Náhorní Karabach, když bolševici obléknou nacionalistický kabát

Náhorní Karabach, zalesněné hory, bohaté vodní zdroje s minerálními prameny, uhlí, zinek, olovo, zlato, vápenec, mramor, grafit, azbest, vinice, ovocné sady, medvěd hnědý,dikobraz, kavče, lesní zmije, miny ...

Náhorní Karabach, o něco větší než Lucembursko, je arménská enkláva, kterou bolševici správně začlenili do SU Ázerbájdžánu ( Khankendi/později Stěpanakert hlavní město, historickým hlavním městem bylo do roku 1923 Šuša, 2.největší město, které je však stále v ruinách, počet obyvatel NK je zhruba 150.000 ) .

Dnešní správní hranice NK jsou totožné s bývalou SU autonomní republikou NK, ale současný NK tvoří jen malou část historického NK.

Arméni na NK uplatňují historický, kulturní a náboženský nárok s tím, že okrajové oblasti Malého Kavkazu mezi řekou Kura a jejím přítokem Arax, patřily Arménii již od starověku ( území původního NK /Arcach) .

Ázerové považují dělení na NK a Karabach za umělé, a tvrdí, že Karabach byl většinou pod nadvládou Peršanů, takže jeho status byl vždy podstatně odlišný od statusu zbývajícího arménského území.

Baku nezpochybňuje, že karabachští Arméni i za nadvlády Persie zůstali věrni křestˇanství, ale tvrdí, že nejsou Armény, že pocházejí z arménizovaných Kavkazských Albánců, kteří žili na dnešním území Ázerbájdžánu před příchodem Ázerů.

Karabachští Arméni mluví arménským dialektem, který se od arménštiny značně liší.

Britové v otázce NK vyjednávali pouze s ázerbájdžánskou vládou, kterou v otázce NK považovali za jediného legitimního partnera k jednání, a v 1/1919 dosadili do NK jako prozatimního správce guvernéra Sultánova.

Britové chtěli, aby NK zůstal ázerbájdžánský, a proto odradili národního hrdinu Arménie z ARF generála Andranika Ozanjana /1865 TR - 1927 US/ od dobytí NK v 12/1918 s tím, že otázka NK bude vyřešena na pařížské mírové konferenci 1919/1920 ( na jaře 1920 pařížská mírová konference potvrdila, že NK je ázerbájdžánský ) , a přiměli arménské vůdce v NK , aby učinili ústupky, a přijali jen autonomii v rámci Ázerbájdžánu, načež Jerevan v 8/1919 vyslal do NK jednotky, které měli karabachšskou vládu svrhnout, ale dohodu s Brity prohlásil za neplatnou i Sultánov, takže Baku sem v 3/1920 vyslalo vojsko, které arménskou armádu vytlačilo z města Šuša, ale otevřelo volné pole RA, která vtrhla do nebráněného Baku ...

27.4.1920 ázerbájdžánské vedení splnilo ultimátum KS Ázerbájdžánu a odstoupilo, 28.4.1920 ruské jednotky napochodovaly do Ázerbájdžánu, který tím přestal jako samostatný stát de facto existovat.

Když v 5/1920 Arménie svá vojska z NK stáhla, RA NK obsadila.

V 12/1920 Společnost národů odmítla uznat Ázerbájdžán a Arménii za samostatné státy, a odmítla jejich žádosti o plnoprávné členství s tím, že nemají jasně stanovené hranice, ústavu ani stálou vládu ( dokument č. 22/48/206 + 22/48/209 ) …

4.7.1921 bolševické Kavkazské byro odhlasovalo přiřazení NK k Arménii, ale druhý den své rozhodnutí na nátlak protureckého Stalina vzalo zpět, a připojilo NK k Ázerbájdžánu …

Arménie se však nikdy nevzdala snahy získat NK pod svoji kontrolu, snažili se o to i někteří arménští bolševici – mj. gen. tajemník KS Arménie Agasi Chandžjan, jenž podporoval arménské intelektuály, a snažil se zvrátit rozhodnutí Kremlu o NK – když poslal Kremlu dopis, ve kterém si stěžoval na útisk karabachšských Arménů, byl 1936 jako “ nepřítel lidu “ zatčen ortodoxním Gruzínem Lavrentijem Berijou ( zástupce šéfa NKVD, brzy šéfem NKVD ), a zavražděn při výslechu ( oficiálně spáchal sebevraždu).

