Středa 11. prosince 2019, svátek má Dana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 11. prosince 2019 Dana

Bitvu u Waterloo Angličané nevyhráli

10. 08. 2016 13:35:21
Napoleon Bonaparte, Korsičan, byl vychován ve Francii v rodině advokáta. Proitalská Korsika byla francouzskou državou, dodnes Napoleona považuje za odrodilce, třebaže Ajaccio na napoleonském turistickém ruchu vydělává.

26.6.1794 u města Fleurus (místem bitev již v roce 1622 + 1690) francouzské vojsko pod velením generála Jourdana porazilo koaliční jednotky Británie, Rakouska, hannoverského knížete a jednotky nizozemské ( Vilém V. Oranžský) pod velením Friedricha Josiáše Sasko-Koburského.

Napoleon anektoval Belgii, a přejmenoval ji na Novou Francii.Nedělal žádné rozdíly mezi Vlámy a Valony, všechny prohlásil za Francouze, a ti, kteří nechtěli být Francouzy, byli pofranštěni, viz Napoleonova deklarace z roku 1801 před belgickou delegací, ve které pronesl, že „ Belgičané jsou Francouzi, stejně jako vikingští Normané, němečtí Alsasové, germánští Burgundˇané ( založili v 5. stol. říši v jihovýchodní Galii kolem města Dijon) a Langdokové z jihu Francie ( kolem Toulouse).

Zatímco průmyslové Valonsko zažilo období prosperity, „ zaostalí „ Vlámové se bouřili proti odvodům do Napoleonova vojska ( v letech 1798-1814 bylo mobilizováno 216.000 belgických vojáků, z toho 70.000 padlo ), proti pohrdání jejich jazykem a proti politice ateismu. Největší povstání vypuklo 1798, a bylo krvavě potlačeno, vůdcové byli popraveni, stovky kněží byly deportovány.

Vídeňský kongres Belgii daroval Vilému II Oranžskému /1772-1843/, proti kterému propukalo ještě více povstání než proti Napoleonovi.

Poté francouzské jednotky dobyly Rakouské Nizozemí, území, které po válkách o španělské dědictví zbylo ze Španělského Nizozemí.

Bitva u Trafalgaru (1805) zničila spojené francouzsko-španělské lodˇstvo, nastolila ideální podmínky pro britskou expanzi, Vídeňský kongres (1814/15) daroval Londýnu rozsáhlé kolonie.

Tažení do Ruska 1812

Zatímco Alexandr I. Pavlovič /1801-1825/ nerozdýchal vznik Varšavského knížectví, Napoleon se nesmířil s ruskou výhrou nad Turky, a uzavřel spojenecké smlouvy s Rakouskem a s Pruskem, které na tažení do Ruska přispěly svými vojáky.

Napoleonova armáda v 6/1812 obsadila PL Kovno, vstoupila do Vilna, a táhla na východ ve směru Glubokoje – Ostrovno – Vitebsk s hustými lesy po obou stranách úzkých cest. Vstupovala do prázdných vesnic se spálenými mosty přes řeky, místní obyvatelé odvedli i dobytek.

Po srážkách u Vitebska, Mogileva a Smolenska došlo ke klíčové a krvavé bitvě 7. 8. 1812 u Borodina, které Rusové, naposledy Putin, prohlašují za své vítězství, kdežto Paříž/PAR o něm píše jako o francouzském vítězství, ostatní se přiklánějí k tomu, že bitva u Borodina dopadla nerozhodně ( viz můj článek Vítězství v bitvě u Borodina, další Putinova falzifikace dějin ).

14.9.1812 francouzská armáda bez boje vstoupila do vylidněné hořící Moskvy/MOW, protože maršál Kutuzov, úmyslně se vyhýbající přímému boji, dal ruským vojskům rozkaz k ústupu.

V dopise Alexandrovi I. , jenž s ním odmítl jednat (31.3.1814 vstoupil car Alexandr I. Pavlovič do PAR), Napoleon napsal: „ Moskvu spálil Rostopčin. 400 žhářů bylo přistiženo na místě činu; všichni prohlásili, že podpalovali domy na rozkaz gubernátora a náčelníka policie.“

5.10.1812 Napoleon bez zásob před blížící se zimou a po bitvě u Borodina s armádou bez sil nabídl Kutuzovi dohodu, ale Kutuzov mu na jeho dopis neodpověděl.

Zatímco francouzská armáda hladověla, Napoleon 34 dní marně čekal na odpověď na své „mírové „ návrhy, načež z MOW odtáhl ( Hitler se rozhodl, že přes zimu v Rusku zůstane, třebaže v té době už měl válku prohranou ).

