Gagarin a ti druzí

Anglosasové a Sověti se vrhli na raketový výzkum nacistických inženýrů jako dravci, zmocnili se všeho, čeho se dalo, včetně nacistických vědců.

Koroljov v letech 45 - 47 pečlivě třídil uchvácený nacistický raketový materiál v dobytém BER.

Američané i Sověti s otevřenými ústy testovali něm. rakety , a to mnohdy s “biologickým  materiálem” ve špičce rakety (opice, psy, pravděpodobně v nich  letěli i zkušební piloti – nadšenci, s úmyslem vykonat “ hrdinský čin” , viz přiznání testovacího pilota Sergeje Nikolajeviče Anochina 1910-1986,  “ letěl jsem na raketě”, které učinil krátce před svojí smrtí. Podle Anochinova oficiálního životopisu se Anochin 17.5.45 zúčastnil mysteriózního testovacího letu , při kterém utrpěl těžká zranění, mj. přišel o jedno oko. Přesto pokračoval dál jako elitní testovací pilot . 1966, ve svých 56 letech, byl přidělen svému příteli Koroljovovi jako jeden z organizátorů výcviku kosmonautů …) .

První start rakety Sověti uskutečnili v roce 1947, s „ biologickým materiálem“ 1952, psi umírali na dekompresi v kabině. Technicky bylo umístění pilotovy kabiny do nosu rakety proveditelné, ale z voj. i vědeckého hlediska naprosto zbytečné . Za stejné období kosmických počátků (do 1970) měli Sověti dvojnásobně (někteří tvrdí až trojnásobně) více obětí než Američané.

20.7.69 Neil Armstrong a Edwin Aldrin nechali údajně na Měsíci upomínkovou plaketu se jmény šesti sov. kosmonautů Kremlem “oficiálně” za takové uznané : Gagarin, Komarov, Beljajev, Dobrovolskij, Pacajev a Volkov,tři poslední ze Sojuzu 11.

Článek ve Flight Global ze 16.8.73 uvádí jména těch, kteří, podle sov. tisku, podstoupili kosmonautský výcvik : Alexej Gračev, Ivan Kačur, Alexej Bělokoněv, Gennadij Michajlov, Gennadij Zavodskij,,? Ivanov,? Petrov, Andrijan Nikolajev,? Sidorov, ? Suvorov, Pjotr Dolgov.

Jistý čtenář R.Beard ze Swindonu z hrabství Wiltshire k tomu uvedl : “ První pětice byl letecký personál zabývající se  vývojem a konstrukcí kosm. výstroje a kosm. výcvikem, který pravděpodobně nikdy do kosmu neletěl. Nicméně případ Gennadije Michajlova je zajímavý : srovnáte-li jeho fotografie ze Soviet Moon Probes z roku 1960 s fotkami diplomata téhož jména, jenž byl z Londýna vyhoštěn pro špionáž (fotografie v Daily Telegraph z 10.4.73) , jde o jednu a tutéž osobu.

Druhá skupina , Ivanov, Petrov, Nikolajev a Sidorov skutečně kosmonautským výcvikem prošli, Nikolajev letěl ve Vostoku3 1962. Suvorov je hádankou, zmiňuje se o něm kosmonaut Titov ve své knize 700.000 km vesmírem 1962 na straně 127, Dolgov výcvikem neprošel, jen testoval katapultovací sedačky.”

Wisnewski popisuje, jak Fidel Castro navštívil v 9/1980 přísně utajený salónek sov.kosmonautů – mučedníků s fotografiemi, které sov. kosmický program připravil o život, a k nelibosti Kremlu poté o něm nadšeně hovořil na Kubě  (v té době byl na orbitální výlet vynesen v Sojuzu 38 kubánský kosmonaut) .

Jurij Gagarin (1934-1968)

Neznámý Jurij Gagarin se 12.4.1961 (27) stal přes noc celosvětově oblíbenou hračkou.

Měřil 157 cm,Korolov požadoval pro své malé kokpity výšku max. do 170 cm, váhu do 72 kg.

Narodil se v „kolchoznické“ rodině ( jeho otec  pracoval jako tesař, zedník, a truhlář v kolchoze, jeho matka jako dojička (oficiální životopis uvádí, že byla “velmi sečtělá “) se čtyřmi dětmi (dcera,tři synové ), které v podstatě vychovávala jeho nejstarší sestra , protože matka pracovala v kolchoze od úsvitu do soumraku.

V roce 1943 Němci vyhnali jejich rodinu z dřevěné chaloupky a jeho dva starší sourozence odvezli na nucené práce do Říše, odkud se po válce vrátili. Zbylí dva chlapci pomáhali rodičům vykopat zemljanku, ve které žili až do konce války.

V době učení na slévače byl vybrán do večerní školy pro další vzdělávání na technické škole v Saratově, kde po roce vstoupil pod dojmem vyprávění učitele ,bývalého válečného letce , do  aeroklubu a naučil se pilotovat letadlo Yak 18 ( při prvním skoku nechtěl skočit, teprve, když instruktor zařval, Juriji, skoč, smějí se ti všechny holky, skočil ).

Ve škole nebyl podle vyjádření učitelů příliš bystrý. Jeho oficiální životopis v rozporu se skutečností uvádí, že miloval matematiku a ve volném čase četl světovou četbu, jako melancholického Longfellowa či Viktora Huga, a dokonce že studoval díla raketového vědce Ciolkovského, když ve skutečnosti jeho učitelé uvedli, že byl velmi nesoustředěný, upovídaný a bavilo ho vymýšlet taškařiny . Nebyl studijní, ale společenský typ :  miloval ženy, auta, hony .

Technickou školu „ s odřenými zády“ dokončil a přihlásil se 1955 na Pilotní školu v Orenburgu. Zde se na jednom tanečním večírku poznal se  studentkou zdravotní školy Valentinou Gorjačevou ( byla ze šesti dětí, a podle oficiálního životopisu spolu diskutovali o světové četbě ), se kterou se v roce 1957 (21) , poté, co získal licenci jako pilot MIG15, oženil, a byl odvelen na základnu v Murmansku, kde strávil dva roky.

Krásná Valja podle oficiálního životopisu jako pravá žena sov. kosmonauta byla velmi statečná, nenaříkala si, a hrdě jej vyprovázela na každý let : ve skutečnosti trpěla velkými depresemi z jeho záletů,  a jejich manželství se brzy po narození dvou dcer, Jeleny a Galiny, a zejména po jeho “ návratu z kosmu “, kdy začal pít, rozpadlo.

1.10.1957 Sověti zveřejnili frekvence, které se chystali využívat pro své orbitální družice, a záp. experti byli překvapeni, že byly přesně ve středu přetížených amatérských rádiových pásem, která jsou pro komunikaci vesmír-Země nevhodná, ale bylo na nich možné komunikační operace simulovat.

Bylo velmi obtížné stanovit, zda rádiový signál skutečně pochází z družice, např. signál údajné ruské družice zachycený v 1/58 ve Švédsku byl ve skutečnosti vyslán z Leningradu … ( viz James Oberg a jeho článek Phantoms of Space  pro Space World Magazine z 1975, Colin Burgess : Fallen Astronauts).

.

SU úspěšně vypustil první umělou družici Země Sputnik 1  (druhý den Wernher von Braun oznámil, že USA budou mít družici na oběžné dráze do 2 měsíců) .

Sputnik vážil 83 kg, nosná raketa měřila 29 m a  vážila 267 tun, teoreticky raketa mohla nést i atomovou bombu, byla to jen vylepšená mezikontinentální střela .

V 11/57 nacpali do modulu Sputnik 2 (bez návratové jednotky) s elektrodami na těle ubohého živého tvora lajku, sibiřského polohuskyho, který zemřel na stress, dehytrataci a „uškvařil se“ po 6 hodinách na oběžné dráze v důsledku poruchy stabilizátoru teploty, nicméně Kreml let předváděl jako úspěšný s tím, že ubohý tvor žil „až“ 10 dní . Letěli i další nebozí psi (údajně jich bylo kolem 60, jeden ze psů uskutečnil šest letů ), první živí se vrátili až v 8/60 Bělka a Střelka (Bělčino štěně daroval Kreml JFK ), 9.3.61 se vrátila Černuška .

Škoda, že první starty nepodstoupili pro větší slávu strany členové ÚV …

Michail Ruděnko z konstrukční kanceláře 456 pro list Pravda ze dne 12.4.01 potvrdil již známou věc, že před Gagarinem zahynuli v atmosféře tři zkušební piloti, kteří neměli kosmonautský výcvik, jejichž úkolem bylo dosáhnout nejvyššího bodu suborbitálního balistického letu (hranice kosmu začínají zhruba od 90-100 km, odborníci se na přesné výšce neshodnou). To, co prohlásil Ruděnko, již dávno zmínil James Oberg v roce 1988 Uncovering Soviet Disasters + Launchspace Magazine v roce 1998 .

Všichni tři byli vypuštěni  z kosmodromu Kapustin Jar v oblasti Astrachaně  na břehu Volhy: v 11/1957 Ledovskij (během krátkého suborbitálního letu v upravené raketě R5A dosáhl výšky 320 km, jeho let potvrdil „ vysoce postavený čsl. komunista „ již v 12/59), 1.2.1958 Šiborin  (neotevřel se mu padák, o neznámém suborbitálním kosmonautovi z tohoto data v R5A se ve své přednášce ve Vídni zmínil fyzik Hermann Oberth, který měl informaci z US voj. zdrojů) a  v 1/1959 Mitkov (během suborbitálního letu, italská tisková agentura Continentale se odvolávala na “vysoce postaveného činitele v Praze“, který potvrdil i Ledovského a Šiborina, a  čtvrtého mrtvého kosmonauta z 11/59 Miriju Gromovou, jejíž „cvičný letoun pro vysoké výšky“ se pravděpodobně rozpadl při zpětném sestupu ze suborbitálního letu (Oberg, Dead Cosmonauts ) …   

V 1/61 podpluk.Paul Hickman na semináři o národní bezpečnosti na Havaji prohlásil, že existují průkazné důkazy o přinejmenším dvou sov. kosmonautech, kteří se neúspěšně pokoušeli dostat na oběžnou dráhu, což Pentagon popřel.

(V letech 1960-62 pracoval zdarma pro CIA (proto mu CIA dlouho nevěřila) pluk. GRU Oleg Peňkovski, Sověty popravený 1963, který se ve svém deníku rovněž zmiňuje o suborbitálních letcích (Oberg se podivuje nad jeho tvrzením, že Bajkonur je „ blízko Orenburgu“ , když je 600 mil od Orenburgu).

Bajkonur začali budovat dva roky po Stalinově smrti v nevábné kazachstánské krajině , v níž vánice zuří až do konce dubna. Úmyslně jej nazvali Bajkonur, což je hornické městečko, ležící 370 km odtud, aby zmátli „ US špióny“ ( špionážní letouny pro velké výšky startující z Turecka ji hned odhalily ) …

Sověti Bajkonur poprvé veřejně zmínili 1961. Starty do kosmu přesunuly na Bajkonur, protože Kapustin Jar byl blízko tureckých hranic, a tudíž blízko US monitorovacích stanic, kterou US měly i v záp. BER.

Teprve po tragické smrti testovacích pilotů začali šéfové sov. kosmického programu brát výcvik kosmonautů vážně, a zřídili sekci kosmonautů.

Konkurz na budoucí kosmonauty, jejichž jména sov. vláda udržovala v přísné tajnosti, probíhal v Rusku od 10/59, k 3/60 již měli kolem 18 kosmonautů (mezi prvními byli Karkašov, Varlamov,Titov, Nikolajev, Popovič), většinou stíhacích piĺotů, nejstarší byli Komarov (33) a Beljajev (34, zemřel 1970 po operaci na krvácející vřed). Karkašov a Varlamov se zranili, a byli nahrazeni Neljubovem a Bykovským.

10.11.58 Chruščov vyhrožoval třetí světovou válkou, nebude-li zrušen čtyřmocenský statut Berlína/BER, nestáhnou-li se z BER záp. jednotky, a nebudou-li veškeré kompetence předány NDR,tj. Walteru Ulbrichtovi,, jako jedinému právnímu nástupci Třetí říše, za kterou se považovala i NSR.

1959 Sověti vypustili Lunu 3, která jako prvá družice vyfotografovala  odvrácenou stranu Měsíce, Chruščov, na vrcholu své moci od 3/58, kdy se mu podařilo sesadit „premiéra“ Bulganina, v 9/59 navštívil jako první sov. představitel USA, a během své návštěvy Hollywoodu označil Franka Sinatru  za „ vrchol západní dekadence“. Prez. Eisenhowerovi, kterého navštívil v jeho rezidenci Camp David, předal medajlonek se sov. emblémem z Luny 3.

