Andrea Kostlánová

Štábní kpt. František Fárek – 15.3.1939

14. 03. 2012 17:33:34
Po rozpadu dualistické monarchie rakousko-uherské bylo Madˇarsko/H jako nástupnický stét uherské části císařství podrobeno klauzuli mírové smlouvy podepsané 4.6.1920 v zámku Trianon u PAR. Muselo uznat hranice sousedních zemí a vzdát se v jejich prospěch Slovenska, Burgendlandu (A) , Chorvatska a Slovinska (YU) , Banátu (YU+ R) , a Sedmihradska ( R) .

Smlouva omezovala H ozbrojené síly na 35.000 mužů profesionální armády, a výslovně zakazovala vytváření a výcvik záložních jednotek ...

H ozbrojené síly nesměly mít letouny, tanky, a těžké dělostřelectvo, zákaz postihoval výrobu automatických zbraní, smlouva rušila vojenské školy ...

Na dodržování těchto zákazů v Budapešti po sedm let dohlížela mezispojenecká vojenská komise, ale tajnému výcviku a vyzbrojování nezabránila ...

Po potlačení madˇarské republiky rad se v zemi chopila moci skupina segedínské "kontrarevoluce", vedená admirálem Miklosem Horthym,která zrušila republikánskou ústavu, a po dvou neúspěšných pokusech Karla Habsburského o restituci Rakousko-uherské monarchie, zůstalo H královstvím bez krále s admirálem Horthym v regentské funkci „zemského správce“ ...

Jeho pravicová diktatura přijala revizionistická hesla, a volala po sjednocení všech zemí „svatoštěpánské koruny“ ...

Militantní formace se před spojeneckou komisí kamuflovaly jako policie, četnictvo a říční strážní útvary na Dunaji a Tise, budoucí vojáci se cvičili v rámci hasičských sborů , vojenští letci dostávali výcvik v rámci civilní letecké dopravy ...

Nepovolená bojová vozidla byla ukryta v policejních garážích ...

Zákon o branné povinnosti admirál Horthy obešel zvláštním výnosem o ochraně veřejného pořádku, který při ohrožení vlasti zavazoval každého občana od 18 –50 let vykonávat tzv. veřejnou službu ...

Madˇarskou rozvědku založil a dlouhá léta řídil rodilý Čech s cítěním „uherského Rakušana“ , považovaný za nejtalentovanějšího zpravodajce v oboru dešifrování a rádiového odposlechu , bývalý podplukovník rak. genštábu, Heřman Pokorný (1882-1960).

Během zářijové ofenzívy na východní frontě v roce 1914 tehdejší kpt. Pokorný prokázal vynikající služby velitelství 4.rak. armády, když za necelé tři dny rozlouskl kód, který používala carská STAVKA pro nejtajnější depeše ...

Pokorného skupina ( nadporučík Marchesetti a podpluk. Zemánek) v nejrušnějších dnech války zpracovávala až na 30 zachycených radiogramů , přestože ruské velení často měnilo šifry - do roka a do dne se stal majorem, vzápětí podplukovníkem ...

Podstatně přispěl k nástupové operaci na Saně,první bitvy o pevnost Przemyšl, a střetnutí na řece Stryj .

Po zahájení operací proti Rumunsku se Pokorného skupina přestěhovala do Sofie .

Koncem roku 1917 Pokorný zastupoval zájmy rak. armádního velení při vyjednávání se sovětskou delegací v Brestu Litevském ...

Rozpad monarchie Pokorného těžce zasáhl. Stáhl se do ústraní, přerušil staré kontakty, a nové nenavazoval.

Koncem roku 1918 projevil o jeho zpravodajské schopnosti zájem gen. Alois Podhájský, bratislavský zemský velitel.

Dozvěděl se totiž od pluk. Vitouška, jenž s Pokorným studoval na vídeňské Válečné akademii, že se proslulý šifrant usadil v Madˇarsku,

V 1/1919 se zjistilo, že se přestěhoval na svůj statek v Gödöllö, východně od BUD.

Gen. Podhájský poslal Pokornému písemnou nabídku, ten však krátce před tím, přistoupil na velmi lukrativní nabídku admirála Horthyho, jenž jej povýšil do hodnosti generála a šlechtického stavu, daroval mu dědičné latifundium v Gödöllö ...

