Náhorní Karabach, prostor k ruské manipulaci

Ázerbájdžánci uvádějí, že 17.2.92 ti, co bojovali v arménských řadách ( příslušníci ruského 366.pluku), spáchali spolu s arménskými milicemi masakr ve vesnici Karadagli, kterou vypálili.

77 lidí zavraždili ( včetně 10 žen + 8 dětí), z toho 54 obzvláště krutým způsobem – 104 lidí vzali do zajetí, z nich 54 zabili.

26.2.92 ruský 336. motostřelecký pluk, skrývající se pod nálepkou arménské armády, dobyl několik měsíců obléhané městečko Chodžaly ( celý podzim a zimu bylo bez bez elektřiny, plynu a vody), došlo k masakru několik stovek ázerbájdžánských civilistů, mezi které se ukryli uniformovaní ázerbájdžánští vojáci, po kterých arménsko-ruské jednotky spustily nevybíravou palbu.

Ázerové se pomstili 10.4.92, kdy pobili 53 arménských civilistů v karabašské obci Maragha Martakert.

9.5.92 arménská armáda obsadila převážně muslimské město Šuša, a Lačinský koridor ( Berdzor), takže spojila NK s Arménií  – její vítězství provázely etnické čistky, a obsazování ázerského majetku ( navzdory zpřístupnění silnice z Arménie přes Lačinský koridor do NK, obě země trpěly blokádou hranic ze strany TR a Ázerbájdžánu ).

Pro milióny Arménů bylo dobytí města Šuša + Lačinského koridoru aktem spravedlivé odplaty - ve Stěpanakertu se dobytí města Šuši, dodnes rozbořeného, každoročně 9.5. oslavuje vojenskou přehlídkou s tanky, bezpilotními letouny, střelami poslední generace.

Na čestné tribuně sedí vedle karabachšského „ prezidenta“  i arménský prezident mezi dvěma hodnostáři arménské církve.

Přehlídka má dokladovat, že karabachští Arméni NK bez boje nevydají.

V 7/92 OBSE navrhla vyslat do NK mírové jednotky NATO-SNS, které by dohlížely na dodržování příměří a poskytovaly ochranu humanitárním konvojům, ale narazila na tvrdý odpor RF, která tím, že obě strany vyzbrojovala a poskytovala jim i vojáky, neměla zájem na mírovém urovnání v době, kdy ani v jednom státě neměla ještě dosazené loutky.

17.8.92 karabašská vláda podala demisi, a moci se chopil Výbor obrany státu v čele s Robertem Kočarjanem, budoucím proruským prezidentem Arménie ...

Ázerbájdžán zahájil letecké útoky, převážně Stěpanakertu, kterými nejvíce trpěli civilisté.

11.11.92 se během vzletu z letiště Migalovo v ruské oblasti Tver s destinací do Jerevanu v důsledku přetížení o více než 20 tun zřítil An-22A sériové číslo 09303, zahynulo 33 lidí. Podruhé ( 19.1.94) se na stejné ruské letecké základně zřítil An-22A sériové číslo 09331, zahynulo v něm 7 lidí - za příčinu havárie byla prohlášena námraza na křídle.

S příchodem zimy boje v listopadu a v prosinci 92 zdánlivě utichly.

Arménie po uzavření jaderné elektrárny  Metsamor, 30 km západně od Jerevanu, neměla dostatek elektřiny ( zimy 90/91 + 92/93 byly mimořádně kruté, a mnohé rodiny v Arménii + v NK zůstaly bez eletřiny i bez teplé vody), proto v roce 93 Jerevan elektrárnu znovu otevřel ( Ruskem postavená jaderná elektrárna Metsamor je jednou z nejnebezpečnějších na světě – nemá ochranný obal ze železobetonu kolem reaktoru, navíc leží v seismicky aktivní oblasti ).

Arménie neměla obilí, bez pomoci diaspory, která obilí a potraviny posílala  z US do gruzínského přístavu Batumi, by vypukl hladomor. Arménii pomohla i EU, elektřinu jí dodal Írán, protože proturecká politika Elčibeje zhoršila vztahy s Baku s Teheránem.

Zatímco Arménie se o své uprchlíky postarala, Baku vyhnané a uprchlé Ázery nahnalo do uprchlických táborů, a nechalo Mezinárodní Červený kříž, aby se o ně postaral – Baku se staralo jen o obnovení těžby ropy.

