Francouzské procesy II, pronacistický postoj katolické církve

Válečný zločinec Paul Touvier byl jen malá rybka ve srovnání se zločiny Maurice Papona, či gen.ředitele policie Reného Bousqueta, blízkého přítele Francois Mitterranda. Jeho životní příběh ale nejvýstižněji přibližuje postoj katolické církve ve Francii před válkou, za okupace a po válce  -  kolem antisemitismu a antikomunismu se semkly nejen kruhy fašistické a nacistické, ale i katolické ( někteří katoličtí kněží se zapojili do odboje).

Paul Touvier /1915-1996/ sice pocházel z bigotní katolické rodiny (matku jako sirotka vychovaly jeptišky), ale jeho otci, výběrčímu daní, z něho šedivěly vlasy, protože se zajímal jen o alkohol a ženy, dítě, které takto počal, bylo dáno na vychování jeptiškám – proto jej otec poslal do semináře, který nedokončil, tak mu sehnal místo na dráze, odkud jej vyhodili, protože byl přistižen, jak vykrádá dárkové koše pro válečné zajatce.

Proto mu otec, původní profesí voják, a obdivovatel zakladatele francouzského fašismu Charlese Maurras, spisovatele a demagogického mluvčího L´Action francaise, doporučil, aby vstoupil do polovojenských milic, aby si „zpevnil“ charakter.

Touvier nejprve koketoval s Cizineckou legií, ale v roce 42 (27) spolu s otcem vstoupil do proněmeckých Pořádkových legionářských milic veteránů z 1.sv.války, které spolupracovaly s Gestapem při lovu odbojářů, svobodných zednářů, a všech „podras“, a poté v 2/43 přestoupil do nacistických Francouzských milic, vedených přesvědčeným nacistou Josephem Darnandem, do jejichž čela se posléze v lyonském regionu dostal (jeho šéfem byl Klaus Barbie).

Jeho první protižidovské loupeživé nájezdy a plenění židovského majetku byly páchány v takovém velkostylu, že se vymykaly i vichystickým standardům, takže byl zatčen francouzskou policií (!), ale samozřejmě velmi brzy propuštěn.

Nicméně jím organizovaný banditismus vůči Židům s cílem nakrást si co nejvíce židovského majetku, vedl k nevraživosti jiných vysoce postavených funkcionářů, kteří decentnější formou usilovali o to samé , takže často docházelo k vzájemnému vyřizování účtů .

Jeho další zločiny za okupace jsou popsány v části I, nejvyšší postavení dosáhl v 1/44, kdy se v lyonském regionu stal druhým nejmocnějším představitelem vichystické vlády.

Poté, co byl na nátlak francouzské katolické hierarchie (je možné, že ji vydíral, protože z titulu své funkce pod Klausem Barbiem vedl kartotéku konfidentů Gestapa) Pompidouem „ v rámci národního usmíření „  v roce 71(56) omilostněn (jeho válečné zločiny v užším smyslu byly po 20 letech v roce 66 promlčeny), nejrozličnější odbojové organizace na něj za pomoci norimberského prokurátora Nordmanna podaly v 7/73  žalobu ze zločinů proti lidskosti, a Touvier zmizel v záchranné síti katolické církve podruhé.

Po úmyslných vleklých soudních průtazích byl zatykač na Touviera vystaven až v 11/81 (66), ale byl vypátrán až v roce 89(74) pod falešným jménem v klášteře v Nice, v majetku stoupenců Mgr Lefebvre, katolického integristy. Po městě pobíhal převlečený za kněze, přičemž používal identitu manžela své sestry Alberta Gaillarda, jenž byl válečným zajatcem v Německu .

Vzácná ukázka 45leté křestˇanské solidarity na záchranu masového vraha ...

Tuto solidaritu a záchrannou pronacistickou sítˇ organizoval „ tajný „ satanistický řád Chevaliers de Notre-Dame abbého Vautherina (lat. Militia Sanctae Mariae ) který existuje dodnes, jak odhalil list Le Canard enchainé 15.3.89 ( extrémistické katolické řády jsou ve Vatikánu samozřejmě jen polotajné, tj. jsou veřejným tajemstvím) ...

Tento řád „ na záchranu západního světa „  abbé Stéphane Vautherin založil již v roce 42 jako antisemitský, protibolševický a protizednářský, který povzbuzoval Touviera a jemu podobné k vyhlazování těchto skupin po vzoru středověkých křižáků ,jejichž některé satanistické rituály abbé do svého řádu převzal ( navenek tento řád prováděl mezi svými ovečkami charitativní činnost).

