Spolupráce bolševiků s pachateli arménské genocidy (kopie)

Ázerbájdžán je multietnický, tvoří jej Ázerové nejasného původu ( turkičtí Chazarové, Seldžukové či zakavkazští Tataři ), Avaři (příbuzní Hunů), gruzínští Jengelojci, Lezginové, Kurdové,Talyšové, Rusové, vyhnáni byli Arméni.

Spolupráce bolševiků s pachateli arménské genocidy, při níž Turecko prodalo Ázerbájdžán a Rusko Arménii

Ázerbájdžánci, mj. turkičtí Ázerové ( píší latinkou), ázerština je podobná turečtině – jsou však i perští, syrští a iráčtí Ázerové ( píší arabsky), gruzínští a ruští ( píší cyrilikou ).

Ázerbájdžán je nábožensky tolerantní zemí a jako TR přísně sekulární.

V Ázerbájdžánu sídlili v 9.st.př.n.l. Skytové, poté příbuzní Peršanů Médové/Médejci z Médské říše, zhruba od 4.st.př.n.l. na území dnešního Ázerbájdžánu sahalo Arménské království a království Kavkazských Albánců.

Křestˇané nemohou za to, že se „ muslimové“ zrodili až v 7.st.n.l. jako civilizace  nejpozdější.

Arménie je historická oblast v Zakavkazsku ( část uchvátilo Rusko)  a v jihovýchodní části Malé Asie ( část uchvátilo TR), další část historické Arménie si odtrhla Persie.

Jerevan byl osídlen již ve 4. tis. př.n.l. , v 8.stol. př.n.l měl Jerevan vodovod a kanalizaci .

Náhorní Karabach/NK je přírodní šíjí mezi Černým a Kaspickým mořem, a jako takový ( tranzitní cesta) byl dobývaný a osídlovaný nejrůznějšími etniky, a zmítaný etnickými konflikty.

Historici tvrdí, že zde Arméni žili již v 7.stol. př.n.l. , a tvrdí, že NK byl v osobním vlastnictví arménského krále Tigrana Velkého /95-55 př.n.l./, ruiny města Tigranakert jsou 48 km od Stěpanakertu.

Po rozdělení Arménského království mezi byzantskou a perskou říši NK spadl pod království Kavkazskou Albánii (nemá nic společného s jihoevropskou Albánií ), která byla pod silným kulturním vlivem Arménie, přijala její křestˇanství, klášterní školy, písmo i jazyk ( království zaniklo 510 n.l., když jej dobyli staroperští Sásánovci ).

Gruzínský král v dopise z roku 1769 ruskému hraběti Paninovi o NK napsal : „ Je obydlený jen Arménci „ …

Také ruský diplomat Semjon Broněvskij 1796 napsal :“ NK je součástí Velké Arménie „ .

Arméni si dle svého tvrzení udrželi kontrolu nad NK až do poloviny 18.stol., ale je historicky doloženo, že od 16-18.stol. měli v NK silný vliv ázerští chánové ( Ázerové vytvořili společný stát až v 16.stol.), a v 18.stol. zde byla vůle ázerbájdžánského chána definitivně nastolena v podobě Karabašského chanátu.

Proti nájezdům Peršanů se v NK postavila obě etnika, Ázerové i Arméni.

1804 proti sobě bojovalo Rusko s Persií, 1805 se NK stal protektorátem Ruska, když se carovi vzdal karabašský chán, což bylo stvrzeno rusko-perskou gulistánskou smlouvou z roku 1813, kdy si karabašský chanát udržel autonomii ještě 17 let, poté byl přičleněn k Rusku, které v roce 1823 provedlo sčítání lidu, které prokázalo, že příliv Arménů do NK z Persie byl ustálen, a Arméni kompaktně obývali všech 5 tradičních arménských oblastí NK, a byli v NK v absolutní většině.

Etnické složení obyvatelstva se opět změnilo :  za Karabašského chanátu tvořili většinu Ázerové (k utvrzení moci karabašského chána Ázerové 1751 postavili pevnost Šuša, ve které etnicky převládali, v roce 1920 z tohoto města vyhnali všechny /22.000 Armény ), v NK žili i Kurdové, zatímco Arméni se před muslimskou vládou uchýlili do Ruska -  po připojení NK k Rusku etnickou většinu získali Arméni, kteří se do NK vrátili, a další se za vládních podpor přistěhovali ( ruská vláda pro Armény odkupovala muslimský majetek, na klid zde dohlíželi kozáci ).

V roce 78 v Aghdara byl ke 150.výročí „ znovu usazení „ postaven pomník, který byl koncem 80.let zbořen, aby neprotiřečil  tezi „ nepřerušeného“ usídlení Arménů, tvrdí sarkasticky Ázerové.

1826-28 proběhla o jihokavkazské státy druhá válka mezi Ruskem a Persií, zakončena turkmančajskou mírovou smlouvou, na základě které mj. se z Persie do NK přistěhovalo zhruba 40.000 arménských rodin, a která zrušila i ázerbájdžánský Nachčivanský chanát, připojený k Rusku, kdy následovala rusifikace obou etnik, arménského i ázerského.

