Andrea Kostlánová

Putinovi scénář francouzských voleb nevyšel I.

2. 06. 2017 13:40:17
Žádný francouzský prezident nezvítězil většinou hlasů ( vyjma plebiscitu z roku 02 ve prospěch Chiraka v jeho střetnutí s Jean-Marie Le Penem, parlamentní volby byly odloženy, konaly se až po prezidentských volbách ).

CHDG získal v roce 65 45.3% hlasů, 1969 CHDG podal demisi, jak slíbil, bude-li odmítnuto jeho referendum, a 1974 zemřel jeho nechtěný následník konzervativní gaullista Georges Pompidou, kterým CHDG pohrdal, a jenž byl v roce 69 zvolen pouhými 37.5% hlasů ( viz moje články o CHDG + o Mitterrandovi ).

Se zvolením Trumpa svět údajně vkročil do éry postfaktografické, ale politický Absurdistán, v němž vládnou „alternativní“ fakta, nevymysleli Anglosasové, s Putinovým nástupem na jeviště světa jej do současné podoby pro Putina vypiplal divadelník Vladislav Surkov ( viz Medvěděvova komise pro falzifikaci dějin z roku 08/09 ).

K „ alternativním „ faktům se vyslovil hrabě Voltaire, jenž prohlásil, že „ lež, pokud neškodí, je ctností, proto je třeba lhát nikoliv upejpavě, ale zatvrzele s veškerou energií „, viz také Pierre-Augustin de Beaumarchais a jeho Lazebník sevillský, jenž rozebírá pomluvy.

V roce 36 socialista Léon Blum na pohřbu svého ministra vnitra Rogera Salengro, jenž po štvavé mediální kampani ultrapravicového tisku vůči své osobě údajně spáchal sebevraždu, prohlásil : “ Veřejně známí lidé jsou bezmocní vůči pomluvám a lžím šířenými médii „ .

„ Zjevné “ si média ověřují, ale to, co křičí absurditou, berou za směrodatné, lež se tak stává historickou pravdou a škodí, viz Voltaire.

MOW se vměšovala do francouzských voleb již v roce 74 po náhlé smrti Georga Pompidoua, zemřelého údajně na vzácné onemocnění krve ( obdobně v roce 04 otrávený Jásir Arafat/OOP ).

Vysvětlena není ani smrt Gamála Násira z 28.9.70 (52), údajně zemřel na infarkt během summitu Ligy arabských států, jiní tvrdí, že jej jedem v kávě otrávil jeho lékař ( na Násira bylo spácháno 11 pokusů o atentát) , ani pozdější smrt jeho od roku 66 zetě milionáře Ašrafa Marwana, Násirova hlavního poradce ( viz Trump a jeho židovský zetˇ), kterého si předcházela KGB i CIA, aniž by tušily, že Marwan je od jara 69 prominentním agentem Mossadu.

V době Marwanovy smrti se z bytu ztratily jeho bačkory (záhada Marwanových bačkor) - Marwan trpěl stejnou nemocí jako Zeman ( polyfunkční neuropatie, porušení nervů, kvůli kterému nemá cit v nohou od kotníků dolů, Gross v 4/015 zase zemřel na vzácnou amyotropickou laterální sklerózu, na kterou zemřel gen. von Paulus, stejně nepohodlný jako Gross, viz Stalingrad, jak byl zajat maršál Paulus - Andrea Kostlánová - iDnes).

Z jeho PC zmizely i jeho „ výbušné“ Paměti, které dle své manželky Mony psal. Manželka byla v době jeho smrti na návštěvě u příbuzných, zámky od bytu byly neporušené, soused vypověděl, že nad Marwanem, stojícím na balkóně, stáli o jedno patro výše dva muži.

Tehdejší ruský velvyslanec v PAR Stěpan Červoněnko po náhlé smrti Pompidoua ostentativně v době mezi 1. a 2. kolem voleb navštívil prezidentského kandidáta Republikánské strany Valery Giscard d ́Estainga ( měl spoustu milenek, dostával diamanty od kanibalského „císaře“ Bokassy, šéfa Středoafrického císařství), jenž za podpory Kremlu zvítězil nad Mitterrandem, ale pouhými 43.7% hlasů.

Kreml, navzdory marxismu-leninismu, podpořil pravicového d ́Estainga, nikoliv „ socialistu „ Mitterranda, kolaboranta za Vichy, jenž byl socialistou asi jako Zeman sociálním demokratem.

Po SU okupaci Afghánistánu v 12/79 byl d ́Estaing jediným západoevropským prezidentem, jenž porušil západoevropskou jednotu a neodsoudil SU okupaci, naopak, místo odsouzení Brežněva odjel 1980 do Varšavy na přátelské setkání v Brežněvově náruči, v níž mu slíbil, že se na summitu G7 v Benátkách postará o to, aby Západ odstrašil od protisovětských sankcí.

Mitterrand během prezidentské volební kampaně v roce 81 d ́Estainga v TV za jeho prokremelskou politiku odsoudil, a nazval jej poskokem Brežněva.

Valery Giscard d ́Estaing s Mitterrandem v roce 81 prohrál z důvodu, že Mitterrand uzavřel pakt s FKS, bez hlasů komunistů by se Mitterrand nestal prezidentem ( zařídil mu je ultralevičák Jean-Luc Mélenchon, jenž v roce 72 přešel od FKS, která od obsazení Československa 21.8.68 ruskými tanky s Kremlem nekomunikovala, k odštěpené trockistické Komunistické internacionalistické organizaci, financované ruskými tajnými službami, ze které v roce 76 přestoupil do Socialistické strany, z níž odešel poté, co se jejím šéfem stal Hollande – Kremlu se tak nepodařilo francouzskou Socialistickou stranu ovládnout ).

V roce 88 neogaullista Jacques Chirac prohrál s Mitterrandem /81-95/, v roce 95 Chirac zvítězil nad Eduardem Balladurem pouhými 39.4% hlasů.

Chirac /95-07/ jako prvý prezident přiznal účast francouzského státu/vichystické vlády na deportacích Židů.