Pokorný se tak stal nejlépe placeným státním zaměstnancem H, kterému do roka a do dne založil vojenskou zpravodajskou službu, jejíž expozitury byly při štábech brigád pohraniční ostrahy,které vznikly z celní a pohraniční služby.

Celkem jich bylo 7, každá se skládala z 5 praporů pěchoty, jedné roty cyklistů, jedné roty technických služeb, a oddílu lehkého dělostřelectva ...

Při každém vyšším velitelství fungovala zpravodajská expozitura ,která řídila práci utajených agentur na pohraničních přechodech, při celních služebnách,na společných hraničních nádražích ( Stoliční Bělehrad pro jižní Slovensko,Miškovec pro východní Slovensko,Košice, malá PAR východu pro Podkarpatskou Rus) ...

Stovky agentů (chodci, informátoři, tipaři, kurýři a rezidenti) těžily z jedné obrovské výhody : pohybovali se mezi svými v prostředí madˇarské menšiny ( navíc spousta členů slovenských rodin sloužila v madˇarské armádě )...

Miškoveckou špionážní ústřednu řídil major Elemér Polnisch,což nebylo jeho pravé jméno – měl pod sebou tři služebny.

Nařízením číslo 96 z roku 1919 byla v Madˇarsku vyhlášena vojenská diktatura, všechny civilní záležitosti přešly do rukou armády,která povolila lesníkům držení loveckých zbraní (personál lesní správy byl velmi početný) .

Jak vznikala čsl. zpravodajská služba : oficiál Zdeněk Řípa vedl kartotéku informátorů 2.oddělení pěší divize v Košicích ( madˇa rským zběhům ČSR poskytovala azyl) ...

Do 2.oddělení hlavního štábu v PRG, které vedl pluk. Soukup, šéf zpravodajské sekce madˇarské skupiny, v 11/29 nastoupil František Fárek.

Byl v něm i polský zpravodajský přidělenec, jistý major .

Pravou rukou šéfa expozitury v Liberci byl jistý Čmolík, který pro svoji perfektní němčinu později pracoval jako překladatel pro Gestapo v „Pečkárně“ ...

Pro čsl. rozvědku pracoval i Emil Günzel, kterého Gestapo sebralo v roce 33, v roce 42 padl na východní frontě ...

22.9.38 se konala obrovská manifestace Pražanů před parlamentem, 23.9.38 byla vyhlášena mobilizace, 2.oddělení v noci odjelo do Brna/BRQ, ve Vyškově u BRQ (račický zámek) byl hlavní štáb zpravodajského oddělení čsl. armády ...

Mobilizace probíhala i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, 27.9.38 ve zbrani stálo jeden a půl miliónů mužů ( plné bojové počty), zatímco k čsl. hranicím se stahovaly říšskoněmecké divize , jak oznamoval čsl. vojenský atašé v BER pluk. gnšt. Antonín Hron (1891-1945) ...

30.9.38 kapitulace v Mnichově, mnozí čsl. důstojníci plakali, jiní sprostě nadávali ...

V 10/38 bylo rozpuštěno zpravodajské oddělení (2.odd.) ve Vyškově, přestěhovalo se tudíž ilegálně zpět do PRG, výzvědné zpravodajství proti Německu již v této době bylo oficiálně zakázáno ...

5.10.38 abdikoval prez. Beneš, a po krátkém pobytu v Sezimově Ústí odletěl do LON.

K armádě pronesl projev před odchodem z činné služby gen. Ludvík Krejčí (1890-1972).

Z armády odcházely prominentní osoby z předmnichovského režimu.

V 1/39 na nátlak Němců (něm. voj. atašé v PRG pluk. Touissant a něm. velvyslance Eisenlohra) odešel z funkce přednosty 2.oddělení pluk. František Hájek (1894-1943), který odešel jako voj. atašé do Haagu, na jeho místo nastoupil pluk. František Moravec (1895-1966), bezbřehý kariérista, dopustil se celé řady chyb, obvinil např. generála Lva Prchalu (1892-1963) z velezrady, šetření jeho obvinění prohlásilo za nepodložené.

Intrikami se pluk. Moravci podařilo vymanévrovat pluk. Soukupa, a na jeho místo usedl sám ...

