Ruská „Blitzkrieg“ proti Finsku (1939) I.

Carl Gustaf Emil baron von Mannerheim /1867-1951/ se narodil se ve finském/FS velkoknížectví do rodiny švédských aristokratů ( pouze nejstarší dítě získávalo titul hrabě, zbývající měli jen titul barona ), kteří své panství neopustili ani poté, co se 1809 švédského Finska/FS zmocnilo Rusko, které se FS marně pokusilo rusifikovat.  

Jeho bohémský otec veškerý rodinný majetek, včetně rodinného sídla, prohrál v hazardních hrách, načež svoji ženu se sedmi dětmi opustil, a odjel se svou milenkou do Paříže, zatímco jeho žena s dětmi odjela ke své tetě, kde o rok později ze stresu zemřela na infarkt.

Mannerheimova kmotra hraběnka de Coligny mu zařídila sňatek s krásnou a zámožnou Anastázií Arapovou rusko-srbského původu, dcerou generála.

Měli dvě dcery Anastázii a Sofii, syn se narodil mrtvý, jeho žena se ze žalu stala 1902 jeptiškou, 1919 se rozvedli.

Von Mannerheim v carské armádě dosáhl hodnosti generála, a šéfoval Protokolárnímu oddělení carského paláce.

Po rusko-japonské válce (1905) byl carem vyslán přes středoasijské republiky na špionážní cestu do Číny v převlečení za etnografa – v Tibetu  ( 1908) jej xenofobní mniši málem ukamenovali – později se setkal s dalajlámou, jenž organizoval kampaň za osvobození Tibetu, von Mannerheim mu věnoval vlastní pistoli jako dárek a ochranu před Číňany.

Cara Mikuláše II svrhla v 2/1917 buržoazie, z čehož se bolševici nikdy nevzpamatovali.

Leninův návrat do Ruska ze švýcarského/CH exilu v 4/1917 zorganizovalo a financovalo Německo pod slibem, že bolševici uzavřou s německou armádou separátní mír ( viz můj článek Brestlitevský mír Militaria.cz ).

BER očekával, že infiltrací Lenina do Petrohradu bolševici svojí proletářskou revolucí vyvolají chaos i v ruské armádě, a uzavřou s německou armádou domluvený separátní mír.

V 4/1917 Lenin na německé náklady vyrazil se svým bolševickým týmem ze CH vlakem přes Švédsko do Petrohradu. Vagón měl právo exteritoriality a na německém území jej střežili němečtí vojáci.

Po bolševickém puči v Petrohradu a vyhlášení nezávislosti FS v 12/1917 i FS zasáhla občanská válka – von Mannerheim se v roce 1918 stal vrchním velitelem FS armády „ Bílých“ ( šlechta, vlastníci půd, střední vrstvy ) proti „ Rudým“, a významně přispěl k vítězství Bílých ( spojenectví s ruskými bělogvardějci odmítl, protože se obával, že nepřijmou nezávislost FS ), poté byl FS vládou vyslán do PAR a LON ( 1918), aby pro FS získal jejich diplomatické uznání ( podařilo se mu to tím, že se distancoval od proněmeckých aktivit FS vlády z podzimu roku 1918 ) ...

Německo za 1.sv.v. tajně financovalo FS vlastence, vycvičilo jejich jednotky Horských myslivců/ Jägers, a podpořilo je i v přímých bojích německými jednotkami – cílem Viléma II bylo vytvořit z FS vazalskou monarchii závislou na Německu vedenou Vilémovým švagrem  princem Frederikem Karlem Hesensko-Kasselským /1868-1940 /, zvoleným FS králem v 10-12/1918, poté se trůnu zřekl ve prospěch republiky.

Když Mannerheim, jenž republice zajistil diplomatické uznání, v roce 1919 nevyhrál prezidentské volby ( carský generál ), odešel z veřejného života a věnoval se humanitární práci – šéfoval FS Červenému kříži, založil Mannerheimovu nadaci pro pomoc dětem, věnoval se svým milovaným koním, a znovu cestoval po Asii.

1929 odmítl návrh FS pravice stát se vojenským diktátorem,1931 se stal členem Obranné rady, 1933 polním maršálem, a získal od FS prezidenta písemný slib, že v případě války bude jmenován vrchním velitelem armády.