V roce 07 „papírový tygr“ Sarkozy zvítězil v prezidentských volbách nad Segolene Royal *1953 ( v primárkách porazila Fabiuse + Strauss-Kahna ), ale v roce 012 prohrál s jejím ex partnerem a spolužákem Hollandem, se kterým má 4 děti (v primárkách Hollande porazil Martinu Aubry, dceru Jacques Delors, Aubry po 1. kole v roce 017 odmítla veřejně podpořit Macrona ), Hollande vyhrál jen s podporou 39.1% hlasů.

Royal *1953 se s Hollandem po 30 letech rozešla v 6/07 měsíc po svém volebním neúspěchu, krátce poté média propírala jeho vztah s novinářkou Valérií Trierweilerovou *1965, který trval od roku 07 do 1/014, kdy 10.1.014 plátek Closer informoval o Hollandeho vztahu s herečkou Julií Gayet*1972, a zveřejnil i fotografie „ neznámého „ autora ( ruská ambasáda, probíhající okupace Krymu).

Trierweilerová poté v 9/014 za války Putina na Ukrajině zveřejnila knihu o svém vztahu k Hollandemu, Royalová se postavila za Hollanda, a nazvala její knihu nesmyslem.

Její bratr Gérard Royal, plukovník tajné služby DGSE, se účastnil akce DGSE na potopení lodi Rainbow Warrior (Greenpeace) v Aucklandu v roce 85 (Mitterrand) , při kterém zahynul portugalsko-NL fotograf Fernando Pereira, Greenpeace protestovalo proti francouzským jaderným pokusům v Tichomoří. Dva francouzští agenti byli v Aucklandu zatčeni, 4 další uprchli ze země, ministr obrany Charles Hernu a šéf DGSE admirál Pierre Lacoste odstoupili.

Prezidentská kampaň odstartovala 22.4.016, prezidentských pretendentů pro rok 2017 bylo 54, mnozí se profilovali jen na Facebooku, mezi nimi i muslim, jenž věřil, že je Francie připravena na muslimského prezidenta, a mj. Robert de Prévoisin, jenž se netajil tím, že chystá obnovu monarchie.

Socialistické primárky se zvrhly v grotesku, kdyby kandidoval Hollande, jeho protivníky by byli jeho dva ministři (Arnaud Montebourg + Benoit Hamon ), stejné potupě čelil premiér Manuel Valls.

Alain Juppé vsadil na ekonomický program, Fillon prohlašoval, že 6 kandidátů levice ( Mélenchon, Macron, ekolog Yannick Jadot + z ultralevice Sylvia Pinel a dva trockisté Philipe Poutou + Nathalie Arthaud ) uvedou zemi v chaos.

1.kolo se konalo 23.4.17, očekávalo se, že postoupí proruská LePenová a proruský Fillon ( v primárkách drtivě porazil proevropského expremiéra Alaina Juppého), jenž měl ve 2.kole Le Penovou porazit.

Francois Fillon s přezdívkou „Mr. Nobody - Sarkozyho pomocník“, v 9/016 na adresu svých rivalů, Sarkozyho a Juppého, kteří již v minulosti stáli před soudem, obviněni mj. z nekalých praktik při financování politické strany ( Juppé již v 9/03, kdy byl jako obětˇ předhozen Chirakem ), rozhořčeně zvolal : „ Dokážete si představit, že by prezidentský kandidát CHDG byl vyšetřován policií nebo stál před soudem ?“ Jeho cynismus se mu vrátil jako bumerang, v 3/017 soud Fillona obvinil ze zpronevěry pro fiktivní zaměstnávání manželky a dětí /PenelopeGate.

26.1.17 Fillon opět cynicky prohlásil, že v kandidatuře na prezidenta mu může zabránit jen soudní vyšetřování, přesto v 3/017 po svém obvinění neodstoupil.

Sarkozy, jenž se zařadil do prezidentského klání poté, co v roce 014 dobyl nejvyšší post v UMP, které v roce 015 přejmenoval na Republikány, převzal rétoriku Le Penové ( distancoval se od „ elit „, a chtěl skoncovat s „ diktaturou menšin „ ), ale nečekaně prohrál již v 1.kole, ve kterém překvapivě a drtivě zvítězil proruský Fillon, třebaže favoritem byl proevropský pravičák Alain Juppé, následník Chiraka.

Libyjský a ruský agent Sarkozy byl ponořen nejen do soudního procesu, ale i do korupčních afér kolem prodeje francouzských ponorek Tchajwanu a Brazílii, Putinovi prodal útočné a velitelské lodě třídy Mistral ( kontrakt podepsal v 6/011), načež byly francouzské státní společnosti DCNS zcizeny vojensky citlivé podklady k útočným ponorkám třídy Scorpene, vyvinutými ve spolupráci se Španělskem.

Viz Kreml, průmyslová špionáž a Sarkozy - Andrea Kostlánová - iDnes

Sarkozy se snažil pravici rozdělit, třebaže francouzská pravice v historii zvítězila jen usmířením všech svých proudů – bonapartistů, orléanistů, gaullistů, neogaullistů, a centristů nejrůznějších odstínů.

Nejnázornějším příkladem byl Pompidou, jenž v roce 1969 uzavřel dohodu s liberálním a Kremlem prosazovaným d ́Estaingem, jenž pár měsíců předtím torpédoval de Gaullovo referendum, se kterým de Gaulle spojil své odstoupení ( podobně jako Cameron referendum o Brexitu ), a proto gaullisté d ́Estainga jako zrádce nesnášeli ( viz mé články o CHDG).

Také d ́Estaing v roce 74, Chirac v roce 95 ( nemluvě již o barokní frašce z roku 02) a Sarkozy v roce 07 museli, aby ve 2.kole zvítězili, uzavřít dohodu se svými centristickými bratranci. Sarkozy tak učinil i během regionálních voleb v roce 016, kdy se spojil nejen se Svazem demokratů a nezávislých /UDI, ale i s MoDem Francois Bayrou, a ani to republikánům v některých regionech nepomohlo, a museli se domlouvat i se socialisty, kteří v roce 012 ze stejného důvodu uzavřeli pakt se Zelenými.

