Za Brežněva bylo v SSSR více milionářů než v USA

  Až do roku 89 měla „glasnost“ odezvu jen v několika médiích, které vycházely v malém nákladu ( The Moscow News, Ogoňok, Argumenty i fakty ), navíc Jegor Ligačev, ochránce vedoucí úlohy strany, médiím, která opomínala autocenzuru,

vyhrožoval likvidací.

Od roku 89 začala s glasností ruská TV, nejoblíbenějšími pořady byly Vzgljad/Názor + Prožektor pěrestrojky  + Vremja – ale jen do 11/90, kdy Gorbačov/MG již podruhé jmenoval šéfem Státního výboru pro TV a rozhlas Leonida Kravčenka, jenž zavedl tuhou cenzuru, a zrušil pěrestrojková média, např. zrušil TV pořad Vzgljad.

Po puči ze 8/91 byl Kravčenko poslán do důchodu, a do čela Výboru byl jmenován liberální  šéfredaktor The Moscow News Jegor Jakovlev.

Novináři Kravčenkovi (TASS)  se přezdívalo Osvoboditel (85) a Utlačovatel (90), do Výboru pro TV a rozhlas jej v roce 85 přivedl MG, aby změnil situaci v médiích, což Kravčenko s radostí učinil, takže když se vrátil šéf Výboru Sergej Lapin/1912-1990/ z dovolené, byl zhrozen, že média kritizují úplně všechno.

Kravčenko například nechal téměř ilegálně ( domluveno na půl slova jen s MG ) natočit a odvysílat tajný projev Gorbačova na jeho prvním setkání s petrohradským stranickým výborem v Tauridském paláci/Tavričeskij dvorec, což se líbilo zejména Raise Gorbačovové, takže MG Kravčenka jmenoval svým neoficiálním mediálním poradcem.

Poté, co Raisa v jistém sovchoze upadla, Kravčenko se MG zeptal, proč Raisu bere všude s sebou, že chápe její výjezdy do zahraničí, ale nikoliv do sovchozů.

MG mu odpověděl, že Raisu nemusí na kameru zabírat, ale že jen s Raisou jeho mozek pracuje na 100%, bez ní jen na 40% ( viz Gorbačovovy Paměti) .

Skutečná pěrestrojka v SU TV nastala až v roce 87, kdy Kreml přestal rušit rozhlasové vysílání ze zahraničí, a kdy se vysílalo všechno naživo – pořady tak nešlo cenzurovat, takže bolševici ze spřátelených zemí se mohli vzteknout, např. Honecker, když ruská TV koncem roku 87 odvysílala projev dívenky z NDR, která rezolutně požadovala rozboření berlínské zdi ( pořadem provázel tehdy nejoblíbenější ruský moderátor Vladimír Pozner).

Když Honecker poslal Kremlu ostrý protest, byl Leonid Kravčuk s nejhoršími obavami pozván do Politbyra, kde mu MG k jeho úlevě řekl : “Chce to jen trochu přípravy, aby mezinárodní odezvy nebyly tak bouřlivé“. MG nebyl idealista, necenzurovaná TV mu věrně pomáhala v jeho interním boji s bolševiky v Politbyru.

Když se cena chleba zvýšila o dvě kopějky, byl z toho skandál, a bylo třeba zvýšení ceny vysvětlit – do TV studia Ostankino ( po příchodu Putina v roce 00 vypukl ve věži požár, 3 mrtví ) přišel ministr  „odpovědný za obilí“ , aby podal vysvětlení, ale vůbec neuměl mluvit  - vzápětí volal do studia MG s otázkou :

„ Kdo nechal toho idiota mluvit do mikrofonu ? „, Kravčenko odpověděl :

“Spíše mi řekněte, kdo takového idiota jmenoval ministrem ?“

„Máš pravdu,“ řekl MG, a Zolotuškina poslal do důchodu.

