Srebrenica, politický Disneyland Madelaine Albrightové

Phillip Corwin, za války v Bosně nejvyšší civilní představitel OSN v BH,  a Portugalec Carlos Martins Branco, za války v Bosně zástupce velitele OSN pro zpravodajskou činnost, váleční zpravodajové, mezinárodní pozorovatelé OSN , a badatelé, včetně z oblasti kriminalistiky, sdruženi ve skupině Srebrenica Research Group, zpochybnili oficiální verzi genocidy ve Srebrenici, a v roce 05 u příležitosti 10.výročí Srebrenice vydali svoji závěrečnou zprávu, nazvanou Srebrenica a politika válečných zločinů /S. and the Politics of War Crimes, ve které uvádějí, že nebýt Clintonovy tajné aktivní podpory muslimů a Chorvatů, mohla by mírová jednání, zprostředkovaná OSN a EU, vést k ukončení války již v roce 92-93.

Philip Corwin napsal knihu Dubious Mandate (Pochybný m. 99), ve které mj. popisuje vydírání OSN ze strany Madelaine Albrightové .

Izetbegovič, islámista s dlouhou historií, si byl vědom, že nad bosenskými Srby nezvítězí vojensky, proto potřeboval někoho, kdo by to udělal za něj –  přes Madelaine Albrightovou Clintonovu vládu …

Jako obětního beránka si výše zmínění vybrali OSN (  jehož newyorské vedení nechtělo rozzlobit svého hlavního sponzora – Washington) , které se v 7/95 ocitlo v morální krizi, protože srebrenická kauza odhalila, že bezpečné „demilitarizované“  zóny pro muslimské a chorvatské civilisty byly podvodem, protože je muslimové a Chorvaté využívali jako logistické základny k vojenským útokům proti Srbům ...

Šéfové ze sarajevského štábu OSN, kteří odmítli falzifikovat historii, byli ze svých funkcí odstraněni, anebo měli smrtelnou autonehodu v BH či jinde …

Izetbegovič a Albrightová, tehdejší představitelka US při OSN 93-97, ( která byla zcela slepá a hluchá ke genocidě ve Rwandě/94 ), naléhali na RB OSN, aby v BH pro muslimy a Chorvaty vyhlásila „bezpečné zóny“ pod vojenskou ochranou OSN, třebaže OSN nedokázalo zajistit jejich demilitarizaci, kterou si Albrightová ani nepřála ( krokem číslo dvě po jejich vyhlášení bylo jejich vyzbrojení těžkými zbraněmi, a přeměna těchto zón do protisrbských bašt, kterým veleli zločinečtí velitelé, loajální Izetbegovičovi, jejichž úkolem bylo nočními nájezdy masakrovat okolní srbské vesnice, a vyprovokovat Srby do odvetných masakrů ( čímž si muslimské velení učinilo z vlastních civilistů lidské štíty), aby mohl Izetbegovič Washingtonu poskytnout záminku k vyslání jednotek NATO …

Washington na veřejnosti volal po diplomatickém vyřešení konfliktu, ale předem označil za válečné zločince ty, se kterými chtěl na mírové konferenci vyjednávat.

Prosazoval ještě větší dodávky humanitární pomoci, třebaže humanitární pomoc podporuje prodlužování války, protože chrání bojující strany před přirozenými důsledky protahování bojů .

Výměnou za to, že US instruktoři vycvičili chorvatské jednotky, vláda v Záhřebu umožnila od 4/94 tajné pravidelné dodávky zbraní z Íránu a Saúdské Arábie bosenským muslimům.

Válečný zpravodaj týdeníku Newsweek David Hackworth napsal :“ Tajné dodávky těžkých zbraní z Teheránu a Rijádu letouny C-130 Hercules na letiště v Tuzle měly pravidelný kyvadlový režim/1x týdně v noci, který Washington umožňoval tím, že naprogramoval „ slepé přestávky“ v elektronickém pokrývání této oblasti letouny včasné výstrahy AWACS , které splývaly s „  přelety“ letounů dovážejících muslimům zbraně .