Již počátkem 3/39 se čsl. rozvědka/2.odd. dozvěděla o plánu obsazení Rest Tschechei od UK a francouzské tajné služby ( major Harold Gibson), jejich informace však byly velmi nepřesné , 11.3.39 okupaci zbytku ČSR potvrdil přesnými informacemi agent čsl. rozvědky A-54 Paul Thümmel.

Zástupce náčelníka čsl. vojenského genštábu gen. Fiala a ministr zahraničí Chvalkovský informace agenta A-54 označili za „výplod německé propagandy“ ...

14.3.39 tzv. Moravcova jedenáctka odletěla do LON, ale nechali v ČSR svoje rodiny, jejich odsun zajištˇoval kpt. Fárek.

Pluk. František Moravec byl po návratu do vlasti v roce 45 jmenován generálem a velitelem divize v Mladé Boleslavi, v roce 48 emigroval do Německa, kde pracoval jako poradce Gehlenova špionážního centra, poté jako poradce Pentagonu ve Washingtonu.

Členové jeho buňky byli ti, kteří byli přímo napojeni na agenta A-54, mj.

Pluk. Oldřich Tichý, vojenský atašé ve CH

Major Karel Paleček v LON organizoval výsadky do protektorátu .

Major Dítě

Kpt. František Fryč působil v pařížské expozituře

Major Josef Bartík , rovněž pařížská expozitura, měl názorové neshody s Moravcem

Major Alois Frank expozitura v NL

Kpt. Josef Fořt, pařížská expozitura

Kpt. Vladimír Cigna

Kpt. Václav Sláma

Kpt. Jaroslav Tauer

15.3.39 kolem desáté hodiny dopoledne napochodovali do budovy čsl. genštábu promrzlí němečtí pěšáci s karabinami na řemeni.

Za nimi přijela skupina důstojníků wehrmachtu – vedl je čsl. důstojník německé národnosti ...

Do kanceláře přednosty 2.oddělení vpadl major abwehru, a striktně zde sedícího plukovníka Svobodu vyzval, aby zařídil vyklizení místností, které měl již na papíru ( v budově čsl. genštábu se abwehr skvěle vyznal) ,

Pluk. Svoboda jej zavedl k přednostovi.

V 10.45 dorazil důstojník abwehru Schmalschläger v doprovodu rytmistra von Riesena.

Plukovník Havel je zavedl ke kpt. Fárkovi – Fárek zástupcům říšského abwehru škodolibě ukázal prázdné sejfy a pancéřové skříně, a dokonale vybílený archív.

Schmalschläger projevil hluboké zklamání, a poznamenal :“ Das konnte ich erwarten!“ ...

Kpt. Fárek, Longa a Čáslavka po okupaci nasbírané informace posílali do LON přes francouzskou ambasádu ( 2 vojenští atašé/přidělenci pluk. d ́Abord + Henri Gouyou) , která v PRG hrála mrtvého brouka, a v ničem se víceméně neangažovala ( velvyslancem byl Victor Léopold de la Croix) , třebaže informace nasbírané pohrobky 2.oddělení hojně využívala ...

16.3.39 ( některé prameny uvádějí 15.3.) odbočilo z Velvarské třídy (za komunistů Leninova, dnes Evropská) do budovy bývalého čsl. genštábu německé auto – přijel admirál Wilhelm Canaris, aby si obešel terén.

Doprovázel jej bývalý rakouský vojenský atašé v PRG pluk. Longin.

Přednosta zahraniční skupiny 2.odd. podpluk. Svoboda uvedl, že admirál Canaris oplýval zdvořilostí, a „taktně“ zašel i k pluk. Havlovi, přednostovi 2.odd.

Štkpt. Fárek však prohlašuje, že líčení návštěvy admirála Canarise v budově bývalého čsl. genštábu se nezakládá na pravdě : admirál se vůbec nenamáhal prohlídkou nějakých místností, ani je nenechal zapečetit, ani se nezajímal, natož aby se hrabal v hromadě ještě doutnajícího popela na nádvoří budovy, kde se pálily dokumenty, které neměly přijít do německých rukou ...

17.9.39 si kpt. Fárka zavolal náčelník pražské služebny abwehru, a velice důrazně, ale korektně mu vyčinil, že nechal spálit celý zpravodajský archív .

