Generál Heliodor Píka, nepříjemný svědek pro Rusy

Po bolševickém „Velkém“ 25. únoru muselo z armády podle seznamu Reicinova 5.oddělení/OBZ, Vojenské obranné zpravodajství, které vypracoval pluk. Josef Musil ( nástupce Reicina) , okamžitě hromadně odejít na 60 generálů, přes 200 plukovníků, 1.000 podplukovníků a majorů ( celkem kolem 3.000 důstojníků) ,všichni účastníci západního odboje, ale i mnozí důstojníci z východní fronty, od 6/48 hromadně končili v táboře nucených prací ve věznici na Mírově, nebo v Leopoldově .

Do 6/49 proběhlo 32 procesů s válečnými hrdiny, mnozí dostali trest smrti ( mj. gen. Píka, pluk. Josef Robotka /1906-1952/, podpluk. František Skokan /popraven v 10/50 spolu s podpluk. Sígr-Sokem  a s majorem Klaudiem Šatanou, Skokan byl komunistickými vyšetřovateli mučen tak, že si smrt již přál/, major Miroslav Jebavý /1911-1949/, major René Černý/1914-1950/, a další )  .

Mj. letec RAF kpt. Karel Schoř dostal 10 let uranových dolů, spolu s ním létal major Josef Horák, syn majitele statku, u jehož zdi byli postříleni muži z Lidic.

V táboře nucených prací/TNP na Sokolovsku zahynul letec RAF major Josef Bryks /1916-1957/, jenž byl v 6/41 sestřelen, ale z německého tábora utekl, zapojil se do odboje vojenské Armiji krajowe, opět zatčen a vězněn v Krakově, v 8/44 převezen do Prahy, kde byl odsouzen  pro velezradu na Říši k trestu smrti – z pevnosti Colditz byl vysvobozen US armádou. Do Čech se vrátil až po několika operacích, které podstoupil v UK. Po nástupu čsl. komunistů k moci stačil ještě poslat zpět do LON manželku a dceru, když byl 29.2.48 Reicinem vyhozen z armády.

V této době pomohl mnohým důstojníkům k odchodu z republiky, připravoval i odchod gen. Karla Janouška /1893- 1971, jehož manželka, sestra a bratr byli zavražděni v nacistických koncentrácích/, svého bývalého velitele v RAF.

Pro udání Reicinovy agentky provokatérky, která gen. Janouška hlídala, se mu to již nepodařilo – 21.3.48 byl Bryks zatčen a odveden do mučírny OBZ/  „Domečku“  v Kapucínské ulici na Hradčanech, jehož velitelem byl štábní kpt. František Pergl, sadista, kterému Bryks vrazil facku, když mu nařídil, aby olízl „něco“, co leželo na zemi, za což dostal 25 let těžkého žaláře s nacisticko-komunistickou poznámkou ve spisu „ návrat nežádoucí“ – protože mu mravní sílu nezlomil ani Leopoldov, byl poslán do tábora nucených prací/TNP na Sokolovsku. Zemřel v 41 letech při konfliktu s bachařem na rozsáhlý infarkt myokardu.

Jeho spoluvězni byli  mj. pluk. Chrástov, jenž byl zatčen spolu s gen. Janouškem, pluk. K. Mrázek, bývalý velitel letecké divize v Brně, zatčený již 8.3.48.

Gen. Heliodor Píka byl první obětí ze série komunistických justičních vražd, v historii čsl. soudnictví šlo první případ, kdy byl vynesen trest smrti, aniž směl vypovídat jediný svědek obhajoby (viz také mostecká špionážní aféra, v níž byli oběti, mj. Pravomil Reichl, zatčeni komunistickým ministerstvem vnitra již v 11/47, odsouzeni v 5/48) .

Většina rozsudků tehdejšího Státního soudu se zabývala údajnými protistátními činy spáchanými po Únoru 48, zatímco proces s gen. Píkou se zabýval jeho vykonstruovanými trestnými činy za jeho působnosti v Istanbulu (do konce roku 40) ,a poté v MOW (41-45), a také v letech 45-48, kdy byl zástupcem náčelníka genštábu …

V osobě gen. Píky měl být zdiskreditován a znehodnocen celý západní odboj, na jehož příslušníky, a především na spolupracovníky prezidenta Beneše, čsl. komunisté uspořádali hon po Benešově smrti v 10/48 …

Navíc jej ruské zpravodajské služby, jak vypověděl podpluk. Nýč po zatčení Reicina v roce 51, považovaly za „nebezpečného“, protože hodně věděl o SU zpravodajské službě“ , což před ním prohlásil Reicin, aby mu zdůvodnil akci Chloroform …

Heliodor Píka/1897-6/1949/

pocházel z chudé rodiny koláře, jako jediný ze šesti sourozenců mohl studovat, čehož si nesmírně vážil, a studoval na výbornou.

Byl důstojníkem čsl. legií v Rusku (1916) a ve Francii, kam se přes Vladivostok přesunul v roce 1917, prošel v Le Havre speciálním vojenským výcvikem, a v PAR působil i v roce 26, maršál Foch mu věnoval svoji maršálskou hůl. Již za 1.sv.v. byl několikrát vyznamenán, mluvil plynně francouzsky a německy.

V letech 21-23 velel jako kpt. 2.rotě na Vojenské akademii v Hranicích, v letech 32-37 byl vojenským atašé pro Rumunsko, od roku 35 i pro Turecko/TR.

V roce 38 se zúčastnil prodeje bojové techniky čsl. armády militantní židovské organizaci v Palestině Haganah - mezinárodní právo sice prodej zbraní nestátní organizaci zakazovalo, ale čsl. zamini odprodej schválilo, aby nepadla do rukou nacistů.