V této době již začínal být uznáván celým FS politickým spektrem ( ne jen jako „ bělogvardějský“ generál ), i ze strany socialistů, zejména pro svá častá veřejná prohlášení, aby se Finové ve vypjaté mezinárodní situaci sjednotili, a překonali své politické rozpory.

Von Mannerheim podporoval FS zbrojní průmysl, a usiloval o vojenskou spolupráci se Švédskem formou Obranné unie, sen, který se mu nevyplnil.

1932 FS a SU uzavřely pakt o neútočení, který byl 1934 znovuobnoven na dobu 10 let, a FS hlasovalo pro přijetí SU do Společnosti národů.

Vztahy mezi nimi však zůstaly chladné, FS hledalo protiváhu proti Stalinovi ve spolupráci se skandinávskými zeměmi, zatímco FS hranice pouhých 32 km od Leningradu v dosahu FS těžkého dělostřelectva, NKVD dopalovaly, protože jimi ze SU před NKVD utíkali „ nepřátelé bolševismu „ …

Již od Anschlussu Rakouska v 3/38 se bolševičtí emisaři snažili na FS vynutit ujištění, že v případě napadení SU přijde Finsko bolševikům na pomoc, a v blízkosti FS hranic prováděli mobilizaci, v 10/38 k FS hranicím přesunuli 25 divizí ( 600.000 mužů), načež FS dobrovolníci začali zpevňovat Mannerheimovu linii …

A nebyla to Nobelova cena za literaturu F. Sillanpää, která mohla Finy v létě 1939 uklidnit ( v tomto roce BER obsadil zbytek ČSR a Mussolini anektoval Albánii) .

Dle SU-německého paktu o neútočení z 23.8.39 ( pakt byl uzavřen na dobu 10 let, Daladier v reakci na něj v 10/39 rozpustil FKS ) jeden z tajných dodatků ponechával bolševikům volnou ruku vůči FS ( „ malá blecha v kožichu ruského medvěda „  ).

Molotov na jaře a v létě 39 přesně kopíroval Hitlerovo vydírání Polska, a naléhal na FS vedení, aby přijelo do MOW projednat konkrétní požadavky Kremlu na podepsání koloniální hospodářské a vojenské smlouvy ( Kreml mj. bezostyšně požadoval „ vojensky chránit“ FS i bez jeho souhlasu, libovolný přesun RA po FS území, závazek FS přijít SU, bude-li napaden, vojensky na pomoc ) .

Stalin chtěl vojenskou základnu na poloostrově Hankö/gö (jihozápadně od Helsinek), který kontroluje vstup do FS zálivu,  a námořní základnu v přístavě Petsamo/dnes ruský přístav Pečenga při ústí řeky Pečengy  severozápadně od Murmanska u norských hranic ( Kirkenes) v Pečengském regionu, bohatém na nikl ( v té době nejdůležitější ložisko na světě, do roku 40 z něho těžila CAN firma Inco, poté do 22.6.41 německo-SU konsorcium, zahrnující mj. firmu Krupp + IG Farben, souzenou v Norimberku) + přístav Lünakhamari, který by SU flotě v nezamrzajícím Murmansku poskytl předsunutou vojenskou základnu proti Norsku, a vydání finské části Rybářského poloostrova /Kalastajasaarento v Barentsově moři ( 1920 východní část dostal Kreml, západní část FS, 1944 jej SU zabral celý, militarizoval a ekologicky zdevastoval, ještě v roce 05 to byla vojenská zóna, kam nesměli civilisté ).

Do Murmanska vede přes ruskou Karélii podél východních FS hranic železnice .

Kreml dále požadoval vydání strategicky důležitých ostrovů ve Finském zálivu, likvidaci FS opevnění na Karelské šíji (tj. likvidaci pobřežní obrany jižního FS ), a výměnu části Karélie/ posun FS hranice na Karelské šíji dál na západ na linii Koivisto-Lippola, a za všechna tato vojensky strategická území nabízel výměnou dvojnásobně větší neobydlené území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola + Porajärvi , bezcenné vojensky i hospodářsky - za průmyslovou a bohatou rybolovnou oblast nabízel oblast hospodářsky bezcennou, kterou navíc při potlačování povstání ve Východní Karélii zpustošil …

Západní Karélie byla historickou provincií FS mnohem dříve, než Krym zabrala Kateřina Veliká, přesto ji Putin při své okupaci Krymu Finům nevrátil.