Dodávky zbraní řídila US vojenská výzvědná služba Defense Intelligence Agency/DIA, uvádí ve své oficiální zprávě o pádu Srebrenice nizozemská/NL vláda …

Tajným vyzbrojováním muslimů Washington ohrozil bezpečné zóny OSN, jejichž vytvoření sám požadoval, navíc Albrightová sabotovala požadavek OSN na zvýšení početního stavu vojáků OSN v nich, aby tito vojáci mohli provést jejich úplnou demilitarizaci …

Albrightová tak ze svých „bezpečných zón“  učinila  mj.  pasti pro jednotky NATO .

Třebaže muslimské velení podepsalo dohody o demilitarizaci muslimských enkláv, které byly prohlášené za bezpečné zóny OSN, srebrenické jednotky 28.divize byly dobře vyzbrojené, a přímo z hlavního štábu měly rozkazy podnikat ze Srebrenice sabotážní akce proti BS jednotkám, a provokační akce proti srbskému obyvatelstvu v okolních vesnicích  (potvrdil gen. Sefer Halilovič, vrchní velitel bosenské armády, ve své výpovědi v Haagu (7.7.93 na něj byl spáchán atentát, při kterém zemřela jeho manželka a švagr/ bomba mu zdemolovala byt, obviněn z válečných zločinů v roce 01, do Haagu se dobrovolně dostavil, v roce 05 zproštěn obžaloby, dnes je prominentním bosenským politikem) …

V Haagu se gen.Halilovič pochlubil :

“ Hned po podepsání dohody o zřízení bezpečných zón OSN jsem vydal všem velitelům rozkaz, aby jednotkám OSN nevydali ani jednu funkční zbraň, žádnou munici, ani jinou vojenskou techniku „ …

Poté potají ( polní generálové OSN v BH však zcela jistě nebyli padlí na hlavu) všechny OSN bezpečné zóny remilitarizoval dodávkami těžkých zbraní, což nebylo možné bez asistence Washingtonu .

Gen. Halilovič dále uvedl, že ve Srebrenici bylo přinejmenším 6.000 vojáků 28.divize ( jiné zdroje uvádějí 15.000), kterým osobně poslal osm vrtulníků plně naložených nejmodernějšími zbraněmi …

Když generálu Haliloviči soudce připomenul, že dohoda o vytvoření bezpečné zóny v enklávě Srebrenica výslovně a zejména zakazovala lety z Tuzla do enkláv Srebrenica a Žepa (Tuzla byla obrovským překladištěm zbraní pro BM armádu z Íránu a ze Saúdské Arábie ), generál odpověděl, že vypravil do Srebrenice osm zbraněmi plně naložených vrtulníků, a že kdyby mohl, tak bych jich vyslal 180 “  ...

Gen. Halilovič také vypověděl, že zbylí vojáci ve Srebrenici ( ti, co týden před útokem neodešli s výzbrojí) dostali příkazy k celé řadě protisrbských provokací, např. zaútočili na strategicky zcela bezvýznamnou vesnici Višnica.

Jejich poslední operací, dva dny před obsazením Srebrenice, byl útok na srbské jednotky na silnici na jih od Srebrenice – všechny tyto rozkazy měly vést k jedinému cíli : vyprovokovat Srby, aby zaútočili na nehájenou Srebrenici, aby Izetbegovič mohl opět žádat o zásah NATO.

Britský/UK vojenský analytik Tim Ripley uvádí, že týden před obsazením Srebrenice NL vojenští pozorovatelé napsali hlášení o tom, jak kolem jejich stanovištˇ odcházejí ze Srebrenice jednotky bosenské  armády, a odnášejí ještě nevybalené zbrusu nové protitankové střely …

Izetbegovič nicméně pravidelně obviňoval místní a zahraniční novináře ze lží, když napsali, že „ se ze Srebrenice občas ozývá dělostřelecká palba“ , a rozhořčoval se nad nehorázností tohoto tvrzení – „ jak ve Srebrenici mohou být děla, když jsou tam jen civilisté a uprchlíci z okolních vesnic „ …