MG rád citoval Petra Velikého, že „ je nutno umožnit, aby se duševní tupost každého člověka na veřejnosti projevila „, avšak když Kravčenko začal naživo vysílat schůze Rady ministrů, kde o debilitu nebyla nouze, bylo vysílání těchto schůzí zakázáno, protože většina ministrů byla jmenována Gorbačovem.

Po rozpadu SU v 12/91 se málem rozpadla i RF, v níž vyhlásily nezávislost nejen některé autonomní republiky ( Čečna, v Tatarstánu se 61% obyvatel v 3/92 v referendu vyslovilo pro odtržení od RF ), ale nezávislost na Moskvě/MOW  vyhlásily i etnicky ruské oblasti, např. uralská Sverdlovská oblast či lestnatá severozápadní oblast Vologda, 500 km severně od MOW.

Tyto oblasti nechtěly Kremlu platit daně, což uvedl ruský ministr financí Boris Fjodorov, jenž hovořil o „ finančním zadušení „ RF, zatímco politolog  Jacques Rupnik o „ implozi „ RF.

Jelcinův první ministr financí Jegor Gajdar v rámci léčby bolševické ekonomiky šokem v 1/92 zrušil státní kontrolu nad cenami, a vymazal tak úspory miliónů ruských občanů, kteří jej nenáviděli, třebaže poprvé od roku 1917 se obchody naplnily zbožím a potravinami, a Gajdarovy reformy umožnily bezprecedentní ekonomický růst RF v letech 99-08.

Většina oligarchů vzešla z KGB programu půjček za akcie, který vypracoval SU Prognostický ústav, což platí pro Berezovského zaměstnance Romana Abramoviče*1966  v letech 95-97, Chodorkovského*1963  (KGB banka Menatep), a zejména pro Vladimíra Potanina *1961, jenž se narodil v rodině bolševického prominenta (ministerstvo zahraničního obchodu ), a který do roku 08 spolupracoval s Michailem Prochorovem, kterého nakonec v roce 09 zažaloval o majetkové vyrovnání.

Potanin během pěrestrojky stejně jako jeho otec pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, takže v roce 91 zakládal svůj podnik Interros na patřičných znalostech, kontaktech a financích.

Vagit Alekperov z Baku, šéf Lukoilu od jeho založení v roce 91, náměstek SU ministra ropného průmyslu, a Vladimír Bogdanov rovněž přišli k majetku na základě půjček za akcie, ale tito dva si jen právně převedli do svého vlastnictví podniky, které již jako ředitelé de facto ovládali. Po příchodu Putina se  „ tjumenský poustevník „ Bogdanov (Surgutněftegaz) stal konfidentem Putina ( ve volbách 04 odsouhlasil svoji kosmetickou kandidaturu proti Putinovi ).

Kdo všechno vlastní Surgut je záhadou, Bogdanov tvrdí, že vlastní 0.3% a zbytek „zaměstnanci“ a „ penzijní fondy „  -  Bill Browder z Capital Hermitage, vnuk zakladatele US KS, kdysi největší zahraniční investor v RF, minoritní vlastník Surgutu, prohlásil :

“ Byl jsem z RF vyhnán týden před slyšením u Ústavního soudu ohledně zrušení státních akcií v Surgutu, řízení, které jsem inicioval „  …

Vladimír Bogdanov žije asketicky – údajně nejezdí ani na zahraniční dovolené, tráví je v RF nebo v ruské provincii Karlovy Vary.

Jeho sibiřská ropná firma ani nexpandovala, má jedinou, zato Putinovi blízkou pobočku – rafinérii Kiriši ve stejnojmenném městě 150 km od Petrohradu, která svoji produkci vyváží přes firmu Glencore Putinova ( sankcionovaného) přítele Gennadije Timčenka, jehož jméno poprvé veřejně zmínil Ivan Rybkin, další prezidentský  ( Berezovského ) kandidát z roku 04 ( do té doby, než jej unesla a zastrašila FSB ), s tím, že ropnou firmu Surgut kontroluje Putin a Timčenko ( přiznává se jen ke svému holdingu Volga Group).