U Malojaroslavce Kutuzov Napoleonovi zahradil cestu ( bojovali zde ruský gen. Dmitrij Dochturov proti italskému vicekráli Evženu de Beauharnais, jehož otec byl 1794 za revoluce gilotinován, nevlastní matka Evženie de Tascher de la Pagerie „ Josefina „ gilotině unikla jen proto, že se provdala za Napoleona ).

Bitva skončila pro Francouze špatně, snažili se ustupovat ke Smolensku, přičemž se bránili nejen Kutuzovovi, ale i partyzánům z řad místních obyvatel, následovala další porážka v bitvě u Krásného, a katastrofa u Bereziny ( viz mj. Albert Z. Manfred: Napoleon Bonaparte, 1983, Jiří Kovařík: 1812 Napoleonovo ruské tažení, 2001, Stanislav Wintr: Napoleon I. a ti druzí,2003).

Po ústupu za Berezinu se Napoleon dozvěděl, že v Paříži došlo k údajnému pokusu o státní převrat, když jakýsi gen. Malet oznámil, že Napoleon u Moskvy padl, a chtěl na sebe strhnout moc. Malet byl zastřelen, Napoleon předal velení svému švagrovi maršálu Muratovi, neapolskému králi, a 5.12.1812 definitivně prchl z Ruska do Paříže, nejprve kočárem do PL Kovna, odtud na saních přes Varšavu do Dráždˇan, kde nocoval u saského ministra hraběte Marcolini-Feretti, jenž se přiženil do Kyšperka, kam nechal Napoleonovy saně přivézt (vlastní je Městské muzeum v Letohradě/ ex Kyšperk ).

Britský historik Andrew Roberts tvrdí, že hlavní Napoleonovou chybou při ruském tažení bylo, že jeho vojsko od 19.10.1812 ustupovalo z Moskvy stejnou cestou, jakou vpadlo do Ruska - Napoleonovi se nepodařilo ustupovat schůdnější cestou přes Smolensk ( údajně si, dle Robertse, při ústupu na Smolensk spletl i cestu ).

Příčinou Napoleonovy porážky v Rusku nebyla zima - když Napoleonova vojska v říjnu 1812 opouštěla vyhořelou Moskvu, bylo relativně teplo a slunečné počasí.

Poté, co Napoleonova armáda po katastrofálním tažení do Ruska kapitulovala i před vojskem VI. koalice, byl Napoleon Bonaparte 6. 4. 1814 vlastními maršály donucen podepsat abdikaci, načež byl s doprovodem sedmi stovek vojáků císařské gardy internován na italském ostrově Elba.

Na trůn se vrátil Ludvík XVIII Bourbon, jenž odmítl Napoleonovi vyplácet dvou miliónovou roční apanáž, a začalo se mluvit o jeho přemístění na vzdálený ostrov Sv. Heleny. 26.2.1815 se Napoleon s vojáky své gardy nalodil na předem připravené lodě a uprchl z vyhnanství. Vedle civilistů se k němu začaly přidávat i pluky, po pádu Grenoblu a Lyonu na jeho stranu přeběhl maršál Michel Ney, jenž mu měl se svou armádou přetnout cestu do Paříže, do níž Napoleon vstoupil bez jediného výstřelu.

Mezitím gen. Grouchy do 30.5.1815 zlikvidoval většinu míst royalistického odporu, za což byl povýšen na maršála. Nepřemohl však roajalistický odpor ve Vendée, kde boj s napoleonskými jednotkami trval až do 20.6.1815. Těchto 10.000 Napoleonových vojáků Napoleonovi chybělo v bitvě u Waterloo.

Obnovené císařství přežilo jen 100 dní, skončilo porážkou u Waterloo, kdy mocnosti na Napoleonovy mírové návrhy nereagovaly, naopak obnovily svoje vojenské spojenectví, aby Napoleona definitivně zničily.

18.6.1815 bitva u Waterloo, 20 km od sídla EU ( ke které měl Napoleon blízko, 1810 vyzval k vytvoření sjednocené Evropy / Konfederaci evropských národů ), ve které se Napoleonovi rozplynul sen o světové nadvládě.

Napoleon se rozhodl nejprve zlikvidovat nejbližší nepřátelské jednotky v Belgii, a to anglo-nizozemskou armádu vévody z Wellingtonu ( na části NL území, které Napoleon okupoval, vytvořil tzv. Batavskou republiku ), a pruskou armádu polního maršála Blüchera. Poté se chtěl vrhnout na rakousko-ruskou armádu, přibližující se z východu. Napoleon doufal, že jeho první vítězství zajistí rozpad rakousko-ruské koalice, stmelené z bláta a písku.

Wellington svá vojska rozmístil v prostoru Brusel-Ostende, čímž se mezi ním a Prusy vytvořila 60 kilometrů široká mezera, do které se chtěl Napoleon se svým vojskem vklínit, a zaútočit na každou armádu jednotlivě.