Již v této době 7 US kosmonautů ve výcviku navrhlo setkání se sov. kosmonauty, ale Chruščov dělal hluchého. 1.12.59 USA a SU podepsaly smlouvu o Antarktidě,  a o týden později NASA nabídla Kremlu monitorovací sítˇMercury k jakémukoliv pilotovanému letu do kosmu, ale její nabídka byla ostentativně ignorována . Chruščov předstíral, že pojem pilotovaný let vůbec nezná …

V 10/59 rus. týdeník Ogoňok otiskl článek Lety ve vysokých výškách, který ve fotografiích ukázal nejrůznější suborbitální výstroj na třech mužích, kteří tuto výstroj projektovali a testovali (Kačur, Dolgov, Gračov), o kterých agentura AP napsala , že jsou „kosmonauti“ , kteří zanedlouho nato “ zahynuli“.

V 12/59 Ogoňok ještě zmínil jako dalšího muže, který testoval výstroj pro kosmonauty, jistého soudruha Vasilije Zavadovského, a otiskl jeho fotografii . Zavadovskij byl později uváděn jako první orbitální „kosmonaut“, kterému se 15.5.1960 podařilo dostat se s Vostokem na oběžnou dráhu , ale  „ již se nedostal z ní “  (byl ztotožňován s výrokem pluk. Barneyho Oldfielda, velitele US letectva, že od 5/1960 na oběžné dráze již dva roky obíhá kosm. kabina, možná pilotovaná, které se nepodařilo oddělit od nosné rakety … ).

15.5.1960 Sověti úspěšně vypustili svoji 4. umělou družici a spekulovalo se, že šlo o pilotovaný let neznámého kosmonauta,pravděpodobně Zavadovského či Zajceva  (při nepodařených misích byla jejich identita nemilosrdně vymazána ze všech úředních záznamů), který měl ve vesmíru vyzkoušet orientační a komunikační systémy. Selhal orientační systém družice, který ji navedl na opačnou trajektorii směrem od Země .

Robert A. Heinlein  ve svém článku z roku 1960 „Pravda Means Truth“  (přetištěný 1980 ve sbírce Heinleinových statí Expanded Universe) uvádí, že mu 15.5.60 voj. kadeti ve Vilniusu dopoledne prozradili, že SU ten den vypustil do kosmu člověka, ale že odpoledne sov. činitelé tuto informaci popřeli s tím, že šlo o nepilotovaný let, a stáhli deník Pravda z 15.5. ze všech stánků .

V Gagarinově životopise se uvádí, že „před Gagarinovým letem měly dva lety Vostoku s umělým pilotem, kterému se přezdívalo Ivan Ivanovič, s nahrávkami lidských hlasů otestovat systém radiového spojení „, což uvádí NASA NSSDC Master Catalogue o Sputniku 4 z 15.5.60 „ s umělým člověkem na palubě a s  nahraným hlasem“ (Sověti, aby Američany nevyplašili, pouštěli v kosmu rus. lidové písně ) . Údajně poslední let před Gagarinem s Ivanem Ivanovičem a psem Zvězdočkou „úspěšně“ proběhl 25.3.61.

Oberg píše, že všechny  „spekulace“ byly shrnuty v článku Russian Murders in Outer Space/ Ruské vraždy ve vesmíru Jamese Mills z 6/61 pro čas. True Magazine.

Oberg doporučuje si přečíst výše shrnující Epsteinovu zprávu pro Kongres, která vyvozovala, že mnoho z pověstí o mrtvých kosmonautech byly báchorky, jiné byly opodstatněné.

Taktéž doporučuje Allen-Scottovu zprávu pro Bílý dům a knihu spisovatele Leonida Vladimirova Finkelsteina, přeběhlíka na Západ, jenž uvádí, že nevěří na kosmonauty před Gagarinem. Také Vladimir Suvorov a Alexander Sabelnikov v knize The 1st Manned Spaceflight z 97 Iljušinův let neuvádí a přihrávají prvenství Gagarinovi (není divu, jeden z nich byl oficiálním filmařem sov. kosmického programu).

Také Mark Wade, redaktor Encyclopaedia Astronomica, tvrdí, že Iljušin nikdy neletěl, „ protože odtajněné sov. archívy a memoáry bolšev. prominentů ze sov. kosm. programu se o něm nezmiňují … „ Některá státní tajemství si však člověk odnáší do hrobu, aby do něho neodešel předčasně .

4.2.1960 Sověti oznámili, že odpálili záhadný sedmitunový „sputnik“.

Někteří tvrdili, že na radiové frekvenci 22 Mhz slyšeli „ sténání a tlukoty srdce“ , o kterých italský fyziolog prohlásil, že jde o umírajícího člověka, jiní slyšeli ruskou morseovku. Oberg uvádí, že Sověti sice něco tajili, ale že tlukoty srdce či dech z vesmíru slyšet nemohli, protože biolékařské údaje se přenášejí jako signály jiného druhu, a teprve na Zemi se dekódují. Oberg tvrdí, že šlo o nepodařený start sov. družice Veněra, která jako Veněra 1 úspěšně odstartovala na nosné raketě Zond 12.2.60, ale týden po startu s ní Sověti ztratili spojení (2 mil. km od Země). Nicméně italská tisková agentura v 3/60 uvedla, že „vysoce postavený nejmenovaný sov. zdroj ve Varšavě uvedl, že šlo o pilotovaný let, ale kosmonaut se z vesmíru vrátil mrtvý“ .

V 3/1960 US úspěšně vypustily sondu Pioneer 5 k prozkoumání meziplanetárního prostoru mezi Zemí a Venuší .

Gagarin, jenž se do konkurzu na kosmonauty přihlásil na jaře 1960, se po sérii tvrdých fyzických a psychických testů (centrifugy,tlakové kabiny,beztíže, vibrační lavice, rotační židle, komora ticha, výdrž na horko a zimu, stresové zátěže ) dostal mezi 20 finalistů.

V 7/1960 raketa Vostok se dvěma psy na palubě explodovala krátce po startu.

V 8/60 se na Zem úspěšně vrátila první špionážní družice US Discoverer 13 a Sovětům „kosmická kabina“ se dvěma psy, Bělkou a Strelkou.

Chruščov dorazil do NYC 19.9.60 na parníku Baltika (na Západ z tohoto parníku přeběhl Viktor Džanimets, jenž poté napsal „otevřený dopis“ Chruščovovi)  a Sověti tajemně naznačovali, že na 27.9.60 mají připravené překvapení, které se však nekonalo, „jen“  toho dne údajně zahynul Ivan Kačur při startu Vostoku.

11.10.60 explodovala další raketa, podle rus. zdrojů údajně na rampě, zatímco západoevropské zdroje uvádějí, že  údajně po dobu 30 minut radiostanice v Itálii,

Británii, Švédsku,Turecku a JAP monitorovaly let pluk. Pjotra Ivanoviče .

Chruščov si svůj pobyt v NYC prodloužil, ale toužebně očekávaná zpráva z Kremlu nepřicházela, nakonec Chruščov na zasedání OSN v NYC  zakončil svůj projev třískáním boty o stůl, a 13.10. spěšně odcestoval.

10. a 14.10.60 byly údajně vypuštěny dvě sov. rakety s cílem doletět na Mars , ale již v rané fázi letu selhaly.

Podpluk.Dolgov, jenž testoval padáky a katapultovací zařízení, údajně zahynul při testování padáku 1.11.62, když při seskoku z výšky 28.640 m  si svůj skafandr roztrhl o gondolu balónu Volha (balónový program Volha).

24.10.1960 selhal při startu na Bajkonuru první stupeň mezikontinentální rakety R16 , která zůstala v odpalovací rampě : Kreml rozkázal technikům, aby závadu odstranili, že raketa ještě ten den vzlétne.

Maršál Nedělin, náčelník raketových vojsk, seděl osobně v křesle naproti raketě ,kterou opravovali a připravovali na druhý start, a kouřil. Křeslo mu sem přinesli na jeho výslovný rozkaz.

Zanedlouho prvý stupeň rakety explodoval a  ohnivá koule pozřela nejen  náčelníka raketových strategických sil, ale i dalších 165-200 přítomných lidí . Kreml ohlásil, že maršál zemřel při „leteckém neštěstí“, tragédii potvrzují Chruščovovy Paměti, oficiálně ji Kreml přiznal až po 30 letech .

Čertok ve svých Pamětech uvádí, že několik minut před výbuchem gen. Mrykin pozval Jangela, Kuzněcova a Josifiána „ na cigaretu“ . Josifián přemluvil i Bogomolova. Tímto se dotyční zachránili před výbuchem. Když Jangel Chruščova informoval o výbuchu, Chruščov se na něj hněvivě  obořil :“  A proč jste stále naživu vy ?“

Alexej Gračov údajně zahynul 28.11.60 ve Vostoku, když se omylem dostal na translunární trajektorii (radiostanice zachytily morseovkou psané panické signály „SOS celému světu“ ze stacionárního objektu na obloze, dnes asi cestují po vesmíru rychlostí 30.000 km /h s dokonale zmrazeným tělem ). Tento radiogram zachytily i amatérské radiostanice v Texasu a v Německu.

Počátkem prosince 1960 Sověti navedli na špatnou dráhu třetí družici se psí posádkou, a koncem prosince 60 modul se psy úspěšně přistál na Sibiři.

(I USA se dopouštěly podivných věcí – např. se pokoušely dostat do vesmíru speciálně upravenou stíhačku F104, doplněnou kyslíkem a zásoby pohonných hmot, ale výkony lidí i strojů ve velkých výškách se podstatně mění, takže stíhačky F104 padaly dolů) .

Nikita Chruščov nařídil šéfovi sovětského kosmického programu Sergeji Koroljovi, kterého předtím jako člen ÚV držel v gulagu, aby dostal SU kosmonauta do vesmíru za “ každou cenu “ .

Chruščov čekal na první úspěšný návrat sovětského kosmonauta jako na potvrzení své politiky budování raketových sil na úkor konvenčních zbraní. Nicméně právě tato linie, která proti sobě postavila armádní velení a antagonizovala celou armádu, přispěla 1964 (když byl na dovolené) k jeho svržení Brežněvem ( kterého Chruščev mezi stranickou elitu protlačil ) a Kosyginem. 

TASS v této době oznámila, že družice o rozměru londýnského autobusu se rozpadla při návratu do atmosféry. Italský a franc. tisk tvrdil, že  záhadný Sputnik 7, vypuštěný 4.2.61 byl pilotovaný (radiostanice z něho údajně zachytily tlukoty srdce), čemuž nasvědčovali i jeho rozměry , podle jiných šlo o družici vyslanou k Venuši, která po poruše uvízla na oběžné dráze.

24.2.61 turínská stanice Torre Bert údajně zachytila dva hlasy z kosmu,muže a ženy (Ludmilu Tokovou novináři spojili s ženským hlasem,někteří psali, že šlo o manžele Tokovy, jiní, že mužský hlas patřil  Gennadiji Michailovi),  které sledovala od 17.2., údajně z Luniku, jehož misí bylo dostat se na oběžnou dráhu Měsíce, když náhle něco znepokojivého zahlédli vně kabiny (Frank Edwards tvrdil, že to byl možná „létající talíř“), a chtěli mluvit z řídícím centrem, spojení ale bylo přerušeno. Pak ještě údajně Torre Bert zaznamenala SOS, jak plavidlo nenávratně mizelo v hlubině vesmíru.

1. údajně na simulátoru uhořel 24letý Bondarenko, jehož jméno poprvé zveřejnil 1986 Golovanov v Izvěstijích. Bondarenko na simulátoru v atmosféře z čistého kyslíku ve svém vlněném oblečku zcela ohořel (Wisnewski tvrdí, že Rusové pro atmosféru svých kosm. lodí používali směs kyslíku a dusíku, a považuje za absurdní tvrzení , že zde nebyly instalovany hasící přístroje) . Dveře k němu dokázali otevřít až po 30 min., neměl kůži ani oči, ale stále žil,  a prosil  o zbavení bolestí.  Odvezli jej do nemocnice v MOW, kde zemřel.

Také 12.5.61 Torre Bert a něm. obzervatoř  v Bochumi slyšely dva ruské kosmonauty žádající o pomoc na  sov. kosm. komunikační frekvenci, Němci ale usoudili, že šlo spíše o pozemní hovor, píše Oberg, který se diví, že „ruské hlasy z vesmíru“ slyšela pouze turínská radioamatérská stanice , a nikoliv tisíce dalších radioamatérských stanic .

