Náhorní Karabach a jednotky OMON

Počátkem roku 91 arménská strana učinila několik rozhodnutí, které neprodiskutovala s MOW, se kterou bylo dohodnuto, že se 17.3.91 bude konat celosovětské referendum o dalším  osudu SU.

Referendum mělo de facto rozhodnout o zachování SU na základě nových smluv.

Arménie + 5 dalších republik referendum bojkotovalo, Arménie uspořádala vlastní refendum, a vyhlásila 21.9.91 nezávislost, Mutalibov jako šéf Ázerbájdžánu chtěl naopak slib daný Gorbačovovi/MG splnit.

Zatímco Arménie, včetně NK, se začala vyzbrojovat (skladiště zbraní byla rozseta po celém NK), Mutalibov s MG zahájili společnou operaci KRUH ( SU zvláštní policejní jednotky OMON v Ázerbájdžánu) k potrestání a k odzbrojení Arménů – zastrašovací deportace Arménů z vesnic v karabašské oblasti Šahumjan.

Deportace byly zcela kontraproduktivní, do NK na pomoc deportovaným přijížděli dobrovolníci z celé Arménie i z arménské diaspory.

Nejznámějším byl Monte Melkonian /1957-1993/, US Armén, kterého k odjezdu z US přivedla íránská revoluce v roce 78, kdy se účastnil studentských demonstrací proti šáhovi.

Za občanské války bojoval v Libanonu proti Izraeli + nejrozličnějším libanonským frakcím, a poté se v rámci ASALA/Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie podílel na vraždách několika TR diplomatů v Evropě – byl zatčen ve Francii, ale 1989 byl propuštěn, a 1990 odjel bojovat za Arménii do NK, kde se stal prominentním velitelem a národním hrdinou.

Mj. v 4/93 zásadně přispěl k dobytí ázerbájdžánské oblasti Kalbadžaru - zemřel za podivných okolností v opuštěné vesnici Merzuli 12.6.93.

Baku tvrdí, že byl jedním z těch arménských ultranacionalistů, kteří chtěli vytvořit Velkou Arménii v jejích historických hranicích , tj. dobýt pro ni i území v TR, v Íránu a v Gruzii.

Do Arménie vstoupily SU armádní jednotky,jednotky ministerstva vnitra, a ázerbájdžánské jednotky zvláštního určení OMON, celkem 3.000 vojáků, kteří zlikvidovali některé arménské základny ve směru na Getašen ( Chaykend) , Martunašen ( Garabulaq) a Hadrut.

Byl zabit „ značný“ počet arménských vojáků, a 11 vysokých arménských prominentů z arménského ministerstva vnitra.

Zhruba po třech měsících Kreml operaci Kruh v Arménii zastavil, ale ázerbájdžánské jednotky OMON  se z vlastní iniciativy v 7/91 přesunuly do oblasti Geranboj, a přiměly arménské jednotky vyklidit základny Manashid, Buzlug and Erkedj, čímž byl arménský postup zastaven, a 19.7.91 Kreml vyhlásil „ zahájení dialogu “.

Místní arménský sovět 19.7.91 uvedl, že pokud se stáhnou SU jednotky z NK, přestane požadovat jeho oddtržení od Ázerbájdžánu, zatímco 20.7.91 do Kremlu dorazil Petrosjan, a slíbil Gorbačovovi, že slíbené referendum o nové svazové smlouvě uspořádá.

A tak stranický funkcionář Valerij Grigorijan dorazil z Chalkendi/Stěpanakertu do Baku s tím, že jeho skupina je ochotna vyjednávat na základě SU a ázerbájdžánské ústavy, tj. že NK zůstává v rámci Ázerbájdžánu.

Když se Grigorijan  10.8.91 vrátil do Chalkendi byl zavražděn, a vzápětí situaci změnil puč proti Gorbačovovi ze 8/91, kterým se MOW propadla do chaosu, a ztratila nad svými „ provinciemi „ kontrolu – Ázerbájdžán 30.8.91 vyhlásil nezávislost, v NK umístěné jednotky OMON se nechaly arménskými ozbrojenými skupinami zkorumpovat, a 2.9.91 karabašské vedení vyhlásilo nezávislost na Ázerbájdžánu, a Arménskou autonomní republiku NK.

15.000 arménských ozbrojených skupin se poté prohlásilo za jednotky domobrany, a 15.9.91 podnikly ofenzívní akce v okolí NK, a zahájily nové etnické čistky.

Baku (Ajaz Mutalibov byl posledním sovětským /SU a také 1. post-SU vládcem Áz. 91-92 ) odpovědělo 26.11.91 zrušením autonomie NK, a přejmenováním Stěpanakertu na Khankendi.

10.12.91 se v NK konalo referendum, které Ázerové bojkotovali, zatímco karabachští Arméni, podporování Jerevanem ( 1.arménským prezidentem byl Levon Ter-Petrosjan 91-98 )  se vyslovili pro „nezávislost“, čímž boj prezentovali jako národněosvobozenecký, nikoliv jako boj dvou států o území …

Právní vyhodnocení „nezávislosti“ NK  lze shrnout do jedné otázky – zda se NK odtrhl od Ázerbájdžánské SU socialistické republiky či od Ázerbájdžánské republiky – v případě odtržení od SU ( referendum v NK se konalo 10.12.91, SU přestalo existovat 31.12.91, nezávislost na Ázerbájdžánu NK vyhlásil 6.1.92 )  neexistuje žádný právní argument, který by bránil vytvoření nového státu – jestliže se odtrhnul od Ázerbájdžánské republiky, je z právního hlediska stále součástí Ázerbájdžánu.

