Divná bitva o Midway a svými důstojníky nenáviděný maršál Rommel

1943 Kreml vyráběl tolik (vysoce hořlavých) tanků, že objemu SU výroby Berlín/ BER nechtěl uvěřit. Německá výroba tanků měla háček – BER nahrazoval tanky PzIV tanky Tiger a Panther ( vyráběn 42-45 v reakci na SU T-34/76 ),

problémem však bylo, že ani jeden z těchto nových mocnějších tanků nebyl vyráběn v takovém objemu, aby tanky Pz IV nahradil, např. v 1. měsíci jejich sériové výroby bylo vyrobeno jen 25 tanků Tiger, zatímco tanky Panther měly takové technické problémy, že Heinz Guderian prohlásil, že pro frontu ( bitvu u Kurska/ operace Citadela, se kterou nesouhlasil mj. Guderian  s tím, že vojáci jsou unaveni ) nejsou připravené, zatímco Hitler tvrdil, že jsou spolehlivé, a že nad nimi bude bdít jeho zázračný stíhací letoun Messerschmitt ME-262.

Oba mistři Blitzkriegu Manstein a Guderian chtěli ve válce pokračovat raději se starými tanky než s novými nespolehlivými s tím, že SU poruchové tanky ani za čtyřnásobné převahy nedokáží zvítězit nad promyšlenou německou taktikou.

Náčelník genštábu gen. Zeitler měl však z rozkazu Hitlera ambicióznější plán než Manstein a Guderian. Hitler požadoval definitivní úder, kterým by byla RA vyřazena z boje, prosazoval druhou Blitzkrieg z 6/41, při které by na jednom místě obklíčil všechny SU jednotky a zničil by je, o čemž snil již Hitler u Stalingradu.

Stalingrad byl velkou chybou Hitlera, stejně jako bitva o tichomořský ostrov Midway byla prapodivnou chybou japonského námořního génia admirála Isoroku Jamamoto /1884-1943/.

Jamamoto chtěl vlákat zbytky US námořnictva ( velké lodě již Američané neměli, takže boje na souši byly vyloučené ) do rozhodující bitvy, a zničit je. Kdyby atol Midway padl, US námořnictvo by nemohlo bránit Havajské ostrovy, a US tichomořské lodˇstvo by se muselo přemístit do San Franciska.

Proto Jamamoto věděl, že US námořnictvo musí reagovat na jakýkoliv útok na Midway.

Japonské námořnictvo bylo silnější, zdejší japonské válečné lodě měly daleko větší palebnou sílu než všechny US lodě v Tichém oceánu dohromady, a celkově japonské lodě byly novější a rychlejší.

Japonci zde měli 8 letadlových lodí, US jen 3, včetně těžce poškozené letadlové lodě Yorktown, která když vyplula z Pearl Harbor směrem k atolu Midway, tak na ní desítky opravářů ještě horečně opravovaly díry.

US námořnictvo mělo však jednu velkou výhodu – japonský „ překvapivý „ útok pro ně nebyl překvapením.

Kryptografická sekce na Havaji pod velením kpt. Josepha Rocheforta /1900-1976/ dokázala rozluštit kódy japonského námořního velení (  všeobecnými kódy jap. námořnictva se zabývali US námořní zpravodajci na Filipínách ), takže posily k atolu vyrazily s předstihem, kdežto Japonci spoléhali na to, že dorazí teprve dva dny poté, co se o bitvě dozví.

O to, že Američané znali každý detail plánované bitvy se pod Rochefortovým velením zasloužili lingvista Joseph Finnegan /1905-1980/ + Edwin Layton /1903-1984/, jenž šéfoval zpravodajskému oddělení admirála Kimmela, velitele Tichomořské floty, jenž napsal knihu „Byl jsem tam, Pearl Harbor a Midway“, která však byla vydána až po jeho smrti, když byly jisté informace o tom, jak skutečně bitva probíhala, odtajněny.

Bizarní okolnosti útoku na Pearl Harbor ( viz můj článek Pearl Harbor, záhada proamerického admirála ) + na atol Midway potvrzuje i fakt, že na rozkaz admirála Richmonda Kelly Turnera /1885-1961/ byl Rochefortovi + Laytonovi zakázán přístup ke kódům japonského zamini, tj. nesměli číst rozšifrované diplomatické depeše poslané japonským kryptografickým strojem „Purple“ .

Admirál Turner se ze svých častých diplomatických misí dobře znal s japonskými admirály, zejména s admirálem Jamamoto, jenž na oplátku cestoval po US.

25.11.41 Turner poslal vrchnímu veliteli Tichomořské floty admirálu Husbandu Kimmelovi /1882-1968/ depeši, uvádějící, že je „ pravděpodobné, že  příští japonský útok bude mít za následek vyhlášení války mezi Japonskem a US „ .

Když se  přes admirála Starka depeše dostala k FDR, tento ji upravil, a slovo „pravděpodobné“ nahradil slovem „ možné „, a slovo „ bude“ nahradil slovem „ by mohl mít“ , načež Roosevelt k depeši  ( úmyslně ) připojil svůj špatný odhad, že Japonci určitě zaútočí v Thajsku, třebaže o útoku na Pearl Harbor jej informoval i prominentní US zpravodajec z Asie ( do jeho sítě patřila i budoucí 4. manželka Mao Ce- tunga ).

