Richard Sorge, vyzvědač, jenž ztratil zájem o špionáž

Ruská vojenská rozvědka/GRU ve 30. a 40. letech řídila relativně úspěšné zpravodajské sítě, nejen Červenou kapelu, ale i Richarda Sorge/Ramsay a jeho tokijskou sítˇ . Richard Sorge /1895 Baku -11/44 oběšen/, otec německý ing., matka Ruska, o čemž jeho okolí nemělo tušení - teprve v roce 38 manželka německého vojenského přidělence v Tokiu pluk. Gerharda Matzky, se jej na jednom diplomatickém večírku zeptala :” Nejste Rus? Máte v sobě něco ruského “ , od té doby se jí Sorge vyhýbal.

Ambiciózní Sorge, doktor politických věd, přesvědčený komunista ( v 1.sv.v. byl 3x raněn, trvale kulhal, život v zákopech jej připravil o iluze, ošetřující lékařský tým jej přivedl do řad komunistů ), a v rámci utajení člen NSDAP ( o členství si pro jistotu požádal až v Tokiu, kdyby nacisté při prověrce objevili jeho bolševickou identitu ) …

Sorge byl alkoholik a sukničkář - svedl i ženu Kristýnu svého profesora Gerlacha, kterou si nakonec vzal.

Pobyt v MOW, Stalin a nevěry manžela se však Kristýně nelíbily, proto z MOW v roce 26 rychle odjela, Sorge netruchlil, protože v té době již chodil se svojí ruskou tlumočnicí, která jej měla naučit rusky, studentkou divadelní akademie  Kátˇou/Jekatěrinou Maximovou.

Maximová, žijící v ponurém pokoji v suterénu jedné moskevské betonové krychle, byla zanícenou komunistkou, proto se vzdala studií, a šla pracovat do továrny, aby svým údernictvím přispěla k “ industrializaci” …

Po přechodu ze služeb Kominterny do služeb vojenské zpravodajské služby/ GRU, a krátce před svým odjezdem do Číny se Sorge s Kátˇou oženil ( třebaže bolševici považovali manželství za přežilou buržoazní dekadenci, děti nepatřily rodině, ale Straně), aby mohla dostávat jeho plat důstojníka RA, a hlavně jeho korespondenci …

Oba šli bez jakéhokoliv obřadu „ zaregistrovat“ svůj sňatek na podzim 1929, ale bolševické úřady jim kladně odpověděly až v 8/33 v době, kdy byl Sorge na cestě do Japonska v NYC (ve své japonské výpovědi označil Kátˇu  jen za „ milenku“ ) …

Třebaže se od té doby v podstatě neviděli, a jen si psali, Maximová byla pravděpodobně jediná žena, ke které měl Sorge hlubší vztah ( Kátˇa  sňatku později litovala ) …

Sorge nejprve působil jako agent vyzvědačského oddělení Kominterny ve Švédsku (1927), kde organizoval místní komunisty pod vedení Kominterny, infiltroval místní odborářské svazy kominternisty, a zabezpečoval hospodářskou špionáž, a v Británii /UK (1929), kde oficiálně psal o hornické stávce, ve skutečnosti přebíral citlivé informace od bolševického krtka v MI-6 …

Ve svém písemném doznání pro Japonce Sorge odůvodnil, proč v roce 29 přešel od špionáže pro Kominternu ke špionáži pro GRU tím, že “ v roce 29 se politická situace pro Kominternu vyvíjela špatně, po odstranění jejího šéfa Nikolaje Bucharina /1888-1938 popraven/, přítele Ilji Erenburga, Kreml pořádal hony na další čarodějnice/třídní nepřátele v Kominterně – být v Kominterně tak znamenalo mít stranickou kaňku na kádrovém profilu “ …

Za nedostatku obilí v roce 28 Stalin vyhlásil násilnou kolektivizaci a urychlenou industrializaci velkým skokem, Bucharin se v politbyru postavil proti Stalinovi s tím, že násilná konfiskace úrody bude kontraproduktivní, protože je to pokračování NEP/ válečného komunismu, a že by Strana měla rolníky nechat zbohatnout, načež byl z politbyra vyloučen ...

Naštěstí pro Sorgeho si jeho zpravodajských schopností všiml šéf GRU gen. Jan Karlovič Berzin /1889-1938 popraven/ lotyšského původu, zakladatel 4.odd./GRU.

Když se do roku 24 nepodařilo rozpoutat proletářské revoluce na Západě, Kreml se pokusil vykřesat proletářskou revoluci v Číně, odkud jiskra měla přeskočit na celou Asii, ovládanou západními “ kolonizátory” …

Čankajšek však nelenil, a své přechodné spojence z řad komunistů rychlým tempem popravoval.

Čína byla uprostřed občanské války, a GRU neměla na místě žádnou zpravodajskou sítˇ, proto Berzin vyslal do Šanghaje pluk. Alexe Boroviče se zkušeným radistou /Seppel Weingarten, a Sorge se svým platným německým pasem se stal členem plukovníkova týmu.

Před cestou do Marseilles, odkud v 12/29 vyplul, se ještě stavil v Berlíně/BER, aby si zde jako krycí zástěrku domluvil přispívání do dvou časopisů .

V etnicky a politicky promíchané Šanghaji brzy zapadl ( v Šanghaji žili nejen nejmajetnější Čankajškovi podnikatelé, ale i intelektuálové, disidenti a komunisté, kteří zde měli ilegální ústředí Strany, navíc zde bylo podhoubí gangsterů všeho druhu, a špiónů nejrůznějších národností )  ...

Pro obyvatele Šanghaje se občanská válka, v níž umíraly desetitisíce Číňanů denně v důsledku hladomoru či banditismu obou táborů, odehrávala jako by na jiné planetě …

V Šanghaji se pořádaly večírky a plesy pro elity, tenisové kurty, noční kluby, veřejné domy a banky zde rostly jako houby po dešti, a s nimi jako hlavní zábava gamblerství na burze.

Opium se zde pašovalo v nadnárodním měřítku, a v rámci exteritoriality se cizinci a Číňané  štˇavnatě uráželi navzájem.

