Bolševický puč 1917, historický zločin

Zakladatel a šéfredaktor internetového týdeníku Left Russia/left.ru, a investigativní „novináři „ z burtsev.ru, mj. proputinovec Vadim Stolz, kteří v něm publikují, zneužívají jméno

investigativního novináře, člena Narodnaja Volja, jenž zemřel v chudobě v PAR, Vladimíra Burceva /1862- 8/1942/, jenž ve svých článcích bojoval proti totalitě v jakékoliv formě – proti carismu, bolševismu a nacismu.

Narodil se v Kazachstánu v rodině důstojníka, pro účast ve studentských proticarských bouřích byl postupně vyloučen jak z Petrohradské, tak z Kazachstánské univerzity, a vykázán do sibiřského vyhnanství, odkud uprchl do CH, kde vydával čas. Svobodné Rusko, poté do LON, kde vydával Narodnovolec, ve kterém schvaloval vraždy diktátorů, mj. Mikuláše II, takže byl v LON odsouzen k 18 měs. vězení.

Vydával poté historický čas. Minulost, vydal knihu Historie sta let /1800-1896/, a protože odhalil mnohé agenty carské ochranky na Západě, přezdívalo se mu Sherlock Holmes Revoluce.

Po vypuknutí 1.sv.v. 1914 byl repatriován, zatčen, znovu poslán na Sibiř, 1915 car vyhlásil všeobecnou amnestii.

Po carovi Burcev bojoval s bolševiky, Lenina a jeho gang označoval za německé agenty ( německé úřady Lenina a jeho soudruhy dopravily ve speciálním luxusním železničním vagónu na útraty Berlína do Petrohradu ), viz jeho čas. Ruská svoboda ze 7.7.1917, ve kterém Leninovy bolševiky označil za největší hrozbu pro Rusko …

Lenina a Trockého označil za zpátečnické demagogy, kteří své vlastní zájmy staví nad zájmy Ruska – ještě týž den, kdy padl Zimní palác, jej nechal Trockij zatknout – Burcev se tak stal prvním politickým vězněm bolševiků, a byl propuštěn v 2/1918 jen na přímluvu Maxima Gorkého ( poté, co se moci chopil Stalin, Gorkij se již neodvážil zastávat nikoho, stal se Stalinovou loutkou, která nedobrovolně jezdila po gulazích a nedobrovolně o nich psala pochvalné články, MG zemřel 1936/68).

Burcev byl bolševiky z Ruska vyhoštěn, žil ve FS, ve Švédsku, nakonec ve Francii. Za ruské občanské války podporoval bělogvardějské důstojníky admirála Kolčaka a generála Děnikina.

Ve 30.letech psal články proti antisemitismu a fašismu.

1934 svědčil v Bernu v procesu proti agentům carské Ochranky, které označil za autory nechvalně proslulých Protokolů sionských mudrců, a 1938 vydal v PAR knihu  „Protokoly sionských mudrců, prokázané padělky“, + Zločiny a tresty bolševiků, jubileum 20 let zrádců a vrahů.

Anton Baumgarten napsal knihu „Třetí Barbarossa “ o úloze ruských tajných služeb při rozpadu SU, ve které se mj. táže, proč Gorbačov neskončil na psychiatrii, když vyhlásil socialismus s lidskou tváří, kde by určitě skončila Thatcherová a Reagan, kdyby vyhlásili kapitalismus s lidskou tváří.

Baumgarten tvrdí, že první protisovětský plán Barbarossa osnoval Lev „Trockij „ Bronštejn /1879-1940/, do kterého spadá i jeho kniha Zrazená revoluce, kterou napsal 1936 v Norsku.

Lev Trockij pocházel z rodiny bohatého ukrajinského sedláka židovského původu ( v podstatě jenom Stalin vyšel z nuzných poměrů) , kvůli svým levicovým aktivitám byl vyloučen z univerzity a 1902 deportován na Sibiř, odkud však téhož roku, údajně za souhlasu manželky, utekl pod jménem dozorceTrockého.

