Arménská genocida, popřena a právně zapomenuta

2015 uplynulo 100.let od arménské genocidy (24.4.), 70let od osvobození Osvětimi (27.1.), a 40 let od dobytí Phnompenhu Rudými Kmery/„polpotovci“ (17.4.75), kteří vyvraždili vlastní národ ( 1.7 mil lidí, 20% obyvatel, genocidní režim padl 6.1.79 po vpádu vietnamské armády) …

Arménská genocida je podobná rwandské genocidě – dvouměsíční genocida jednoho miliónu Tutsijů a umírněných Hutů  z dubna-června 94, byla hned po dokonání popřena, a právně zapomenuta.

V obou případech většina masových vražd proběhla v odlehlém vnitrozemí proti venkovskému obyvatelstvu  (viz mé články Arménská genocida a orwellovské Turecko + Jak Ankara oslaví 100.výročí genocidy Arménů ) …

Arménská civilizace ( literatura, umění, architektura )  je tisíce let stará, pochází z doby, kdy muslimové ještě nebyli na světě, a o Alláhovi neměli nejmenšího tušení …

Arménské království bylo prvním státem, které přijalo křestˇanství za státní náboženství v roce 301 n.l. ( v Římě to byl až Konstantin I. Veliký, jenž milánským ediktem z roku 313 n.l. zlegalizoval křestˇanství vyhlášením náboženské svobody ), tím i prvním křestˇanským národem  …

Přes arménskou civilizaci se přehnali Peršané, Řekové, Římané, Byzantinci ( východní část Římské říše, považovali se za Římany, válčili s arabským chalífátem ), Arabové a Mongolové, osudní jim byli až Turkové, jejichž osmanská říše /1299-1922/ Arménské království pohltila ve 14.stol.

Po roce 1800 Osmanská říše upadala, žádná průmyslová revoluce se v ní nerozvinula, její kdysi obávaná armáda se stala fraškou – proto se od ní úspěšně odtrhlo Řecko, Rumunsko a Srbsko, zatímco Arménům a Arabům se odtržení nepovedlo, navíc v polovině 19.stol. si východní Arménii připojilo Rusko.

O etnickém vyčištění Anatolie rozhodl po skončení rusko-TR války 1877-78 již AbdulHamid II, jenž Armény považoval za 5.proruskou kolonu.

Na konci 19.stol. začala vystudovaná arménská elita ( většina Arménů, rolníci a živnostníci, však byla velmi chudá ) tlačit na politické a sociální reformy, požadovala ústavu a rovnoprávnost křestˇanů  s muslimy – osmanský sultán na jejich požadavky odpověděl rozsáhlými protiarménskými  pogromy v letech 1894-96 ( genocida 250.000 Arménů ).

1908 politická skupina mladoturků, která rovněž požadovala modernizaci, dosáhla na sultánovi vyhlášení ústavy se základními právy pro všechny občany osmanské říše  – v roce 1908 Arméni v euforii oslavovali společně s Turky.

Avšak vláda z roku 1908 byla svržena v roce 1913 triumvirátem tří pašů, kteří chtěli vybudovat novou TR říši /Turan, rozkládající se od jižního Kavkazu po Střední Asii s jedním náboženstvím a s jedním jazykem …

Etnickou homogennost mladoturci děsivě realizovali za 1.sv.v. v době, kdy byla pozornost mezinárodní veřejnosti upoutána na frontu – 1.5. mil. Arménů promyšleným způsobem brutálně vyvraždili.

Protože TR muslimové byli negramotní, protiarménskou genocidní propagandou byli infikováni v mešitách genocidními služebníky Alláha, kteří Armény ve svých kázáních označovali za „ nevěřící  psy, zrádce a špehy „ , a dále městskými vyvolávači, placenými radnicí – ti stáli na náměstí, v jedné ruce zvonec, v druhé listinu (nařízení), kterou radnice přijala, a seznamovali s tímto nařízením  negramotné kolemjdoucí hlasitými výkřiky „ Prosím o pozornost, právě bylo přijato nařízení, podle kterého …“ …

Arménští muži v branném věku byli postříleni jako nespolehliví již na frontě, další 40.000 z nich bylo nahnáno na nucené práce do vyhlazovacích táborů, v nichž přežila jen hrstka z nich. Ostatní muži byli hromadně postříleni za každou vesnicí a za každým městem, jejich majetek byl konfiskován ve prospěch jejich vrahů.

V řekách plavaly hromady mrtvol, někteří před popravčími komandy do nich sami naskákali, jiní do nich byli donuceni naskákat, včetně žen a dětí – komanda budˇ  střílela, podřezávala mačetou, nutila své oběti naskákat do řek, anebo je nahnala do arménských kostelů a zaživa upálila.

