Jak francouzská armáda bránila Polsko

Třetí říše 1.9.39 napadla ve 4.45 ráno Polsko/PL ze tří směrů, Göring tvrdil, že PL napadlo Německo u strategické železniční křižovatky ( součástí pruské východní dráhy ) města Tczew/Dirschau 30 km od Gdaňska, s mostem přes Vislu.

Političtí vězni Himmlera v PL uniformách ( kteří byli po akci zlikvidováni, aby nebylo svědků ) zinscenovali útok proti vysílačce v hornoslezských Gliwicích, kdy posléze v polštině odvysílali výzvu k boji proti Němcům.

Dahlerus, jenž v Norimberku vypověděl, že Poláci všechny jeho mírové snahy sabotovali, ještě 1.9.39 telefonoval na sídlo britské/UK vlády s tím, že by Göring ještě jednal, ale bylo mu řečeno, že jednání jsou možná jen bez německé armády na PL území.

O několik hodin později gen. Beck na Francii požadoval, aby dodržela spojeneckou smlouvu s PL – Londýn/LON a Paříž/PAR pouze doručily Berlínu/BER diplomatické nóty, a to až 3.9.39, které na BER požadovaly okamžité stažení Wehrmachtu z PL, v opačném případě své spojenecké závazky vůči PL dodrží, a současně naléhaly na Mussoliniho, aby navrhl novou mezinárodní „ mnichovskou „ konferenci, tentokrát o PL. Mussolini je informoval, že Hitler mu odpoví do 3.9.39.

2.9.39 večer Chamberlain promluvil v Dolní sněmovně, Halifax ve Sněmovně lordů, oba prohlásili, že jestliže se Hitler z PL stáhne ( LON mu nedal ani ultimátum do kdy ), UK bude dělat, jako by se nic nestalo, a bude usilovat o mírovou dohodu mezi BER a PL, anebo o svolání mezinárodní „ mnichovské „  konference o PL.

Zatímco Sněmovna lordů sdělení přijala, v Dolní sněmovně nastal řev a pobouření s tím, že Chamberlain musí sněmovně referovat o vývoji situace do druhého dne do 11. hod.

Proti „ mírovému „ duu Chamberlain-Halifax se vzbouřila i UK vláda, takže Chamberlain ještě v noci informoval PAR, že UK bude muset jednat a pověřil velvyslance Hendersona, aby Ribbentropovi předal v 9.00 dopoledne diplomatickou nótu a požadoval odpovědˇdo 11.00, francouzský velvyslanec taktéž přinesl nótu s tím, že má Ribbentrop odpověd do 17.00.

Rychlý postup Wehrmachtu a obrovské materiální ztráty Becka donutili, aby na spojencích vyžadoval splnění jejich spojeneckých závazků, proto PAR a LON 3.9.39 vyhlásily BER válku - nadšení Poláci obklopili obě spojenecké ambasády, zasypali je květinami a zpívali francouzskou hymnu, třebaže netušili, že spojenci vyhlásili válku jen formálně, při které nic na pomoc PL nepodniknou ( tzv. podivná válka ).

Francouzi a Britové měli dohromady kolem 1.600 bitevních letounů proti 600 německým, které nebyly proti Wehrmachtu použity, měli celkem 2.600 tanků proti zhruba 850, které nebyly odveleny do PL. Zhruba 100 francouzských divizí čelilo 26-30 německým divizím, v nichž byli většinou záložníci, které v PL nebyly nasazeny. Německá obranná linie Siegfried  nebyla stále dokončena – přesto se obě velmoci rozhodly, že zaujmou obrannou strategii – a že to PL vládě neřeknou.

Poláci měli zhruba 400 letounů, většinou zastaralých, Luftwaffe v PL měla 1.800 letounů, Luftwaffe však PL letouny nezničila na zemi, jak se píše, protože byly dobře zamaskovány a přemístěny, aby tohoto osudu byly uchráněny, byly zničeny až později v leteckých bojích s Luftwaffe.

Luftwaffe však rozbombardovala PL silniční a železniční sítˇ, v rozporu s právem válečným nešetřila ani nebráněná města a vesnice.

