( přestože byl Arafat velmi populární u muslimské chudiny, obyvatelstvo se pohřbu zúčastnit nesmělo),třebaže podle své závěti chtěl být pohřben v Jeruzalémě  (francouzská TV odvysílala v den  jeho smrti  černobílou reportáž s mladým štíhlým Arafatem zakrytým tmavými slunečními brýlemi  s černobílým šátkem -  na otázku , kde by chtěl být pohřben, mladý Arafat již tehdy bez zaváhání odpověděl, že ve Svatém městě v Jeruzalémě , kde se (podle jedné verze ) narodil, ale jeho přízvuk prozrazoval káhirský původ)  …

Zúčastnilo se jej 16 představitelů států a vlád, převážně arabských a muslimských z celého světa  ( TV al-Džazíra poznamenala, že se při Arafatově uctění moc nevyznamenaly maghribské státy) …

Většina evropských vlád vyslala ministra zahraničních věcí – Izrael pohřeb ignoroval, US vyslaly jen náměstka ministra zahraničí pro Blízký východ  Williamse Burnse (Colin Powell byl posledním US činitelem,který se s Arafatem setkal v  4/02) …

Arabskými státy bylo kritizováno i Německo – třebaže německý ministr zahraničí Joschka Fischer, jenž o terorismu z vlastní zkušenosti „také něco věděl“,  pohřeb „ prošvihl“ údajně jen z důvodu, že vzdušný prostor nad Německem byl  „zcela ucpaný „ …  ( Pravdou však bylo, že se Joschka Fisher vždy pečlivě vyhýbal , aby Arafata v jeho polorozbořené pevnosti v Ramalláhu nenavštívil , protože Německo musí od konce války dbát především na pocity Izraelců  ) …

Paříž/PAR, která ani na chvilku nezaváhala přijmout Arafata na léčení,  mu připravila i důstojný konec ( který, jak zdroj z Elysejského paláce naznačil, byl i v zájmu Izraele - Palestinci si příjezd  Arafata i transport jeho ostatků vyjednali s Tel Avivem přímo bez zprostředkování francouzské vlády ) …

Všechna arabská média pěla chválu na Francii, která se  „ opět „, navzdory svému zákonu o zákazu nošení ostentativních náboženských symbolů na veřejných lycejích,  stala „ největším přítelem Arabů“ – záběry francouzské Republikánské gardy, které slavnostně nesly Arafatovu rakev,  pozvedly všem Arabům ducha …

Egyptský vojenský vrtulník pak mrtvé tělo dopravil do Ramalláhu, kde byl pohřben ve své čtvrti Mukata´a , kde měl v posledních třech letech hlavní štáb i „domácí“ vězení .

Arafat celý život neustále „ cestoval“, většinou nedobrovolně  (Kuvajt, Jordánsko, Libanon,Tunisko ).

Do Palestiny se v roce 94  po 25letém exilu vrátil z Tunisu, a pravděpodobně bude cestovat ještě i po smrti, protože se palestinští ministři vyjádřili, že jej definitivně chtějí pohřbít až v Jeruzalémě …

Nakonec Arafat zemřel na pařížském předměstí ve francouzské vojenské nemocnici, daleko od svých a od své  „ svaté „ země  - zemřel, tak jak žil : vždy bez trvalého bydliště, a  tam, kde jej nikdo nečekal.

Při pohřbu v Ramalláhu ( Suha a Arafatova dcera se zúčastnily pohřbu jen v Káhiře, do Ramalláhu neodletěly) se na 300 palestinských činitelů z Gazy nedostalo přes izraelský checkpoint v Erez , ale pohřební ceremonie všude na palestinských územích proběhly bez nejmenšího incidentu .

