Polská a finská otázka bolševicko-nacistické aliance

23.8.1939, týden před napadením Polska/PL Německem, byl podepsán sovětsko-něm. pakt o neútočení s tajným dodatkem stvrzujícím, že „ v případě územních změn budou zájmové sféry Německa a SU delimitovány řekami Narva, Visla a San „

, načež Stalin pronesl přípitek na „zdraví“ Hitlera.

Po okupaci PL v 9/39 se Stalin 30.11.39 bez vyhlášení války vrhl na Finsko/FS, čemuž Hitler jen trpně přihlížel. SU byl za svoji agresi proti FS 14.12.39 vyloučen ze Společnosti národů ( viz mé články o Zimní válce, mj. Finsko III, letecká bitva o Helsinky + Karélie chtěná a nechtěná ).

Pro jeho spojenectví s BER vyhlásil Finsku, oběti ruské agrese,  6.12.41 válku LON z titulu Stalinova spojence, omezil se však na jediný britský/UK nálet na Petsamo.

US Finsku válku nevyhlásily, dokonce mu v roce 41 zaslaly oficiální gratulaci k znovudobytí území ztracených v Zimní válce, teprve v roce 44 již jako důvěryhodní spojenci Stalina,  US s FS přerušily diplomatické styky, musely ještě se Stalinem doladit poválečné uspořádání v Jaltě.

 „Operace FS a německých sil v 10/41 znamenaly nejen vážné ohrožení Leningradu, ale i zásobovacích linií vedoucích z Archangelska a Murmansku na sovětsko-německou frontu.“ V 12/41 se FS vojska zastavila.

FS poté v průběhu války několikrát nabídlo Kremlu mír za uznání hranic z roku 39 a ústup ze zabraného území, ale pokaždé bylo odmítnuto.

Od neúspěšné bitvy pod MOW z 12/1941 postoj FS k BER výrazně ochladl.

Finská Ladožská flotila se spolu s německými silami sice podílela na blokádě Leningradu, ale FS odmítlo připojit se k útokům proti Murmanské magistrále a podílet se všeobecně na pozemních operacích německé armády, jejíž akce v Laponsku skončily debaklem, stejně jako skončila naprostým fiaskem ofenzíva RA v oblasti řeky Svir na přelomu let 42/43.

Vztahy mezi FS a BER dále ochladly poté, co Finové kategoricky odmítli přijmout Himmlerovu pomoc v řešení ve FS neexistující židovské otázky a nevydali Himmlerovi přes 500 židovských uprchlíků z Norska.

Stavka 1944 na radu maršála Pauluse předstírala, že útoky na Karelské šíji a Ladožsko – Oněžské frontě, stejně jako u Narvy, jsou hlavní směry úderu letního tažení Kremlu, zatímco hlavním cílem byla operace Bagration, vyhnání Němců z Běloruska, což se Stavce podařilo opět za obrovských ztrát na životech SU vojáků ( padlo jich zhruba 200.000, dodnes nebyli pohřbeni, nechali je zetlít v lesích a na loukách, či je semleli na kostní moučku, viz ruská média ).

Maršál Mannerheim předpokládal, že k tomuto útoku dojde, a nechal na frontových liniích, zejména na Karelské šíji, vybudovat silné obranné linie s pevnostmi a zátarasy, které Finové budovali dva a půl roku.

Rozsáhlá ofenzíva RA s dvojnásobnou početní převahou a s elitními gardovými jednotkami začala 9.6.44. Finové, kteří neměli pěchotní protitankové zbraně proti SU moderním tankům IS-1, IS-2 a T-34/85, se museli stáhnout na vnitřní obranné linie.

FS vláda se obrátila na BER s žádostí o urychlenou dodávku tanků, protipěchotních zbraní a o leteckou podporu, Hitler však žádal uzavření oficiální a nezrušitelné smlouvy o spojenectví s Německem a vydání FS Židů.