Důkazem, že program půjčky za akcie řídila KGB/FSB ( stejně jako Klausovu privatizaci v ČR ) pro své vyvolené, je to, že mnozí další oligarchové se snažili do tohoto programu zapojit, a nabízeli dokonce větší obnosy, ale vždy byli organizátory aukcí pod nějakou záminkou z aukcí vyloučeni, viz tehdejší ruský tisk, ve kterém proti svému vyloučení protestovali.

Někteří z mladších oligarchů si své podniky budovali již od Gorbačovovy pěrestrojky a jeho částečných reforem, a to budˇ pod patronátem svých prominentních otců či pod patronátem svých kmotrů z řad mafie, malá hrstka z nich uspěla vlastními silami, zejména Kakha Bendukidze gruzínského původu + vlastníci potravinářské firmy s mléčnými výrobky WBD/Wimm-Bill-Dann , využívající švédskou technologii, která dnes vlastní firmy od Vladivostoku po Kyjev s pobočkou v NL a s ústředím v MOW.

V roce 92 ji založili dva 24letí demobilizovaní vojáci Sergej Plastinin *1968 + Michail Dubinin *1968, kteří začínali pronájmem jedné mlékárny v MOW a úvěrem od Sběrbanky v částce 50.000 dolarů, který pro ně výměnou za akcie zařídil tehdejší již úspěšný mladý podnikatel David Jakobašvili gruzínského původu. Brzy počet akcionářů firmy vzrostl na 10, a protože potřebovali „ ochranu „ , posledním akcionářem se stal Gavril Jušvajev, jenž v roce 89 vyšel z vězení v Machačkale, kde si odseděl 9 let za loupež.

V 7/03 Dubinin a Alexandr Orlov koupili pozemek na předměstí MOW, 17 km od dálnice Novorižskoje, kde zamýšleli vystavět luxusní rezidence, kolovaly spekulace, že pro kremelské prominenty.

Projekt se jmenoval Benelux, 260 rezidencí mělo být miniaturním Beneluxem, jejich stavba trvala 5 let, ale jejich prodej vázl.

V roce 05 Sergej Dubinin + do roku 00 bývalý člen správní rady firmy WBD Pavel Dudnikov + šéf  Brunswick Capital Christipher Mackenzie založili realitní kancelář Agent 00, která fungovala za dumpingové ceny, což pobouřilo ostatní ruské realitní kanceláře, a v roce 08 Dubinin založil internetovou realitní kancelář gdeetotdom.ru  pro RF + země CIS/SNS.

Otázkou je, proč to Dubinin dělal, protože všechny jeho aktivity v realitách byly prodělečné, list Kommersant ze 14.2.08.

Dubinin je dnes šéfem představenstva kremelské banky VTB, které šéfuje Andrej Kostin, po zabrání Krymu se Kostin obával, že Západ ruské banky odstřihne od mezinárodního platebního systému, závislost ruských bank na dolarech a eurech je Achillovou patou ruské ekonomiky, třebaže Putin již mnoho let hrozí, že Západ bude muset přejít na rubl.

David Jakobašvili Putina zkritizoval v 7/014 v listu The Financial Times, kde uvedl, že horší důsledky než mezinárodní sankce mají Putinova nařízení, např. jeho splněná hrozba, že chce-li podnikatel dosáhnout v RF zisk, musí si v RF svoji firmu zaregistrovat, takže raději bude podnikat v Gruzii.