Po 15.3.39 se stal členem odbojové organizace Obrana národa, koncem března odjel se svoji rodinou do Bukurešti, v níž v letech 39-40 dle pokynů prez. Beneše ve spolupráci s UK tajnou službou řídil činnost čsl. vojenské zpravodajské služby na Balkáně zaměřenou na německé pronikání do této oblasti, zajištˇoval přechody čsl. vojáků do zahraničí, 25 hodin denně organizoval pomoc uprchlíkům, až si jej všimla rumunská fašistická Železná garda, která jej nechala zatknout, ale po diplomatickém jednání a zásahu rumunské královské rodiny byl propuštěn, a tajně převezen do Istanbulu, v němž se oddával stejným zpravodajským aktivitám jako před zatčením v Rumunsku.

Po porážce Francie vedl v Istanbulu od 1/41, kdy se poprvé za přítomnosti podpluk. Ludvíka Svobody setkal se SU gen. Fokinem, do 4/41  jednání o čsl. – sovětské vojenské spolupráci, přičemž jeho původním a hlavním úkolem bylo zorganizovat čsl- sovětskou zpravodajskou spolupráci proti Německu z území Protektorátu, a dále jednal o politické orientaci a o způsobu využití zřizované čsl. vojenské  jednotky v SU  …

 „Vojenský a politický zmocněnec LON exilové vlády pro SU a TR“ /aneb do roku 45 šéf čsl. vojenské mise v MOW( MOW měla k dizpozici šifrovací klíče, takže věděla o všech jím posílaných informacích), kam se svoji manželkou gen. Píka přijel v 5/41 na protektorátní pas s výjezdním vízem vydaným generálním konzulátem SU v Praze, poté co mu dal Beneš k cestě do MOW souhlas 8.3.41 ( viz generálovo hlášení z 18.3.42) .

Gen. Heliodor Píka vedl tvrdá jednání o podmínkách zřízení a působení  čsl. vojenské jednotky na území v SU .

Z jeho iniciativy (Píkova depeše do LON z 18.2.41) byla na SU území ponechána část tam internovaných čsl.vojáků , tzv. Oranská skupina jako velitelský a instruktorský základ pro zřízení čsl. jednotky v SU ( o Oranské skupině kpt. Jaroslav Procházka Gottwaldovi na jaře 42 napsal :“Oranská skupina v počtu zhruba 97 lidí je speciálně vycvičená skupina (zásluhou podpluk.Svobody) složená, mimo kpt. Bedřicha, z vojáků ostře protikomunistického a protisovětského smýšlení „ …

Procházka doporučoval rozbíječskou taktiku, aby komunističtí agenti v žoldu NKVD do jednotky vrážely klíny nesvárů - nakonec její velitelské prozápadní kádry byly vybity v bitvě u Sokolova …

Již několik dnů před vpádem Němců do SU a před uzavřením čsl.-SU dohody z 18.7.41  ( v níž byly právně vyřešeny otázky spojené s vytvořením čsl. jednotky od počátku roku 42 až do dukelské operace, v terénu výstavbu jednotky prováděla společná čsl.-SU komise, při dukelské operaci byla však čsl. jednotka začleněna do 1., resp. 4. ukrajinského frontu) jednal (tehdejší) pluk. Píka  se SU vojenskými orgány, a žádal „ soustředění všech běženců a ostatních čsl. státních  příslušníků žijících v Rusku, aby mohl provést výběr a nábor“ .

Psal, že v případě velkého počtu dobrovolníků a mobilizovaných, případně i ze zajatců slovenské armády, by mohla být vytvořena divize, nebo alespoň smíšená brigáda.

Jistěže by nezasílal do LON návrh tak velkorysého projektu,který předčil to, co bylo na území SU před náborem volyňských Čechů na jaře 44 dosaženo,  kdyby měl od LON instrukce „sabotovat“ výstavbu čsl. jednotky v SU …

Gen. Píka požadoval, aby čsl. jednotka byla nejprve plně vyzbrojena a vycvičena, a teprve poté nasazena do bojů na SU území proti Němcům, zatímco Kreml ji chtěl do první frontové linie vyslat v bolševickém stylu - nevycvičenou a beze zbraní, a to okamžitě.

Gen. Píka se dostával do konfliktu nejen s vedením KSČ, pohodlně si žijícím  v závětří v MOW, které navíc protinacistický odboj zahájilo až po 22.6.41 , do té doby pro komunistické buňky v Protektorátu platil SU-německý pakt o neútočení ze 8/39, podle kterého byli nacisté pro KSČ spojenci, ale i se šéfem čsl. jednotky v SU s podpluk. Ludvíkem Svobodou (čsl. velvyslancem v MOW byl sociální demokrat, šéf jejího levého křídla, Zdeněk Fierlinger, podle evidence agentů NKVD gen. Josefa Bartíka /1897-1968/, jenž patřil do zpravodajské „Jedenáctky „ Františka Moravce, Fierlinger spolupracoval s NKVD od roku 34, Ludvík Svoboda od 5/39, kdy byl v SU pro neoprávněný přechod hranic uvězněn, podle jiné verze od roku 41, leninskými kurzy NKVD v Kušnarenkově u Ufy prošlo před válkou 340 členů KSČ) …

Gen. Píka neubránil čsl. jednotku proti Kremlu, čsl. komunistickému vedení a podpluk. Svobodovi před jejím nasazením do předem prohrané bitvy u Sokolova, které se 8.3.43 odehrálo ve výše zmíněném bolševickém stylu – čsl. vojáci-dobrovolníci s obyčejnými puškami byli vysláni na předem prohranou misi  proti německým tankům a motorizovaným jednotkám na předsunutý úsek, který měli bránit do posledního muže( SU tanková divize nalevo od nich měla jen jeden tank, zatímco SU dělostřelecký pluk po jejich pravici měl jen dvě děla , viz Erich Kulka : Židé v čsl. Svobodově armádě , či depeše samotného velitele 1.čsl.praporu  Ludvíka Svobody z 5.4.43 do LON, v níž mj. žádal  o přísun 55 aktivních důstojníků z Anglie a z BV vzhledem k velkým velitelským ztrátám jednotky po bojích u Sokolova ( padl v ní mj. nadporučík Otakar Jaroš) …

12.4.43 byla u čsl. jednotky v SU na Píkovo doporučení zřízena důstojnická škola.