Marina Le Pen „Putinová“

Po Brexitu a Trumpovi by zvolení Madam Frexit prezidentkou bylo pro EU tragédií, proto EU zachvátila panika – proputinovská LePenová, proputinovský Fillon, proputinovský Sarkozy, a přímo putinoid Melenchon, jehož ambicí bylo stát se francouzským Chavezem, a když neuspěl, stal se alespoň francouzským Sandersem.

Le Penová zvolení Trumpa uvítala, ale nechtěla s ním být do svého zvolení spojována, protože francouzské voličky jej nesnášely. Na rozdíl od britského lepenovského protějšku Nigela Farage /UKIP Le Penovou Trump na večeři nepozval.

Trump II zdědil majetek po otci, Le Penová po otci zdědila politickou kariéru, Le Penová takticky imitovala Trumpa, a jako Zeman se vrhala na soudce, profesory a novináře, kteří nebyli na její straně. Přesto není jisté, že zvolení Trumpa, jenž sice prohlašuje, že populisté a nacionalisté jsou nejlepší občané, Le Penové pomohlo.

Le Penová, matka tří dětí ( dcera Jehanne *1998 + dvojčata Mathilde + Louis *1999 s podnikatelem z FN Franck Chauffroy ), založila volební kampaň na agresivitě - vyzývala ke zničení systému i elit, mezi které sama patří, které se „ vysmívají lidu „.

Le Penová oživila poujadistické heslo ( populista Pierre Poujade) „Všichni jsou zkorumpovaní, aneb kdo nekrade, okrádá rodinu “ (Le Penová a její spolupracovníci jsou vyšetřováni pro fiktivní zaměstnávání spolustraníků jako poslaneckých asistentů, pro nelegální financování volební kampaně FN v roce 012, od 11/016 jsou stíháni za defraudaci veřejných financí, které byly FN státem poskytnuty v roce 015 na úhradu regionálních voleb ( mj. ve prospěch soukromé firmy Francouzská Carré, kterou řídí Jildaz Mahé O ́Chinal, pravá ruka Fréderika Chatillona z vedení FN, přítele Le Penové, jenž luxusní gastronomický podnik v Římě založil v 10/015, ústředí firmy sídlí v nemovitosti, jejímž vlastníkem je Philippe Péninque, stínový poradce Le Penové, + ve prospěch firmy Les Presses de France, založené v 7/015 Axelem Loustau, přítelem Chatillona, jenž se stal vzápětí regionálním poradcem FN, na jejíž účet byl převeden milión euro poté, co FN dostala od státu 4.7 mil. euro, vyšetřována je i jeho manželka ).

Le Penovou vyšetřuje Finanční úřad pro výrazné podhodnocení jejího nemovitého majetku, nebyla postavena před soud jen pro svoji poslaneckou imunitu.

Francouzi se dlouho cítili být chráněni před FN z důvodu jejích vichystických kořenů ( FN přešla na zuřivý antigaullismus, dnes v rámci Putinových instrukcí na zuřivé antievropanství ) a jejího šíleného programu izolacionismu v éře globalismu, ale situace se s Putinem v Kremlu, sponzorem Le Penové, které nahrává terorismus, změnila.

Le Penové, která během kampaně často citovala v hrobě se obracejícího CHDG, se podařilo FN pro méně obezřetné voliče oddémonizovat ( mj. již nepožaduje, na rozdíl od svého otce, znovu zavést trest smrti a návrat gillotiny ).

Le Penová a kulturní sféra

V 1/017 FN válčila s antipopulistickým filmem „My jsme tady doma“ belgického režiséra Lucase Belvaux o zdravotní sestře z komunistické rodiny, která se zamiluje do neonacisty, a urputně usiluje o funkci ve smyšlené neonacistické straně Vlastenecký blok, jehož šéfka připomíná Le Penovou.

„Je skandální, že uprostřed prezidentské kampaně půjde do francouzských kin film zaměřený proti FN", uvedl Florian Philippot, viceprezident FN, zatímco Belvaux prohlásil, že jej zajímají jen voliči FN, kterým populistická a neonacistická propaganda nezapáchá z důvodu, že žijí ve strachu z terorismu ( Le Penová asi neví, že Arabové byli nejnadšenějšími stoupenci nacistů, a po válce hlavními ochránci nacistů na útěku).

Na otázku, proč FN udělala takovou reklamu filmu, „ za který by se nestyděl ani Goebbels „ ( „ film o hlupácích s hlupáky pro hlupáky „ ), který by bez ní mnoho lidí neupoutal, je snadná odpovědˇ - film FN poskytl velkou službu zahrát si roli, ve které vyniká – roli osamělého hrdinného vlka, bojujícího proti zkorumpovaným elitám, které nerozumějí „ lidu“, ke kterým patří i ubožák režisér, jenž, odpoután od reality, „ nepochopil, co si francouzský lid přeje, přesto se nestydí točit takové snímky za peníze daňových poplatníků „ ( přispěla i TV France 3, která film odvysílala ).

Pár dní před obecními volbami v 12/015 Marina Le Pen v otevřeném dopise ujistila kulturní sféru, která je z 95% antiFN, a kdo tvoří těch 5%, se neví ( pravděpodobně regionální umělci, financovaní Le Penovou + ti, co prosazují kulturní protekcionismus ), že se vítězství FN nemusí obávat, že nebude nic zakazovat ( volební program FN o kultuře uvádí, že „ neplodná oblast kultury se stala vektorem oficiální propagandy Nového řádu, hnojené sterilním multikulturalismem v zájmu od reality odtržených elit), a vyzvala ji ke spolupráci s FN, ta však odmítla.

Kulturní program Le Penové, se kterým se vychloubala, byl jen menším podbodem programu „Francie Francouzům „, kterým Le Penová zamýšlela vepsat xenofobii do francouzské ústavy ( 3.5.17 ve slavné TV debatě ji Macron vytočil, když prohlásil, že „ francouzská kultura neexistuje „, Le Penová mu odpověděla, že jeho hnutí vyznává multikulturní nomádismus ) .