Finsko bylo ochotné některé vyděračské požadavky přijmout, ale odmítlo podepsat smlouvu o vzájemné pomoci/rozmístění SU jednotek na FS území, a pronájem přístavu Hankö - když Stalin nebyl ochotný od Hankö ustoupit, FS SU požadavky 13.11.39 odmítlo, a polní maršál baron Carl Gustaf von Mannerheim, jako vrchní velitel FS armády zorganizoval obří cvičení záložníků, které se přeměnilo ve skrytou mobilizaci.

Stejně „diskrétně“ nechal von Mannerheim zaminovat FS pobřežní vody, a nařídil rozptýlení letectva na maskovaná polní letiště.

Mannerheimovým náčelníkem genštábu v Mikkeli byl gen. Axel Airo, a maršálův přítel gen. Rudolf Walden byl jmenován ministrem obrany a zástupcem Mannerheima ve vládě.

Zároveň Mannerheim stáhl z příhraničních oblastí dělostřelectvo, aby nebylo obětí nenadálého útoku, a aby bolševici nemohli FS obvinit z ostřelování ruské strany – podcenil však prolhanost bolševiků.

Stalin věrně kopíroval Hitlerovu Blitzkrieg proti PL, potřeboval tudíž záminku ke vpádu do FS  ( jako si Hitler vyrobil záminku fingovaným  útokem komanda SS navlečeného do PL uniforem proti německé vysílací stanici v Gliwicích/Gleiwitz v Horním Slezsku 31.8.39, kdy odvysílali v polštině výzvu k boji proti Němcům,  akci zorganizoval Heydrich + šéf Gestapa Müller ) .

Proto si 26.11.39 bolševici dělostřelecky ostřelovali svoji pohraniční vesnici v Karélii Mainila, a zabili přitom 4 své vojáky, tzv. mainilský incident ( k jeho naaranžování ze strany RA se přiznal až Gorbačov v roce 88 ), ale z ostřelování obvinili Finy, kteří v oblasti žádné dělostřelectvo neměli ( incident zorganizoval politický komisař Andrej Ždanov, jenž se stal v roce 34 po zavraždění Kirova šéfem stranické organizace Leningradu, a šéfem tamních čistek) .

Po tomto „ incidentu“ Kreml dal FS velvyslanci ultimátum, aby se FS armáda stáhla 30 km od ruských hranic - FS na to odpovědělo, aby RA učinila to samé …

Politický komisař Ždanov 1940 řídil začleňování Estonska do SU, po 6/41 řídil obranu Leningradu ( proto civilisté vymřeli ), v roce 46 byl Stalinem pověřen řízením SU kulturní politiky/socialistický realismus, tj. pronásledováním nezávislých umělců (mj. Anna Achmatovová, Michail Zoščenko, Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev ).

Ždanov zemřel 1948(52), budˇse upil k smrti, nebo jej zavraždil jako nepohodlného svědka Stalin, na jeho počest byl ukrajinský Mariupol, kde se narodil, přejmenován na Ždanov.

Plán tažení proti FS vypracoval gen. Boris Šapošnikov, teoretik a náčelník ruského genštábu mj. v osudných letech  letech 37-42, poté ( měl TBC, na kterou v roce 45 údajně zemřel ) jej nahradil jeho žák Alexandr Vasilevskij.

Šapošnikov byl členem Stavky/Hlavního stanu vrchního velitele, pouze Šapošnikovi a Rokossovskému Stalin neříkal soudruhu, ale oslovoval je jménem.

Stalin odmítl jeho plán jako příliš opatrnický, který nadhodnocuje sílu protivníka.

Stalin požadoval zopakování Hitlerovy Blitzkrieg proti PL ( porazit FS v lesích bez cest či s úzkými cestami s 10metrovými závějemi do 14 dnů, kapitulaci Helsinek Stalin požadoval jako dárek ke svým šedesátinám, ruští vojáci byli varováni, aby v bojovém zápalu „prozatím“ nepřekračovali švédskou hranici) …

Stalinovu vizi přepadení Finska vypracoval vojenský velitel leningradské oblasti Kirill Mereckov, jenž byl po prohrané válce s FS povýšen na šéfa ruského genštábu, ale pro neschopnost nahrazem Žukovem, přesto zůstal vlivným členem Stavky, a po své další nevydařené agresi proti FS v létě 44 byl povýšen na maršála.

