Ruská federace , " bezpečné " místo pro podnikatele

Moskevská izmailovská mafie ( veteráni KGB, zejména z Afghánistánu ) měla vazby na Žirinovského LDPR, která byla založena KGB, exministra sportu Jelcinovy administrativy a osobního trenéra tenisu presidenta Jelcina Šamila

Tarpiščeva,  + ex Jelcinova bodyguarda Alexandra Koržakova.

Listy Izvěstija  a Novaja gazeta ze 13.7.96 spojily s mafiánskou sítí bratří Čorných i Soskovce, náměstka premiéra ( Jelcin Soskovce a Koržakova vyhodil z funkcí v 6/96),  .

Přes stínové podnikatele bratry Lva a Michaila Čornojovy, kteří za přispění izmailovské mafie ovládli ruský obchod s hliníkem, prala své špinavé peníze.

Lev Čornoj s financemi uzbecké mafie ( zejména se přátelili s Gafurem Rachimovem + Tofikem Arifovem ), které pral špinavé peníze z vydírání, prostituce, z prodeje zbraní a drog, založil v roce 85 první výrobní družstvo v Uzbekistánu, v němž zaměstnal i bratra Michala, jehož dlouholetým přítelem byl známý tenista a předseda Ruského tenisového svazu Šamil Tarpiščev ( pozdější člen ruského MOV, od roku 97 nedostává US vízum, tvrdí, že " neví proč ", viz krach AIOC ).

Lev Čornoj odpovídal za finance, Michail Čornoj se svojí soukromou armádou vymahačů výpalného z izmailovského gangu ( jedním z nich byl známý zločinec Anton Malevský, jenž údajně zemřel v 9/01 při seskoku padákem v JAR ) za “bezpečnost” rodinných a “ přidružených “ firem, zejména poskytoval “ostrahu” firmám podsvětí Vladimíra Lisina ( Novolipecký metalurgický kombinát) + Iskandera Machmuda ( Uralský metalurgický a těžební kombinát/UMMC/UGMK )  + Děripaskovi , kteří pro něho všichni zpočátku pracovali, proto se mu přezdívalo “ Miša Kryša.

Bratři mají ještě nejmladšího bratra Davida, jenž žije v US a v RF není známý, je obchodním partnerem Lva Čorného.

Ruský občan uzbecké národnosti Iskander Machmudov, jenž vystudoval arabštinu a angličtinu, a spolu se svými dlouholetými obchodními partnery Andrejem Bokarevem + Andrejem Kozicynem aktivně podniká v ČR, v jednom rozhovoru prohlásil : “ Všichni jsme Putinovi vojáci „ …

Za SU pracoval na (KGB) ministerstvu pro zahraničně ekonomické kontakty, a v letech 84-86 byl tlumočníkem GRU vojenských poradců v Libyii ( genštáb) a v letech 86-88 v Iráku ( genštáb), asistoval také při prodeji zbraní do Sýrie a Jemenu.

V letech 88-90 Machmudov pracoval pro Uzbekintorg, podnik zahraničního obchodu, poté přijal nabídku bratří Čorných na obchodní spolupráci a přesídlil v roce 90 do MOW.

Čornojovi byli Děripaskovým + Machmudovým prvním obchodním partnerem, Machmudov za pomoci bratrů Čornojových získal počátkem 90.let vydíráním četné uhelné podniky ( rumafia.com).

Iskander Machmudov a Oleg Děripaska, zaměstnanci bratří Čorných a izmailovské mafie

1988 se Michail Čornyj přestěhoval do MOW, kde se seznámil se Semjonem Kislinem, ex šéfem obchodního domu potravin v Oděse, jenž se jako majitel “ francouzské “ firmy Trans Commodities ( Gajdamak ?) přestěhoval do US.

Michail Čornoj, známý Borise Berezovského, přes firmu Trans Commodities vyvážel ze SU na Západ železo a uhlí, a část na Ukrajině a v RF směňoval za auta značky Lada, cukr a potraviny . Ruská média za partnera Kislina a bratrů Čorných jmenovala i bývalého zástupce ředitele Soskovce Karagandského metalurgického závodu, a tehdy de facto vlastníka metalurgického závodu Novolipeck, Vladimíra Lisina, kterého si Soskovec přivedl do MOW.