První manželka Trockého, která mu porodila dvě dcery 1901 + 1902, se musela o svůj vlastní útěk z carského vyhnanství i s dětmi postarat sama  ( ze sovětského gulagu by se jí to nepodařilo, nejprve by jí odebrali děti ) – tím jejich manželství skončilo, dcery vychovali rodiče Trockého.

Trockij ještě v roce 1902 dorazil do LON do kroužku vydavatelů marxistického časopisu Jiskra z roku 1900, založeného pod vlivem revolucionáře anarchisty Michaila Bakunina /1814-1876 CH/ z popudu dvou přátel, žijících ve Švýcarsku/CH – Pavla Axelroda /1850-1928 Německo/, jenž časopis financoval, a Georgije Plechanova /1856- 5/1918 Petrohrad/ ze zámožné šlechtické rodiny důstojníka tatarského původu, ke kterým se přidal Lenin /1870-1924/ a Julius Martov/1873 Istanbul – 1923 Německo/.

1883 následující revolucionáři  založili organizaci Emancipaci/ Stranu za osvobození práce : Plechanov, Axelrod, Leo Deutsch /1855-1941/, syn židovského obchodníka, původně z organizace Narodnaja volja ( stejně jako bolševici uznávali za metodu boje i terorismus), a Věra Zasuličová ze zchudlé šlechtické rodiny / 1849-1919/.

V roce 1877 se politický vězeň Alexej Bogoljubov postavil teroristickému guvernéru Petrohradu, jenž krvavě potlačil polská povstání z let 1830 a 1863, když si v jeho přítomnosti odmítl sundat čepici – guvernér FjodorTrepov jej nechal brutálně zbičovat, což rozlítilo nejen revolucionáře, ale i ruskou inteligenci.

1878 při procesu s politickými vězni Zasuličová se svojí přítelkyní zamýšlely zastřelit prokurátora a Trepova, její přítelkyně prokurátora nezasáhla, Zasuličová generála Trepova těžce zranila, poté prchla do CH exilu.

Proti bolševikům vystupoval i zakládající člen Emancipace lékař Fjodor Dan /1871-1947 NYC/  židovského původu, přítel Martova.

Dalším zakladatelem Emancipace byl gruzínský menševik , novinář Noe Žordánija /1868-1953 Francie/, pozdější premiér svobodné Gruzie /1918-1921 /, a gruzínský menševik Irakli Cereteli /1881-1959/ ze šlechtické rodiny radikálního spisovatele, pozdější ministr pošty a telegrafu ruské Prozatímní vlády.

Irakli Cereteli byl po bolševickém puči zatčen, vrátil se do osamostatněné Gruzie, jako poslanec se zúčastnil pařížské mírové konference, po okupaci Gruzie bolševiky (1921) odjel do pařížského exilu, po okupaci Francie do NYC – Cereteli po celý život zůstal internacionálním menševikem, tj. prosazoval boj proti bolševismu  po boku ruských menševiků, odmítl nacionalismus, zatímco většina exilovaných gruzínských menševiků  se stala nacionalisty.

Dalším zakládajícím členem Emancipace byl Mojsej Urickij /1873-1918 /matka vdova jej vychovávala sama, student práv z Kyjeva, 1914 po vypuknutí války emigroval do PAR, pár měsíců před bolševickým pučem se přidal k bolševikům, a aktivně se jejich puče účastnil – jeho nadšení pro brutalitu bylo nepřehlédnutelné, proto se stal šéfem petrohradské ČEKA, nařizoval a řídil zatýkání a masové popravy třídních nepřátel – šlechticů, důstojníků a kleriků v prvé řadě …

Urickij, stejně jako mj. Trockij, Bucharin /1888-1938/, Smirnov a Džerzinskij /1877-1926/, šéf OGPU, nesouhlasil s brestlitevským mírem, který nařídil podepsat Lenin ( nelze bojovat na dvou frontách + něco slíbil Berlínu ), na protest proti jeho podepsání odešel  z ÚV Strany, a spolu s německo-polským bolševickým internacionalistou Karlem Radkem /1885-1939/ vytvořili opoziční skupinu  „ levicových komunistů „ , kterou 7.mimořádný sjezd bolševické strany z 3/1918 zavrhl.