Také vyslovil podiv nad odletem Moravcovy „jedenáctky“ s tím, že jim „ od abwehru nic nehrozilo“ ...

Nicméně vzápětí došlo k velmi ostré diskusi mezi německými důstojníky a plukovníkem Havlem.

Fárkova skupina ("Tři konšelé") , se kterou pracoval i vynikající znalec německé armády podpluk. Tomáš Houška, dodávala informace o německé armádě i polskému velvyslanectví v PRG .

GESTAPO se nejprve soustředilo na likvidaci nejnebezpečnějšího protivníka - vojenského odboje .

Období relativního klidu pod dohledem důstojníků pražského abwehrstelle ( příslušníci zpravodajské služby byli po 15.3.39 „amnestováni“ , tj, zpravodajská činnost proti Německu do 15.3.39 byla „odpuštěna“ ) skončilo 19.4.39.

Poměry se změnily přes noc, když vojenskou správu okupovaného území vystřídaly říšské civilní a policejní úřady ...

Šéf pražské služebny abwehru major Simon kpt. Fárka upozornil, že tu tedˇbude panovat Gestapo, a varoval ho :“ My jsme nad lesčíms přimhouřili oči, ale Gestapo pro vaše „podnikání“ mít pochopení nebude „ ..., a podal mu ruku s tím, že mu „ v dalším podnikání“ přeje „ hodně štěstí“ ...

20.4.39 kpt. Fárka navštívili chlápkové od Gestapa, kteří se jej přísliby velkého platu snažili nalákat ke spolupráci , když odmítl, přišli za pár dní znovu, a obrátili mu byt vzhůru nohama – hledali vysílačku.

Po domovních prohlídkách následovaly tzv. svědecké výslechy .

25.8.39 Gestapo zatklo vedoucího tiskového odboru předsednictva vlády, ministerského radu dr. Zdeňka Schmoranze, odborového radu dr. Osvalda Svobodu, jeho zástupce, bývalého majora genštábu Josefa Vaise, a všechny tiskové referenty v Čechách a na Moravě, k lavinovému zatýkání došlo na základě zrady – jedním úderem Gestapo/tajná policie/ zničilo rozsáhlou organizaci vojenského odboje (Schmoranzova skupina , usnesením ministerského rady z 29.3.39 byla u okresních úřadů vytvořena místa tiskových referentů, a obsazena bývalými tiskovými a zpravodajskými důstojníky, ale také i naprostými laiky) ...

Tato „tisková sítˇ „ byla zahrnuta do vojenské zpravodajské organizace Obrana národa ...

Dr. Zdeněk Schmoranz, dr. Osvald Svoboda a major Josef Vais byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni, ostatní byli odsouzeni k celkovému trestu 215 let ...

17 z nich útrapy nepřežilo, zahynuli v koncentračních táborech.

Zpravodajce 2. odd. něco varovalo, aby s touto odbojovou sítí nevstupovali do spojení – první obětí z Fárkovy skupiny se stal major Bohumil Klein , bývalý vojenský atašé v BUD, jenž vedl moravskou skupinu „tiskových referentů“ ...

Majora Kleina Gestapo nejprve uvěznilo v Brně na Špilberku, počátkem 10/39 ho převezli na Pankrác, kde se dostal do rukou pověstného surovce komisaře Gestapa Fleischera.

Po dvou celodenních výsleších v Petschkově paláci, při kterých jej Fleischer zpola umlátil, protože žádná jména (na rozdíl od Julka Fučíka) nevyslovil, spáchal sebevraždu.

Výše zmíněný expert na německou armádu, podpluk. Tomáš Houška se začal Gestapa bát a mít deprese, pluk. František Moravec mu proto z LON poslal diplom s uznáním za jeho práci pro vlast, který se mu stal osudným - nespálil jej, ale schoval si ho, při domovní prohlídce jej našlo Gestapo, při výslechu u Fleischera také major Houška spáchal sebevraždu.

6.11.39 když se Fárek večer vracel domů do Střešovic, měl špatnou předtuchu – od stanice tramvaje se mu na paty pověsili dva chlápci, a doma mu Gestapo opět obrátilo byt vzhůru nohama ( na Suchdole u PRG si s manželkou stavěli rodinný dům, měli dvouletého syna) ...