Madam Arafatová

Suha z okupovaných palestinských území odjela počátkem roku 2000,  a od té doby ani jednou svého manžela nenavštívila - ovšem, je možné, že jí v tom zabránilo samotné palestinské vedení, které nechtělo, aby se s ní Arafat stýkal – např. v roce 02 se marně pokoušela s Arafatem spojit ( Arafat se svojí podivnou nemocí byl již tehdy fyzicky velmi sešlý, v 7/00 při setkání v Camp Davidu s Billem Clintonem a izraelským premiérem Jehudem Barakem vůbec nemohl chodit – v podstatě jej podpírali, a vsunovali do dveří jako loutku ) …

Suha s diplomem ze Sorbonny je jedna ze tří dcer pařížského bankéře, vystudovaného v Oxfordu, a Raymondy Tawilové, silné osobnosti, která  založila Palestinskou tiskovou agenturu, blízkou Jásiru Arafatovi , takže Suha se věčně pohybovala v kruzích hájících palestinskou věc, a sama dělala prostředníka mezi Arafatem, exilovaným v Tunisku, a ostatním světem …

S o 34 let starším Arafatem se setkala v PAR v roce 85, a odjela s ním do Tunisu jako „ finanční poradkyně“  …

Koncem 80.let se šedesátník Arafat do své „ finanční poradkyně „ zamiloval, ale aby se mohla stát paní Arafatovou, musela nejprve formálně konvertovat na islám , třebaže zůstala přesvědčenou křestˇankou církve řecko-ortodoxní …

Její tajný sňatek se „ šéfem“  v roce 90 Arafatovo okolí neslo velmi nelibě – vpadla mezi ně jako luxusní vichřice, která nikdy nezažila život v ilegalitě, navíc to byla  neupřímně konvertovaná křestˇanka …

V prvních letech po svatbě si na Arafata činila takový nárok, že s ním téměř i úřadovala – poprvé však narazila v roce 93, když jako První dáma chtěla s Arafatem jet v oficiální palestinské delegaci do Oslo – Mahmúd Abbás tehdy prohlásil, že „ tato mladá blondˇatá dáma nemá v palestinské delegaci co pohledávat , a budˇpojede ona nebo on !“ – Arafat tehdy poprvé musel své „ SuSu“, jak ji nazýval, odmítnout – Suha zůstala rozzuřená doma. Nicméně v 7/94 stála rozjásaná po jeho boku, když se triumfálně vracel do pásma Gazy jako prezident Palestinské samosprávy …

Suha byla zvyklá nakupovat v nejlepších pařížských salónech – trhy v Předjordánsku či v Gaze ji neuspokojovaly.

Luxusní styl jejího života, nákladná renovace jejich domu v Gaze, a její další nákladné vrtochy, které uskutečňovala jako První dáma přes svoji Nadaci, vůbec nešel dohromady se spartánským životním stylem Jásira Arafata  -  nevraživost Arafatových spolupracovníků nakonec způsobila, že polovinu času trávila v Paříži, kde v roce 95 porodila i Arafatovo jediné dítě  -  dceru Zahwa, kde s ní i od 1/00 žila.   

Po Arafatově smrti se Suha s dcerou přestěhovala do Tunisu, kde dostaly i tuniské občanství – ale jen do roku 07, kdy se Suha nepohodla s manželkou tuniského prezidenta, načež jí občanství bylo odejmuto ( její dceři zůstalo), a její konta v Tunisku byla zmrazena – proto se Suha odstěhovala na Maltu .

„Arafatův“  majetek

Izraelský ministr zahraničí Sylvan Šalom se nechal slyšet, že  „ Arafat po sobě zanechal obrovské množství peněz a právě boj o tyto peníze provází Arafatovo nástupnictví „  …

V roce 03 US časopis Forbes ve svém seznamu miliardářů umístil Arafata na šestou pozici, dvě příčky za britskou královnu.