V Číně se nejdůležitějším doporučeným kontaktem a zahořklou milenkou Sorgemu stala o 4 roky starší US levicová novinářka ( bez stranického průkazu) z hornické rodiny Agnes Smedley/1892-1950/, která pomáhala šířit revoluční myšlenky v Číně ( které již předtím šířila za pomoci místních levičáků za 1.sv.v. v Indii), jež byla dopisovatelkou Frankfurter Zeitung a Manchester Guardian, jehož dopisovateli byli mnozí doboví špióni ...

V Číně si dokonce zažádala o členství ve Straně, ale byla odmítnuta jako “ samostatně myslící, tudíž stranicky nedisciplinovaná “ ( po válce podala žalobu na gen. Charles Willoughby, sloužícího ve zpravodajském ústředí gen. MacArthura, jenž ji veřejně za špióna Kominterny v roce 47 označil, v roce 49 po štvavé kampani vůči své osobě se přestěhovala do UK, kde 1950 zemřela po banální operaci) …

Smedley odmítnutí členství zamrzelo, ale na čínské komunistické vedení nezanevřela, napsala o něm několik knih – Čínu v roce 37 opustila, vrátila se do ní jako válečný zpravodaj v letech 38-41.

Sorge ve svém japonském přiznání napsal : “ Smedley byla nejen v Šanghaji, ale v celé Číně jedinou osobou, které jsem mohl věřit, a která mne bohatě zásobila spolupracovníky všeho druhu” …

Sorgeho šéf pluk. GRU Alex Borovič musel po pár měsících ze Šanghaje odjet, protože jej dotěrně sledovala šanghajská policie, šéfování čínské sítě GRU se tak ujal Sorge, jenž nejvíce vojenských informací získával od 50 německých důstojníků, kteří radili Čankajškovi, a mezi které se jako válečný veterán snadno vetřel.

Němečtí vojenští poradci jej seznámili s německými diplomaty a obchodníky.

Zatímco jeho čínští soudruzi jej znali jako Američana Johnsona pracujícího pro Kominternu, německé kruhy jej znaly jako dopisovatele a experta německého ministerstva zemědělství, od něhož měl doporučující dopis …

Křižácká Agnes Smedley seznámila Sorgeho se svým přítelem z nejvyšších politických kruhů s kontakty na japonského prince a premiéra, japonským levičákem, ale nikoliv členem KS, Hotsumi Ozaki /1901-1944/, specialistou na Čínu, dopisovatelem jednoho japonského listu, jenž se stal zpravodajským esem Sorgeho, a jeho zástupcem, protože Sorge z celé své desperátorské sítě důvěřoval jen jemu.

Smedley Sorgeho představila jako Američana Johnsona, teprve v roce 36, kdy se Ozaki setkal se Sorgem při oficiální příležitosti na diplomatickém večírku, zjistil, že jeho US přítel Johnson, o kterém se celou dobu domníval, že pracuje pro Kominternu, je v dalším převlečení německý nacista dr. Sorge.

S Ozakim se Sorge podílel i o své milenky, ale ženatý Ozaki, třebaže nevěrný ( podle tradic se musel oženit s ovdovělou manželkou svého nejstaršího bratra) , by svoji ženu a malou dceru nikdy neopustil.

Ozaki dodal Sorgemu další dva Japonce ze Šanghaje, kteří souhlasili, že mu budou dodávat vojenské informace, idealistického studenta, jenž byl brzy jako agitátor deportován, a dobrodruha, jenž se živil jako novinář na volné noze.

Do čínské sítě Sorgeho patřila i mladá německá komunistka Ruth Kuczynski/ “Werner”, která pro tajné schůzky propůjčovala svůj byt, který sdílela s manželem architektem Hamburgerem a s malou dcerou .

Sorgeho bláznivě milovala, a jezdila s ním na těžké motorce závodní rychlostí po Šanghaji ( 1. těžkou nehodu měl Sorge v roce 31) …

Ruth Kuczynski měla nervy z ocele, radista Clausen nikoliv, proto se Sorgem na motorce odmítal jezdit .

Smedley s Kuczynskou prohrála, přičemž Sorge o Smedley nevděčně poznamenal :” Je to vzdělaná skvělá novinářka s bystrým úsudkem, ale není to ženská, je to chlap” …

Sorge rozpoznal u Kuczynské zpravodajský talent, zacvičil ji, a dal GRU nejúspěšnější špiónku v celé historii jménem “Sonja” ...

Ve svém doznání pro Japonce, pravděpodobně aby “ své”  milenky chránil, napsal : ” Ženy se pro špionáž nehodí, nikdy mi neposkytly žádnou politickou informaci, proto jsem žádné ženy do své sítě nepřibral ” ,

V 12/32 byl Sorge vyzván, aby přijel do moskevského ústředí, získal tak 5 měsíců života se svoji zaregistrovanou  “ manželkou” .

Ruth Kuczynski, která se z jeho odjezdu do MOW “ zhroutila”, byla rovněž z Číny odvolána, ale bez manžela ( ten byl převeden do Teheránu, a vzápětí po návratu do SU zatčen) .

Ruth poté GRU sloužila jako zpravodajka do roztrhání těla ve válečném LON, kde zcizovala jaderné tajemství - celá její rodina za 2.sv.v. patřila do Rudé kapely GRU …

Sorge se v Šanghaji setkával i s anglosaskými novináři vyslanými MI-6, zejména s Rogerem Hollis /1905-1973/, budoucím šéfem UK kontrašpionáže /56-66/, jenž působil v Šanghaji coby odpadlík z Oxfordské univerzity, a do Číny dorazil v roce 27.

Roger Hollis, jenž se v Šanghaji přátelil i s Ruth Kuczynskou, v Číně strávil celých 8 let, a levicová aktivistitka Agnes Smedley patřila k jeho nejlepším přátelům – 1939 Hollis vstoupil do MI5, a když v roce 63 Kim Philby spěšně odletěl do MOW, kolovaly spekulace, že jej Hollis, “ Stalinův Angličan” , varoval před zatčením.