Doma na něj čekal kriminální asistent Karl Herschelmann , podřízený Oskara Fleischera ( *1892, datum úmrtí není uvedeno, od roku 42 velení pražské služebny Gestapa převzal dr. Gerke, bývalý šéf Gestapa v Breslau/Wroclav,Vratislav ) – Gestapo v jeho bytě „konečně“ našlo , co hledalo : šifrovací klíč a seznam krycích adres ...

V 21.00 jej Herschelmann předvedl před komisaře Oskara Fleischera (Fárek komisařovy sadistické metody znal z Čmolíkova vyprávění, jenž v "Pečkárně" tlumočil, takže věděl, co ho čeká) , za to, že nepozdravil Heil Hitler, ale „Dobrý večer“, mu Fleischer nařídil 100 dřepů - odmítl s ohledem na své bolavé koleno.

Fleischer i Herschelmann jej obušky srazili na zem, kopali jej do žeber, mlátili jej obušky, a tloukli pěstˇmi do obličeje. Vyrazili mu dva zuby, přesto odpovídal, že neví, proč je zatčen ...

S rozmlácenou hlavou, ve které mu hučelo, kdy sotva viděl, jej k ránu převezli na Pankrác – do samotky jej bachař srazil ze schodů ...

Ráno mu bachař vynadal za rozbitý džbán a chodbař mu dal kmínovou polévku a suchý chléb.

Bachař svolával ty, kteří byli předvoláni k výslechu, byl mezi nimi i vojenský odbojář ............... (viz Fárkova kniha) , jenž trpěl z vnitřních poranění , způsobených Fleischerovým týráním při výsleších, strašnými bolestmi : doktor mu směl dát utišující lék, jen když řekl další jména – Fleischer se tak po každém jeho výslechu dozvěděl nová jména vojenských odbojářů – 15.12.39 tak na Pankrác přibyli Houška, Budík a Longa , které Gestapo zatklo 14.12.39 ...

21.12.39 podpluk. Houška, kterého od výslechů u Fleischera pokaždé vynášeli umláceného do bezvědomí na nosítkách, po sedmi dnech nepřetržitých výslechů u Fleischera vyskočil z okna ...

„Naštěstí“ pro vojenský odboj dotyčný z bolestí mluvící neštˇastník zemřel na svá zranění 20.3.1940.

Byl prosinec 1939, a Fárek se stále nepřiznal , třebaže Fleischer nasadil do jeho cely dva informátory, ale Fárek je hned na informátory odhadl .

28.12.39 komisař Zrůda Oskar Fleischer (jenž se vyznal z „ lásky“ k Julku Fučíkovi) Fárka konfrontoval s výpravčím vlaků Vilémem Truníčkem, který vojenskému odboji dával informace o německých vojenských transportech.

Truníček ani mrknutím oka nedal najevo, že Fárka zná.

Fleischer :“ Znáš tohoto muže ?“ Fárek :“ Ano, je to plukovník genštábu BK, znám jej z Košic, kde působil jako pobočník velitele brigády.“

Fleischer zalapal po dechu, a nebyl schopen slova, zatímco výpravčí byl dojat.

Vyvedli je oba najednou, a tím pro ně případ skončil.

U soudu Truníček dostal „pouze“ dva roky vězení.

Poslední týden v 3/40 se mladý štábní kpt. Longa pokusil o útěk – vyskočil z vězeňského auta při převozu z Pankráce do „ Pečkárny“ – bývalo by se mu to podařilo, kdyby mu český strážník nezastoupil cestu ...

Druhý den po tomto pokusu o útěk si Fleischer nechal předvést oba - Longa i Fárka. Nejprve šel k němu Longa, velmi hezký muž – vynášeli jej na nosítkách, v obličeji nebyl k poznání , samá krev a podlitina, měl vytrhané všechny vlasy.

I na Fárka se Fleischer vrhl s takovou zuřivostí, že se probral, až když ho polévali vodou. Výslech se točil kolem spojení s LON.

Fárek po tomto výslechu několik měsíců chodil shrbený – pro bolest v boku a v zádech se nedokázal narovnat.

Po sérii úmorných výslechů v Petschkově paláci u Oskara Fleischera, byli oba zpravodajci Fárek a Longa v polovině 5/40 na pokraji svých fyzických a psychických sil ...