Jásir Arafat byl velkým akcionářem mj. firmy Coca Cola, jedné tuniské firmy prodávající mobilní telefony, a majitelem velkého množství účtů v daňových rájích …

Jaký majetek po sobě skutečně zanechal však nikdo neví. Sám Arafat žil jako asketa, vlastnil jen postel a několik uniforem ve skříni, ale potřeboval spoustu peněz na utvrzování své politické moci, kupoval si loajálnost, či umlčoval penězi nespokojené skupiny …

Velmi štědrý byl ke své manželce, které měsíčně vyplácel 200.000 dolarů –  poté, co se odstěhovala natrvalo do Paříže v 1/00, jí bylo na její pařížské účty v letech 01 – 03 ze Švýcarska vyplaceno několik desítek miliónů dolarů , jak v roce 03 zjistila Francouzská národní banka a Tracfin, instituce pověřená bojem proti praní špinavých peněz, a jejichž původ prověřovala Evropská komise proti defraudaci finanční pomoci EU.

Konec palestinského triumvirátu

Třebaže 26.11. 04 palestinský ministr Kadura Fares , blízký Marwanu Bargutimu, přečetl prohlášení v izraelském vězení za několik vražd uvězněného Marwana Bargutiho, oblíbeného zejména u mladší generace,  že v zájmu jednoty se tento voleb nezúčastní , poté co jej navštívila manželka advokátka , Barguti názor změnil, a 30.11. vydal prohlášení, že se voleb proti Abbásovi 9.1.05  jako nezávislý kandidát zúčastní ( izraelské úřady prohlásily, že jeho propuštění z vězení ale nepřichází v úvahu )  …

V Egyptě  v 11/04 zemřel  mladší bratr Arafata  Fathi Arafat (67) na rakovinu žaludku.

V Káhiře vystudoval medicínu, a jako lékař pracoval v Egyptě, Kuvajtu a Jordánsku . Stal se zakladatelem Palestinského Červeného kříže , jehož se v roce 01 stal i čestným předsedou. Byl rovněž členem al-Fatah.

Zdálo se, že po Arafatově smrti bude muset al-Fatah  bojovat za svoji politickou legitimitu, ale nestalo se tak .

Al- Fatah je převrácený akronym z arabského Harakat al-Tahrir al-Watani al-Filastini (Palestinské národně-osvobozenecké hnutí) .

Washington a EU podporovali nástupnictví Abbáse, šéfa al-Fatah, a tím i štědře financovali a financují  exArafatovu teroristickou organizaci, která se ideologicky vůbec nezměnila, třebaže US zamini al-Fatah dnes nálepkuje jako „umírněné“ hnutí, zatímco, komicky, jeho vojenskou odnož Aqsa Martyrs Brigades označuje za organizaci „ teroristickou“ …

Faktem je, že za vojenskou odnož al-Fatah se Mučednické brigády Aqsa samozvaně prohlásily, a že se k jejich založení pyšně hlásí muž číslo dvě palestinského parlamentu Marwan Barguti ( číslem jedna je hlavní palestinský vyjednávač Ahmad Queri), jenž si nárokuje i autorství intifád …

V palestinském parlamentu, financovaném EU,  dnes zasedají i další členové Brigád al-Aqsa, kterými jsou i členové bezpečnostních milic al-Fatah …

19.11.07 na západním břehu Jordánu členové Brigád al-Aqsa zastřelili izraelského důstojníka z elitní jednotky Golani Brigade Ido Zoldana, a to 8 dní před datem, kdy se měly konat „mírové „ rozhovory mezi  Jehudem Olmertem a šéfem al-Fatah Abbásem v Annapolis, Maryland, aby mohl být v roce 08 vyhlášen Palestinský stát v réžii al-Fatah …

K údivu světa vyšlo najevo, že izraelskou policií zatčení střelci jsou členové Brigád al-Aqsa z řad palestinských policistů, a to z elitního útvaru  „Preventive Security Forces „ /PSF , založených a sponzorovaných Washingtonem pro výcvik policistů ze členů al-Fatah  …

Tuto choulostivou informaci vypustila izraelská armáda, ale až po jednání v Annapolis .