15.6.1815 Francouzi překročili belgické hranice a v bojích s gen. Zietenem se zmocnili města Charleroi, křižovatky na cestě k Bruselu, gen. Zieten však při svém ústupu k Bruselu předvedl dokonalou zdržovací taktiku.

Zatímco Napoleon bojoval 16.6.1815 s Prusy ve vesnici Ligny, vyslal maršála Ney vyhnat vévodu z Wellingtonu ze strategické vesnici Quatre Bras, odkud Wellingtonovo vojsko zahájilo ústup na Brusel, a bylo poraženo i na mostě přes řeku Dyle u Genappe.

17.6.1815 Napoleon poslal maršála Grouchy pronásledovat maršála Blüchera, spojit se s vojskem maršála Ney, a vrhnout se na Wellingtona, jenž se během ústupu rozhodl, že deštivou noc se svým vojskem přečká na výhodném svahu za vesnicí Mont-Saint-Jean v blízkosti městečka Waterloo, kde se k němu měl ráno připojit Blücher, jenž nocoval u Wavre (11 km od Ligny).

Wellington se před případným nočním útokem dobře zajistil obsazením tří předsunutých strategických usedlostí : Hougoumont, Haie Sainte a Papelotte.</p><p>Napoleonovo dělostřelectvo mělo velké potíže s promáčeným terénem, takže Napoleon nedokázal zaútočit brzo ráno, ale až v poledne.

Zatímco se levé křídlo maršála Reille snažilo dobýt Hougoumont, první útok pěchoty pravého křídla maršála Drouet, hraběte z Erlon, začal až hodinu po poledni, byl však anglickou kavalérií odražen, následoval útok francouzského jezdectva, ale ani tomu se nepodařil počáteční průlom u Haie Sainte, Angličané zde začali být v kritické situaci až k večeru, což již bylo pro Napoleona pozdě, protože Blücher, jenž nechal část svého vojska u Wavre, aby zde zastavilo maršála Grouchy ( Grouchy u Wavre vyhrál), se vrhl na pravý bok francouzského vojska.

Třebaže někteří autoři tvrdí opak, Napoleon již od počátku bitvy věděl, že se blíží kolony pruského polního maršála von Bülowa, a k jejich zastavení vyslal další část svých oddílů, které mu poté scházely k průniku anglo-nizozemskými liniemi, viz druhá Napoleonova depeše ze dne 18.6.1815 maršálu Grouchy.

Francouzské oddíly začaly být pohlcovány nově příchozími pruskými posilami, a Napoleon, místo aby nařídil ústup, vyslal další oddíl k průlomu Wellingtonových pozic, který se opět ztratil v přílivu pruských jednotek.

Napoleonova císařská armáda začala prchat směrem na Genappe a Charleroi, a zanechala na bojišti nejen 33.000 vojáků padlých ( nejvíce mužů ztratili Prusové ) , raněných ( chirurgové po bitvě několik dní na bitevním poli prováděli amputace, jatkám této bitvy Maria von Weber zasvětil svoji kantátu Kampf und Sieg !/Boj a vítězství ) a zajatých, ale i císařský kočár Napoleona I.

Vojska protinapoleonské koalice napochodovala do PAR, maršálu Grouchy se přesto podařilo dovést své oddíly až k PAR.

Koncem června překročily francouzské hranice rakousko-ruská vojska, 22.6.1815 Napoleon abdikoval ve prospěch svého syna, a 15.7.1815 na brize/velké plachetnici L ́Epervier se vzdal na širém moři před francouzským dobře opevněným ostrovem Ile d ́Aix v Biskajském zálivu britské lodi, která jej eskortovala do přístavu Plymouth ( na anglický břeh údajně nikdy nevstoupil ), aby byl 7.8.1815 dopraven do exilu na Svaté Heleně.

Traumatizovaní francouzští vlastenci si poté vymysleli několik legend, které jim měly umožnit lepší vstřebání porážky.

Jednou z nich je, že gen. Cambronne /1770-1842/, když byl v britském obklíčení vyzván, aby se vzdal, pronesl : „ Garda umírá, ale nevzdává se „ ( podle jiné verze řekl jen „Merde“ / Ho....o ( dle Victora Huga/Bídníci „ Nejkrásnější slovo, jaké kdy Francouz řekl „ ), kterému se od té doby říkalo mot de Cambronne/ Cambronnovo slovo, třebaže Cambronne až do své smrti tvrdil, že nevyslovil ani jedno uváděné tvrzení, a ani nemohl, protože 1) nebyl se svými muži obklíčen, 2) byl raněn a zajat jednu hodinu před koncem bitvy, tj. nepadl a vzdal se.