Prezident Elčibej věřil, že se arménským prezidentem Ter-Petrosjanem dohodne, ale to Kreml nepotřeboval – proto v 1/93 arménsko-ruské jednotky zahájily novou ofenzívu, a znovu dobyly vesnice, které na podzim pro Baku získali jeho přátelé.

Ázerbájdžánské jednotky byly zcela demoralizované, proto ázerbájdžánský ministr obrany Rahim Gazjev požádal o pomoc ruskou armádu ( která měla « rozdělaný «  konflikt i v Abcházii ), třebaže s tím protiruský Elčibej nesouhlasil.

V Baku probíhal boj o kontrolu nad armádou mezi ministrem obrany  Gazjevem a ministrem vnitra Iskandarem Hamidovem, demisi nakonec podal Gazjev.

Politický boj o moc v Baku, který ponechal frontu bez ázerbájdžánských jednotek a jejich těžká děla na bojišti bez obsluhy, využili Arméni, a zmocnili se dalších oblastí NK.

Koncem června 93 byla ázerbájdžánská armáda již v rozkladu, mladí Ázerbájdžánci za NK neměli zájem bojovat – jak vystihl jeden novinář, zatímco ve Stěpanakertu bylo obtížné najít mladého člověka, který by nebyl válečným invalidou, v Ázerbájdžánu mladí lidé místo na frontě vysedávali v baru.

Již v roce 89 Andrej Sacharov pronesl : « Zatímco pro Ázerbájdžánce je otázka NK záležitostí jen ambic, pro karabachšské Armény je NK otázkou života a smrti » ...

Protože ázerbájdžánská armáda zkolabovala již v letě 93 (nejen Ázerové, ale i Lezginové a Talyšové odmítli bojovat, Lezginové jsou horalové žijící na obou stranách Kavkazu), Alijev si najal zhruba 1.500 afghánských mudžáhedínů válečných veteránů a zhruba stejný počet arabských a pákistánských žoldáků, třebaže to popřel ( existuje však korespondence + fotografie, které pořídily arménské jednotky).

US ropná firma Mega Oil, aby získala v Baku těžební licenci, přispěla  do ázerbájdžánských jednotek vlastními žoldáky, které najala v US.

V 3/93 ázerbájdžánské síly zaútočily na přehradní nádrž Sarsang v oblasti Martakertu, kterou drželi Arméni, zatímco arménské jednotky zaútočily směrem na Kelbadžar/Karvačar (45.000 obyvatel, ponejvíce Ázerové a Kurdové), oblast Kelbadžaru přiléhá k arménským hranicím.

K městu Kelbadžar se přiblížily 2.4.93, a začaly krvavé boje s ázerbájdžánskými jednotkami, které nedokázaly arménský postup zastavit – 3.4.93 Arméni Kelbadžar dobyli, Ázerové měli těžké ztráty, téměř všichni padli ...

30.4.93 RB OSN v rezoluci č.822, navržené TR a Pákistánem ( TR vyhlásilo pozemní blokádu Arménie), arménský útok odsoudila.

V této době KGB/FSB prováděla čistky prominentů, kteří byli protirusky zaměření či nedostatečně proruští, a to jak na ázerbájdžánské tak na arménské straně - 12.6.93 byl záhadně v liduprázdně vesnici u města Merzuli, do které byl pravděpodobně vylákán, zastřelen populární polní velitel Melkonian, Armén původem z US.

V 6/93 za protivládních demonstrací v Baku, se arménská armáda zmocnila 6 dalších ázerbájdžánských okresů, z nichž deportovala Ázery.

Zastavila se až na hranicích Íránu (Ázerbájdžán přišel o kontrolu nad hranicemi s Íránem v délce 120 km), který spolu s TR nechal svolat mimořádné zasedání RB OSN, která přijala 4 rezoluce, které požadovaly okamžité stažení arménských okupačních vojsk, první z nich 29.7.93 číslo 853.

Arméni v 7/93 již zaútočili vně NK proti Agdamu pod záminkou, že z něho nepřítel dělostřelecky ostřeluje NK, a poté pokračovali dále do ázerbájdžánského vnitrozemí, takže TR premiér Tansu Ciller Jerevan varoval, aby jej nenapadlo zaútočit proti Nachičevanu, a za tímto účelem v 9/93 vyslal na hranice s Arménií několik tisíc TR vojáků – současně se však spolu s TR vojáky dala do pochodu na arménsko-TR hranice ruská armáda umístěná v Arménii ...