Teprve v 5/1918 po vzpouře čsl. legií a vypuknutí občanské války se Urickij „ nechal uprosit „ , a do ÚV se vrátil.

Karl Radek v KSN vystupoval proti Rose Luxemburgové a Karlu Liebknechtovi, kteří jeho bolševickou linii kritizovali ( proto byli v 1/1919 zavražděni, viz můj článek Rosa Luxemburgová trochu jinak ).

V 8/1918 byl Urickij zastřelen mladým kadetem Leonidem Kannegisserem z bohaté židovské rodiny v odvetu, že popravil jeho přítele – vrah byl mučen a popraven, zatčeni a popraveni byli i jeho přátelé a někteří příslušníci jeho rodiny, rodiče utekli do PL.

Leonid Kannegisser byl přítelem básníka Sergeje Jesenina /1895-1925 zavražděn bolševiky, které kritizoval / a členem protibolševické skupiny, kterou vedl jeho bratranec Maxmilian Filoněnko a Boris Savinkov /1879-1925, kdy jej 1924 bolševici vylákali zpět do Ruska, byl umučen v Ljubljance, dle oficiální verze vyskočil z okna/.

Savinkov prohlásil, že Urickij byl zavražděn, aby byla obnovena židovská čest.

Boris Savinkov byl profesionální revolucionář terorista /Socialistická revoluční strana, jenž zavraždil několik vysokých carských hodnostářů, za 1.sv.v sloužil jako dobrovolník ve francouzské armádě, stal se asistentem ministra války v Prozatímní vládě, po bolševickém puči organizoval v MOW protibolševický odpor – v 7/1918 zorganizoval protibolševická ozbrojená povstání v Jaroslavi, Rybinsku, Muromu.

Během bolševické války proti PL 1919-1920 ve Varšavě za souhlasu maršála Pilsudského organizoval protibolševické jednotky z válečných zajatců RA, a spolu s ruským spisovatelem  Dmitrijem Merežkovským /1866-1941/ z bohaté úřednické rodiny zde vydával noviny Za svobodu.

Merežkovský  byl 9x nominován na Nobelovu cenu za literaturu, 1911 byl carem obviněn z terorismu, za manželku měl známou básnířku .

Prozatímní vládu pro její neefektivnost Merežkovskij označil za příčinu, po které přijde bolševická tyranie, Merežkovskému pomohl v 12/1919 uprchnout z Petrohradu filozof Anatolij Lunačarskij /1875-1933/, jenž mu obstaral propustku.

Merežkovskij prohlásil : „ Lenin vyhlásil diktaturu proletariátu, existuje však jen jedna diktatura, a to diktatura Lenina a Trockého „ …

Z Varšavy Merežkovský uprchl do PAR, stavil se i u Mussoliniho v Itálii.

V prvních dnech nacistického vpádu do SU v 6/1941 Merežkovskij  údajně promluvil v německém rozhlasu, – mj. uvedl, že  „ se bolševici nikdy nezmění, a že Rusko bylo bolševikům vždy jen záminkou k dobytí celého světa, což je pravý cíl, o který usilují „ – Merežkovskij  ve svém údajném projevu přirovnal Hitlera k Johance z Arku, a vyzval jej k protibolševickému tažení.