Mezi vězni se šuškalo, že Fleischer používá nějakou drogu „pravdy“ , která snižuje psychickou odolnost ...

Aby získali čas a nabrali trochu sil, rozhodli se pro „dílčí přiznání“ - „ Ano, pomohli jsme Čáslavkovi dostat rodiny důstojníků Moravcovy „jedenáctky“ do ciziny, ale čistě jen z přátelství, spojení s cizinou jsme neudržovali, a neviděli jsme v tom nic špatného, proto jsme zůstali v Protektorátu „ ...

Učinili tento krok v hodině dvanácté před svým totálním fyzickým a psychickým kolapsem, a kupodivu to zabralo.

Fleischer i jeho poskok Herschelmann sice tušili nějaký úskok, ale vyvrátit jejich výpovědˇ nedokázali.

3.9.40 byl Fárek a Longa u posledního výslechu u komisaře Fleischera, jenž je vyzval, aby se ke všemu přiznali, protože pojedou do BER k lidovému soud/volksgericht, kde je přiznání polehčující okolnost, sarkasticky tvrdil ...

Jestliže mu všechno přiznají, povolí jim návštěvu rodin, v opačném případě se s nimi již neshledají ...

5.9.40 je oba naložili do kamiónu s plachtou, a odvezli do Dráždˇan – ve zdejší věznici dělal k jejich překvapení chodbaře major Josef Váňa ...

12.9.40 byl kpt. Fárek poprvé předveden k výslechu před soudce dr. Preussnera, jenž po dlouhém a vyčerpávajícím výslechu nadiktoval písařce protokol, a Fárkovi nařídil, aby jej podepsal .

Když mu Fárek řekl, že si jej nejprve přečte, začal ječet, a s prásknutím dveří odešel z kanceláře ...

Při čtení přišel na několik závažných nepřesností, sdělil to písařce, a ta , ku jeho velkému překvapení, mu dala dobrou radu :“ Trvejte budˇ na opravě nebo na přepsání, a nedejte se zastrašit výhružkami pana soudního rady “ ...

Když se dr. Preussner vrátil, požádal jej o přepsání protokolu, ale než stačil domluvit, soudní rada opět začal ječet, předvolal stráže, a nechal jej odvézt do vězení.

Odpoledne si jej zavolal zpět, a písařka provedla podle Fárka opravy .

Dr. Preussner se ale Fárkovi pomstil – do jeho spisu vlastní rukou napsal :

“ Zdráhal se vypovídat pravdu, že udržoval spojení s důstojníky, kteří odešli do zahraničí „ ...

Fárek se prozatímně před svým soudem ocitl v káznici Golnow, ze které jezdil často k berlínskému soudu svědčit – „ Káznice byla čistá a řádně vedená, těšil jsem se vždy od soudu na návrat do ní „ ...

14.6.41 svědčil u lidového soudu v BER proti bývalému agentovi čsl. rozvědky – chtěl mu pomoci, tak jej u soudu představil jako zpravodajského podvodníka, „který byl našemu 2.oddělení spíše ku škodě než k užitku, a nebýt mnichovské dohody, neušel by trestnímu stíhání “ - lidový tribunál vzal jeho vyjádření za bernou minci, a vyměřil mu „jen“ několik let káznice ...

5.11.41 Fárkovi soudní úředník doručil obžalobu, a poučil ho o možnosti vypůjčit si od vězeňské správy trestní zákoník, ke studiu obžalovacího spisu mu dali tři dny.

Fárkovi známí v Praze/PRG mu vyhledali advokáta.

Koncem 11.41 do Golnowské káznice přivezli Longa, a šoféra francouzského velvyslanectví Zárubu, kteří byli souzeni s Fárkem.

4.12.41 je dopravili do budovy lidového soudu na Bellevuestrasse, cestou spolu nesměli mluvit, v soudní budově drželi každého zvláštˇ...

Auditorium bylo obsazeno do posledního místa studenty policejního učiliště.

Do lavice svědků zasedli komisař Oskar Fleischer a dr. Preussner , oba se mračili jako bubáci.