Přirozeným centrem arménského nacionalismu byla vždy arménská církev s demokratickou strukturou ( volba kněží ) .

Po smrti tolerantního Alexandra II nastalo pro ruské Armény období tvrdé rusifikace, kdy byly uzavřeny arménské školy, a arménská církev byla dekretem z 25.6.1903 donucena své finanční prostředky převést do ruské správy.

Teprve v předvečer 1.sv.v. Mikuláš II souhlasil s navrácením majetku arménské církvi.

Arménští řemeslníci a obchodníci byli roztroušeni po celém Zakavkazsku, stejně tak významná vrstva zámožných arménských velkopodnikatelů, která byla aktivní i v TR,  v Baku dokonce až do jeho dobytí Ázerbájdžánci a Turky v 9/1918 předvládala.

V osmanské říši byli Arméni rozděleni do dvou skupin, ve východních provinciích/vilájetech kolem jezera Van žili drobní řemeslníci, obchodníci a rolníci, vystaveni brutální TR perzekuci, hledající proto útočiště v Rusku.

Na západě v Konstantinopoli(Istanbulu), ve Smyrně (Izmir) žili zámožní Arméni, spjatí s LON a s PAR, které na berlínském kongresu 1878 přiměli TR,  aby podepsalo zavázek, že v arménských vilájetech provede reformy k jejich prospěchu, a zajistí bezpečnost zdejších křestˇanů, což TR nikdy nesplnilo.

V roce 1890 byla proto založena Arménská revoluční strana/Dasnaktücün  „ dašnaci „ , jejíž příslušníci se akcemi individuálního teroru snažili upoutat pozornost mezinárodní veřejnosti na zoufalou situaci křestˇanů osmanské říše.

Tato taktika v letech 1894-96 poskytla záminku k pogromům TR vojska vůči arménským civilistům v Anatolii (  které v roce 1915 vláda mladoturků deportovala do Syrské pouště, viz mé články o arménské genocidě ).

Z právního hlediska je historické osídlení irelevantní, protože mezi knížaty a princi platilo ius ad bellum, tudíž etnické osídlení daného území se měnilo dle jídelníčku válek, které toho dne měli na pořadu dne –  nemilosrdná etnická překrývání jednoho etnika druhým byla běžná, o to více, že princové a knížata území nabývala i koupí, dědictvím, převodem či darem, a s územím nakládala jako s osobním majetkem .

Arméni o NK s Ázery, které podpořily osmanské jednotky, bojovali v letech 1918-1920.

Arméni sice byli v důsledku svého vraždění muslimy za  1.sv.v. proruští, ale brzy ze svého proruského postoje vystřízlivěli, když v roce 1916 zjistili, že  spojenci, kteří okupovali polovinu území turecké Arménie, uzavřeli tajnou dohodu s carem, že toto území bude ruské …

Rusové poté bránili arménským uprchlíkům v návratu na tato území, takže car Mikuláš II v terénu realizoval výrok, který je přisuzovaný ministru zahraničí Lobanovovi-Rostovovi, o „ Arménii bez Arménů „ …

Po únorové revoluci 1917 se arménští uprchlíci vraceli do provincií Erzurum, Van a Bitlis, ale z jejich návratu se v době hromadných dezercí ruských vojáků stala noční můra, která byla završena bolševickým pučem z konce roku, který arménští předáci/ „ dašnaci „, odmítli uznat, a vůči bolševikům zaujali krajně nepřátelský postoj.

Po únorové buržoazní revoluci (1917) byl ustaven Zakavkazský výbor (Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán), který bolševický puč ze 7.11.1917 (Petrohrad) neuznal, a zamýšlel jihokavkazské republiky odtrhnout od bolševiků  - aby tomu zabránil, Lenin ustavil Zakavkazský komisariát, do jehož čela postavil svého arménského přítele Stěpana Šaumjana, kterého Zakavkazský výbor ignoroval.

V 10/1917 se v Tbilisi sešel Arménský národní kongres, který ustavil Národní shromáždění a Národní radu, v 2/1918 byl svolán zakavkazský sněm, který založil Zakavkazskou federativní demokratickou republiku.

Bolševická Rada lidových komisařů v důsledku brestlitevského míru (3/1918) souhlasila s předáním Turecku/TR nejen okupovaných arménských provincií, ale TR od bolševiků dostalo „darem“ i zakavkazské provincie Kars,Ardahan a Batumi.

Společná snaha Arménů a Gruzínů postavit se TR ofenzívě byla marná.