Berija z chudé rolnické rodiny  se stal bolševikem již v 18 letech v 3/1917 na  studiích v Baku, kde pro bolševiky pracoval jako špión ve vládní protibolševické straně Müsavat, po dobytí Baku 1920 RA se stal ve svých 21 letech čekistou - 1922 byl již zástupcem šéfa gruzínské OGPU, nástupkyně Čeky, sehrál rozhodující úlohu při okupace Gruzie bolševiky  – 1924 (25) nechal popravit 10.000 gruzínských nacionalistů, kteří se pokusili o puč proti bolševikům, takže se 1926 stal šéfem gruzínské OGPU, načež jej Serže Ordžonikidze  seznámil se Stalinem, jehož katem se stal ( O. pocházel z gruzínské aristokratické rodiny, 1907 se podílel na vraždě prominentního gruzínského intelektuála “ Otce vlasti “ prince Ilji Čavčavadze, 1934 odsoudil vraždu Kirova, v 11/36 byl zatčen a v 2/37 v kobce Ljubljanky “ spáchal sebevraždu “  ) …

Stalin na teheránské konferenci v roce 43 představil Beriju Rooseveltovi jako “ náš Himmler “ …

Stalinovi, Mikojanovi, Ordžokinidzemu se přezdívalo “kavkazská klika”.

1963 2.500 karabašských Arménů podepsalo petici požadující, aby byl NK přičleněn k Arménii, ve Stěpanakertu vypukly demonstrace, které skončily smrtí 18 Arménů – totéž se opakovalo v roce 65 v Jerevanu.

1967 Arméni z NK zaslali ÚV KSSS dopis, ve kterém si stěžovali na diskriminaci a ázerifikaci ze strany ázerbájdžánských úřadů – mj. historie a zeměpis Arménie se v NK neučily, a to ani na zdejší jediné VŠ, výuku v rodném jazyce karabachšským Arménům Baku nepovolilo - autonomie byla za SU naprosto fiktivní, jmenování lékaře či učitele v NK se schvalovalo v Baku, které mezi NK a Arménií postavilo neprodyšnou pomyslnou „ berlínskou zedˇ“, zpoza které si karabachští Arméni nemohli dovážet ani arménskou literaturu a učebnice pro děti.

Baku tak naprosto deformovalo kulturní a sociální podmínky života této „autonomní“ oblasti  …

Proto karabachští Arméni pravidelně navrhovali připojit NK s většinovým arménským obyvatelstvem k Arménii s tím, že i pracovní podmínky v zemědělství jsou stejné jako v horských oblastech Arménie, zatímco Baku pravidelně přicházelo s protinávrhem „ upravit „ ve prospěch Ázerbájdžánu hranice nejen s Arménií, ale i s Gruzií a s Dagestánem.

Arméni se oprávněně obávali i demografických změn ve svůj neprospěch, protože bolševici v NK posilovali ázerskou menšinu na úkor arménské většiny, stěhovali sem Ázery z jiných koutů SU – v letech 59-79 se procento Arménů v NK snížilo z 84% na 75%, a procento Ázerů se zvýšilo ze 13 na 23% .

Bolševici zničili gruzínské a ázerbájdžánské čajové plantáže, když úrodu stanovovali „shora“ ,takže výrobci museli česat plantáže nikoliv podle pěstitelských zásad, ale podle předepsaného množství tun, které měli dodat státu – rostliny tak brutální sběr nepřežily.

1977 se v Jerevanu konaly nové demonstrace za připojení NK k Arménii.

Jerevan vyzbrojoval karabachšské Armény od léta 86, od zahájení Gorbačovovy pěrestrojky.

V 11/87 poradce Gorbačova akademik Aganbekjan v Paříži prohlásil, že doufá, že se NK vrátí k Arménii ( v tomto smyslu Jerevan se Stěpanekertem poslal Gorbačovovi dopis se žádostí o připojení NK k Arménii, Gorbačov však odmítl, a v Arménii z tohoto důvodu propukaly stávky ) .