FS vláda odmítla oboje, nicméně prez. Ryti napsal dopis Hitlerovi, který obsahoval osobní záruky, že dokud bude prezidentem, FS zůstane spojencem Německa, což vedlo k přerušení diplomatických vztahů s US. Hitler se s tím spokojil a zbraně poslal. Finové pak s pomocí německého letectva, německých protitankových zbraní a malých německých obrněných jednotek zastavili postup RA na tzv. VKT-linii sahající od Viipurského zálivu přes jezero Kurpar a řeku Vuoksi k Taipale a k Ladožskému jezeru. Jediným větším problémem Finů byl předčasný pád Viipuri.

FS vláda pak nabídla Kremlu mír v hranicích z roku 40, což Stalin odmítl, žádal bezpodmínečnou kapitulaci, a nechal přisunout na FS frontu další jednotky.

25.6.44 vypukla bitva v oblasti Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Padesátitisícová FS armáda v ní zastavila početně třikrát silnějšího a mnohem lépe vyzbrojeného nepřítele, a způsobila mu těžké ztráty. RA prohrála i v souběžných bojích v Ladožské Karélii, nebyla schopna provést vylodění ve FS týlu.

Stalin, překvapen rychlým postupem Západních spojenců Evropou, přistoupil s obměnami na Finskem navrhovaný mír, aby mohl své síly soustředit proti střední Evropě, kde zkolabovaly německé skupiny armád Střed a Jih, které byly pro RA snadnější kořistí než Finové. Prezident Ryti v reakci na Stalinův návrh odstoupil, a místo něj byl zvolen Mannerheim, který odmítl být vázán Rytiho osobními sliby Hitlerovi.

FS souhlasilo s hranicemi z roku 40 s tou změnou, že SU navíc anektoval Petsamo (fakticky mu patřilo už v roce 40, formálně náleželo FS), souhlasilo s velkými reparacemi a smířilo se i se SU vojenskou základnou v Porkkale (dle smlouvy do roku 1994, fakticky ji Kreml opustil již roku 56), kterou Mannerheim nazval nožem na krku Helsinek a navrhoval změnu hlavního města.

Pokračovací válka, která skončila příměřím v 9/44, zajistila FS nezávislost, třebaže muselo přistoupit na určitou podřízenost Kremlu v zahraniční politice.

FS bylo jediným spojencem Německa, který se nenechal na konci války Sovětským svazem "osvobodit". Ztráty RA byly tak velké (čtvrt miliónu vojáků, FS 60.000 ), že to Stalin vzdal, navíc byl Stalin ve FS bez páté kolony – FS komunisté ve FS nehráli žádnou roli. K formálnímu ukončení válečného stavu došlo přijetím Pařížského míru v roce 47.

14.4.43 německý rozhlas informoval o nalezení masových hrobů v Katyni u Smolenska, gen.Sikorski ( kterému Stalin v Katyni popravil bratra ) jménem PL vlády odmítl Stalinovo vysvětlení, že masakr v Katyni spáchali nacisté, kteří masový hrob s 26.000 PL důstojníky objevili, a jménem PL vlády požádal 25.4.43 Mezinárodní Červený kříž o vyšetření tohoto masakru, druhý den Kreml přerušil diplomatické styky s PL exilovou vládou.

3.7.43 byl britskou tajnou službou zavražděn gen. Wladislaw Sikorský, jenž byl nepřekonatelnou překážkou jednání mezi Stalinem a Anglosasy o budoucím rozdělení Evropy na západní a ruskou ( viz můj článek Smrt generála Sikorského, záhada 2.sv.v. - Andrea Kostlánová - iDNESArchiv./.

NKVD agent Kim Philby z MI6  za španělské občanské války 36-39 pod pláštíkem dopisovatele listu The Times pracoval jako špión pro Kominternu, která byla nejrozsáhlejší zpravodajskou centrálou světa, za války mj. sabotoval sítě MI6 ve východní Evropě, byl jedním z těch, kteří se nemohli dožít roku 89, protože toho moc věděli, údajně se upil k smrti v 5/88.