Poslední vágní varování o útoku na Pearl Harbor Kimmelovi přišlo 27.11.41, ale jak Kimmel po válce svědčil, Turner mu zatajil rozšifrované japonské diplomatické depeše, které na útok na PH jednoznačně ukazovaly.

Kimmel prohlásil, že kdyby byl o jejich obsahu informován, tak by základnu okamžitě uvedl do stavu bojové pohotovosti, a flota by japonským útokem nebyla překvapena  ( viz US historik prof. Gordon Prangle : „PH, the Verdict of History „). Kimmel takto svědčil před  Robertsovou  vyšetřovací komisí 19.1.42, ustavenou FDR, komisí admirála Thomase Harta 3.-4.4.44, před Námořním vyšetřovacím soudem admirála Murfina 15.9.44  +  před vyšetřovacím výborem Kongresu z roku 46.

Komisi šéfoval Owen Roberts (R)/1875-1955/, 1 ze tří soudců, kteří nesouhlasili s Rooseveltovým nařízením internovat v táborech Japonce + Američany japonského původu (62%), tj. deportovat je/zhruba 120.000 lidí z tichomořského pobřeží. Robertsova/Rooseveltova komise z masakru na základně PH obvinila admirála Kimmela a armádního gen. Waltera Shorta /1880-1949/, jenž byl odpovědný za obranu Havajských ostrovů s tím, že nebyli na útok připraveni.

25.5.99 US Senát schválil rezoluci, která Kimmela a Shorta morálně rehabilitovala s tím, že za nic nemohli, a byli jen obětními beránky Roosevelta a Pentagonu ( Pentagon uvedl, že „ nemohl Kimmelovi poslat varovnou radiovou depeši o blížícím se  útoku „ kvůli počasí „ , rádiem prý nešlo nic odesílat, takže jim musel poslat pomalý telegram „ – rádiově se v den útoku odmlčel i admirál Jamamoto, a ponechal bez rozkazů admirála Nagumo ), protože jim byly zatajeny klíčové zpravodajské informace, které měl k dizpozici Washington.

Rezoluce na Billu Clintonovi požadovala, aby oba generály posmrtně rehabilitoval, což neučinil ani Clinton ani žádný prezident po něm ani před ním ( Nixon ani Reagan, když je o vojenskou rehabilitaci žádal Kimmelův vnuk, třebaže již admirál William Standley /1872-1963/, v letech 42-43 US velvyslanec v SU, závěrečnou zprávu komise ostře napadl, proto byl Rooseveltem v 9/43 odvolán, vystřídal jej blízký přítel levicové Rooseveltové obchodník Averell Harriman ).

Kimmelův 31.letý syn Manning, velitel ponorky Robalo, údajně zahynul při jejím potopení v 7/44, třebaže po válce někteří důstojníci, včetně admirála Ralpha Christieho, uvedli, že se Manning jako jeden z mála z ponorky zachránil, ale byl zajat Japonci, kteří jej polili benzínem a zaživa upálili.

Kritici Kimmela tvrdí, že již 10 dní před útokem dostal rozkaz, aby jeho flota zaujala obranné postavení, který nesplnil, protože se domníval, že hlavní hrozbou pro flotu je sabotáž.

V roce 64 admirál Chester Nimitz ( jeden z velitelů bitvy o atol Midway ), jenž 3 týdny po PH převzal velení Tichomořské floty po Kimmelovi, poslaném do důchodu, v jednom rozhovoru uvedl :“ Ještěže Kimmel držel lodě v přístavu, protože kdyby je vyslal na širé moře, aby útok zmařily, rychlejší japonské lodě by se nikdy nedostaly do dostřelu US lodí, a US velení by na širém moři  přišlo o mnohem více lodí i vojáků, než když kotvily u břehů, u kterých šlo vojáky snadno z vody vytáhnout.“

Nimitz tak potvrdil svědectví ve prospěch Kimmela, v jehož prospěch svědčil i Edwin Layton a jeho podřízení z havajské zpravodajské sekce.

Rovněž válečný veterán námořnictva Robert Stinnett, jenž souhlasí s válečným veteránem a profesorem historie Gordonem Prangem ( kniha „Pearl Harbor, to co nám neřekli “, po 17 letech soukromého šetření napsal knihu „Den, kdy nás oklamali, aneb pravda o FDR a PH (1999), tvrdí, že o dni a hodině útoku FDR a Pentagon věděli od zpravodajců, a samotná útočná flota byla odhalena rádiem, ale veliteli základny Kimmelovi nebyla tato informace záměrně poskytnuta, protože FDR potřeboval pro veřejné mínění záminku ke vstupu US do války.

( Z 2.sv.v. není vysvětlena ani záhada Pointe du Hoc, dělostřelecké baterie na skalnaté plošině normandského Pointe du Hoc, která ohrožovala  spojenecká výsadková plavidla na pláži Omaha i Utah.