Ruský svaz průmyslníků a podnikatelů/RSPP byl nejednotný v otázce, zda vstoupit do WTO, vývozci ocele byli pro, akcionáři v RF státním intervencionismem chráněných a dotovaných sektorů byli proti ( banky, pojištˇovny, ale zejména vysoce nekonkurenceschopný ruský automobilový průmysl, který mj. chrání vysoká dovozní cla, subvence a štědré daňové odpočty, jehož lobbisté se nejvíce ozývali poté, co se kontroly nad automobilovým průmyslem zmocnil po roce 00 Děripaska  ).

Putin již v 2/00 ve svém otevřeném dopise Voličům slíbil, že bude s oligarchy zacházet jako s řadovými podnikateli, a že si od všech bude udržovat odstup  …

Na svém 1.setkání s nimi 28.7.00 jim Putin vyložil svoji vizi ( do roku 04) : dokud budou platit Kremlu ( nejenom) daně a budou se držet stranou od politiky, bude respektovat jejich majetek. Jeho hrozba byla založena na tehdy mediálně propíraném „ požadavku lidu „ , aby byli vyvlastněni  - že to myslí vážně Putin předvedl v 10/03 zatčením Chodorkovského, jenž veřejně kritizoval korupci a sponzoroval opoziční strany a média.

Vyvlastněním Jukosu Putin nastartoval odliv nejen zahraničního kapitálu z RF, poškozování ruské ekonomiky však Putinovi očividně nevadí, svoji „ věrohodnost „ staví nad zájmy RF, proto jej nelze přirovnat k  jihokorejskému diktátoru Park Chung-hee, jenž nejprve volby falšoval, a poté je úplně zrušil s tím, že bude doživotním prezidentem ( v roce 79 byl zavražděn vlastním šéfem zpravodajství ), ale ekonomiku země cílevědomě rozvíjel, aby byla soběstačná, a uspěl.

Rozdrcením Jukosu, nejtransparentnější ruské firmy, Putin rozdrtil i politickou protimonopolní politiku, což naznačil již onáhubkováním médií ještě před zatčením MCH na podzim 03 – před prosincovými parlamentními volbami, které    „ drtivě vyhrála „ Putinova strana Jednotné Rusko.

Po zhroucení SU se Západ nadšeně hrnul do spolupráce s „ novým „ Ruskem, slíbil „ parlamentní „ ( kleptokratické ) republice rozsáhlé úvěry a investice do jejího chátrajícího průmyslu a infrastruktury ( v 8/92  Šumejko oznámil, že ruská vláda získala zahraniční investice v částce 1 mld dolarů), ale přehlédl, že spolu s bolševiky a KGB v RF po 74 let paralelně vládla zločinecká subkultura ( tisíce kriminálních gangů , rozdělených na 200 větších skupin ) , která po pádu SU pro KGB nabyla na významu. Boris Jelcin v roce 94 Rusko nazval „ velmocí zločinu a největším mafiánským státem na světě„ .

První poslanec Dumy byl zastřelen v 7/93, načež Jelcinův viceprezident armádní pluk. Alexandr Ruckoj ( 1 z potlačitelů puče ze 8/91) obvinil ex Jelcinova vicepremiéra za Gajdarovy vlády Vladimíra Šumejka ( Šumejko byl  v letech 94-96 šéfem Senátu ) + Jelcinova mluvčího Michaila Poltoranina z korupce .

26.4.94 byl brokovnicí zastřelen novinář a poslanec za centristický blok Nová regionální politika Andrej Aizderdis (36), podnikatel v bankách a v barevných kovech, jenž před svojí smrtí financoval publikaci  s názvem „260 prominentních ruských mafiánských podnikatelů „. Teprve když pár dní po jeho vraždě napadený mafiánský poslanec za stranu Žirinovského Sergej Skoročkin proti útočníkům vytáhl svů kalašnikov, kterým zastřelil jednoho z útočníků ( gruzínské národnosti Irakliho Šanidze ), se ruská veřejnost začala tázat, co to v Dumě sedí za poslance. Skoročkin v médiích přiznal, že jeho zvolení zaplatil organizovaný zločin, který chce zpátky své peníze, proto se již nikdo nedivil, když byl Skoročkin  unesen 4 ozbrojenci z kavárny a 2.2.95 byl nalezen zastřelený a připoutaný k železničním kolejím.