Arménské ženy tak neměl kdo chránit – ženy, které nebyly zavražděny přímo či vybrány do nevěstinců,  byly vyhnány na pochod smrti přes hory a napříč Syrskou pouští, přičemž nešlo o žádné deportace, jak dnes TR vláda tvrdí, ale o vyhlazení žen nejrůznějšího věku a dětí utýráním pochodem smrti přes pouštˇ -  málokdo přežil, a když přežil, zůstal vyhládovělý, zemdlený a ubitý v rozpáleném písku bez vody, jídla, a možnosti schovat se před pálícím sluncem, protože na konci cesty je nečekal ani vyhlazovací tábor, vyhladit je měla samotná pouštˇ ( třebaže  dva „ tábory“ zde byly, ale byl to opět jen rozpálený písek obehnaný ostnatým drátem ) …

Ženy byly cestou mláceny, týrány, znásilňovány, ponižovány, některé šly v roztrhaných hadrech či nahé, a trpěly dvojnásobně i za své děti, které vláčely s sebou, nechtěla-li žena opustit své dítě, které již nemohlo jít, byla ubita spolu s ním.

Arménská žena byla dehumanizována nejen v poušti – některé jejich trýznitelé vybrali pro nevěstince, násilnou konverzi k islámu či desetitisíce dětí  pro převýchovu v TR rodinách, kdy jim byla změněna jména ( pro únosy dětí, znásilňování žen a dívek, a zabíjení vesničanů mladoturecká vláda vytvořila speciální mobilní policejní jednotky ze Speciální organizace /Tajné služby ) …

Zatčením 250 arménských vůdců a intelektuálů v Istanbulu v hluboké noci z 24./25.4.1915 ( komanda je odvezla do vnitrozemí, kde je mučila, popravila, a mrtvé pověsila za nohy z hradeb hlavou dolů ), a 5.000 dalších istanbulských Arménů, kteří byli pobiti ve svých domech či  zmasakrováni v ulicích, do kterých byli vyhnáni ze svých postelí, vláda „ mladoturků „ zahájila genocidu arménského národa - během několika měsíců policejní jednotky na příkaz  mladoturecké vlády vyvraždily dvě třetiny Arménů z osmanské říše ( minimálně 1.5 mil.)  …

Obětˇmi arménské genocidy byli nejen Arméni, ale i další křestˇanské menšiny ( třebaže početně menší, mj. Asyřané = Chaldejci ( půl mil. ) , Řekové, a  Jezídové  (většinou severoiráčtí Kurdové, dnes jich je zhruba milión, jejich náboženství má ještě předkřestˇanské kořeny ), které rovněž musely žít pod jhem osmanského sultanátu.

Tomuto vraždění, při kterém mladoturecká vláda nařídila zákaz fotografování, a nesmělo být zmíněno v žádných TR novinách, po celou dobu nečinně přihlížely západní státy, občas podaly nějakou protestní notu, TR vláda vraždění popřela, a zabíjela pod rouškou 1.sv.v. dál až do svého vojenského pádu v 11/1918.

Když bylo na konci války TR okupováno spojeneckými mocnostmi, někteří uprchlí Arméni ( většinou prchali do carského Ruska ) se vrátili, ale po nástupu Mustafa Kemala Atatürka  (stejně jako v Itálii od roku 1922, a v Německu od roku 1933, i v TR laické republice stát ztotožňoval diktátor ), museli uprchnout do francouzské Sýrie, či britského Iráku.

Atatürk ze zištných důvodů pro jejich majetek vyhnal nejen zbylé Arménce, ale i Asyřany a Řeky.
Po skončení 1.sv.v. se  křestˇanské menšiny udržely pouze v Istanbulu, který byl v roce 1914 v drtivé většině křestˇanský ( Arméni + Řekové ), a kde jejich církvím patřil značný nemovitý majetek, kterého se Kemal Atatürk zmocnil ( bolševický stát se na oplátku zmocnil arménského majetku na území jim vyhlášené sovětské Arménie )  …

K tomuto majetku patřil mj. nejen pozemek dnešního prezidentského paláce, ale i hřbitov Pangalti u parku Gezi, na jehož pozemku dnes stojí luxusní hotely …

Židovskou komunitu Atatürk zdecimoval pogromy v roce 34, ale nikoliv z rasových důvodů - spolupráci s Hitlerem odmítl, - Atatürkovi šlo  „ pouze“ o židovský majetek (proto TR za 2.sv. v. přijímalo židovské úprchlíky, pokud zaplatili „ daň z majetku „ , která byla mj. pro Armény 50x vyšší než pro muslimy ) …

Cílem této daně bylo zmocnit se majetku národnostních menšin, který byl poté hluboko pod cenou prodán Turkům.

Ti, který svůj majetek nechtěli prodat, anebo neměli žádný, byli posláni do tábora nucených prací nedaleko Erzurum.

Atatürk vyvraždˇoval i nomádské kmeny, pokud se nechtěly usadit, a kemalovský laicismus prosazoval brutálním násilím proti muslimům, ženám zakázal nosit čádory.

V rámci prozápadní modernizace  (Atatürk věrně kopíroval svého idola, íránského šáha ) Atatürk nařídil přejít od arabského písma k latince, a nařídil, aby desetitisíce zeměpisných jmen arménského, řeckého, asyrského, kurdského či arabského původu byly poturečtiny  – proto byly přepsány i mapy.

Tisíce křestˇanských kostelů a klášterů, které přežily řádění mladoturků, nechal Atatürk vyhodit do povětří – z 2.500 křestˇanských kostelů dnes přežilo pouhých 40, z toho 34 v Istanbulu …

Cíl mladoturků i Atatürka byl jasný – nejen fyzická likvidace Arménů, ale i vymazání jakékoliv stopy po Arménech v TR, zejména v Anatolii .