Abbé Stéphane Vautherin byl zatčen v 9/44, byl odsouzen k 20letům nucených prací, ale odpykal si jen čtyři, po propuštění žil v klášteře v Anjou.

Vauthérinovi pomáhal mladý benediktinský mnich Gérard Lafont, jehož otec byl vlastníkem kolaborujícího časopisu Journal de Rouen, a byl protežencem Touviera .Touvier byl členem tohoto řádu od samého počátku, a řád mu finančně pomáhal po celých 45 let na jeho útěku.

Touviera vystopoval jeho hlavní lovec policejní pluk. Jean-Louis Recordon, kterému soudce povolil odposlechy šéfů řádu Chevaliers de Notre-Dame ( Gérarda Lafont a Jean-Pierre Lefebvre, šéfa řádu v Paříži, jenž byl za okupace členem SS divize Charlemagne, jeho byt byl "muzeem SS" , plný vlajek, uniforem , a jiných SS symbolů , není totožný s Marcelem L. )  ...

Poté, co Le Canard enchainé zveřejnil fakta o tomto řádu, v ústředí řádu propukla panika, a informace při odposlechu jen proudily - v 5/89 policie ještě marně prohledala bydliště Lafonta a Lefebvra, nicméně sledovala finanční stopu : členové tohoto řádu jednou za měsíc přinášeli Touvierovi peníze, a finanční nitˇje dovedla k sekretářce abbého Pierre Duben, Genevieve Pennou, jejíž manžel byl členem Francouzských milic, a ta je dovedla do kláštera Saint-Michel-en-Brenne, kde nalezli Touvierova zavazadla, jeho samotného zatkli o několik dní později v klášteře v Nice.

Po jeho zatčení katolická hierarchie svěřila jeho obhajobu Trémolet de Villers, významnému katolickému extrémistovi, a platila jeho tučný honorář.

Až v 4/94 byl Touvier odsouzen k doživotí za „spoluúčast na zločinech proti lidskosti „, v 7/96  ve vězení Fresnes zemřel.

Katolická církev uspořádala na počest tohoto válečného zločince, kterého její hodnostáři při mši popsali jako „ jemnou a citlivou duši „  velkolepou mši v pařížském kostele Saint Nicolas du Chardonnet..

Zúčastnil se jí poslanec Pierre Bernard-Raymond ( nar. 1944), Rytíř Čestné legie, držitel mnoha francouzských a zahraničních vyznamenání za své zásluhy bývalého europoslance (Evropská lidová strana) ...

Jak výstižně napsaly L´Express, Le Monde a New York Times , „ házet spolupráci s fašismem a nacismem jen na katolické extrémisty z bratrstva La Fraternité Sacerdotale Saint Pie X/FSSPX , přátele  „tradicionalisty“ Marcela LeFebvra ( zemřel v roce 91/86let) , znamená překrucovat historii, protože poválečné záchranné sítě pro válečné zločince se organizovaly přímo ve Vatikánu, takže prohlášeními o „ lítosti nad osudy židovských rodin „  z úst katolických představitelů, katolická církev krev ze svých rukou rozhodně nesmyje.

Lefebvristé patřili za Vichy k ultrakolaborantům .

Pocházejí z katolicky militantních zámožných rodin a z monarchistických kruhů, sympatizanti pocházejí z řad skinheadů.

Šéfa Francouzských milic Touviera dodnes uctívají jako vzorného katolického bojovníka, a jak prohlásil abbé Laguérie , „ jeho účast na holokaustu je pouhým detailem „ .

Marcel Lefebvre, od roku 55 římskokatolický „ železný“ arcibiskup (Dakaru), byl od roku 88 exkomunikovaný z církve, a podle některých platil za schizmatika ( ten, kdo se nechce podřídit autoritě papeže /ne veut pas etre soumis au pape, nikoliv ten, kdo jej jen nechce uposlechnout /qui refuse simplement d´obéir au pape ) .

5 ze 7 jeho sourozenců se stalo knězi, Marcel Lefebvre působil v Africe, do Francie se vrátil až v roce 45.

Jeho otec byl za okupace v odboji, a v 2/44 zemřel v koncentráku Sonnenburg, což Marcelovi nevadilo v nasávání ultrapravicových postojů – v 70.letech útočil na Vatikán pro jeho projevy smířlivosti vůči ostatním náboženstvím, a pro jeho reformistické snahy - zavrhl veškeré závěry II.vatikánského koncilu jako modernistické a neoprotestantské , které vyšly z kacířství, a ke kacířství vedou, takže papež Pavel VI v roce 76 jeho Bratrstvo rozpustil.

Z politického hlediska Lefebvre podporoval ultrakonzervativní až diktátorské katolické režimy, v roce 76 podpořil argentinského generála Videla .