Za jeho panování bylo neúspěšných mnoho UK agentů, a zatímco UK veřejnost a média tuto neúspěšnost přičítají na vrub trojlístku Kim Philby, Guy Burgess a Anthony Blunt, celá řada akcí ztroskotala až poté, co tento trojlístek již neměl přístup k informacím – je proto možné, že největším SU krtkem v UK tajných službách byl Sir Roger Henry Hollis, s čímž se však britská tajná služba v médiích nechlubila …

Interní vyšetřování v 70.letech k ničemu nevedlo, nástupce Hollise Martin Furnival Jones /1912-1997/ žádné vyšetřování ani vést nechtěl, avšak Peter Wright napsal knihu Spycatcher, která rozebírala vyšetřování, které vedl baron Burke Trend, a která v LON v roce 87 vyšla navzdory snahám Thatcherové a její vlády vydání knihy zabránit ( Wright, dlouholetý člen MI-5, jenž se pro jistotu odstěhoval do Austrálie, nedostal po 30 letech práce v MI5 z čistě formalistických důvodů od UK vlády důchod, třebaže v dané kauze samotný Hollis svého času vystoupil v TV ) …

V kauze UK ministra obrany Johna Profumo, kterého (+ konzervativní vládu Harolda, jenž podal demisi ) znemožnil jeho poměr s milenkou Kristýnou Keeler*1940, která byla milenkou i SU námořního atašé Jevgenjije Ivanova/1926-1994/, jenž ji na jednom večírku s Profumem seznámil,Keeler tvrdila, že Hollis a Ward byli členy sítě Anthonyho Blunta, Ward po rozjetí kauzy Profumo údajně spáchal sebevraždu …

Rok před svoji smrtí se Ivanov, jenž se vděku od GRU také nedožil, setkal s Keelerovou v MOW, a poté ji poslal dopis, v němž se jí omluvil za způsob, s jakým s ní jednal, aby dostala vojenská tajemství z Profumova.

V knize Spycatcher Wright dokazuje, že Hollis, expert na komunisty v MI-5, byl SU agent, mj. na kauze Igora Guzenka z GRU /1919-1982/, šifranta SU ambasády v Ottawě, jenž před návratem do MOW přeběhl 5.9.45 s ženou a s osmi dětmi na Západ nejen se 109 dokumenty, které dokládaly hustotu SU zpravodajských sítí na Západě, ale i s kufříkem plným šifrovacích cifer a kódů ( Kanada po válce hrála významnou roli ve výzkumu technologie jaderné bomby/recyklovaní nacističtí vědci, a na základě Guzenkových dokumentů zatkla 39 lidí, mezi kterými byli mj. 2 členové KS CAN, včetně jediného komunistického poslance v parlamentu, a vědec ze zámožné rodiny Raymond Boyer/1906-1993/) …

Oleg Gordievski*1938 ( v letech 74-85 pracoval v LON jako double agent pro MI-6) naopak popřel, že by byl Hollis agentem SU ( Gordievski si však nemohl dovolit jít proti oficiální britské linii) .

Kauza Guzenko odstartovala studenou válku, protože kanadská policie se utkala s bolševickým komandem, které přišlo prohledat Guzenkův byt …

V 2/46 se kauza dostala do médií, brzy následoval projev Churchilla v US Fultonu, aby si Západ dal pozor na proradnost bolševické říše …

Guzenko žil poté v Kanadě pod jinou identitou, napsal 2 knihy, Byla to moje volba v roce 48 ( v témže roce byl dle jeho příběhu natočen film Železná opona) , a často se objevoval v kanadské TV s bílou kápí přes hlavu.

Zemřel v roce 82 na infarkt.

Hollis přijel do Kanady Guzenka coby expert MI-5 “ přes bolševiky ” vyslechnout – Guzenko mu řekl o budoucích schůzkách, které měl mít Alan Nunn May /1911-2003/, jaderný vědec, tajný člen KS Británie, se svými informátory, které řídil – žádný informátor, “ někým” varovaný, na ně nepřišel …

Guzenko setkání s Hollisem popsal :” Měl jsem pocit, že je Hollis SU agentem, nezajímal se o má důležitá prohlášení, zajímalo jej, zda jsem jej nepoznal z fotografií, které jsem na GRU mohl vidět, proto jsem mu nic nesvěřil “ …

V 4/33 se Berzin Sorgeho, dlejícího na “ dovolené” v MOW, otázal, kam by chtěl na další misi, a Sorge prohlásil “ Tokio by nebylo špatné” .

Japonsko, které již po mnoho desetiletí vojensky okupovalo Koreu, jejíž protijaponsky orientované politiky, včetně členů královské rodiny, vraždili japonští agenti ( v 3/1919 japonská policie postřílela 7.000 korejských demonstrantů, v roce 39 přes 5 mil. Korejců skončilo na nucených pracích, ženy jako sexuální otrokyně)  obsadilo v roce 31 po zinscenovaném mukdenském incidentu Mandžusko, čímž smetlo nárazníkové pásmo čínské suverenity, a stalo se přímou hrozbou pro SU, obě armády stály proti sobě na Sibiři,

Japonsko potřebovalo novou zemědělskou půdu, japonská armáda měla nakročeno do ruských přímořských provincií na Dálném východě, do nekonečných stepí Sibiře na severu, a do Vnějšího Mongolska na západě.

Sibiř by bolševici nedokázali ubránit, a nejen po technické stránce z hlediska chatrné výzbroje – Sorge poznamenal, že při dobývání Šanghaje připadlo na jednoho mrtvého disciplinovaného Japonce 10 nedisciplinovaných čínských vojáků, nejen špatně vyzbrojených, ale především chaoticky jednajících .

Čínu západní mocnosti učinily bezbrannou vynucenými “ koncesemi” všeho druhu, na základě kterých si přivlastnily i čínské přístavy/ tzv. “ smluvní přístavy” …

Japonsko nebylo na startovní čáře původních “ koncesionářů” , až v letech 1894-5 uchvátilo ve válce s Čínou Tchajwan, anektovalo čínský protektorát Koreu, a 1931 udeřilo v Mandžusku, jeho další kroky byly nevyzpytatelné, nikdo netušil, zda si ze “zdechliny” Číny nebude chtít vykousnout ještě nějakou část.