Ve stejné době další mafián Sergej Mavrodi přiznal, že si poslanecké křeslo koupil u voličů jen z důvodu, aby nebyl trestně stíhán.

17.10.94  byl zavražděn investigativní novinář listu Moskovskij komsomolec Dmitrij Cholodov (27), jenž psal článek o tom,  jak armádní a KGB generálové rozprodali SU bojovou techniku z NDR na ilegálním trhu se zbraněmi, vybuchl mu v kanceláři kufřík, na který jej upozornil anonym, 5.11.94 byl ubit k smrti komunistický poslanec Valentin Martemjanov, a v 11/95 byl zastřelen projelcinovský poslanec Sergej Markidonov, v 6/96 explodovala bomba v autě Valerije Šanceva, zástupce moskevského starosty, jenž útok, těžce zraněný, přežil – o týden později byl zastřelen Viktor Mosalov, starosta městečka Žukovskij v MOW oblasti, a druhý den byl zastřelen další člen Žirinovského strany, podnikatel Vladimir Oberderfer – Jelcin prohlásil, že vraždy měly zastrašit voliče pár dní před volbami.

V 11/96 byl v MOW zastřelen US podnikatel Paul Tatum, jenž spoluvlastnil jeden z luxusních MOW hotelů, a vedl se svými ruskými obchodními partnery vlekoucí se spor, v 8/97 byl v Petrohradu při jízdě autem odstřelovačem zastřelen Michail Manevič, šéf privatizačního programu města.

Západní firmy, které počátkem 90.let v RF unáhleně investovaly, za své investice draze zaplatily životem či „ kompromisy “, a svých investic trpce litovaly.Jejich šéfové přiznaly, že obchody v RF se nedělaly na základě smluvních kontraktů, ale že se obchody v částkách stovek miliónů dolarů uzavíraly ústně.

V RF za Brežněvovy vlády, která se starala jen o své vlastní obohacení, přes korupci a nelegální obchody s barevnými kovy a drahými kameny v ruské stínové ekonomice převládli organizovaní zločinci, napojení na Brežněvovu dceru Galinu, zetě Jurije Čurbanova ( v roce 88 dostal 12 let vězení, Brežněvovým švagrem byl generál KGB Semjon Cvigun ), a jejího milence zpěváka Borise Burjaceho, jenž obchodoval s brilianty, které získal od podsvětí z prostředí cirkusů  ( Burjace za Andropova skončil ve vězení, další přítel Brežněvové, bývalý SU zápasník – judista z OH v Soulu Jurij Sokolov*1961 dostal v roce 90 trest smrti jako člen leningradské mafie ).

S drahými kameny, barevnými kovy + s drogami, stejně jako se zbraněmi a s bavlnou, obchodoval především  1.tajemník KS Uzbekistánu Šarif Rašidovič Rašidov, náměstek Ščolokova ( po Brežněvově smrti údajně spáchal sebevraždu, když Andropov (KGB) vyšetřováním této stínové ekonomiky pověřil vyšetřovatele Generální prokuratury arménské národnosti Telmana Gdljan ).

Rašidov dostal od Brežněva 10 kusů Leninova řádu výměnou za 6 miliónů tun bavlny ročně ( tento objem nikdy nesplnil, protože producenti bavlny nedostávali zaplaceno za to, co vypěstovali, ale za to, co uvedli na papír ),  jejíž pěstování je nesmírně náročně na spotřebu vody, kterou neměli chudí obyvatelé Uzbekistánu …

Bavlnu pro bolševické prominenty sklízely chudé uzbekistánské ženy a dívky, mnohdy děti od šesti let, kterým Strana platila 16 kopějek na hodinu, a které pracovaly 14-16 hodin denně …

Bolševik Rašidov stovky chudých muslimských žen a dívek přiměl k prostituci pro bolševickou nomenklaturu ve jménu komunismu a lepších zítřků  ( odtud místní tradice sebeupalování žen, kdy se tyto zneužité  ženy polévaly benzínem a upalovaly, protože je po jejich zneužití nikdo nechtěl za manželky).

