Vladimír Clementis /1902-1952/, černá ovce KSČ

právník a publicista, syn učitele, v roce 33 se oženil s dcerou ředitele bratislavské pobočky České Hypoteční banky, od roku 35 byl poslancem za KSČ ... V 3/39 emigroval na příkaz Strany do Paříže/PAR, kde veřejně kritizoval sovětsko/SU-německý pakt o neútočení ze 8/39, což odporovalo oficiální politice KSČ s vedením v MOW, takže za ním do PAR přijel v rámci vnitrostranického vyšetřování Viliam Široký.

V 10/39 byl jako zahraniční komunista ve Francii internován, v 1/40, aby se dostal z tábora, vstoupil do čsl. jednotek ve Francii, poté byl spolu se svojí jednotkou evakuován do UK, znovu internován, ale po intervenci exilové vlády byl brzy propuštěn.

V Londýně/LON strávil válku rozhlasovými výzvami ke Slovákům, aby bojovali proti nacistům, vydával zde i první slovenský odbojový časopis .

Již v LON mohl Clementis vytušit, že se svojí kritikou SU-německého paktu o neútočení to v KSČ přinejmenším nikam nedotáhne, protože v LON se stali členy Státní rady automaticky všichni poslanci předválečné ČSR, žijící v UK – jenom Vlado Clementis se jejím členem nestal, protože ostatní komunističtí poslanci hlasovali proti jeho členství ve Státní radě, a to z důvodu, že v 4/1940 přišel do Prahy z Moskvy/MOW radiogram ilegálnímu ÚV KSČ : „ Clementis kritizoval pakt, byl proti SU v otázce Finska,  vstoupil do západního vojska, prosazuje podřízení Strany Benešovi, vyloučili jsme ho proto ze Strany, Klema „ ...

( V roce 45 byl do KSČ znovu přijat, a v roce 49 byl dokonce zvolen do ÚV, v němž zůstal až do roku 51 ) ...

Clementise velmi negativně hodnotil významný čsl. národohospodář, mnohonásobný ministr a odbojář  Ladislav Karel  Feierabend /1891-1969 Rakousko/.

Clementis o čsl. národě :

“ Není jednotný čsl. státní národ, jak tvrdí TGM, ale sociologickým faktem je národ český a slovenský. Uvědomit si to ale neznamená ohrozit čsl. stát.

Je třeba si uvědomit, že v republice žijí i Němci, Madˇaři a jiné národnosti. Neprospělo by státu, kdybychom hlásali, že tato republika je republika národní.

Tím bychom tyto druhé občany nepřesvědčili o povinné obraně této republiky .

Česko-slovenské vztahy jsou stavěny velmi chybně jak ze strany slovenské, tak české ( Beneš se v Americe vyhýbal jasné formulaci soužití obou národů ) „

(Slovenský lud a odkaz TGM 1937) ...

Z přednášky Clementise z 11.7.39 v Paříži :

“ Po Mnichově převládl v české politice bohužel směr reprezentovaný Beranovou vládou, který za půl roku zničil odboje a odporu schopnou náladu předzářijových dnů tak, že v době katastrofy 15.3.39 byl český národ bezradný, o to spíše, že celou politickou „ moudrost“ tohoto období charakterizuje do úmoru opakovaná věta lidí Beranovy vlády :

“ Podívejte se na mapu Česko-Slovenska, dívejte se na ni večer i ráno“ ...

O Slovenském státě 1939

„ Nikdy nebyl Slováky vytvořen program, který by směřoval k vytvoření samostatného státu, neměl jej Štúr ani jeho družina, ani jeho pokračovatelé.

Naopak Štúr, přestože uvedl v život spisovnou slovenštinu, se nevzdával myšlenky česko-slovenské spolupráce.

Ani matiční období 60.let, ani martinské memorandum slovenského šlechtice a národního buditele Štefana Marka Daxnera / 1822-1891/ neobsahuje  bytˇ jen náznak snahy po samostatném slovenském státu.

Nenajdeme tuto myšlenku ani v květnové rezoluci dělníků v Liptovském Mikuláši v roce 1918, není ani v Pittsburské dohodě, ani v kterémkoliv jiném dokumentu zahraničního odboje z let 1914-1918.

Dvacetileté soužití Čechů a Slováků nebylo bez chyb, ale tyto chyby nijak neohrožovaly rozvoj slovenského národa, zatímco bez pomoci Čechů by se slovenský národ neosvobodil od madˇarského útlaku.

Dnešní vláda Slovenského státu denně tvrdí, že integrita a suverenita Slovenského státu je na 25 let zaručena dohodou s Hitlerem, ale tím nejprimitivnějším znakem skutečné samostatnosti státu je vlastní zahraniční politika, vlastní armáda a svobodné rozhodování o vnitřní politice, to vše tzv. Slovenský stát postrádá – Tisova vláda se vzdala vlastní zahraniční politiky i samostatné armády ve prospěch Německa , a ve vnitřní politice  podléhá kuratele a rozkazům sudetského Němce, poslance Karmasina, a jiných exponentů Třetí říše, kteří si nedají ani tolik práce, aby slovenskou vládu svými dodatečnými zákroky neuváděli do komických situací ...

Vedle přímých zrádců a služebníků Berlína ( Tiso, Dˇurčanský a spol.) se dnes na Slovensku v odporu proti nim formuje nacionální hnutí, které zahrnuje i sidorovskou část Ludové strany, vystupuje proti protektorátnímu poručníkování Německa, a za stažení německých vojsk z území Slovenského státu – i s nimi je nutno v čsl. odboji počítat „ ...