Kreml truchlil nejen nad ztrátou svého tradičního vlivu v Severním Mandžusku, ale vrásky mu přidělával i rostoucí německý vliv v Číně, Německo Čankajškovu armádu vyzbrojovalo .

Stejně jako před odjezdem do Číny v 12/29, Sorge i před odjezdem do Tokia nejprve navštívil BER, třebaže v 5/33 byli komunisté v BER budˇ zavražděni či vsazeni do žalářů, přičemž jejich kartotéky s komunistickými aktivisty a sympatizanty převzali nacisté.

Sorge však počítal i se třetí realitou – mnozí komunisté přeběhli do řad nacistů, a připojili se k levému křídlu NSDAP, které mělo kontakty mezi vedením NKS, což by byla i Sorgeho varianta.

Aby dostal nový německý pas, přihlásil se na policejním komisařství k trvalému pobytu s tím, že se vrátil z Číny, a napsal několik odborných článků o geopolitice ( dříve psal o čínském zemědělství) do německých listů, mj. do vlivného Zeitschrift für Geopolitik gen. Karla Haushofera /1869-4/46)/ s kontaktem na MI-6 ( nejoblíbenější zástěrkou MI-6 byla profese kartografa ) …

Prof. gen. Haushofer, jenž se v Rusku setkal s Gurdžieffem, gurem zen buddhismu, milovník Tibetu, údajně zakladatel okultní společnosti Vril, a údajně tajný člen spolku Thule ( čímž by se vysvětlil kontakt některých členů Thule na MI-6) , pomáhal na počátku století budovat japonskou armádu, a byl přijatý na audienci samotným japonským císařem – měl tudíž vlivné známé v japonských vojenských a politických kruzích, jeho japonské kontakty nacistické diplomacii významně pomohly připojit Japonsko ke státům Osy ( o Ribbentropovi se gen. Haushofer vyjádřil jako o “oslovi” , Hitler byl u něho “nevzdělanec”, viz můj článek Okultní socialismus a NSDAP ) .

Sorge proto odjel do Mnichova, kde profesorovi z Vojenské akademie Haushoferovi, vynálezci Lebensraum, složil poklonu, a nešetřil nacistickou terminologií a úryvky z Mein Kampf ( profesorův syn Albrecht, kartograf a diplomat rovněž s kontakty na MI-6, byl odpůrcem nacistů, jenž později upadl v podezření, že pomohl Rudolfu Hessovi k útěku do Skotska, navíc se Albrecht důvěrně znal s Arvidem Harnackem /1901-1942 popraven/, jenž vedl berlínský “kroužek” Rudé kapely, pracující pro GRU stejně jako Sorge  ) …

Haushoferova žena a jeho dva synové spadli do nacistické kategorie “ mischlinge”  ( jen jeho syn Albrecht/1903- 45/ získal za pomoci Hesse certifikát o čistotě své německé krve – Albrecht byl popraven 23.4.45 údajně SS komandem spolu s Klausem Bonhoefferem při vstupu RA do BER, jeho tělo s prostřelenou lebkou v týlu objevil jeho bratr Heinz /1906-1988/  v 5/45) …

Prof. gen. Haushofera anglosaští spojenci chtěli postavit před Norimberský tribunál za spolupráci s nacisty ( vynucenou, chránil svoji ženu ), třebaže když s nimi zrovna nespolupracoval, nacisty kritizoval, za což si vysloužil 8 měsíců v Dachau, na 2.5 měsíce byli uvězněni i jeho 2. syn a vnuk ( po atentátu na Hitlera se Albrecht H. skrýval až do 12/44, kdy byl zatčen Gestapem) …

Gen. Haushofer a jeho žena, které Hess opatřil “ čestný německý status ”, zemřeli za velmi podezřelých okolností  ( gen. Haushofer hodně věděl, přátelil se nejen s MI-6, ale i s levicovou odnoží NSDAP s kontakty na vedení NKS - mj. nacisty zavražděným  Gregorem Strasserem -  v rámci své euroasijské politiky gen. Haushofer podporoval spojenectví Německa s Ruskem, a “konzervativní” bolševici ( Ernst Niekisch, Julius Evola, Ernst Jünger ) podporovali “německo-ruské revoluční spojenectví “ …

Gen. Haushofer zcela jistě znal tajemství Hessova tajemného a dodnes nevysvětleného odletu do Skotska, Rudolf Hess byl věrným stoupencem svého přítele a profesora gen. Haushofera, nikoliv Hitlera, kterého se mu ze své pozice Hitlerova zástupce nepodařilo ovládnout.

Nejprve gen. Haushofera v 9/45 navštívil US jezuita Edmund A. Walsh /1885-1956/, jenž měl zjistit, jak by gen. Haushofer vystupoval na norimberském tribunálu v roli obviněného či svědka.

Walsh jej neformálně vyslýchal/vyzvídal dlouhé měsíce, v noci z 10. na 11.3.46 oba manželé údajně spáchali sebevraždu na svém odlehlém statku Hartschimmelhof v Pähl/Ammersee.

Oba údajně vypili arzenik, manželka Martha Mayer-Doss (69) se ještě oběsila, zatímco gen. Haushofer (77) byl příliš slabý, aby učinil totéž.

Gen. Haushofer Sorgemu napsal doporučující dopisy pro německé diplomaty v Tokiu.

Sorge navštívil i prominentního Dr. Zellera, šéfredaktora Tägliche Rundschau, a zeptal se jej, zda by měl zájem o články z Japonska, Zeller přikývl, a zmínil jméno podpluk. Evžena Otta s tím, aby jej Sorge určitě navštívil, a napsal Sorgemu doporučení, že se na něj Otto může spolehnout osobně i politicky …

Sorge dorazil do Tokia se svým radistou Maxem Clausen /1899-1979 NDR/, kterého sám GRU z řad kominternistů v Šanghaji doporučil, v roce 33, kdy krátké údobí japonské demokracie bylo minulostí.