V 9/1955  v souvislosti s Kyprem TR stát znovu zorganizoval pogrom v Istanbulu proti Řekům, když úmyslně rozšířil nepravdivou zprávu, že v řecké Salonice/v Soluňi se stal obětí bombového útoku rodný dům Atatürka.

TR tajné služby dovezly do Istanbulu autobus s útočníky, kteří demolovali řecký majetek, firmy, školy, instituce – policie jen přihlížela, zasáhla jen tehdy, když byl poškozován muslimský majetek .

V důsledku tohoto pogromu uprchly do Řecka desetitisíce Řeků.

Popírání arménské genocidy TR státem

Popírání genocidy provází TR republiku od jejího vzniku na popelu osmanské říše 1923.

TR stát se pojistil paragrafem 301 TZ  „ urážkou Turecka“ , zmiňovat proto lze jen „ údajnou „ genocidu  ( Erdogan dokonce papeži Františku pohrozil, aby to, co pronesl na adresu TR vlády, již nevyslovoval )  …

Každoročně k výročí 24.dubna TR média soustředěně útočí proti Arménům s tím, že si arménskou genocidu vymysleli, aby mohli na TR vládě vymáhat restituci půdy a majetku, a domáhat se finančního odškodnění.

Zatímco TR historici mají od TR vlády nejen volnou ruku k falšování dějin, TR média patologicky obviňují oběti s tím, že „ připomínáním genocidy podporují etnickou nenávist k Turkům, kterou jsou vedeni „ …

Neuznání genocidy ze strany TR státu představuje tragické selhání mezinárodního společenství v době krátce po spáchání genocidy, protože nebyla zjednána výstraha pro budoucnost, což nejlépe vystihl Hitler, když před invazí do PL obavy svých generálů, že Hitlerovo nařízení, aby vedli vojenské operace způsobem, aby zemřelo a trpělo  co nejvíce civilistů ( „ Naším cílem není dobýt určité linie, ale fyzicky zlikvidovat našeho nepřítele, nemilosrdně a bez soucitu muže, ženy, děti polského původu či mluvící polsky, jen tak získáme Lebensraum „ ), je přivede před mezinárodní tribunál, odbyl 22.8.39 větou : “ Kdo si dnes vzpomene na vyhlazení Arménů ?“ …

Tento Hitlerův údajný výrok o genocidě Arménů byl citován na MVT v Norimberku ( TR historici tvrdí, že v dokumentech MVT není ), poprvé jej citoval UK list The Times v 11/45 - dodal jej US novinář Louis Lochner, jenž měl jako šéf berlínské pobočky AP prominentní kontakty v NSDAP – v 12/41 byl nacisty uvězněn, v 5/42 byl vyměněn za německé diplomaty internované v US.

Lochner tvrdil, že mu tento výrok prozradil Hermann Maass, bývalý šéf Říšského výboru pro mládežnické organizace, jeden ze tří mužů, kteří mohli být obeznámeni s Canarisovými poznámkami – Canaris svůj deník pravděpodobně předal svému zástupci gen. Hans Osterovi , a ten jej mohl předat gen. Ludwigu Beckovi, a ten Hermannu Maass - všichni  však byli popraveni po atentátu na Hitlera, takže nemohli nic dosvědčit.

Také protinacistický spisovatel Hans Bernd Gisevius tvrdil, že zdroj citátu pochází od Wilhelma Canarise, jenž si jediný dělal při schůzkách s Hitlerem poznámky, třebaže to bylo přísně zakázáno …

Faktem je, že v roce 1927 ideolog nacismu Alfred Rosenberg vychvaloval genocidní triumvirát tří pašů, a litoval toho, že jeden z nich, Talat Paša, byl v roce 1921 zavražděn  arménským mstitelem v BER ( BER jej ani trestně nestíhal s tím, že se Talat Paša na vraždění Arménů podílel ),  a přirovnal Arménce k Židům, kteří škodili TR, stejně jako Židé škodí Německu.

Rosenberg, člen okultního kroužku,  seznámil Hitlera s dalším okultistou milionářem Maxem Erwinem „von“ Scheubner-Richterem, což byl německý vicekonzul v Erzerum, jenž tajně dokumentoval vyhlazování Arménů ve jménu islámu a panturecké ideologie.

Scheubner-Richter údajně na Hitlera naléhal, aby zorganizoval etnické čistky v Německu ( slovo „etnické čistky „ poprvé použili mladoturci ) .

I další Hitlerovi prominenti se s arménskou genocidou seznámili – Hitlerův vicekancléř Franz von Papen sloužil během 1.sv.v. jako náčelník genštábu 4.turecké armády, a za nacistů odpovídal za vztahy s TR, pozdější Himmlerův zástupce pro inspekci koncentračních táborů a velitel Osvětimi Rudolf Höss, bojoval za 1.sv.v. proti Rusům v osmansko-německé armádě, a gen. Hans von Seeckt za 1.sv.v. byl v letech 1917-18 náčelníkem osmanského genštábu …

100 let po genocidě Turci genocidu Arménů, která se stala precedentem pro genocidu páchanou v bolševických gulazích a pro genocidu spáchanou nacisty, stále nepřiznali, natož aby odškodnili rodiny obětí.