Již v 6/41 gen. Heliodor Píka napsal, že válka neskončí porážkou Německa, ale že se bude muset ještě bojovat proti bolševické diktatuře, Heliodor Píka napsal :

“ Když jsme odmítali mluvit o poválečné bolševizaci ČSR s tím, že o vnitřní politice si rozhodne národ ve volbách, SU důstojníci se smáli:“ Jaképak volby,až bude RA v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu“  ( kniha Generál HP, vydaná MO a Vojenským historickým archívem) …

Gen. Píka se jako šéf čsl. vojenské mise v MOW snažil o propuštění desetitisíců čsl. občanů uvězněných v bolševických lágrech za nedovolené překročení SU hranic ( viz dopis podpluk. Svobody Gottwaldovi z 29.5.42, který uvádí počty a rozmístění Čechoslováků po SU lágrech), z nichž  největší část tvořili Zakarpatští Ukrajinci/Podkarpatští Rusíni …

Další zpráva do LON od gen. Heliodora Píky uváděla, že „ Podkarpatští Ukrajinci představují spolehlivý československý a spolehlivý protibolševický element – do řad čsl. armády se přihlásilo přes 3.000 Zakarpatských Ukrajinců, z nichž byl v Buzuluku zformován záložní pluk, a na jeho základě byl čsl. samostatný prapor rozšířen na brigádu  „, …

Proto doporučoval, aby byli  Zakarpatští Ukrajinci využiti při osvobozování Podkarpatské Rusi …

( Při kafkovském procesu s ním jej čsl.komunisté obžalovali „ ze získávání zpráv o rozmístění a situaci Zakarpatských Ukrajinců“ ) …

SU vojenské velení, zejm. gen. Fokin, kritizoval gen. Píku, že Moskvě/MOW  „ nepřihrává žádné zpravodajské informace“, avšak přísun těchto zpráv z LON pro pluk. Píku  byl velmi nepravidelný z důvodu, že Ingr a zejména pluk. Moravec nechtěli, aby Píka,, a tím méně SU orgány, mohly přímo odposlouchávat rádiová hlášení čsl.zpravodajské sítě na domácím území.

V kafkovském procesu s gen. Píkou gen. Škvařil vypověděl o sporech, ke kterým došlo mezi SU velvyslancem Fierlingerem a gen. Píkou/gen. Ingrem v souvislosti s vysláním podpluk. Stoje do Teheránu, a v souvislosti s jeho činností ve zdejší čsl. kolonii a v podnicích čsl. zbrojovky, kdy Fierlinger obvinil  gen. Píku, že proti vůli Kremlu odmítl podpluk. Stoje z Teheránu odvolat, třebaže, což Fierlinger nevěděl, podpluk. Stoj byl vyslán do Teheránu na tajnou společnou čsl-SU zpravodajskou misi ( po dohodě s Veršanským) …

Mezitím jeho budoucí kat Bedřich Reicin, alias Friedrich Reinzinger ( jeho podřízení mu přezdívali „Fricek“ ) z chudé židovské rodiny /1911-1952/ se za svoji špinavou práci pro NKVD (mj. agent provokatér) stal v roce 43 nadporučíkem ( v roce 48 byl již za zásluhy u NKVD pluk., v roce 51 byl čsl. NKVD zatčen ) …

Gusta Fučíková tvrdila, že důstojník Bedřich Reicin vyjel do SU ve službách nacistů, ale jakmile dorazil, obětavě proti čsl. republice a proti čsl. armádě spolupracoval s NKVD, což potvrdil i seznam gen. Josefa Bartíka, podle kterého Bedřich Reicin odešel do SU ve službách Gestapa   …

Gen. Heliodor Píka plnil v MOW příkazy čsl. exilové vlády‚(kterou Kreml uznal 18.7.41, vyvrcholením „ normalizace“ byla smlouva o přátelství  ze 12.12.43), se SU vojenskou rozvědkou i s NKVD spolupracovat odmítl, třebaže se jej tyto bolševické instituce snažily celou dobu války prostřednictvím Reicina vydírat, čímž si podepsal pozdější rozsudek smrti.

V 5/45 se gen. Píka vrátil z MOW do Prahy, podle Pamětí gen. Ludvíka Svobody Gottwald koncem roku 44 neměl nic proti tomu, aby byl gen. Píka jmenován zástupcem náčelníka genštábu, kterým se stal v roce 46 (46-48) - z titulu této funkce byl gen. Píka pověřen stykem a jednáním s vojenskými představiteli cizích států - v létě 46 se spolu s Vladimírem Clementisem/1902-popraveným1952/  účastnil několikaměsíčního jednání čsl. delegace na mírové konferenci v PAR …

Třebaže gen. Heliodor Píka nemohl mít o bolševicích a čsl. komunistech žádné iluze, neodešel před jejich nenávistí a mstivostí včas do exilu.

V 2/48 byl z armády propuštěn na příkaz Slánského ve spolupráci s čsl. bolševickou vojenskou kontrarozvědkou/ OBZ Bedřicha Reicina, která byla vycvičena a ovládána NKVD instruktory.