Spojení Ždanova s Mereckovem, kteří válku proti FS zorganizovali, byla vražedná kombinace i pro obránce Leningradu.

29.11.39 obě země kvůli mainilskému incidentu přerušily diplomatické styky, a 30.11.39 SU (170 mil. obyvatel /450.000 vojáků ) bez vyhlášení války FS (4 mil. obyvatel/265.000 vojáků, v prvých dnech mělo FS k dizpozici jen 160.000 mužů ) zákeřně napadl -  arogance bolševiků byla neuvěřitelná, útočícím jednotkám vyhrávaly vojenské kapely, za jejichž doprovodu rudoarmějci zpívali bolševickou hymnu.

Ofenzíva vojsk Leningradského vojenského okruhu proti FS probíhala na Karelské šíji v lesních masívech na Mannerheimově linii ( 140 km dlouhé)  se 4 obrannými pásmy, protože Mereckov ( bez provedeného průzkumu  ) tvrdil, že systém pevností je nedokončený a snadno prostupný, a v Karélii, severně od Ladožského jezera.

Bolševici zaútočili proti třem FS přístavům v Baltském moři : Hangö, Porvoo + Turku, ale i v námořní válce zvítězili Finové, kteří se i na moři rozdělili na malé skupiny, které útočily izolovaně.

Na válku nepřipravené bolševické lodˇstvo mělo zničit FS námořnictvo, a izolovat FS námořní blokádou v Baltském moři a v ústí Finského zálivu.

Byla zde však tak hustá mlha, že se SU lodě málokdy trefily, např. bitevní lodˇ Oktjábrskaja Revolucija se 10.12.39 chtěla při dobývání Mannerheimovy linie RA vypořádat s boční střelbou FS vojáků z ostrova Saarenpää, ale sotva ostrov trefila – nebyla sama, která nic neviděla, SU ponorky ve Finském a v Botnickém zálivu potápěly většinou spojenecké nacistické lodě …

Také na severu mělo být FS námořnictvo zablokováno, aby nevyjelo z Kolského zálivu ( fjord Barentsova moře ) a Motova zálivu v murmanské oblasti - vojáci RA zde většinou umrzli ještě před svým prvním výstřelem.

FS mělo jen 64 tanků ještě z 1.sv.v., po svém přepadení urychleně nakoupilo další 37 mm švédské protitankové kanóny Bofors, ale na počátku konfliktu mělo jen dva kanóny na jeden pluk ( Finové však ukořistili obrovské množství SU děl a tanků, které posádky opustily, protože v mrazech při mínus 30 - 40 - 50 stupňů , nešly nastartovat, zima 39/40 byla jednou z nejhorších ve 20.stol., hned první noc při mínus 50 stupňů Celsia v lehkých uniformách umrzly tisíce Rusů, také námořní válku zastavilo zamrzlé moře, jediným SU úspěchem bylo vylodění se v přístavu Petsamo, které se od té doby jmenuje Pečenga  ) ...

FS armáda neměla v době napadení ani dostatek uniforem, a poskytovala je jen vojákům, kteří obdrželi základní vojenský výcvik, ostatní museli bojovat v soukromém „ oděvu“ , na kterém byly přišité vojenské insignie – Finové těmto uniformám přezdívali „ cajanderské „ podle tehdejšího FS premiéra  - ale ani rudoarmějci na tom nebyli lépe, neměli nejen teplé oblečení, ale ani maskovací bílé pláště, sněžné pluhy, saně, ani lyže ...

RA s jednoznačným cílem vymazat FS z mapy světa útočila po celé frontě (1.400 km) od Rybářského poloostrova na severu u Barentsova moře po Karelskou šíji na jihu ( nevyhlášení války se Kremlu vymstilo – znemožnilo mobilizaci, a přechod silniční a železniční sítě pod vojenské velení ).