V důsledku neuznání arménské genocidy ze strany TR státu arménská genocida nebyla stále ještě uznána ani univerzálně ( protože některé státy se bojí Ankary stejně jako Putina), a to navzdory tomu, že proti arménským civilistům bylo použito všech 5 genocidních metod vyjmenovaných v definici genocidy OSN, což u spáchaných genocid není běžné.

Poprvé byla uznána podvýborem OSN pro lidská práva v roce 85, europarlamentem v roce 87, Radou Evropy 98, a asi 20 zeměmi, mj. Francií 29.1.01.

US se jí neodvažují uznat kvůli vojenské spolupráci  s TR, které hrozí mj. vykázáním Američanů z letecké základny Incirlik ( stojí na pozemku za genocidy ukradeném arménskému majiteli ), taktéž UK se střeží vykonávat na TR jakýkoliv tlak ...

TR v 10/014 dementovalo, že by dovolilo Američanům využívat leteckou základnu Incirlik k útokům proti IS, ale 16.3.015 s US podepsalo dohodu, že na základně budou umístěny US bezpilotní letouny MQ-9 Reaper …

Avšak kontrakt pro vyzbrojení TR letectva protileteckými střelami Ankara udělí teprve po 24.4.015 – dle toho, jak „ nezúčastněně“ se budou chovat při oslavách 100.výročí arménské genocidy tři o kontrakt se ucházející zájemci – US ( text o uznání arménské genocidy leží již v Kongrese, stačí o něm hlasovat ) , PAR ( zákon penalizující popírání arménské genocidy z roku 011 byl sice v roce 012 Ústavním soudem zrušen, ale o jeho znovuvzkříšení by se mohlo jednat při návštěvě Hollanda v Jerevanu 24.4.015 ), a Peking …

Kauza Dogu Perincek ( s kontakty na ruského ideologa Dugina  z doby, kdy byl  Putinovým ideologem )

Právník Perincek je šéf socialistické ( proruské) Vlastenecké strany, v roce 71 založil Kremlem financovanou Revoluční dělnickou a rolnickou stranu, byl mnohokrát vězněn, a mezinárodně „proslul“, když v 7/05 v Lausanne prohlásil, že arménská genocida je výmysl – podle CH zákonů, které popírání arménské genocidy trestají, byl v roce 07 odsouzen, odvolal se k Evropskému soudu pro lidská práva, který mu v roce 013 dal za pravdu s tím, že CH porušilo princip svobody slova ( Arménii zastupovala Peršanka Amal Clooney), CH se odvolalo v roce 014 - mezitím byl Perincek v roce 08 odsouzen Erdoganem k doživotí, ale v roce 014 byl propuštěn.

Arménským velvyslancem ve CH a při OSN je Charles Aznavour *1924, jenž je rovněž stálým představitelem Arménie u  UNESCO.

Charles Aznavour ve svém článku „100 let arménské samoty“ pro list Le Monde z 19.4.015 mj. napsal, že mnoho Arménů, kteří přežili TR vraždění, za 2.sv.v. bojovalo za Francii v domácím odboji proti nacistům, a v osudu Židů za nacistů spatřovali osud vyvražděných Arménů, protože ani jedněm mezinárodní společenství nepomohlo, vždy morálku podřídilo svým zájmům, a na tom se nezměnilo nic ani dnes, viz osud blízkovýchodních křestˇanů.

Aznavour píše o „ neukojitelném pantureckém nacionalismu“, který vyhnal Armény z území, které bylo kolébkou jejich civilizace.

„ Za 100 let se nezměnilo vůbec nic“ , napsal Charles Aznavour, „ z jedné strany malinkou Arménii obklopuje její vrah, který genocidu popírá, z druhé strany ázerbájdžánská petrodiktatura, jejíž vojenský rozpočet se rovná celému arménskému HNP „ …

Roztržka s Vatikánem

12.4.015 ji během mše za první genocidu 20.stol. označil i papež František, čímž vyvolal pobouření celého TR, a diplomatickou roztržku mezi Ankarou a Vatikánem, která z Vatikánu odvolala svého emisara, a na kobereček si pozvala papežského nuncia arcibiskupa Antonia Lucibella, mj. mu vyčetla, že papež nezmínil utrpení muslimů pod jhem křestˇanů ...

( Ex kardinál Bergoglio pochází z Argentiny s početnou arménskou diasporou, a protože Argentina leží daleko od TR, arménskou genocidu oficiálně uznala … ) …

Papež František, třebaže také citoval Jana Pavla II, genocidu po lopatě označil za genocidu, a taktéž vyslovil „ nekompromisní povinnost“ si ji připomínat, kdežto Jan Pavel II zvolil mírnější formu společného komuniké s Arménskou apoštolskou církví, dnes vedenou Gareginem II Nersissianem ( mše ve Vatikánu se 12.4. účastnil i arménský prez. Serge Sarkissian a patriarcha Arménské katolické církve Nerses Bedros XIX Tarmuni ) …

Papež František tak navázal na papeže Benedikta XV, jenž v době vyvraždˇování arménského národa TR vládou mladoturků veřejně vyzýval Ankaru, aby s masakry přestala, a marně naléhal na západní spojence, aby masakry zastavily ( zato Pius XII boj s Hitlerem ani nezahájil ) …

15.4.015 k jejímu uznání vyzval Ankaru opět europarlament.