Již v 3/48 nařídil Bedřich Reicin za přítomnosti gen. Klena svému podřízenému podpluk. Nýčovi  „ akci Píka“ ,kdy měl být uspán chloroformem, odvlečen přes jižní Moravu do Rakouska, a předán ruské NKVD.

Reicin Nýče s chloroformem naučil zacházet, a vyzval jej, aby si jako spolupracovníky přibral spolehlivého podpluk. Přecechtěla a podpluk. Mysíka.

Z akce chloroform sešlo, protože Nýč tento úkol nezvládl.

Při rehabilitačním procesu jeden ze svědků, důstojník čsl. armádního sboru v SU Vasil Kiš uvedl, že v létě 48 jej zavolal Reicin, šéf V. oddělení obranného zpravodajství ministerstva obrany Ludvíka Svobody, a sdělil mu, že si přeje, aby usvědčil gen. Píku, protože „ je zájem (ze strany SU poradců)  na tom, aby byl gen. Píka fyzicky zlikvidován“  , a přesvědčoval jej, že by měl před soudem uvést, že za potíže, které měla Kišova výsadková skupina v Protektorátu, mohl gen. Píka, jenž od něj požadoval vyzrazení jeho tajného poslání, které dostal od SU velitelů, poté o poslání informoval LON, odkud se informace  dostaly k nacistům , když podle Kiše opak byl pravdou …

Kiš odmítl proti proti gen. Píkovi svědčit, skončil proto ve vězení.

Reicinova sekretářka/zapisovatelka při výsleších v letech 46-49 Ludmila Uhlířová-Řičicová z důstojnické rodiny, poté vězněna, uvedla, že složku na gen. Píku si Reicin učinil hned po jejím nástupu v 3/46, odposlouchával mu kancelář, četl jeho poštu, a od 9/47 jej nechal sledovat podpluk. Bohumírem Nýčem, jenž podle své výpovědi po zatčení Reicina v roce 51 uvedl, že „ nedělal nic jiného, než sledoval gen. Píku a rekonstruoval jeho sítˇ přes zamini u všech čsl. zastupitelských úřadů v zahraničí „  …

Nýč uvedl :“ Vyslídil jsem všechny jeho styky, vesměs zpravodajsky závadné, dokumenty se mi však nepodařilo sehnat, měl jsem k dizpozici jen část londýnského archívu “  …

5.5.48 byl generál Píka komunisty zbaběle zatčen pár dní po operaci žlučníku přímo na nemocničním lůžku, a obviněn ze špionáže a vlastizrady ČSR a Stalinova SU, kterou podle obžaloby páchal již od roku 39, zejména tím, že byl ve styku s britskou/UK tajnou službou, se kterou spolupracoval proti ČSR a SU, a se kterou proti zájmům ČSR a SU spolupracoval i po válce ( Reicinovým oddělením vyrobený dokument beze jmen, přeložený do angličtiny jistou překladatelkou, která dostala příplatek za utajení ( UK historik Edward Crankshaw o tomto dokumentu prohlásil, že to byl „ nejnechutnější a nejkomičtější padělek psaný lámavou angličtinou, který kdy viděl „ ) , chybějící jména tam dopisoval podpluk. Bohumír Nitsch-Nýč)  …

Původní „ znalecký“ posudek MNO zněl, že „ jednáním gen. Píky vznikla čsl. státu nedozírná škoda trvalého charakteru“ , zatímco znalecký posudek z MNO z rehabilitačního procesu uvádí „ závěr obžaloby, že pluk. Píka vyzradil britské zpravodajské službě skutečné poslání své mise v MOW a její tvrzení, že vyzrazením úkolů Píkovy mise byl SU poškozen před Německem, jsou naprosto komické, protože SU k této době vyslal do ČSR desítky svých agentů z řad čsl. občanů, z nichž většinu nacisté zatkli, a tyto skutečnosti se poté objevily v nacistické propagandě jako jeden z důvodů zahájení války „ …

Navíc „ je nutno vycházet z faktu, že pluk. Píka byl oficiálním představitelem exilové vlády,kterou uznaly všechny mocnosti protihitlerovské koalice, včetně SU 13.8.40, kdy nacisté zahájili leteckou bitvu o Anglii, nesla tato země hlavní tíhu boje proti Německu. Byla první, a v té době jedinou mocností, která uznávala prozatimní čsl. vládu, a poskytovala jí politickou a diplomatickou pomoc. Proto je absurdní hodnotit spolupráci čsl. odboje s britskými orgány jako s orgány cizí moci!“  …

Je to stejně absurdní, jako kdyby chtěli bolševici soudit Beneše podle jejich paragrafu 109 o opuštění republiky …

K vyzrazení UK tajným službám tajných jednání gen.Píky se Sověty :

Píka se Sověty jednal zásadně tajně, a to v noci ( jeho depeše Ingrovi z 8.3.41), v depeši Ingrovi z 22.3.41 odeslal zprávu od podpluk. Svobody, podle které SU velvyslanectví v LON hlásilo do MOW, že „ jedna z osob z okruhu prezidenta Beneše informovala, že Češi vyjednávají s Ruskem o spolupráci a uznání jejich exilové vlády“ ( mohl to být jedině pluk. Moravec,  jenž toto Píkovo tajemství vyzradil, kariérista Moravec se s Píkou nesnesl)  …

V depeši ze 13.4.41 Píka oznamuje svůj odjezd do MOW, a žádá o pokyn, koho smí o svém odjezdu informovat „ Gibsonovi chci důvěrně říci, že nakrátko odjíždím evakuovat polský legion ze SU, dr. Hanákovi ohlásím odjezd do Palestiny, jinak mé poslání bude utajeno, takže nebudu v kontaktu s UK velvyslancem v MOW, tak atˇpo mne nepátrají, dokud se sám neohlásím „ …