Izetbegovič dokonce na velení OSN v Sarajevu požadoval oficiální dementi …

RB OSN na naléhání Albrightové vyhlásila za „ bezpečné zóny“ pod vojenskou kontrolou islámisty Izetbegoviče (poté, co z těchto oblastí byli v létě 92 vyhnáni Srbové ) i muslimská města Sarajevo,Tuzla, Žepa, Bihač, Goražde, třebaže ji vojenští analytici varovali, že z vojenského hlediska bude BS armáda muset na vojenské útoky z východních muslimských enkláv odpovědět, protože jsou v jejím týlu, a vojenské zásobovací konvoje je musejí pracně objíždět, a plýtvat drahocenným palivem, které BS armáda dostávala od Bělehradu ...

Podle tehdejšího velitele sarajevského štábu OSN „bezpečné zóny“ RBOSN , „dítka“ Albrightové, měly velení bosenskomuslimské/BM armády zbavit jakékoliv odpovědnosti za útočné vojenské operace, které z nich byly vedeny …

7.2.94 gen. Francis Briquemont, podřízený generála Rose, popsal ve zprávě pro civilního šéfa OSN v Sarajevu, Jasuši Akaši, modus operandi BM armády :

“  BM zaútočí proti BS armádě z bezpečné zóny OSN, BS armáda podnikne odvetný úder, ale zastaví se na hranicích bezpečné zóny OSN, načež Izetbegovič nafoukne počet zabitých muslimských „ civilistů“ , obviní OSN z nečinnosti, a vyzve k úderům NATO proti BS armádě  …“

K „ nafouknutí“  počtu zabitých civilistů zástupce velitele sil NATO gen. Boyd  poznamenal :“  Bosenská vláda má zájem, aby počet jejích mrtvých civilistů byl vždy co nejvyšší “ …

„Nejslavnějším“  příkladem je tvrzení muslimského premiéra Harise Silajdžiče, který prohlašoval, že OSN v 1/95 zavinila smrt 70.000 muslimů v Bihači, třebaže se v Bihači téměř nebojovalo ...

V 12/92 sarajevská vláda tvrdila, že zemřelo 128.444 jejích vojáků a civilistů, v 6/93 to již bylo 222.000 muslimů, a v roce 94 250.000 muslimů.

Západní politici a média tato čísla přijala bez mrknutí oka, ale i protiváleční intelektuálové (David Rieff), a 250.000 použil i Clinton v listopadovém projevu v roce 95 ...

Bývalý představitel ministerstva zahraničí George Kenney varoval média před neověřováním těchto čísel, a tvrdil, že pravdivé číslo je kolem 60.000 padlých muslimských vojáků a civilistů ( New York Times Magazine z 23.4.95 ).

Norská vláda v roce 05 sponzorovala studii, jejíž závěrem je počet 80.000 mrtvých bosenských muslimů, stejná studie MTD v Haagu vyzněla na 102.000 mrtvých.

Podobně tomu bylo s údaji během 78denního bombardování letouny NATO v roce 99, kdy Washington tvrdil, že Srbové v Kosovu páchají další genocidu – zabili prý 250.000 - 500.000 kosovských Albánců (Edward Herman  „The NATO – Media Lie Machine : Genocide in Kosovo, 5/00 ).

Tato čísla postupně splaskla na 11.334,třebaže se při jednom z největších kriminalistických pátrání v historii našlo pouze 4.000 těl ...

Michael Ignatief v listu The New York Times tvrdil, že ostatní těla, která se nenašla, srbská policie odvezla do Srbska ... ( počet srbských ztrát vzešlých z bombardování letouny NATO média nikdy neuveřejnila) ....

Nikdo neví, kolik lidí zemřelo v celé BH - sarajevská vláda nejprve tvrdila, že 250.000, poté 145.000, odhady odborníků, uvádějí 70.000 - 100.000.