Fárek se ve vlastním zájmu snažil vzbudit dobrý dojem, na otázky odpovídal rozvážně, leč pevně ( přísedícími byli generálmajor zemské policie Meissner a SA-brigadeführer Keller) , Fárek připomněl i svoji minulost důstojníka rakouské armády , podotkl, že kariéristu pluk. Moravce nesnášel, a s francouzským vojenským přidělencem v PRG se znal jen povrchně, protože vůči Francii pocitˇoval po Mnichovu zatrpklost ...

Nakonec se jej předseda senátu zeptal, jak s ním zacházeli na pražském Gestapu.

Fárek se zamyslel, bál se , aby pravdivou odpovědí jednak nesetřel dosavadní dojem, a jednak aby nevyvolal další útok na svoji osobu ze strany státního zástupce, kterého svojí výpovědí velmi rozdráždil.

Proto po krátkém zaváhání odpověděl :“ Pane předsedo senátu, prosím, abych na tuto otázku nemusel odpovídat“ ...

Komisař Fleischer ze svého místa rozčileně vykřikl :“ Žádná odpovědˇje také odpovědˇ !“

Přísedící se na sebe podívali, a státní zástupce se na Fleischera zamračil.

Za chvíli Fleischer svědčil proti Fárkovi, a tento žasnul, co všechno proti němu uváděl, třebaže neměl žádné důkazy. Tvrdil, že je Fárek hartnäckiger Lügner/zatvrzelý lhář, který při výsleších soustavně klamal policejní orgány, a neskutečně zarytý český šovinista, který je zavilým nepřítelem všeho německého ...

Když mu došel dech, zahrozil na Fárka pěstí s tím, že je největší český gauner, se kterým se kdy potkal - vysloužil si tím předsedovo napomenutí , aby se choval klidně ...

Dr. Preussner se omezil na nejnutnější – ve svém posudku o Fárkovi prohlásil, že se zdráhal mluvit pravdu, choval se vzpurně a drze ...

Štábní kpt. Longa vypovídal krátce, měl potíže s některými německými výrazy, ale naprosto shodně s Fárkem ...

V jeho případě se Fleischer omezil na několik všeobecných obvinění a urážek.

Zárubovo vystoupení rozbilo klidný chod soudního přelíčení.

Neváhal nazývat věci pravým jménem, a místo o „ tvrdém nátlaku“ mluvil o kopancích do žeber, pěstích do obličeje, mlácení obuškem do hlavy, lámání prstů, zasouvání velkých třísek pod nehty, pálení třísel cigaretou a vytrhávání vlasů – soudní tlumočník s podivuhodnou přesností Zárubovy výroky překládal, předseda senátu byl rudý hněvem, a několikrát Zárubu okřikl, ten však mluvil dál o tom, že je Fleischer patologický sadista, popřel všechny své výpovědi na Gestapu s tím, že byly vynucené mučením, a na potvrzení ukazoval všechna svá zranění ...

Ale Záruba se ze svobody dlouho netěšil – Fleischer jej nechal znovu zatknout, a odtransportovat do vyhlazovacího tábora Osvětimi s poznámkou RU = návrat nežádoucí ...

Za tři týdny po převozu do Osvětimi dostala jeho manželka oznámení, že zemřel ...

Fárek i Longa se cítili jako znovuzrození, tak nízké tresty, 10 let, nečekali .

18.12.41 byli převezeni do bavorské pracovní káznice v Ebrachu, dostali vězeňské hadry a dřeváky, a bylo jim přiděleno pracoviště .

3.4.45 je vzbudili ve tři ráno, dostali příděl jídla na dva dny ( dvoudenní dávku chleba a kousek uzeného koňského masa), a byli napěchováni do dobytčích vagónů s cílem káznice v bavorském Straubingu, ale v Norimberku je zastihl US nálet, US shazovali zápalné a tříštivé pumy, jejich ozbrojená eskorta se od vlakové soupravy rozutekla , tak si otevřeli dveře , vyskákali a uchýlili se do parku, někteří vězni utekli.

Dojeli do straubinské káznice , po dezinfekci a sprše je natlačili do přeplněných cel s tím, že mají politické vězně shromáždit na jednom místě .

Ve Straubingu zažili nejhorší US bombardování.

25.4.45 je vzbudili ve dvě v noci s tím, aby se připravili k pochodu - nastoupili pochod smrti politických vězňů (4.000 vězňů všech národností) do vyhlazovacího tábora Dachau ...