Ve dnech 30.3.1918 - 2.4.1918 se odehrál „březnový masakr“, kdy bylo v Baku a v jeho okolí ruskými bolševiky a milicionáři z řad Arménské revoluční federace/ARF“Dashnaktsutiun“, založené 1890 pro boj s Turky, kteří se při potyčkách s ázerbájdžánskými milicemi k bolševikům přidali,  zmasakrováno 3.000 - 12.000 muslimů  z konzervativní strany Musavat ( z řad ARF padlo 3.000 milicionářů ), kteří se odmítli bolševikům podřídit.

Po masakru bolševici v Baku, které vedl ruský Armén Stěpan Šahumjan, přezdívaný „ kavkazský Lenin „, původně sociální demokrat, jenž vystudoval 3 univerzity (petrohradskou, rižskou a berlínskou), vyhlásili efemérní „ komunu“.

V 5/1918 TR porušilo i hranice stanovené brestlitevským mírem, a proniklo až do provincie Jerevan. Proto Gruzíni v 5/1918 vystoupili ze Zakavkazské federace, a vyhlásili samostatný stát na historickém území Gruzie pod německým protektorátem  – to samé učinili ázerbájdžánští vůdcové, když jimTR slíbilo vojenskou pomoc pro dobytí Baku, které držely rusko-arménské jednotky ( jediná Arménie tak v Zakavkazsku zůstala věrna západním spojencům ) …

Arménská národní rada tak musela jménem Arménie přijmout nevýhodnou mírovou smlouvu, ve které se musela vzdát všech arménských provincií v TR a v Rusku ( Kars, Ardahan), souhlasit s TR anexí celého úrodného údolí Arax, s TR zabráním železnice Alexandropol (Gyumri) – nachičevanská Džulfa/Džugha (na hraničním přechodu s Íránem železniční zastávka do města Nachičevanu, v němž se údajně nachází hrobka Noa ), a udělit TR armádě právo tranzitu a jiná privilegia …

V obci Stará Džulfa na íránsko-ázerbájdžánské hranici byl starobylý arménský hřbitov, starý několik stovek let, mnohokrát ázerbájdžánskými vojáky vypleněný – proti jeho plenění v 2/08 protestovali íránští Arméni, kteří v íránském Isfahánu založili čtvrtˇ Nová Džulfa ( spíše křestˇanské ghetto mezi muslimy ). Dnes z tohoto historického hřbitova nezbylo vůbec nic, Ázerbájdžánci jej srovnali se zemí, tak jako jiné starobylé arménské památky, aby v této ázerbájdžánské exklávě, ležící na pomezí Arménie, Íránu a TR, vymazali jakékoliv stopy po arménské kultuře ( zvláštní, že toto ničení starobylých památek je muslimům vlastní, viz „Islámský stát“ ), arménskou křestˇanskou civilizaci však vymazat nelze, je pevně zakotvena v historii světové, která dokumentuje, že Džulfa byla do 17.stol. významným arménským kulturním centrem  …

V 7/1918 britský vicekonzul v Baku, major Ranald McDonell, Šahumjanovi osobně nabídl proti Turkům pomoc UK armády ( Šahumjan byl nucen britskou pomoc na příkaz Kremlu odmítnout,třebaže menševici a arménští bolševici byli pro přijetí této pomoci).

UK major McDonell zaznamenal zajímavou věc – chodili za ním v procesích důstojníci, kteří se vydávali za bělogvardějce, a žádali jej, aby Šahumjana UK jednotky, které dorazily do Baku 26.7.1918, nepodpořily ( ropná pole v Baku v drtivé většině vlastnili ázerbájdžánští muslimové, ale i Arménci (5%), a Britové ( těžba ázerbájdžánské  ropy představovala 15% světové těžby, proto k Baku byly upřeny oči velmocí  )  - McDonell byl přesvědčen, že tito žadatelé byli ve skutečnosti bolševickými agenty, kteří se chtěli zbavit Šaumjana, blízkého přítele Lenina – Šahumjan byl nakonec v místním sovětu odpůrci Lenina přehlasován, a musel z Baku odejít (Chalkendi v NK bylo po jeho zavraždění pojmenováno na Stěpanakert, pro Ázerbájdžánce je stále Chalkendi, arménské město Stěpanavan je rovněž pojmenováno podle něj ) …

Ministr zahraničí lord Curzon (viz Curzonova linie) souhlasil s dodávkami zbraní Arménii, avšak ministr války Winston Churchill dodávky zbraní zdržel o 6 měsíců, aby nepadly do rukou Turků a bolševiků  – ironií osudu se tak sám postaral, aby se jeho obavy vyplnily  …

Jerevan se v létě 1918 ještě marně pokusil přimět Berlín/BER, který hrál mrtvého brouka, aby dotlačil TR stáhnout se alespoň na hranice stanovené ve smlouvě z Brestu-Litevského.  Před definitivní porážkou osmanských vojsk v 9/1918 TR-ázerbájdžánská vojska stačila ještě v 9/1918 dobýt Baku a zmasakrovat další Armény, poté TR podepsalo příměří v Mudros.