Od podzimu 87 se v NK stupňovalo etnické napětí, které rozdmýchávaly ilegální ozbrojené skupiny obou zúčastněných stran, nejprve mezi zdejšími arménskými a ázerbájdžánskými pastevci.

Na arménské straně podléhaly tzv. Karabachšskému výboru, jehož šéf Ter-Petrosjan se později stal arménským prezidentem.

Na vesnicích podél ázerbájdžánských hranic tento výbor organizoval jednotky domobrany, vesničané stavěli zátarasy, a učili se vyrábět podomácku výbušniny.

Na vojáky, kteří po nich zátarasy ze silnic odstraňovali, tyto vesnické milice házely kamení či po nich stříleli z malorážných zbraní a z loveckých pušek, z pušek se zkrácenou hlavní, z revolverů  Nagant .

Kamení si navzájem házeli po osobních vozech či autobusech, které vezli cestující z Arménie či z Ázerbájdžánu – autobusová doprava pro zátarasy fungovala jen částečně.

Kreml znepokojovaly stávky v průmyslových závodech a na stavbách, kde se de facto přestalo pracovat – Arméni jako hlavní důvod stávek udávali, že se staví více v ázerbájdžánských vesnicích, zatímco arménské vesnice jsou opomíjeny.

Arménští horalové z NK bojovali s “ Tatary” z údolí ( kterým se poté začalo říkat Ázerové “ ) , celkem 3x – v roce 1905, 1918 a 1991-94.

První demonstrace  karabachšských Arménů za připojení k Arménii proběhly v Jerevanu a ve Stěpangertu v 1/88, v této době Gorbačov ostře kritizoval gen. tajemníka KS Arménie Karena Demirčjana, že „ neřeší problémy země „ …

20.1.88 v rámci pěrestrojky a glasnosti zahájené Gorbačovem v roce 85, si většinoví Arméni z této enklávy ve svém regionálním karabachšském  parlamentu/sovětu odhlasovali připojení NK k Arménii, které Gorbačov odmítl.

V 1/88 se stal jedním z vůdců arménského karabachšského  „ obranného“ výboru Krunk Robert Kočarjan, vlivný komsomolec s kontakty na komunistické prominenty.

19.2.88 proběhla protiarménská demonstrace v Baku za výkřiků „NK je náš !“

22.2.88  došlo k první konfrontaci, když stovky Ázerů pochodovaly z Agdamu do Askeranu vyhnat zdejší Arménce, bylo zabito 50 arménských vesničanů, ázerbájdžánská policie zastřelila dva Ázery.

Ve dnech 28.- 29.2.88 ve městě Sumgait, 30 km od Baku, kde bylo usídleno 4.000 ázerbájdžánských uprchlíků z NK, došlo k protiarménskému pogromu, 32 mrtvých –převážně Arméni, zbytek Azerové a Rusové – poslední šéf KGB Kručkov později přiznal, že pogrom zorganizovala KGB, jejíž místní agenti si navzájem podpalovali domy a automobily, a plenili majetek  ( KGB potřebovala chaos).

Po tomto pogromu následovaly velké deportace Ázerů ( první ázerští uprchlíci dorazili do Baku z jihoarménských vesnic v 11/87 ), které kremelský tisk předkládal jako „ nežádoucí migrační procesy „ …

V 5/88 Kreml, který očekával návštěvu Ronalda Reagana, v obou státech vyměnil nové generální tajemníky KS, šéfem komunistů v Arménii se stal 49letý Suren Arutjunjan, v Ázerbájdžánu Abdul Rachman Bezirov.

V 6/88 byl kvůli demonstracím přerušen provoz na jerevanském letišti Zvartnoc, provoz byl obnoven až 1.7.88.

24.6.88 Kreml vyslal do NK svého emisara proarménského Arkadije Volského.

12.7.88 se výbor rozhodl „ oddělit se od Ázerbájdžánu fakticky “.

Karabachští Arméni byli tak první, kteří již v roce 88 zpochybnili Sovětský svaz/SU – teprve po nich začaly protesty v baltských zemích.