Útok podpořilo 2.500 SU letounů, většinou bombardéry TuSB-2, materiální škody nebyly velké, protože venkovské FS s několika silnicemi a železnicemi žádné cíle nenabízelo – proto se SU bombardéry se svými zápalnými a tříštivými pumami soustředˇovaly na cíle civilní – města, a to i v Botnickém zálivu, mj. přístavy Abo + Keni.

Ženevský list Le Journal de Geneve ze 4.1.40 informoval :“ Do Helsinek po pětidenní dramatické cestě dorazil vlak Červeného kříže se zraněnými FS vojáky – třebaže byl na všech vagónech zřetelně označen Červeným křížem, letectvo RA jej 2x bombardovalo „ ...

Je zajímavé, že Pablo Picasso, jenž svým obrazem Guernica protestoval proti válečnému zločinu bombardování této povstalecké vesnice, nenamaloval žádný obraz o bombardování FS měst ze strany RA – z prostého důvodu : Pablo Picasso se od roku 37 stal Stalinovým věrným obdivovatelem, milióny obětí Stalinem zavražděných Picasso přezíral.

Bolševické letectvo přes svoji drtivou převahu mělo nadměrné ztráty, a bombardováním výlučně civilních cílů hluboko za frontou nebylo pro RA v terénu žádným přínosem – navíc ji nedokázalo ani zásobovat.

Helsinky byly cílem ruských bombardérů hned prvý den útoku ( 80 civilistů zemřelo ), a poté ještě několikrát, ale hlavním cílem bylo město Viipuri/Vyborg, které Rusové bombardováním srovnali se zemí ( bylo na něj svrženo 12.000 pum ) .

Ve FS armádě sloužilo na 100.000 žen jako dobrovolnice, zajištˇovaly např. protináletovou výstrahu s dalekohledy na non-stop hlídkách, FS protiletadlové jednotky sestřelily zhruba 444 SU letounů ( ženy dobrovolně nastoupily i do továren ) ...

Finové měli na počátku války proti 2.500 ruským letounům jen 114 zastaralých kusů, v 1/40 FS koupilo od UK 64 ks, od US 44 ks, od Francie 30 ks a od Itálie 10 ks ( celkem měli Finové v Itálii objednáno 25 stíhaček Fiat G50) .

FS stíhací piloti za Zimní války létali ve formaci „4 prstů“  ( dvě stíhačky v nízkých výškách, dvě ve vysokých výškách, každý pár útočil samostatně bez ohledu na druhý pár ). Vrhaly se na SU formace bombardérů, které byly až o 20 letounů v přesile, bez ohledu na své šance ...

Finskou útočnou taktiku, která byla za 2.sv.v. přijata většinou válčících států, SU letci nepřekonali, sami létali ve třech v delta tvaru.

FS letecká základna byla většinou zamrzlé jezero vybavené stany a telefonickým spojením.

Hlavní útok ( 180 SU divizí proti 9 FS divizím, které postup RA zastavily ) vedla SU vojska 7. armády nad Leningradem na Karelské šíji proti Mannerheimově linii ve směru 2. největšího FS města Viipuri/Vyborg, zatímco vojska 8. armády zaútočila severně od Ladožského jezera/ v Ladožské Karélii na FS železniční uzel Sortavala.

FS genštáb přesně tuto taktiku s hlavním úderem přes Karelskou šíji očekával, stejně i pokus o její obchvat podél severních břehů Ladožského jezera ( 188. divize na města Salmi, Kitela, Kollaa ) .

Hlavní obranné uzly Mannerheimovy linie vedly severně od řeky Vuoksi podél silničních a železničních komunikací do Viipuri/dnes ruský Vyborg.

FS velení vytvořilo i několik samostatných jednotek vycvičených v taktice gerilových bojů - neustálých útoků na boky a týly nepřátelských kolon, které je nemohly v několikametrových závějích bez lyží ani pronásledovat ...

7.armáda, která vedla hlavní útok na Karelské šíji, vedená Vsevoloděm Jakovlevem, zahájila útok mezi městem Lipola a pobřežím Ladožského jezera.

Její „Blitzkrieg“ narazila na minová pole, zátarasy, palebné léčky a nekonečná obranná postavení v úzkých místech mezi jezery, na kterých na tanky čekaly pod sněhem vykopané díry, a na pěchotu hladký klouzavý led, či v hustých lesích, kde tanky a děla byly k ničemu.