Vzorová ukázka ruské « hybridní »  taktiky a ruské «  neutrality «  , aneb proč padl Kelbadžar

Ázerbájdžánský KGB pluk. Surat Husejnov*1958, klíčová postava SU ázerbájdžánského černého trhu, v roce 90 za podpory místního SU vojenského velení vytvořil « Husejnův »prapor na podporu nezávislosti Ázerbájdžánu ( který celou dobu války poslouchal své ruské nadřízené na základně v Gandže ), a na příkaz KGB financoval Lidovou frontu Ázerbájdžánu.

2.7.92 jej prez. Abulfaz Elčibej /1938-2000 Ankara/ neprozřetelně jmenoval svým zástupcem v NK – v 1/93 Husejnov neuposlechl rozkaz, a vyklidil se svým praporem Mardakert – tj. přemístil se na příkaz svých ruských příkazců z velení 104.ruské výsadkové divize v Gandži do Gandži na zdejší ruskou leteckou základnu, v důsledku čehož město Mardakert, bránu pro postup na Kelbadžár, v 2/93 dobyli Arméni – Elčibej pluk. Husejnova za trest odvolal z NK, a Lidová fronta Áz. jej obvinila ze zrady ( ruské velení než se z Gandži v 5/93 přesunulo do Uljanovska, předalo Husejnovi veškerou výzbroj ze zdejší základny ).

Prez. Elčibej vyslal do Gandži 4.000 mužů, aby proruského zrádce pluk. Husejnova, jenž se svým proruským cítěním nikterak netajil, zatkli, ale 4.6.93 byla tato jednotka Husejnem v přímém střetu poražena, a Husejnov se svým praporem vytáhl na trestní pochod na Baku, aby svrhl protiruského prez. Elčibeje.

Dílo na výměnu proturecké vlády v Baku se Kremlu podařilo - Elčibej  podal 18.6.93 demisi, a moci se ujal od roku 41 příslušník KGB a gen. KGB Gejdar Alijev, bývalý 1.tajemník KS Ázerbájdžánu, jenž se v průběhu tohoto puče v réžii Surata Husejnova nenápadně vrátil z ústraní v Nachičevanu do Baku  - Kreml měl konečně v Baku své muže : gen. KGB G.Alijev jmenoval svého kolegu z KGB pluk. Husejnova v 6/93 premiérem  ...

V 10/93 byl gen. KGB Gejdar Alijev oficiálně «  zvolen » prezidentem za slibu, že ztracená území dobyje zpět, a týž samý měsíc dovedl Ázerbájdžán do SNS (později si dle Putinova vzoru založil prezidentskou stranu, po jeho smrti v roce 03 byl v 10/03 „ zvolen „ jeho syn Ilham Alijev ) …

RB OSN přijala další protiarménské rezoluce č.874 a 884 s výzvou, aby Arménie stáhla svá vojska z okupovaných ázerbájdžánských území.

Počátkem ledna 94 rekrutovaní afghánští mudžáhedíni dobyli zpět část oblasti Fizuli, ale nikoliv samotné město, včetně železničního uzlu Horadiz, a 10.1.94 dobyli další území na severu a jihu, takže Arménie začala mobilizovat, zatímco gen. KGB v Baku Alijev začal používat stalinskou taktiku lidských vln, které zastavovaly tanky Wehrmachtu vlastním tělem – zatímco u Stalina to byli k tomuto účelu nahnaní političtí vězni z gulagů, Alijev použil íránský model z války proti Saddámu Husajnovi – nahnal na frontu ani ne 16leté rekruty, kteří měli těžké ztráty ( 5.000 mužů, zatímco Arméni několik set ) ...

Získat zpět oblast Kelbadžaru, ze které měli ti, co bojovali za Ázerbájdžán, táhnout k Lačinskému koridoru, se však nepodařilo, třebaže mudžáhedíni dobyli strategický průsmyk Omar, který však Arméni brzy dobyli zpět.