Zlikvidovat tuto baterii v Den D měla skupina elitních vojáků, která, když přepad učinila, zjistila, že v opevněních Pointe du Hoc žádná děla nejsou, našli je však nehlídaná o 2km dále, viz kniha Steven Zaloga Pointe du Hoc ).

Po válce japonští odborníci tvrdili, že japonští generálové bitvu o atol Midway prohráli, protože svého protivníka pohrdavě podcenili, a svůj úderný svaz letadlových lodí podivně roztříštili, když admirál Nagumo "při svém podceňování nepřítele" dvě z osmi svých letadlových lodí poslal na podporu zcela bezvýznamné bitvy vedené za účelem vylodění na Aljašce, která byla jen zastíracím manévrem k odlákání pozornosti nepřítele, a další dvě letadlové lodě poslal neuvěřitelně do Japonska na generální prohlídku, která vůbec nebyla nutná.

Admirál Chuichi Nagumo byl jen školní velitel, jenž se v bitvě řídil svými poznámkami ze školních sešitů, což by nevadilo, kdyby měl převahu.

Naguma pro tuto bitvu však bizarně vybral sám Jamamoto, údajně z důvodu, že se mohl na Naguma spolehnout, že učiní vše, co mu řekne, jenže v době, kdy se měl Nagumo rozhodnout rychle, byl Jamamoto stovky námořních mil daleko a během celé bitvy o Midway měl zablokované rádiové spojení.

Útok začal v 6/42 podle osvědčeného scénáře – první vlna leteckých útoků měla zničit zastaralé US letectvo a lodě na ostrově. Jenže když se japonské letectvo přiblížilo, tak zjistilo, že všechny US letouny jsou již ve vzduchu a čekají na ně.

Američané zaútočili se svými zastaralými stroji (ještě neměli Hitlerovy vědce ) na japonské letadlové lodě, většina US strojů byla sestřelena. Nagumo dle předem připraveného scénáře vyslal druhou vlnu bombardérů proti atolu, avšak jeden z průzkumných letounů spatřil blížící se Yorktown, o kterém se admirálův scénář nezmiňoval, takže Nagumo nevěděl, zda má pokračovat v ničení obrany atolu, anebo se vypravit proti blížícímu se Yorktownu ( Japonci viděli jen Yorktown, ale ve skutečnosti k atolu pluly další dvě US letadlové lodě) .

Kdyby se rozhodl pro druhou variantu, musel by odstranit všechny trhaviny a šrapnelové bomby, které již byly uchyceny na bombardéry, a musel by je vyměnit za torpéda a bomby pronikající pancířem, protože jen ty dokázaly poškodit opancéřovanou letadlovou lodˇ a její doprovod. Výměna bomb by trvala hodinu, a rovněž nebyla v plánu.

Admirál Nagumo se pro nefungující rádiové spojení musel poprvé rozhodnout sám, a rozhodl se špatně, přesněji řečeno se rozhodnout nedokázal, a neučinil nic, takže přišel o všechny 4 letadlové lodě.

Na poslední chvíli za všeobecného chaosu vydal admirál rozkaz k přezbrojení bombardérů na protilodní zbraně, ale protože rozkaz vydal za pět minut dvanáct, zůstaly trhaviny a bomby vedle bombardérů, takže když US lodě zaútočily, jejich výbuch znásobil poškození tří japonských letadlových lodí, a odepsal je.

Nagumo bojoval dál, a v okamžiku, kdy byla zasažena i jeho poslední letadlová lodˇ, potopil i Yorktown.

Pro jeho zaváhání byla japonská námořní převaha v Tichomoří po několika hodinách minulostí.

Velmi podivná US Operace Vengeance/Odplata, jejímž cílem bylo zavraždit japonského admirála Jamamota, třebaže by se mohl hodit pro poválečný proces s japonskými válečnými zločinci – anebo cílem bylo zabránit , aby před poválečným tribunálem vypovídal.

Dle oficiální US verze US rozšifrováním jedné depeše získaly v 4/43 časový rozvrh Jamamotovy inspekční cesty. Stroji P-38G Lightning s velkým doletem poté bizarně zaútočili na bombardér G4M1, na jehož palubě byl Jamamoto s důstojníky svého štábu. Sestřelený stroj údajně spadl do džungle, nikdo na jeho palubě nepřežil. Později se zjistilo, že Jamamoto zemřel na střelná zranění ještě před pádem letounu.

Japonsko oficiálně oznámilo Jamamotovu smrt až 21. 5.43.

Jamamoto byl proti válce s Američany  a jedinou osobou, která byla schopna vyvést Japonsko z války ještě dříve, než Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Pokud byl námořní genius, sotva by naplánoval úder na Pearl Harbor tak, aby nesplnil svůj účel - cílem útoku bylo zničit US letadlové lodě, ale US letadlové lodě v den útoku „ čirou náhodou „ v přístavu PH nekotvily ...

Zpět k Hitlerovým generálům.

Manstein nalezl místo k rozdrcení RA v Kurském výběžku, protože RA, jak se na rozkaz Stavky tlačila dopředu, se ocitla přímo uprostřed pozic německých vojsk. Na jedné straně Wehrmacht držel město Orel, významný železniční uzel, na druhé straně železniční uzel Charkov. Německá armáda RA přímo lákala, aby v Kurském výběžku umístila co nejvíce vojáků a tanků.