Poláci měli zhruba 300 lehkých francouzských tanků, nacisté měli 1.600 tanků.

Německá válečná lodˇ vyhodila do povětří  PL sklad munice na Westerplatte, severně od gdaňského přístavu, kde malá PL posádka drtivé přesile vzdorovala celých 12 dní, další válečné lodě ostřelovaly PL obranu na malém poloostrově Hel, západně od Gdaňska, poslední opevnění, které musel Hitler překonat.

Dahlerus telefonoval UK vládě 10 minut předtím, než UK-francouzské ultimátum  Berlínu ze 3.9.39 vypršelo, a znovu nabízel jednání s Göringem, byl odmítnut, navíc si Wilson stěžoval, že BER britskou vládu odposlouchává.

4.9.39 Němci prorazili PL obranné linie, 6.9.39 gen. Gamelin /1872-1958/, jenž začal bránit Maginotovu linii jejím obsazením francouzskými vojáky až 3.9.39, veřejně přiznal francouzskou neschopnost postavit se Wehrmachtu, přesto, aby neposkvrnil francouzskou vojenskou čest, hrstka francouzských jednotek v noci ze 7/8.9.39 pronikla v zastrašovací misi  pár km do německého Sárska,      „ aby ulevily PL frontě „ ... načež je po zprávách o bleskovém postupu Wehrmachtu 12.9.39 stáhl zpět do opevnění, a prohlásil, že francouzská armáda nenapadne Německo, i kdyby se Poláci bránili celé tři měsíce, protože úkolem bránících se Poláků je dle vojenských protokolů z 19.5.39 získat čas pro francouzskou armádu, aby se mohla připravit ...

Gen. Beck znovu naléhal, aby LON dodržel spojenecké závazky a bombardoval Německo, Halifax však PL velvyslanci Edwardu Raczynskému odpověděl, že to LON neučiní, a PL si musí počkat až na vítězství spojenců ( LON podnikl jeden velmi povrchní nálet na německou základnu Wilhelmshafen a několik symbolických výletů nad Porúří, třebaže UK vláda dobře věděla, že odvetný útok na LON byl byl  možný jen z francouzských letistˇ,  z nichž Luftwaffe létala i v bitvě o Anglii 40-41 ).

PL bylo zemědělskou zemí, nemělo moderní armádu, mělo však několik moderních bombardérů, 1 tankovou divizi a přezbrojovalo. PL kavalérie byla využívána jako mobilní jednotka, stejně ji využívali mj. Britové, Francouzi i Američané, a na rozdíl od mýtů nikdy neútočila proti tankům. Tento výmysl vytvořila německá propaganda, která vyrobila film ukazující, jak PL kavalérie útočí proti tankům ( při zkoumavějším pohledu je vidět, že údajní Poláci mají německé helmy). PL kavalérie však na koních stínala hlavy meči Němcům na motorkách.

PL armáda byla dle historiků na válku nepřipravená, ale v té době byly všechny armády založené na kavalérii/jezdectvu ( dragouni, husaři, huláni), včetně francouzské, britské a americké, a teprve se pomalu přezbrojovaly na mechanizované brigády a tanky, zatímco Fordovy automobilky v Německu/ „Ford Werke“ chrlily denně auta a motorky pro německou armádu, bezpečnostní složky a policii již od 1925, kdy si Ford v BER otevřel svoji první pobočku, druhou v roce 32 v Kolíně nad Rýnem, a pro případ německé mobilizace byly, na příkaz Henryho Forda, připraveny pracovat pro potřeby Hitlera 24 hodin denně ( Henry Ford tvrdil, že „mez. obchod udržuje mez. mír „) .

S Hitlerem měl Henry Ford ( 1863-1947) společný antisemitismus, a úspěšně Hitlera odkojil na článcích svého časopisu, které pod jménem „Mezinárodní Žid, světový problém číslo jedna“, od 20.let vycházely v Německu, a Hitlera velice ovlivnily - Hitler měl portrét Henryho Fonda v životní velikosti ve své kanceláři.