Bosenská vláda manipulaci s bezpečnými zónami názorně předvedla, když Srbové zahrnuli Goražde, bezpečnou zónu OSN, dělostřeleckou palbou poté, co z ní muslimské jednotky podnikaly akce proti okolním srbským vesnicím, které vypalovaly.

Tiskové zprávy převzaly tvrzení sarajevské vlády, že „při srbském bombardování v Goražde zahynulo 700 lidí, a přes 2.000 zraněných nemůže být ošetřeno, protože Srbové rozbombardovali místní nemocnici“ ...

US vládní činitelé (+  Albrightová v OSN) požadovali okamžité údery NATO proti srbským pozicím, a UK generál Rose nařídil svým jednotkám, aby bosenské Srby od Goražde vytlačily.

Jaképak bylo ale jeho překvapení, když do Goražde dorazil -  list The New York Times napsal : „ Když gen. Rose, vysoký vojenský představitel OSN, dorazil do Goražde, aby si prohlédl Srby rozbombardovanou místní nemocnici, zjistil, že nemocnici zasáhl jen jeden granát, který prolétl střechou, jinak neutrpěla ani škrábnutí – také neobjevil ani jedno z nahlášených 700 mrtvých těl „ …

Gen. Rose pronesl velmi kritické poznámky na adresu sarajevské vlády na konci svého mandátu při rozhovoru s reportérem BBC Johnem Simpsonem .

Stejnou manipulaci použily bosenské jednotky v Bihači v 11/94 – z bezpečné zóny Bihač muslimské úderné oddíly pustošily okolní srbské vesnice (plošina Grabec), až vyprovokovaly BS jednotky do přímého střetnutí, načež premiér Haris Silajdžič okamžitě svolal tiskovou konferenci, na které naříkal, že na plošině Grabec kolem Bihače  srbské jednotky zavraždily 70.000 muslimů .

Když gen. Rose s několika dalšími důstojníky OSN dorazil do Bihače, sarajevská vláda číslo zavražděných upravila na 14.000, avšak gen. Rose nenapočítal více než 938 padlých.

Vojenské akce kolem Bihače z podzimu 94,kdy část území kolem Bihače byla bezpečnou zónou OSN, jsou ukázkové, a to i  pro v té době velmi bizarní multietnickou spolupráci :  v oblasti kolem Bihače stály proti vládnímu 5.sboru nejen srbské jednotky, ale i muslimské jednotky loajální mocnému mafiánskému podnikateli Fikretu Abdičovi, kterého západní média popisovala jako muslimského renegáta, ale ve skutečnosti byl Fikret Abdič členem bosenské vlády, který nad Izetbegovičem vyhrál volby, ale protože za Izetbegovičem stál Teherán a Washington, byl nucen z vlády odejít, když sarajevská vláda odmítla mezinárodně zprostředkovanou mírovou dohodu se Srby ...

Fikret Abdič, kterému šlo hlavně o obchod, ustavil v oblasti Bihače vlastní stát ve státě, a výhodně obchodoval jak se srbskými, tak s chorvatskými sousedy ...

5. bosenský armádní sbor nejprve porazil Abdičovu převážně žoldnéřskou armádu, poté se vrhl na BS jednotky, prorazil bihačskou kapsu ( zdejší muslimové našli ironicky útočiště v Republice srbská Krajina) , a ukořistil několik stovek kilometrů čtverečních srbského území.

BS jednotky byly otřeseny, a k protiútoku musely povolat srbské jednotky z Krajiny ...

Nakonec BS jednotky zatlačily bosenskou armádu zhruba na původní linii, 5.armádní muslimský sbor tak nikdy nebyl poražen, jen ustoupil, a je vysoce efektivní bojovou jednotkou dodnes .

Sarajevská vláda ( a mnohé západní vlády ) při srbském protiútoku požadovala na OSN a NATO, aby ochránily „bezpečnou zónu“ Bihač před srbskou agresí, třebaže boje začal muslimský 5.armádní sbor, který měl v bezpečné zóně Bihači svůj hlavní štáb a svoji hlavní posádku ...