Pluk. Barney Oldfield na tiskové konferenci z 23.2.62 uvedl, že Zemi asi od roku 1960 stále obíhá sov. kabina, která se vklínila do svého nosného stupně , a celá jednotka byla chybným příkazem vystřelena ještě na vyšší oběžnou dráhu. Šlo o Korabl Sputnik 1, prototyp pozdějšího Zenitu a Vostoku, který očividně neměl tepelný ochranný štít pro zpětný návrat do zemské atmosféry.

Kreml tvrdil, že šlo  o nepilotovaný let ( zatímco jiní tvrdili, že sov. špionážní družice Zenit pilotovali „fanatičtí důstojníci z KGB „, stejně jako sov. raketoplán Buran či  první sov. měsíční traktůrek Lunochod, kdy tělo tohoto kamikaze stále leží na Měsíci).

V listopadu 1962 turínská stanice zachytila hlasy údajně tří sov. kosmonautů (2 muži, jedna žena), tisk jeden hlas ztotožnil s Alexem Belokonovem (za bolševiků prominentní Karel Pacner uvádí, že Jaroslav Golovanov, v roce 1965 kandidát na kosmonauta,  jej později objevil, Golovanov zemřel v roce 03).

Radiostanice zachytily zoufalou konverzaci dvou mužů a jedné ženy na oběžné dráze : „ Podmínky se zhoršují, proč neodpovídáte, zpomalujeme, svět se o nás nedozví … „ (Oberg uvádí, že stará bolševická struktura Golovanov ve svém článku z 1986 v Izvěstijích zlobně napadl „všechny ty ze Západu, kteří haní bolševický kosm. program, jmenovitě Oberga.“ ).

Turínská stanice nepřestala ani po hrozbách ze strany KGB, a např. 1965 předala NASA informaci o tom, že se Leonovi při jeho procházce v kosmu nafoukl skafandr, takže nemohl prolézt zpátky, načež 7.4.65 gen. Kamanin bratry Judica-Cordiglia  v deníku Rudá hvězda nazval „ bandity vesmíru“ …

Američané , kteří k roku 1961 vyslali kolem Země 42 družic, zatímco SU pouze 12, v lednu 61 oznámili, že 5.5.61 do vesmíru poletí Alan Shepard v kosm. lodi Freedom 7, Sověti tudíž museli rychle něco podniknout, aby byli na oběžné dráze i oficiálně první.

Koroljov vybral jako nejvhodnějšího dalšího kandidáta na let do vesmíru podplukovníka Vladimíra Iljušina *1927, zkušebního stíhacího pilota a držitele světového výškového rekordu z roku 1959 (dosáhl výšky 30 km), za který 1960 dostal titul Hrdina SU, nejstaršího syna leteckého konstruktéra Sergeje Iljušina, se kterým si však Vladimír nerozuměl, a 1952 se stal zkušebním pilotem otcova konkurenta a osobního nepřítele Suchojeva (  Iljušina staršího Tupolev obvinil, že jej a jiné lidi 1937 udal, tak jako Myšin udal Koroljeva, takže byli posláni do gulagů, do jejich speciálních oddílů pro „prominenty“ , v nichž pracovali coby inženýři a vědci pro „stranu“ 24 hodin, aniž by je „rušily“ povinnosti k rodině . Iljušinův útočný letoun Il-2 Šturmovik u Stalingradu významně zabodoval a zajistil  Iljušinovi trvalý vliv u Stalina a Chruščova) . Iljušin starší svého syna odvrhl, a celá léta na něj nepromluvil.

Zatímco jeho kolegové měli za sebou 2 roky příprav, Iljušin, přemluvený Koroljovem, narychlo podstoupil jen několikaměsíční intenzívní výcvik. To, že podstoupil kosmonautský výcvik zachycovaly fotografie z počátku roku 1961 (potvrdil pluk. Lyzlov, Dennis Ogden, Anatolij Grušenko, a Gordon Feller, který studoval sov. archívy ) .

Iljušin byl první, kdo Zemi nejen obletěl, ale úspěšně se i vrátil ,třebaže přistání bylo „drsné“. Sověti potřebovali hlavně prvenství při obletu Země, aspekty bezpečného přistání neřešili, Kosmonauté se museli ve výšce tří až sedm km katapultovat, přičemž trvalo celé hodiny, než se podařilo modul nalézt – údajně jeden kosmonaut přistál v hluboké tajze a umrzl, zatímco druhý spadl mimo kurz v Číně (Iljušin).

Zato Gagarinovo přistání je  “vědecky” zdokumentováno : přistál s vlastním padákem na dýňovém poli u Saratova, asi dva km od modulu (oficiálně Sověti tvrdili „ v blízkosti“ modulu), a poté, co jej kolchozníci dýněmi pohostili, přiletěl pro něj vrtulník a odvezl jej do Kremlu.

Ačkoliv Gagarin  ve své kosmonautské identitě žil v super utajení a žádná Gagarinova fotka nebyla publikována, sov. propaganda tvrdila, že „ kolchozníci Gagarina poznali, hned jak přistál, a nadšeně křičeli :“ Gagarin, Gagarin …“

Jako vždy opak byl pravdou : kolchozníci po něm házeli kamením a nadávali mu, domnívali se, že jde o US špióna.

List Sovětskaja Rossija tvrdil, že Gagarin přistál v modrém kosmonautském obleku, zatímco Gagarin tvrdil, že jeho kosmonautský oblek byl oranžový …

To, že přistál s vlastním padákem mimo modul, Sověti mnoho let utajovali, protože svět. rekordy Mez. let. federace /FAI uznávala, jen když pilot dosedl se svým strojem, tj.s modulem,také Tereškovová a jiní přistáli mimo modul na vlastním padáku. Oberg k tomu uvádí, že jelikož sov. kosmonauti dosedali na tvrdou Zem, nikoliv jako američtí na vodu, museli se z modulu  katapultovat a přistát na vlastním padáku.

Lhaní Sovětů Oberg  „ospravedlňuje“  tím, že se Sověti obávali, aby příště Západ nepožadoval „ nezávislé“  pozorovatele, kteří by přiznávali přistání mimo modul. Takhle Kreml dosáhl precedentu pro všechny další lety, nicméně když tato lež již byla neudržitelná, Sověti 1964 přikročili k veřejnému opěvování první posádky, která přistála s Voschodem 1, který měl k tomuto účelu samostatný brzdný motor a rakety pro měkké přistání.

Oberg připouští, že na záludnou otázku od záp. novinářů (sov. novináři měli své otázky předem stanovené), která nebyla v Gagarinově skriptu, a tudíž se na odpovědˇ Gagarin musel dotázat vedle stojícího důstojníka KGB, a která zněla, zda přistál v modulu anebo na vlastním padáku, Gagarin odpověděl „maximálně vyhýbavě“ s tím, že modul Vostok je tak konstrukčně úžasný, že umožňuje oba způsoby přistání, a okamžitě přešel k pění chvály na jeho konstruktéra.

Způsob jeho přistání se tudíž na tiskovce neobjasnil, přičemž kdyby se katapultoval, šlo by to ověřit, protože by se stal v důsledku deformace páteře o několik cm kratším, tak jako všichni piloti, kteří se museli katapultovat.

Oberg jako „důkaz“ že Gagarin letěl, uvádí, že „TASS uveřejnil zprávu o Gagarinově letu ještě za letu - kdyby došlo k předchozí tragédii s Iljušinem, tak by ji uveřejnil až po přistání… „, prohlašuje Oberg ( byl-li však Gagarin jen „náhradníkem na padáku“  a jeho Vostok letěl prázdný, nemusel se TASS mnoho obávat, navíc, zprávy TASS četly jen novináři, moskevská TV a rádio informovaly národ o letu Gagarina až 35 minut po jeho přistání …) .

Sovětský tisk v době letu  Gagarinovy rakety neměl žádné informace, takže aby se něco dozvěděl, ruské noviny údajně volaly na britské radioteleskopy , aby se dozvěděly poslední novinky o letu …

US dokumentarista Haimoff popisuje, že když s Iljušinem poprvé mluvil po telefonu 29.6.98 o tom, zda letěl před Gagarinem ( poté, co nastoupil Putin do čela FSB 25.7.98 nesměl Iljušin již s nikým mluvit ), Iljušin se dojetím rozbrečel jako dítě, a řekl mu :“ Jste první člověk, který mne kontaktoval a zeptal se mne přímo. „ Poté pozval celý jeho štáb k sobě domů.  Když US dokumentaristé sehnali všechna ruská povolení, a přiletěli za Iljušinem do MOW, již to byl zcela jiný Iljušin. „Ani se nám nepodíval do očí, byl jako vyměněný, neosobní, bez emocí, zakřiknutý. Tiše prohlásil, že si to rozmyslel, a že na kameru mluvit nebude. Bylo jasné, že jej Putinova FSB sleduje a odposlouchává. „Náš ruský průvodce a tlumočník naše obavy potvrdil, když prohlásil , že „ mezinárodní show s generálem Iljušinem není pro Rusko přijatelné … „ . Haimoff si však řekl, že mu FSB nebude mluvit do toho, co má a nemá točit, a do 6 měsíců natočil dokument The Cosmonaut Cover-up, který odvysílala US veřejná TV PBS.

Milan Stehlík : Trpká pravda , Nové Slovo 7/02, o Iljušinovi píše :

Podle odtajněných dokumentů Iljušin odstartoval z Bajkonuru za přísného utajení 7. dubna 1961  (odpůrci Iljušinova prvenství tvrdí, že si jeho start „spletli“  se  startem voj. rakety R 9  z 9.4.61 ) .

Guinnessova kniha rekordů z roku 1964 obsahuje seznam sov. pilotovaných letů před Gagarinem a udává, že Iljušin letěl 9.4. (velikonoční svátky na Západě se nemusí překrývat s ortodoxními, ale 1961 Velikonoční neděle připadla v SU na 9.4. a Velký pátek na 7.4., let se konal v den, kdy se všichni soustředˇovali na velikonoční svátky ).

Guinnessova kniha rekordů tvrdí, že Iljušin vykonal jeden dobrovolný oblet a 2 nedobrovolné, byl vystaven nedostatku kyslíku a ztratil vědomí. Řídící středisko se pokusilo o tři oblety, aby modul zachytilo, a dálkově provedlo nouzové přistání na území Číny, jiní tvrdí, že elektrická závada bránila jeho modulu, aby z oběžné dráhy sestoupil. Až po třech obletech Iljušin dokázal elektrickou závadu opravit, a podařilo se mu odpálit rakety pro návrat do zemské atmosféry. A protože by ve správné poloze pro přistání na území SU byl až po 17. obletu, kdy by již dávno zemřel, protože by neměl kyslík, území SU přeletěl a zřítil se v Číně. Podle této verze vědomí neztratil, ale selhalo katapultovací zařízení, takže přistál s modulem na jeho padácích, které kupodivu fungovaly. I tak se řítil k zemi obrovskou rychlostí.

V době Iljušinova letu, píše Milan Stehlík, proběhlo o tomto Iljušinově letu světem několik tiskových zpráv - jedna byla od zpravodaje Reuters z Moskvy, druhá z AFP z Paříže, třetí z Bulharska, Madˇarska a Jugoslávie. Zprávu o Iljušinově letu potvrdilo i několik představitelů  US Air Force, třebaže neformálně.

Sovětský tisk tyto informace popřel, Moskva přišla nejprve s tvrzením, že Vladimír Iljušin zemřel při autonehodě, poté, že je v nemocnici “ v kómatu“ protože měl těžkou autonehodu před měsícem, poté tvrdila, že leží v kómatu již po dva roky, takže s obletem Země nemohl mít nic společného (třebaže v oněch dvou letech Iljušin zcela zdráv pózoval na dvou fotografiích, píše Milan Stehlík ) .

Inženýr Leonid Vladimirov, jenž přeběhl na Západ, ve své knize z roku 1973 The Great Russian Cosmic Bluff, potvrzuje verzi Kremlu, kterou uvádí i Iljušinův oficiální životopis, že Iljušin měl autonehodu, tentokrát 2.června 1960, do 1/61 byl upoután doma na lůžko, a poté chodil s holí, proto byl poslán na „speciální ”  rehabilitaci do (těžce nepřátelské protisovětské ) Číny  ... ( Na tuto absurdní verzi navázala i Putinova Komsomolskaja pravda z 11/7/05 ).