V roce 90 Čornoj podepsal smlouvu na dodávky koksovatelného uhlí s rakousko-YU firmou Metal Anstalt.

V první polovině roku 92 si bratři Čorní v Monaku zaregistrovali firmu Trans CIS Commodities Ltd., do které přesunuli obchod z Trans Commodities, aniž by vyplatili Semjona Kislina, jenž o své peníze přišel ( v 1/95 s firmou Trans Commodities jednala Ivanišviliho banka Rossijskij kredit ).

Machmudov, stejně jako Děripaska, pro Čornoje zakládal další firmy v Lichtenštejnsku, CH, na Kypru a jinde, které byly spravovány právníky z lichtenštejnské skupiny Prasidal Management Anstalt, a později z její pobočky Syndikus ( list Vědomosti z 11.7.08 ).

Firem bylo více než zaměstnanců, a to i na straně bratří Reubenů – pro obchody v RF založili přes 200 firem v daňových rájích na Kypru, Kajmanských ostrovech, v Belize, na Panenských ostrovech, na ostrově Man, firma bratří Černých pro ně založila dalších 100 firem – zástěrkové firmy v zástěrkových firmách s velmi podobnými jmény, vyšetřovatelům trvalo desetiletí, než jejich sítě rozlouskli. Jeden z vyšetřovatelů prohlásil : “ Je to jako kdybyste jen pro zaplacení nájmu založili tři podniky “, viz kniha Capitalism in a cold climate.

Reubenovi měli soukromou banku na ostrově Západní Samoa v Polynésiii, druhou v MOW a třetí na Bahamách + stovky účtů ve CH a v německých bankách, a samozřejmě v Bank of NYC.

1992 bratři Černí dostali dalšího společníka – bratry Simona (žije v Ženevě)  a Davida ( LON) Reubenovy, britské obchodníky ( narodili se v Bombaji UK otci a irácké matce, zbohatli jako UK občané obchodováním se šrotem ), se kterými se Lev Čornoj seznámil v roce 91. Jejich firma Trans World Metal Ltd poskytovala zprostředkovatelské služby pro dodávky cínu, a spolupracovala s firmou Raznoimport, která se specializovala na dodávky SU hliníku.

David Reuben již v 70.letech spoluřídil SU firmu - společný podnik s US investiční bankou Merrill Lynch, která prodávala SU šrot ( později zapletenou do 9/11) … 1977 si David Reuben, za podpory banky Merrill Lynch, založil vlastní firmu, která později tvořila jádro Trans World.

Reubenovi + Lev Čornoj založili offshore firmu Trans World Group/TWG, která od ruské vlády získala povolení vyvážet bezcelně hliník, a která skupovala akcie hliníkáren ( mj. bracké a krasnojarské ), které byly na podzim 92 nabízené v kupónové privatizaci ( již v roce 92 byli bratři Černí vyšetřováni pro úvěrové podvody ), v 2/93 byly hliníkárny již rozebrané – 50% z nich získala jejich obskurní firma TWG, mj.66% akcií v Sajanské hliníkárně, 50% v Bratské, v roce 94 se snažila získat 30% v Krasnojarské AZ ( šéfové hliníkáren, kteří se proti TWG postavili, byli zavražděni ).

Krasnojarské hutě jsou velmi rozlehlé ( vešlo by se do nich  24 fotbalových stadionů ), vypadají jako prototyp průmyslového podniku z 19.stol.

Přes TWG procházely peníze ze všech skandálů s praním špinavých peněz, které otřásaly RF a světem ( skandál s Bank of NYC, skandál s kremelským Mabetex a krach pennsylvánské společnosti YBM Magnex, kterou provozovala ruská mafie v US, a kterou US federální uřady zavřely v roce 99).