Nejdůležitějším svědectvím je záznam vedoucího kanceláře prez. Beneše v LON  Jaromíra Smutného/1892-1964/ ze 4.6.41 o tom, že pluk. Moravec, šéf vojenského zpravodajství MNO v LON, informoval brigádního generála Gubbinse/šéfa UK SOE, o přítomnosti a poslání pluk. Píky v MOW .Smutný ve zprávě uvádí :

“ Prezident mne vyložil, jak mám Píkovo poslání Angličanům vysvětlit, ale nebylo třeba.Včera za mnou přišel Gubbins, a sám začal o Rusku. Moravec mu řekl, že máme v Rusku Píku, na což Gubbins polkl, a Moravec mu ani nemusel vykládat, proč to politicky musíme dělat „ …

Jestliže si Beneš přál, aby se SU co nejdříve dostal do konfliktu s Německem, byla to jen chladná úvaha politika o jediné možné cestě k dosažení cíle čsl. odboje – porážky Německa.

Pokud jde o obvinění gen. Píky z „ válečného škůdcovství“ , svědek L. Bedřich na rehabilitačním procesu uvedl, že „ pluk. Píka neměl a nemohl mít podstatný vliv na zásobování čsl. jednotky, a že tak, jak byla vybavena čsl. jednotka v SU, nebyla vybavena žádná SU divize, v níž vojáci mnohdy neměli ani pušky “ …

Dalším bodem bolševické obžaloby  bylo, že „ pluk. Píka odmítal vysílání parašutistů do Protektorátu – pokud toto odmítal, dostával k tomu příkazy od gen. Ingra.

Již ve svém písemném návrhu úkolů čsl. vojenské mise v MOW, který pluk. Píka předložil SU vojenským představitelům, navrhoval „ diverzi, přistávání letadel a parašutistů „.

Krátce po 22.6.41 bylo podle směrnic Píky ze zbytku čsl. vojenské skupiny v SU vybráno a ve spolupráci se SU voj. představiteli vycvičeno 15 dobrovolníků pro zpravodajské a diverzní úkoly na území Protektorátu, část z nich, skupina S/1 v čele s nadporučíkem Němcem, byla v 8/41 a v 9/41 v Protektorátu vysazena.

Současně s touto skupinou byla však v jiném výcvikovém táboře a výhradně z iniciativy SU velitelů vycvičena jiná početnější výsadková skupinaz řad  „ hvězdářů“ , což se pluk. Píkovi samozřejmě nelíbilo, protože o ní nebyl ani informován, natož aby mohl mluvit do výběru mužů či mise těchto komunistických skupin, které byly rovněž v Protektorátu vysazeny během 8-9.41 …

Jak bylo konstatováno při rehabilitačním procesu, tehdejší člen SU válečné rady Berija Ingrovy důvody, že parašutisté, aniž by byli přínosem, končili tragicky, 10.10.41  uznal, a slíbil Ingrovi jejich výsadky dočasně pozastavit, na čemž Beneš a Ingrid trvali i v roce 42, zejména po heydrichiádě  ( viz jejich tragické osudy v seriálu Parašutisté z východu v čas. Čsl. voják číslo 9-12 z roku 67, kdy nebyli vůbec připraveni na tvrdé podmínky v ilegalitě,  jejich tragédie začínala v drtivé většině již při seskoku, kdy je vysazovali několik set km od plánovaného prostoru, či dokonce mimo Protektorát, ale takto dopadaly i první výsadky z UK letounů, kdy místo u Kolína byli vysazeni v Bratislavě či v Rakousku ) …

Od roku 43 pluk. Píka naopak výsadky do Protektorátu iniciativně se SU veliteli organizoval, zejména v souvislosti s přípravou ozbrojeného povstání na Slovensku ( setkání Píky a Nižborského z 2.3.44 v budově čsl. velvyslanectví v MOW s generály Žukovem, Fokinem a Jevstignějevem, na kterém gen. Fokin SNP přislíbil pomoc ,na jedné fotografii je pluk. Píka zachycen v přátelském rozhovoru s gen. Žukovem, zmocněncem SU velení pro zřízení čsl. jednotek na SU území ) …

Z podnětu gen.Píky  byla v 10/43 do prostoru Melitopolu vysazena tříčlenná skupina parašutistů s úkolem organizovat přechod zde rozmístěné  slovenské divize k RA, a taktéž z jeho podnětu byl v rámci 1. Čsl. armádního sboru v SU vytvořen Oddíl zvláštního určení/oddíl ZU, v němž se připravovaly skupiny pro speciální mise, několik z nich bylo vysazeno za SNP, ale také byly vysazovány SU veliteli jako zpravodajci do německého týlu , další byly odeslány do školy Ukrajinského štábu partyzánského hnutí v Kyjevě, odkud byly rovněž vysazovány během SNP na Slovensko.

Při SNP gen. Píka úzce spolupracoval se zahraničním vedením KSČ, zejména s Rudolfem Slánským, viz dopis gen. Píky ze 23.8.44 generálu Kratochvílovi, v němž uvádí, že „ přípravy na SNP jsou již dostatečné, budeme však potřebovat posunout základny pro výcvik partyzánů do Slezska a na Moravu, proto je nutno vybrat několik lidí znalých poměrů na Ostravsku, v Beskydech, Přerovsku, kolem Hodonína a Brna – vyjdi prosím vstříc návrhům poslance Slánského „  (podtrženo, později tento dopis Slánskému významně přitížil)  …

Reicin nechal k výpovědím proti Píkovi zatknout gen. Rajmunda Mrázka, jenž měl s gen. Píkou v MOW služební neshody, ale odmítl proti Píkovi křivě vypovídat, takže jej odsoudili v samostatném procesu spolu s Píkovým synem a dalšími „ ze skupiny Mrázka“ za to, že chtěli, podle obžaloby, generála Píku z vězení vysvobodit .