Rusové pod mínus 20 stupňů nenastartovali tanky, nenabili děla, a při mínus 30 stupních nevystřelili z pušky, zatímco FS samopal Suomi fungoval i pří mínus 45 stupních ...

Stejně neúspěšný byl i útok Ladožské vojenské floty a 8.armády severně od Ladožského jezera - do útoku severně od Ladožského jezera SU nasadil 11 divizí, čímž šokoval FS velení, které očekávalo max. 4, větší koncentraci považovalo za zbytečnou a nerealizovatelnou z hlediska logistiky.

Divize 9.armády se dostaly jen 20 km do FS vnitrozemí, poté byly zastaveny – 163., elitní 44., + 139. divize byly rozprášeny, 122.,88., 155., elitní 54, + 72. byly obklíčeny – místo aby dostaly rozkaz probojovat se zpět, Stalin je bez jídla a teplého oblečení nechal čekat na posily, které stejně jako ony padly do obklíčení, a nemohly být zásobovány, protože rudoarmějci nedokázali dobýt  ostrovní pevnost Mantsinsaari, která svými děly tuto oblast ovládala ...

Jejich žádosti o pomoc ( FS radisté odposlouchávali rádiovou komunikaci RA )  velení RA ignorovalo, a nechalo je zemřít zimou a hladem.

8.armáda byla zastavena u měst Tolvajärvi a Kollaa, 14. armáda měla izolovat FS od Švédska.

Zatímco v Helsinkách byla 1.12.39 vytvořena vláda národní jednoty, vedená prezidentem Ryti, Stalin 1.12.39 v Terijoki / dnes Zelenogorsk ve Finském zálivu vyhlásil „ Dělnicko-rolnickou republiku Finska „, kterou okamžitě diplomaticky uznal, se zrádcovskou „vládou“ složenou z FS komunistických vůdců exilovaných v MOW poté, co se jim v roce 1918 nepodařilo povstáním realizovat bolševický puč a v roce 1920 zavraždit gen. Mannerheima.

Do čela těchto FS zrádců Stalin postavil organizátora nezdařeného puče z roku 1918 Otto Kuusinen ( šéfoval později i Karelsko-Finské sovětské republice 1940-1956 ), když šéf KS FS Tuominen, exilovaný ve Švédsku, úlohu zrádce vlasti odmítl …

Stalin věnoval Kuusinenovi i armádu složenou z obyvatel ruské Východní Karélie FS národnosti.

Pro NKVD však nebyl komunista jako komunista, proto mnozí z nich byli za Stalinových čistek, které přicházely v pravidelných vlnách, popraveni či deportováni do gulagů, jiní zahynuli při etnických čistkách, které Stalin pravidelně organizoval v pohraničních oblastech.

Stalin se však přepočítal – „lidové“ povstání mezi vlasteneckými Finy nevyvolal, třebaže představitelé Stalinovy „ republiky“  vyzývali finský lid „ , aby svrhl své „fašistické „ utlačovatele, vytvořil lidovou armádu, a vítal RA jako své osvoboditele, načež  bolševická agentura TASS ( kterou v roce 013 obnovil Putin)  lživě uvedla, že „ ve FS vypuklo lidové povstání, které ustavilo Stalinovu Finskou republiku, ke kterému se přidala i část FS armády „ , kterou Kreml dokonce ve Společnosti národů vydával za jedinou legální Finskou republiku  …

Tato zrádcovská pseudovláda podepsala s Kremlem smlouvu o přátelství, ve které mu předala veškerá požadovaná území „ výměnou za celou Karélii „  …

Bránící se FS pro Stalina skýtalo jedno překvapení za druhým -  precizně vedená obrana proti chaosu bolševického útoku, FS komunisté z FS armády nedezertovali, naopak, do posledního dechu svoji vlast proti RA bránili, s jejímž útokem proti FS nesouhlasili.