Sarajevské vládě tato taktika díky podpoře Albrightové procházela až do konce války  -  třebaže jarní ofenzívou z roku 95 bosenská armáda porušila  uzavřené příměří, Washington této ofenzívě souhlasně přihlížel ...

BM armáda si mohla válku prodlužovat, jak chtěla, protože věděla, že Srbové ji nemohou existenčně ohrozit, aniž by proti sobě nevyvolali vojenskou odvetu NATO ...

Albrightová natolik podlomila morální autoritu Washingtonu, že bývalý prezident James Carter při návštěvě Sarajeva a Pale v 12/94 utrousil, že vyjednávání jen s jednou stranou, a zatracování strany druhé, které se kladou jenom ultimáta, k žádné smysluplné dohodě nevede ...

Lord Owen, vyjednávač EU, napsal :“ Dohoda o vytvoření bezpečné zóny OSN ve Srebrenici bohužel ponechala vojenskou kontrolu nad Srebrenicí BM válečnému lordu Násiru Oriči, veliteli 28. divize BM armády, ale alespoň umožnila dodávky humanitární pomoci obyvatelům obležené enklávy ( 92-95), avšak tato humanitární pomoc byla brzy se souhlasem Izetbegoviče zneužita Oričovými jednotkami „ …

Když OSN vyhlásila na nátlak Albrightové některá muslimská města za bezpečné zóny, nedelimitovala jejich hranice – např. město Srebrenica bylo bezpečnou zónou, ale spadaly do bezpečné zóny i přilehlé vesnice, kopce a lesy ? Všeobecně se tvrdí, že nikoliv. Takže, když byly tyto oblasti napadené, anebo z nich byl veden útok, OSN nemělo žádný mandát zasáhnout, ledaže by byly přímo napadeny jednotky OSN – teprve potom měly jednotky OSN právo použít zbraň, ale jen na svoji sebeobranu ...

Dva NL novináři, Honig a Both, ve své knize Srebrenica, chronologie válečného zločinu, prohlašují : “ 16.4.93  RB OSN přijala rezoluci č.819,která vyhlašovala Srebrenici bezpečnou zónou OSN. Rezoluce však nedefinovala ani právní hranice zóny, ani prostředky, kterými se“ bezpečnost“ zajistí. Bylo ponecháno na muslimech a Srbech, jak se k „bezpečnosti „ zóny postaví. Role jednotek UNPROFOR byla čistě pozorovací - měly jen sledovat humanitární situaci“  ...

Orič dostal od Izetbegoviče úkol zatáhnout NL jednotky do bojů - proto Orič a jeho muži zaujímali bojové pozice velmi blízko NL jednotky, a takřka z jejích pozic ostřelovali Srby, a doufali, že zapletou Srby a Nizozemce do vzájemných bojů ( strana 132-133 zprávy OSN o Srebrenici) ...

Gen. tajemník OSN napsal o těchto provokacích sarajevské vlády z bosenských bezpečných zón 30.5.95 : “ Útoky vedené z bezpečných zón OSN jsou v rozporu s konceptem jejich vytvoření. V posledních měsících bosenské vládní ozbrojené síly podstatně zvýšily svoji vojenskou aktivitu v bezpečných zónách OSN, a kolem nich, a mnohé z nich, včetně Sarajeva, Tuzly, a Bihače byly bosenskou vládou začleněné do vojenských operací. Hlavní štáb a logistické centrum Pátého sboru vládní bosenské armády jsou v bezpečné zóně Bihač, a Druhého sboru v bezpečné zóně Tuzla.

Sarajevská vláda rovněž udržuje značnou část jednotek ve Srebrenici, Goražde a Žepa, zatímco Sarajevo je sídlem vrchního velení armády, a jiných vojenských institucí.“

Bravurním kouskem sarajevské diplomacie, který byl ještě posílen rétorikou Izetbegovičovy vlády po pádu Srebrenice, bylo, že se muslimové dokázali  vyzbrojit po zuby těžkou bojovou technikou, takže se dostali na roveň Srbům, a přesto si udrželi mezinárodní image „bezbranné oběti srbské expanze“  ...