Francouzská kulturní scéna v letošních klíčových prezidentských volbách morálně zklamala, neobjevil se žádný Bartoška ani Dyk, proti Le Penové nikdo nevystoupil, kromě herečky Valérie Donzelli, která se angažovala ve prospěch socialisty Benoit Hamona, a Anais Demoustier, která spolupodepsala výzvu psychoanalytiků proti Marině Le Pen, kteří Le Penovou označili za “ avatar kontrarevolučního proudu, který byl u moci za nacistické okupace “, zatímco proti Trumpovi se postavil celý „ morálně rozhořčený „ Hollywood + hudební scéna.

Putinovu okupaci Krymu odsoudil v 3/014 legendární rocker Andrej Makarevič (Mašina vremeni), načež jej Putin chtěl zbavit všech vyznamenání. Proto na Krymu FSB rozpoutala „spontánní“ demonstrace, kdy lidé na ulicích ničili desky s Makarevičovými nahrávkami. "Zrádce" je prý na poloostrově dle ruského poslance Michaila Markelova "nežádoucí osobou", rozpory vypukly i v samé skupině, dva členové kapely se podepsali pod dopis na podporu politiky Vladimira Putina vůči Ukrajině a Krymu ).

Na Makarevičovu obranu na webu nezávislé stanice Echo Moskvy vznikla výzva Prezidentu Putinovi, vládě a médiím, aby ukončili štvanice na jinak smýšlející občany (viz za bolševiků mj. proti Borisi Pasternakovi, akademiku Andreji Sacharovovi, jenž protestoval proti vpádu Kremlu do Afghánistánu, byly odebrány všechny tituly a vyznamenání, viz, jak Putin zachází s občany, které vyznamenal titulem Hrdina Ruska – jednoho z nich, kapitána letu s alexandrovci, v oficiální zprávě vyšetřovací komise obvinil z pádu letadla, aniž by se mrtvý pilot, jenž pro Putina létal i v Sýrii, mohl bránit). Pod výzvu se mimo jiné podepsal miliardář Michail Prochorov či zpěvačka Alla Pugačovová.

Makarevič má od ruského státu i medaili "Obránce svobodného Ruska", protože v 8/91 hrál v Moskvě na barikádách na protest proti komunistickému puči. O Putinovi se zprvu vyjadřoval se sympatiemi, v posledních letech však kritizoval korupci a pronásledování odpůrců režimu, včetně punkové skupiny Pussy Riot.

LN : Legenda ruského rocku odsoudila anexi Krymu. Zrádce, zuří Rusové ...

Francouzská kulturní sféra je závislá na státních financích, které v kulturních svatyních vytečou ještě předtím, než umělec něco uměleckého podnikne.

Le Penová a Fillon slibovali vyčlenit více peněz na architekturu, Hamon + Mélenchon slíbili 1% z HNP na kulturu jako celek, Hamon dokonce sliboval „ továrny na kulturu“ , zatímco Macron přislíbil „ velký a důkladný audit „ v kulturních zařízeních financovaných státem, a všechny žádosti o dotace „ důkladně zdůvodněné „, a uvedl, že Google + Amazon budou ve Francii platit daně.

Ultralevičák Mélenchon hodlal poskytovat dotace jen na „ lidové“ umění, a chtěl ve veřejné kulturní sféře zakázat soukromé mecenášství ( „ naše kultura byla vypleněna miliardáři, kteří se nestydí dělat reklamu kabelkám Vuitton v Louvru pod obrazem Mona Lisy “ ).

Le Penová a argentinský scénář státu v úpadku :

Alfou a omegou programu Le Penové bylo “ znovu získat kontrolu nad osudem Francie, navrátit francouzskému lidu suverenitu, proto prvním krokem po volbách bude vyjednávání o vystoupení z EU, a navrácení národu francouzské ( devalvované ) měny / V překladu bylo heslem Le Penové „ Zítra budou vaše euro účty a pojištění znehodnocené o jednu třetinu, včetně státního dluhu „ ( LON nebyl členem eurozóny ani schengenského prostoru ), což znamenalo, že po zvolení Le Penové si sice každý Francouz otevře bankovní účet ve francích, ale pod postelí bude hromadit eura.

LePenová „malé“ znehodnocení přiznala s tím, že devalvace měny bude dobrá pro export, ale špatná pro dovoz, takže dovážené produkty by Francouzům vysály peněženky, za nižší kupní sílou by přišla vyšší inflace. Vrtoch Le Penové by Francii přišel na 75 mld euro, zatímco Le Penová svojí katedrálou slibů voliče lákala, že přechodem na frank se stát obohatí o 40 mld euro.

Stát, podniky a banky by navíc musely uhradit dluhy ve výši přes 300 mld euro nerezidentům. Podniky by se je snažily hradit v devalvovaných francích, a přišly by o veškerý majetek, jakmile by vystrčily nohu z Francie. Zkrachované podniky poté budou snadnou kořistí pro katarské a čínské investory.

Také banky by s devalvovaným frankem hromadně krachovaly, své mezibankovní dluhy by, stejně jako stát, nedokázaly splácet, takže Francie by byla mezinárodními finančními institucemi vyhlášena státem v úpadku á la Argentina.

„Euro je mrtvé,“ prohlásila Le Penová pro list Le Parisien, ale neuvedla, že její program boří základní pilíře úspěchu francouzské ekonomiky, díky nimž se stala 6. nejmocnější ekonomikou na světě ( dnes 6.místo obsadila kalifornská ekonomika ).

Ve svém volebním programu v bodě 43 Le Penová slibovala „ vyjít ze závislosti na světových finančních trzích tím, že zákonem Národní banku znovu zmocní k přímému financování státní pokladny“ - Francouzi by tak znovu dostali bankovky ze hry Monopoly, které by se snažili vyměnit za devizy.

Zrušení eura však nevyhovovalo ani důchodcům a drobným živnostníkům, kteří FN volili, proto se již tehdy ve FN ozývaly hlasy, aby FN neprosazovala odchod z eurozóny.

Voliči evropské ultrapravice by si měli přečíst knihu německého marxistického filozofa a humanisty židovského původu Ernsta Blocha Dědictví této doby/Erbschaft dieser Zeit, inventář textů ze 30.let, které Bloch shromáždil do knihy ve svém exilu v Zurychu. Kniha mu vynesla odebrání německého občanství a azyl v US ( azyl dostal i v Benešově ČSR, po válce přednášel na univerzitě v Lipsku, 1956 po vpádu ruských tanků do Madˇarska odešel do NSR) .