V roce 85 v době 10.výročí předání moci Frankem Juanu Carlosovi (nar. v exilu v Římě v roce 38) Lefebvre velebil diktátorské režimy Franka a portugalského Salazara ( skutečností je, že tím, že se jim podařilo zachovat za 2.sv.v. neutralitu, uchránili před perzekucemi španělské a portugalské Židy ) .

V témže roce vychválil i Le Pena, že je jediným politikem, který je proti uměle vyvolaným potratům.

Konflikt mezi Lefebvrem a Římem vyvrcholil v roce 86 (Lefebvrovi bylo 81), když papež Jan Pavel II zorganizoval v italském Assise setkání představitelů všech náboženství, a vyzval, aby se pomodlili za mír každý ke svému Bohu, což byla v politice katolicismu novinka obrovských rozměrů.

Lefebvre na Vatikán zaútočil, že jde o porušení prvního Božího přikázání : „ Un seul Dieu tu adoreras !/jediného Boha budeš uctívat“...

V roce 88 se Lefebvre rozhodl vysvětit biskupy Bratrstva, aby zachoval kontinuitu, Řím se postavil proti vybraným kandidátům, Lefebvre neustoupil, a byl exkomunikován ...

Sídlo této církve v Bordeaux papež Benedikt XVI v 9/06 povýšil na Institut de droit pontifical/kanonského práva, šéfové tohoto institutu odpovídají pouze Vatikánu, takže ostatní francouzští biskupové a jiní preláti tento institut považují za „veš“  nasazenou do jejich kožichu, aby prováděla liturgickou subverzi.

Její šéf abbé Philippe Laguérie v roce 01 prohlásil, že se bude „bít do posledního dechu proti svobodozednářské církvi Vatikánu II (druhý vatikánský koncil 62-65, který rozhodl o modernizaci církve, např. o eukumenické moderní mši v národním jazyce ).

Pravá církev zemřela v roce 58 spolu s Piem XII (kterého Pavel VI pověřil exfiltrací nacististických válečných zločinců) , “ prohlašoval.

Abbé Laguérie byl s novým papežem Benediktem XVI velmi spokojený – nebýt Benedikta jeho církev by byla marginalizována, a médiemi zapomenuta.

O Janu Pavlovi II prohlásil, že „ sice obnovil prestiž církve, která s Pavlem VI velmi upadla, ale že církev podřídil eukumenismu, tj. zaměřil jí na člověka a odvedl pozornost od Boha, zatímco Joseph Ratzinger je jako on integrista,tj. antireformista a antimodernista, a proto doufá, že „reformu zreformuje“ .

Benedikt XVI začal s katolickými integristy, s hnutím FSSPX, pevně zahnízděným v 50 zemích světa na pěti kontinentech, kteří bojují proti modernismu církve ( nechtějí mít v kostele pódium místo kazatelny, a kytaristu místo sborového zpěvu. Chtějí se vrátit ke mši v latině, v sutaně, a stát ke věřícím zády), komunikovat a seskupoval je kolem sebe.

Benedikt XVI Bratrstvu přizvukoval, že druhý vatikánský koncil nelze chápat jako „ zpřetrhání tradice“ .

Abbé Laguérie se s podáním papežovy ruky však nespokojil, a vyžadoval na papeži biskupy pro svoji církev, a to s všeobecnou pravomocí ...

Je otázkou, zda by Lefebvre  jeho spojení s papežem schválil, protože , paradoxně, ti lefebvristé, co se k papeži připojili, jsou přesně ti, kteří v roce 88 hlasovali pro ilegální vysvěcení svých biskupů, a proto byli  Janem Pavlem II exkomunikováni , ostatní lefebvristé , vedeni biskupem Fellay, se k papeži nepřidali ...

Abbé Laguérie obviňuje exkomunikovaného lefebvristického biskupa Bernarda Fellay, že prý má strach z dohody s Vatikánem, a proto nepřijal papežovo pozvání ze 8/05 (kterým papež překvapil i své okolí) ...

Abbé Laguérie biskupa Fellaye obviňuje, že dal přednost svému znovuzvolení lefebvristy před historickou šancí na zrušení exkomunikace, kterou mu nabídl  Benedikt XVI ...

Lefebvristé vzešli z myšlenek zakladatele francouzského fašismu ( francouzský " romantický" fašismus) Charles Maurras, a z nových forem severoamerického proselytického katolicismu, který v US agresívně prosazoval otec Mela Gibsona, „lefebvrista“, a který zastává sám Mel Gibson, autor silně antisemitského filmu o Kristovi Passion z roku 04 ( viz můj článek zde Ukřižování Krista jako pašijový skandál) ...