Prezident Erdogan odpověděl, že výzvy europarlamentu mu jdou jedním uchem tam a druhým ven, protože takový zločin TR nikdy nemůže oficiálně přiznat.

Islámští konzervativci Erdogana, Strana pro spravedlnost a rozvoj/AKP, u moci od roku 02, sice od některých kemalistických dogmat ustoupili ( mj. zákaz genocidu zmiňovat na veřejnosti, připomínat ji ), ale nikoliv od její negace, kterou neovlivnila ani Erdoganova symbolická  „ soustrast „ pro rodiny obětí „ společných“ masakrů, kterou pronesl 24.4.014 v TR parlamentu s tím, že TR vláda zrestauruje některé arménské kostely …

20.4.015 také TR premiér Ahmet Davutoglu prohlásil, že „ TR s úctou sdílí bolest Arménů, jejichž předci byli před 100 lety pozabíjeni či zemřeli při deportacích s tím, že poprvé po 100 letech si TR arménskou „tragédii „  připomene veřejným shromážděním v Istanbulu“, znovu však odmítl slovo genocidu, kterou prý TR „deportacemi“ nespáchalo …

Jak ironicky prohlásil francouzský badatel Raymond Kevorkian, „ na přání TR prezidenta Erdogana jsme k otázce arménské genocidy vytvořili mezinárodní komisi historiků z TR, Arménie, EU, US „  - tato komise ( celkem 60 historiků, z toho 16 z TR ) se poprvé sešla v PAR ve dnech 25.-28.3.015.

TR vláda nadále odmítá „  organizované „ vraždění Arménů -  tvrdí, že  (pouze) „ 300.000 - 500.000 Arménů zemřelo v důsledku hladomorů a občanské války v rámci války celosvětové „ , maximálně je Ankara ochotna připustit „ deportace vzbouřených Arménů, kteří vraždili muslimy a vyzvídali pro Rusko „  …

Ankara prohlašuje, že společná  „ propaganda „ Jerevanu a arménské diaspory má poškodit TR „ mravní bezúhonnost „ …

V 1/015 Erdogan prohlásil, že bude „ aktivně bojovat s jakoukoliv zemí, která po něm bude požadovat, aby uznal genocidu z 1915“ … ( TR však rozhodně není v popírání své genocidy samo, mj. Japonsko se odmítá přiznat k vyvraždění 300.000 čínských žen, mužů a dětí v Nankingu v roce 1937, ke genocidám původního obyvatelstva se nepřiznaly ani dřívější koloniální velmoci ) …

Mezinárodní společenství tak opětovně selhává a zrazuje Armény, kteří byli během osmi let podrobeni trojí likvidaci : fyzické 1915, politické 1920, kdy si jejich nezávislou Arménskou republiku rozdělilo Atatürkovo TR a Leninovo bolševické Rusko, a likvidaci diplomatické 1923, když lausannská smlouva vymazala Arménskou republiku z mapy světa a z mezinárodního práva …

Zatímco Sevreská smlouva pomohla Arménům získat vlastní stát, sahající až k Anatolii, Turci sevreskou smlouvu (1920) hystericky označili za svůj rozsudek smrti, který je jako politickou entitu likviduje …

Zatímco Arméni svým západním spojencům věřili, že ve smlouvě slíbený stát dostanou, a že pachatelé genocidy z řad mladoturků budou pohnáni před soud, muslimové z Anatolie se začali označovat za Turky, identita, která nebyla za sultána používána pro své příliš úzké vymezení, a postavili se spojencům na odpor.

Během přerodu osmanské říše na TR národní republiku se však na stranu západních spojenců postavil Mustafa Kemal Atatürk, jenž odpovědnost za genocidu Arménů šikovně přehodil z pachatelů na oběti …

Protože však byl věrným spojencem Západu, spojenci při podpisování lausannské smlouvy (1923) přihlédly k TR zájmům, a Arménce nesplněním svých slibů ze sevreské smlouvy zradili, lausannská smlouva tak byla první „ mnichovskou“ zrádcovskou dohodou, podepsanou západními státníky.

Bránění v genocidě

Jakékoliv akce namířené proti pachatelům genocidy jakkoli malé skupiny, i jednotlivce, mají smysl ( v roce 45 vězni, co přežili nucené práce v německých továrnách, do kterých je vodili třeba přes celé město, uvedli, že by je povzbudil sebemenší projev solidarity od německých civilistů, od předané kůrky chleba po jejich přátelský pohled, ale nikdy se ze strany německých civilistů  nesetkali s nejmenším projevem soucitu ) …

Základní psychickou potřebou všech živých tvorů, lidí i zvířat, je cítit se bezpečně a nemuset se bát psychického a fyzického týrání.