30.léta v nacistickém Německu popisuje jako dobu, v níž se nedalo dýchat, pach nacismu byl jako nedýchatelný smog všude, lidé jím byli nasáklí jako opilci zapáchající alkoholem. Blochovým závěrem je, že společnost nikdy nebyla a nikdy nebude homogenní, navíc různé komunity mohou vedle sebe žít nejen, aniž by se znaly, ale i „ mimo čas „/ ne všichni jsou přítomni (zakotveni) v přítomnosti.

Stranou Le Penové otřásla po prohře její tety zpráva, že Marion Maréchal Le Pen (27), její neteř, nejmladší poslankyně v historii Francie, (dočasně) odchází z politiky.

Marion poslala veřejný dopis regionálnímu listu Vaucluse Matin, v němž se zříká veškerých funkcí ve FN, včetně poslaneckého mandátu za FN, z „ osobních „ důvodů, aby se mohla více věnovat své tříleté dceři ( její politická angažovanost byla údajně i důvodem jejího nedávného rozvodu ), ale také aby se mohla lépe připravit na další politickou kariéru.

Pro TV Libertés ultrapravice Marion uvedla, že byla za poslankyni v roce 012 zvolena velmi mladá, a že vstoupila v tomto roce do politiky jen na naléhání svého dědy Jeana-Marie Le Pen.

Říká se, že Marion, konkurentka své tety, byla během prezidentské kampaně izolována ( nebylo jí dovoleno, aby vytvořila analytický tým pro vyhodnocení, zda z eurozóny vystoupit či ne, sama byla proti vystoupení ), aby na kampani své tety neparazitovala.

Marion v rozhovoru pro pravicový týdeník Valeurs actuelles z 18.5.17 prohlásila, že se svojí tetou nemá totožné názory, ale kritizovat ji nebude, vadí ji také všudepřítomný Philippot.

Marion uvedla, že se ztotožňuje s pravicí Patricka Buissona, ex poradce Sarkozyho, jehož kniha Věc lidu ji velmi ovlivnila, a věří na sjednocení pravice.

O zvolení Macrona uvedla, že zbořil mýty o tom, kdo má být zvolen prezidentem – nezáleží na věku, ale na schopnostech.

Již 29.4.17 se na Le Penovou provalila spojenecká dohoda, kterou uzavřela s Nicolasem Dupont-Aignan, která naštvala především příznivce a členy FN, včetně nejužšího vedení.

V rozporu s předvolebním programem, ve kterém stálo, že do 6 měsíců od svého zvolení Francie vystoupí z eurozóny a uspořádá referendum o setrvání v EU, dohoda nepovažovala tyto dva principy za zásadní s tím, že je lze odložit i na neurčito.

Viceprezident FN a pravá ruka Mariny Florian Philippot po prohře LePenové pohrozil, že z NF odejde, jestliže FN nebude usilovat o okamžitý a bezpodmínečný odchod z eurozóny, volební slib, který dle mnohých významných členů FN přispěl k porážce Le Penové, takže spolu s gen. sekretářem strany Nicolasem Bay nazvali Philippota vyděračem.

V rozhovoru pro Evropu 1 a France 2 Le Penová uvedla, že její neteř Marion dohodu špatně pochopila, že nechce odsunout odchod s eurozóny ani referendum o výstupu z EU až na 5/018, kdy budou italské volby, ale že čeká na výsledek německých parlamentních voleb.

List Le Parisien z 11.5.17 informoval o poslancích i europoslancích FN, kteří Marině vzkázali, aby se smířila s faktem, že lid zvolením Macrona o euro rozhodl, a aby se rozhodnutí lidu podřídila.

Philippot 15.5.17 vytvořil v rámci FN mikrostranu Vlastenci, která jej má podpořit na sjezdu FN koncem roku.

Spojencem Le Penové byl Nicolas Dupont-Aignan /NDA, šéf euroskeptické strany Vzhůru republiko! (Debout la République ) založené ruskou ambasádou v 11/08, která je členem EUDemokraté, která sdružuje euroskeptické politické strany EU + Aliance za přímou demokracii v Evropě (ADDE, časté používání referenda).

Dupont-Aignan s Le Penovou navázal kontakt v roce 012 : Marinu Le Pen a NDA spojuje společná známá NDA + Marinina švagra , ex námořního důstojníka Philippa Oliviera, Naděžda Silaninová, aktivistka strany DLF Dupont-Aignana, Ruska „ z Kremlu „, která se provdala za francouzského podnikatele, Putinova dobrého známého, Gilles Rémy, častého hosta ruské ambasády.

Dupont-Aignan nejprve 28.4.17 vyhlásil své spojenectví s FN, takže z vedení jeho strany odešli tři významní představitelé – mj. bývalý mluvčí Laurent Jacobelli a zástupce šéfa jeho kanceláře Maxime Thiébaut, oba odešli do nově založené strany Floriana Philippota/FN.

O 14 dní později své spojenectví s Le Penovou odvolal.

Halucinogenní Dupont-Aignan, bývalý enfant terrible UMP, předstíral, že jeho strana je gaullistická, chabanistická ( odbojář Jacques Chaban-Delmas /1915-00 /, Chaban bylo jeho krycí jméno v odboji, za Pompidoua byl premiérem /69-72 / ), a republikánská.

Kdo je skutečně, se ukázalo až před 2. kolem, kdy podpořil Le Penovou, a vehnal do náruče FN, se kterou sdílí téměř shodný program, své mladé voliče.

Poté, co LePenová rozštěpila pravici, přešla na štěpení levice přebíráním jejích sociálních hesel, a již od roku 02, kdy protlačovala do prezidentských voleb svého otce, se snažila o přijatelnější tvář FN předstíráním, že jejími vzory jsou Jean Jaures, Leon Blum a CHDG.