Kim Philby byl v ten den na Gibraltaru, za války byl odpovědný za zpravodajství v této oblasti ( po amatérském atentátu na  Heydricha ze 27.5.42  by britská tajná služba asi sotva spolupracovala s pluk. Moravcem, třebaže letadlo pro tuto misi nevysvětlitelně pilotoval český pilot, jenž jako jediný na palubě měl záchrannou plovací vestu, a tudíž jako jediný přežil, letadlo velvyslance Majského s jeho ochrankou vedle letadla Sikorského ukazuje na spolupráci s NKVD).

SU velvyslanec v LON, rusifikovaný Polák Ivan Majskij /1884-1975/, měl mj. za úkol hostit na ruské ambasádě předáky UK odborů a levičáky, zbraně jim Majskij ještě nerozdával, jen vodku a kaviár, zbraně Gottwaldovým lidovým milicionářům rozdával Valerian Zorin, SU velvyslanec v Praze v letech 45-47, jeden z organizátorů Gottwaldova puče z 25.2.48. Majsky, vlastním jménem Jan Lachowiecki, v 1/32 jako ruský velvyslanec podepsal pakt o neútočení s FS jen proto, aby mohl Kreml FS napadnout v 11/39, Majsky se přátelil s Čičerinem a Litvinovem, v LON s G.B.Shaw a H.G.Wellsem.

Sikorského ochranku na Gibraltaru bizarně zajištˇoval ppor. Edward Szarkiewicz, jenž Sikorského nenáviděl, a který měl přístup do jeho letadla již v Káhiře ( MI5 tak svalila vinu na Poláky ), viz také záhadný dr. Retinger, jenž všude létal se Sikorským, kromě onoho letu z Gibraltaru, a dodnes nikdo neví, pro koho vlastně pracoval ...

Prvnímu pokusu o atentát na gen.Sikorského z 21.3.41 zabránil podpluk. Kleczynski, jenž zápalnou bombu na palubě Liberator AM262 našel při letu z LON do CAN ještě včas - při letu nad Atlantikem ucítil kouř - letadlo nouzově přistálo v Montrealu, nález bomby na palubě letadla byl přísně tajnou informací ...

To, jak se UK tajná služba k podpluk. Kleczynskému poté zachovala, je klasickou ukázkou toho, jak se chovají všechny tajné služby, viz „Record of Interview between Mr.V. Fisher and Wing-Commander Bohdan Kleczynski z 2.7.42 /British National Archives, odtajněný v roce 07.

Bohdan Kleczynski, jenž za války létal s UK bombardéry, se po nalezení bomby stal pro anglosaské spojence nebezpečným svědkem, nejenže byl v zápětí odvolán z funkce leteckého atašé PL exilové vlády ve Washingtonu, ale Britové mu zakázali i létat ( kdyby padl do zajetí, mohl by historku o bombě vyzradit), proto z něho udělali „psychicky chorého narkomana“ a schovali jej na PL letecké akademii ve Skotsku, kde v 3/44 zemřel při banální operaci ve věku 41 let ( utrápený Kleczynski si jistě nemyslel, že zřícení letadla s gen. Sikorským byla náhoda, konce války se proto nesměl dožít ) ...

Ve výše zmíněném „rozhovoru“ s představitelem UK tajné služby MI5 V.Fisherem , za přítomnosti svědků D.W.Fish a A.Giles, jenž zajištˇoval přepis rozhovoru v těsnopisu, se Fisher „ujištˇuje“, že podpluk. Kleczynski skutečně „věří“ své výpovědi ( UK tajná služba Kleczynského vyslýchala, jako by jej podezírala z autorství atentátu, stylem : „ Nebudu vás dlouho zdržovat, je mi jasné, že šlo jen o nehodu“ ( Fisher tím myslel, „Věřím, že jste tu bombu tam nedal sám“ ) – těmito otázkami, které Klezcynskému naznačovaly i jeho odpovědi, byl veden celý rozhovor, Kleczynski na ně odpovídal přesně ve smyslu přání pana Fishera, většinou jedním slovem „Yes“ .