Zavraždění premiéra, ministra financí a prominentních průmyslníků, kteří nesouhlasili s válečnickými generály a s jejich obsazením Mandžuska, znamenalo v roce 32 nástup vojenské diktatury – na politické scéně nevládl ani premiér, ani císař jakožto vrchní velitel ozbrojených sil, ale ministr obrany gen. Araki Sadao.

A mělo být ještě hůře, v Japonsku převládla anarchie a teror, což Kreml, zcela nepřipravený na válku ve větším měřítku, naplňovalo hrůzou, taktéž spojenectví Tokia s BER.

7.9.33 v den, kdy do Tokia dorazil Sorge, si US velvyslanec v Tokiu Joseph Grew zapsal do diáře :” Válka proti Rusku je hlavním tématem v Japonsku. Armáda nepochybuje, že by hladce převzala kontrolu nad Vladivostokem a ruskými přímořskými provinciemi, a veškerým ruským územím až k Bajkalu” …

Organizovat špionáž v podmínkách, kdy všichni “ neJaponci” , zejména “ blondˇatí a modroocí”,  byli “ cizinci podezřelí ze špionáže” , kteří byli hlídáni policií nejrůznějšího druhu, bylo velmi riskantní, až nemožné.

Na japonskou posedlost bojem proti vyzvědačství upozorňovala studie diplomata Albrechta Haushofera, kterou si přečetl i Sorge.

Normálním postupem bylo zažádat si na tiskovém oddělení ministerstva zahraničí o novinářskou akreditaci,Sorge se však rozhodl učinit tento krok přes německou ambasádu v Tokiu v době, kdy nový velvyslanec Herbert von Dirksen /1882-1952/ ještě nedorazil .

Sorge si jako obvykle s osazenstvem ambasády popovídal o svých frontových zkušenostech z 1.sv.v., a jako vždy mezi Němci našel vděčné spolubojovníky, takže počet uzavřených přátelství utěšeně rostl.

Poté se Sorge seznámil s podpluk. Otto, přítelem dr. Zellera, jenž byl o 6 let starší, v Tokiu měl vypracovat studii o japonské zpravodajské službě, nudil se, a byl nadšený, jak dobře Sorge hraje šachy.

Brzy se Sorge poznal i s manželkou Otty Helmou, a jeho dvěmi dětmi, 11.letým synem a 7letou dcerou - s celou rodinou poté chodil na vycházky pod blankytně modrým japonským nebem, které si Japonci přivlastňují výrazem “ japonské pomněnkové nebe “  …

Sorge trávil čas nejen s ženami, ale i s knihami, studoval vše s tématikou Japonska, takže v 12/33, když dorazil nový velvyslanec Dirksen, Sorge na ambasádě již platil za experta na Japonsko.

Třebaže místní německá komunita nebyla zcela pronacistická, naopak, bylo zde mnoho německých Židů, hajlující na německé ambasádě již převládali, proto krokem číslo dvě ze strany Sorgeho bylo zažádat si o členství v NSDAP v místní pobočce, které získal v 10/34.

Sorge sice chodil se stranickým odznakem na hrudi, čímž byl na ambasádě přijatelný pro všechny, ale pravidelně si dělal ze stranického vedení NSDAP legraci, zejména před lidmi, které chtěl oslnit, a fungovalo to.

Hrát zaslepeného nacistu prostě nedokázal, proto jeho přestrojení za sebe samého bylo dokonalé.

Německá ambasáda jeho útoky proti NSDAP  brala jako rys jeho individualismu a výstřednosti, a oceňovala jeho upřímnost v době, kdy informátoři NSDAP byli všude – aby ani NSDAP nepřišla zkrátka, v této době ještě cynický Sorge přijal roli instruktora NSDAP, kdy v místní pobočce pronášel přednášky o práci agentů Kominterny …

Clausen /”Bernhardt” *1899, radista z 1.sv.,v., byl jediný skutečný proletář v Sorgeho síti, v Číně byl na přání Strany od roku 28, v roce 30 se v Harbinu seznámil se Sorgem.

Clausen se oženil s Finkou Anna Wallenius, vdovou po ruském bělogvardějci, jenž zemřel v Šanghaji ( v Šanghaji žily tisíce bělogvardějských uprchlíků) , kde se Clausen s Annou seznámil.

Anna v žádném případě nebyla komunistkou, proto Strana jejich sňatku požehnala až po několika letech doprošování, v síti Sorgeho byla kurýrkou.

V Tokiu Clausen, kterému zde GRU financovala úspěšnou obchodní firmu Clausen Shokai na tiskařské stroje,, z japonských dílů postavil radiovysílačku s dosahem do Vladivostoku, vysílal z domu Vukeliče …

GRU na Clausenovi požadovalo, aby z peněz firmou vydělaných financoval Sorgeho sítˇ, což se Clausenovi nelíbilo, a proto si vymýšlel všelijaké náklady, aby z firmy nemusel vypustit ani yen.

Komunista Sorge Clausena nesnášel, a jednal s ním jako karikatura kapitalistického bosse s proletářem bez nejmenšího soucítění, což Clausena velmi uráželo.

Po roce 39 začal Clausen komunisty nesnášet, a začal obdivovat Hitlerovy ekonomické úspěchy v Německu – proto Sorgeho zprávy cenzuroval, a MOW s prací Sorgeho nebyla spokojená .

Do Sorgeho japonské sítě patřili i umělec a agent Kominterny Miyagi z Okinavy, na jejíž obyvatele se Japonci dívali jako na “ vidláky “,  a chorvatský polyglot, fotograf a novinář Branko Vukelič.

29letý Branko Vukelič, jenž dorazil v 2/33, byl kavárenský levicový intelektuál, jenž chtěl vybudovat lepší svět nad šálkem kávy s cigaretou v ruce, ale v roce 29 jej kamarádka Olga, profesí kapitánka RA,  přemluvila, aby své řeči realizoval, a začal pracovat pro Kominternu, což Vukovič nejprve odmítl s tím, že není špión, a že jeho jedinou vojenskou zkušeností jsou 4 měsíce strávené v rámci vojenské služby na palandách v kasárnách .