V první poválečné vládě byl Clementis náměstkem ministra zahraničí Jana Masaryka ( proti vůli Jana Masaryka ) , v 6/45 podepsal v San Francisku za ČSR Chartu OSN, po komunistickém puči v 2/48 a zavraždění Jana Masaryka se stal ministrem zahraničí až do svého zatčení v 1/50, kdy jeho funkci převzal bolševik Viliam Široký .

V roce 48 v rámci izraelské pašerácké Operace Balak (moabitský král něco jako Terminátor) sehrál rozhodující úlohu při zorganizování čsl. pomoci letectvu čerstvě založeného státu Izrael, který potají nakupoval v Evropě zbraně, aby se vyhnul embargům ( mj. rezoluce RB OSN č. 46 ze 17.4.48, která k tomuto embargu na dodávky zbraní do Izraele vyzývala) ...

Čsl. bolševici mu dodali strategickou zásilku 23 kusů v ČSR vyrobených stíhaček Avia S-199, poválečné verze Messerschmitt Bf109 ...

Izraelskému letectvu zejména pomohl bývalý pilot RAF Gordon Lewett, jenž jako dobrovolník v 3/48 nastoupil k Machal, třebaže k němu Izraelci přistupovali s maximální nedůvěrou ( nebyl Žid a byl Brit, považovali jej za špióna ), ale přesto jej za dobrý peníz rekrutovali jako mnohé jiné Evropany emisaři polovojenské organizace Haganah ...

V 6/48 Lewett pod velením Jehuda Ben Chorin odpilotoval stroje Avia S-199 ze žateckého letiště ( izraelské kódové označení Etzion/Zebra ) na letiště Ekron/ex RAF Aqir u Rehovot/dnes letecká základna Tel Nof.

Během tříměsíční operace Balak Lewett převezl do Izraele tuny zbraní, munice a personálu ...

Ti, kteří se operace zúčastnili z čsl. strany, měli brzy po zatčení Clementise nejrůznější fatální nehody ...

Po svém zatčení v 1/50 bolševiky byl Clementis nejprve obviněn z pokusu o nelegální překročení hranic, poté ze „ zločinu“  buržoazního nacionalismu, a ze spolupachatelství na spiknutí ze strany sionistů, trockistů a titovců ...

Naivita Clementise :

V 9/49 odcestoval lodí jako šéf čsl. delegace na zasedání VS OSN do NYC, kdy byl již několik měsíců ve vyšetřovací vazbě mad´arský ministr vnitra a zahraničí Rajk, a zatýkání "soudruhů" se rozjelo i v Praze.

Adolf Hoffmeister, člen delegace, mu předal lístek novináře Ericha Juhna /1895-1973/, jenž uprchl do Německa, v němž Clementise varoval, aby se nevracel.

Clementis na to odpověděl, že je to nesmysl.

Když mu manželka 14.10.49 napsala, že jeho tajemník Theo Florin šíří podobné zvěsti, a poté, co C.L.Sulzberger v listu The NYC Times ze dne 23.10.49 napsal, že Clementisovi hrozí zatčení, a tutéž informaci přinesl list Le Monde 27.10.49, Clementis zavolal Gottwaldovi, a vyzval jej, aby za ním do NYC poslal manželku, aby měl Clementis záruku, že zvěsti o jeho zatčení jsou jen fámou - Gottwald manželku poslal - byl zatčen poté, co se z NYC vrátili ...

Byl „ usvědčen“ v procesu se Slánským, a spolu s ním v 12/52 oběšen, v roce 63 byl rehabilitován.

Jeho popel byl rozprášen, manželka dostala jen jeho dvě dýmky.

Jak ve své knize Kniha smíchu a zapomnění popisuje Milan Kundera, na fotografii z 21.2.48 stojí Clementis vedle Klementa Gottwalda, ze které však byl po své popravě vymazán (fotograf Karel Hájek) ...

Osobním tajemníkem a přítelem Clementise v emigraci, a poté šéfem jeho kanceláře na ministerstvu zahraničí byl slovenský básník Theo Herkel Florin /1908-1973/, rovněž zatčený a při výsleších soudruhy z KSČ mlácený...

V jednom rozhovoru v 4/68 uvedl :

“ Neměl jsem tušení, co se děje, kdo dal rozkaz, aby mne uvěznili, a sebejistě bohorovně mlátili, ale zařekl jsem se, atˇmne zchromí, jak zchromí, raději pojdu, než bych vydal křivé svědectví o Clementisovi či o někom jiném.

Já nebyl komunistou, ale komunista Clementis se mnou sedával po práci dlouho do noci, a mluvili jsme o tom, co jsme dělali, a ještě chtěli udělat. Věřil jsem mu, nebotˇjsem ho znal.

A tihle, co mne vyšetřovali? Těm jsem měl věřit ? Proč? Za to že mne mučili? Vlastní matka by je proklela, kdyby něco tušila o jejich vyšetřovacích metodách.

Trval jsem na svém, že je to můj přítel, atˇsi o něm povídali cokoliv, a dodržel jsem, co jsem slíbil sám sobě – nic jsem jim nepodepsal, třebaže chvílemi jsem si myslel, že již bolesti nevydržím“ ....