18.7.88  Gorbačov potvrdil ázerbájdžánskou suverenitu nad NK, 1.12.89 Jerevan prohlásil NK za součást Arménie.

Vzájemné pogromy a případy žhářství probíhaly ve Stěpanakertu a ve městě Šuša. Pogromy propukaly poté, co placení agenti té či oné tajné služby rozhlásili, že tam či onde vypukly srážky mezi Ázery a Arménci, jak tomu bylo v případě obce Chodžaly u Stěpanakertu v 9/88.

20.9.88 Kreml vyhlásil vyjímečný stav se zákazem demonstrací  v NK a v přiléhajícím agdamském okresu , opatření, které vedlo k pravému opaku – stávkovalo se téměř ve všech  arménských podnicích, nefungovala veřejná doprava.

18.11 - 5.12.88 probíhaly v Ázerbájdžánu protiarménské demonstrace, které byly brutálně rozehnány kremelskými pořádkovými silami, v Baku hlídkovaly tanky a obrněné transportéry, a ázerbájdžánský šéf KS Sulejman Tatlijev v Baku, v Kirovabadu a ve vesnicích v Nachičevanu vyhlásil vyjímečný stav .

Ve dnech 27.- 29.11.88 došlo k pogromům proti Ázerům v arménských městech Guark, Spitak + Stěpanavan, 33 Ázerů zahynulo, + dalších 220.000 Ázerů se muselo z Arménie vystěhovat, kdy byli naloženi do nákladních vozů bez jakéhokoliv majetku.

Ve Spitaku v listopadu 1988 pogromy proti Ázerům organizoval zdejší šéf KS F.Abušjan, policejní šéf  V.Sarkisjan, prokurátor Arakisjan, soudce Nazarjan a šéflékař R.Bagdarjan, staré bolševické struktury, které se iniciativně pustili do pogromů tím, že svlékli bolševické a oblékli nacionalistické kabáty, vyhnali Ázery z paneláků a lynčovali je, 32 lidí lynč nepřežilo - ázerbájdžánské zdroje tvrdí, že údajně 70 ázerských dětí ve věku 5-12 let bylo před očima svých rodičů nacpáno do 20 m dlouhého potrubí o průměru 1.5 m, jejíž oba konce byly zapečetěny, děti se udusily.

15.11.88 před kanceláří Aeroflotu v Ženevě vybuchla bomba ukrytá v odpadkovém koši, 4 lidé byli těžce zraněni.

7.12.88 postihlo Arménii ničivé zemětřesení o síle 7.2 Richterovy stupnice s epicentrem nedaleko města Spitak, zda přirozené či uměle vyvolané nebylo prozrazeno, město Spitak bylo zcela zničeno, město Leninakan (dnes Gjumri) bylo zničeno ze dvou třetin ( socialistická výstavba - panelová sídliště se zřítila celá, což ušetřilo práci, nemusela se strhávat, jen se smetla na lopatku ), taktéž okolní železnice, silnice, mosty.

Postiženou oblastí vedl kanál, takže rozmoklá masa zeminy zavalila arménské vesnice – chemičkám a jaderné elektrárně se však zemětřesení vyhnulo …

Odborníci v médiích tvrdili, že příčinou zemětřesení byl tlak, kterým působí silně aktivní drávijská deska na kavkazský region – její pohyb v zemské kůře hromadí napětí, které se uvolňuje silným zemětřesením ( přesto zde bolševici postavili jadernou elektrárnu ) .

Poslední zemětřesení v této blasti bylo 1926, ale bylo podstatně slabší.

Zemřelo přes 25.000 lidí.

Otřesy o síle šesti stupňů byly zaznamenány i 19.1.89 s epicentrem severozápadně od Kirovakanu (dnes Vanadzor), obyvatelé však byli včas varováni - proč nebyli varováni před ničivým zemětřesením ze dne 7.12.88, není známo, třebaže v oblasti, dle oficiální verze, byly k dizpozici  „ moderní „  seismografy, jenže zemětřesení především „ zcela “ zničilo zdejší Geofyzikální ústav, které měření provádělo, takže se nedochovaly údaje z měření ...

Arménie nebyla schopná následky zemětřesení zvládnout, půl miliónu lidí zůstalo bez přístřeší, bez přístřeší byli i arménští uprchlíci z NK, proto jí byla poskytnuta pomoc ze zahraničí, a poprvé v historii SU, Arménie tuto pomoc, bez ohledu na názory Kremlu, přijala, a umožnila záchranářským týmům přístup na své území.