Píkův syn Milan*1922, příslušník RAF, byl zatčen v 11/48, nakonec byl Gottwaldem z vězení propuštěn, „ aby si Západ nemyslel, že trestáme celé rodiny“ , ale byl odsouzen k jednomu roku nucených prací v jáchymovských uranových dolech, kam nenastoupil po intervenci svého tchána pluk.Poláka, významného účastníka SNP …

Ing. Milan Píka byl zbaven hodnosti kpt., načež se pro jistotu odstěhoval na Slovensko, kde žije dodnes (jediný, kdo se Milanovi omluvil, byl Vladimír Reicin mladší, syn kata jeho otce) .

Reicin zatknul i majora Rudolfa Luskače /1899-1971/, kterého k výpovědi proti Píkovi donutili mučením.

Gen. Píka se zpočátku velmi divil, že v jeho prospěch nesvědčí zejm. ministr obrany Ludvík Svoboda /1895-1979/, přímý svědek jeho působení v MOW …

Zato v roce 68 se gen. Ludvík Svoboda vrhl do náručí synovi Píky Milanovi s tím, že je mu to líto …

V závěru vyšetřování gen. Píka Reicinovi řekl, že on žádným západním agentem není, zato Reicin byl a zůstává agentem bolševiků, Reicin se zmohl jen na „ Odvést!“  ( Reicina jeho chlebodárci z NKVD dovedli na popraviště velmi brzy po generálu Píkovi) …

Když generál Heliodor Píka trpěl pooperačními potížemi, a přivolaný lékař trval na jeho převozu do nemocnice, Reicin uvažoval o jeho zastřelení na útěku, nakonec se v 1/49 uskutečnil „uspíšený“ proces, kdy pluk. Reicin povýšil na náměstka ministra obrany …

28.1.49 byl gen. Píka po třídenním tajném kafkovském procesu odsouzen k trestu smrti bez možnosti cokoliv pronést na svoji obhajobu ( po výzvě k vyjádření gen. Píka odpověděl jen „ Rozsudku rozumím“ ).

V obludném  „procesu“ čsl. komunistů  prokurátor podpluk. dr. Karel Vaš  v době procesu kafkovsky zastával tři funkce –  nejprve jako vyšetřovatel vojenské prokuratury, později jako vyšetřovatel Státního soudu a nakonec jako prokurátor, jenž zpracoval obžalobu ( druhým byl Judr Vaněk ) .

Předsedou senátu byl pluk. Judr Otakar Matoušek.

Soudní vojenský znalec pluk. gšt. Karel Zadina , přímý podřízený Reicina, „dosvědčil“ , že gen. Píka vyzradil důležitá vojenská tajemství, jaká neprozradil, což však bylo v této bolševicko-komunistické taškařici dr. Karlovi Vašovi *1916, jenž Reicinovi bezmezně sloužil, zcela jedno ( viz výpovědˇ politického vězně Ludmily Uhlířové/Řičicové , svědčila v roce 53 při procesu s podpluk.dr. Vašem, a uvedla:“ Vaš byl neomezeným pánem, protože měl od Reicina neomezenou pravomoc, chlubil se , že může odsoudit kohokoliv pro cokoliv.O kauze gen. Píky Reicinovi řekl :“ Zatím to vypadá na 15 let.Až to bude na provaz, teprve začneme soudit „ ).

Druhého dne po oznámení rozsudku čsl. veřejnosti Bedřich Reicin pod pseudonymem Josef Bartovský začal psát do Obrany lidu seriál o gen. Píkovi s názvem Cesta až na dno zrady, aby přesvědčil veřejnost o tom, o čem se nemohla přesvědčit v tajném procesu proti generálovi ( již 6.4.49 přinesl časopis Tvorba výňatek ze scénáře filmu Sokolovo, ve kterém je gen. Píka již líčen jako zrádce ) …

A čsl. veřejnost mlčela , nikdo proti nezákonnému počínání komunistů a jejich hrubému překrucování faktů  nevystoupil – jediný protest přišel z Francie od gen. Louise-Eugene Fauchera /1874-1964/, bývalého náčelníka francouzské vojenské mise v ČSR, jenž Gottwaldovi důrazně napsal, že gen. Píka žádným zrádcem nikdy nebyl, na rozdíl od „některých čsl. renegátů“ , kteří se dali do služeb Němců  ihned po 15.3. či ještě dříve, a zároveň u Gottwalda protestoval proti článkům v Obraně lidu Reicina/Bartovského s tím, že autor cituje z jeho zprávy to, co ve zprávě vůbec není „ …

Počátkem června 49 Gottwald krátce po jednání tzv. Pětky (Gottwald, Slánský,Zápotocký, L.Kopřiva, Jindřich Veselý, přizváni byli i Reicin, nyní již v hodnosti generála, který se tlačil do křesla ministra obrany + J.Procházka) gen. Svobodovi, ministru národní obrany, řekl :

 „ Tak jsme toho Píku nezachránili, Pětka rozhodla o zamítnutí žádosti o milost, všichni byli proti, zejména Zápotocký, musel jsem se podřídit většině  „  …

Píkův obhájce JUDR Rastislav Váhala se o tomto faktu od gen. Ludvíka Svobody, jenž slíbil synovi generála Píky Milanovi a jeho tchánovi pluk. Polákovi, hrdinovi SNP, že se za Píku u Gottwalda /1896-1953/  přimluví ( doslova Ludvík Svoboda řekl : „Bude zachráněn, jen na nějakou dobu bude zavřený“, Gottwaldovi poté gen. Svoboda poslal dopis s tím, že „ Jedinou generálovou chybou bylo, že důsledně plnil rozkazy z LON, ale trest smrti si rozhodně nezaslouží “  ) , dozvěděl až v roce 68, kdy začala rehabilitace generála Píky, viz Váhalova kniha : Smrt generála, která mohla vyjít až v roce 92, kdy již byl po smrti.