Šahumjan byl zavražděn v 9/1918, kdy do Baku dorazily osmanské posily, které komunu za pomoci místních muslimů svrhli, zmasakrovali 10.000 -20.000 Arménů, Šahumjana (39) s ostatními bolševickými emisary zajali a popravili ...

V 12/1918 TR okupační vojska definitivně odešla z provincie Jerevan, vyplenila všechny vesnice po cestě, a přivodila smrt hladem dalších tisíců Arménů.

Gruzie, které Arménie vyčítala zoufalé postavení arménské menšiny v Gruzii,  zablokovala US pomoc pro Arménii tím, že předstírala opravu železnice.

Arménská republika tak odstartovala svoji existenci na 12.000 km2 pouště  s uprchlíky, kteří neměli vůbec nic, obklopená úhlavními nepřáteli.

Na rozdíl od Gruzie a Ázerbájdžánu Arménie nezdědila žádnou infrastrukturu, ani administrativní ani ekonomickou, ani průmyslovou  - stala se zemí „ zaručené smrti „ , zemí hladomoru – jen v prvním roce její existence hladem a zimou zemřelo 200.000 lidí.

Od konce roku 1918 do podzimu 1919 „ okupovali „ Arménii Britové, kteří pro Arménii na TR získali 6 dalších maloasijských vilájetů, v nichž Arméni byli podrobeni násilné asimilaci - jakmile Britové odešli, TR útokem proti Arménii ze 9/1920 tyto provincie opět dobylo, a současně do Arménie vtrhla bolševická RA, která zde svoji moc stabilizovala v roce 21, když potlačila protibolševické povstání „dašnaků“.

V Náhorním Karabachu/NK arménský gen. Andranik Ozanjan vedl úspěšnou ofenzívu proti Ázerbájdžánu, v 12/1918 stál před druhým největším městem NK Šuša, ale britské velení jej přemluvilo, aby svoji ofenzívu zastavil s tím, že otázku NK vyřeší pařížské mírová konference – zatímco gen. Ozanjan Brity poslechl, Britové v 2/1920 jmenovali prozatimním guvernérem NK ázerbájdžánského politika  Chosrova beje Sultánova ( za pár dní po jeho jmenování bylo v karabašském městě Šuša zmasakrováno 500 Arménů ) s tím, že o osudu NK a přilehlé oblasti Zangezuru rozhodne pařížská mírová konference - tuto dohodu Britů s Baku však zmařili karabaští Arméni, kteří v 4/1920 vyhlásili připojení k Arménii - o 2 měsíce později vtrhla do Zakavkazska bolševická armáda.

S příslibem od bolševiků, že dostane NK + Nachičevanskou oblast + Zangezur, který odděluje Nachičevanskou oblast od Ázerbájdžánu ( čili původně byly tyto oblasti vyhlášené za součást arménského území, proto Arméni mluví o svém obsazení NK jako o „obnovení spravedlnosti“ ), Arménie 10.8.1920 podepsala s bolševiky předběžnou dohodu, v nichž souhlasila s prozatímní okupací ze strany bolševiků  ( okupovaná bolševiky byla i Gruzie).

Avšak bolševici měli dalekosáhlé plány s TR, kdy se domnívali, že s pomocí Kremlu zdejší KS Turecko ovládne, proto enklávu NK, oddělenou od Arménie Lačinským koridorem, + Nachičevanskou enklávu, dvě enklávy, ve kterých početně převládali Arméni, 1923 (národnostní komisař Gruzínec Stalin) nakonec správně přiřadili pod SU Ázerbájdžán - ale aby mohli udržovat oba státy v permanentníim konfliktu,tj. pod svoji kontrolou, současně znemožnili Ázerbájdžánu přístup do Nachičevanské enklávy tím, že pruh země, který Nachičevan s Ázerbájdžánem spojoval, oblast Zangezuru (dnes arménská provincie Sjunik, zhruba 150.000 obyvatel, hlavní město Kapan) učinili arménským územím ( do Nachičevanu se lze z Baku dostat letecky, autobusem přes Írán, či autobusem z TR Igdiru )   …

Na pařížské mírové konferenci 1919-1920 arménská delegace požadovala, aby byl nad Arménií zřízen mandát Společnosti národů ( mandát nad Palestinou dostalo UK, nad Sýrií Francie ), který by převzaly US, které však odmítly, protože Arménie pro ně byla příliš chudá, nic by v ní nezískaly, naopak musely by na svoji zdejší vojenskou přítomnost vynakládat velké finanční prostředky …

Spojenci Arménii přislíbili arménská ztracená území v sevreské smlouvě ze 8/1920, když se však Mustafa Kemal Atatürk postavil na stranu spojenců, Arménii zradili, a všechna území lausannskou „ mnichovskou „ smlouvou z roku 1923 přenechali TR.

Spolupráce bolševiků s pachateli arménské genocidy

Ještě předtím než Atatürk přešel na stranu spojenců, spojil se proti společnému nepříteli – „Západu“ s bolševiky, kteří počítali s bolševickou revolucí v TR.