Poslední oficiální verze Kremlu zněla :“Vladimíra Iljušina na celý rok převezli do čínské nemocnice v Hangzhou na rehabilitaci „, zatímco západní novináři tvrdili, že Čína jej Moskvě nechce vydat, a formálně jej obvinila ze špionáže. Byl po roce vyměněn za čínské špióny zadržované v MOW, + za technickou pomoc , a za dost velkou částku peněz k tomu.

Dennis Ogden přes své kontakty brzy zjistil, že v Číně na léčení není žádný sov. občan, jak tvrdil sov. tisk, aby vysvětlil Iljušinovu přítomnost nejprve v Hangchow (35 dní) a později v pekingské nemocnici, a to v době, kdy SU a Čína

byly před válkou, vedly ostré pohraniční spory, a soustředˇovaly na svých hranicích vojsko … V této době by rozhodně žádného svého občana po autonehodě neposlali do Číny na léčení, a již vůbec ne syna jejich nejvýznamnějšího leteckého konstruktéra ( kdyby nešlo o Iljušina, sov. prominenta ze sov. prominentní rodiny, neštěkl by po něm ani pes, že šlo o Iljušina, byl to pro Chruščova problém) .

10.4.61, 2 dny před letem Gagarina, Dennis Ogden, moskevský dopisovatel britského komunistického listu Daily Worker (55-63), napsal :

„Do kosmu byl vypuštěn člověk, ale vrátil se v kómatu a Sověti jej ukrývají v léčebně. Jde o syna slavného leteckého konstruktéra Iljušina, slavného zkušebního pilota podpluk.Vladimíra Iljušina,jenž byl vypuštěn do kosmu 7.či 8.4.61, a 3x obletěl Zemi ve své lodi Rossija.“ (podpluk. Iljušin byl Ogdenovým sousedem a Ogdenovi přátelé mu potvrdili, že se ten den těžce zranil a je v nemocnici, nicméně jeho informace byly pravděpodobně založené na „prosáklé“ zprávě britské tajné služby, která zmiňovala Vostok pod jménem Rossija, a uváděla, že Iljušin přistál v Číně, kde lékaři konstatovali, že vážná zranění neutrpěl , zato byl otřesen psychicky).

Dennis Ogden později uvedl, že se bál o svůj život a o život svého „ vysoce postaveného zdroje“ , protože dostával výhružné dopisy. Jméno svého zdroje neprozradil ani po letech.

Stejnou zprávu uveřejnily londýnské Times .

Franc. novinář Eduard Brobovsky identitu Iljušina 11.4. 61 potvrdil, a 12.4. prohlásil, že Gagarin byl jen náhradníkem „na padáku“ za zraněného Iljušina.

1.5.61 TASS z Pekingu „citoval Iljušina „, že Brobovského tvrzení je nesmysl“, a Iljušin byl jmenován zasloužilým mistrem sportu SU, ale byl vyretušován ze všech fotografií z počátku roku 1961 ,které měly co dělat s kosmonautikou ...

12.5.61 čas. US News and World Report napsal, že “Gagarin do vesmíru nikdy neletěl, byl jen mediální náhradou za zraněného Iljušina” .

Iljušinův příběh do svých povídek zapracoval i Frank Edwards, spisovatel a oblíbený rozhlasový hlasatel, jenž se pro některé až nepříjemně zabýval ufologií (kniha Flying Saucers- Serious Business!) , náhle zemřel 1967 (viz také Piers Bizony kniha Starman aneb Truth Behind  the Legend  of Yuri Gagarin ).

Zato Ruděnko a list Pravda z 12.4.01 nepovažovali za nutné zmínit se o Iljušinovi, ani o US dokumentárním snímku Cosmonaut Cover –Up (51 min.), který ve stejný den 12.4.01 běžel v britské TV .

Cosmonaut Cover-Up z roku 1999 dr.Ellioth H. Haimoff z kalifornské Global Science Productions po pětiletém bádání v rus. archívech natočil o Iljušinovi za asistence Moskvana Paula Carinského.

Podle Haimoffa rus. archívy potvrzují, že Iljušin Zemi obletěl a vrátil se jako první, třebaže dokument Cosmonaut Cover-Up žádné konkrétní důkazy, listiny či fotografie nepřináší . Dokument však přináší některá svědectví  britského komunisty dr. Dennise Ogdena, jenž s Iljušinovým příběhem, kterého osobně znal, v 4/60 přišel , a svědectví kpt. Anatolije Grušenka, žijícího v USA, jenž tvrdí, že  kosmickou přípravu  Iljušina a jeho start do kosmu filmoval …

Také pluk. Jurij Lyzlov, známý Gagarina, člen sov. strateg. raketových sil po 25 let, let Iljušina potvrdil. Jak Lyzlov, tak Grušenko tvrdí, že byli přítomni odpálení Iljušinova kosm.modulu Rossíja.

Přináší také rozhovor se sov. historikem Gordonem Fellerem z Columbia University, prezidentem Integrated Strategies z kalifornského San Rafael, vydavatelem a spoluzakladatelem významného měsíčníku Russian Business News, který tvrdí, že “v kremelské knihovně viděl archívní dokumenty prokazující Iljušinův let” .

Stačí si pročíst dobový sov. tisk z dubna 61, plný rozporností a “faktů” navzájem se vyvracejících : nejprve sov. tisk tvrdil, že je Iljušin naprosto zdráv a že nikdy nebyl v týmu kosmonautů, později přiznal, že se výcviku zúčastnil, ale měsíc před svým letem měl autonehodu, a ještě později SU tisk opět popřel jeho výcvik s tím, že byl zmrzačený již od autonehody v roce 1959 a až do roku 1961 byl v kómatu ... Tomu se západní zpravodajové již upřímně smáli, protože drželi v ruce fotografii Iljušina z 12/60, kdy přebíral titul hrdina SU za výškový rekord  28.857 m na T431 (upravený Su-9), a tudíž očividně nebyl v kómatu.

Zato prominenti sov. kosm.programu, jako Kamanin, Mišin, Čertok, Konstantin Feoktistov, kteří hned po pádu SU začali vydávat své bolševické “Paměti” , se o Iljušinově letu ani slovem nezmiňují ( 29.1.1983 v Krasnaja Zvezda kosmonaut popisuje start Sojuzu 18 z 5.4.1975. 1996 byly k jeho popisu uveřejněny komentáře s tím, jak se události odehrály doopravdy).

Hovoří v něm bývalí sov. prominenti, jako dr.Sergej Chruščov,j enž se 1985 stal US občanem a asistentem pro výzkum na Brown University (pracoval v SU pro raketového inženýra Vladimíra Čeloměje) , či dr. Roald Sagdějev, býv. řed. Institutu pro kosm. výzkum. V pořadu sice všichni mluví jen obecně k sov. kosm. programu, neříkají ani slovo o Iljušinově letu, ale jisté “neoficiální” informace   syn Chruščova naznačil.

Iljušin nebyl zbaven mlčení ohledně tohoto “státního tajemství” a s rus. tajnými službami v patách se neodvážil postavit před kameru ( István Nemere , autor knihy Gagarin a kosmická lež, tvrdí, že “ pravý Iljušin zemřel na zinscenovanou autonehodu již koncem roku 1961, zatímco Gagarin zemřel až na jaře 91 na přísně tajné psychiatrické klinice … “) .

Gagarinovy osobní poznámky a zápisky jsou dodnes státním tajemstvím ...

Iljušina autoři dokumentu popsali jako”  plachého člověka, vyděšeného k smrti, že by měl svoji pravdu před kamerami prozradit, a postavit se tak celému kremelskému “establishmentu”  …

Dr. Elliott Haimoff uvádí, že je “ znechucen všemi pochybovači, klony Jamese Oberga, kteří po 40 let byli slepí a papouškovali sov. politickou propagandu “ … V dokumentu Fallen Idol, the Yuri Gagarin Conspiracy (89 min.) Haimoffa, Barbary Sharpové a Diany Tishkoffové, na kterém Haimoff pracoval 15 let, kdy proti němu stály nejen rus.tajné služby, ale i CIA,NORAD a US vláda.

Iljušinův let potvrdili Rachel Seymourová, bývalý analytik CIA v ruské sekci a dr. Rick Sturdevant, historik z US Air Force Space Command HQ.

Haimoff, jenž se dlouho zabýval sov. kosm. programem, se nejprve setkal s bývalým inženýrem, který řídil US monitorovací stanici pro kosm. lety, ale NSA tomuto inženýru, který monitoroval let ze 7.4.1961, hrozila, že půjde na 100 let do vězení, vystoupí-li před kamerou.

Proto Haimoff namísto jeho NSA znemožněného svědectví požadoval dotyčné nahrávky a memos přímo od NSA a CIA, a kauzu dovedl až k US soudu, u kterého konfrontoval National Security Agency, která nahrávky z Iljušinova letu podle něho vlastní, ale stále je odmítá vydat jako “ příliš citlivé” .

CIA a další zpravodajské služby o Iljušinově letu věděly, ale mlčely .

Pracovala totiž na svém vlastní divadelní inscenaci - letu na Měsíc .

V 4/1961 ještě před  Gagarinovým letem si vál. veterán gen. Nikolaj Kamanin do svého deníku zapsal :“ Je obtížné rozhodnout, kdo z nich všech bude poslán zemřít, stejně tak, jako je těžké rozhodnout, koho z těchto dvou (Gagarin,Titov) bude světovým hrdinou … „

Protože si Chruščov z letů do kosmu udělal železné kopí své propagandy, nemohl připustit takovou ostudu, kterou pro něho bylo zajetí Iljušina.

V sobotu 8.dubna 1961 se sešla porada vedoucích činitelů sovětského kosmického programu, na které byli “ narychlo” představeni další dva kandidáti na oblet Země - poručík Jurij Gagarin a voj. pilot German Titov .

Z užšího výběru šesti vypadli Nikolajev (byl moc tichý), Bykovskij (neuměl souvisle mluvit), Popovič byl hádankou, pravděpodobně kvůli utajovaným rodinným problémům (1966 na sjezdu strany se Popovič kvůli své údajné nevěře pohádal s manželkou a vrazil jí facku, načež jej zfackoval její bratr) , a Neljubov, který se dostal do finální trojky. Trojka Gagarin, Titov a Popovič se alkoholismem a milostnými pletkami  neustále pohřešovala proti „ morálnímu“ kodexu sov. Kosmonauta.

Protože volba musela být schválena ÚV, armádní velení narychlo vybralo Gagarina , pravděpodobně kvůli jeho dělnickému původu (Titov pocházel ze středních vrstev) a upovídanosti ( pro prezentaci obletu Země na veřejnosti byl Titov příliš uzavřený a zamlklý ). Po svém výběru Gagarin neprojevoval obrovské nadšení, naopak, byl nápadně zamlklý a stranil se ostatních, jeho žena 7.3.61 porodila druhou dceru .

12.4.1961, pátý den po obletu Země Iljušinem, se svět dozvěděl o trumfu Gagarina .

Někteří tvrdí, že Iljušin v kosmu být nemohl, protože údajně NORAD ani britské středisko astrofyziky Jodrell Bank v té době ( oficiálně) nezaznamenaly žádný let, třebaže SU kosmické aktivity monitorovaly „ z takové blízkosti, že měly fotografie odvrácené strany Měsíce ještě dříve než Sověti „.

Karel Pacner zdůrazňuje, že let Gagarina je „zdokumentovaný“ , protože  US radar v TR zaznamenal vypuštění rakety SS6 ze základny v Tˇuratamu /Bajkonur, a stanice radiotechnické špionáže na Aleutách zaznamenala  „člověka“ na palubě , a JFK na informaci CIA prohlásil, atˇjej nebudí, dokud zase nebude po všem …

Karel Pacner však neuvádí, že Time Magazine z 28.4.61 v článku Second Spaceman?  napsal, že „ západní monitorovací služby veřejně potvrzovaly jen ty lety, které byly „potvrzeny“  samotnými Sověty, aby Západ před MOW utajil, jak efektivní monitorovací službu provozuje . Kromě toho, napsal Time Magazine, MOW mohla Iljušinův let důkladně zamaskovat tak, jako zamaskovala Gagarinův , jehož raketa „obeplouvala“ Zemi způsobem, který se vyhýbal všem hlavním západním monitorovacím stanicím , takže tyto nezaregistrovaly vstup Gagarinovy rakety na oběžnou dráhu, jen  později objevily prázdné raketové pouzdro Zemi obíhající ( pět dní po Iljušinově letu Sověti údajně ani neměli žádný modul k dizpozici) , poté co se Gagarin z oběžné dráhy již snesl  „ .