Rastislav Váhala se účastnil protinacistického odboje ( jeho otec byl popraven v roce 42), byl styčným důstojníkem gen. Vojtěcha Luži, po popravě generála Píky svoji advokátní kancelář uzavřel a do roku 68 se živil jako dělník.

Ve svém dopise na rozloučenou pro své nejbližší ( Drahé manželce, drahým dětem a drahým přátelům ) napsaného v noci z 20/21.6.49 , který se mu v motáku pro syna Milana  podařilo propašovat přes dozorce ( noc strávil v cele se svým synem Milanem, vězněným na Pankráci, a obhájcem Váhalou, synovi nařídil otevřít šampaňské a připili si na lepší osud republiky s tím, „ až bude příznivější doba, očistěte mne, jsem nevinen“, zároveň však synovi řekl, aby se nemstil ), gen. Píka napsal, že „ nejde o justiční omyl, protože vše je tak průhledné, ale o justiční a politickou vraždu – je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež , kam zmizela poctivost a odvaha ? Je to soumrak národního svědomí nebo už temno svobody a lidských práv ? „ … Dopis končil slovy „Pravda zvítězí !“  … V osobní části píše : „Nezapomeňte na mé bratry a sestry, Otecko „ .

21.6.49 v 6.10 byl popraven v plzeňské věznici na Borech na předměstí Plzně, třebaže se na Borech nepopravovalo, kam byl  převezen z pankrácké věznice .

Později účastník popravy Bohumil Gvozdek v roce 90 uvedl, že se šibenice stavěla celou noc na místě, kam se vyhazovaly odpadky a špína, a bezprostředně po popravě byla zlikvidována a okolí uhrabáno, aby nikdo nic nevěděl. On sám o popravě celých 40 let nepromluvil ani se svými dětmi.

Píkova poslední slova byla :“ Mým posledním přáním je, aby národ zůstal sjednocen, a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa. Jestliže moje smrt národ sjednotí, umírám rád“ …

Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

V kremačních knihách města Plzně je divizní gen. Heliodor Píka uveden pod kremačním číslem 11163 s tím, že jeho tělo bylo předáno Lékařské fakultě v Plzni obor anatomie. Okresní úřad v Plzni dal dne 30.6.49 potvrzení ke zpopelnění Kr-A-16, ale fakulta pozdržela pozůstatky do 18.10.49, kdy došlo ke zpopelnění.

Popel byl vložen do plechové schránky a uložen v krematoriu do 26.6.53.

Jelikož se nikdo o pozůstatky údajně nepřihlásil, byl uloženy do společného hrobu umístěného u zdi hřbitova, o který se nikdo nikdy nestaral.

13.12.68 byl na žádost Píkova syna ze 9/66 rehabilitován ( proces začal 13.5.68 před vyšším vojenským soudem v Příbrami,zasedajícím v Praze, přítomen byl jeho obhájce dr. František Čeřovský, předsedou senátu byl podpluk. dr. Frant. Helešic, prokurátorem byl podpluk. dr. Vladimír Janoušek, přísedícími soudci byli genmajor ing.Josef Hrbáček a genmajor ing. Václav Čadek.

Procesu byl přítomen jeho syn ing. Milan Píka a jeho bratr Matěj Píka.

Ve prospěch gen. Píky svědčil např. gen. Vilém Sacher/1907-1987/, mj. hrdina od Dukly, zato exprokurátor dr. Karel Vaš si „ na nic nevzpomněl“, a uraženě se ptal, zda si přejí, aby vyskočil z okna, na což mu dr. Čeřovský řekl, že „ to by musel vyjít do vyššího patra“  …

Bezpáteřní 85letý prokurátor dr. Vaš byl v 6/01 odsouzen k 7 letům vězení, ale odvolal se, a Vrchní soud v Praze rozsudek nad prokurátorem Vašem zrušil z důvodu promlčení …

Veřejnost byla vyloučena při čtení spisů z dřívější trestní věci proti podpluk. Judr Karlu Vašovi (již tehdy odsouzen k trestu odnětí svobody), vyšetřovateli gen. Píky v původním procesu z Reicinova 5.odd. na MNO.

Byla přečtena výpovědˇ Reicinovy zapisovatelky Ludily Uhlířové, v letech 49-57 uvězněné, v níž uvedla, jak Reicin a Vaš dokumenty proti gen. Píkovi „vyráběli“ , a že Reicin se na likvidaci gen.Píky připravoval přinejmenším od jejího nástupu k němu od 3/46 …

Také výpovědi H.Haushofera a ing. R.Luskače předvedly, jak se v po Velkém únoru vyráběly “svědecké výpovědi“ , Luskačovi mj. hrozili, že proti němu bude zahájeno řízení, že v době svých bojů na území SU spolupracoval s abwehrem …

Luskačovi se podařilo z výslechu uprchnout do budovy ÚV KSČ, kde svůj případ hlásil jistému referentovi, který jej však předal zpátky jeho katům, za nespolupráci byl odsouzen kupodivu „ jen“ k 9měsícům t.o.s.