Děripaska poté, co jej Michail Čornoj v roce 06 zažaloval v LON, tvrdil, že Čornoj z izmailovského gangu nebyl jeho obchodním partnerem,  ale že jej prostřednictvím izmailovského gangu vydíral – za nucenou ochranu „kryša“ mu musel poskytnout obchodní podíl, ale ruská média potvrdila verzi Čornoje, a uvedla, že to byl prominentní podnikatel Čornoj, jenž si za svého obchodního partnera v roce 93 vybral tehdy bezvýznamného chudého Děripasku ( list Vědomosti z 11.7.08 ), čerstvého 25letého absolventa Moskevské státní univerzity s diplomem z fyziky, jenž jako chudý student si na studie u Čornoje vydělával od roku 90.

Děripaskova práce pro Čornoje ( z nedostatku zájmu Kremlu o raketové fyziky )  spočívala v nemilosrdném skupování firem na základě vydírání konkurentů, a v zakládání „ zlatých dolů „ , tj. zprostředkovatelských firem rozkrádajících národní bohatství, které ruským těžebním podnikům zprostředkovávaly prodej v zahraničí  - nerostné suroviny od nich vykupovaly za velmi nízkou cenu, aby je draze za tržní ceny prodávaly v zahraničí, a zisky ukládaly do daňových rájů.

Navíc tito „ podnikatelé  „ na základě feudálních dohod ovládli i místní poskytovatele elektřiny, aby továrny měly cenu co nejlacinější.

V roce 93 Děripaska dostal od Čornoje za úkol skoupit akcie jihosibiřských Sajanogorských hliníkáren, nakoupil jich 20%, takže se stal 2. největším akcionářem po státu ( se „ svojí „ firmou Aluminprodukt + Machmudovou investiční firmou Russky Kapital z TWG, které dnes šéfuje Vladimír Batora ).

V 4/94 se někdo pokusil zavraždit obchodního ředitele Sajanogorských hliníkáren Valerije Tokareva, v 11/94 se 26letý Děripaska stal jejich gen. ředitelem, a odstartoval svoji kariéru kapitalisty.  Předsedou správní rady hliníkáren se stal Vladimír Lisin, dosavadní zástupce šéfa firmy Čorného Trans-C.I.S. Commodities.

V 2/93 Evropská komise ustavila zvláštní výbor, který měl zavést kvóty na dovoz ruského hliníku, jehož ceny se na LON burze kvůli ruskému hliníku prudce propadly.

Ruský hliník byl počátkem 90.let eldorádem zločineckých gangů, které o hliníkárenské firmy ( devastují životní prostředí, patří k nim kaliště s toxickým kalem) mezi sebou bojovaly, např. TWG bratří Černých bojovala s Anatolijem Bykovem o krasnojarskou hliníkárnu/KrAZ, které šéfoval Boris Gromov, obě skupiny při bojích utrpěly “ ztráty na životech “.

Poté TWG Čorných bojovala proti Potaninovi( Interros) a Borisi Jordanovi ( Fond Sputnik), kteří koupili 17% Novolipeckých hutí, TWG žádala zrušení nákupu – “ ani v politice nedošlo k tolika vraždám jako v boji o ruský hliník “( Kommersant z 28.4.98, The Observer ze 3.6.07 ).

V 4/93 Oleg Soskovec, 1.náměstek ruského premiéra, zastupující zájmy vojenskoprůmyslového komplexu ( k Jelcinovi v roce 91 dorazil z Kazachstánu jako gen. ředitel Karagandských hutí, Soskovec vystupoval proti reformám Jegora Gajdara, chtěl ruský průmysl reformovat po vzoru čínského modelu ) na schůzce s novými majiteli hliníkáren představil Lva Čorného z TWG jako “ západního “ zprostředkovatele prodeje ruského AL ( na jaře 94 bratři Čorní uprchli do Izraele, byli vyšetřováni pro zcizení 100 mil. dolarů z ruské Ústřední banky, které použili na rozjezd svých podniků ).

O 6 měsíců později v 10/93 Michail Turušev, gen. řed. sibiřské Bratské hliníkárny, podepsal s TWG smlouvu na 300.000 tun rafinovaného hliníku ročně na dobu 10 let.