Otázka :“ Ta malá bomba byla po celou dobu ukryta ve vaší kyslíkové masce, že ano „ , Otázka : „ Němci dokáží zničit letadlo při jeho nouzovém přistání pouhou pistolí, že ano ?“ Odpovědˇ“ Yes,“ Otázka :“ Ta malá bomba by se pro tento účel hodila, že ano ?“, Odpovědˇ:“ Yes.“

Fisher poté řekl:“ Četl jsem vaše hlášení o té nehodě, je úplné ? Nemáte k němu již co dodat ? Věříte mu ? Jste ohledně tohoto vašeho prohlášení v pohodě ?“

Jen odpovědˇna tuto otázku Kleczynski rozvedl ve smyslu, že „ je zcela v pohodě, a jediné co si přeje, je zase létat, nebo dělat cokoliv jiného, ale něco dělat, nečinnost jej deprimuje „ ....

Fisher výslech zakončil ve smyslu, že „ věří, že podpluk. Kleczynski neměl žádné postranní úmysly „ ...

Poslední slova Kleczynského byla, že se Britům „omlouvá“ , že jim (nalezením bomby) přidělal práci ...

Výslechy svědků ze Smolenska (10.4.010) ze strany Putinových „vyšetřovatelů“ byly vedeny ve stejném sugestivním stylu jako výše zmíněný „výslech“ podpluk. Kleczynského ze strany UK vyšetřovatelů , navíc výslech smolenských dispečerů byl ruskou prokuraturou zrušen, a obnoven až po devíti měsících od pádu letadla ...

O druhý pokus se UK tajná služba pokusila koncem roku 41, ale gen. Sikorski let na poslední chvíli odřekl, letadlo se zřítilo u Lisabonu, až na třetí pokus se britské SOE/Special Operation Executive podařilo gen. Sikorského, premiéra exilové PL vlády a vrchního velitele PL vojsk, sprovodit ze světa 4.7.43.

( V roce 07 prez. Lech Kaczynski nařídil exhumaci důstojníků, kteří zahynuli společně se Sikorským, pitva nic podstatného nepřinesla.)

Gen. Wladyslaw Sikorski /1881-1943/ v roce 40 odmítl žádost maršála Pétaina, aby PL také kapitulovalo, naopak slíbil Churchillovi, že PL vojsko bude bojovat po boku spojenců .

Zatímco Poláci na okupovaném území jej milovali, nejvíce nepřátel měl Sikorski mezi PL generály a členy své exilové londýnské vlády ( také domácí Armáda krajowa převzala argumenty odpůrců Sikorského), v níž bylo mnoho stoupenců Pilsudského, kteří trvali na obnově předválečného Polska od hranic až po pilsudskou protibolševickou a protičeskoslovenskou linii, zatímco gen. Sikorski plánoval proti německému a bolševickému rozpínání poválečnou polsko-čsl. konfederaci.

SU velvyslanec Majsky udržoval důvěrné styky s Churchillem a s Anthony Edenem, kteří pod tlakem FDR bezostyšně tlačili na Sikorského a Beneše, aby se dohodli se Stalinem. Proto Sikorský od roku 41 přemlouval Beneše  k polsko-české konfederaci, která by se (vedená PL) postavila ruskému vlivu ve střední Evropě ( viz A. Měštˇan : Čsl. – PL jednání o konfederaci a spojenectví ).

Beneš, kterému se do samostatné smlouvy se Stalinem nechtělo ( jako poslední diplomaticky uznal SU až v roce 34 na nátlak Paříže/PAR, a stejně tak na nátlak PAR v roce 35 podepsal s Kremlem smlouvu o vzájemné pomoci, poté co jí již podruhé podepsala PAR), prosazoval tripartitní smlouvu PL-čsl. –SU, díky které by se zbavil i Polskem navrhované konfederace, ale nejlépe by se mu líbila varianta, kdy by byla jen obnovena čsl. - SU smlouva o přátelství z roku 35.