Před rehabilitačním soudem vypovídal i výše zmíněný 68letý podpluk. Nitsch-Nýč z Reicinova 5.odd., jenž uvedl, že v materiálech obžaloby byly jen falzifikáty, např. Reicin v přítomnosti gen. Klena  prohlásil, že jeden z nejvíce přitěžujících dokumentů major Fořt spálil, ale že to nevadí, že  jej Reicin zná zpaměti, a tak ho Nýči nadiktoval, a nařídil mu, aby si vymyslel podrobnosti (věděl o tom, podle výpovědi Nýče, i podpluk. Přecechtěl)  …

Podpluk. Nýč poté úmorným výslechem bývalého leteckého atašé gen. Josefa Kalla /1895-11/48/ „rekonstruoval“ místo setkání Píky s agentem Davidsonem, když si Píka v létě 46 podle Reicina neoprávněně prodloužil pobyt v LON …

Byl přečten i moták, který gen. Píka poslal synovi před svoji popravou, a ve kterém uvádí, že není vinen, že vyšetřující prokurátor Vaš formuloval protokoly podle svého, a když je odmítl podepsat, Vaš řekl, že je to jedno, a skutečně při procesu se gen. Píka nemohl k ničemu vyjadřovat.

Jako svědek při rehabilitačním procesu vypovídal i dr. Rastislav Váhala, v roce 68 šéf Ústřední rehabilitační poradny v Praze, kterého gen. Píka upozorňoval na to, že je obětí zvůle několika bolševických jedinců.

Váhala uvedl, že si gen. Píka ztěžoval na výslechy u Vaše, s nímž se musel o každou větu do protokolu přít, a byl tak unaven, že mu nakonec protokoly podepsal v naději, že u soudu bude moci říci pravdu.

Váhala uvedl, že to, co chtěl před původním soudem prokázat, nebylo připuštěno.

Váhala prohlásil: „ Generálovým druhým obhájcem byl otec dnešního obhájce dr. Čeřovský. Byli jsme šokováni, když soud všechny důkazy svědčící o nevině gen. Píky, zamítl.

Nesouhlasili jsme se čtením protokolů, marně jsme žádali předvolání svědků. 9.3.49 jsem podali široce zdůvodněnou zmateční stížnost, , kterou 8.4.49 zamítl Nejvyšší soud v Brně ( rozhodl o tom pětičlenný senát v tajném hlasování, jeden z jeho členů hlasoval proti)  , 2x jsme podali žádost o milost, žádost z 12.4.49 ji Kancelář prezidenta republiky podstoupila ministerstvu spravedlnosti k „ dalšímu zařízení“  …

20.6.49 poslal Váhala druhou žádost o milost, telegraficky na Kancelář prezidenta republiky, ale týž den předseda Státního soudu dostal z ministerstva spravedlnosti pokyn, že milost nebyla udělena, proto přijel za generálem Píkou na Bory, a sdělil mu, že trest smrti bude vykonán 21.6.49 v 6.00 ráno „ …

O bolševické poúnorové zákonnosti výmluvně svědčily slova prokurátora Vaše na svědka Hájíčka, které Hájiček uvedl při rehabilitačním procesu  :“ My mu oprátku upleteme i bez vaší pomoci ! „ ….

Byl přečten protokol výpovědi Zdeňka Fierlingera /1891-1976/ ze 4.10.68, v němž uvedl, že s gen. Píkou v MOW spolupracoval po celou dobu války.

O tom, že proti gen. Píkovi bude zahájen proces se dozvěděl na zasedání předsednictva KSČ v 1/49, kde bylo rovněž zmíněno, že by mu měl být uložen trest smrti ( o trestu smrti tudíž rozhodlo předsednictvo KSČ, a to již v 1/49)  …

Zdeněk Fierlinger dále uvedl, že všechny závažné rozsudky byly připraveny v nejužší skupině pěti soudruhů /“Pětka“ , které je pak předkládali jako samozřejmost předsednictvu KSČ, a teprve poté zasedal Státní soud …

Fierlinger dále uvedl :“ Nevím, zda o tehdejším zasedání předsednictva byl učiněn nějaký zápis, rozhodně ne všechny zápisy byly přesné a věrohodné“ …

V Pětce o osudu gen. Píky mj. rozhodl Rudolf Slánský, jenž byl v roce 52 „Čtyřkou“ obviněn ze špionážní spolupráce s gen. Helioderem Píkou …

V žalobě proti Slánskému z 11/52 je uvedeno, že „ Slánský navázal spojení s významným agentem Západu Píkou „ ( na základě dopisu zaslaného gen. Píkou v roce 44 do LON ministru národní obrany exilové vlády gen. Ingrovi, v němž napsal:“ Slánský mně podal podrobnou zprávu, spolupráce a důvěra je dobrá. ) …

Slánskému také přitížila jeho spolupráce s pluk. Píkou při organizování SNP, třebaže povstání organizovali v těsné součinnosti s Kremlem a s bolševickým vedením KSČ v MOW …

Dále byl přečten protokol výpovědi bývalého šéfa  čsl. zpravodajské služby v LON gen. Josefa Bartíka ( jenž byl rovněž odsouzen a rehabilitován, ale již zemřel), jenž gen. Píku líčí jako čestného člověka a spolehlivého vojáka.

Byl přečten i protokol výpovědi gen. Ludvíka Svobody ze 14.12.66, která byla již předložena v rehabilitačním procesu s gen. Karlem Janouškem (prokurátorem byl podpluk. Vladimír Janoušek), v níž gen. Svoboda rovněž gen. Píku vykreslil jako čestného člověka a velkého vlastence, z jehož žádného chování nelze vyvozovat, že by bylo nepřátelské vůči SU.

LudvíkSvoboda dále uvedl, že jej z příkazu Slánského po bolševickém 25.únoru 48  navštívil Bedřich Reicin, který mu oznámil, že z rozhodnutí předsednictva mají být z armády propuštěni jako politicky nespolehliví z důvodu své zahraniční činnosti výše zmínění generálové, mj. gen. Janoušek a gen. Píka, kteří byli krátce nato zatčeni …