11.12.88 se zřítil ( dle Baku byl Armény sestřelen, anebo jej, dle tvrzení Baku,  arménští dispečeři úmyslně špatně navedli  ) vojenský dopravní letoun IL-76 u Gjumri (Leninakan), na jehož palubě bylo 50 Ázerů, 13 Lezginů, 11 Rusů, 2 Tataři, 1 Armén, 1 Žid – letoun letěl z Baku s pomocí pro oběti zemětřesení, zachránil se Fahraddin Balajev, jenž seděl v kabině nákladního vozu , měl zlomenou páteř.

Ázerové tvrdí, že jej nechtěla přijmout žádná arménská nemocnice, musel být převezen do Baku.

Téhož dne v noci z 11/12.12.88 se 13 km od jerevanského letiště Zvartnoc  při komunikaci s arménským APP střediskem zřítil jugoslávský dopravní letoun An-12, rovněž s pomocí pro oběti zemětřesení, sedmičlenná posádka zemřela, Baku tvrdí, že byl Armény rovněž sestřelen, kteří jej považovali za TR letadlo ( letělo na trase YU-BG-TR-SU ).

Vyšetřovací komise ve zprávě k pádu An-12 uvedla, že motory a všechny přístroje byly v pořádku, kromě barometrických (výškoměry ) – ani jeden pilot je neměl správně nastavené.

Rozdíl mezi údaji na přístrojích a skutečnou výškou činil přes 870 m – letadlo narazilo na zem, když výškoměry ukazovaly 870 m – navíc posádka nepřipravila letadlo k přistání, podvozek ani klapky nebyly vysunuty …

Někteří bývalí příslušníci KGB tvrdili, že zemětřesení poskytlo arménským aktivistům záminku pro vyzbrojení se, kdy jim zbraně z diaspory byly posílány jako zásilky humanitární pomoci …

Na Štědrý den 1988 přiletěl do Jerevanu s dary i syn a vnuk prezidenta Bushe.

Gorbačov byl v době zemětřesení na návštěvě v US, odkud se kvůli zemětřesení v Arménii předčasně vrátil, a mezi řečí zkritizoval tzv. separatistický Karabachšský výbor – krátce poté byl výbor rozpuštěn, jeho členové uvězněni a odvezeni do MOW, po 6 měsících již byli zpátky v NK – mj. jeho uvězněným členem byl dr. filozofie Vazgen Manukjan, 90-91 premiér Arménie, poté do roku 93 ministr obrany, načež několikrát marně kandidoval na prezidenta ( 1996 zorganizoval demonstrace proti Petrosjanovi, kterého obvinil z falšování výsledků prezidentských voleb, v roce 07 ostře zkritizoval Kočarjana /prezidentem 98-08/, a v roce 013 nazval všechny arménské prezidenty a jejich režimy  „kriminálními , které si politickou moc přisvojili nezákonným způsobem „ …

12.1.89 Gorbačev vyhlásil, že NK odebírá ze správy Baku, a staví jej pod přímou správu Moskvy.

1.2.89 Kreml odstavil „ z důvodu otřesů „ první blok arménské jaderné elektrárny v Metsamoru.

6.2.89 Nejvyšší patriarcha všech Arménů Vazgen I. přiletěl do NYC, kde se setkal s předáky arménských komunit a se zástupci různých US církví.

22.2.89 US Senát schválil pomoc pro Arménii.

15.3.89 Kreml odstavil druhý blok arménské jaderné elektrárny.

8.4.89 Kreml zkrátil základní vojenskou službu ze dvou na jeden rok.

20.5.89 kpt. Alexandr Zujev, pilot stíhačky Mig-29 z letecké základny v Batumi na letišti Cchakaja, se rozhodl po svém propuštění od letectva emigrovat i se stíhačkou - omámil piloty dýmkou s narkotiky, ale přistihl jej strážný, kterému bylo divné, že stíhačku nepřipravuje technik, začali se hádat, stráž Zujeva postřelila do paže, ten jej nakonec také postřelil.