(V roce 45 Stalin Majského z diplomacie propustil + krátce před svojí smrtí jej za špionáž odsoudil k 6 letům vězení, 1955 byl propuštěn a rehabilitován. V roce 66 Majský podepsal Dopis 25 SU intelektuálů Brežněvovi na protest proti Brežněvem chystané rehabilitaci Stalina, s Brežněvem nevycházel ani Gagarin, v 3/68 se jej Brežněv zbavil.)

Podle Benešova tajemníka Jaroslava Smutného /1892-1964/, Beneš při své nedobrovolné návštěvě MOW 12. 12.43, kterou vykonal z příkazu FDR a Churchilla, řekl takticky Stalinovi o svém rozhovoru s PL šlechticem a diplomatem Adamem Tarnowským: ,,Třikrát mi položil otázku: Opravdu si myslíte, že vás Rusové nechají samostatným státem? Vy jim věříte?  Ujistil jsem ho, že vám věřím; že vždycky chceme zůstat jen samostatným státem a že na to vůbec nemyslíme, abychom se stali součástí Ruska, a že věřím, že vy na to taky nemyslíte."

Uzavření tripartitní smlouvy v 4/43 zabránilo přerušení diplomatických vztahů Kremlu s PL vládou Sikorského, Benešovo rozhodnutí o konfederaci se Sikorským  nejednat ( zamítl ji Stalin, a Benešův velvyslanec v MOW, agent NKVD a Benešův důvěrník, Zdeněk Fierlinger ) bylo usnadněno PL požadavkem, že Polskem v 10/1938 anektované Těšínsko zůstane polským ( viz memorandum Beneše premiéru Sikorskému z 29. 10.41 : „V případech, v nichž se nám vytýkají pochybení,  např. vojenský zákrok v 1/1919 na Těšínsku/Ceszyn ( poté, co zde PL v rozporu s dohodou vyhlásilo volby a zahájilo vojenské odvody ), a zabránění převozu vojenského materiálu do PL ve válce polsko-sovětské v r.1921, byl jsem to já, který tyto věci jednak nikdy neschválil, a jednak už tehdy ( pod tlakem PAR + LON ) změnil.

Byl jsem v Paříži na mírové konferenci, neúčastnil jsem se toho, co se dělo doma. Přinutil jsem však pražskou vládu, aby byl vojenský zákrok 31.1.19 zastaven, a přijal jsem a podepsal na konferenci v Paříži podmínku evakuace z celého území těšínského, bezesporně českého, za velkého protestu celého národa a přes to, že premiér dr.Kramář to podepsat odmítl ( také TGM byl zastáncem tvrdého postupu vůči PL ). Já pak nesl před národem po celých 20 let zodpovědnost za ztrátu historických hranic Těšínska, náležejícího do svazku historických zemi českého království přes 600 let. Všude jinde byly historické hranice českých zemí uhájeny ( PL argumentovali zdejším převážně PL obyvatelstvem).

Poté jsem na mírové konferenci přijal a podepsal plebiscit, ačkoli to celá ostatní naše delegace pod vedením min. předsedy dr. Kramáře kategoricky odmítla; Na velvyslanecké konferenci ve Spa jsem na žádost velmocí a po přímé dohodě s min. předsedou Grabským, přijal a podepsal mezinárodní arbitráž ( velvyslanecká konference v 7/1920 doposud celistvé Těšínsko rozdělila mezi CZ a PL, což se nelíbilo BER, který na něj rovněž vznášel nárok).

Všechno se stalo za odporu téměř celého národa proti tomuto mému postupu. V době PL války se Sověty jsem se dohodl s francouzskou vládou, že překonáme odpor našich domácích komunistů proti dopravě vojenského materiálu do Polska přes Rakousko, a aby to bylo usnadněno, že změníme směr dopravy: místo přes Ostravu půjde všecko přes Slovensko. Věc byla smluvena, přijata a provedena, všechny další transporty šly přes Slovensko " ( viz A. Měštˇan : Čsl. – PL jednání o konfederaci a spojenectví ).

Beneš  v rozhovoru s diplomatem AdamemTarnowským /1892-1956/ 1. 12. 42  Polákům vzkázal:

„Nemáme iluze vůči Rusku, ale také ne vůči Polsku - Rusové, když se jim to hodilo, zrušili (na přání BER) naše vyslanectví v Moskvě a uznali Slovenský stát, stejně jako to předtím udělali Poláci „  ...