Moskevské rádio  a TV  informovalo o letu Gagarina ráno 12.4.61 s tím, že již úspěšně přistál ( až 35 minut po jeho přistání s padákem ), záp. zpravodajské služby nezaznamenaly žádnou komunikaci mezi Gagarinem  a řídícím střediskem. Zatímco noviny v zahraničí napsaly o Gagarinovi 13.4.61, polské noviny přinesly o článek o Gagarinově letu již onoho rána 12.4.61.

Již během „letu“ ve Vostoku 1 byl Gagarin ministrem obrany Malinovským povýšen z poručíka na majora. Politbyro se „překonalo“ a jeho šestičlenné domácnosti věnovalo čtyřpokojový byt (u Gagarinů bydleli rodiče Valji)  …

Gagarin  podle sov. novinářů  na oběžné dráze prohlásil “Nevidím zde žádného Boha “ , ale ve skutečnosti nic takového ve své konverzaci s řídícím střediskem nepronesl, byla to slova Chruščova, který je propagandisticky využíval ve prospěch ateismu.

Ruská webová stránka Interfax Religion  uveřejnila rozhovor s přítelem Gagarina, gen. Valentinem Petrovem,profesorem na Letecké akademii (přetiskl jej řecký list New Creation v 6/07), jenž tvrdil, že Gagarin byl věřící, a že v den svých narozenin v roce 1964 navštívil klášter sv. Sergeje, vyfotil se s převorem a fotografii mu s věnováním  podepsal. Gagarin podle Petrova také členy ÚV provokoval svými prohlášeními, že by sov. vláda měla znovu postavit moskevský chrám Krista Spasitele, který Stalin nechal vyhodit do povětří …

Gagarinův návrat z dýňového pole byl triumfální : „Sotva Gagarin s padákem dosedl, hned žádal na kolchoznících, aby vzkázali straně, vládě a Chruščovovi, že již přiletěl a že je v pořádku.“

Překvapený Nikita Chruščov jej běžel přivítat ze své dovolenky na břehu Černého moře, a Gagarin okamžitě poděkoval KS za všechna vítězství, ke kterým sovětský “národ” dovedla. Celý den poté strávil s Chruščevem na jeho dáče .

Chruščov po šoku s Iljušinovým přistáním v Číně se odjel ze svého stresu léčit na Krym, Koroljov vzal na sebe odpovědnost, a Chruščovovi o startu Gagarina nic neřekl, a teprve když úspěšně přistál, byl překvapený Chruščov telefonicky informován, že SU má nového vesmírného hrdinu .

Gordon Feller upozorňuje, že si prostudoval na US ministerstvu zahraničí odtajněný dokument, v němž se uvádí, že pouze Čína, sdílející s MOW nenávist k Západu, neposlala Gagarinovi a Chruščovovi blahopřejný telegram, třebaže všem  předešlým kosmickým misím tleskala ….

Ti,kteří o Iljušinovi věděli, byli zavázáni k celoživotnímu mlčení.

Anatolij Grušenko potvrdil, že  mu nadřízení nařídili všechny dokumenty týkající se Iljušinova letu zničit, a zavázali jej nadosmrti mlčenlivostí, jinak že i s rodinou skončí na Sibiři .

Poté Gagarin odjel se svoji ženou na tříměsíční světové turné, na kterém se mj. setkal s britskou královnou, a stal se přes noc světovou celebritou. Na cestě jej doprovázel Nikolaj Kamanin, gen. letectva a válečný hrdina, který vedl sov. tým kosmonautů (viz jeho Zápisky).

Zatajení prvenství  Iljušina Sergej Koroljov těžce nesl, taktéž “politické” starty bez technického zajištění , nesnášel se s Brežněvěm, a v roce 1965 se dostal do otevřeného konfliktu s armádou, když zastavil lety Voschod, které měly i voj. mise, a rozkázal se plně soustředit jen na Sojuzy. Navíc při pitkách s kosmonauty začal vyprávět i své zážitky z gulagů.

Zanedlouho, v lednu 1966, nečekaně zemřel při operační “nehodě” v nemocnici , kam přišel, poté, co jej lékaři přemluvili, s „banálním“ neduhem, polypem na tlustém střevě, kdežto po otevření jeho břišní dutiny lékaři údajně zjistili, že je prorostlá „obrovským“ nádorem  … (Na „pooperační banalitu“ zemřel i kosmonaut Pavel Beljajev v roce 1970, jenž se jako první ujal ručního řízení, a to na Voschodu 2, kde byl s Leonovem) .

Nástupce Koroljova Vasilij Mišin byl vůči ÚV a armádě znatelně povolnější,  (Koroljov propagoval pilotované lety, vojáci špionážní družice) , a starty raket bezvýhradně podřizoval přáním politbyra (Koroljov, hlavní konstruktér raket, musel spolupracovat s hlavním konstruktérem raketových motorů Gluškovem, který jej koncem 30.let udal, takže poznal nejrůznější kolymské gulagy, stejně jako Gluškov či „nepřítel lidu“  Tupolev ). Po Koroljově smrti vesmírný program tak převzali vojáci .

Výbor pro udělování Nobelovy ceny dvakrát kontaktoval Kreml (1957 a 1961) s tím, že chce Koroljova navrhnout na Nobelovu cenu (za umělou družici a za vyslání kosmonauta ), ale Chruščov to nedovolil ( co by napsali do jeho životopisu o gulagu …).

17.5.61  měla uhořet ve Vostoku při zpětném sestupu do atmosféry Ludmila Serakovna (radiostanice po dvě minuty monitorovaly srdceryvný ženský hlas hlásící prudce rostoucí teplotu v modulu, list Corriere della Sera ).

Po svém triumfálním návratu ze světového turné do SU začal Gagarin silně pít a chovat se výstředně (také si asi porovnal život na Západě a v SU, trápilo jej i utajení Iljušinova prvenství) , a to již na své „pokosmické“ dovolené s ženou a dcerami na Krymu : 3.10.61 se Gagarin  do němoty zpil s Germanem Titem (ve vesmíru byl v 8/61), a bez servítků uráželi všechny lidi kolem.

Za bouřky Gagarin  jezdil tak divoce na moři s motorovým člunem, že musel být zachraňován.

11.10.61 se těžce opilý Gagarin vážně zranil na hlavě při skoku z balkónu z 2.poschodí hotelového pokoje 27leté zdrav. sestry Anji, která bydlela ve stejném hotelu. Vyskočil, když na dveře pokoje zabušila jeho manželka Valja.

Měl hlubokou řeznou ránu na hlavě, která silně krvácela.

Kolemjdoucí mysleli, že umírá, a zavolali doktora z černomořské flotily.  Na veřejnosti se mohl objevit až 10. den poté, takže jeho účast na 22.sjezdu strany (17.10.) musela být zrušena z důvodu „ vyčerpání“ , které si vyžádalo jeho hospitalizaci …

14.10.61 radiostanice údajně po sedm hodin monitorovaly dva kosmonauty, muže a ženu, očividně letící na Měsíc, které sluneční erupce „vyhodila“ z kurzu .

Třebaže se Gagarin slíbil polepšit, brzy musel vysvětlovat, jak to, že si dovolil přelézat po římse ze svého hotelového pokoje v 5.patře do vedlejšího pokoje Germana Tita, kde se oba pánové opíjeli do němoty. Titov měl v této době za sebou několik automobilových nehod, ve kterých řídil opilý ( ostatní kosmonauté byli za opilost okamžitě z výcviku vyloučeni, jako Rafikov, jediný ne Slovan, který oficiálně odešel z týmu na vlastní žádost) .

Požadoval luxus pro sebe a svoji rodinu - v šedivém sovětském světě si Gagarin jezdil 230 kilometrovou rychlostí v červeném jaguáru, který mu Chruščov “daroval”  - to přiznává i jeho oficiální životopis :

“ Žil se svojí rodinou privilegovaný život (vydělával 639 rublů ročně, víc než jeho šéf Kamanin, Titov 579 rublů ročně a Komarov 528, ostatní 483) , přesto nebyl spokojený a chtěl „znovu“ do kosmu ( jiní tvrdí, že po tragické smrti 24letého Valentina Bondarenka, který v 3/61 uhořel v tlakové komoře v atmosféře z čistého kyslíku, se Gagarin jakéhokoliv výcviku odmítal účastnit … Některým např. výcvik na centrifuze trvale poškodil zdraví).

Koroljov marně požadoval, aby kosmonauté byli vybíráni z řad inženýrů, ne podle svého třídního původu. Kamanin proto změnil jejich program : zatímco jedna skupina trénovala, druhá (dálkově ) studovala .

V 3/1962 prezidium zakázalo kosmonautům zúčastnit se v New Yorku zasedání

VS OSN, pronést zde projev a seznámit se s US kosmonauty. MOW zuřila, protože se jí nepodařilo vypustit na oběžnou dráhu ani jednu špionážní družici.

Voj. projekty byly špatně připraveny, a ministr obrany maršál Malinovskij , podporovaný maršálem Rudenkem a gen. Ponomarjovem, zakázal jakékoliv práce na voj. využívání kosm. prostoru, dokud  SU nepřijme jasnou voj. koncepci.

Gen. Kamanin sice spílal Chruščovovi, že jej již nikdo nepodporuje, ani na ÚV, ani v armádě, že hlavní chybou Chruščova bylo pomlouvání Stalina, znepřátelení si Číny, Jugoslávie a Albánie a rozdávání medajlí Kadárovi a Castrovi, ale  byl to Chruščov, který kosmonauty hýčkal .

Kamanin prosazoval vytvoření jediné Kosmické agentury, které by šéfoval velitel letectva, projekt, který Malinovskij smetl ze stolu.

Přesto v 4/62 jel Titov do USA a Gagarin do Rakouska a Japonska.

Od roku 1962 byl Gagarin poslancem Nejvyššího sovětu, ale nudil se, takže se ve funkci zástupce ředitele výcvikového programu kosmonautů  brzy vrátil do  kosmonautského městečka “Zvězdograd/Star City” na moskevském předměstí .

Mezitím Iljušin 7.9.62  dosáhl dalšího výškového rekordu.

17.3.1964 KGB informovala Kamanina, že jedna z Gagarinových plánovaných schůzek během jeho švýcarského turné musela být zrušena kvůli hrozbě bombového útoku proti němu.

V 8/64 si poranil nohu Popovič, krátce poté, co nabral do své Volhy dvě 15letá děvčata …

V 9/1964  Chruščov navštívil Bajkonur krátce před svým svržením v 10/1964, kdy byl obviněn z voluntarismu, subjektivismu , tj. z reformátorských pokusů.

Chruščovovi, k překvapení Ustinova, na tomto tajném raketovém „veletrhu“  Koroljov, Čeloměj, Jangel a Gluško předvedli svoje rakety, které měly na případné přání Chruščova donést jadernou hlavici až do USA ...

Chruščov rozhodl, že do výroby půjde Jangelova R-36 místo Čelomějovy UR-200, a také odmítl, třebaže s tím Ustinov nesouhlasil, Koroljovovu R9A (jeho R7 byla první mezikontinentální balistickou raketou na světě ).

Po Chruščovovu svržení v 10/64  si Ustinov a Smirnov prosadili svoje názory a Chruščovovo rozhodnutí změnili ( Chruščova, pěstujícího rajčata v důchodu , žádný z těchto 4 raket. konstruktérů  nikdy nepřišel navštívit, třebaže Koroljov často využíval možnosti vyříkat si problémy rovnou s Chruščovem a obejít všechny stranické nadlidi ) .

Sovětům docházely na raketový program finance, vojáci již své fondy nechtěli na civilní kosmický program poskytovat, zatímco kosm. program v US

měl plnou federální, armádní a průmyslovou podporu, Koroljov pochopil, že jeho plány na dobytí Měsíce a Marsu padly, a začal při pitkách s kosmonauty ztrácet sebekontrolu nad tím, co říká .

V 4/65 časopis Reader´s Digest uveřejnil článek o dvojici italských radioamatérů z Turína, bratří Judica-Cordiglia, jejichž sestra se kvůli jejich hobby naučila rusky, a vyslovil názor, že Sověti ztratili při suborbitálních letech minimálně 10 pilotů, na což moskevské rádio znechuceně zareagovalo, že italští mladíčci z Turína se asi museli zbláznit.  Gerhard Wisnewski ( Mýtus 11.9. či The Great Moon Hoax) cituje Reader´s Digest, že sov. piloti ztraceni ve vesmíru dodnes vesmírem putují v perfektně zmrazeném stavu“ …

Gagarin prodělal krátkodobý výcvik záložního kosmonauta pro první let Sojuzu, a zapsal se na VŠ do Žukovského Institutu leteckého inženýrství. V 10/65 jej Kamanin vzal na „návštěvu“ k maršálu Grečkovi, jenž se v 4/67 po smrti Malinovského stal doživotním ministrem obrany ( do své smrti 1976) .