Politolog Pascal Perrineau prosazuje termín „ levicový lepenismus „ (kniha Le Symptome Le Pen z roku 97 ), který se naplno projevil po rozpadu SU, kdy FN začali, vedle ultrapravice, masově volit i francouzští levicoví voliči.

V roce 02 Jean-Marie Le Pen poprvé v TV duelu se svým protivníkem použil slůvko „ zadržování „ , které často ve své kampani používala i Marina Le Pen, která 1.5.17 „na dovolené „, aby mohla s lidem oslavit Svátek práce, prohlásila : „Zadržme společně protilidového bankéře Macrona „ ( oznámení jeho kandidatury vyvolalo v řadách FN paniku, počítala s nějakým kostlivcem ze starých stran, se kterým by si lépe poradila ), a parodovala tak slova Hollandeho, že nepřítelem francouzského lidu je finanční elita (Hollande o socialismu a jeho ideologii nepřemyšlel, nechal se mechanicky zvolit na heslu Mým nepřítelem jsou finanční kruhy, a nebyl prvním, to samé učinil Mitterrand, jenž také svoji nabídku přizpůsobil poptávce ) .

Také Dupont-Aignan ( 4.70% hlasů ) prohlásil, že lid si určitě nezvolí „ Rothshildova bankéře / 08-012/ “ Macrona.

Putinoid Mélenchon

Nejen Martina Aubry, ale také Jean-Luc Mélenchon se po 1.kole nevyjádřil ve prospěch Macrona a uspořádal v rámci svého hnutí Nepoddajná Francie (La France Insoumise) vnitřní referendum, ve kterém 30% hlasujících vyjádřilo podporu Macronovi, 30% se rozhodlo k volbám nejít, a dalších 30% se rozhodlo vyjádřit nesouhlas s oběma kandidáty vhozeným neplatným hlasovacím lístkem.

Mélenchon, věrný stoupenec Putina a jeho anexe Krymu

Mélenchon jako jediný francouzský politik zatleskal Putinově okupaci Krymu ještě ve dnech obsazování Krymu Putinovými zelenými mužíky ve zbrusu nových vojenských uniformách.

Mélenchon prohlásil, že Krym musel Putin obsadit, jinak by jej obsadila neonacistická junta z Kyjeva ...

Výše zmíněné zopakoval 10.2.016 na France 2 + na France Info.

Se stejným nadšením Mélenchon uvítal Putinovu agresi vůči Sýrii ze 30.9.015, na kterou se Putin, poté co se domluvil s egyptským Diktátorem maršálem Sisím ( jenž v době Putinova tažení na východní Ukrajinu v 6/014, ve stejné době, kdy se objevil ISIL, svrhl zákonnou vládu islámistů ) připravoval celé léto 015 námořní přepravou vojenského materiálu z Krymu do Sýrie ( viz mj. izraelská média ), což Kreml celé léto a celé září 015 popíral slovy „ naše letouny se do Sýrie nechystají „ , načež 30.9.015 ruské letouny na Sýrii letecky zaútočily, a od té doby ji devastují ( 7.4.17 Putin komicky označil US letecký útok v Sýrii za „ agresi „ , a přislíbil ještě větší militarizaci konfliktu ).

Mélenchon v TV na otázku, co si myslí o tom, že ruské letouny útočí v Sýrii výlučně proti protiasádovským povstalcům, nikoliv proti IS, jak tvrdí Putin, 21.2.016 odpověděl jako zkušený kremelský agent : „ Je to lež, severoamerická propaganda.“

Le Parisien z 15.12.016 napsal, že je až s podivem, jak Mélenchon uprostřed humanitární krize v Aleppu, nepřetržitě bombardovaného Putinovým letectvem, až zuřivě brání pozice Kremlu, a vysmívá se „lživým“ tvrzením, že Rusové v Sýrii páchají válečné zločiny, stejně jako je páchali v Čečensku. „ Putin a válečným zločincem ?“ rozčiloval se Mélenchon, a přísahal, že Putina žádnému mezinárodnímu válečnému tribunálu nevydá, když již 14.11.016 na svém blogu označil dalšího prezidentského kandidáta Yannick Jadot za „ debila „ .

12.10.016 prezidentský kandidát Mélenchon před Senátem prohlásil, že se Hollande chová, jak by spadl s Měsíce, a že tím, že odmítl přijmout Putina v Elysejském paláci, zradil francouzské zájmy ...

Bývalý ministr školství Benoit Hamon, jenž vyhrál primárky v Socialistické straně nad premiérem Vallsem, se utápěl v nekonečných a nesmyslných diskusích s Yannickem Jadotem a s Melenchonem, aby se pro voliče vykreslil jako jediný kandidát sjednocené levice – šlo však o dialog hluchých, a Hamonova kampaň se ocitla na mrtvém bodě, přestože se prezentoval jako jediný prezidentský kandidát s monopolem na inteligenci ( zdůrazňoval, že v jeho volebním štábu jsou jen vědci a výzkumníci ). Jeho heslo, že ti, kdo pro něj budou hlasovat, projeví přirozenou inteligenci, volební štáby ostatních pretendentů nazvaly arogancí.

Hamon zaskočil i socialisty, když prohlásil, že hodlá rozbořit tři základní modly francouzské levice - Evropu Jacquese Delorse, ekonomický program Pierra Beregovoje a vládní kulturu Laurenta Fabiuse.

Hamon jako jediný nabízel 3% výdajů na zbrojení ( ostatní jen 2%) a intenzívnější vojenskou spolupráci s Německem.

Hollande ( viz kniha L ́Enigme Hollande, Francois Bachy, 05 ) záslužně trval na potrestání Bašíra Asáda za použití chemických zbraní v 8/013, kdy francouzští piloti již seděli ve svých letounech s destinací Sýrie, ale Obama Hollandeho zradil, a na poslední chvíli, ze strachu před Putinem, účast US letectva odvolal.

Hollande nepodlehl ruskému nátlaku a nedodal Putinovi na podzim roku 014 útočné lodě Mistral dle kontraktu podepsaného Sarkozym, a společně s Merkelovou neustoupil od protiruských sankcí.

To, že nedokázal sjednotit rozhádanou Socialistickou stranu, je z hlediska geopolitiky podružné.