V 5/43 Hitler operaci Citadela odsouhlasil. Bitva u Kurska však byla chybou, stvrdila německou porážku a zajistila Kremlu kontrolu nad východní Evropou.

Vylodění v Normandii (6/1944)

Maršál Erwin Rommel /1891-10/1941/, v této době inspektor Atlantického valu, systému opevnění vybudovaného v letech 42-44 na pobřeží severní Francie a Normandie, věděl, že musí zastavit spojence na plážích v Normandii, protože měli převahu v letectvu, kdyby se na pobřeží uchytili jednou nohou, brzy by pobřeží zaplavili posilami z lodí, zatímco on by musel posily dovážet po tom, co zbylo z francouzských silnic a železnic.

Proto usiloval o to, aby na plážích na spojence čekaly jednotky, tanky a dělostřelectvo, aby je zahnaly zpět do moře.

Když stál v čele AfrikaKorps, dostal od Goebbelse mediálního poradce.

Rommel, pohledný skvělý řečník, vítězící v bitvách, byl snem každého propagandisty. Byl miláčkem národa a Hitler na něho žárlil (po atentátu na Hitlera bylo Rommelovi nařízeno, aby spáchal sebevraždu, což učinil 14.10.44, zanechal po sobě manželku italsko-polského původu /1894-1971/, a 16letého syna Manfreda/1928-2013/, pozdější politik CDU, jedna dcera Catherine ).

Rommelovi důstojníci svého velitele, přezdívaného Liška pouště ( vždy učinil to, co od něj nepřítel neočekával, Britové do poslední chvíle nikdy nevěděli, který útok je opravdový a který předstíraný, a když si již mysleli, že útok nese všechny charakteristiky předstíraného, Rommel změnil pravidla  ), rádi neměli – byl prchlivý až cholerický, přísný až pedantský, a neustále špatně naladěný, což přičítali tomu, že Rommel trpěl africkým vedrem více než oni, protože z ješitnosti dlouhou dobu nenosil kratˇasy a krátké rukávy, takže se za 40 stupňového vedra vařil v kožených jezdeckých botách a ve vlněném saku, na kterém měl 24 hodin denně všechna svá vyznamenání.

Někteří Rommelovi velitelé zpochybňovali jeho taktická rozhodnutí jako uspěchaná s tím, že nesmyslně posílá své velitele na smrt ( gen. Johannes Streich mu vmetl do tváře : „ Skvělé, během jednoho dne jste připravil o život své dva divizní velitele “, Rommel odsekl :“Zbabělče“, Streich procedil : „ Odvolejte to, nebo vám hodím svá vyznamenání k nohám“ , Rommel svá slova nepřesvědčivě vzal zpět, a Streich za sebou práskl dveřmi ( Rommel jej poté nechal odvolat ). Jak Streich tak jeho hlavní podřízený podpluk. Olbricht  mj. nesouhlasili s Rommelovým rozkazem dobýt "okamžitě" libyjské Benghází s tím, že vojenskou techniku je nutno opravit, ale Rommel prohlásil, že „ pro maličkosti si nenechá ujít velkou příležitost „.

Rommel své oponenty posílal před vojenský soud, nejen Streicha a Olbrichta, ale i gen. Kirchheima. Hrabě von Schwerin požádal BER o převelení z důvodu, že se s Rommelem  nedá spolupracovat.

Na Rommelovo agresívní chování vůči vlastním důstojníkům přicházelo tolik stížností, že jej Brauchitsch upozornil, že svým chováním ohrožuje svoji kariéru.

Historie dala v Normandii Rommelovi za pravdu, přesto s Rommelem nesouhlasil např. gen. Rundstedt /1875-1953/, jenž chtěl nechat spojence vylodit, a dostat je poté, až by byli z dosahu spojeneckých lodních děl.

Hitler jako vždy nechtěl nikomu přenechat ani pídˇ francouzské půdy, proto trval na tom, že se spojenci nesmí nechat ani vylodit, a musí být zničeni již v moři.

Vojenské velení/OKW řídilo válku jen formálně, Hitler svými rozhodnutími rozkazy generálů velmi často měnil, a zastrašený genštáb mlčel, protože Hitler, když mu bylo naznačeno, že jeho rozkaz je, stejně jako všechny jiné, chybný, a bude mít dalekosáhlé nepříjemné následky pro německá vojska, dostával záchvaty ječení a kritikovi hrozila dlouhá cesta vlakem na východní frontu.

V Normandii se Hitler dopustil kardinální chyby, když nejlepší jednotky, které měl – tankové divize, rozštěpil, takže se nezmohly na jednotný protiútok. Navíc halucinogenní Hitler do posledního okamžiku tvrdil, že se spojenci vylodí v Pas-de-Calais, kde na ně čekaly na příkaz Hitlera pancéřové divize, a než se přemístily na normandské pláže, byli spojenci již úspěšně vyloděni ( první vlna spojenců měla 50% ztráty, takže  gen. Omar Bradley chtěl vylodění zastavit ) a Hitler měl porážku ve Francii zajištěnou.