Gagarin, prominent Chruščova, na maršála Grečka neudělal žádný dojem, takže Gagarin v 10/65 poslal dopis samotnému Brežněvovi, ve kterém si stěžoval na špatnou organizaci vesmírného programu ze strany vojáků, kteří dovolili, aby SU začal „kosmicky“ zaostávat za USA. Koroljov byl dopisem, o kterém mu Gagarin neřekl, hluboce zasažen (v 1/66 zemřel).

V 1/66 odstartovala sov. měsíční sonda Luna 9 a MOW si nárokovala, že její sonda jako první přistála na Měsíci, a vyfotila jeho povrch. Wisnewski tvrdí, že fotky „měsíční krajiny“ lze získat i na Zemi, a že na vzdálenost 380.000 km kvůli zemské rotaci odeslání fotografií z družice z oběžné dráhy Měsíce na rotující Zemi není možné.

V 7/66 se Brežněv konečně uvolil přijmout nespokojené kosmonauty Gagarina a Leonova v doprovodu jejich „ manažéra“ Kamanina, jenž však nesouhlasil s Gagarinovým požadavkem, aby kosm. lety neřídilo ministerstvo obrany (v 7/66 byl Gagarin v Československu) .

V roce 1966 byl Iljušin jmenován „zasloužilým zkušebním pilotem SU“, a stal se instruktorem školy pro zkušební piloty na čkalovském letišti.

V 11/66 zkušební satelit Kosmos 133 (podle některých šlo o kamufláž nepilotovaného startu Sojuzu)  explodoval po dvou dnech letu nad územím Číny, jeho trosky se údajně nenašly. US tisk zdůraznil, že takto skončily i testovací satelity v 9/66 a v 10/66.

V 12/66 další nepilotovaný Sojuz začal hořet na rampě a explodoval.

V 12/66  byl Gagarin několikrát přistižen opilý na mol za volantem, a měl velké potíže s disciplinou, jeho žena pracovala v lékařském odd. střediska pro výcvik kosmonautů.

V roce 1967 Kenneth Gatland (History of Space Exploration) napsal shrnující článek o Iljušinově letu s tím, že Kreml týž den informace o Iljušinově letu kolující nevyvrátil ani nepotvrdil ( Pierre Salinger, tiskový mluvčí Bílého domu, uvedl, že Washington nemá žádné informace „o nějakém“ letu ze 7.4.61).

V 2/67 Sovětům selhal třetí pokus s nepilotovanou lodí Sojuz (startovala pod falešným označením jako Kosmos 140) . Na oběžné dráze se nedržela, a její návrat do nižších vrstev atmosféry byl strmější, než bylo plánováno. Rádiové vysílání selhalo, z návratového modulu unikl vzduch , modul byl  lehčí, vracel se pomaleji, tepelný ochranný štít shořel.

Sověti prohlásili, že modul potápěči vylovili z Aralského moře.

Gagarinovo chování vůči politbyru bylo stále nepředvídatelnější.

Pro sovětské vedení, které jej nakonec pasovalo i na člena prezidia, se Gagarin stal zcela nevyzpytatelným po smrti Vladimíra Komarova (40, syna a dceru) v dubnu 1967 v Sojuzu 1 (Gagarin se z titulu své funkce jmenoval jeho náhradníkem) .

Komarova lodˇse stala neovladatelnou kvůli četným podstatným závadám : na oběžné dráze se mu nevyklopil panel pro solární energii, takže lodˇneměla dostatek elektřiny, rádiové spojení fungovalo jen na 10% při přeletu SU, atd. Komarov přesto se Sojuzem 1 dokázal sestoupit do nižších vrstev atmosféry (oficiálně se Komarovi podařilo ručně odpálit  přistávací motory po 18.obletu), ale při katapultování ve výšce sedmi km se mu neotevřel hlavní padák, a jeho osobní se mu zamotal do hlavního.

Při nárazu 40m/s se aktivovaly trysky brzdících motorů a zpopelnili ho. Oficiální zpráva zněla, že se hlavní padák neotevřel proto, že jej roztékající se tepelný štít přiškvařil k pouzdru.

Vladimír Komarov byl jako prvý ve vesmíru dvakrát za sebou ( na Voschodu 1 v tříčlenné posádce, a Sojuzu 1).

Těsně před tvrdým dopadem na Zem mu premiér Kosygin do sluchátek sdělil, že sov. konstruktéři a řídící z řídícího střediska jsou na něho hrdí. Komarovu odpovědˇ Sověti vymazali, ale zaznamenala ji americká monitorovací stanice NSA u Istanbulu. Komarov odpověděl: „ Atˇjdou sovětští konstruktéři a řídící z řídícího centra do pr ….e.“ (encyclopedia astronautica,astronautix.com /// BBC 24.4. 1967- bbc.co.uk/on this day/april/24/news)

Gagarin, oficiálně jmenovaný šéfem Sojuzu 3 s misí doletět na Měsíc , který Komarova do rakety před startem vyprovázel, veřejně obvinil z Komarovy smrti Brežněva.

Gagarin uvedl, že Sojuz 1 nebyl pro pilotované lety konstrukčně dořešený, Komarov si před letem stěžoval, že na co sáhne, to nefunguje, den před startem měl přes 200 poruch, takže kosmonauti sepsali petici, aby byl start zrušen, ale námitky inženýrů byly zamítnuty politickým rozhodnutím Brežněva (a Dmitrije Ustinova) , že letem Sojuzu 1 je nutno oslavit narozeniny Lenina (a zvýšit Brežněvovu prestiž na summitu satelitních států MOW v Karlových Varech po více než dvou letech dalším pilotovaným letem) …

Dmitrij Ustinov dokonce vyhrožoval Komarovi, jenž nešetřil sarkastickými poznámkami ohledně „technických nedokonalostí“  Sojuzu 1 , že jej degraduje v hodnosti, jestliže se Sojuzem 1 nepoletí … Kreml poté nedovolil Komarova ani včas stáhnout, dokud měl ještě dostatečně paliva , naopak, Komarov dostal nařízení stále se pokoušet o stabilizaci lodě.

V důsledku Gagarinova obvinění se Komarov stal prvním kosmonautem, jehož smrt byl Kreml nucen veřejně přiznat … 

Mladší bratr Gagarina Boris uváděl, že od té doby byl Jurij Gagarin přesvědčen, že KGB odposlouchává jeho byt ( Gagarinův bratr Boris věřil, že Jurije nechal zabít Brežněv, a Gagarinova matka Anna se politbyra přímo zeptala :   “ Proč jste mi zavraždili syna ?“ Osm let po smrti Jurije našli Borise oběšeného, Gagarinův otec se poté upil k smrti ) .

Gagarin a Leonov navíc požadovali, aby ve vyšetřovací zprávě bylo uvedeno, že nástupce Koroljova ve funkci šéfkonstruktéra Myšin,  „muž Ustinova“,  je absolutně neschopný koordinovat práce na projektech, nemá manažerské , ani technické schopnosti (kromě toho stále více pil) .

Kamanin požadoval, aby bylo uvedeno , že selhal automatický přistávací systém a že je nutno mít k dizpozici možnost záložního manuálního přistání, zatímco komise byla ochotna do zprávy uvést jen selhání padákové jednotky.

Tím Gagarinova „kosmická kariéra“ definitivně skončila v době, kdy se šuškalo, že dostane hodnost generála .

Brežněv, pod záminkou, aby nebyl ohrožen život světového hrdiny, odvolal Gagarina z veškerých příštích letů a nařídil jeho rekvalifikaci na stíhacího pilota, třebaže Kamanin Gagarinovi slíbil, že po získání titulu inženýra poletí do vesmíru.

27.1.68 Gagarin, Titov, Popovič, Leonov, Kamanin si stěžovali na Myšina u maršála Jakabovského, ale opět marně.

2.3.68 kosm. lodˇ Zond 4 měla obletět Měsíc, ale selhal její navigační systém a sov.technika  nedokázala najít nejjasnější hvězdu na obloze Sirius (Psí hvězda), také autodestrukce selhala, takže kabina dopadla opět na území Číny .

U Gagarina hrozilo, že na veřejnosti  prohlásí i jiné věci, “naštěstí” pro Brežněva měl “ smrtelnou nehodu “ jeden týden poté, co Brežněvovi na oficiální recepci vychrstnul do obličeje sklenici s pitím .

Dva dny před svojí smrtí se zúčastnil narozeninového večírku, tvrdí Leonov.

Podle oficiální verze zahynul 65 km od voj. letiště Čkalovskoje nedaleko MOW, 40 km severovýchodně od Hvězdného městečka s bary a sportovními kluby, v oblasti s hustými neproniknutelnými borovými a březovými lesy, dne 27.3.68  se svým instruktorem, přestárlým válečným pilotem, podplukovníkem Vladimirem Serjoginem, na  staré “rachotině”  Migu 15 (v ruském tisku se po nehodě objevily informace, že tyto stroje z Aera Vodochody byly poruchové i v Madˇarsku a Alžírsku)  při své “rekvalifikaci” z obézního kosmonauta na stíhacího pilota .

Gagarinovým úkolem ve stíhačce bylo velmi jednoduché cvičení, které Gagarin údajně v 10.30 ohlásil, že splnil, a spojení se přerušilo.

Ve 14.50 vrtulníky (v jednom byl Leonov) našly doutnající kráter, který se plnil vodou. Fotografie z místa údajného zřícení Gagarinovy stíhačky ukazují jen černou holou jámu naplněnou vodou, není na nich ani jeden náznak něčeho, co by připomínalo leteckou nehodu, či trosky nějakého letadla ( Leonov v roce 01 nicméně tvrdil, že „zbytky Gagarinovy stíhačky jsou pod bezpečnostní pečetí skladovány v ocelových sudech na jedné voj. základně u MOW)  .

Až později byly předloženy údajné zbytky Gagarinova těla, ale bez uvedení, kde přesně byly nalezeny a v jakém stavu .

(Leonov vypověděl, že z vrtulníku přes plískanici a mlhu viděl jen černou holou  díru, ze které vycházela pára …) . Leonov tvrdil, že na kousku lidského krku poznal mateřské znaménko Gagarina, kterého si všiml, když s ním byl u holiče …

Ustinova komise uvedla, že katastrofa nebude moci být nikdy vysvětlena, protože Serjoginova „rachotina“  údajně neměla palubní nahrávač, který by zdokumentoval poslední minuty Gagarinova letu …

Oficiálně se stíhačka zřítila z důvodu “prudkého manévru ze strany pilota, kdy kvůli malé výšce Gagarin již nestačil stroj vyrovnat  …“ Svědci z řad kolchozníků a kosmonautů slyšeli dvě exploze, z Gagarina zbyl neporušený jen prst ( aby šlo přesvědčivě Gagarina „identifikovat“ , a z tohoto důvodu byla nalezena na místě nehody i čelistní kost Serjogina )  … Údajně se na místě nehody našla Gagarinova peněženka s Gagarinovým pasem , řidičský průkaz a fotka Koroljova, a na vrcholku břízy údajně visela Gagarinova neporušená letecká vesta , což Leonov znovu potvrdil v roce 01 (co se stalo s Gagarinovým tělem ? ).

Milan Halousek, předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti, pilotní schopnosti Gagarina v článku Před 40 lety zahynul JG ze 27.3.08, nezpochybňuje. Milan Halousek uvádí, že MIG 15 byl z neznámého důvodu vybaven dvojicí přídavných nádrží, které výraznou měrou snižují aerodynamické vlastnosti, zejm. při vývrtce či prudkém klonění …

Po srážce či těsném přiblížení se k nějakému “předmětu” (jiný stroj, meteor. balón) ve výšce kolem 3.500 m se MIG15 po prudkém “ strhnutí” dostal do vývrtky právě kvůli přídavným nádržím pod křídly .

Milan Halousek píše, že oba piloty zradila informace, že při vyletění z neprůhledné oblačnosti měli mít pod sebou 900 m prostoru, který by postačil k vyvedení stroje z vývrtky, ale informace byla chybná, měli pod sebou jen 600 m (jiní uvádějí 450 m) , takže se nestihli ani katapultovat.