Svatá země ještě před příchodem Židů prý patřila Rusům, tvrdí Putinova učebnice :

  «1250 ??? ?? ????? ???.   ?????????? ??????? ?????????????? ?????? «?????? ?????» (??????????? ???????? ??????). ? ?????????????? ??? ? ?????????.»????? ???????, ??????? ??????? ?????? ? ??????? ???????? ????! ?? ? ? ???, ??? ??????? ??????? ????????? ? ???????, ? ???????? ??????. ??? ???? ?????. ??? ??? ?????? ???? ? ??????? ????????? ? ??????? ???????? ????? ? ???????? ????? ?????????? ???????. ??????? ?????? ???????? ????? ? ???????????? ?? ????? ?? ???? ?? ??? ?????? ???!

http://www.aboutru.com/2015/07/15940/

Historici však pochybují, že Merežkovskij v německém rozhlasu byl, protože žádný ze svědků, který tuto skutečnost uvedl, jeho projev neslyšel, odkazovali jen na jistý psaný projev z roku 1944, kdy byl Merežkovský již 2 roky po smrti - šlo asi o mýtus nacistické propagandy, založený na jeho projevu z posledního narozeninového večírku , kdy v jedné větě zmínil Hitlera  i Johanku z Arku.

Merežkovkij  zemřel v 12/41 v PAR.

Julius Martov již v roce 1900 označil Lenina za hrobníka ruské sociální demokracie, a spolu se svými stoupenci odmítli Leninem prosazovaný princip demokratické většiny, který odmítl i Trockij.

1903 se sociální demokracie rozpadla na bolševiky a menševiky, Trockij o sobě prohlašoval, že je sociálním demokratem, ani bolševikem, ani menševikem, pro svůj odpor k Leninovi stál na straně menševiků, k bolševikům přeběhl až za 1.sv.v.

V LON se Trockij 1903 oženil podruhé, měl dva syny narozené 1906 + 1908.

Po revoluci 1905 musel Trockij uprchnout do FS, a přes Sibiř znovu do LON, poté se přestěhoval do Vídně, odkud po vypuknutí 1.sv.v. odjel do neutrálního CH, poté se jako válečný dopisovatel přestěhoval do PAR.

Ještě na jaře 1914 se Lenin a Trockij navzájem ostře kritizovali a sprostě si nadávali, Lenin Trockého nazýval Jidášem, až 1.sv. válka je spojila, kdy Trockij podpořil Leninův internacionální protiválečný postoj, zatímco marxista Georgij Plechanov podpořil ruskou vládu a vůdce menševiků  Julia Martova.

V 3/1916 byl Trocký za své protiválečné aktivity deportován z Francie do Španělska, odtud jej Španělé deportovali do US, žil v NYC až do vypuknutí únorové buržoazní revoluce ( 2/1917), která svrhla cara Mikuláše II, kdy nastoupil na lodˇ, a dorazil v 5/1917 do Petrohradu.

Na podzim 1917 byli Lenin a Trockij hlavními organizátory bolševického puče, Trockij byl ve Straně mužem číslo dvě po Leninovi.

7.11.1917 Trockij velel Rudým gardám, ozbrojeným dělnickým milicím, ke kterým se přidali kronštadtští námořníci ( v 3/1921 se proti bolševikům vzbouřili) , a spolu ( za ostřelování z křižníku Aurora ) dobyli Zimní palác, v němž sídlila Prozatímní buržoazní vláda.

Vzápětí poté byly rozehnány sověty, ve kterých bolševici neměli většinu (!), což Trockij okomentoval „ Jste izolovaní, táhněte na smetiště dějin „ , a šéfové menševiků  Pavel Axelrod a Julius Martov museli odjet z Ruska.

Pavel Axelrod nazval vítězství VŘSR „ historickým zločinem „ , a Martov, kterého Trockij z Ruska vykázal, Trockému prorocky řekl : “ Jednou porozumíte zločinům, kterých se účastníte „ …

Za občanské války byl Trockij proti třídním nepřátelům nemilosrdný, souhlasil s jejich hromadnými popravami, hlásal tezi permanentní revoluce za účelem nastolení diktatury proletariátu fyzickou likvidací jeho nepřátel na celém světě  …

1917-18 byl Trockij komisařem zahraničí,  1918-25 komisařem vojenství.