O to bravurnější, že před útokem na Srebrenici muslimská vojska vedla klíčovou ofenzívu.

V této více než roční ofenzívě muslimská armáda systematicky zneužívala OSN a NATO jako ochranný štít, protože bezpečné zóny OSN, zóny se zakázaným přeletem, různé výlukové zóny a demilitarizované zóny muslimské armádě umožnily, aby v těchto mezinárodně chráněných zónách udržovala jen nezbytně nutný počet mužů, zatímco všechny ostatní stáhla pro potřeby ofenzívy.

V zimě 93/94 sarajevská vláda poslala obránce Sarajeva bojovat proti Chorvatům do střední Bosny, protože spoléhala na mezinárodní postavení Sarajeva ...

Bylo to vojensky krátkozraké, ale nakonec po veškerém dohadování bylo Sarajevo ochráněné hrozbou leteckých útoků NATO a vytvořením výlukové zóny, ve které nesměly být rozmístěné těžké zbraně.

Přesto sarajevská vláda nebyla vděčná – na jaře a v létě 94 zahájila proti OSN štvavou kampaň, že OSN nedokázalo ubránit Sarajevo ( nebo-li, jak to vystihl jeden vysoký diplomat OSN, že OSN nebojovalo v terénu za ni ), když Srbové dělostřelecky ostřelovali tunel pod sarajevským letištěm, který byl jedinou přísunovou cestou , kudy proudily vládním jednotkám vojenské zásoby ...

Po ostřelování tohoto tunelu sarajevská vláda požadovala, aby NATO zahájilo na srbské pozice okamžité letecké údery, ostře napadla bojovou nečinnost jednotek UNPROFOR, a stěžovala si před CNN, že genocida pokračuje, a Sarajevo je i nadále koncentračním vyhlazovacím táborem.

Proto chtělo Sarajevo ještě aktivnější podporu v terénu, a málem bylo ve své snaze úspěšné : prezident Jacques Chirac vyzval Clintona, aby pomohl muslimům bránit Goražde  ...

Diplomaté proti Albrightové /Výměna území

Absolutní selhání konceptu „ bezpečných oblastí „ OSN v BH  bylo mezinárodním vyjednavačům, kteří se v BH angažovali, jasné přinejmenším od počátku roku 94, kdy o neudržitelnosti muslimských enkláv na území bosenských Srbů  již nebylo pochyb. 

Sarajevská vláda za podpory Albrightové opakovaně mařila úsilí OSN a EU ukončit válku diplomatickou cestou  - proto se diplomaté OSN a EU snažili zatáhnout Washington hlouběji do diplomatického jednání prostřednictvím Kontaktní skupiny, ve které bylo i Rusko.

Diplomatická jednání postupovala šnečím tempem, protože Izetbegovič nabyl dojem, že se zahraniční vojenskou podporou od muslimských zemí a s politickou podporou Washingtonu je bosenská armáda schopna vojensky zvítězit.

Generál Philippe Morillon, bývalý vojenský velitel OSN v Sarajevu, prohlásil, že cílem bosenského prezidenta Izetbegoviče bylo od samého počátku  zajistit si intervenci mezinárodních jednotek, tj. vyprovokovat Srby do masakrů, a to byl jeden z důvodů, proč sarajevská vláda nebyla nikdy připravena vážně vyjednávat o ukončení bojů …

Jeho předchůdce, kanadský generál Lewis MacKenzie,  často ve své funkci kritizoval Srby za to, že kolem Sarajeva používaly těžké zbraně, ale když z funkce odcházel, poznamenal: “ Vyjednal jsem mezi muslimy a Srby celkem 19 dohod o zastavení palby – všech 19 porušily jednotky bosenské vlády, protože sarajevská vláda nechtěla jednat, chtěla nejprve přimět Západ k vojenské intervenci proti Srbům.“ 

K tomu generál Boyd konstatoval :“ Srbové měli na počátku války převahu v těžkých zbraních, a po třech měsících kontrolovali podstatnou část Bosny, proto hned v počátku chtěli válku ukončit. Muslimové naopak prohrávali, a proto všemi způsoby usilovali o pokračování ve válce “ …

Již v roce 93 Karadžič Izetbegoviči nabídl výměnou za tři muslimské enklávy sarajevské předměstí Vogošča, které se Srbům podařilo udržet i po vypuknutí války.