2.12.39 se bolševické jednotky, jejichž zasobování Stalin neřešil ( stejně jako Chruščov neřešil návraty SU kosmonautů na Zem ), v letech 36-39 v moskevských procesech dekapitované o své nejlepší a profesionální velitele ( dekapitované vysoké důstojníky +  35.000 dalších velitelů, kteří byli zbaveni funkcí, nahradily nižší šarže, které k sobě dostali stranické politruky/politické komisaře, kteří za ně rozhodovali i vojenské věci, a pokud se politrukům jejich přidělení velitelé zdáli být samostatně uvažující, zastřelili je v bojích zezadu, stejně tak dopadli svobodomyslní partyzánští velitelé), vylodily u Petsamo (dnes ruská Pečenga ) nad Murmanskem, a těžkopádně v arktických mrazech postupovaly   …

Zatímco PAR mlčela a LON vyhlásil mobilizaci, v Římě se konaly profinské demonstrace, Mussolini se kvůli FS dostal do otevřené konfrontace s Hitlerem, ale Hitler, závislý na ruských surovinách, Mussolinimu nedovolil, aby Itálie FS pomohla, a zadržel i vojenský materiál, který Mussolini do FS poslal ...

V Lausanne Mezinárodní olympijský výbor rozhodl, že se OH nebudou konat v Helsinkách, švédská armáda povolala záložníky, a na východním pobřeží vybudovala minová pole, zatímco Finové opevnili ostrov Aland v Botnickém zálivu.

FS sice Hitler Stalinovi dle tajného dodatku k paktu o neútočení přenechal, ale obsazení FS bolševiky znamenalo pro Hitlera vnitrostátní problém – v Německu vyvolalo pozdvižení mezi veřejností, která o tajných dodatcích nevěděla, a bolševickou invazi jednoznačně odsoudila.

Dalším problémem pro Hitlera ve FS byli etničtí Němci, kteří zde po staletí žili, Hitler je musel evakuovat do Německa.

V Atlantiku 2.12.39 britský/UK bombardér Wellington ze 115.letky poté, co zaútočil na německé lodě, náhodně svrhl pumy i na německé území, a postaral se tak o první bombardování Německa.

4.12.39 přijel do Francie král George VI, aby provedl inspekci Britského expedičního sboru, zatímco UK křižník Nelson byl poškozen magnetickou minou – byl to poslední úspěch této zbraně, protože Britové vzápětí své lodě  odmagnetizovali.

Kreml odmítl zprostředkovací služby Stockholmu, a pro Společnost národů prohlásil, že „ nevede útočnou válku, ale byl požádán vládou „ Demokratické FS republiky „, se kterou má spojeneckou smlouvu, aby v její prospěch zasáhl ( Putinova koncepce na Ukrajině ) – po bolševickém vítězství byla tato pseudorepublika v čele s komunistou Otto Kuusinen prohlášena Karelo-finskou SSR ...

FS bombardéry bombardovaly Murmansk, a Finové zvítězili v 1. bitvě u Taipale, když dělostřelecky zlikvidovali dvě ruské divize a jednu tankovou brigádu, které chtěly obejít opevnění po zamrzlém Ladožském jezeře.

Z Itálie dorazilo 25 objednaných letounů ( od 1/40 veškerou pomoc z Itálie konfiskovalo Německo ), FS prezidentu Kallio poslal „ soustrastný“ telegram Roosevelt/FDR.

Bolševici se vylodili na 7 ostrovech Finského zálivu, odkud 7.12.39 SU 9.armáda zahájila ofenzívu.

V severním sektoru oblasti Ladožského jezera bolševici vstoupili do Suomussalmi , silniční křižovatky na východním břehu řeky Kianta, ale brzy se dostali do obklíčení, zatímco na jihu v Karelské šíji lehce vyzbrojená, ale na lyžích vysoce mobilní FS armáda úspěšně odolávala 7. armádě bolševiků.

7.12.39 Řím potvrdil, že není ve válce s Británií, zatímco Švédsko, Norsko a Dánsko vyhlásili v SU-FS konfliktu „ přísnou“ neutralitu  ...

8.12.39 US vláda protestovala u britské vlády, že Londýn/LON vyhlásil námořní blokádu Německa, protože touto blokádou trpí US obchodní lodě  ( Churchill vystřídal Chamberlaina v 5/40, poprvé  mluvil s FDR v 10/40, kdy FDR Churchillovi zatelefonoval s tím, že se BER útoky na námořních trasách, po kterých plují i US lodě, snaží znesvářit US a UK ...