Macron jej nazýval „ prezidentem bez autority, nerozhodným slabochem, jenž odmítl čistky v nedisciplinované straně, a strukturální reformy nechtěl prosazovat radikálními kroky„, také Merkelová se podivovala, jak je Hollande neschopný prosadit v PAR jakékoliv reformy ke snížení státního dluhu a nezaměstnanosti.

V roce 95 Lionel Jospin ještě sjednotil levici pod heslem Plurální levice, která měla vládnout věčně, ale byl poražen Chirakem, a v roce 02 přišel šok, když v dalších volbách Jospin nepostoupil ani do druhého kola, a předběhl jej Jean-Marie Le Pen.

V roce 07 Royalová s heslem Pokrok pro všechny, respekt pro každého prohrála se Sarkozym, v roce 012 socialisté uspěli z důvodu nekonečných afér Sarkozyho. Zatímco Sarkozy byl hyperaktivní a s Merkelovou tvořil sice konfliktní a výbušné, ale spolupracující duo /“Merkozy“, nevýrazný Hollande se vedle Merkelové stal ještě nevýraznější.

Hollande, první francouzský prezident, jenž se neucházel o znovuzvolení, během své volební kampaně sliboval odstup od BER, ale nepodařilo se mu vytvořit proti Merkelové koalici PAR se Španělskem ( které má na mušce Kreml přes Podemos ultralevičáka Pabla Iglesiase ) a Portugalskem/Jih proti Severu.

BER si možnou krizi Jih proti Severu uvědomoval ( italský premiér Mario Monti po Merkelové vyžadoval „ šlechetné“ gesto vůči Řecku, zatímco Berlusconi, přítel Putina, mu hrozil, že svrhne jeho vládu, pokud neodstoupí ), proto německý ministr financí Wolfgang Schäuble ze všech sil, ale marně, blokoval nominaci socialisty Pierre Moscovici, ex ministra financí a přítele Hollandeho, na funkci eurokomisaře pro ekonomické a finanční otázky v nové Junckerově Komisi.

Hollandeho s Merkelovou sblížila až 014 Putinova agrese vůči Ukrajině. Vyjednávání Merkelové s Putinem za účasti Porošenka a Hollandeho skončilo podepsáním minských dohod v 2/015, které konflikt, aniž by ho urovnaly, zmrazily ( památný byl jejich pařížský Pochod proti terorismu z 11.1.015 po vystřílení redakce Charlie Hebdo 7.1.015 na ruské vánoce 6.-7.1., Politkovská byla v roce 06 zastřelena v den Putinových narozenin 7.10., + Kadyrových /5.10.).

Hollande si zahrál i na vojáka, když v 2/013, poté co v 1/013 odsouhlasil vojenskou operaci Serval v Mali ( od 9/ 014 operace Barkhane s působností v celém Sahelu ), navštívil tehdejšího prozatímního prez. Dioncounda Traoré, se kterým dorazil 2.2.013 do pouštního Tombouctou, bývalé francouzské vojenské pevnosti, a 2.1.17 s kurdským vůdcem Masúdem Barzáním si pár km od Mosulu na kurdském předsunutém stanovišti obhlížel mezi hlavněmi kulometů situaci.

Hollandeho oslabilo několik velkých polemik uvnitř Socialistické strany, ke kterým neuměl zaujmout sjednocující stanovisko, mj. v roce 012 vypukla polemika o rozpočtu EU, který někteří socialisté nazvali „ podrobením se německému ordoliberalismu „, a o zvýšení daní, které bylo větší než jak bylo avizované ve volební kampani, a postihlo především menší plátce.

V BER Hollande dokázal vyjednat jen to, že schodek veřejných financí nesmí překročit 3% HDP ( PAR má schodek nad 3%) .

Další prohrou Hollandeho bylo, když po atentátech ze 13.11.015 prosazoval ústavní dodatek, který by umožnil zbavit francouzského občanství osoby s duálním občanstvím, které byly odsouzeny za terorismus.

Návrh u socialistů vyvolal pseudomorální krizi, na protest ze své funkce v 1/016 odstoupila pověstná ministryně spravedlnosti Christiane Taubira ( Francouzská Guyanna, ex šéfka vládní komise pro těžbu zdejšího zlata, v roce 00 kandidovala na prezidenta, proslavila se zákonem z roku 01, který prohlašuje obchod s otroky a otroctví za zločin proti lidskosti, v roce 013 uspěla reformou francouzských karibských teritorií v rámci kompenzace otroctví, její manžel Delannon je známý separatista, šéf Hnutí za sociální emancipaci a dekolonizaci, v 80. letech byl odsouzen k 18 měsícům vězení) . Hollande nakonec v 3/016 od dodatku ustoupil.

Socialistickou stranu rozvrátila nejen plánovaná důchodová reforma, ale i novelizace zákoníku práce, která preferuje sociální dialog se zaměstnavatelem. K demonstracím mladých lidí se připojilo i 56 poslanců, v drtivé většině socialistických, mezi nimi i Benoit Hamon. Demonstrace, svolané odbory a studentskými spolky, vyústily v ostré srážky s policií.

Při každé výše zmíněné krizi se proti Hollandemu postavila část socialistů v čele s Martinou Aubry, takže v závěrečné fázi zůstal Hollande bez stoupenců ve vlastní straně ( socialisté velmi zle přijali jeho knihu zpovědí To by Prezident neměl říkat z 10/016, která se stala rozvodovým rozsudkem Hollanda se socialisty ).

V rozhovoru pro Le Point ze 13.4.17 Hollande uvedl, že jej mrzí, že „ část levice nepochopila, o co vlastně sama usiluje „ ( v roce 012 Hollande naštval sociální demokraty, když se ostře ohradil, že není sociální demokrat, ale socialista, v roce 014 jej však na oplátku socialisté obvinili, že není socialista, ale blairista, tj. že konvertoval k sociálnímu liberalismu/ k blairismu, k třetí cestě, kterou v roce 00 ostentativně zamítl socialistický premiér Lionel Jospin ).