Gen. Anders (1892– 1970 LON)

Gen. Anders z rodiny statkáře německého původu, absolvent rižské a pařížské vojenské akademie, byl jako carský důstojník 3x raněn, vyznamenán křížem sv. Jiří, 1917 ukončil štábní akademii v Petrohradu, VŘSR jej zastihla na Sibiři.

Již v carské armádě usiloval o vznik samostatného PL, bojoval proti bolševikům v SU-PL válce 1919-1921 ( v roce 1920 si PL přisvojilo vilniuskou oblast, patřící Litvě, 1923 Společnost národů tuto anexi Polsku uznala, zatímco Kreml uzavřel s Litvou patetickou smlouvu o přátelství, ve které se na věčné časy zavázal, že nebude zasahovat do suverenity Litvy ), ve které Poláci zajali přes 150.000 rudoarmějců a nevěděli , co s nimi – do roku 24 přežívali v lágrech, kde umírali na hlad a nehygienické podmínky – úplavice, tyfus).

Anders se zúčastnil bitvy o Varšavu v 8/1920, ve které PL armáda vyhrála a dostal od Pilsudského vyznamenání za vojenskou čest Virtuti Militari, 1926 se připojil k vojenským vzbouřencům na podporu maršála Pilsudského v jeho boji proti parlamentu a stal se vojenským velitelem Varšavy.

V 9/1939 nejprve bojoval s nacisty, při ústupu byl obklíčen ruskými spojenci nacistů u Lvova ( 17.9.39 Stalin prohlásil, že PL stát již právně neexistuje, načež si připil na Hitlerovo zdraví a zhruba 330.000 PL občanů deportoval do SU gulagů ).

Anders byl podruhé těžce raněn a zajat, převezen do NKVD Ljubljanky, v jejíž mrazivé podzemní kobce strávil s nezahojenými ránami i s čerstvými z mučení a s omrzlinami 20 měsíců, když odmítl bojovat za NKVD v RA ( v 6/09 „ prezident“ Medvěděv vytvořil komisi pro falšování dějin, viz můj stejnojmenný článek, kterou zahájil boj „ falšování dějin v neprospěch Ruska „ s tím, že 2.sv.v. zahájilo PL ). Gen. Anders prohlásil, že podmínky v Ljubljance přežil jen díky hluboké víře v Boha.

Naštěstí pro Anderse a jeho muže byl 22.6.41 přepaden i SU, který pod tlakem Britů a za jejich zprostředkování 30.7.41 uzavřel s PL exilovou vládou dohodu “Sikorský-Majský „, a dohodu o obnovení diplomatickou styků ( Stalin touto dohodou musel anulovat některá územní ustanovení svých dohod s BER ), načež Stalin vyhlásil „amnestii“ pro doposud NKVD nezavražděné,  ale uvězněné či deportované Poláky v SU, a 14.8.41 podepsal polsko-SU vojenskou dohodu o vytvoření PL armády z PL vojáků v SU, která bude bojovat na východní frontě, ale bude podřízena PL vládě v LON.

Stalin z náboru vyloučil PL občany židovského, ukrajinského a běloruského původu, přesto do ní tato etnika vstoupila, mj. Menachem Begin, budoucí šéf protiUK  odbojové skupiny Irgun v Palestině + izraelský premiér, matematik a fyzik Julian Jakub Bussgang *1924, Žid ze Lvova, jenž 14 dní po nacistické invazi uprchl s rodinou z PL, stěhovali se z jedné země do druhé, nakonec se jí podařilo dostat se do Palestiny. 18letý Julian vstoupil do Andersovy armády, po válce se usadil v LON, poté v US, kde významně přispěl k PC technologii, po roce 89 pomohl i PL.

Do Andersovy armády vstoupil i budoucí šéf Běloruské demokratické republiky v exilu Vincent Žuk- Gryškevič/1903- 1989 CAN/.