Trockij s Němci na přání Lenina vyjednal brestlitevský mír (3/1918, viz můj článek Brestlitevský mír na militaria.cz), s jeho podepsáním však nesouhlasil, aktu podepsání se neúčastnil.

Trockij mluvil plynně německy ( studoval v kosmopolitní Oděse německou školu) a francouzsky.

Po zavraždění Lenina Stalinem v 1/1924 Trockij, kterého Lenin proti nebezpečí plynoucího z osoby Stalina prosazoval za premiéra ( předsedu Rady lidových komisařů), bojoval se Stalinem o moc – Stalinem Trockij pohrdal – „ primitivní nevzdělanec, hrubý a lstivý, Stalinova frakce vede Stranu k degeneraci “.

Ve 30.letech Trockij napsal : „ Hlavního spojence našel fašismus ve Stalinovi „  …

Již 1925 jej Stalin vyhodil z funkce komisaře vojenství, a 1927 jej společně s Kameněvem ( švagr Trockého, rovněž židovského původu)  a Zinověvem ( židovského původu ) vyloučil ze Strany, 1929 Trockého vyhostil ze země ( velká chyba, přiznal později, měl být hned zavražděn jako Sergej Kirov, populární šéf Strany v Petrohradu, zavražděn 1.12.34 ), zatímco Kameněv a Zinověv byli popraveni v rámci stalinských čistek spolu s Nikolajem Bucharinem, jenž Stalinovi ve 20. letech pomohl k získání absolutní moci.

Trockého mladší dcera zemřela 1928 v 26letech na TBC, starší, rovněž trpící TBC, v 1/33 ( 32 let) spáchala v německém exilu, kam odešla s Trockým se svým synem, zatímco dceru nechala v Rusku, sebevraždu.

Jejich matka byla Stalinem zatčena 1935, 1938 byla popravena.

Až 1936 získal Trockij konečně azyl – v Mexiku, 1937 byl v SU zavražděn Trockého syn Sergej ( 29), v 2/38 byl agenty NKVD v pařížské nemocnici, kde mu bylo vyoperováno slepé střevo, zavražděn jeho syn Lev ( 32).

Trockij v Mexiku působil jako novinář a spisovatel, zorganizoval „mezinárodní „ soud ( ze svých přátel ) k odsouzení Stalina, a v 2/1940 sepsal svoji politickou závětˇ - v 8/40 byl zavražděn úderem horolezeckého cepínu do hlavy španělským komunistou, agentem NKVD, Ramonem Mercaderem /1913-1978/, jenž se vydával za levicového kanadského občana. Mercader dostal 20 let žaláře, po propuštění žil na Kubě a v ČSSR, zemřel v Havaně.

Druhý plán Barbarossa, namířený proti SU, vyplynul, dle Baumgartena, z počínání analytiků Kominterny, protože jejich první generace prosazovala spolupráci se Západem, především s US a s Německem, což Stalin činil ( FDR + Reichswehr, poté Hitler).

V tomto smyslu sehrál prominentní roli politický zpravodajec z 2.sv.v. , zpravodajské eso známé pod falešným jménem Ernst Henry - Leiba  Čentov či dle Gorbačovova Kremlu Semjon Rostovskij, jenž byl ve 30. + 40. letech mostem mezi SU vedením a Západem ( což byl i UK spisovatel H.G.Wells, zemřel 1946), jenž psal bestsellery orientované na britské nacistické kruhy, ale i jiné knihy, např. 1934 mu v NYC vyšla kniha Hitler Over Europe, ve které Hitlera označil za loutku nadnárodních monopolů, kterého z klobouku vytáhla společnost Gelsenkirchen Bergwerks AG, která na Francii chtěla zpět své doly a ocelárny z Porúří, které Francii jako formu válečných reparací přiřkla versailleská mírová smlouva.