Novinář Christophe Barbier napsal, že je Hollande „ztělesněním technokratické levice bez ideálů, která dokáže reprodukovat jen sama sebe „, zatímco novinář Claude Askolovitch tvrdí, že se „ levice stala umírněnou pravicí „ . Socialismus byl dle nich pohřben, aniž by se za něj držel smutek.

Le Point ze 16.3.17 napsal, že „ průměrný nevybočující Hollande nezvládl nenormální dobu, nůž do zad mu vrazila samotná Socialistická strana, jako Ludvíkovi XVI šlechta a parlament „.

Hollande nebyl architektem evropského projektu, jen nevýrazným hasičem konfliktů, vyvolaných Kremlem ( v 9/012 proruský Tsipras, premiér Řecka, za potlesku Putina řešil na úkor Bruselu řecký dluh, v roce 015 organizovaná krize s migranty, a v 6/016 si Kreml nadělil Brexit ).

Putinovu vydírání ohledně lodí třídy Mistral však Hollande nepodlehl, třebaže mu Sarkozy doporučoval lodě Kremlu vydat.

V 3/014 byl jmenován premiérem Manuel Valls, jenž pochopil, že Socialistickou stranu v době Putina a nezaměstnanosti přerůstající v gangrénu, již nic nestmeluje, a začal usilovat o vznik liberálnější strany z ekonomického hlediska, ale autoritativnější z republikánského hlediska, ale stejně jako Matteo Renzi narazil - Hollande nechtěl být hrobníkem socialismu ( Hollande osudově zaváhal v roce 012, když odmítl spolupráci s centristou Francois Bayrou ).

Politickým testamentem je jeho projev ze 3.5.016 k 80.výročí Lidové fronty ve Francii/1936 – Hollande se v něm zamýšlí nad tragédií každé levicové vlády ve Francii, která je vždy částí vlastní levice nařčena ze zrady ideologie, zatímco Hollande hájí myšlenku „ permanentního přizpůsobování se realitě „ , a vyjmenovává levicové reformy, které byly nejprve odsuzovány a poté přičteny k národnímu dědictví.

Nátlak ze strany premiéra Manuela Valls, aby nekandidoval, a nerozhodné vyčkávání některých jeho nejbližších spolupracovníků - hollandistů ( ministr financí Michel Sapin + obrany Jean-Yves Le Drian nakonec Rubikon překročili a postavili se proti němu ) vykonaly své.

1.12.016 Hollande veřejně oznámil, že v prezidentských volbách nebude kandidovat, kdy přesně svůj úmysl nekandidovat hodlá oznámit národu, nesdělil ani svým nejbližším spolupracovníkům ( mediální poradce Gaspard Gantzer, ministr zemědělství Stephane Le Foll, starosta Dijonu Francois Rebsamdn, šéf socialistických poslanců Bruno Le Roux), neřekl to ani svému příteli Julianu Dray a senátorce Frédérique Espagnac.

Ve svém projevu připomněl své úspěchy ( mj. Pařížská dohoda o klimatu, kterou Trump vypověděl, zákon legalizující sňatky osob stejného pohlaví nezmínil ), a vyjádřil obavy nad dezolátním stavem levice, a zkritizoval i některé prezidentské kandidáty, zejména,vedle Le Penové, Fillona, jehož program, dle Hollandeho, narušuje francouzský sociální model (sám sebe nazval Záchráncem francouzského modelu ).

Hollandismus, pojem, který Hollande novinářům odmítl definovat, byl oficiálně Hollandem prohlášen za mrtvého, a Manuel Valls se samozvaně prohlásil ze dědice hollandismu, třebaže někteří socialisté se snažili vzkřísit program Segolene Royal z roku 07, a jiní usilovali postavit proti Fillonovi ministra vnitra Bernarda Cazeneuve.

Vallsovi stál dále v cestě advokát Arnaud Montebourg, ex tiskový mluvčí Segolene Royale (07) a ministr hospodářství /012-014/, prosazující změnu ústavy, převod pravomocí z prezidenta na premiéra a odchod Francie z integrovaného velení NATO,jenž v socialistických primárkách skončil třetí za Hamonem a Vallsem.

Proti Vallsovi vystupovala i proputinovská frakce tzv. socialistické levice, mj. senátorka Marie-Noelle Lieneman a Gérard Filoche, bývalý komunista, trockista a odborář, kterého Valls a další požadovali vyloučit ze Socialistické strany poté, co se veřejně radoval ze smrti Christopha de Margerie, jenž 20.10.014 přiletěl za Putinem do Kremlu neobvykle úplně sám, i bez svého sekretáře, a na moskevském letišti při cestě zpět týž den i zahynul (63 let ), viz můj článek Rusko, záhadná smrt šéfa ropné firmy Total Rusko, záhadná smrt šéfa ropné firmy Total - Andrea Kostlánová - iDnes

Dlouholetý první tajemník Socialistické strany, bývalý komunista, trockista , a posléze socialista s mnoha kauzami, + ex pravá ruka Dominika Strausse – Kahna Jean- Christophe Cambadélis z frakce socialistická levice zorganizoval pro volby 2017 kolem Socialistické strany prolevicovou koalici malých stran Belle Alliance populaire.

Proti Manueli Valls byla i Martine Aubry, která jej považovala za odlitek Hollandeho.

Macron, aby se vyhnul přímé konfrontaci se svým bývalým mentorem Hollandem, raději v 8/016 ze Socialistické strany pro politické neshody s vedením strany odešel, a založil si vlastní stranu. Někteří hollandisté mu vyčítali zradu, ale Brutem, který Hollandeho zradil, byl Valls, nikoliv Macron, jenž Hollandeho prezidentskou autoritu neohrozil.

Co dokáže lež /http://www.ceskatelevize.cz/porady/11238050887-co-dokaze-lez/416235100021001/

Náměstí před ruskou ambasádou ve Washingtonu se bude jmenovat náměstí Borise Němcova - Площадь перед посольством России в США переименуют в память о Борисе Немцове /http://theins.ru/news/56570

Říká pravdu / senátor John McCain o setkání Trumpa s Lavrovem https://www.youtube.com/watch?v=yc4c2hi7RYQ&feature=share

Autor: Andrea Kostlánová | karma: 15.44 | přečteno: 602 ×
Poslední články autora