Přítelem mafiána Šarifa Rašidova byl i Jegor Ligačev, Brežněvův ideolog, a budoucí zapřísáhlý kritik a nepřítel Gorbačova.

Uzbekistán obchodoval nejen se zlatem a diamanty, ale i s narkotiky, které od 80. let proudily z Afghánistánu do SSSR/SU ve stále větším množství za přímého přispění SU vojsk.

Po smrti Brežněva byli všichni Brežněvovi chráněnci vyšetřováni, i uzbecký ministr vnitra  + svazový ministr vnitra Nikolaj Ščolokov ( 1984 „ se zastřelil „ , moc věděl - provozoval Medunova ), a také Ščolokovův přítel gen. Kalinin.

Stínovou ekonomikou byla celá ekonomika Uzbekistánu, ropného Ázerbájdžánu, Gruzie, Moldávie a Kazachstánu.

Bolševický monarcha Hejdar Alijev byl nekorunovanou hlavou ázerbájdžánské mafie, bohatnoucí z krádeže ropy, také on Brežněva zahrnoval diamanty a zlatem, které odmítl přijmout Chruščov.

Když Andropov vyslal své lidi provést čistky v Baku, Alijev odstranil své dva nejvýše postavené podřízené mafiány z Politbyra, jednoho odsoudil do vězení, druhý byl „ neznámým „ pachatelem zastřelen.

Tato sebelikvidační operace stála ázerbájdžánskou mafii 4 milióny rublů na úplatcích, ale vyplatila se - Alijev se dostal do MOW Politbyra jako náměstek předsedy vlády, v kteréžto funkci pracoval na projektu Rehabiličního střediska na břehu Kaspického moře pro unavené členy ÚV KSSS, které by přineslo jím řízené ázerbájdžánské mafii nejen zisky, ale především vliv.

K jeho smůle jeho podporovatelé Černěnko a Andropov zemřeli, Gorbačov na něj a jeho rodinu poslal vyšetřovatele Gamboje Mamedova.

Během vyšetřování četní Alijevovi podřízení přišli záhadně o život, mnozí „ spáchali sebevraždu „, sám Alijev prodělal několik infarktů, takže byl poslán do státního důchodu, energii však neztratil -  své  Gorbačovovy čistky přeživší zaměstnance z místní mafie pověřil novou funkcí -  učinil z nich „ nacionalisty „, a za podpory odpůrců Gorbačova z řad KGB je poslal vyvolat konflikt v Náhorním Karabachu.

Mezitím se jmenoval šéfem Ázerské lidové fronty, a po červnovém puči z roku 93 se stal prezidentem Ázerbájdžánu.

Stejným nacionalistickým trikem se dostal zpět k moci král moldavské mafie Ivan Bodjul /1917-2013 /, další osobní přítel Brežněva a SU ministra vnitra Ščolokova, jehož mafie vydělávala na víně, dopravě, a pašování západních produktů, zejména počítačů a jiné elektroniky.

Poté, co Bodjul přežil pád a uvěznění svého MOW ochránce Viktora Smirnova, vyhlásil nezávislost Moldávie, třebaže na východě země v Podněstří mu zkomplikovalo život zdejší ruské etnikum, které vyhovělo přání KGB a pozvalo do země ruskou armádu, aby je ochránila před  moldavskými „ nacionalisty „ .