Někteří Arméni si zaplatili pomoc svých TR sousedů, kteří jim pomohli utéci, jiní Turci jim pomohli zdarma ( stejně tak Židům někteří pomohli za peníze, jiní uprostřed zabíjení zůstali lidmi, a pomohli jim zdarma i za cenu vyhlazení celé své rodiny – Poláci, Ukrajinci ).

TR bylo za 1.sv.v. pod německou kontrolou, a třebaže německý velitel v osmanské říši gen. Otto Liman von Sanders proti vraždění protestoval, a zachránil arménskou komunitu v Instanbulu, tisíce dalších německých důstojníků genocidě Arménů přihlíželo, či se jí přímo zúčastnilo, protože německý velvyslanec tacitně deportace Arménů Ankaře odkýval – až v 10/015, kdy se BER již obával, že bude s masakry spojován, nový německý velvyslanec, jenž dorazil v roce 016, společně spolu s papežským nunciem a US velvyslancem proti vraždění protestoval ( viz Vahakn N. Dadrian : German Responsibility in the Armenian Genocide, A Review of the Historical Evidence of German Complicity, Blue Crane Books, Watertown 1998 ) …

Proti vraždění Arménů např. protestoval prefekt Ankary, či v pomoci vražděným se angažoval Armin Wegner /1886-1978/, německý voják, medik, humanitární aktivista, jenž v době genocidy sloužil v TR, a jehož svědectví a jím pořízené fotografie tvoří základ důkazního materiálu proti Ankaře, v roce 1921 podal osobní svědectví v BER na procesu s vrahem Talata Paši, ministra vnitra, za genocidu Arménů přímo odpovědného.

1919 Armin Wegner napsal knihu o arménské genocidě Cesta bez návratu, ve které genocidu popsal jako vládní zločin zorganizovaný TR vládou mladoturků , 1922 knihu Nářky z Araratu, ve které se přimlouval za práva přeživších Arménů.

V letech 1927-28 navštívil se svojí manželkou své známé v tehdy již sovětské Arménii, a po návratu napsal knihu Pět prstů nad tebou, ve které varoval před bolševickým modelem, založeným na násilí.

Armin Wegner kritizoval i antisemitismus nacistů, v 1/33 napsal Hitlerovi dopis na obranu německých Židů s tím, že nejde jen o Židy, ale o další osud Německa, a dopis podepsal jako „ pyšný Němec s hlubokými pruskými kořeny“ .

Vzápětí byl zatčen Gestapem, mučen a uvězněn, vystřídal tři nacistické koncentráky pro německé politické vězně, po propuštění 1939 prchl do Mussoliniho Itálie, ale nejdříve se rozvedl se ženou, aby jí ulehčil – později prohlásil :“ Německo mi vzalo všechno, i ženu „  - do Německa se již nevrátil, dožil v Římě.

Zatímco ve 20. a 30. letech byl prominentním německým expresionistou, známým  jako „ jediný německý spisovatel, jenž se postavil na obranu Židů „, po válce si již na něho německá veřejnost nevzpomněla.

Armin Wegner osaměĺe bojoval proti třem genocidám - arménské, bolševické a nacistické, přesto za sebou zanechal úctyhodné dílo, stejně jako další osamělý bojovník – Simon Wiesenthal/1908-2005 Vídeň/.

Meze svobody slova

Zákaz popírání genocidy by přispěl  k etické konzistentnosti - popírači genocidy by si měli uvědomit, že svoboda slova jim neuděluje právo šířit popíračskou propagandu v médiích či na tribunách ( opak čehož se děje v TR, kdy TR vláda orwellovsky povoluje svobodu slova jen při popírání arménské genocidy ) .

Popírání genocidy však není individuálním aktem, vyjadřujícím prostý názor jednotlivce, popírání genocidy je součástí genocidy, stejně tak přihlížení a nebránění v genocidě.

Beztrestností pachatelů arménské genocidy byli potrestáni i východoturečtí Kurdové, aktivní podílníci na arménské genocidě, kteří zůstali věrni osmanskému impériu, mladoturkům, a později i Atatürkovi – brzy přišli na řadu sami, a místo přislíbené rozsáhlé  autonomie byli Atatürkem stigmatizováni.

Když se bouřili, byli masakrováni a deportováni.

Stejně jako Arméni zůstali bez kurdské identity – všichni byli ex offo prohlášeni za Turky, kdo se opovážil označit se za Kurda, byl v lepším případě uvězněn.

Nově vzniklá TR republika se svého tragického dědictví  - arménské genocidy nedokázala zbavit, naopak, vládní struktura, která se přímo na genocidě podílela, se stála páteří nové Atatürkovy laické republiky – genocidu Arménů zorganizovali důstojníci ze Zvláštní organizace Teskilati Mahsusa mladoturků/Výboru jednoty a pokroku, jejímž úkolem bylo mj. rozdmýchávat nepokoje muslimů v carském Rusku a v UK koloniích na BV.

Během války za nezávislost 1920-22, kdy se Atatürk postavil vítězným mocnostem ( LON + PAR), Atatürkovi zásadním způsobem pomohli právě tito důstojníci ze Zvláštní organizace, kteří se tak stali páteří jeho režimu, za kterého byli všemocní, neplatili pro ně žádné zákony.