Úsloví „ Garda umírá, ale nevzdává se „, které se stalo symbolem francouzského odporu proti nepříteli, si vymyslel jeden novinář ( Victor Hugo ), jenž o bitvě druhý den napsal článek.

Cambronne, kterého roajalisté nejprve chtěli na místě zastřelit, byl 1816 zproštěn obžaloby z vlastizrady, oženil se svojí skotskou ošetřovatelkou, získal titul vikomta a stal se vojenským velitelem města Lille ...

Dalším francouzským mýtem, který se uchytil pro vyjádření nepříjemného překvapení, je výkřik „ Grouchy ! Ne, je to Blücher ! „ , kdy Napoleon netrpělivě čekal na příjezd Grouchyho, ale místo francouzských posil dorazil pruský maršál Blücher.

Také tento slovní mýtus, údajně Napoleonův, jenž měl na ostrově Svatá Helena těmito slovy vysvětlovat svoji porážku ( Napoleon vinu za porážku ve svých Pamětech přičítá svým maršálům ), rozvinul prominentní představitel evropského romantismu a vlastenec do morku kostí spisovatel a novinář Victor Hugo /1802-1885/, vychovávaný katolickou matkou Sofií Trebuchet ( 3 syny ), roajalistkou ( byla milenkou generála Victora Fanneau de Lahorie, popraveného 1812 za spiknutí proti Napoleonovi ), a ateistickým otcem bonapartistou, vysokým důstojníkem Napoleonovy armády.

Většina francouzských historiků tento mýtus o zradě maršála Emmanuela de Grouchy /1766-1847/, jenž dorazil až po bitvě, přejala, dokonce popisovali, jak poživačně, za hluku děl od Waterloo, pojídá jahody, zatímco jeho muži jej prosí, aby se směli vrátit na bojiště.

Markýz de Grouchy zbytek života strávil obhajobou své cti ( měl být stanným soudem za vlastizradu odsouzen k smrti, uprchl do Ameriky, kde žil až do svého omilostnění v roce 1821, ale v PAR mezi kastou ex Napoleonových důstojníků stále platil za zrádce ).

Dnes historici na základě depeší prokázali, že první příkaz, který maršálu nařizoval, aby se znovu připojil k hlavnímu Napoleonově vojsku, byl poslán až 18.6.1815 krátce před polednem, takže Grouchy neměl žádnou šanci se na hlavní bitevní pole vrátit ještě před koncem bitvy.

Poctivě plnil předchozí Napoleonův příkaz a táhl na Wavre, kde Prusy porazil, třebaže bitva u Waterloo již byla prohrána.

V post scriptu této depeše se píše, že je třeba rozdrtit pruský sbor, který postupuje proti pravému křídlu Napoleonovy armády, což dokazuje, že Napoleon nezanedbal zpravodajství, a o postupujícím pruském vojsku věděl od samého počátku bitvy.

Dalším vlasteneckým tvrzením Victora Huga bylo tvrzení o propadlé cestě.

V letech 1823-26 byl na místě bitvy uměle navršen Lví pahorek/ Butte du Lion , na jehož vrcholu je na kamenném podstavci socha lva jako symbol vítězství.

Hugo tvrdí, že stavba tohoto pahorku zničila důkazy, že propadlá cesta o průměru několika desítek metrů na křižovatce mezi Charleroi a Bruselem existovala, a že francouzká kavalérie o ní věděla, ale nemohla se jí vyhnout, a proto nemohla jet rychleji než poklusem, což dle Huga bylo hlavním důvodem francouzské porážky u Waterloo.

Victor Hugo nebyl jediným spisovatelem, jenž si vymýšlel, také britský spisovatel William Thackeray ve svém románu Trh marnosti/Vanity Fair (1848) tvrdí, že britští důstojníci byli 15.6.1815 na plese u vévodkyně z Richmondu, když se dozvěděli, že Napoleonova vojska vstoupila do Belgie, informaci, kterou z románu převzali i odborníci na historii, třebaže se britští důstojníci tuto zprávu dozvěděli již v poledne.

Někteří historici převzali další mýtus, a to, že se oba vítězové, Wellington + Blücher, po těchto lidských jatkách setkali v hospodě „La Belle Alliance“, třebaže jméno hospody se vztahuje k velkému věkovému rozdílu mezi majitelem a jeho mladou manželkou.

Oba se ve skutečnosti setkali až pozdě v noci na cestě u Genappe.

Ani místo bitvy a kdo v ní vyhrál, není jednoznačné.