Zajímavé je, že autor této knihy již v roce 34 uvádí, že " Německo za výrazné podpory letectva napadne Francii přes Švýcarsko/CH či přes Nizozemí, a zcela se vyhne Maginotově linii " , což generálové z francouzského genštábu pochopili až po napadení Francie  ...

Dle západních zpravodajských služeb byl Ernst Henry etnický Němec z Ruska, jenž se na příkaz Strany ve 20.letech vystěhoval do Německa, kde navázal prominentní kontakty jak v KSN , tak v německé sociální demokracii.

1933 se na příkaz Strany přestěhoval do LON, kde byl ze své buňky na SU ambasádě v kontaktu s „ apoštoly „  v Cambridge ( Kim Philby, Anthony Blunt a jejich vlastizrádný spolek pracující pro KGB ), konkrétně řídil Anthonyho Blunta.

Po válce se 1949 vrátil do LON, poté byl odvolán, na příkaz Stalina zatčen, 1956 propuštěn, a na dalších 20 let se stal „KGB disidentem“ v Rusku -  „ prozápadním „ intelektuálem, píšícím o vojensko-průmyslovém komplexu, o úloze inteligence v boji za mír a za likvidaci jaderných zbraní ( jen těch západních ), propagující pacifismus a ekologická hnutí, a mj. se stal hlavním gurem Lorda Bertranda Russella, britského „ architekta „ bolševiky kontrolovaných pacifistických a ekologických hnutí ( v roce 84 tento spisovatel neznámého skutečného jména ještě žil, bylo mu něco přes 80 let ).

K rozbití SU přispěl dle Baumgartena i SU generál Pjotr Grygorenko/Hryhorenko ukrajinského původu /1907-1987 US/, jenž 1949 získal doktorát z filozofie, a stal se spisovatelem a zakladatelem lidskoprávních hnutí v SU.

Od roku 61, kdy Hryhorenko zkritizoval Chruščova, byl disidentem deportovaným na Sibiř, kde v roce 63 založil Svaz usilující o obnovu leninismu, za což byl v letech 64-65 internovám na psychušce /psychiatrii s diagnózou paranoidní schizofrenie ( tyto psychiatrické kliniky pro politické disidenty měly ještě přísnější režim než věznice s nejvyšší ostrahou, generál o tom napsal knihu „Tam, kde se potkáte jen s krysou „  ).

Byl zbaven vojenské hodnosti, všech válečných vyznamenání a nároku na důchod. Po propuštění bojoval za autonomii Krymských Tatarů, jejichž deportace označil za genocidu, a byl jedním z osmi lidí, kteří na Rudém nám. protestovali proti SU invazi do ČSSR 21.8.68 , v 5/69 byl zatčen a na 5 let uvězněn ve vězení s nejvyšší ostrahou – v 1/71 se jej zeptali, zda se vzdal svých politických přesvědčení, prohlásil, že politická přesvědčení nejsou rukavice, aby je člověk jen tak odkládal, avšak další SU psychiatr Semjon Gluzman odmítl napsat lékařskou zprávu o tom, že je Grygorenko duševně chorý s tím, že naprosto psychicky zdravý, za což byl sám poslán na 7 let do sibiřského vězení s nejvyšší ostrahou, a následnému tříletému přikázanému pobytu na Sibiři.

Gen.Hryhorenko byl prvním SU generálem, jenž odmítl kremelskou oficiální verzi o agresi nacistického Německa vůči SU s tím, že týden před německým útokem 22.6.41 byla drtivá většina SU vojska riskantně soustředěna hluboko v týlu jím okupovaného PL v oblasti Byalystoku s rozkazem uskutečnit překvapivý úder proti svému nacistickému spojenci, a zabrat celé PL, čekala jen na rozkaz k útoku – navzdory vysokému riziku,  že v případě, že by jako první zaútočili nacisté, budou tato SU vojska neprodyšně obklíčena a Kreml o ně přijde, což se i stalo – s jeho informacemi ruskou veřejnost seznámil spisovatel Viktor Suvorov (Vladimír Rezun z GRU, jenž 1978 emigroval do UK).