Zkřehlí zimou, v plátěných hadrech, dřeváky na bosých nohou a hladoví klopýtali ve tmě přes rozvaliny. Hnalo je 50 dozorců, jejich velitel byl brutální surovec, bil je hlava nehlava při každém klopýtnutí. Pochod byl rozpočten na 4 dny, což znamenalo, že vysíleni vězni museli za den ujít 30 km ...

Přes den jim US letadla kývala na pozdrav křídly a sledovala směr jejich pochodu.

Před nimi stejnou cestou pochodovaly již jiné kolony vězňů – v příkopu u silnice viděli mrtvoly těch, kteří již nemohli – měli rozbité hlavy.

Občas z kolony vybočil nějaký vězeň, a snažil se vyrvat si na poli tuřín nebo řepu, dozorce jej bez varování okamžitě zastřelil. Těm, kteří již nemohli pochodovat, rozbili pažbou pušky hlavy.

Večer je nahnali do ohrady pro dobytek, začalo sněžit, byli promoklí, Fárkovi se při pochodu rozpadly dřeváky, takže jako mnozí jiní šel bos, a chodidla měl rozedřená do krve, získal dřeváky po mrtvém, ale sotva se ploužil, zavěsil se do něho jistý Švestka, který také již nemohl, a oba padli na zem.

Když Fárek viděl, jak dozorce snímá karabinu, obrovským skokem se zařadil do kolony.

Další noc strávili na bahnité louce. K ránu se již bořili bahnem, míjeli mrtvá těla kamarádů .

28.4.45 se dozorci od místních dozvěděli o konci války a propadli panice. Od Dachau přijelo auto s generálem Luftwaffe, a tento se dozorců posměšně otázal, kam jdou, když Dachau již obsadili Američané ...

Mluvčí vězňů Arnošt Bareš začal s dozorci vyjednávat s tím, že dál nejdou – dospali v blízké stodole, Fárek si lehnul blízko ke vchodu, kdyby hořela, aby mohl vyběhnout.

Za chvíli nastal ve stodole nepředstavitelný zmatek, že prý se venku vydávají teplé brambory – první jídlo po 4 dnech ...

29.4.45 se kolona rozpadla na skupiny, většina dozorců v noci zmizela, zbývající nevěděli, co s nimi – tak je vedli zpátky po silnici do Moosburgu. U mostu přes řeku Isar se vězni chtěli skrýt v houštinách a počkat na Američany, ale místo nich přijela hlídka SS, a řvala, aby sebou hodili, že most vyhodí do povětří ...

Fárkova skupina táhla dál až ke stojícímu autu jednoho dozorce – bez jeho svolení se do něho nacpala, ale při zvuku letadla všichni i s dozorcem vyskákali , a běželi do stodoly. Večer se Oldřich Šebesta vydal za proviantem a přinesl bohaté zásoby.

Po silnici se blížila sanitka Mez. červeného kříže a slíbila, že o nich uvědomí Američany. Za dvě hodiny k nim přišel US pěšák a odvedl je. Nabídl jim cigarety, jejich jediného dozorce počastoval štulcem mezi žebra.

Ubytovali je ve vojenském domově a zahrnuli je všemožnou péčí, nakrmili je, umyli a uložili na bílé postele. Prohlédli je, ošetřili, a donesli léky.

14 dní se v tomto domově zotavovali, a zvykali si na normální lidské zacházení ...

V Praze se štb.kpt. Fárek setkal s manželkou, za pár dní se vrátil i jejich starší syn, který byl v Německu totálně nasazený.

Alois Čáslavka se vrátil s rodinou ze Stockholmu.

Marně však štb.kpt. Fárek čekal na přítele Longa. Po osvobození Američany z káznice v Bayreuthu se dobrovolně přihlásil ke zpravodajskému úkolu v okolí Plzně.

V noci 29.4,45 jej Američané vysadili spolu s Rudolfem Výletou v prostoru Svaté Kateřiny jihozápadně od Tachova - od té chvíle byl nezvěstným , 12.4.47 byl prohlášen za mrtvého.

Viz kniha František Fárek : Stopy mizí v archívu ,Vyšehrad 1975.

Z úcty k vojenskému odboji.

Autor: Andrea Kostlánová | karma: 26.45 | přečteno: 4296 ×
Poslední články autora