8.12.39 FS jednotky s posilami policejních a pohraničních jednotek získaly zpět  Suomussalmi, zatímco obklíčená 163. SU střelecká divize se neúspěšně s velkými ztrátami na životech pokusila jezero Kianta překročit, do obklíčení padla i Stalinova elitní 44. NKVD divize.

Na severu Ladožského jezera 8. SU armáda v rámci bitvy o Kollaa  dobyla Tolvajärvi, železniční křižovatku strategického významu, zatímco v Karelské šíji 7. armáda nepostoupila proti Mannerheimovi linii ani o pídˇ , takže Stalin, Molotov, Vorošilov, Šapošnikov a Kuzněcov vytvořili Stavku/Hlavní stan vrchního velení, který převzal řízení agrese proti FS - Jakovlev byl vrácen do Leningradského vojenského okruhu jako šéf administrativy, a velitelem 7.armády byl jmenován maršál Kirill Mereckov, velitel leningradské posádky.

Začala bitva o Tovaajarviand a Kitela severně od Ladožského jezera.

Británie rozhodla o zařazení PL letek do RAF, zatímco italská Velká fašistická rada sice potvrdila své členství v Ose, ale rozhodla zůstat stranou jakéhokoliv „ velkého“ konfliktu v Evropě ...

9.12.39 FS jednotky podnikly bravurní noční útok proti pozicím 9.armády u Kollaa.

200 PL Židů po pochodu smrti pod ranami SS dorazilo do oblasti Bugu, okupované Sověty – z 1.800 Židů, kteří vyrazili z Hrubieszova, přežilo jen těchto 200.

10.12.39 skončila úspěšně pro Finy bitva o město Kollaa, 163.SU střelecká divize byla odříznuta od 9. divize, a 29.12.39 byla vymazána ze stavu RA, Finové získali 11 tanků, 25 děl a 150 kamiónů.

V Botnickém zálivu mezi FS a Švédskem SU ponorka omylem potopila německou lodˇ Bolheim.

11.12.39 byla v německé Generální gubernii ( PL ) zavedena povinná nucená práce pro všechny Židy, zatímco v BER se Hitler setkal s Vidkunem Quislingem, zakladatelem  norského Svazu pronacistického hnutí.

12.12.39 byl postup RA definitivně zastaven na Mannerheimově linii na Karelské šíji.

(13.12.39 se uskutečnila námořní bitva v ústí Rio de la Plata, kam  „kapesní“  bitevní lod ˇ křižník Admiral Graf (von) Spee vplula dle rozhodnutí kpt. Langsdorffa, jenž na potopené lodi Tairoa našel tajné dokumenty o UK konvoji, na základě kterých zamířil do ústí Rio de la Plata, 150 mil od Montevideo.

Kpt. Langsdorff se domníval, že proti němu stojí jen doprovodné lodě onoho konvoje, a proto místo, aby zmizel, zahájil proti UK těžkému křižníku Exeter palbu, vlajkový HMS Exeter byl těžce poškozen, ale palbu opětoval, zatímco (novozealandský) Achilles + Ajax začali Graf von Spee pronásledovat( další HMS Cumberland kotvil u Falklandských ostrovů ) .

Kpt. Hans Langsdorff, protože měl na palubě mnoho zraněných, se uchýlil do neutrálního Montevidea, kde dle Haagské konvence měl 72 hodin na vyložení zraněných a nejnutnější opravy – Uruguajci mu, navzdory naléhání zdejší německé mise, odmítli prodloužit mezinárodně stanovenou dobu, takže křižník musel odplout – protože proti UK převaze neměl šanci, kpt. křižník nechal za hranicemi pobřežních vod 17.12.39 vyhodit do povětří ( lodˇ by jinak musela být do konce války zakotvena v Uruguayi, ale probritští Uruguajci by UK námořním důstojníkům z tajné služby umožnili lodˇ si prohlédnout, a to L. nechtěl) .

Sám se v Buenos Aires 19.12.39 ve svém hotelovém pokoji zastřelil, většina z internované posádky ( 1.038 mužů ) z obavy, aby nebyla souzena, zůstala v Argentině i po válce.

Potápěči z UK tajné služby poté z křižníku odvezli vysoce moderní radar ) .