Když 4.11.94 Turušev vyhodil obchodního ředitele Jurije Kolpakova kvůli „ systematickým podvodům ve prospěch Trans Commodities „, byl o pár měsíců později téměř ubit k smrti před svým bytem – zůstal na invalidním vozíku.

Ve funkci jej nahradil Jurij Kolpakov, jehož zástupce Vadim Jafjasov, bývalý zástupce ředitele Jugorské  banky, jenž vyjednával smír mezi Krasnojarskou hliníkárnou a firmou TWG, byl v 4/94 zavražděn, v 7/95 byl ubodán Oleg Kantor, šéf Jugorské banky, spojené se sektorem ropy a plynu, která chtěla vstoupit na trh s hliníkem, nadřízený Jafjasova – všechny tyto vraždy ruská média spojovala s bratry Čornými, vlastníky TWG, a vyšetřovací komise ministerstva vnitra je vedla rovněž jako viníky, obvinil je v roce 00 i Michail Živilo.

V 9/96 byl rozstřílen Felix Lvov, jenž šéfoval ruské pobočce US obchodní firmy AIOC, která vykoupila akcie Marka Rich v Krasnojarské hliníkárně ( právě v této hliníkárně Mark Rich v roce 91 poprvé zavedl „ tolling“/ laciný výkup, přeprodej za tržní ceny, rozdíl v cenách na účty v daňových rájích, metodu, kterou na nátlak vicepremiéra Soskovce oficiálně schválil Státní celní výbor v roce 92 ), a chystala se na další 36.6% balík ( stejně jako Jugorská banka ) - byla tudíž hlavním konkurentem TWG.

Felix Lvov byl v 5/95 korunním svědkem proti bratrům Čorným v kauze krádeže miliónů dolarů z ruské Ústřední banky. List Izvěstija tehdy napsal, že „ byl unesen na moskevském letišti muži, kteří se legitimovali jako příslušníci FSB „.

Ruská federace, „ bezpečné „ místo pro podnikatele

Za 14 dní po vraždě Kantora byl otráven šéf Rosbiznesbank Ivan Kivelidi, jenž na pohřbu Kantora tvrdě zkritizoval ruskou policii, že nejenže nechrání ruské podnikatele, ale není ani schopna najít jejich vrahy.

V 10/95 byl zastřelen šéf banky Mosstroibank Michail Žuravljov, v 1/97 byl v MOW zastřelen Jurij Repin, šéf banky Kutuzovská banka, v 2/97  byl v MOW k smrti umučen šéfredaktor čas. Dělovye ljudi Vadim Birjukov, jenž ruskou mafii, a speciálně bratry Čorné neustále pranýřoval ( k roku 010 bylo v RF během 20 let zavražděno zhruba 244 novinářů ).

V 2/98 byl v MOW zastřelen šéf banky Nové Moskovské Dimitrij Levčenko, v 8/98 byl v MOW zastřelen šéf banky Promstriogaz Jurij Bezručenko, a ve Smolenku byl v ten samý měsíc zastřelen Alexandr Škadov, šéf největšího ruského závodu Kristall na zpracovávání diamantů.

30.12.99 byl odstřelovačem zastřelen v centru Petrohradu podnikatel se dřevem v Novgorodské oblasti Michail Dačja, Putinův známý, v 6/00 byl v MOW zastřelen zástupce šéfa banky Akademchimbanky Sergej Ponomarev, v 6/02 byl v MOW zastřelen šéf finanční skupiny Alfavit  Pavel Ščerbakov, v 10/02 byl v centru MOW za bílého dne zastřelen guvernér Magadanské oblasti Valentin Cvetkov, jenž se snažil ve svém regionu potlačit zločinnost v oblasti obchodu se zlatem a s ropou, v 11/02 byl v Petrohradu zastřelen šéf Promyšlenno-stroitelnoj banky Leonid Daviděnko, v 3/03 byl v MOW zastřelen viceprezident Promeximbanky Andrej Ivanov, v 6/03 byl v MOW zastřelen Igor Klimov, šéf státní zbrojovky Almaz-Antei, + Sergej Ščitko, šéf zbrojovky Ratep.