Po podepsání Helsinského závěrečného aktu v roce 75, kterým US stvrdily SU okupaci ČSSR, se gen. Hryhorenko stal členem Ruského helsinského výboru, a 1977 odjel na léčení do US, kde již musel zůstat, protože jej Kreml zbavil SU občanství.

Jeho syn Andrej, jenž pokračoval v otcových šlépějích, byl v roce 75 ruskými psychiatry prohlášen za dědičně duševně nemocného, a vykázán z SU, odjel do US.

V roce 91 komise ruských psychiatrů gen. Hryhorenka opět prohlásila za duševně zdravého od samého počátku.

Třetí Barbarossou proti SU dle Baumgartena  bylo počínání generálů  (Sergeje ?) Izotova, Dmitrije Poljakova /1921-1988/, což byl ukrajinský generál GRU, jenž v letech 51-56 působil při SU misi v OSN, a spolupracoval s CIA, které se sám zdarma nabídl poté, co Kreml odmítl povolit jeho nejstaršímu synovi léčbu v US, takže zemřel. Poljakov působil jako vojenský atašé na misích v Barmě a v Indii, a jeho informace o zhoršujících se SU-čínských vztazích přiměla Nixona otevřít US ambasádu v Číně v roce 1972.

Poskytl dále technické údaje o SU protitankových střelách, a o SU špiónu Franku Brossardovi /1912-2001/, britském  agentu ze skromných majetkových poměrů, jenž z tohoto důvodu vystoupil z Britského svazu fašistů,  jehož členové pocházeli z UK vyšších  společenských vrstev.

Za války letec RAF se zájmem o radary, po válce agent MI6 na UK velvyslanectví v Bonnu, kde vyslýchal SU inženýry a techniky, kteří prchali ze SU.

1961 se vrátil do LON, kde pracoval na ministerstvu letectví, v té době již hodně pil, a v tuto dobu jej Kreml naverboval, měl zájem o technickou dokumentaci UK leteckých střel , protože však Kreml dobře platil, Brossard vedl luxusní život , upoutal na sebe pozornost, byl zatčen 1965.

Třetí etapou (Barbarossa III ) byly dle Baumgartena „ podvratné „ aktivity ruských tajných služeb proti SU ( KGB + GRU ), mj. kauza pluk. GRU Olega Peňkovského /1919-1963/, jenž se rovněž zdarma sám v 8/1960 nabídl, a stal se jedním z nejlepších agentů MI6/CIA, otec byl bělogvardějec, pluk. mluvil plynně anglicky. KGB jej zatkla v 11/1962, sledovala jej od léta 62, když „ opomněl“  nahlásit návštěvu na západní ambasádě.

Viktor Suvorov z GRU tvrdí, že jej KGB nezastřelila, ale živého jej hodila přivázaného ocelovým lanem na nosítkách do pece krematoria, Suvorov tvrdí, že mu takovýto amatérsky natočený film pouštěli při vstupu do GRU, aby každého nováčka zastrašili.

Za další protisovětské aktivity tajných služeb Baumgarten uvádí aktivity generála Guseva a spol. v Afghánistánu, které po stažení SU vojsk z Afghánistánu vedly až k vytvoření rusko-americké společnosti FarWest LLC, která je dnes jediným nebezpečným soupeřem Putina, usilující o jeho likvidaci, a v jejímž rámci bývalý šéf KGB Vladimír Krjučkov, jenž vedl v 8/91 puč proti Gorbačovovi, povečeřel, dle tvrzení Baumgartena, s Robertem Gates, akcionářem Far West.