Zujev odletěl i se střelami R-27, a palubním kanónem ve vzduchu zničil další stíhačky, aby jej nemohly pronásledovat – a aby jej nesestřelili z vojenských základen, přistál na obchodním letišti Trabzon.

Turci stíhačku Kremlu vrátili během 30 hodin na palubě Il-76, pilota však nevydali, ale předali jej US, kde dostal politický azyl, třebaže Kreml o jeho vydání důrazně žádal ( v 9/76 odletěl do Japonska s MiG-25 Viktor Bělenko, dostal azyl v US – již v 3/ + v 5/1953 dva PL piloti dezertovali s letounem MiG-15 do DK, v roce 85 a 87 přelétli dva SU piloti s vrtulníky do Pákistánu ).

11.7.89 byli na předměstí Stěpanakertu napadeni tři Ázerbájdžánci, dva z nich na střelné rány zemřeli.Týž den při explozi podomácku vyrobené výbušniny bylo zraněno 19 vojáků.

16.7.89 byla ustavena Lidová fronta Ázerbájdžánu/LFA, která se ujala boje proti „ arménským okupantům „  - pobočky měla po celém Ázerbájdžánu, i v NK -  šířila protiarménskou propagandu, a verbovala dobrovolníky pro boj s arménskými okupanty.

V 9/89 Ázerbájdžánci zablokovali přístupy + dopravu do Arménie, silniční i železniční – v Arménii mj. nevyšly noviny, protože došel papír, ale i benzín a potraviny.

1.10.89 byl ve Stěpanakertu vyhozen do povětří silniční most, a arménští útočníci se pokusili přepadnout ázerbájdžánskou vesnici Lačin, ležící ve strategickém koridoru.

29.11.89 Baku zrušilo autonomii NK, a převzalo jej pod svoji přímou správu.V té době ze 192.000 obyvatel NK bylo 76% Arménců, 23% Ázerů, zbytek ruská a kurdská menšina.

1.12.89 Nejvyšší sovět Arménie + a Národní sovět NK vyhlásily společnou rezoluci¨o připojení NK k Arménii.

29.12.89 byla v Džalilabádu vyhlášena „ nezávislost na proarménském Kremlu „ , a 11.1.90 v Lenkaran Ázerbájdžánci rozebrali všechny SU hraniční překážky na 137km hranici s Íránem, a tuto hranici otevřeli …

Ve dnech 12-19.1.90 v Baku proběhl v souvislosti s NK sedmidenní pogrom proti Arménům, byli lynčováni, jejich majetek byl rabován – jako vždy nešlo o spontánní pogrom, jeho organizátoři/útočníci měli seznamy  Arménů ( Židů a Gruzínů ) i s jejich adresami ( Arméni z Baku hromadně prchali, mj. i rodina Garryho Kasparova,  k 4/93 zbylo v Baku 18.000 Arménů, v převážné většině v úkrytech ) .

V Baku probíhaly protiruské demonstrace, ázerbájdžánští poslanci dali Moskvě dvoudenní ultimátum ke zrušení výjimečného stavu v Ázerbájdžánu, který označili za porušení státní svrchovanosti republiky – pokud Kreml na ultimátum neodpoví, poslanci hrozili, že zpochybní setrvání Ázerbájdžánu v SU.

Ve dnech 16-19.1.90 Kreml soustředˇoval jednotky v počtu přes 50.000 vojáků kolem Baku, které na příkaz SU ministra obrany Dmitrije Jazova a vnitra Vadima Bakatina do Baku vstoupily v noci z 19/20.1.90, oficiálně tyto jednotky zastřelily 133-37 ázerbájdžánských civilistů + 800 zranily ( „ Černý leden „ ) , zahynulo 14 SU vojáků, ale přesné údaje nikdy zveřejněny nebyly – členové výboru Ázerbájdžánské lidové fronty, Anver Gumbatov a Fasim Nadirov, uvedli, že SU vojáci v Baku zastřelili 3.500 lidí a 10.000 zranili .