V SU Arménii byly jen tři SU pozemní divize ( pro případ útoku TR, člena NATO) , žádné letectvo, zatímco v Ázerbájdžánu bylo rozmístěno 5 pozemních divizí a 5 leteckých divizí. Arménie měla jen 500 muničních vozů, Ázerbájdžán 10.000.

SU armáda byla na bojích nezainteresovaná a velmi úplatná, SU vojáci prodávali zbraně místním i za lahev vodky, prodávali dokonce i tanky a obrněná vozidla.

Sklady zbraní byly nehlídané, každý se mohl obsloužit dle libosti, navíc existoval černý trh se zbraněmi.

Když Gorbačov 26.12.91 rezignoval na funkci gen.tajemníka KSSS, vyhlásily nezávislost i poslední tři republiky – RF, Ukrajina a Bělorusko.

SU 31.12.91 zanikl, a Arménii s Ázerbájdžánem se otevřela volná cesta k přímému válečnému konfliktu.

Otevřenou válku, která vypukla, významně udržoval v běhu Kreml, jak vyzbrojováním obou stran, tak nasazením ruských jednotek na arménské straně, aby se obě strany vyčerpaly, a Kreml nad nimi mohl vládnout.

Arménii vojensky podpořila RF + GR, Ázerbájdžán dostal vojenskou pomoc z TR  ( TR tajné služby boje řídily i přes organizaci „ Šedí vlci/Bozkurt „, jejíž brigáda se zapojila do bojů ), z arabských států, od Teheránu, a ze států bývalého východního bloku.

Zbraně Ázerbájdžánu TR pravděpodobně dodávalo i přes Pákistán, zbraně Ázerbájdžánu dodával i Izrael, Ukrajina, a RF – RF dodávala zbraně oběma válčícím státům, včetně těžkého dělostřelectva a tanků.

Arménská diaspora poskytla Jerevanu nejen peníze, ale postarala se v US Kongresu i o článek 907 Zákona o finanční podpoře svobody v RF a v nově vznikajících eurasijských státech z roku 92 ( podobný zákon byl přijat pro Írán v roce 05), který zakazoval, aby pomoc stipulovanou v tomto zákonu mohl využívat Ázerbájdžán ...

Oba státy si najímaly velký počet žoldnéřů, především z RF a z Ukrajiny, Baku i z řad veteránů afghánských mudžahedínů ( zhruba 1.000 mužů), které  vedl mučením proslulý Gulbuddín Hekmátjár, a z řad čečenských ozbrojenců Šamila Basajeva ( jenž vedl i ruskou válku proti gruzínské Abcházii ).

Bývalý náměstek ministra obrany Artur Sakunts, dnes aktivista lidských práv,  v roce 012 prohlásil, že ve válce 91-94 mezi Arménií a Ázerbájdžánem bojovali ukrajinští, a zejména ruští žoldnéři, kteří násilně vystěhovali mj. obyvatele oblastí Getašenu a Šahumjanu.

 „ Historie je dnes překrucována, nebyla to ázerbájdžánská ani arménská armáda, které v podstatě neexistovaly, ani milice domobrany, civilisty násilně deportovaly ruské jednotky „ , prohlásil Sakunts.

Na arménské straně mj. jako žoldák sloužil bývalý SU gen. Anatolij Ziněvič /1932-2000/ z Ukrajiny, velmi zkušený důstojník již ze somálsko-etiopské války /“ogadenská“ 77-78, veterán z Afghánistánu, kde byl 3x raněn, a  náčelník genštábu 7. SU armády v Arménii, která si jej najala pro NK, v němž vytvořil armádu, a byl náčelníkem jejího genštábu, a tudíž odpovědný za její operace, od roku 97 náměstkem karabachšského  „ministra obrany „ .

Stažení SU vojsk ministerstva vnitra bylo skutečně jen přechodné.

V 1/92 Kreml některé své bývalé loutky nahnal do Společenství nezávislých států/SNS se sídlem v Minsku ( Arménie, obávající se TR, do SNS vstoupila, Gruzie pod nátlakem Kremlu přistoupila v roce 93, vystoupila v 8/08 po ruském vpádu, Turkmenistán vystoupil v roce 05 ) – třebaže Ukrajina byla s RF a Běloruskem zakládajícím členem SNS v 12/91, právně se jejím členem nikdy nestala, protože svoji přístupovou smlouvu nikdy neratifikovala.

Ještě v 1/92 « vojska SNS » , jejichž jádro tvořila 4.SU armáda, vstoupila do Stěpanakertu.

Obě strany vyhlásily mobilizaci ( v Arménii bylo mobilizováno 550.000 mužů, v Ázerbájdžánu 1.3 mil. ), významnou roli sehráli dobrovolníci.

Ázerbájdžánská armáda byla lépe organizovaná, měla kolem 30.000 mužů + 10.000 mužů z polovojenských jednotek OMON + tisíce dobrovolníků z Lidové fronty. Ázerbájdžánský oligarcha Surat Husejnov vytvořil vlastní brigádu 709. ázerbájdžánské armády, jejíž výzbroj, včetně obrněných vozů, nakoupil ještě od SU armády.