( Oficiální zpráva uváděla, že povětrnostní průzkumná letadla se toho dne zdržela, takže při odletu byly Gagarinovi dány chybné údaje o výšce mraků, výškoměry ukazovaly chybně, počasí toho dne bylo hrozné – mlha a plískanice. Vyšetřovací komise nedokázala pochopit, proč se oba dva nekatapultovali... Na MIG 15 se však nejprve musí katapultovat instruktor na zadní sedačce, jestliže se nejprve katapultuje pilot, je osoba na zadní sedačce uvězněna . Nakonec vyšetř. komise došla k závěru, že stíhačka narazila, pravděpodobně do meterolog. balónu, což jí poškodilo ještě před dopadem  ).

Milan Halousek píše, že z několika dalších letadel, která se zde pohybovala, jenom jeden letoun nesledovala radarová kontrola, a to přísně tajný Suchoj SU-11, který prolétal tímto prostorem v čase havárie – místní obyvatelé viděli letadlo, kterému šlehal z ocasu oheň, jak se po přízemním letu prudce zvedá do mraků, navíc pět kosmonautů slyšelo charakteristický třesk přechodu letadla na nadzvukovou rychlost, napsal Milan Halousek. ( K tomuto závěru, že se Gagarinova stíhačka dostala do víru jiného letadla, došla i druhá vyšetřovací komise z roku 1989, v níž  byli kosmonauté Titov a Leonov, a gen. Bělocerkevskij, kteří trvají na druhém letounu, nadzvukovém Suchoji 11, jehož přítomnost na své radarové obrazovce potvrdil i jeden řídící z oné doby – této stíhačce, která se před Gagarinem nečekaně objevila, se Gagarin právě tímto prudkým manévrem vyhýbal) .

Leonovy trénované uši slyšely dva “výbuchy” , jedním mohl být onen “nadzvukový třesk”, a tím druhým bylo co ?

Leonov tvrdil,  že šlo o “nechtěnou  chybu pilota Suchoje 11” , ale to je komické : kdyby šlo jen o náhodu, musel by řídící vědět o tom, že oblastí poletí zbrusu nový supertajný nadzvukový letoun, a kdo by riskoval jeho let v tak malé výšce, když se pohybuje ve výškách kolem 10.000 km ? Jen nekalá mise může vysvětlit, že neměl být spatřen . Který skvělý pilot jej asi pilotoval ?  Později Leonov v rozhovoru uvredl, že ví, kdo stroj, který zabil Gagarina, pilotoval, že stále žije, ale že jeho jméno neuvede ( musel to být velmi zručný pilot, stopy vedou k Iljušinovi, kterého si SU vedení tímto činem, který spáchal pod vydíráním, zavázalo k mlčení o jeho obletu Země ).

To, že Gagarin nebyl v té době opilý  potvrzovaly dvě lékařské prohlídky, které v den letu podstoupil, a posmrtná pitva ( co asi pitvali, když se tělo nenašlo) . Wisnewski tvrdí, že Gagarin  nebyl schopen vykonávat funkci stíhacího pilota kvůli svému vážnému kraniocerebrálnímu zranění, ke kterému přišel po svém skoku z balkónu na své pokosmické dovolené na Krymu 1961 (i Kamanin uvádí, že usednutí Gagarina do pilotní kabiny stíhačky se jeho nadřízení snažili co nejvíce oddálit ), natož aby šéfoval sov. lunární misi.

Protože se Gagarinovo tělo nenašlo, Wisnewski spekuluje, že nervově labilního a vůči politbyru nevyzpytatelného Gagarina spíše zavřeli na psychiatrii, kde “skonal” na jaře 1990 ( Iljušin, jenž se dokázal postavit i svému prominentnímu otci, nebyl typem vraha ani z donucení ).

Brežněv se sice Gagarina zbavil , ale z jeho smrti učinil smrt “hrdinskou ” : “Gagarin zůstal ve stíhačce do posledního okamžiku, aby zabránil jejímu pádu na školu,”psal sovětský tisk .

První vyšetřovací komise pod politickým dohledem tajemníka ÚV Dimitrije Ustinova, bývalého Stalinova ministra obrany, všechny stopy zahladila, jak uvedl později Leonov, škrtala a přepisovala ve výpovědích svědků ( bylo zfalšováno svědectví Leonova, včetně jeho podpisu ) podle standardního postupu  : a) svalit vinu na mrtvé b) uplatit vysokým postem č platem ty, co znají pravdu c) upravit údaje a záznamy, aby všechna případná budoucí šetření vyzněla přinejmenším nejednoznačně.

A protože jde o standardní postup tajných služeb, hlavním vyšetřovatelem byl , světe nediv se, Vladimir Iljušin  (právě ten oznámil, že tělo Gagarina nebylo nalezeno, jen jeho prst ), kterého umlčeli významnou funkcí -  1971 se stal  šéfkonstruktérem Suchoje a hlavním zkušebním pilotem, kterým byl až do roku 1981, v 11/73 dostal navíc generálskou hodnost. 

Vdova obdržela jednorázovou výpomoc v částce 5.000 rublů a měsíční penzi 200 rublů plus 100 rublů měsíčně na každou dceru. Byla také vyznamenána Leninovým řádem, přesto jej při slavnostních stranických příležitostech nikdy nenosila.

Igor Kuzněcov byl nepřímo obviněn z Gagarinovy smrti – nejprve jej do vzduchu vůbec nechtěl pustit a poté mu bez řádného počtu nalétaných hodin umožnil vzlétnout, čímž se podpořily závěry Ustinovy komise , že “ šlo o chybu pilota vyplývající z prudkého manévru “ (s tím, že se pravděpodobně vyhýbali měřícímu balónu, který kvůli mrakům uviděli na poslední chvíli, viz The Guardian z 8.4.01) … SU kosmonauté v dopise Ustinovi vyjádřili svůj nesouhlas se závěrem komise, že příčinou havárie byla “chyba pilota “ .

Brežněv podrobnou zprávu komise o 30 svazcích prohlásil za supertajnou, vyšetřovací spisy o smrti Gagarina byly zpřístupněny až počátkem roku 1987.

Internetový deník Neviditelný pes uvádí, že v 3/03 bývalý důstojník KGB Andrej Pavlov (důstojník KGB téhož jména byl svého času šéfem dezinformací  v Afghánistánu, viz Mitrošin ) otiskl v deníku Komsomolskaja pravda v rámci Putinovy falzifikace dějin „tajnou“ zprávu Nikolaje Dušina z KGB, který v ní ukázal na „ pravé viníky“  Gagarinovy smrti – příslušníky  pozemního personálu, kteří letadlo „ špatně připravili a posádku špatně vedli“  …

Jistý Kurt Neder, jenž osobně znal Andreje Sacharova, v roce 1982 napsal rozhořčený dopis šéfredaktoru časopisu Natural Science, který 23.5.82 uveřejnil článek Margarety Strong o tom, že sov. Akademie věd souhlasí, aby se znovu otevřel případ smrti Gagarina a okolnosti jeho smrti byly objektivněji vyšetřeny …

Tento čtenář se jízlivě tázal, zda si redakce časopisu skutečně myslí, že jakékoliv nové vyšetřování ze strany sov. aparátčiků bude vedeno „objektivněji“, když byl Gagarin zavražděn na příkaz Brežněva  a inscenaci jeho vraždy provedl samotný Jurij Andropov, který vedl rozdrcení madˇarského povstání 1956, a který tím, že přidělil Sacharovi byt na Gagarinově třídě  ve městě Gorkij naznačil, že pro KGB nejsou žádní lidé nedotknutelní na to, aby je nemohla zkrouhnout, ani první člověk ve vesmíru, ani nositel Nobelovy ceny …

V roce 05 vyšetřovatelé předložili novou Putinovu “ hypotézu “ o příčině havárie : předchozí pilot (anebo omylem instruktor či Gagarin)  nechal otevřený větrací kabinový ventil , takže z kabiny unikal kyslík, a pro dekompresi oba muži nebyli schopni  stíhačku řídit, což by vysvětlovalo jejich pád střemhlav dolů  … (scotlandonsunday.scotsman.com/international.cfm).

Putin ve svém rozhodnutí z 4/07 nepovolil nové vyšetřování Gagarinovy smrti s tím, že k tomu nevidí žádné důvody ...

István Nemere v knize Gagarin a kosmická lež (Obzor 1990) poukazuje na to, že 

a) při své prvé velmi podivné tiskové konferenci Gagarin na otázku, co viděl ve vesmíru, vytáhl papír (i sov. novináři měli skript s jeho odpovědˇmi), a přečetl seznam toho, co ve vesmíru viděl … (James Oberg uvádí, že také prohlásil, že ve výšce  přes 100 km rozeznal vesnice, železniční koleje, zoraná pole, což mu záp. experti nechtěli věřit, a když to samé o dva roky později potvrdil v Mercury 9 Gordon Cooper, nevěřili ani jemu),

b) mj. prohlásil, že viděl Jižní Ameriku, a že byla nádherná – ale když nad ní letěl , byla zde právě noc, jestliže odstartoval v 9.07 ráno, jak tvrdil, takže mohl vidět jen černotu (Oberg tvrdí, že chybu udělal TASS, který napsal, že Gagarin přeletěl Jižní Ameriku 15 minut po startu, třebaže ji přeletěl až po 75 minutách, později TASS údaj opravil)

c) neseděly další oficiální časové údaje : nejprve letěl velmi rychle,poté se vlekl, protože jeho rychlost klesla sotva  na čtvrtinu původní ( třebaže se těleso po oběžné dráze pohybuje konstantní rychlostí) .

Po celé měsíce se v sovětském tisku korigovaly údaje o výšce (poslední verze nejvyšší výšky 302 km , Vostok měl max. toleranci výšky od Země 327 km, min. 181 km  ) ,rychlosti ( poslední verze 18.000 mil/za hodinu) , úhlu sklonu  (64.95 stupňů) ,apod.

d) Gagarin prohlásil, že ve stavu beztíže „probíhá všechno stejně jako za normálních podmínek“,

e) „jeho“ Vostok neuskutečnil celý oblet Země, chybělo 1.500 km, proto v Guinnessově knize rekordů z roku 1964 je jako první člověk,který obletěl Zemi, uveden Vladimir Iljušin (také proto,že Gagarin přistál na vlastním padáku, ne s modulem, Chruščov na tiskovce uvedl „ a přistál přesně tam, kde jsme chtěli“ , zatímco o Iljušinovi by musel říci :“ Přistál v Číně, která nám prvního kosmonauta odmítá vrátit …“ ),

f) chyběly jakékoliv fotografie (fotografie z přípravy letu a z kabiny Sověti dodali mnohem později, Wisnewski upozorňuje, že na většině z nich je Gagarin v parašutistickém , nikoliv v kosmickém obleku ), a jediný snímek ze startu vypadal, jako by jej pořídil dětský amatér, na startu nebyl přítomen ani jeden kremelský prominent, ani jeden novinář.

Neexistovala ani jedna fotografie dokumentující, že Gagarin na oběžné dráze byl.

Oficiální kruhy přiznaly, že do rakety zapomněly vložit fotoaparát – třebaže v té době musel být  Gagarin v malém kokpitu Vostoku připoutaný k sedačce , a mohl pohybovat jen rukama tak, aby dosáhl na řídící panel, a otáčet hlavou v přilbě , jedno okénko měl u nohou, druhé nad hlavou, takže fotit mohl, podle Nemereho, leda tak interiér … (Oberg tvrdí, že Sověti kvůli kauze s US špionážním letounem U2 a jeho sestřelením 1.5.1960, lhali, a že  Gagarin fotil, ale Gagarin na otázku novinářů : “Kdy budou zveřejněny fotografie, které Gagarin nafotil“ , po krátkém mlčení odpověděl, že „ s sebou neměl fotoaparát“ , později prohlásil, že fotoaparát měl  ).

Nicméně, i nepilotované lety měly fotografické kamery, a SU by si nenechal ujít skvělou propagandistickou příležitost ukázat Gagarinovy fotky z vesmíru, tak jako Washington ukazoval fotky z vesmíru od Sheparda .

Zatímco ne všichni věří, že Gagarin na oběžné dráze pět dní po Iljušinovi byl, voj. pilot German Titov v srpnu 1961 ve Vostoku 2 z kazachstánského kosmodromu  Bajkonur odstartoval, a ve 26 letech se stal nejmladším kosmonautem na světě , a prvním člověkem, který trpěl „kosmickou pohybovou nemocí /space sickness /motion sickness in space “ .

Jeho let, na rozdíl od letu Gagarina, zachytily všechny US monitorovací stanice, Army Ft.Monmouth Astro-Observation Centre, BBC Caversham monitorovací stanice, britská Jodrell Bank Radio Observatory,Francouzská národní rádiová obzervatoř  v Meudon, západoněm. Bochum, Torre Bert a další radiostanice.