Tuto výměnu prosazovala i Kontaktní skupina, Izetbegovičovi tyto návrhy Kontaktní skupiny tlumočila Albrightová .

Izetbegovič však nemohl veřejně připustit jednání o výměně území, protože by ztratil podporu radikálních nacionalistů, která jej vynesla k moci …

V 6/95, měsíc před vojenskou operací proti Srebrenici, také Alexander Vershbow, zvláštní tajemník prezidenta Clintona, prohlásil, že by „ Albrightová měla usměrňovat bosenské muslimy, aby mysleli na svá území v kompaktnější formě ve střední Bosně “ …

Avšak stejní stoupenci blízkovýchodních potentátů ve Washingtonu, kteří umožnili  „ letecký most“ se zbraněmi pro bosenské muslimy, posouvali chod bosenské války jiným směrem – musel být proto „ odkloněn “ schopný US diplomat Robert Frasure, který se ztotožnil s Alexandrem Vershbowem, a  urputně vyjednával výměnu enkláv Srebrenice, Žepa a Goražde za Srby držená sarajevská předměstí ( zatímco šéf bosenského parlamentu Osman Sulič 9.7.95  pateticky na sarajevském velení OSN požadoval, aby světu oznámilo, že Srbové proti muslimům ve Srebrenici použili chemické zbraně, šéf srebenické pobočky Demokratické strany Zlatko Dukič veliteli OSN v Sarajevu oznámil, že  „ vydání Srebrenice bylo předem dohodnuto, kdy Izetbegovič Mladiči Srebrenici vydal výměnou za přístupovou cestu do Sarajeva přes sarajevské předměstí Vogošča, které drželi bosenští Srbové )  …

Hakija Meholič, bývalý policejní šéf Srebrenice a spojenec Násira Oriče, uvedl v rozhovoru pro jeden nizozemský TV dokumentární pořad (který byl připuštěn jako důkaz před soudem MTD v Haagu ze strany Miloševiče, Izetbegovič popřel, že by něco takového před Meholičem pronesl, ale našlo se osm přežilých svědků ze Srebrenice, kteří potvrdili, že to Izetbegovič řekl), že v 9/93 na BM konferenci v Sarajevu, Izetbegovič vznesl dotaz  :“ Co byste řekli tomu, kdybychom vyměnili Srebrenici za sarajevské předměstí  Vogošča ? „

Hakija Meholič takový návrh odmítl, a Izetbegovič poté tvrdil, že s Clintonem v 4/94 diskutoval o nejrůznějších scénářích, které by mohly vyřešit problém Srebrenica.

Clinton údajně uvedl, že NATO provede proti srbským pozicím rozsáhlý letecký úder jen v případě, že srbské jednotky vstoupí do Srebrenice, a zabijí nejméně 5.000 muslimů “  ...

Stejné tvrzení o Clintonově výroku uvádí i zpráva gen. tajemníka OSN  pro VS OSN „The Fall of Srebrenica“ …

Změnám na mapě, které Izetbegovič potřeboval, však více vyhovovalo vojenské řešení ve stylu chorvatské ofenzívy, kdy Pentagon v 11/94 najal soukromou vojenskou firmu MPRI ( čtyřhvězdičkových US generálů v důchodu), aby chorvatskou armádu připravila na její vítězné tažení, které zahrnovalo i dobytí srbských enkláv, bezpečných zón OSN, v Chorvatsku (operace Bouře),ve kterých žilo 200.000 etnických Srbů ( Chorvaté proti nim útočili již v roce 93, třebaže Srbové z těchto enkláv odtržení Krajiny od Chorvatska nepodpořili, a na rozdíl od BM bezpečných zón k žádným protichorvatským útokům nesloužily)  …