Konstantin Černěnko, efemerní gen. tajemník KSSS po smrti Brežněva, se Brežněvovy chráněnce a jejich stínovou ekonomiku snažil zachránit, ale marně.

Andropov na ně poslal KGB generála Melkumova, jenž je pozatýkal.

V Kazachstánu vládl trojnásobný Hrdina socialistické práce a gen. tajemník strany Dinmuchamed Kunajev /1912 -1993/, jenž nesplnil Chruščovův příkaz, aby jižní část kazachstánského území předal Uzbekistánu, proto se gen. tajemníkem strany stal až 1964 po Brežněvově puči proti Chruščovovi.

Gen. tajemníkem Kazachstánu byl v letech 55-56 Brežněv, kterého tak Chruščov poslal daleko od MOW již v roce 54, kdy Brežněva jmenoval zástupcem gen. tajemníka Kazachstánu Ponomarenka. S Brežněvem Kunajev v této době navázal úzké mafiánské vztahy.

Za panování Kunajeva umístění studenta na VŠ stálo 60.000 rublů formou úplatku, zatímco každý člen jeho Politbyra od něho dostal soukromý tryskáč, sbírku sportovních zbraní, a „ relaxační „ vilu na čínských hranicích s čínskými masérkami, a děti členů Politbyra obdržely falešné univerzitní diplomy, třebaže žádnou univerzitu nikdy nestudovaly.

Brežněvovým nejbližším přítelem byl mafiánský boss Krasnodaru Sergej Medunov ze Soči. Prominentní Krasnodarský kraj s černomořským pobřežím ( Soči) , kde se soustředˇovala stranická a mafiánská elita, měl zločinecký byznys přímo povolený.

Ukázkou jednoho z nich byl řetězec obchodů Okean, kterými Medunov dodával kaviár, ústřice, lososy a další mořské plody na stoly stranické nomenklatury, a další tisíce plechovek kaviáru exportoval pod nálepkou sardinek a sledˇů  v tomatě  - zisky si ukládal v bance v Soči ( obchod převzal  Putin).

Medunovými zaměstnanci byli první tajemník KS v Krasnodaru Alexandr Měrzlyj, jehož žena Valentina byla Medunovou milenkou, a starosta Soči Vjačeslav Voronkov, kterým Medunov přenechával smetanu z výnosného turismu ( proslulý byl sočský Belveder, obrovský veřejný dům pro stranické prominenty, který spravovala milenka Pogodina Bella  Borodkinová ( po smrti Brežněva odsouzena k trestu smrti, protože moc věděla ) .

Např. z nejoblíbenější turistické oblasti Gelendžik ( v níž si Putin vystavěl carský palác a nedobytnou vojenskou tvrz ) vybírali od každého turisty 300 rublů, ročně sem přijelo 1 milión turistů – proto Putin zakazuje Rusům dovolené v cizině, a žene je do Soči a na Krym.

Medunovým sekretářem byl Nikolaj Pogodin, jenž se střetl s Andropovem, když sem tento vyslal vyšetřovatele ještě za života Brežněva Viktora Najděnova ( po smrti Brežněva jej Andropov jmenoval zástupcem gen. prokurátora ).

Medunov si okamžitě stěžoval Brežněvovi, jenž čin Andropova nazval „ urážkou Strany „ .

Viz kniha investigativního novináře Arkadije Vaksberga z listu Literaturnaja gazeta, jenž v roce 91 vydal knihu Sovětská mafie, v níž dokladuje, že  zločineckou institucí byl celý bolševický despoticky totalitní režim od roku 1917 – mafií byly samotné státní struktury od policie a soudců po členy ÚV.

Vaksberg uvádí, že k roku 72 bylo v SU 200.000 milionářů, z toho 400 z uměleckého světa, zbytek z komunistické nomenklatury (ke stejnému roku bylo v US 180.000 milionářů ), třebaže dle komunistické ideologie, neměl být v SU ani jeden milionář.