Tím, že Hitler pancéřové divize, které by vylodění znemožnily, poslal jinam, spojencům vítězství zajistil ( polní maršál Keitel měl sice ve Francii všeobecné velení, ale nekontroloval 3.leteckou armádu Göringa ).

Maršál Wilhelm Bodewin Keitel /1882-10/1946 oběšen, jeho popel jeho rodina odkoupila od Američanů, protože popel popravených měl být roztroušen na neznámém místě/.

Jeho nejstarší syn Karl sloužil jako velitel Waffen-SS, jeho nejmladší syn padl v 7/41 na východní frontě, třetí syn padl koncem války do ruského zajetí, byl Kremlem propuštěn v roce 56.

Keitel od roku 24 sloužil na ministerstvu obrany jako šéf Truppenamt, jak se v postversailleské éře říkalo genštábu, který BER nesměl mít. V roce 35 byl na doporučení Wernera von Fritsche/1880-9/1939 ve Varšavě / jmenován šéfem jedné sekce Wehrmachtsamt ( Fritsch byl v 2/34 jmenován vrchním velitelem armády/Oberkommando des Heeres/OKH, do funkce si jej vyžádal gen. Werner von Blomberg/1878-3/1946 rakovina/, jenž Hitlera považoval za prostředek k dosažení německé světovlády přes totální světovou válku, zatímco Fritsch byl stoupencem fanatického antisemitismu.

V roce 34 oba Fritsch-Blomberg zradili armádu, když dle linie NSDAP nařídili propuštění všech mužů z Reichswehru židovského původu a nařídili ostatním mít jen nežidovské manželky. Hitlera však přesvědčili, aby rehabilitoval zavražděného gen. von Schleichera s tím, že žádný francouzský špión nebyl.

Oba dva však byli zásadně proti tomu, aby armádě konkurovalo SS, a vyjadřovali se sarkasticky o vůdcích NSDAP.

Fritsch, Blomberg + von Neurath v roce 37 nesouhlasili s tím, aby Hitler zahájil válku dříve než v roce 42, a dávali to hlasitě najevo. Hitler a Göring na ně zaútočili v 1/38, nejprve na Blomberga, jenž se v té době jako vdovec podruhé oženil ( za svědka mu byl Göring ) s 26letou písařkou  Erna Gruhn, kterou  Gestapo na zakázku svých šéfů obvinilo z prostituce, a poskytlo i falešné fotografie.

Kdyby byly zveřejněny, byla by ohrožena i svatba Blombergovy dcery Doroty, která se chystala provdat za Karla-Heinze Keitela, nejstaršího syna Wilhelma Keitela. Blomberg se svoji manželkou odmítl rozvést, raději rezignoval na všechny své funkce v armádě, a s manželkou odjeli do exilu na ostrově Capri.

1945 byl zajat spojenci, zemřel na rakovinu ve vězení v 3/46.

O pár dní později Hitler s Göringem zaútočili na gen. Fritsche s tím že Gestapo vyrobilo důkazy, že je homosexuál.

1938 po aféře Fritsch-Blomberg  bylo ministerstvo války/Reichskriegministerium  podřízeno vrchnímu velení pozemních sil /Oberkommando der Wehrmacht –OKW, takže se z Keitela stal ministr války de facto, a na jeho doporučení Hitler jmenoval vrchním velitelem armády Keitelova nejlepšího přítele Waltera von Brauchitsche /1881-1948 ve vojenské nemocnici v britském sektoru Hamburku ještě předtím, než byl postaven před soud, v PL spáchal zločiny vůči lidskosti na civilním obyvatelstvu, a svým důstojníkům zakázal kritizovat nacismus, který má německému národu zajistit Lebensraum /.

Brauchitsch byl však po porážce u MOW Hitlerem 19.12.41 odvolán z funkce a převelen do záloh, v nichž zůstal až do konce války, kterou strávil ve „svém“ loveckém zámečku v Brdech „Tři trubky“ /Drei Röhren (jméno zdejšího potoka).

Historici Brauchitsche popisují jako bezpáteřního člověka, jenž se Hitlera bál. Brauchitsch byl nepřímým příbuzným ( přes Hansovu manželku) diplomata Hanse Bernd von Haeften /1905-8/44/ a velitele Wehrmachtu Wernera von Haeftena /1908-21.7.44/, kteří se oba účastnili pokusu o atentát na Hitlera v 7/44.

Keitelův bratr gen. pěchoty Bodewin Keitel /1888-1953/byl spojenci zajat v roce 45, propuštěn  47.

20.7.44, v den atentátu na Hitlera, byl Bodewin Keitel na inspekční cestě  v Gdaňsku, když jeho pošta nedopatřením dostala telex od jeho berlínského občana ze štábu spiklenců v Bendlerblock, adresovaný jeho 1.důstojníkovi Hasso von Boehmer, který Boehmera instruoval, jaké kroky má podniknout. Keitel poté uslyšel rozhlasovou zprávu o pokusu o atentát na Hitlera v jeho Vlčím doupěti v PL lesích ve Východním Prusku, a nechal okamžitě zatknout von Boehmera ( s Hitlerem byl v Hlavním stanu i Keitelův bratr Wilhelm, ten však  při výbuchu bomby nejenže nepřišel k úhoně, ale jako jediný z přítomných neměl ani protržený ušní bubínek, zato Hasso von Boehmer byl popraven 5.3.45 ve věznici v Plötzensee ).