Gen.tajemník KS Áz. Ajaz Mutallibov prohlásil, že „ extrémisté“ budou potrestáni ( 91-92 byl prezidentem Áz.) , a japonský premiér Tušiki Kaifu uvedl, že „ zásah SU armády byl pro obnovení pořádku nezbytný „ , zatímco bývalý šéf KS Ázerbájdžánu Gejdar Alijev  rozhodnutí Kremlu vyslat SU vojska proti demonstrantům v Baku ostře zkritizoval  na tiskovce v budově ázerbájdžánské ambasády v MOW , stejně jako Garry Kasparov, šachový velmistr  ...

Vojenský velitel Baku gen. Vladimír Dubiňak informoval, že SU vojáci v noci zatkli 43 předáků ilegálních organizací, zabavili jim PC + kopírovací stroje, osobní doklady a spořitelní knížky.

Vojenským dekretem byla zakázána činnost Národní rady obrany, patřící Áz. lidové frontě, a současně SU vojáci prorazili blokádu přístavu Baku, který zablokovali protiruští aktivisté.

Člen vedení Národní rady obrany Echtebar Mamedov Kremlu pohrozil partyzánskou válkou, nebudou-li z Baku a z celého Ázerbájdžánu okamžitě stažena SU vojska, a zrušen výjimečný stav.

Pokračovalo ostřelování saljanských kasáren v Baku, přestřelky bylo slyšet i v okolí Baku. Ve městě Gjandža protiruští aktivisté pronikli do budovy místní pošty, a odnesli si 4 pistole.

Taškentský muftí Muhamad Saddyk Mamajusupov kritizoval zásah SU armády, ale i ázerbájdžánské vedení s tím, že ohrožuje Gorbačovovu pěrestrojku .

Kreml začal do MOW evakuovat zdejší ruské vojáky s rodinami – z Baku a z Gjandži (Kirovabad) bylo evakuováno přes 8.500 osob.

Současně Kreml poslal 2 motorizované pěchotní divize k íránským hranicím, a 2 speciální policejní divize OMON do NK.

Rovněž v Nachičevanu a v NK Kreml vyhlásil výjimečný stav, a začal v těchto oblastech konfiskovat zbraně ( v Arménii Kreml výjimečný stav nevyhlásil), které dle tvrzení Baku předal Jerevanu, který mezitím začal obstarávat zbraně pro své nově vytvářené polovojenské milice  i vlastními aktivitami, mj. přímo ze skladů zbraní SU armády, na nádražích přepadávaly kremelské konvoje s tanky T-72,  a od 3/90 začaly na SU jednotky přímo útočit.

Časopis Ogoňok napsal, že „ Arméni a Ázerbájdžánci v NK kupují zbraně od SU vojáků – za samopal dávají obyvatelé 5.000 -10.000 rublů, zatímco kalašnikov je stejně drahý jako Lada či Volha „ …

Teheránský rozhlas oznámil, že „ SU vojska neprodyšně uzavřela ázerbájdžánsko-íránské hranice (720 km), SU vojáci provádějí na hranicích přísné kontroly „ …

18.1.90  arménské jednotky pronikly do nachičevanské autonomní oblasti, kde 11.1.90 vypukly první ozbrojené srážky, a údajně bombardovaly vesnice okresu Geranboj, v nichž se srocovaly milice LFA, vyzbrojeným vrtulníkem  Mil Mi-8.

Arménské milice využily chaotické situace v Baku, obsadily v noci z 19/20.1.90 nachičevanskou vesnici Karki, a zaútočily na nachičevanské město Sadarak.

24.1.90 se na arménsko-ázerbájdžánských hranicích v Jerashu konaly rozhovory mezi Jerevanem a Baku, ale byly přerušeny, když z nich odešli nespokojení nachičevanští zástupci.

Ázerbájdžánští uprchlíci z Arménie ( zhruba 165.000) a arménští uprchlíci z Ázerbájdžánu tvořili jádro vznikajících ozbrojených milic na obou stranách.

Dle Baku měla Arménie v 6/90 15.000 mužů ve zbrani, z toho 10.000 bylo v Arménské národní armádě, která byla rozmístěna podél ázerbájdžánských hranic.

Další ozbrojené složky měly organizace jako Arménské národní hnutí a Dashnaktsytun, malé jednotky jako Mush, NART, Adana, Aydat, Tigran Mets měly 50-700 mužů.

Obě strany páchaly brutální etnické čistky.