Soudružka Olga mu mj. řekla :” Jsme závislí na vás mladých zahraničních nadšencích a sympatizantech s naší věcí, protože SU ambasády jsou sledovány, a ani nemohou být spojovány s kauzami Kominterny, nahledě na to, že ne vždy má MOW stejný pohled na věc jako Kominterna “ …

Vukelič nakonec souhlasil, třebaže mu jeho japonská mise nebyla jasně vysvětlena, a neprošel žádným výcvikem.

Brzy po příjezdu do Tokia Vukelič zjistil, že je jim přidělováno málo peněz, takže si s manželkou  nemohou dovolit život, který vedli v Paříži/PAR, a že Kominterna není tak všemohoucí, jak si představoval - po 10 měsících živoření je zachránil až Sorge, jenž čerstvě dorazil, a který do MOW o Vukeličovi napsal : “ Je v žalostném stavu, stýská se mu po domově” …

Také Vukeličovým krytím byla novinařina, přispíval do jugoslávských a francouzských listů články o Japonsku .

Vukelič se oženil s Dánkou Edith Olsen, učitelkou TV, se kterou měl ročního syna, kterého nechali u Editiny matky - počítali s tím, že budou do dvou let zpátky v PAR …

Edith také nebyla komunistka, přesto jí Sorge využíval jako kurýra.

V Tokiu se však Vukelič později zamiloval do své japonské tlumočnice, s Edith se rozvedl, a vzal si Jošiko Jamasaki.

Sorge nesnášel nejen Clausena, ale ani Vukeliče, jenž pokrýval špionáž ze západních ambasád, pohrdal jím, že mu dodává informace “ jen z hlavních médií” .

Sítˇ potřebovala i japonského prostředníka, který stejně jako Vukelič byl naverbován do nespecifikované mise “Kominterny” – “ Jedˇdo Tokia, instrukce dostaneš od svého šéfa až tam, za pár měsíců budeš zpátky “ ...

30letý Miyagi z ostrova Okinawa, jehož obyvatele zbytek Japonska považoval za druhořadé, s otcem emigroval do US za prací, když mu bylo 16 let, v boji za “ lepší svět” Miyagi v roce 31 vstoupil do KS.

Miyagi, jenž vystudoval dějiny umění, však nešel splnit úkol Kominterny pro Kominternu samotnou, ale kvůli tomu, že potřeboval peníze na to, aby mohl žít v Kalifornii, jejíž podnebí mu ulehčovalo jeho aktivní TBC.

V Tokiu byla aktivován Vukeličem prostřednictvím domluveného inzerátu, na který odpověděl, poté šel na schůzku se Sorgem( oba se prokazovali polovinou roztrhlé bankovky).

Miyagi nebyl nadšený, že měl být v Japonsku špiónem, nepřesvědčilo jej ani Sorgeho tvrzení, že cílem špionáže je zabránit válce mezi Japonskem a SU, obvyklý chyták bolševiků při rekrutování mladých idealistů ...

Miyagi však neměl na vybranou – zůstal uvízlý v Japonsku jako v kleci s perspektivou, že jej popraví za vlastizradu, a těžce nemocný.

Miyagi byl nejpilnějším členem sítě - vedl si tabulky s přemístˇováním japonské armády do Mandžuska, a sbíral další informace slíděním kolem japonských základen, a popíjením v barech s japonskými vojáky.

Když Sorge dostal od GRU úkol najít japonského důstojníka pro vojenskou špionáž, považoval to pro nacionalistické cítění japonských důstojníků za nemožný počin, ale Miyagi hned druhý den přivedl pro špionáž zapáleného kpt. Jošinobu Odai, jenž se prokázal být velkým přínosem Sorgeho sítě.

Miyagi již v roce 36 správně předpověděl, že Japonsko nezaútočí na SU, ale na Čínu ( přesto v 7/38 vypukl 4denní ozbrojený pohraniční konflikt u Chang-kufeng nedaleko Koreji, strategický bod s vyhlídkou na Transsibiřskou magistrálu a silnici do Vladivostoku, a o rok později vypukl závažnější konflikt v Nomonhamu, kde spolu sousedí Mandžusko, Sibiř a Vnější Mongolsko, kdy Japonci použili těžké dělostřelectvo, letadla a tanky, gen. Žukov však linii ubránil ) …

Členové Sorgeho sítě navzájem nespolupracovali, např. Ozaki se nikdy nesetkal s Vukeličem, a Clausenovy viděl jen 2x v Sorgeho vile.

Ostatní se vídávali příležitostně, ale trvalo jim několik let, než pochopili, že pracují pro stejnou věc.

Intenzívně se stýkali pouze oba Japonci, Miyagi dělal spojku mezi Sorgem a Ozakim, do jehož domu docházel jako učitel výtvarné výchovy, a také Vukelič s Clausenem, jenž z Vukeličova bytu vysílal.

Sorge se na německé ambasádě stýkal s vojenským atašém gen. Evženem Ottem /1889-1977/, jenž do Japonska dorazil v roce 33 jako vojenský poradce, v roce 34 byl povýšen na vojenského přidělence .

Po zatčení Sorgeho v 10/41 si u japonské vlády stěžoval, byl však z funkce vzápětí odvolán ( Otto byl pobočníkem posledního německého kancléře gen. Kurta von Schleichera, kterého dal Hitler zavraždit v Noci dlouhých nožů v 6/34).

S Ottem Sorge navázal velmi přátelský vztah, spojovala je zkušenost z 1.sv.v., zcela neformálně diskutovali o politické scéně v Německu.
Zadobře byl Sorge i s německým velvyslancem Herbertem von Dirksen, kterému často radil, stejně jako Ottovi.

V roce 38 Dirksen na svoji funkci „ze zdravotních důvodů“ rezignoval, a k překvapení všech byl velvyslancem jmenován Evžen Otto - Sorge se projevil jako skutečný přítel, a naléhal na Otta, aby funkci odmítl, a neporušil svoji morální integritu.