Po úspěšném obletu Země Titov zastával až do důchodu (1992/57) různé vysoké funkce v sovětském kosmickém programu. 1995 se stal poslancem Dumy za Komunistickou stranu, zemřel podivně v roce 2000 při nástupu Putina ve své sauně na srdeční záchvat (65) .

Zatímco Gagarin údajně strávil v kosmu 108 minut, Titov 25 hodin (Zemi obletěl 17x) .

14.10.61 údajně zmizel ve vesmíru Ivan Gračov, možná spolu s další ženou,  v neoficiálním Vostoku 3, jejich úkolem bylo obletět Zemi a Měsíc  s konečnou trajektorií ve tvaru osmičky .

Oficiálně třetími (úspěšnými) sovětskými kosmonauty, kteří obletěli Zemi, byli Andrian Nikolajev, který letěl v srpnu 1962 ve Vostoku 3 ( a později ještě v Sojuzu 9) ,jenž jako prvý promluvil z vesmíru v přímém TV přenosu,  a Ukrajinec Pavel Popovič, který ve stejnou dobu v duálním letu letěl ve Vostoku 4.

Třebaže teplota ve Vostoku 4 byla 10 stupňů nad nulou a vlhkost 35%, a Popoviči byla velká zima a přepadla jej nevolnost, MOW po něm chtěla, aby na orbitu zůstal ještě 4.den, avšak nakonec jej stáhla dolů. Po návratu se oba kosmonauti zpili do němoty.

 

VALENTINA TEREŠKOVOVÁ

Byla 1961 vybrána do užšího výběru čtyř kandidátek ze 400 přihlášených ( požadavky byly stejné jako u mužů, věk do 30, výška do 170, váha do 70, ale ženy prodělaly jen minimální výcvik, který zahrnoval mj. 120 seskoků padákem a  pilotní výcvik ve stíhačkách MIG15UTI. Vážně se s nimi nepočítalo, první žena letěla jen z propagandistických důvodů ( v Moskvě se v té době konal Mezinárodní kongres žen, kterého se otřesená Těrešková s podlitinou na hlavě, hned po příletu musela zúčastnit).

19.11.63 let další ženy údajně skončil tragédií hned po startu, 1965 Koroljov uvažoval o duu Ponomarjova jako pilot a Solovjová jako „chodec“ ve vesmírném vakuu, 1969 byly ženy z kosmického programu vyřazeny.

Další žena, let. konstruktérka Světlana Savická, přesvědčená komunistka i po rozpadu SU, letěla až 1982, kdy se Moskva chtěla přizpůsobit smíšeným americkým posádkám raketoplánů.

Těreškovovou, usměvavou blondýnu,vybral Chruščov osobně . Její otec byl válečným hrdinou, který padl v boji proti německým fašistům, Valentina, členka aeroklubu, byla původní profesí dělnice (vychodila jen sedm tříd základní školy, později údajně večerně vystudovala technickou dvouletku ), ale hlavně byla tajemnicí místního Komsomolu, a později aktivní členkou KSSS,.

Valentina Těreškova letěla ve Vostoku 6  16.6. 1963 (26) nejen jako první žena, ale i jako první civilista .

Zemi obletěla proti své vůli 48krát, a strávila ve vesmíru tři dny, třebaže jí řekli, že její let bude trvat jen jeden den …

Její let byl poslední z řady modulů Vostok a odstartoval dva dny po Vostoku 5 , který vynesl na pět dní na oběžnou dráhu Valerije Bykovského (27), jenž měl ve vesmíru setrvat o několik dní déle, ale po 23. obletu mu vypověděl termoregulační systém, jenom spal, jeho puls byl 48-51, nekomunikoval se Zemí.

Dráhy obou kosmických lodí byly zvoleny tak, aby se Vostok 5 přiblížil na pouhých pět kilometrů k Vostoku 6, aby siTěreškovová 90 minut po startu  mohla v přímém TV přenosu popovídat s Bykovským a Chruščovem, ale že je na palubě žena, se svět pro jistotu dozvěděl až za těchto 90 minut po úspěšném startu …

Později zástupce Koroljova,Vasilij Myšin, prohlásil, že Koroljov vůbec nebyl spokojený s jejím výkonem, takže se neuskutečnil hlavní úkol letu : test manuálního orientačního systému lodi. Koroljov jí zakázal na cokoliv na přístrojové desce sahat, protože Těrešková byla ve stísněném prostoru kabiny Vostoku, která by se dala přirovnat k přednímu sedadlu osobního automobilu,  podle slov Myšina, „psychicky na dně, a propadala střídavě hysterii a apatii. Její výkonnost klesla na pouhých 15% (u trénovaných kosmonautů klesne na 50%), neřídila se pokyny ze Země a málem nedokázala s kosmickou lodí ani přistát , na poslední chvíli ji z ospalé lethargie dokázal probudit až Kamanin. Sama Těrešková prohlásila, že ji přepadla velká únava a nevolnost,zvracela ( na přistávací základně rozdala své kosmické příděly potravin přihlížejícím, aby se nepoznalo, že během tří dnů nic nejedla). Katapultovala se ve výšce 6 km ( během tohoto manévru, kdy vylétla na sedačce z kabiny Vostoku, si málem urazila hlavu, protože ji zapomněla zaklonit, nad čelem měla viditelnou krvavou podlitinu a modřiny na tváři, které zamaskovala SU maskérka ), a do kazachstánské stepi, zcela vyčerpaná, dosedla na vlastním padáku.

Koroljov si po jejím přivezení vyžádal rozhovor s ní bez přítomnosti KGB důstojníka, vyšla z jeho kanceláře uplakaná, a Koroljov poté odmítl jakékoliv další ženské kandidátky.

V pozdějších rozhovorech Těreškovová již jen lhala, mj. že plula v beztížném stavu, třebaže po celou dobu byla upoutána v křesle. Těreškovová se poté stala SU propagandistkou, která se svými kolegy přerušila veškeré styky.

Stala se stranickým vlastnictvím paranoidního Chruščova, který ji v listopadu 1963 v přímém TV přenosu provdal za jediného svobodného sovětského kosmonauta, o osm let staršího Andriana Nikolajeva (Nikolajevovi přezdívali Železný muž, protože v izolační  komoře ticha, kde nelze ničím počítat čas, jako jediný z kosmonautů vydržel celé čtyři dny), a šel jim za svědka.

Po narození dcery Jeleny 1964, která vyrůstala pod bedlivým dohledem lékařů, se jejich manželství rozpadlo, ale rozvedli se až 1982 po smrti Brežněva .

Přestože Terešková začala hned po svatbě značně pít, oficiálně s úspěchem vystudovala Žukovského Air Force Academy ( aby ne, od roku 1966 byla členkou  Nejvyššího sovětu a členkou Světové rady míru,  a místopředsedkyní Mezinárodní demokratické federace žen), a stala se 1969 raketovou inženýrkou (!), a zároveň členkou ústředního výboru strany. Do důchodu odešla až v roce 1997, poté co jí to Jelcin prezidentským usnesením nařídil. Až ve svých 70 letech Těreškovová uvedla, že návrat Vostoku 6 byl špatně naprogramován, že by její kabinu motory vynášely vzhůru místo k Zemi, a že proto ústředí poslalo do programu lodi rádiem opravu.

Ani po rozpadu SU neztratila  svoji mez. prestiž, např. obdržela titul Největší ženy minulého století  (bbc.co.uk/europe) . Její druhý manžel dr. Šapošnikov zemřel v roce 1999.

Terešková, spolu s kosmonauty Nikolajevem, Leonovem a Beregovovem, 22.1.1969 jen o vlásek přežili pokus o atentát na Brežněva , o který se pokusil armádní důstojník Viktor Iljin.

 

Alexej Leonov

se v březnu 1965 stal prvním člověkem, který se ve vesmírném vakuu  „prošel „ , a to v TV přenosu. Upoután pětimetrovým lanem, vzdálil se od lodě na tři až pět metrů na 12 minut a měl velké štěstí, protože jeho kosmický oblek se nafoukl tak, že nemohl prolézt zpátky. Naštěstí se mu podařilo otevřením ventilku vypustit trochu tlaku ze skafandru, ale po prolezení záklopka již tak dobře netěsnila, takže kontrolní systém kabiny netěsnění vykompenzoval zaplavením kabiny ze 45% kyslíkem, čímž se v kabině vytvořily maximálně riskantní podmínky pro požár. Navíc se zablokovala automatika, takže Běljajev musel ručně zahájit sestup. Dopadli neplánovaně do zamrzlé tajgy, 180 km od Permu.

1971 měl být velitelem tragického letu Sojuzu 11 na orbitální stanici Saljut 1 ( ve skutečnosti šlo o vojenské stanice Almaz), ale jeho posádka musela být nahrazena záložní posádkou, protože Valerij Kubasov, člen jeho týmu, se dostal do podezření, že má TBC.

Tříčlenná posádka Sojuzu 11 zahynula : 30 minut před vstupem do atmosféry  po odpálení orbitálního modulu se v důsledku otřesu předčasně uvolnil jeden ze dvou odvětrávacích ventilů, s únikem atmosféry došlo k prudkému poklesu tlaku a tříčlenná posádka se udusila ve vakuu, které v kabině trvalo 15 minut (do bezvědomí upadli již po 15 sekundách). Neměli ani lehké skafandry, protože by se v nich nevešli do kabiny, která byla jenom pro dva …

Přesto se Leonov ještě dočkal významné mise -  velel sovětským kosmonautům, kteří se zúčastnili první společné Apollo-Sojuz mise v Sojuzu 19 v roce 1975.

Od 1976 do 1982 Leonov šéfoval výcviku kosmonautů, v roce 1991 odešel do důchodu, a stal se předsedou jedné investiční společnosti v Moskvě.

8.9.1980 zahynul v troskách Jak 38 Oleg Kononěnko, který měl být pilotem raketoplánu Buran, a 24.10.1980 zahynul ve stíhačce MIG-27 Leonid Ivanov, vybraný pro kosm. výcvik v roce 1978.

Letecká konstruktérka a zatvrzelá komunistka Světlana Savická*1948, jejíž otec byl maršál letectva, letěla do vesmíru jako oficiálně druhá žena v roce 1982 (34), spolu s Leonidem Popovem a Serebrovem.

Již od 16 skákala s padákem ve výsadkářském klubu, později se stala držitelkou světových rekordů.

Jména všech kosmonautů adeptů byla přísně utajována – jestliže se jejich jména nedisciplinovaností z jejich strany či jiným způsobem dostala do tisku ( např. tisková agentura Novosti 1965 o dvou z nich napsala, že se zúčastnili kosmického výcviku, a také americká NBC v roce 1968 uveřejnila jména tří z nich  ), nejenže okamžitě skončila jejich kosmická“ kariéra“ , ale stali se v SU psanci na zbytek života : veškerá databáze o nich byla z kosmického programu vymazána, byli vyretušováni ze všech společných fotografií, někteří měli podivné smrtelné havárie, např. Grigorije Neljubova, který údajně propadl alkoholismu, 1966 přejel u Vladivostoku vlak.

Grigorij Neljubov, Ivan Anikejev a Valentin Filatyjev byli v 3/1963 zatčeni milicí pro výtržnost spáchanou v opilosti – odmítli se milici omluvit za urážky, proto milicionáři jejich zatčení nahlásili jejich velitelům. Byli okamžitě propuštěni z řad kosmonautů, a vrátili se zpět do armády jako vojenští piloti.

James Oberg připouští, že Sověti o některých aspektech Gagarinova letu lhali, tak jako lhali o svém kosmickém programu : lhali o „úspěchu“ „vědecké“ sondy Věnera 1(4.2.61), se kterou ztratili spojení dříve než Venuši dosáhla, lhali o svém kosm. programu určeném „ výlučně“  k mírovým účelům, zatímco do něho vypouštěli špionážní družice a protidružicové rakety, přičemž jejich Fractional Orbital Bombardment System, píše Oberg, byl do očí bijícím porušením smlouvy o zákazu umístˇování jad.zbraní a jiných zbraní hromadného ničení v kosm.prostoru z 1967 (smlouva o využívání kosm. prostoru) . Lhali o prvních nezdařených startech směrem k Venuši a Marsu, o Luně 15 a 18, o Sojuzu 1 a 11.

Wisnewski prohlašuje, že „ vysoký standard lhaní sov. politické kultury se stal vzorem pro Washington, který 1969 oplátkou za své mlčení v kauze pouhého „padákového skokana“ Gagarina nasimuloval přistání na Měsíci, z něhož neexistuje, podobně jako z Gagarinova letu, ani jeden autentický snímek … „ .