Francouzi uvádějí, že k bitvě došlo u Mont-Saint-Jean, cíl pochodu zadaný francouzskému vojsku Napoleonem, Prusové uvádějí La Belle Alliance, místo, odkud začali Francouzi poprvé před Prusy utíkat, Britové uvádějí Waterloo, městečko 10 km od místa bitvy, ve kterém Wellington nocoval, a kde následující noc po bitvě diktoval písaři průběh bitvy, přičemž v zápisu výslovně dle pravdy uvedl, že vítězství v bitvě dosáhli Prusové,kteří na poslední chvíli zabránili prolomení jeho linií.

Londýn si přesto vítězství přisvojil, i bez ohledu na to, že Wellingtonova armáda byla ze dvou třetin německá, nizozemská a belgická.

Nejen Francouzi si vytvořili falešné mýty o Waterloo, ale především Britové, kteří navzdory zprávě vévody z Wellingtonu spojili Waterloo s anglickou identitou, třebaže u Waterloo bojovaly především skotské a irské oddíly.

Mýtus Rothschildových peněz

Nathan Rothschild /1777-1836/, jeden ze synů frankfurtského bankéře, žil v LON od roku 1811, kde si v době napoleonských válek otevřel banku.

Dle mýtu se o porážce Napoleona dozvěděl o 24 hodin dříve než celý LON ( díky optickému telegrafu, poštovnímu holubovi, či rychlému kurýrnímu plavidlu ).

Rothschild na burze předstíral, že prohrála Anglie, takže akcionáři se v panice zbavili vládních akcií, Rothschild je skoupil za zlomek původní ceny, a poté je přeprodal za ceny gigantické.

Tato lež se poprvé objevila 1858, převzali ji četní historikové a antisemitská propaganda, v roce 1940 tuto lež převzal nacistický film tuhého antisemitského ražení Žid Süss ( režisér Veit Harlan ), v ČR se objevil v časopise Epocha Plus ze 16.5.016.

Tuto lež rozbořil francouzský historik Pierre Branda *1966, jenž po prověření archívních dokumentů zjistil, že na Londýnské burze v oné kritické době nedošlo k absolutně žádnému pohybu, takže jde o antisemitskou lež.

Rothschildové v té době již obchodovali na všech velkých burzách ( Frankfurt, Hamburk, LON, PAR ), a proto byli vybaveni na to, aby v případě války/blokády/embarga snadno přes hranice přelévali kapitál, proto byli pro evropské vlády nepostradatelní.

Rothschildové zbohatli za napoleonských válek na tom, že dostali 2% z vládních příspěvků , kterými Londýn v letech 1813-1815 subvencoval nejen britskou armádu, ale i koaliční, v roce 1815 to bylo 9 mil. liber šterlinků .

Na oplátku museli Rothschildové tuto částku vyplatit jejím finálním příjemcům.

Britský historik Andrew Roberts ( knihy Hitler and Churchill 03 + The Storm of War, a new history of the WWWII 06, která mu vynesla pozvání do Bílého domu , + 014 Napoleon the Great, na níž byl založen dokumentární třídílný pořad BBC2), obdivovatel Margarety Thatcherové a přítel Davida Camerona, tvrdí, že by se Evropa měla lépe, kdyby k bitvě u Waterloo nedošlo, protože Napoleon v té době již nebyl nebezpečný, neměl již sílu na dobyvačné války, a francouzské hranice se vrátily do předrevolučních ( Roberts uvádí, že v letech 1799-1815 Napoleon vyvolal jen dvě války – proti Rusku a Španělsku, kdežto spojenci na něj zaútočili 7x ).

Dle Robertse by Napoleon bez Waterloo vládl do své smrti, nastoupil by po něm jeho jediný legitimní syn ( měl dva nemanželské, Josefína ve svém věku již nemohla mít děti, proto se s ní v roce 1809 rozvedl, a 1810 se oženil s dcerou Františka Josefa I. Marií Louisou, která mu porodila syna Napoleona II. Františka Bonaparte /1811-1832 zemřel na TBC ve VIE jako nechtěný vnuk Františka Josefa I ), za kterého by oficiálně vládla jako regentka Marie-Louise, zatímco zemi by řídil Napoleonův kancléř, vynikající právník Jean Jacques Régis de Cambaceres, autor Napoleonova občanského zákoníku z roku 1804 ( s trestním zákoníkem z roku 1810, který dekriminalizoval homosexualitu, neměl nic společného, třebaže sám byl neskrývající se homosexuál a svobodný zednář).

Cambaceres byl na revoluci moc konzervativní, proto se stáhl do ústraní, ale puč z 18. Brumaire/listopad 1799, který přivedl Napoleona k moci jako Prvního konzula, podpořil ( Napoleonovu kumulaci funkcí však později kritizoval, nesouhlasil ani s vyhlášením císařství v roce 1804 ).