Jejich sítě vraždily jak TR demokraty, levici a kurdské předáky, tak jakoukoliv politickou opozici, která se proti Atatürkovi postavila ( muslimské předáky) .

Navíc se tato organizace ve velkém oddávala velmi výnosnému narkoobchodu, viz Ryan Gingeras : „ Heroin, Organized Crime and the Making of Modern Turkey“, Oxford 2014.

Teprve po 90 letech v důsledku aktivit hrstky statečných lidí TR svoji arménskou menšinu opět objevilo.

Ti, kteří přežili, byli násilně islamizováni a turkizováni ( 300.000 - 500.000 arménských žen a dětí ), tabu na dalších 100 let – nikdo z nich se v TR společnosti dodnes neodváží o svém arménském původu mluvit. Někteří konvertovali sami, aby přežili – žili poté život v pohrdání ze strany svých TR sousedů, kteří konvertované nenávidějí jako pokrytce, a neměli přístup do armády, státních služeb, ani na univerzity.

Teprve po 90 letech se TR právnička Fethije Cetin odvážila vydat knihu, ve které popsala osud své rodiny – „Paměti mé babičky“ (04), jejíž rodina byla vyhlazena, ona jako dítě dána na islamizaci do TR rodiny. Shromáždila paměti i desítek dalších rodin, které vydala pod názvem „Vnoučata“ (011), nikdo se však v knize neodvážil vystoupit pod vlastním jménem.

Ragip Zarakolu, obránce lidských práv, přeložil do turečtiny knihy o arménské genocidě, takže byl v TR, stejně jako jeho žena, uvězněn.

Taner Akcam původně studoval běžné praktiky mučení, ke kterým se uchyluje TR civilní i vojenská policie, a narazil na arménskou genocidu.

Ve spolupráci s výše zmíněným prominentním arménským historikem Vahakn Dadrianem  vydal knihu Soudní procesy v arménské genocidě, NYC 2011.

Hnacím motorem TR-arménského usmíření je i kulturní spolupráce nadace Anadolu Kültür TR mecenáše a obchodníka Osmana Kavala.

Zatím však pozornost TR veřejnosti k arménské otázce dokázal upoutat jen jediný člověk – turecko-arménský novinář Hrant Dink, jenž vydával úspěšný dvojjazyčný týdeník Agos, ve kterém šel na TR veřejnost prostým způsobem, apeloval na jejich svědomí, např. se tázal :“ Kdysi na tomto území žili i Arménci, kde jsou, co se s nimi stalo? „  …

TR úřady Dinka vláčely po soudech, nakonec jej nechaly v roce 07 za bílého dne před redakcí Agos zastřelit. V den jeho pohřbu se konala v TR stotisícová demonstrace, ve které lidi volali :

 „ Všichni jsme Hrant Dink, všichni jsme Arméni !“ …

Hrant Dink tvrdil, že oba národy jsou nemocné, Arméni trpí post- traumatickou poruchou, a Turci paranojí, Turky vyléčí jen kolektivní terapie – přiznání pravdy.

V roce 08 čtyři TR intelektuálové  ( Ahmet Insel, Ali Bayramoglu,Cengiz Aktar, Baskin Oran ) sepsali petici, která Armény žádala o odpuštění, podepsalo jí 32.000 TR občanů – petice však spatřila světlo světa v době, kdy TR ještě nemělo uzavřené dveře do EU ( Erdogan v roce 013 při návštěvě BER výhružně prohlásil, že nejpozdější datum vstupu TR do EU bude rok 2023, kdy TR republika oslaví 100. výročí, jinak TR jednání o vstupu ukončí „se všemi důsledky“ ) po brutálním potlačení masových demonstrací na náměstí Taksim 20.6.013, po kterém BER jednání TR o vstupu do EU zablokoval … .

K jistému sblížení mezi Jerevanem a Ankarou došlo v roce 09, což nevyhovovalo Kremlu.

Prezident Erdogan vzájemné vztahy opětovně na dalších 100 let zmrazil, když pozval arménského prezidenta Sarkissiana na ceremonii 100.výročí bitvy u Gallipoli, místo aby se ve veškeré pokoře zúčastnil ceremonie konané v Jerevanu u příležitosti 100.výročí arménské genocidy.

Prezident Sarkissian, jenž je Putinovým rukojmím ( Náhorní Karabach, který ruští vojáci drží ve prospěch Arménie ), 17.2.015 definitivně, za Putinova potlesku,  zrušil historickou dohodu podepsanou v roce 09 v Curychu o obnovení diplomatických vztahů a zrušení blokády arménských hranic s tím, že Ankara, místo aby se jako viník chovala pietně a nenápadně, organizuje protiakci, aby od  vzpomínkových akcí arménské genocidy odvedla pozornost …

Arménští občané proto i nadále budou do Istanbulu cestovat 30 hodin autobusem, zatímco TR občané, kteří v roce 02 vkládali do příchodu nové islámsko-konzervativní vlády naděje, že Ankara jednou provždy vyřeší arménskou, kyperskou a kurdskou otázku, se budou muset spokojit s tím, že za Erdoganovy vlády nejvyšší TR náboženská instituce konečně povolila používat toaletní papír, viz

http://www.hurriyetdailynews.com/turkeys-top-religious-body-allows-toilet-paper.aspx?PageID=238&NID=80671&NewsCatID=341  …

Třebaže je otázkou, jak si TR společnost vyřešení výše zmíněných kauz představovala, protože Erdogan nepovažuje TR- arménské sblížení před blížícími se parlamentními volbami 7.6.015, za dobrý nápad.