Ázerbájdžánu nepomohlo ani vlastní letectvo, třebaže stíhačky ( Su-24 + MiG-21 + MiG-25 ), bitevní vrtulníky a dopravní letouny k letecké válce Baku mělo, ale nesehnalo vlastní vojáky, ani vlastní piloty – proto si Baku najímalo ruské a ukrajinské za 5.000 rublů měsíčně, především k bombardování Stěpanakertu.

Arménské letectvo mělo jen dvě stíhačky Su-25, o které přišlo hned na začátku války, a několik starých Su-17, se kterými raději ani nevzlétli.

Když Jerevan naznačoval, že má otevřenou cestu až do Baku, gen. KGB Alijev raději požádal Kreml o zprostředkování příměří, které bylo podepsáno v MOW 16.5.94 - Ázerbájdžánci mír uvítali, ale nepřáli si ruské « mírové » jednotky na ázerbájdžánském území.

V 10/94 premiér Husejnov, papežtější než sám papež, v 10/94 uskutečnil proti Gejdaru Alijevovi nepodařený puč, když tento podepsal dohodu se západním konsorciem o těžbě ázerbájdžánské ropy ( v 60.letech Baku těžilo 21.5 miliónů tun ropy ročně, v roce 89 ze zastaralou SU “výbavou” jen 3.3 milióny tun ) …

Husejnov uprchl do MOW, ale ta se dohodla s ex generálem KGB Alijevem, se kterým poté, co umožnil těžbu ázerbájdžánské ropy i společnosti FSB Lukoil, podepsala smlouvu o přátelství, a Husejnova 26.3.97 Alijevovi vydala ...

Husejnov, jenž se Alijevovi postavil, protože zradil dle jeho názoru ruské zájmy, byl nakonec Kremlem zaprodán, a v 2/99 byl odsouzen za vlastizradu k doživotí – v roce 04 na žádost OBSE jej však Alijev omilostnil.

Úloha Ruska, stejně jako v Abcházii, byla krajně negativní ( oficiálně byl Kreml jako vždy  «  neutrální » ) .

Až do rozpadu SU Kreml tvrdě podporoval Baku – Ázerbájdžán byl poslední baštou komunistické ortodoxie na Kavkaze.

Během války Kreml vydatně vyzbrojoval a podporoval obě válčící strany, a konflikt tak udržoval v běhu, dokud se mu nepodařilo dosadit do obou států proruské kádry.

Po oficiálním stažení ruského 366.motorizovaného pluku z Arménie, zůstala drtivá většina jeho příslušníků ve službách Arménie jako žoldáci, mezi nimi podpluk. Jurij Nikolajevič, zástupce velitele pluku, jenž do služeb Arménie přešel i s výzbrojí pluku ( ázerbájdžánská média na tuto skutečnost poukazovala, Jerevan tvrdil, že jde o «  ruské dobrovolníky «  ) ...

11.9.92 ázerbájdžánské jednotky zadržely u Karvačaru/6 příslušníků ruských speciálních vojenských jednotek ze 7. ruské armády v Arménii, kteří byli na speciální misi ve vesnici Srkhavend v NK ( ruské tajné služby tudíž premiéru hybridní války se «  separatisty » odehrály již v 90.letech v gruzínské provincii Abcházii ( ruská armáda potřebovala přístav Suchumi) a v 90.letech v NK.

«  Separatismus »  u sousedů RF je vždy jen scénář ruských tajných služeb, proto Kreml nikdy nepovolí mezinárodní pozorovatele v «  konfliktních «  zónách, které by jeho hru lehce odhalili.

V 1/94 ázerbájdžánské jednotky zajaly v NK ruské vojáky arménského etnika ze 127.motorizované střelecké divize v arménské  Gjumri ( kde slouží 24.000 ruských vojáků - v roce 93 Arménie oficiálně Kreml požádala, aby ze základny Gjumri stáhl své vojáky – bezvýsledně, naopak v roce 94 byla Arménie nucena výměnou za klid na frontě ( podepsání příměří) smlouvu o základně Rusům prodloužit o 25 let ! ) ...

V roce 94 Arméni ovládli, až na okrajové části, celý NK + Lačinský koridor.

Arménie okupuje i 7 ázerbájdžánských oblastí – Agdam (dnes město duchů) , Kelbadžar, Lačin, Kubatly, Džabrail ( město duchů ), Fizuli ( město duchů) , a Zangelan, které obklopují NK, který je tak přístupný pouze z arménské strany.