US vojenská firma MPRI zorganizovala a sponzorovala  dvě velké a úspěšné chorvatské ofenzívy – „Operation Flash „ v 5/95, a ofenzívu „ Operation Storm „ v 8/95 ( ta již proběhla za podpory letectva NATO) , které byly největšími etnickými čistkami v jugoslávských válkách  …

Mezinárodní veřejnost „informovaná“ západními médiemi tuto rozsáhlou etnickou čistku nejen neodsoudila, ale přímo jí zatleskala …

Než tyto chorvatské ofenzívy odstartovaly, Albrightová přiměla bosenské Srby, aby stáhli své jednotky ze západobosenských měst jako je Bosanski Grahovo a Glamoc , a ponechali zdejší převážně srbské obyvatelstvo nechráněné před spojenými útoky chorvatské a BM armády …

Dva měsíce před pádem Srebrenice tak US instruktory vedená chorvatská armáda dobyla Západní Slavonii, a vyhnala odtud 90% jejích obyvatel, kteří zde žili celá staletí  – Srby …

Proto Robert Frasure nakonec na jaře 95 vyjednal úplně jinou dohodu v souladu s tvrdou linií Albrightové ( emisar EU Carl Bildt k tomu „ odklonu“  podotkl :“ Ve Washingtonu by nebyl mír, kdyby v BH nepokračovala válka“) , která muslimskou ofenzívu odkývala, třebaže zničila pracně vyjednané příměří, o které se Frasure zasloužil ( zakrátko měl smrtelnou „ autonehodu “ v 8/95 u Sarajeva, když jel na jednání spolu s pluk. Sam Nelson Drew + Josephem Kruzel, oba zahynuli s ním – Frasure, první US velvyslanec v Estonsku,  úspěšně přispěl ke svržení Mengistu Haile Mariam v Etiopii v 9/87 + zorganizoval letecký most pro převoz 15.000 etiopských Židů do Izraele) …

Na jaře 95 Rijád již pochopil, že vliv Teheránu v BH nepřekoná, proto se o tragický osud a utrpení bosenských muslimů přestal zajímat, což Izetbegoviče a jeho klan roztrpčilo, protože z monarchií Zálivu přestaly posílat dary, a také EU již bez jakýkoliv ohledů na Izetbegovičův jemnocit tvrdě naléhala, aby válku se Srby ukončil …

Masakr ve Srebrenici v bezpečné zóně OSN měl u bohatých monarchií v Zálivu zdiskreditovat EU i OSN, a vyvolat u nich opětovný soucit a příval darů  …

Clinton byl od roku 95 pod silnou palbou kritiky ze strany médií a senátora Boba Dole, jenž propagoval zrušení embarga na dodávky zbraní do YU, že nedostatečně pomáhá muslimům , takže Albrightová hledala záminku k agresívnějšímu zásahu proti bosenským Srbům.

Hlavním cílem masakru bylo zrušení embarga na dodávky zbraní muslimům, jehož zrušení Clinton podmínil 2/3 souhlasem v obou komorách Kongresu …

 „Genocidou“  byly dva hlavní politické cíle dosaženy – zrušení embarga na dodávky zbraní do BH ( Kongres po „ genocidě“ hlasoval jednohlasně pro zrušení embarga), a  nestažení okupačních armád , jejichž stažení z BH požadovalo OSN/křestˇan Boutros Ghali (92-96) + Akaši ) …

Proto  představitelé Clintonovy vlády přispěchali na místo masakru, aby masakr politicky potvrdili světu, tak jako to udělal William Walker později v 1/99 v Račak, kdy jeho zpráva pro Madelaine Albrightovou ji přiměla k proslulému výroku  „ Jaro tento rok přišlo brzy „ , zatímco Srebrenica umožnila, aby pro Clintonovu vládu „ Přišel brzy podzim“ , a to již v létě .

Srebrenica napomohla i k ospravedlnění války NATO proti Srbsku v roce 99, kdy byla veřejnosti hojně připomínána jako symbol satanství Srbů ...