Další stát, který se k ničemu nepřizná  -  masakr Katyň II

Třebaže to v listu gazeta Wyborcza v 8/09 naznačil, podpluk. KGB Putin neměl nikdy v úmyslu bolševickou genocidu 22.000 PL intelektuálů  ( 8.000 PL armádních důstojníků, zbytek byli policejní důstojníci, lékaři, právníci, profesoři, státní úředníci, kněží, majitelé továren a pozemkoví vlastníci )  v Katyňském lese u Smolenska (  „ katyní“ byly stovky ) přiznat, natož se omluvit, naopak již v roce 04 zakázal ruským historikům spolupracovat v této kauze s PL, a zakázal vydat PL historikům zbývající svazky NKVD o Katyni.

Jeho mladí historici z řad PutinJugend pokračují ve falzifikaci dějin a v popírání odpovědnosti bolševické NKVD, šéfované Lavrentijem Berijou.

Po zničení PL vládního speciálu si v PL oddechli ti prominenti, kterých se týkala hrozba Lecha Kaczynského a jiných na palubě, že zveřejní seznamy spolupracovníků PL tajné policie/KGB jak z dob komunistů, tak dnešních spolupracovníků FSB.

Na palubě mj. zahynul Alexandr Marek Szczyglo, PL politik, jenž se věnoval „studiu“ historických dezinformací obsažených v dnešní ruské propagandě …

Historik Janusz Kurtyka, šéf PL Institutu národní paměti, jenž rovněž na palubě zahynul, krátce před svojí smrtí napsal : “ Rozbití PL státu skončilo, tedˇ začnou mizet lidé „ …

Nejpodezřelejším činem Donalda Tuska a spol. po pádu letadla s politickými a vojenskými prominenty, kteří chtěli navždy přerušit spolupráci s Putinovým režimem, bylo, že pád letadla nenechali vyšetřit mezinárodními leteckými agenturami, ale předali vyšetřování výhradně ruskému MAK, čímž se vzdali práva na odvolání k mezinárodním organizacím, a práva účastnit se vyšetřování a kontrolovat jej.

Úmrtní listy, pokud byly dodány, obsahují univerzální příčinu smrti – mnohačetná zranění, rakve přišly z RF zapečetěné, a příbuzní je nemohli otevřít pod hrozbou trestního stíhání dle ruských zákonů.

Po pohřbech Kreml poslal do PL další rakve, tentokrát s neidentifikovatelnými ostatky.

Polští vyšetřovatelé se zúčastnili pouze jednoho vyšetřování, a to výslechu smolenských řídících v den zřícení vládního speciálu 10.4.010 – výpovědi z tohoto dne však do spisů zahrnuty nebyly, naopak byly staženy, a nahrazeny pozdějšími zfalšovanými výpovědˇmi, navíc dnes nikdo neví, zda jsou smolenští řídící ještě naživu …

Polští odborníci měli jednu jedinou povolenou prohlídku místa činu, nikoliv celého místa činu, jen jeho malé části, kterou vytyčila FSB -  „ archeologickou a geologickou „  - nesměli používat žádné nástroje a přístroje , FSB jim povolila hrabat jen holýma rukama, a to co vyhrabali, jim posléze zabavila …

PL experti na výbušniny měli na místo dopadu zakázáno vstoupit.

Ruská oficiální verze si protiřečí, ale to Kremlu ani MAK nevadí, mj. dle oficiální verze nedošlo k výbuchu paliva, letadlo spadlo do bažinatého zalesněného terénu z malé výšky, tudíž pád byl tlumený – přesto letadlo bylo rozmetáno na malé kousíčky, a taktéž těla obětí, jak to, že při tlumeném pádu z malé výšky bez výbuchu paliva nikdo nepřežil ?

Ke všem nepodloženým tvrzením ruské vyšetřovací zprávy existuje ještě další, dobře zdokumentovaná „ záhada „  - ruské vojenské letiště ve Smolensku bylo v době pádu letadla mezi 8.20-9.14 moskevského času odpojené od světa : s nikým nekomunikovalo, byly přerušené dodávky energie.

Po zničení letadla následovaly dezinformace velkého stylu, které šířily jak Putinova tak Tuskova média ( mj. posádka neuměla rusky, pokus o přistání několikrát opakovala, žádné jiné letadlo v tu dobu nepřistálo, protiprávní přistání Jaku-40 s novináři, křídlo odlomené břízou, gen. Blasik v kokpitu v době pádu letadla) …

Díky Tuskově spolupráci s Putinem zmizely veškeré originály audionahrávek v Putinově sejfu, PL vyšetřovacímu výboru nebyly poskytnuty  – neexistují žádné fotografie z místa činu ze strany ruského MAK, žádná videa MAK z místa činu, žádný očitý svědek nebyl vyslechnut - dle ruského tvrzení žádní nebyli …