Wilhelm Keitel byl hlavním Hitlerovým plánovačem všech agresívních tažení Wehrmachtu, nikoliv však dobrovolným. Keitel se snažil Hitlerovi rozmluvit útok proti Francii i plán Barbarossa, protože věděl, že tažení proti Kremlu skončí fiaskem,  avšak , protože měl z Hitlera strach, vždy ustoupil a podřídil se mu, třebaže v obou případech (útok proti Francii + SU) předložil Hitlerovi svoji demisi, kterou Hitler nepřijal, a naopak Keitela povýšil na maršála a za domluvení dohody s Pétainem dostal Rytířský kříž, třebaže ten se dával jen polním velitelům.

Keitel se Hitlerovi snažil vymluvit i útok proti Británii, protože si uvědomoval, že bude mít podporu a neomezené zdroje od US.

1942 generálové Keitel a Jodl se postavili proti Hitlerovi v kauze polního maršála Wilhelma List, jehož armádní skupina A byla blokována na Kavkaze. Hitler Keitelovu obranu Lista pohrdavě smetl se stolu a Lista odvolal z velení. Od té doby se Keitel Hitlerovi již nikdy nevzepřel.

Dobře popsána je Keitelova schůzka s Hitlerem a Göringem z roku 44, kdy německá zpravodajská služba varovala, že Stavka posílá na frontu velký objem stíhacích letounů  – Herman Göring, šéf Luftwaffe, Hitlerovi tvrdil, že to jsou jen makety, protože Kreml tolik letounů mít nemůže.

Keitel věděl, že Göring lže, ale Hitlerovi potvrdil Göringova slova – od té doby mu přezdívali Lokaj.

Keitel se bál i Himmlera, proto podepsal z hlediska válečného práva nepřípustné rozkazy, které učinili válečného zločince i z Keitela, nejznámější jsou tři Keitelovy rozkazy, porušující mezinárodní právo válečné - aby příslušníci Wehrmachtu stříleli SU politruky na potkání, aby na Wehrmachtem okupovaných územích byli likvidováni odbojáři a političtí vězni, a aby francouzští de Gaullovi piloti ze 3.stíhací skupiny Normandie (skládala se ze tří letek, CHDG ji založil v 9/42 se souhlasem SU velení v Baku, aby proti nacistům bojovala na východní frontě za účelem, aby ve spojenectví s SU získal pomoc proti anglosaským spojencům, kteří  jej nesnášeli, neuznávali a házeli mu klacky pod nohy, viz mé články o CHDG ) nebyli považováni za válečné zajatce a byli popravováni ( tzv. francouzská letecká jednotka Normandie-Němen, podřízená SU velení ).

Keitel spáchal ještě jeden zločin, a to na vlastních důstojnících, když po zmařeném spiknutí proti Hitlerovi z 20.7.44 vydal své důstojníky do rukou Hitlerova kata Rolanda Freislera /1893-2/1945 při spojeneckém náletu /, jenž v letech 42-45 předsedal zločineckému berlínskému Lidovému soudu, Hitler jej nazýval „ mein Vyšinský „ ( Andrej Vyšinský /1883-1954/ byl Stalinovým vraždícím prokurátorem za moskevských procesů, který své oběti při procesech ponižoval výkřiky  „ postřílejte ty psy, zrůdy z prasat, udělejte z nich smrduté mrtvoly „, Freisler Vyšinského  při svých procesech věrně imitoval stejnými hanlivými pokřiky, a potvrdil tak identickou povahu komunismu a nacismu.

1915 byl Freisler zajat na ruské frontě, naučil se rusky a stal se přesvědčeným bolševikem, po návratu do BER (1920) přesvědčeným komunistou, a v roce 1925,kdy začal obhajovat členy NSDAP, přesvědčeným nacistou ...

Přestože Vyšinský odsoudil k smrti milióny nevinných lidí, byl ještě v letech 49-53 do Stalinovy smrti ministrem zahraničí, a po Stalinově smrti se jako masový vrah stal stálým zástupcem SU při OSN -  anglosaští spojenci bez mrknutí oka uzavírali dohody s masovými vrahy, a pokračují v tom dodnes, viz prohlášení Trumpa o tom, jak by byl poctěn, kdyby se setkal s masovým vrahem severokorejským diktátorem, stačilo jeho setkání s KGB podpluk. Putinem ).

Ještě v dubnu a v květnu 45 Keitel požadoval, aby „ německá vojska podnikla protiútok proti RA, dobývající BER „, BER padl 2.5.45.