Kontakt s bolševiky Atatürkovi zprostředkovali šéfové mladoturků z Ittihad, kteří zorganizovali arménskou genocidu, a poté z TR uprchli do Německa a zakavkazských republik ( Gruzie + Ázerbájdžánu ), v nichž udržovali vřelé vztahy s bolševiky.

Třebaže Atatürk kliku z Ittihad, řízenou genocidními vrahy Enverem Pašou a Talátem Pašou, považoval za své politické nepřátele, využil jejich zprostředkovatelských služeb s bolševickou ústřednou v Baku, aby bolševici pomohli TR přežít – tj. rozdrtit Arménii (aby jí nemuselo vracet arménské provincie, sjednocenou Arménií Turci straší své malé děti) a neutralizovat Gruzii výměnou za předání Baku do sféry vlivu bolševiků …

Ázerbájdžánská strana Musavat byla pod přímým vlivem TR, v Ázerbájdžánu působilo několik tisíc TR důstojníků, policistů, úředníků a učitelů, navíc Ázerbájdžán s pachateli arménské genocidy z Ittihad, kteří do Ázerbájdžánu uprchli, jednal jako s čestnými hosty – Halil Kut Paša, Nuri Paša (Konker), Kušik Talát – jejich role v bolševizaci Ázerbájdžánu byla zásadní …

Guvernér a vojenský velitel Halil Kut Paša /1881-1957/ byl strýc Envera Paši, ministra obrany. Halil Kut Paša organizoval  masakry Arménů mj. v Bitlisu, kde tisíce z nich nechal zaživa upálit ve zvláštních předem připravených příkopech.

Poté Halil Kut Paša překročil hranice do Persie, kde totéž učinil s perskými Arménci a zdejšími asyrskými křestˇany – ve svých Pamětech píše, že „ zabil 300.000 Arménů „, a v létě 1918 se veřejně chlubil, že „ se snažil vyvraždit Armény do posledního dýchajícího Arména „  …

Ještě před masakry civilistů Halil Kut Paša organizoval masakry arménských vojáků, sloužících v osmanské armádě, jak svědecky potvrdil německý vicekonzul v Erzurum, jenž dosvědčil i výše zmíněné upalování civilistů.

Halil Kut Paša byl Brity uvězněn v Istanbulu, ale uprchl do Baku, a po svých zprostředkovatelských službách do Moskvy ( mj. dovezl do Ankary zlaté cihly, které Lenin poslal Atatürkovi za to, že mu tento „odprodal“/tj. neobsadil gruzínský přístav Batumi ) …

Po vzniku TR republiky Atatürk Halilu Kut Pašovi povolil návrat do Istanbulu, kde tento masový vrah až do své smrti 1957 poklidně žil.

Když se bělogvardějská vojska soustředila na jihu Ruska, TR a bolševické Rusko navázaly v 1/1920 přímé kontakty, k čemuž si blahopřál tehdejší komisař pro zahraniční vztahy Grigorij Čičerin, jenž Turky pobízel k vojenské protispojenecké intervenci na jihu i východě …

Atatürk svým velitelům v 1/1920 napsal, že jestliže spojenci neučiní Ankaře podstatné ústupky, spojí se Ankara s bolševiky, a vojensky si zajistí Anatolii, arabské provincie, Persii a Afghánistán.

Uznáním zakavkazských států, napsal Atatürk, chtěli spojenci vybudovat hradbu mezi TR a Ruskem – TR a Rusko však společně vojensky zakročí proti jakémukoliv kavkazskému národu, který s nimi odmítne spolupracovat …

V 4/1920 Atatürk Čičerinovi napsal, že „ uznává sovětské Rusko za vůdcovský národ všech národů porobených koloniálnímu jhu západních velmocí, a v tomto boji proti imperialismu Ankara bolševickému Rusku pomůže …

Jakmile si bolševické Rusko podřídilo Gruzii, a vyhnalo poslední Brity z  Batumi, zahájil Atatürk vojenskou ofenzívu proti „ arménské imperialistické vládě „, a tlačil na Ázerbájdžán, aby se začlenil do bolševické říše  …

Bolševické vedení se na oplátku zavázalo, že TR poskytne nejen zbraně, ale i potraviny ( vlastní národ nechali bolševici hladovět ), technickou a finanční pomoc …

Pro zprostředkovací služby Halila Kut Paši se sovětizace Ázerbájdžánu odehrála bez prolití krve – ruská vojska překročila ázerbájdžánské hranice v noci ze 27/28.4.1920, ráno již první bolševické obrněné vlaky ( vynález čsl. legionářů ) vjely do Baku – ropné centrum přešlo bez boje do rukou bolševiků.

30.4.1920 do MOW dorazila arménská delegace ( mj. Levon Šant), která bolševikům nabídla smlouvu o přátelství, stanovující, že Rusko uznává nezávislou Arménskou republiku v hranicích NK, Nachičevanu a Zangezuru, a zmocňuje arménské uprchlíky v Rusku, aby se s veškerým svým majetkem přestěhovali do Arménie.