Francie by dle Robertse nezažila revoluce z let 1830 a 1848, a rychleji by se průmyslově rozvíjela, bonapartistický režim by i nadále podporoval vědu a kulturu, více by se staral o lidové vrstvy, takže lid by dostal čas na to, aby výhody kapitalismu oproti feudalismu ocenil, Židé by se ve vítězných státech nemuseli vrátit do svých ghett.

Bitva u Waterloo ukončila Francouzskou buržoazní revoluci, a nastartovala průmyslovou revoluci, třebaže bitvou události neskončily.

Vídeňský kongres 1814/1815, který monarchové pojali jako rekreaci s diplomatickou vsuvkou, na přání Svaté aliance překreslil evropské hranice, stejně jako později Helsinská mírová konference v roce 1973, která potvrdila územní zisky Sovětskému svazu, načež oba kongresy zajistily světový mír ...

Ani Srdečná dohoda (1904), která byla globálně dodržována, třebaže ke sporům docházelo, však nebyla pozitivním důsledkem Vídeňského kongresu, ale důsledkem německé rozpínavosti, Británie zůstala neutrální již za francouzsko-pruské války 1870, protože Němci v PAR do britské představy rovnováhy sil v Evropě nezapadaly.

Hodnocení samotného Napoleona a jeho šovinistického císařství, které vydechlo v krvavé lázni, vyvolává ve Francii velké rozpaky, většina historiků Napoleona považuje za totalitního diktátora, který chtěl v Evropě nastolit jím diktovaný nový totalitní pořádek, naposledy Napoleona zkritizoval Lionel Jospin.

Napoleon, zpočátku oslavovaný jako vojenský génius, pokračovatel Revoluce a vynálezce moderní Evropy ( občanský a trestní zákoník), po uzurpaci moci a vyhlášení císařství v roce 1804 dosadil na trůny okolních států své příbuzné a členy svého klanu (k roku 1815 byli všichni sesazeni), provozoval gigantický nepotismus a od roku 1802 otrokářství ( pokerová hráčka Josefína pocházela z rodiny plantážníka ), obchod s otroky zrušil až po svém návratu z ostrova Elba.

Oslavy bitvy u Waterloo

100.leté výročí bitvy připadlo na 1.sv.v.v. (1915), a při 150.výročí (1965) Paříž za CHDG/de Gaulle, jenž bránil britskému vstupu do EHS, britské oslavy okázale ignorovala, a s ní solidárně i Brusel.

Paříž neměla co oslavovat ani při 200. výročí bitvy (2015), proto byla francouzská delegace u Waterloo početně nejmenší a vedl ji pouze francouzský velvyslanec v Belgii, zatímco ostatní oslavovatelé (Belgie, NL, Lucembursko) vyslali panovníky, Londýn vyslal vévodu z Kentu Michaela, bratrance královny Alžběty.

Hollande slavil 70.výročí vylodění spojenců v Normandii, 100 let bitvy u Verdunu, ale odmítl slavit porážku Francie v boji proti celoevropskému vojsku s tím, že si Francouzi 18.6. připomínají výzvu CHDG z Londýna (1940), aby se připojili k jeho jednotkám Svobodné Francie, nikoliv svoji porážku ze strany celoevropské armády u Waterloo ( dalším zadostiučiněním pro Francouze může být, že po vévodovi z Wellingtonu neštěkne ani pes, a vítězná mocnost od Waterloo, jejíž osud byl v roce 1815 nerozlučně spjatý s Evropou, podlehla lživé demagogii Nigela Farage o 201 let později, a opět skončila ve svém bludu skvělé izolace - Brexitu 2016, britským Waterloo ).

Paříž se v roce 2015 marně pokoušela Belgii zabránit ve vydání pamětních mincí k bitvě v hodnotě 2.5 euro, což britský tisk komentoval jako „ pobouření Francouzů nad zvěčněním jejich porážky „ ( pro belgické švadleny a krejčí jsou výročí bitvy zlatým dolem, šijí napoleonské uniformy ).

Výročí Paříži pokazil i potomek Lorda Nelsona markýz de Douro, velkovévoda z Wellingtonu, jenž odmítl Paříži /Svazu národních muzeí zapůjčit obraz od Velazqueze z roku 1620 Sevillský nosič vody s tím, že to v roce dvoustého výročí bitvy „není vhodné“ ( obraz byl v roce 1813 nalezen v zavazadle prchajícího Josefa Bonaparta z Madridu a poslán do LON, kde je součástí stále expozice v Apsley House, v bývalé rezidenci Wellingtona, která byla přeměněna v muzeum ).