Otto však funkci přijal, a Rudá eminence Sorge získala absolutní přístup ke všem dokumentům ambasády.

Otto chtěl Sorgeho jmenovat do funkce svého oficiálního poradce, ale Sorge odmítl, protože se obával, že by důkladná bezpečnostní prověrka odhalila jeho kontakty s bolševiky, tak si z něho Otto učinil neformálního poradce, jenž se každé ráno u snídaně s Ottem probíral přísně tajnými dokumenty ambasády.

Otto i Dirksen dobře věděli, že Sorge není přesvědčenýn nacistou, že má NSDAP jen jako zástěrku ke svobodné novinářské činnosti, proto se velmi smáli, že jej zdejší nacistický kroužek chtěl za svého velitele …

Také zde Sorge neváhal učinit manželku svého přítele Otta svojí milenkou.

Její manžel mu více než svedení manželky zazlíval jeho alkoholismus, bál se o svoji kariéru, že Sorge v deliriu opilosti vyzradí nějaké tajemství z ambasády.

K Helmě Ottové si Sorge jako milenku přibral oslňující, ale bezduchou Anitu Mohr, a v roce 35 ještě o 15 let mladší číšnici z baru Hanako Miyake ( které pravidelně v opilosti vykládal o svých přátelích v Moskvě, což dosvědčila při procesu s ním - nakonec ji ze svého bytu „ vyhodil“ , když jí japonská policie vyhrožovala, že žije s cizincem) .

V roce 41 si ještě do svého harému přizval vdanou německou harfistku Eta Harich-Schneider, která přišla o své místo v BER, když se zastala svých židovských kolegů ...

V roce 38 měl Sorge další těžkou nehodu na motorce, když řídil namol opilý, ale při převozu do nemocnice byl ještě natolik při vědomí, že zavolal nikoliv německého velvyslance, ale Clausena, kterému předal US peníze a zprávy napsané v angličtině, aby jej u něj neobjevila japonská policie – načež upadl do bezvědomí.

Pro Clausena to byla poslední kapka Sorgeho nezodpovědnosti – okamžitě  jel do Sorgeho domu, a odnesl odtud veškeré kompromitující materiály, krátce po něm dorazil německý úředník z tiskového oddělení ambasády, aby Sorgeho dům zapečetil …

Clausen se od tohoto incidentu Sorgemu zcela vymknul z kontroly - do nehody všechny zprávy šifroval Sorge, po nehodě musel nehybný Sorge se souhlasem MOW naučit SU šifrovací systém Clausena, jenž se tak dozvídal i obsah zpráv.

Od jara 1940 začal Clausen Sorgeho otevřeně nenávidět, protože jej Sorge nutil pracovat, třebaže byl po infarktu. O Sorgem uvedl : “ Sorge byl typický komunista, jenž pro věc komunismu neváhá zničit i své nejlepší přátele a svoji rodinu“ …

Úspěch Sorgeho jako agenta GRU spočíval v tom, že měl jako výborný společník a bavič absolutní důvěru německého velvyslance, a tím i přístup k nejtajnějším depeším ambasády ( mj. zavčas informoval Kreml o plánu Barbarossa či o Pearl Harbour ), zatímco jeho hlavní informátor Ozaki byl pevně uhnízděn v sídle japonské vlády  …

V roce 36 Sorge Moskvě oznámil uzavření Protibolševického paktu mezi BER a Tokiem, poté vytvoření Tripartitního paktu BER-Tokio-Řím.

20.5.41 Sorgemu plán útoku proti SU potvrdil vojenský atašé podpluk. Friedrich von Scholl s datem 20-22.6.41 – Stalin mu však nevěřil, mj. z důvodu, že Sorge byl protežencem schopného zpravodajce Jana Berzina, kterého Stalin nechal popravit .

Na Sorgeho depeši o útoku na SU Stalin zareagoval slovy ( převedeno do slušné řeči ) : „ Další nesmysl toho debila, který se v Tokiu zviditelnil jako buržoust a ku...vník z japonských bordelů „, načež 4.oddělení Sorgemu odpovědělo: “ Pochybujeme o pravdivosti vašeho tvrzení“ …

Clausen poté cenzuroval Sorgeho zprávy o tom, zda se Japonsko chystá otevřít proti SU druhou frontu, což Japonsko v roce 41 nemělo v úmyslu, proto Kreml po informacích Sorgeho v 10 + v 11/41 stáhl ze Sibiře 11 divizí k obraně MOW …

V den napadení SU byl Sorge rozzuřený, že mu MOW nevěřila, a lil do sebe jednu lahev whiskey za druhou – před Clausenem řval, že v Kremlu sedí „korunovaní volové“, na  německé ambasádě sedí blbci, a největší hovado sedí v BER, načež zvedl telefon, a zavolal německému velvyslanci Ottovi, a postupně všem úředníkům na ambasádě, a všem řval do ucha :“ Ten debil v Berlíně válku prohraje “ …

Sorgeho opilecké nálady se stupňovaly, a svým opilstvím začal německou ambasádu uvádět do vážných rozpaků, zejména proto, že v roce 40 dorazil do Tokia pluk. Gestapa Joseph Meisinger, jenž spáchal taková válečná zvěrstva ve Varšavě, že byl málem postavený před stanný soud samotným Gestapem …

Byl proto uklizen do Tokia, kde měl hlídat zaměstnance ambasády a německou komunitu, zejména Sorgeho, v jehož minulosti Gestapo přišlo na znepokojivé komunistické kontakty, a začalo jej podezírat, že pracuje pro bolševiky.

Meisinger však na Sorgeho neměl – Sorge jej halasně zdravil nacistickým pozdravem, opíjel jej whisky, a vyprávěl mu bujaré vtipy, při kterých se Meisinger řechtal jako tele, takže Meisinger do ústředí Gestapa hlásil, že Sorge je „kovaný“ nacista.

Sorge, sledovaný jako všichni cizinci agenty všech japonských bezpečnostních složek, měl od své nehody na motorce vážné psychické problémy – neustálý stress, včetně moskevských poprav jeho známých, jej začal vyčerpávat, a když Kreml nereagoval na jeho přesnou informaci o napadení SU, rozhodl se, že se zpravodajstvím končí.