V roce 44 se k Andersově armádě připojil uprchlý Bělorus Alexandr Nadson /1926-2015 LON/, budoucí prominent  běloruské exilové obce, funkcionář řecko-katolické církve a autor mnoha knih o běloruské historii.

Z PL důstojníků v Andersově armádě sloužil mj. bývalý carský důstojník Nikodem Sulik Sarnowski /1893-1954 LON/, zatčen NKVD jako důstojník PL odboje 13.4.41, důstojník Stanislaw Szostak /1898-1961 LON/ k 16.9.39 jeho jednotka ztratila  v bojích s bolševiky ve městě Grodno všechny tanky, 24.9.39 přešel litevské hranice, kde byl internován až do Stalinovy „ amnestie „, od roku 46 v LON.

Vytvořením PL armády byl gen. Sikorským 4.8.41  pověřen gen. Anders, týž den propuštěný z Ljubljanky, jenž měl k dizpozici desetitisíce PL vojáků, ale jen hrstku PL přestárlých důstojníků, které Stalin 1940/41 opomněl zavraždit.

Protože se Anders stále vyptával, kde jsou zajatí PL důstojníci, mj. 3.12.41 při setkání se Stalinem, kdy mu Stalin odvětil, že jestliže nejsou, utekli do Mandžuska, stal se u Kremlu velice neoblíbeným, proto když ze svého štábu v oblasti Buzuluku vybudoval legion o síle 7 divizí ( z podvyživených PL kostlivců v cárech uniforem bez bot z gulagů ), Kreml jej zamýšlel nasadit do první linie, aby v boji za SU všichni Andersovi vojáci v čele s Andersem padli ( na podzim 41 prodělali Andersovi vojáci společné cvičení s RA, Andersovi pomáhal gen. Michal Tokarzewski/1893-1964 Casablanca/, jenž 27.9.39 založil odbojovou buňku Služba pro vítězství Polska, v 3/40 zatčený NKVD ve Lvově, po válce ve funkci „gen. inspektor PL ozbrojených sil v exilu“  žil v LON ).

S cílem vyjednat její odsun přiletěl na pomoc gen Andersovi v 12/41 do MOW gen. Sikorský, zachoval se záznam jeho dvouapůlhodinového velmi nepříjemného rozhovoru se Stalinem – gen. Sikorski Stalinovi vytýkal, že PL vojsko internuje, místo aby proti Němcům prodělalo speciální výcvik.

Gen. Anders s požehnáním gen.Sikorského na Kremlu požadoval, aby jeho legion byl odsunut pod kontrolu Britů na Střední východ do Persie, což se Andersovi nakonec s vypětím sil podařilo. K 72 000 PL zbědovaným vojákům mu však Kreml přidal i 43 000 PL civilistů, a velkou skupinu osiřelých židovských dětí, se kterými se vojáci museli dělit o své minimální potravinové lágrové příděly. V Teheránu si židovské sirotky převzali židovští palestinští emisaři, zatímco 3.000 ze 4.000 Andersových vojáků židovského původu při cestě Palestinou dezertovalo k místním židovským osadníkům, skupina Menachema Begina dostala oficiální svolení Anderse PL armádu opustit.

Když již dal k evakuaci souhlas Stalin (mj. neměl pro PL vojáky potraviny, hladověla i RA)   a 1. vlna odsunutých odjela do íránského přístavu  Pahlavi/Anzali přes Kaspické moře 18.3.42, postavili se proti další evakuaci PL legionu Britové, takže  PL vláda v exilu pod tlakem Britů  13.6.42 poslala Andersovi příkaz, aby jeho legion zůstal v SU a probojoval se na západ po boku RA.

Gen.Anders však rozkaz neuposlechl a své krajany z Ruska v 8/42 odvezl lodí, nákladními auty a vlakem přes turkmenistánský Ašchabád do íránského Mašadu.

Historie dala Andersovi za pravdu – Stalin 16.1.43 prohlásil všechny Poláky na území okupovaném RA za SU občany bez možnosti toto území opustit.