Spojenci však Waterloo oslavovali pompézně a luxusně - britský ministr financí George Osborne, přísný mravokárce rozpočtové přísnosti, věnoval na rekonstrukci historického místa bitvy jeden milión liber sterlingů, a v 3/016 oznámil, že věnuje další milión na rekonstrukci bitvy u Azincourtu (1415), v níž zvítězil UK panovník Henry V. nad „ pochybnou aliancí přátel Francie „ ...

200.výročí porážky Napoleona si od roku 2011 připomínalo i Německo ( z nedostatku jiných hrdinů začíná nenápadně rehabilitovat Bismarcka ).

2011 se v Bonnu konala obrovská výstava na téma „ Napoleonův sen a trauma „, 2013 Historické muzeum v Dráždˇanech připravilo výstavu „ Krvavý romantismus „ , a 2015 se v zámku Ingolstadt konala výstava „ Napoleon a Bavorsko „ .

200.letému výročí bitvy u Waterloo vévodila hrozba putinovského Ruska, oslavy měly předvést jednotu národů a usmíření, ale z bývalých spojenců Francie, z Ruska a Rakouska, nikdo na slavnosti nepřijel.

Zato francouzská velvyslankyně v LON musela podstoupit masochistické utrpení, když se v jeden den účastnila slavnostní připomínky výzvy CHDG k boji proti Hitlerově Německu v Carlton Gardens, kde měl CHDG od roku 1940 svůj štáb, načež se přemístila na mši, která se konala k 200.výročí bitvy u Waterloo, kde seděla po boku potomka Lorda Nelsona Charlese Nelsona, a musela si vyslechnout akční modlitbu, znějící :“ Děkujeme ti, Bože, za velké vítězství, které si nám a našim spojencům milosrdně dopřál „, která byla 18.6.2015 recitována ve všech britských kostelech.

V katedrále Sv. Pavla si poté francouzská velvyslankyně vyposlechla hlasitou recitaci ze strany vysokého britského důstojníka oficiální depeše Lorda Nelsona, ve které oznamoval vítězství v bitvě, a trval na tom, že spolu s depeší posílá dvě francouzské plukovní zástavy/plukovní orly, které během bitvy ukořistili

Utrpení francouzské velvyslankyně ještě nebyl konec - na stanici metra Waterloo si musela přečíst nově umístěnou pamětní desku, připomínající, kolik vojáků u Waterloo padlo na straně Británie a jejího pruského spojence.

Velvyslankyně požádala, aby byl na pamětní desku připsán i počet padlých francouzských vojáků, ale šéf Společnosti Warterloo 200 Sir Evelyn Webb-Carter prohlásil, že pamětní desku již nelze přepsat.

List Daily Express, propagátor osy LON-BER, v 6/015 o dnešním stavu britsko-francouzských vztahů napsal, že chudák Cameron musí v EU vyjednávat s potomkem Napoleona Bonaparteho, Hollandem, jenž veškeré snahy Camerona sabotuje, a že Británie bude možná v situaci, kdy bude muset opět požádat o pomoc Německo.

PAR v roce 2015 poukazovala i na to, že 200. výročí klíčové bitvy tří císařů u Slavkova/Austerlitz (1805), ve které Napoleon I k Putinově nelibosti vyhrál nad ruským Alexandrem I a rakouským Františkem I, v roce 2005 nikdo neslavil ( ani Chirac ani premiér Villepin, obdivovatel Napoleona, autor „100 dní“ z roku 01 ), zatímco 200.výročí bitvy u Waterloo se slaví s přehnanou okázalostí.

V roce 05 k výročí bitvy u Slavkova vyšla v PAR kniha Napoleonův zločin/Le Crime de Napoleon, jejíž autor Claude Ribbe ( otec pocházel z Haiti ) přirovnává Napoleona k Hitlerovi, protože Napoleon v roce 1802 obnovil otroctví ve francouzských koloniích ( Konvent otroctví zrušil 1794, definitivně po jeho obnovení Napoleonem a opětovném zrušení po návratu z Elby, bylo zrušeno 1848, Británie 1807/ v koloniích jej zrušila 1833, Lincoln otroctví zrušil až 1863, jižanské státy jej provozovaly ještě ve 20.stol.).

Výročí bitvy u Slavkova bylo tak na Západě poznamenáno smrtelnou polemikou z kremelské dílny o Napoleonovi a jeho „ plynových komorách „, o francouzském kolonialismu, vojenských výpravách na Haiti a Guadeloupe, masakrech domorodců ( francouzská vláda pro jistotu neslavila ani 200.výročí Konzulátu 1799, kdy po Napoleonově puči vládli tři konzulové, ani vyhlášení císařství ).