Rozhovory o nabízené smlouvě začaly v MOW 20.5.1920 s bolševickým  komisařem pro zahraničí Čičerinem a jeho náměstkem Lvem Karachanem, etnickým Arméncem, původně menševikem, jenž se spolu s Trockým účastnil vyjednávání brestlitevského míru ( tehdy byl Čičerin náměstkem Trockého ) popraveným Stalinem v 9/37.

Oba bolševici arménskou delegaci ujistili, že se všemi body smlouvy souhlasí – až na jeden: o připojení NK k Arménii musí rozhodnout arbitráž či plebiscit.

Arménie se, na oplátku, dle jejich podmínek, musí zdržet veškeré činnosti, která by mohla narušit spolupráci bolševiků s TR, jehož pomoc Lenin potřebuje proti západním imperialistům.

Arménská delegace si byla jista, že bolševici sjednocený arménský stát podpoří, 10.6.1920 Levon Šant telegrafoval do Jerevanu, že je dohoda v hlavních bodech odsouhlasena.

Tato smlouva o přátelství však nakonec nebyla podepsána z důvodu, že Jerevan podpis dohody protahoval, aby nepopudil západoevropské mocnosti, na které spoléhal nejvíce - bolševici nakonec jednání sami přerušili, protože se rýsovala dohoda o spolupráci s Ankarou, která byla podepsána 1921 ( moskevská smlouva ), navíc vláda v Baku vyloučila, že by Arménii předala NK, Nachičevan a Zangezur.

V této době řádil v Baku aktivní bolševik arménského původu Anastáz Mikojan, jenž se po smrti Lenina stal významným spolupachatelem Stalinových genocid.

Mikojan v Kremlu tvrdil, že arménští „ dašnakové „ rozpoutali v Jerevanu 1.5.1920  teror proti bolševikům, kteří se pokusili o puč s cílem začlenit všechny tři zakavkazské republiky do SU, což nejvíce prosazovali soudruzi v Baku, zatímco konzervativní ázerbájdžánská strana Musavat, gruzínští menševici a arménští „dašnaci“ tento návrh odmítli jako odpuzující.

Na rozdíl od Ázerbájdžánu Arménie jako zemědělský stát neměla žádný „proletariát“, a byla natolik zdevastovaná, že v ní propagandu vzdali i bolševičtí veteráni.

Arménie však 1919 poskytla zázemí gruzínským komunistům, kteří byli vyhnáni gruzínskou menševickou vládou, a zaměstnala je ve státní správě a ve školství, takže nechtěně na svém území vytvořila aktivní bolševickou buňku, která se zaměřovala na mladé Arménce.

Dle SU statistik bylo koncem roku 1919 v Arménii jen 500 bolševiků, kteří v 1/1920 na svém sjezdu dostali od arménské sekce KSSS (Armenkom) za úkol svrhnout arménskou vládu, arménští bolševici však prohlásili, že bez pomoci Rudé armády/RA, která v 4/1920 již „ sovětizovala „ Ázerbájdžán, to nedokáží.

Během prvomájových oslav 1.5.1920 byly mítinky vládních  „ dašnaků “ napadány bolševickými agenty, oslavy prvního máje v Alexandropolu (Gyumri) se zvrhly v protivládní demonstrace ( nedostatek potravin), kdy bolševici ovládli místní nádraží, kde v jednom obrněném železničním vagónu vznikl Revoluční výbor Arménie/Revkom, který 10.5.1920 vyhlásil Arménii za sovětskou/SU republiku.

Jerevanský Armenkom byl vývojem v Alexandropolu tak zaskočený, že nevěděl, jak má reagovat, ale zaskočený vlastním jednáním byl i Revkom, který se neodvážil rozšířit svoji působnost za svůj obrněný železniční vůz, třebaže u Molokanu začínaly ruské vesnice, a kolem Alexandropolu se táhly vesnice muslimské. V noci ze 13/14.5.1920 bylo jejich ústředí v železničním vagónu zneškodněno arménskými milicemi loajálními vládě.

Vůdcové puče byli popraveni, ostatní uprchli do Baku.

V 9/1920, krátce po setkání TR nacionalistů a bolševiků ( jednáním za bolševiky byl pověřen Boris V. Legran ), proti Arménům zaútočila TR armáda, zatímco XI. RA obsadila koridor mezi NK a Nachičevanem.

Čičerin se snažil za vojenskou a finanční pomoc pro TR získat na oplátku pro Arménii převod arménských území kolem jezera Van + Blitis, TR vyjednávač však jakékoliv územní ústupky odmítl s tím, že bolševická pomoc musí být poskytnuta jako projev dobré vůle bez jakýchkoliv podmínek, což horlivě odkýval Stalin, takže Čičerin nakonec TR armádu zmocnil i k obsazení strategických horských průsmyků v blízkosti města Sarikamiš …

24.8.1920, dva týdny poté, co spojenci podepsali sevreskou smlouvu, která na Ankaře požadovala uznání nezávislého arménského státu, a postoupení jihovýchodních arménských provincií Jerevanu,byla v MOW  jako předzvěstˇ historie ( bolševicko-nacistický pakt ze 8/39)  podepsána smlouva mezi bolševiky a TR s několika tajnými protokoly.

Do TR černomořského Trabzonu (Trebizonde)  bolševici přivezli prvních 5 miliónů zlatých rublů.

Jusuf Kemal ve své zprávě pro Atatürka uvedl, že Čičerin nebyl zrovna nejvstřícnější, ale Lenin TR delegaci ujistil, že jakmile bolševické Rusko vyřeší polskou a bělogvardějskou hrozbu ( gen. Pjotr Wrangel, otrávený bolševickým agentem ve svém domě v Bruselu 1928, jenž krátce předtím nastoupil do služeb Wrangelova bratra, jenž žil v jednom domě s generálem ), bude RA na jižním Kavkaze postupovat agresívněji …

Dva dny po podpisu Atatürk vydal rozkaz k útoku proti Arménii přes Sarikamiš do provincie Kars, aby světu ukázal, že Ankara sevreskou smlouvu nepřijala.

Podle dohody z 28.10.1920, kterou bolševik Legran podepsal s arménským vyjednavačem Šantem, se bolševické Rusko zřeklo veškerých nároků na bývalé arménské provincie carského Ruska, a přislíbilo vykonávat tlak na TR, aby umožnilo turecké Arménii připojit se k Arménské republice.

Status NK, Nachičevanu a Zangezuru měl být vyřešen vzájemnými ústupky a plebiscitem ( proti tomu protestovali bolševici v Baku) , Rusko získalo právo tranzitu přes Arménii …

Dle vojenských analytiků by opevněné město Sarikamiš dokázalo TR ofenzívě vzdorovat velmi dlouho, ale Arméni utrpěli největší vojenské fiasko ve své historii, když tato hraniční pevnost v důsledku paniky a dezertérství padla již 30.10.1920.

6.11.1920 se TR armáda dostala  před Alexandropol ( Gyumri), takže arménská vláda musela podepsat nevýhodnou dohodu o příměří s hranicemi stanovenými brestlitevskou smlouvou, která TR umožňovala okupovat Alexandropol a jeho okolí, kterým prochází strategická železnice do Džulfa  …

Arménie na nátlak kremelského vyjednávače Borise Legrana přijala i „dočasnou“ okupaci Zangezuru a Nachičevanu ze strany RA.

Bolševický emisar Legran tlumočil Jerevanu nehorázný požadavek Ankary a Kremlu, aby Jerevan odmítl sevreskou smlouvu, která mu přiznávala historická arménská území, aby umožnil svobodný tranzit mezi TR, Ázerbájdžánem a bolševickým Ruskem, aby oficiálně zvacím listem pozval RA na arménské území k ochraně arménské svrchovanosti, a aby přijal výlučné ruské zprostředkování ve svém konfliktu s TR ( 100 let starý bolševický modus operandi i dnes slaví nesporné úspěchy ) …

Arménská vláda Ohandžanjana však ruské zprostředkování odmítla, protože by se připravila o možnost obrátit se na západní spojence, a taktéž odmítla ruskou okupaci jakéhokoliv arménského území, natož aby RA vystavila zvací dopis s vládní pečetí …

Po pádu provincie Kars bolševik Legran požadoval na Jerevanu již bez okolků sovětizaci Arménie, její začlenění do SU.

Vojensky poražená Ohandžanjanova vláda 23.11.1920 podala demisi ve prospěch koalice, které šéfoval Simon Vratzian, poslední premiér 1.arménské svobodné republiky,  jenž chtěl uzavřít mír za každou cenu.

29.11.1920 arménské hranice překročila hrstka bolševiků z Ázerbájdžánu, která vyhlásila Sovětskou arménskou republiku, a jedním dechem požádala RA o její ochranu – 30.11.1920 Legran Jerevanu oznámil, že Arménie bude sovětizována, atˇchce nebo nechce, a požadoval, aby přerušila veškeré styky se západními „imperialistickými“  mocnostmi …

2.12.1920 byla podepsána nová smlouva mezi Legranem a zástupci arménské vlády (z právního hlediska neplatná, protože byla podepsána vládou, která před jejím podpisem již podala demisi ve prospěch zmocněnce bolševického Ruska )  …

Hybridní válku proto neuvedl do praxe Putin, ale již Lenin.

Po bolševickém záboru Arménské republiky Ankara pohrozila odvetnými akcemi, nedodrží-li bolševici podmínky s ní uzavřené smlouvy a) Arménie se musí zříci sevreské smlouvy, b) jakéhokoliv nároku na TR Arménii a provincii Kars, c) musí přijmout „dočasnou“ TR  správu Nachičevanu, d) odvolat veškeré své diplomaty z Evropy do doby, než TR urovná své spory se svými nepřáteli, e) musí snížit počet svých vojáků na 1.500 mužů, protože v případě nouze by jí přišla „na pomoc“  TR armáda  …

Jakmile Jerevan tyto podmínky splní, TR se stáhne z oblasti Alexandropole/ Gyumri, a zřídí nové hranice ve výšce řeky Arpa/Arpačaj.

Arménský Revkom, revoluční výbor mladých bolševiků, smlouvu ze 2.12.1920 nepřijal, a rozpoutal teror „ válečného komunismu “ proti arménským neproletářům, které vsadil do vězení, zejména politiky a důstojníky, takže desetitisíce Arménů opět skončily v emigraci.

V rámci komunistického teroru tito mladí bolševici zabavovali lidem poslední zásoby potravin, takže v 2/1921 se lidé vzbouřili, a Revkom v Jerevanu skončil – byl nahrazen Výborem veřejného blaha v čele s Vratzianem.

Protiruskou vzpouru „ dašnaků „ ukončila až RA, která do země vtrhla v 3/1921.

Lenin zkritizoval „ přehnanou revoluční horlivost „ Revkomu, a dosadil za šéfa arménské vlády zkušeného bolševického veterána Alexandra Mjasnikova, jenž v 7/1921 začal realizovat NEP, přijatou v 3/1921, takže další desetitisíce Arménů raději  „přeplavalo“ řeku Arax do íránského exilu.

Atatürk měl dokonce připravený plán na obsazení Batumi a přilehlých okresů , aby mohl přes Kreml požadovat další ústupky po Arménii, což se mu vydařilo.

V moskevské smlouvě z 3/1921 se Atatürk  „ zřekl“  Batumi a přilehlých okresů výměnou za to, že SU Arménii nebude vrácena východní provincie Surmalu, takže TR hranice nově sahaly až k řece Arax, čímž Turci získali úrodné údolí Igdir + biblickou horu Ararat (5.137 m, na které dle pověsti po potopě světa uvízla Noemova Archa ), národní symbol Arménie, který je dnes vzdálen několik km od arménských ( a íránských ) hranic  …

Tato smlouva z 3/1921 navíc stanovila, že oblast Nachičevan nebude připojena k Arménii, ale bude autonomní oblastí pod správou Ázerbájdžánu.

Komisař pro národnostní otázky Stalin, Arménii nenávidějící, od samého počátku rázně podpořil všechny požadavky všech TR delegací, takže byla i tato smlouva s TR podepsána, a stala se právním základem pro další turecko-bolševickou smlouvu, podepsanou v Kars v 10/1921 se třemi zakavkazskými „ sovětskými „ republikami …

Tyto turecko-bolševické „ mnichovské dohody“ byly završeny další „ mnichovskou dohodou“ , která definitivně na dalších 100 let zpečetila osud Arménie, která neměla mocnostem „co nabídnout“  – lausannskou smlouvou z roku 1923, o to proradnější, že ji podepsali západní spojenci Arménie, kterou zaprodali, stejně jako bolševici, pro své strategické zájmy v TR (Atatürk si spolupráci s bolševiky rozmyslel, a za „ vyšší nabídky „ přešel na stranu Západu -Turecko, poražená mocnost, si tak rozšířila své předválečné hranice na úkor Arménie ) ...

1923 byla část historické Arménie včleněna do Zakavkazské bolševické federativní republiky, spolu s Ázerbájdžánem a Gruzií, v roce 36 tyto státy vstoupily do SU jako samostatné svazové republiky.

Právní vyhodnocení lze založit až na moderním principu státní suverenity a neporušitelnosti hranic, nastoleném po skončení 1.sv.v.  ( v praxi/v obyčejovém právu však doktrína, že se anektované území mezinárodně neuznává, převládla až po roce 35/Habeš ).

Až do roku 1929,kdy vstoupil v platnost Briand-Kellogův pakt o zákazu útočných válek, se však neporušitelnost hranic na řádění bolševiků  v jihokavkazských státech nevztahovala, nebotˇ Charta Společnosti národů obsahovala jen částečný zákaz válek ( třebaže zákaz válek vyplýval z ženevského protokolu z roku 24, který však pro SU nevstoupil v platnost ), a navíc se SU stal členem Společnosti národů až v roce 34 ...

Bolševické zábory cizího území z 20.let tak de facto nebyly v rozporu s mezinárodním právem – navíc právo na sebeurčení se definitivně vyvinulo až po skončení 2.sv.v. se založením OSN, třebaže se k němu mohlo přihlížet v některých kauzách, jako např. v roce 1920 v kauze Alandských ostrovů, ale v žádném případě nezakládalo právní nárok.

Stalinovým dekretem č. 4083 ze 23.12.47 bylo z Arménie deportováno 100.000 ázerských rolníků, kteří byli v letech 48-53 přesídleni do Ázerbájdžánu, zatímco do Arménie byli nastěhováni Arménci ze Sýrie, Libanonu a z Iráku …