Po Hitlerově údajné sebevraždě ze 30.4.45 byl Keitel členem třítýdenní tzv. flensburské vlády u DK hranic, vedené admirálem Dönitzem, jenž byl pověřen funkcí říšského prezidenta ( zatčen spojenci 23.5.45), takže 7.5.45 zmocnil gen. Alfreda Jodla podepsat bezpodmínečnou kapitulaci se spojenci v Remeši v Hlavním stanu západních spojenců  (generálové US gen. Walter Smith /1895-1961 infarkt/, SU gen. Ivan Susloparov/1897-1974/, zástupce Stalina u SHAEF,  a „ jako svědek „ franc. gen. Francois Sevez /1891-1948/ ), Stalin však zuřil a požadoval podepsání kapitulace v BER s tím, že předchozí kapitulaci neuznává  ( podepsána tak byla ještě 8.5., ale v pozdních hodinách, kdy již v SU pro časový posun bylo 9.5., protože PAR si účast svého delegáta musela vynutit – 8.5.45 ji podepsali Keitel, admirál Hans-Georg von Friedeburg /1895-23.5.45  spáchal sebevraždu, aby se vyhnul zatčení, byl jediným německým generálem, jenž podepsal oba kapitulační akty v Remeši i v BER/ a gen. Hans-Jürgen Stumpff /1889-1968/za německou Luftwaffe, propuštěn z UK zajetí 1947, maršál Georgij Žukov /1896-1974/, US gen. Carl Spaatz /1891-1974/, UK letecký maršál Arthur Tedder /1890-1967/ a franc. gen. Jean de Lattre de Tassigny /1889-1952/ ).

Ale již 4.5.45 UK maršál Montgomery /1887-1976/, enfant terrible spojenců, stejně jako gen. Patton, jenž prohlásil, že se dvěma divizemi Waffen SS ovládne Kreml, načež měl v 12/45 smrtelnou autonehodu v Heidelbergu, již 6.4.45 prohlásil, že stojí nedaleko BER, který by měl být spojenci dobyt, protože RA zastavila německá vojska do 16.4.45 na Odře, zatímco US armáda byla 80 km od BER a mezi ní a BER nebyly žádná podstatná německá vojska, ale gen. Eisenhower dobytí BER spojenci zamítl, aby neurazil Stalina, a nechal BER dobýt Stalinem, zatímco US armádu místo k Labi poslal do Bavorska.

Gen.Montgomery, zástupce vrchního velitele SHAEF/Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil, přijal k hněvu Američanů kapitulaci na baltském pobřeží z rukou důstojníků ( generála Friedeburga)  vyslaných Dönitzovou vládou, kteří jej kontaktovali po pádu BER 3.5.45, takže se US a UK vojenské velení rozhádalo , nakonec 5.5.45 gen. Montgomery po dohodě s US poslal německou delegaci do Remeše, kde sídlil vrchní velitel Spojeneckých sil Eisenhower, jenž delegaci nepřijal a nechal ji 2 dny sepisovat zprávu pro svého náčelníka genštábu (gen. Smith) a svého šéfa vojenské rozvědky, třebaže tuto zprávu s německou delegací sepsal již Montgomery, kterého US generálové považovali za hlupáka.

Montgomery nakonec do Remeše letecky dopravil i gen. Jodla, když si Eisenhower stěžoval na nedostatečné pravomoci německé delegace jednat i s bolševiky.

Viz můj článek Český prostor a 2. světová válka - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová.

Gen. Keitel jako důstojník nemohl dle branného zákona z roku 21 vstoupit do žádné politické strany ( vojákům, kteří byli členy NSDAP již před svým vstupem do Wehrmachtu, bylo členství dle novely z 5/35 „ jen pozastaveno „, paragraf 26 přestal platit v roce 44, kdy Hitler tlačil na důstojníky, aby vstoupili do NSDAP.

Po počátečních vítězstvích Hitler Keitelovi udělil čestné členství v NSDAP, protože potřeboval spojit vojenské úspěchy generálů s politickým vítězstvím NSDAP, tj. NSDAP si vojenské úspěchy generálů potřebovala  přisvojit, a nejen NSDAP, viz mj. poválečná situace v SU ( generálové byli popravováni)  + ve Francii ( odsunutí CHDG na vedlejší kolej ).

Od 30.1.44 byl čestným členem NSDAP i Dönitz, jenž na MVT v Norimberku na dotaz o svém členství v NSDAP odpověděl :“ 30.1.44 mi Führer udělil zlatý stranický odznak, a domnívám se, že jsem se tímto stal čestným členem strany „.

Hitler udělil čestné členství jen Keitelovi a antisemitovi Dönitzovi, jenž v Norimberku prohlásil, že „ sice nacionální socialismus schvaloval, ale přes Hitlerův rozkaz nepropustil z námořnictva důstojníky šlechtického původu, a nepronásledoval ani oponenty Hitlera v námořnictvu „, což potvrdili admirálové Baltzer, Boehm, Fuchs, Godt, Kummetz, Marschall, Meisel, Dönitzův zetˇ Günther Hessler, námořní nadporučík Rolf Güth, a námořní kapitáni Gerhardt Bidlingmaier, Jürgen Rohwer a Walter Lüdde-Neurath, kteří národní socialismus neschvalovali ).