PL vojáci se poté přes severní Afriku přesunuli do Itálie, kde se zúčastnili vysilujících bojů, nejtěžší boje svedli o Monte Cassino, kde jejich hřbitov zaujímá třetinu plochy celého pohřebiště  ( Andersův 2.polský sbor byl součástí britské armády, po skončení války gen. Anders vymohl, že jeho vojáci, bývalí studenti, mohli dostudovat na univerzitě v Turíně, nakonec jim UK velení při stahování PL sboru z Itálie dalo na výběr – vrátit se do PL či do UK ).    

Heslem PL armády Anderse bylo Za naši a vaši svobodu, Andersova armáda však vybojovala jen svobodu spojenců, Polsko její anglosaští spojenci prodali Stalinovi již na počátku války, viz tzv. podivná válka.

Zcela opomíjen je PL vojenský odboj proti SU okupantům, který pokračoval až do poloviny 50.let ( viz třetí odboj v Česku, mj. kauzu bratří Mašínů,  Mašínové, co česká veřejnost řeší ? - Blog iDNES ... - Andrea Kostlánová )

PL váleční běženci (140.000 z nich zůstalo ve Velké Británii/UK, desetitisíce z nich odešly do US a CAN )  či PL odbojáři, kteří se dostali na Západ, za jehož svobodu bojovali, se velmi obtížně dostávali do US - museli mít sponzora, jenž je po dobu jednoho roku finančně zajistil, aby nezatěžovali US daňové poplatníky. Podepisovali, že po dobu prvního roku nebudou US sociální systém nijak zatěžovat, že nebudou pobírat žádné sociální dávky, že budou finančně soběstační.

Ti, kdo v US měli příbuzné či známé, měli vyhráno, ti, kteří se do US dostali přes US-PL spolky, vyhráno neměli, někteří skončili u sponzorů alkoholiků, a žili i přes zimu v jejich nevytápěných garážích.

Anders byl za své zásluhy jmenován hlavním velitelem PL ozbrojených sil v zahraničí, a ani po skončení války se nepřestal protibolševicky angažovat. Zemřel v den 25. výročí bitvy o Monte Cassino a na hřbitově PL vojáků byl pohřben ( viz  Andersova kniha Armáda v exilu +  mj. Harvey Sarner : General Anders and the Soldiers of the Second Polish Corps 43-47, 1997, gen. Tadeusz Bor-Komorowski Tajná armáda 1984 ) .

PL exilová vláda s vlastním prezidentem existovala v zahraničí až do roku 91, kdy její poslední prezident Ryszard Kaczorowski ze šlechtické rodiny v dobré víře předal předválečnou prezidentskou  pečetˇa jiné dokumenty agentu KGB Lechu Walesovi, aby jako 91letý pamětník naivně zahynul na palubě vládního speciálu, která letěla uctít památku Stalinem povražděných PL důstojníků do Katyně poblíž Smolenska,kde na ně v čele oficiální delegace čekal podpluk. KGB Putin, obdivovatel genocidního Stalina.

Kaczorowski, nadšený a prominentní PL skaut, poté, co RA obsadila jeho rodné město Byalystok, se aktivně účastnil PL odboje, 17.7.40 byl zatčen NKVD a odsouzen k trestu smrti, který mu byl nakonec změněn k 10 letům pracovního gulagu, deportován na Kolymu, odkud jej zachránila PL-SU vojenská dohoda o vytvoření PL armády v SU. S Andersovou armádou se účastnil všech bitev,  po válce zůstal v LON, stal se vedoucím PL skautu v exilu, v roce 04 vyznamenán britskou královnou.

22.10.012 prokuratura nařídila exhumaci těla z jeho hrobu, protože vyšetřovatelé našli nesrovnalosti ve zdravotní dokumentaci, podezření se ukázalo správné, v hrobu byla uložena jiná smolenská obětˇ , nikoliv Kaczorowski. Za „neúmyslnou“ záměnu těl se omluvil diplomat Jacek Najder, jenž v roce 010 působil jako náměstek ministra zahraničí.