V 10/03 podnikatel Andrej Andrejev, jenž se soudil s Děripaskou, jen o vlásek přežil střelbu proti svému autu, v 3/04 byl v Novosibirsku zastřelen zástupce starosty Valerij Marjasov, odpovědný za privatizaci, v 10/05 byl v MOW zastřelen majitel dvou ruských bank Alexandr Sisarev s manželkou i s dcerou, v 9/06 byl v MOW zastřelen zástupce šéfa ruské Ústřední banky prominentní liberální demokrat Andrej Kozlov, jenž se snažil zarazit praní špinavých peněz v ruských bankách.

Po vraždě svého ruského šéfa Lvova US AIOC v RF zkrachovala, a TWG v boji o Krasnojarské hutě zvítězila.

Nicméně po jejím krachu začal v roce 97 hon na bratry Čorné a jejich společníky na Západě, v UK, ve CH a v US, takže kauzou, včetně krádeže 100 miliónů dolarů z Ústřední banky, se musela opět zabývat i Duma a nový ministr vnitra Anatolij Kulikov, jenž zaútočil i na bratry Reubenovy s tím, že „ velký kapitál si nechce špinit ruce ani špinavými penězi ani špinavými lidmi „.

David Reuben svolal tiskovou konferenci v NYC, na které bránil své bratry, kteří si najali právníky a vyšetřovatele, kteří jim poradili jen jednu věc, aby se okamžitě odstřihli od všech obchodů s ruským zločincem Michailem Čorným, a vyplatili jej ( Lev Čorný však zůstal ve službách bratří Reubenových ).

US AIOC patřila mezi 3 zahraniční zprostředkovatele prodeje ruského hliníku – další byla CH Glencore ( založena Markem Rich pro ruské tajné služby) + UK firma Trans-World (92 uzavřela smlouvu s Bratskými hliníkárnami), patřící UK bratrům Davidu a Simonovi Reubenovým,která byla nejvlivnější, protože Reubenovi spolupracovali se státními hliníkárnami již v době SU – ruskou protistranou pro styk s hliníkárnami TW byl Lev Čornoj ( v roce 98 bratři Čorní bratry Reubenovy z jejich ruských firem vystrnadili, v roce 99 Reubenovi prodali svůj poslední majetek v RF ).

V 3/98 Jelcin na doporučení Putinovy skupiny obrátil a lovce ruských mafiánů Anatolije Kulikova ze svých služeb propustil – nový ministr vnitra vypustil Michaila + Lva Čorného ze seznamu obžalovaných v kauze ukradených 100 mil. dolarů Ústřední bance ( na základě svědectví mafiána Gennadije Družinina, kterému Čorní zaplatili 1 milión dolarů ), načež se Lev vrátil do RF, aby zde své rozpadající se impérium zachránil, zatímco bratři Reubenovi, kteří potřebovali své ruské podniky prodat západním investorům, přerušili styky i se Lvem Č.. Svých ruských podniků se zbavili v 2/99. ‚ jejich hliníkárny koupil Sibněft ve vlastnictví BB a jeho zaměstnance Abramoviče ( rovněž zapleten do kauzy Bank of NYC ), kteří oba financovali nástup Putina k moci.

V 5/99 list Kommersant napsal, že Lev Čornyj zamýšlí zaplatit BB výměnou za přístup do Kremlu, což oba popřeli, ale o měsíc později BB oznámil, že chce koupit list Kommersant. Neznámá US společnost American Capital, založená přes noc, jejímiž majiteli byli dva neznámí obchodníci íránského původu, však uvedla, že list Kommersant koupila ona - druhý den odešel z listu prominentní redaktor s tím, že list kontroluje BB. Média poté tvrdila, že list pro BB koupili bratři Reubenovi za 22 mil. dolarů – faktem je, že Kommersant, trvalý kritik firmy Trans World, se o firmě již nezmínil.

Jelcin-Putin

1 fotografie