Keitel byl zatčen 4 dny po kapitulaci spolu s členy flensburské vlády, v Norimberku uvedl, že si dobře uvědomoval, že četné Führerovy rozkazy byly nezákonné, a že jeden z nejhorších, které Keitel na rozkaz shora vydal, byly nařízené popravy odbojářů a politických vězňů na okupovaných územích, ale že jen poslouchal rozkazy. Právě pro tento rozkaz dostal Keitel trest smrti, a aby byla zdůrazněna kriminální povaha jeho jednání, dostal trest smrti oběšením, jeho žádost, aby byl zastřelen, byla odmítnuta.

V Norimberku popravoval profesionální popravčí US armády seržant John Woods, délka provazu pro popravu Keitela byla vybrána tak, aby nezemřel hned na zlomení krčních obratlů, ale aby umíral pomalu na zadušení přiškrcením tepny ( zemřel škubající se na provazu až po 24 minutách – možná, že si v agonii připomněl veřejnou popravu oběšením civilistů v Krakově v roce 42, jiní jeho kolegové se dusili až 45 minut, Jánošík 1713 umíral ještě pomalejší smrtí, byl zavěšen na hák za žebra, Milada Horáková se dusila 15 minut).

Na oficiální fotografii po popravě má Keitel na tváři krev od propadu poklopem, který byl příliš malý, takže popravovaní při propadu ještě před smrtí utrpěli zranění hlavy.

Poslední Keitelova slova ( před popravou Keitel v cele napsal Paměti + Otazníky nad Ardennskou ofenzívou ) byla v duchu : „ Jdu za dvěma milióny pro vlast padlých německých vojáků „, Jodlova slova zněla podobně „ Umírám pro Německo“, přičemž před MVT se obhajovali jen „ plněním Hitlerových rozkazů „.

Alfred Jodl /1890-10/46/ z důstojnické rodiny

Když mu na jaře 44 jako bezdětnému zemřela o 5 let starší manželka, hraběnka von Bullion po operaci páteře, oženil se po pár měsících s rodinnou přítelkyní Luise von Benda.

Jodl se s Hitlerem poprvé setkal až v 9/39. Během okupace DK a Norska byl Jodl náčelníkem operačního štábu OKW. 9.4.40 začal útok proti Norsku/ Operace Weserübung, kdy „mírotvůrce“ Hitler, který potřeboval švédskou železnou rudu a k jejímu odvozu norský přístav Narvik, tvrdil, že Norsku hrozí okupace britsko-francouzská , ale norská pobřežní obrana při německém  útoku na Oslo potopila německý těžký křižník Blücher i se 600-1.000 mužů na palubě.

Zastrašený Hitler požadoval, aby německá vojska ustoupila do Švédska, ale gen. Jodl Hitlerovy rozkazy úspěšně zmařil ( i před bitvou o Anglii ustrašený Hitler žádal Göringa, aby bitvu nezahajoval, že Anglie je přítelem Německa ).

Podruhé Jodl obešel Hitlera během letní ofenzívy v roce 42, kdy jej Hitler vyslal na Kavkaz za polním maršálem Wilhelmem Listem /1880-1971/ , aby mu sdělil Hitlerovu nespokojenost s tím, že ještě nedobyl ropná pole kolem Baku, ale v 8/42 dojel jen do Grozného, 650 km od Rostova, kde se zastavil, protože neměl palivo, byl z dosahu německých zásobovacích linií, a přišel o podporu Luftwaffe, kterou Hitler nasadil u bezvýznamného Stalingradu .

Jodl se po návratu do BER gen. Lista zastal s tím, že se na vlastní oči přesvědčil, že má List ve všem pravdu a že jsou jeho vojáci na pokraji sil.

Hitler přesto v 9/42 Lista odvolal a nahradil jej gen. Paulem Ewaldem von Kleistem/ 1881-1954 v SU zajateckém táboře ve Vladimiru, Rusům byl vydán 1948 /. List poté zbytek války strávil ve svém domě, do aktivní služby se již nevrátil, v Norimberku byl odsouzen na doživotí za braní a popravy rukojmích z řad civilistů v Řecku ( invaze v 4/41) a v YU (invaze v 4/41, území YU království bylo rozděleno na Nezávislý stát Chorvatsko s ustašovskými fašisty, loutkový Srbský stát pod německou okupací a italský protektorát v Černé Hoře, některé YU území Itálie a BG rovnou anektovaly ).

List byl propuštěn byl již v 12/52 „ze zdravotních důvodů“, dožil se ve zdraví 91 let ...

Jodl byl 20.7.44 při pokusu o zabití Hitlera zraněn, a velice nahlas se podezíravě podivoval, že nikdo nebyl „tak“ zraněn jako on.

Jodl spolu s Keitelem podepsal Hitlerův rozkaz z 6.6.41 o likvidaci SU politruků, a v 10/42 rozkaz o likvidaci spojeneckých komand, včetně vojáků převlečených za civilisty, a partyzánů, kteří neměli být považovány za válečné zajatce, ale za teroristy, za což byl v Norimberku odsouzen k trestu smrti.

Jodl byl popraven ve stejný den jako Keitel 16.10.46, a oba, navzdory tomu, jaké rozkazy podepsali, prohlásili, že se necítí vinnými.