Z oslav bitvy u Slavkova protiUS koalice Chirac, Schroeder, Putin v roce 05 učinila druhořadou záležitost, třebaže k rekonstrukci bitvy ve sněhu v prosinci dorazilo 200.000 zmrzlých lidí, zatímco na velkolepé oslavy 200. výročí bitvy u Trafalgaru (1805) Chirac dokonce vyslal letadlovou lodˇ CHDG ( což by generál CHDG „jistě ocenil“ ) ...

Chirac k výročí bitvy u Slavkova dokonce několik měsíců předem zrušil i výstavu v Invalidovně, aby neurazil Putinovy city, čímž znechutil francouzské armádní kruhy.

O 10 let později, rok po anexi Krymu Putinem, se výročí bitvy u Slavkova naopak slavilo s veškerou pompou. K výročí byly uspořádány dvě výstavy Napoleon a Paříž v Muzeu Carnavalet, a Napoleon a papež Pius VII v zámku Fontainebleau.

Autor: Andrea Kostlánová | středa 10.8.2016 13:35 | karma článku: 22.15 | přečteno: 2011x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Maxim Gorký II - Jak US Kongres vařil polévky pro chudé bolševiky

Lev Tolstoj /1828-1910/ si stěžoval A.P. Čechovovi :“ Nedokážu brát Gorkého upřímně, je to člověk se zlou duší. Přišel bůhví odkud, jen pozoruje, všeho si všímá, a pak o tom referuje svému vlastnímu Bohu „.

9.12.2019 v 22:00 | Karma článku: 13.41 | Přečteno: 334 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Maxim Gorký a jeho tvrdé odsouzení Lenina a jeho puče 1917

Radikalizace leninistů 1917 děsila i některé bolševiky a jejich sympatizanty, mj. Maxima Gorkého /1868-1936/, jenž byl spokojený s výsledky Únorové buržoazní revoluce ( všeobecné volební právo, zrušení trestu smrti,

28.10.2019 v 19:13 | Karma článku: 17.26 | Přečteno: 505 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Putin nechutně zneužil Solženicyna jako v 90. letech Sobčaka

27.5.94 (75let) se Solženicyn po 20 letech vrátil do Ruska – přiletěl z Aljašky (Anchorage) na Kolymu (Vladivostok), a odtud se minibusem s rodinou vydal na trasu dlouhou 7.000 km, aby si připomněl gulagy.

11.10.2019 v 20:51 | Karma článku: 18.55 | Přečteno: 695 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Putin tajně v noci vrátil Dzeržinského bustu před Ljubljanku

Sté výročí VŘSR Putin sice oficiálně neslavil, ale uzurpoval si jej jako všechno kolem něho - bolševici a Jelcin dokonali rozvrat země, naštěstí přišel podpluk. KGB Putin a vrátil Rusku lesk osvědčenými metodami KGB, a

8.10.2019 v 21:21 | Karma článku: 16.67 | Přečteno: 425 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Pavel P. Kopecký

Chování starosty Novotného je znamením doby

Hrubostí a primitivismem proslulý starosta Novotný se stal suverénně nejznámějším reprezentantem opoziční ODS!

11.12.2019 v 12:02 | Karma článku: 12.81 | Přečteno: 94 | Diskuse

Jan Dvořák

Trikolóra chladnokrevně vytunelovala národní barvy

„Už, už to mám,“ hlásil ministr Zaorálek, když vstupoval do Hamáčkovy pracovny. Ten se na něho podíval poněkud překvapeně. “A co, jako?“

11.12.2019 v 10:11 | Karma článku: 12.95 | Přečteno: 407 | Diskuse

František Sentenský

Kupujeme si politickou stabilitu za vrtulníky stejně jako Slováci za stíhačky?

Posuďte sami. Jaký jiný důvod by nákup vrtulníků měl, když technicky jsou tyto vrtulníky nejen nejhorší, ale i nejpředraženější variantou! Bez ohledu na politiku. Dovolte mi podělit se o informace, které mi přistály na stole.

11.12.2019 v 8:29 | Karma článku: 31.08 | Přečteno: 701 | Diskuse

Jan Bartoň

ODS nejen topkovatí, hlavně blbne

Podle řady vyjádření čelných představitelů ODS počínaje předsedou strany a konče komunálními politiky, ODS se mění ve stranu s podivným programem. Voliči jí také nepřibývají a chřadne.

11.12.2019 v 8:21 | Karma článku: 35.66 | Přečteno: 1019 | Diskuse

Miroslav Gruner

Stín hanby padne i na paní Vitaskovou.

Ruleta osudu tomu asi chce, ze jmenovci významných osobností páchají občas skutky ulpívající na jejich štítě. Jsme malá země, tady těžko si toho nevšimnout.

11.12.2019 v 7:50 | Karma článku: 8.80 | Přečteno: 703 | Diskuse
Počet článků 998 Celková karma 15.30 Průměrná čtenost 1395

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz