V 4/94 Vladimír Šumějko, šéf ruského senátu ( pozdější Putinův místopředseda vlády ), navrhl vytvořit blok podobný Svazu SU republik, který prosazoval i Gorbačov, a další umírněný politik Nursultan Nazarbajev navrhoval Eurasijskou unii se společnou měnou a se společným parlamentem.
V 12/95 během své předvolební kampaně komunista Zjuganov svým voličům slíbil , že na dobrovolné bázi znovuobnoví SU.
Kniha Karla Marxe o ruské historii Tajná diplomacie 18.stol., která v SU nebyla nikdy publikovaná ( kremelská diplomacie se podobá "diplomacii" mongolské Zlaté hordy, jejíž prodlouženou existencí státní útvar, který po rozpadu Hordy v moskevské oblasti vznikl, byl ):
http://www.erich-hartmann.com/karl-marks-ob-istorii-rossii-rusi-kni/
Ruská kolonizace
Ruský historik V.O.Klimčevský ( v roce 1900 kniha Historie Ruska) v roce 37 napsal, že „ kolonizace ruskou diasporou byla jedním z charakteristických rysů ruské hegemonistické politiky – historie Ruska je historií země, která kolonizovala sebe samu „ ...
Dnes v bývalých SU republikách žije 25 mil. etnických Rusů, které Putin požaduje „ vrátit „, a nazývá je „ utlačovaným „ etnikem ( v ČR údajně žije 40.000 Rusů + mj. 25.000 Němců, Rusové zaplavili nejen celý svět, ale především EU ).
V 11/94 Jelcin navštívil estonsko-ruské hranice, aby dal najevo své znepokojení nad tím, jak Estonsko zachází se svojí ruskou menšinou.
17.8.94 gen. Andrej Nikolajev, velitel ruských pohraničních sil, podepsal dohodu s Tádžikistánem, Uzbekistánem a s Turkmenistánem nejen o setrvání vojenských sil RF v místních základnách, ale i o navýšení jejich počtu - čili z některých zemích Kreml odešel, v jiných svoji vojenskou přítomnost navýšil ( RF neexpanduje, tvrdí putinomilové – jen do Gruzie, na Ukrajinu a do Střední Asie ) ...
Když Džochar Dudajev, bývalý SU generál letectva, vyhlásil v době rozpadu SU 1991 nezávislost Čečenska ( za 2.sv.v. byli Čečenci Stalinem deportováni do Kazachstánu, mohli se vrátit až v roce 57) , uznala ji jen Gruzie Zviada Gamsachurdii ( jednou uznaná nezávislost již nejde odvolat ), v roce 92 Čečna + Tatarstán odmítly podepsat s RF smlouvu o přidružení, takže ruská vojska v počtu 40.000 mužů 11.12.94 vtrhla na rozkaz ministra obrany Pavla Gračeva do Čečny, ale žádná Blitzkrieg to nebyla ( der B., vím) .
Šlo o největší ruskou vojenskou akci od Afghánistánu 24.12.79.
Čečenské vládní oddíly Dudajeva si opatřovaly zbraně od FSB + GRU, a to skrze prostředníky, většinou přes zdejší kmotry mafie, kterým byl i Ruslan Labazanov /1967-1996/, jenž v roce 90 utekl z ruského vězení.
Zbraně Džocharu Dudajevovi dodával i Boris Berezovský.
Gen. Dudajev povýšil Labazanova na kpt., a učinil jej šéfem své ochranky, kterým zůstal do roku 93, kdy se rozešli ve zlém – Labazanov se svoji bandou usadil v Argunu, a připojil se k proruskému mafiánskému kmotru Beslanu Gantamirovi, bývalému starostovi Grozného, se kterým zprostředkovával zbraně od FSB/GRU proruským ozbrojencům.
Po své invazi z roku 94 FSB Labazanovi udělila hodnost pluk. FSB, Labazanov byl zastřelen jedním ze členů své ochranky ...
14.6.95 prapor Šamila Basajeva odvážně ale bizarně vtrhl do jihoruského Budˇonovsku, kde obsadil zdejší nemocnici, a získal rukojmí v počtu 1500 lidí, načež premiér Černomyrdin Basajevovi za propuštění rukojmích nabídl jednání, které se konalo 18.6.95 v Grozném.
Příměří, podepsané Vjačelavem Michailovem, ministrem pro národnosti, a Uzmanem Imajevem, bylo porušeno 30.7.95, a definitivně 9.1.96 nájezdem do Dagestánu v čele se Salmanem Rudajevem, zetěm gen. Dudajeva, jenž s 250 muži obsadil dagestánskou nemocnici v Kizjlaru ( 2.000 rukojmí), 5 km od čečenských hranic.
V obou případech se čečenští velitelé nakonec spokojili s volným odchodem/odjezdem v autobusech poté, co FSB svými osvobozovacími akcemi přivodila smrt stovkám rukojmích.
V případě Kizljaru s sebou Rudajev vzal 165 rukojmích, ale ve vesnici Prvomajskoe, 2 km od čečenských hranic, byly autobusy s únosci přepadeny jednotkami FSB – v třídenní bitvě padlo 153 únosců, 26 ruských vojáků a 83 rukojmích.
Rudajev unikl s několika rukojmími, a prohlásil, že je připraven bojovat proti Rusům třeba i 10 let, stejně tak prez. Dudajev, jenž uvedl : „ Po Kizljaru budeme na ruské území útočit pravidelně, válka teprve začala „ ... ( 21.4.96 byl Dudajev zabit ve vesnici 28 km od Grozného dvěma ruskými střelami typu vzduch-země, naváděnými satelitním signálem jeho telefonu v okamžiku, kdy domlouval mírová jednání s jistým kremelským činitelem, jehož jméno nebylo nikdy zveřejněno ).
Čečenské zdroje tvrdily, že útok byl proveden ruskými tajnými službami ve spolupráci se špionážní satelitní družicí jistého západního státu ...
Jelcin, aby měl trumf pro prezidentské volby 96, poté mírová jednání v 5/96 domlouval s Jelimchánem Jandarbijevem, jenž po Dudajevovi převzal velení.
Jednání však skončila fiaskem, protože Jandarbijev prohlásil, že jsou jen volební fraškou, proto 7.8.96 čečenské vládní síly v pozoruhodné vojenské ofenzívě pod vedením Jandarbijeva v den inaugurace Jelcina uskutečnily devastující útok proti ruským jednotkám v Grozném, v Argunu + v Gudermes. Všechna tři města padla, tisíce ruských vojáků uvízlo v pasti.
Bylo uzavřeno křehké příměří, které v Grozném porušil ruský gen. Konstantin Pulikovský, velitel ruských vojsk v Čečně, jenž čečenským vládním jednotkám dal ultimátum, aby do 48 hodin odešly z Grozného, nebo Groznyj rozbombarduje.
Gen. Pulikovský, jenž ztratil nejen vojenskou prestiž, ale i svého jediného syna, jenž zde padl, by svoji hrozbu vykonal, kdyby nedorazil gen. Lebedˇ, jenž 31.8.96 dokázal s bývalým SU armádním pluk. Maschadovem uzavřít mírovou dohodu, která konflikt ukončila, s tím, že do 31.12.01 bude podepsána definitivní dohoda, vymezující rusko-čečenské vztahy ( které zabránil Putin).
Gen. Alexandr Lebedˇ/1950-2002/ strávil rok v Afghánistánu 82-83, o SU vojenské taktice v Afghánistánu uvedl :“ Vesnice, které podezírali ze spolupráce s mudžáhedíny, rozbombardovali stovkami pum, a pokaždé zjistili, že touto taktikou zabili 10 civilistů na jednoho mudžáhedína „ ...
Gen. Lebedˇ odmítl nasazovat své výsadkářské oddíly proti demonstrujícícm civilistům v 4/89 v Tbilisi a v 1/90 v Ázerbájdžánu, takže jeho nadřízení jej nesnášeli.
Lebedˇ sehrál klíčovou úlohu při obsazení moldavského Podněstří, popularitu získal při puči proti Gorbačovovi v 8/91, kdy odmítl s výsadkáři zaútočit proti Jelcinově pevnosti Bílému domu, a významně tak zvedl morálku antipučistů.
Gen. Lebedˇ se stal lidovým hrdinou, a ještě větším kritikem jak Jelcina, tak svého ex přítele gen. Pavla Gračeva, jenž byl v roce 92 jmenován ministrem obrany.
Gračev Lebedě odklidil s výsadkáři do Podněstří s tím, že zde bude mít dlouhá léta hodně práce, ale Lebedˇ překvapivě situaci v Podněstří vyřešil nečekaně brzy, a vrátil se do MOW.
Pro své hádky s Gračevem z armády odešel do politiky, v roce 96 v prezidentských volbách skončil na 3.místě za Jelcinem a Zjuganovem, ve 2.kole dal své hlasy Jelcinovi, a za odměnu dostal funkci šéfa Rady národní bezpečnosti - Lebedˇ doporučil odvolat z funkce ministra vnitra Anatolije Kulikova, jenž se mu pomstil tlakem na Jelcina, aby gen. Lebedě z funkce šéfa Rady národní bezpečnosti odvolal.
V 9/97 gen. Lebedˇ v rozhovoru pro ruská média uvedl, že se ruské armádě „ ztratily „ desítky miniatomovek o rozměrech kufříků „, což ruská vláda popřela tvrzením, že miniatomovky nikdy nevyráběla, ale tvrzení gen. Lebedě potvrdil přeběhlík Stanislav Luněv.
Gen. Lebedˇ, jenž jako zvolený guvernér Krasnojarsku byl oblíbený u „ lidu „ , ale nenáviděný ze strany zdejší mafie, ostře kritizoval Putina, a uvedl, že gen. Pinochet zachránil Chile svým vojenským pučem, a navrhoval vojenskou vládu i v RF, která by Rusko zachránila před Putinem – v roce 02 s ním samozřejmě spadl vrtulník.