Existuje ještě Západ a jeho svobodný svět ?

Z geopolitického hlediska již  NEEXISTUJE ( US intervence v Iráku z 3/03  obnažila i neexistenci Evropy v geopolitickém měřítku, protože jisté státy EU mají téměř freudovský vztah k Washingtonu, což brání emancipaci Evropy ).

S pádem sovětského/SU bloku vzrostl význam Washingtonu, Američané vytunelovali Evropě koncepci demokracie, a význam Evropy byl marginalizován (Tony Blair vymyslel termín „ efektivní multilateralismus „ – tj. jednotná Evropa v její multilateralitě  - my Evropané na rozdíl od my Američané , my Číňané ).

Navíc se Evropa opět stala soudkem prachu, který sám sebe rozmete do povětří .

Balkánskými válkami se Evropa vrátila do roku 1914.

EU – má vůbec smysl ?

Svět čeká na Evropu – svět však nezajímají její dobré úmysly.

Svět čeká, že Evropa vynalezne nějaký nový průmyslový model, který skoncuje s procesem „ dezindividualizace „ , který podrývá západní společnost.

Psychosociální individualizace je naopak proces, kterým se kolektivní těleso sbližuje s těmi, kteří jej tvoří.

Proces kapitalistické a průmyslové individualizace se dostal do rozporu sám se sebou, a snaží se o sebedestrukci dezindividualizací.

Jinými slovy celý svět a samotní Evropané očekávají od Evropy, že vynalezne nový koncept průmyslové civilizace, který prokáže, že průmyslová civilizace nežene lidstvo do zkázy – proces, který urychluje obchodní liberalizace.

V tomto smyslu  dnešní budování Evropy („ construction“) je vlastně destrukcí Evropy („destruction“) .

Evropa unavená pod tíhou své historie

US jsou stále napřed, brzy EU dostihne i Čína.

Věda a výzkum patří jednoznačně US.

Podle známého evropského intelektuála Georga Steinera Evropu tíží „ fantomy minulosti „  - Němcům, kteří se tázali, proč jejich výzkum zaostává, Steiner vzkázal : „ Aniž bych chtěl uvést Německo do rozpaků, je to nad slunce jasné : civilizace, které vybily své Židy, se již intelektuálně nevzpamatovaly, viz osud Španělska „ …

To samé poznamenal známý filozof Régis Débray 4.3.05 v rozhovoru pro list Le Figaro . „ Posvátná hrůza Evropy z vlastní minulosti, koloniální, imperialistické a fašistické zabírá místo náboženství – jenže když se zbavíme víry, nevyjdeme tím i ze své historie ?

Duši nevyměníme tím, že změníme tělo, aneb může se ještě agnostická Evropa, oděná jen do peněžních hodnot, tvořivě podílet na historii ? „

„ Evropa ztratila důvěru sama v sebe, a bez této sebedůvěry nebude evropského ducha ,“ zvolal spisovatel Georges Bernanos na mezinárodnímn setkání v Ženevě.

Otcové zakladatelé evropské jednoty od římské až po maastrichtskou smlouvu se snažili dodat Evropě sebedůvěru, ale elán se brzy z Evropy vytratil.

EU jako ekonomicko-právní monstrum

V podstatě lze zpochybnit samotnou legitimitu rozhodování EU – bruselské instituce nerespektují základní demokratický princip rozdělení mocí, a při rozhodování mísí technokracii s vlivem různých zájmových skupin, parlamentní diskuse s mezivládním vyjednáváním, takže o průhlednosti a politické odpovědnosti nemůže být ani řeči …

Evropská centrální banka, jejíž rozhodnutí týkající se eura a úrokových sazeb jsou konečná a nezvratná, tj. ze strany vlád nekontrolovatelná, symbolizuje neexistenci evropského demokratického modelu.

EU vlastně funguje proti duchu Všeobecné deklarace o lidských právech (1948),  jejíž článek 21 odstavec 3 stipuluje, že  „ autorita veřejné moci vychází z vůle lidu „ …

Demokratizace EU je přísným tabu – tomuto tématu se v Bruselu pečlivě vyhýbají, pokud mohou : v roce 99 „ federalistické „ návrhy kancléře Gerharda Schrodera vyprovokovaly bouřlivou polemiku mezi francouzským ministrem zahraničí Hubertem Védrinem a jeho německým protějškem Joschkou  Fischerem.

Je existence EU tudíž podložena vůbec nějakou demokratickou legitimitou ?

Výstavba Evropy byla založena na metodě řečené Monnetova ( Jean Monnet, autor prvého Evropského společenství -  uhlí a ocele z roku 51 ), kdy se  EU budovala jednotlivými konkrétními po sobě následujícímí projekty technikou  „ soukolí „ .