Proto v létě 41, kdy zjistil, že je japonskou policií sledován intenzívněji, začal Kreml bombardovat žádostmi o odvolání z Tokia s tím, že by chtěl špionáže již nechat, a chtěl by být jen v Rusku, a učit třeba na univerzitě.

Zároveň se však obával, že po návratu do MOW skončí jako Berzin na popravišti nebo v gulagu, byl v bludném kruhu, a nevěděl, jak z něho ven – bez povolení svých nadřízených v MOW se však z Tokia nechtěl vytratit.

Jeho sítˇse k létu 41 zcela rozpadla, také Clausen a Vukelič ztratili o špionáž zájem, a vyhýbali se mu, jak mohli, žádné informace již neshromaždˇovali.

Vukeličovi japonská manželka porodila syna, a Vukelič se chtěl věnovat jen novinařině, komunistickou ideologii pustil k vodě.

Také Miyagi začal mít ze své špionáže deprese, zejména, když od jara 41 nový japonský zákon trestal smrtí i jakýkoliv „ přestupek proti vlasti“ ...

Pouze Ozaki ve svém zpravodajství nepolevoval, ale nedělal to pro komunismus, ale z loajality ke svým přátelům z řad komunistů.

Ozaki se domníval, že pro své známé ve vysokých vládních funkcích se mu nemůže nic stát, ale policie již dlouho sledovala jeho osobního agenta Mizuno, a kvůli sledování Mizuna začala sledovat i Ozakiho.

Japonci radiostanici Clausena již dlouho monitorovali, ale nedokázali rozluštit její kód, ani jí lokalizovat.

Clausen, jenž vysílačku neustále přemístˇoval mezi svým a Vukeličovým domem, již strachy nemohl dál, zejména poté, co pokrývač z protilehlé střechy na něj civěl, jak vysílá …

Ani Sorge již nevěnoval pozornost maličkostem, a v opilosti své japonské milence Hanako prohlásil, že se chce již vrátit do Ruska, že jej již špionáž proti Japoncům nebaví …

Na německé ambasádě své ruské kořeny již netajil, a vyjadřoval své vřelé sympatie k Rusku, čímž vyhaslo i jeho přátelství s Ottem, kterého Sorge nazval kariéristou, jenž slepě poslouchá Hitlera, třebaže v nacismus nevěří, zatímco pro Otta opilec Sorge představoval denodenní nebezpečí vyzrazení státního tajemství, takže s ním přestal spolupracovat.

Průlom, který japonskou policii přivedl blíže k Sorgemu nastal v 12/39, když zatkla komunistického aktivistu Ritsu Ito, jenž pracoval pro Ozakiho jako asistent, japonští komunisté tvrdili, že Ritsu Ito byl policií nasazen, aby Ozakiho sledoval.

Ritsu Ito na otázku policie, zda zná nějakého Japonce, jenž se vrátil z US, a jenž je členem US KS, jmenoval paní Kitabayashi, hospodyni své tety.

Kitabayashi již nebyla komunistkou, ale když se jí ptali, zda v US nepoznala nějakého Japonce, člena US KS, vzpomněla si na Miyagiho, který však nebyl v policejních záznamech, tak jej začali sledovat jen z principu.

Teprve po dvou letech běžného sledování obskurního umělce, kdy již získali informace s kým se stýká, provedli v jeho bytě 10.10.41  noční razii, a našli celou hromadu kompromitujících důkazů, dokumenty s razítkem státního tajemství přímo z kanceláře Ozakiho.

Miyagi se nejprve pokusil o sebevraždu, ale skokem ze 2.patra si přivodil jen menší zranění, načež se ke všemu přiznal, a jmenoval všechny, které znal.

Sorge, Clausen a Vukelič byli zatčeni 18.10.41, a všichni se přiznali.

Sorge se přiznal sedmý den, když jej Otto nepřišel „ vysvobodit „ , jak doufal.

Sorge prý na papír napsal  „ Jsem špión Kominterny od roku 1925 “, poté dodal „ Prohrál jsem „ a rozplakal se.

Otto byl po Sorgeho přiznání v šoku, nechtěl věřit, že jeho přítel šachista je špión, byl z postu odvolán v 1/42, poté až do konce války dělal úředníčka v Pekingu.

Sorge během tříletého věznění pojal přiznání jako rozsáhlé Memoáry, což usnadnilo jeho popravu.

Miyagi zemřel na TBC ještě před procesem, ostatní byli odsouzeni.

Vukelič dostal doživotí, zemřel ve věznici v 1/45.

Pouze Clausen jako vychrtlý kostlivec přežil, a setkal se v Tokiu s Annou, která tříleté vězení rovněž přežila, oba se usadili v NDR.

Sorge a Ozaki byli popraveni přes svá odvolání, ani jeden nevěřil, že zemře - Ozaki do poslední chvíle spoléhal na své vládní kontakty ( byl jediným Japoncem popraveným za vlastizradu), zatímco Sorge věřil, že za své zásluhy bude Stalinem vyměněn za jednoho významného japonského vězně, ale Stalin jej nevyměnil, nepotřeboval svědka, který mu včas poskytl přesné datum německé invaze.

Milenka Hanako si 1945 vyžádala Sorgeho ostatky, a nechala jej v Tokiu pohřbít, z jeho zlatého zubu si nechala udělat prsten, a tak byl alespoň po smrti jenom její.

Abwehr měl v Tokiu stejně obratného vyzvědače, židovského novináře Ivara Lissnera /1909-1967 CH/, jenž pro Abwehr pracoval po příslibu, že bude z vězení propuštěn jeho otec, a jeho rodině bude umožněno vystěhování.

V 6/43 byl Lissner zatčen japonskou vojenskou policií jako agent GRU – byl strašlivě mučen, několikrát se pokusil o sebevraždu, přesto přežil, a napsal Paměti, které však pokrývají události jen do roku 1940 …

(viz mj. Robert Whymant : Stalin´s Spy , Richard Sorge and the Tokyo Espionage) .