V 5/94 pod tíhou vojenských porážek Baku poprvé uznalo NK jako třetí válečnou stranu, se kterou začalo přímo jednat …

Obě armády ( dvacetiletí mládenci se navzájem odstřelují elitními střelci ) se poté na linii příměří ( 300 km z obou stran zaminovaná) “zakopaly” - jsou oddělené zákopy, betonovými zátarasy a ostnatým drátem, chodby a střílny, pytle s pískem, dřevěné budky, vše jako vystřižené z 1.sv.v.

Arméni měli zhruba 18.000 mrtvých, Azerové 26.000 mrtvých, vyhnáno z domovů/odsunuto bylo dle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky  750.000 Ázerů ( z Arménie, NK a 7 přilehlých okresů ) a 350.000 -400.000 Arménů ( z Ázerbájdžánu a z pohraničních oblastí ), diplomatické styky nebyly obnoveny, a dokud nebude otázka NK vyřešena v mírové smlouvě, nebude  Ázerbájdžán stabilní zemí, o to více, že početná ázerbájdžánská komunita v severozápadním Íránu (15 mil.) je jablkem sváru i mezi Ázerbájdžánem a Teheránem, který se obává jejího separatismu až iredentismu.

Boj Teheránu s Baku probíhá i o těžbu ropy z Kaspického moře, o dělbu sektorů a o právním statusu Kaspického moře – proto Teherán v otázce NK podporuje Arménii ( nicméně od roku 010 v Baku vliv Teheránu stoupl) .

Šíitský Írán v konfliktu o NK ( mj. dodávkami ropy, zemního plynu a elektřiny )  podporoval Arménii, což jí pomohlo přežít turecko-ázerbájdžánskou blokádu.

S Íránem je problematické spolupracovat pro sankce, které byly proti němu vyhlášené, a navíc íránská ropa a plyn jsou daleko dražší než ruská.

Stejné problémy má Ázerbájdžán s Ruskem – pře se s Kremlem o těžbu ropy z Kaspického moře, o vodní plochu Kaspického moře, o ruskou vojenskou přítomnost v NK, o podpoře separatistických skupin v Ázerbájdžánu ze strany Kremlu – Avarů, lezginské organizace a její (dle Baku teroristické) Národní strany Sadval .

Baku se snažilo snížit ruský vliv v zemi -  nepovolilo ruské základny na svém území, dosáhlo odchodu Lukoilu z mezinárodního konsorcia Azerbaijan International Oil Company, deklarovalo přání vstoupit do NATO, je členem Rady Evropy …

Shrneme-li, konflikt o NK slouží k udržování ruského vlivu v jihokavkazské oblasti, v níž RF zajímá kaspická ropa a její tranzit ( Kreml potřebuje, aby procházela ruskými ropovody) .

Nachičevanskou autonomní republiku Ázerbájdžánu dnes fakticky kontroluje mezinárodně nikým ( ani Arménií !) neuznaná Náhorně-karabašská republika, která je však na Arménii totálně závislá, a má v Arménii „ambasádu“ -  Arménie NK nevrátila ani navzdory několika rezolucím RB OSN + europarlamentu z roku 010, naopak trvá na mezinárodněprávním uznání jeho nezávislosti, zatímco Ázerbájdžán trvá na vyklizení svého území ze strany arménských okupačních vojsk.

Přes chudý NK se pašují drogy a zbraně ( do obchodu s narkotiky je zapojen i Putinův motorkářský gang Noční vlci, viz Interpol ), zejména poté co Irán zavedl trest smrti za pašování drog, takže původní cesta z Afghánistánu do Evropy přes Írán a Turecko nahradila cesta přes Ázerbájdžán, Arménii a Gruzii.

Ropovod přes Arménii a Nachičevan k TR pobřeží Středozemního moře by byl nejkratší trasou, ale RF by mezinárodním ropovodem ztratila vliv v Arménii, a prostor k manipulaci ve štvaní obou států proti sobě  - proto Arménie  ázerbájdžánsko – turecký ropovod zamítla, a anglosaské konsorcium jej postavilo přes Gruzii (Baku-Tbilisi-Ceyhan), což je delší trasa ( Baku má i nízkokapacitní ropovody do Novorossijska a gruzínského přístavu Supsa) .