Touto metodou se Monnet, přesvědčený federalista, úspěšně celá desetiletí posedle vyhýbal veřejným debatám, které podle něj byly k ničemu, a jen zdržovaly.

Odmítnutím euroústavy měla být tato metoda smysluplně nahrazena, a měla být konečně položena otázka, rovněž tabu : co je vlastně konečným cílem EU ?

Ideál míru nestačí pro ospravedlnění odevzdání části suverenity.

Monnetovou metodou se vybudovalo neosobní ekonomicko-právní monstrum -  technicko-ekonomická-právní federace, která je mimo dosah občanů a jejich chápání …

Paradoxem je, že EU vypadá, jako by se starala o všechno, aniž by se starala o to podstatné :  o zaměstnanost, sociální pokrok, a  mezinárodní právo.

Je schopná „ technických hrdinství „ , jako např. „koláže“  astronomických finančních částek do společné zemědělské politiky, ale není schopna bránit sociální model, který vzešel z národní historie.

Komise EU je dnes při vyjednávání s Mezinárodní organizací obchodu hlavním propagátorem svobodného obchodu, tak jak to prokázaly konference v Doha (01), či v Cancúnu (03), a obchodní podmínky v tomto smyslu diktuje zemím Jihu ( viz dohody z Cotonou z roku 00 ).

V genech EU takové chování však není – naopak, Římská smlouva, která 1957 založila Evropské hospodářské společenství, neváhala překroutit dogma svobodné výměny, aby mohla pomoci zemím Jihu, zejména prostřednictvím dohod z Lomé, které jsou od poloviny 90. let díky Komisi EU ohroženým druhem.

Někteří soudí, že pro zajištění autority EU a jejího řádného fungování je nezbytné prosadit federalismus, nové přerozdělení pravomocí mezi státy a unii, jiní chtějí soustředit evropské pravomoce kolem několika hlavních os : zaměstnanosti, sociálního pokroku, průmyslové a vojenskovědecké spolupráce ( média používají slovo „ mírové“ ) .

Je možná sociální dohoda ?

Jisté je, že má-li být ekonomická integrace, je nutná i integrace sociální. Přinejmenším je nezbytná klauzule zakazující odchylovat se od národní sociální legislativy z důvodu výkladu nějaké evropské směrnice.

Takováto klauzule však poskytne jen papírovou ochranu před vládou, levicovou či pravicovou, která  si usmyslí sociální výdobytky zpochybnit.

Aplikace této klauzule však nesmí být ponechána na blahosklonném posouzení ze strany Lucemburského soudního dvora, jehož jurisdikce se vymyká jakékoliv politické kontrole.

Také bude třeba hodit do popelnice Bolkesteinovu směrnici, která penalizuje zaměstnance nových členských zemí, protože stimuluje podniky, aby jim nezvyšovaly platy v zájmu dobývání vnějších trhů, a v zájmu lepší konkurence zmrazuje platy ve starých členských zemích .

Princip konkurence

Zakonzervování liberálního ekonomického modelu přímo ohrožuje existenci Evropy, protože v zájmu konkurence staví evropské národy proti sobě ( tato konkurence jen v tomto století přivedla Evropu ke dvěma světovým válkám) .

Konkurence je sice základním dynamickým faktorem lidského jednání, není-li konkurence, vítězí demotivace, ale organizace konkurence v liberální formě rovněž vyvolává masívní demotivaci a pesimismus.

Cožpak je možné budovat komunitu způsobem, že její jedince postavíme proti sobě ?

„Konkurenci“ vynalezli Řekové ( nazývali ji éris), ale dnešní pojetí „ konkurence “ je jen jejím nechutným zjednodušením.

Soutěžení musí ty, které dynamizuje, duševně pozvedávat, a dynamizace je možná jen mezi stejně vybavenými jedinci – právě vyspělost a síla řeckých polis/městských států tolik zarážela mladého Nietzsche : řecký rolník z jednoho městského státu sice soutěžil s rolníkem z druhého městského státu, ale pro blaho/lepší život obou (ariston) .

Antické řecké hodnoty „ diké a aidos / spravedlnost a poctivost „ byly sjednocujícími hodnotami řeckých městských států .

„Pokud konkurence není založena na spravedlnosti a poctivosti, nejde o chválihodnou konkurenci, taková konkurence vytváří svět, kterému záleží jen na zisku ,“ píše antický historik Hésiodos.

Vyšší zájmy se v politické unii staví nad zájmy partikulární.

Politická unie není pouhou ligou ekonomických zájmů, kterou např. byla  německá Hanza nebo Dohoda o severoamerické svobodné výměně zboží (ALENA) …

Způsob evropského života musí být výrazem evropského ducha, který je charakterizován racionálním uvažováním – ale podle Freuda musí být racionální uvažování, aby nebylo čistě formální, založené na přání a motivaci  - v EU však v podstatě neexistuje žádná trvalá motivace.