V roce 27 se Henry Ford nechal vyfotit s Charlesem Lindberghem, dalším „mírotvůrcem a pacifistou „ ( tj. propagovali spolupráci mezi Anglosasy a Německem, aby Německo mohlo skoncovat s bolševiky, ale když Stalin počátkem roku 1929 Henryho Forda vyzval, aby automobilku postavil i bolševikům , Henry Ford s radostí přiběhl a automobilku mu v 5/29 ve městě Gorkij vybudoval (dnešní GAZ) ...

Spisovatel H.G.Wells o Fordovi napsal, že když US do 1.sv.v. nakonec vstoupily, "pacifista" Henry Ford se horlivě do státních zakázek zapojil a nesmírně na prodeji munice vydělal ...

Také Hitler měl patologickou představu, že je „mírotvůrce a pacifista“ , a od loutkových představitelů okupovaných států „vybíral“ prohlášení, že proradně napadli Německo, takže se Německo muselo bránit ...

V 4/39 dostal Hitler od ředitelství Fordových poboček v Německu k narozeninám dárek ve výši 35.000 říšských marek s dopisem, ve kterém se Fordovy závody „ zavazovaly nadále přispívat k Führerovu celoživotnímu úsilí o blaho nejen celého Velkého Německa, ale i celé Evropy ...“ .

Poté, co Hitler vtrhl do PL, se Fordovy německé továrny staly největšími dodavateli voj. vozidel německé armády, obchodní smlouvy na vozidla měly i s německou policií a SS , Ford dodával nákladní vozy i japonské armádě ...

V roce 1940 Ford, nesnášející se s Rooseveltem, ostentativně odmítl vyrábět zakázky pro US armádu, která se chystala na vstup do války ( dopis ředitele Fordovy továrny v Kolíně uvádí, že „ veřejné popření Henryho Forda, že se podílí na válečných zakázkách od Velké Británie, nám hodně pomohlo ...“ ) , protože se obával, aby Hitler v odvetu nezkonfiskoval jeho německé pobočky.

Vedení Fordových závodů v Německu se nakonec Hitlera přímo dotázalo, zda Fordovy továrny zkonfiskuje jako nepřátelský majetek, vstoupí-li US do války, a Hitler odpověděl, že „ jelikož Fordovy závody v Německu plní své závazky vůči nacistické armádě, policii a jednotkám SS na 200% , bude Hitler Fordovy automobilky v Německu, navzdory jejich US majoritnímu akcionáři, považovat i v tomto případě za „ proněmecké „ ...  ( viz můj článek Henry Ford na svých pamfletech odkojil Adolfa Hitlera  ) ...

V PL Hitler západním spojencům předvedl, co je to Blitzkrieg ( třebaže tento termín německá armáda nepoužívala, nebyl její oficiální taktikou, němečtí generálové tímto termínem pohrdali), zatímco západní spojenci, včetně US, měli v té době za mobilní jednotku, stejně jako Poláci, kavalérii/vojáky na koních, a teprve po napadení PL horečně přezbrojovali na tanky a motorizovanou pěchotu – napadení PL jim na přezbrojení poskytlo čas.

Mj. francouzští diplomaté nepřezbrojené Francie na kolenou gen. Becka prosili, aby navzdory tomu, že se německá vojska soustředˇovala podél PL-čsl. hranic, stáhl příkaz k mobilizaci z 31.8.39 ( stejně s mobilizací dopadl Beneš, ale jediné ČSR mělo dobře vyzbrojenou armádu ), třebaže Spojené království/UK začalo mobilizovat již v den uzavření bolševicko-nacistického paktu o neútočení (8/39). Po okupaci zbytku ČSR 15.3.39 PL vláda připravila 2 mobilizační plány – všeobecný a tajný, ale proti 70 německýcm divizím mohla nasadit jen 37 divizí.

PL vojenské plány se nerealisticky spoléhaly na vojenskou sílu Francie a na PL-SU pakt o neútočení podepsaný 25.7.32, původně podepsaný na dobu tří let, 1934 prodloužený do roku 45, a ještě v roce 38, 1 rok před SU agresí vůči PL, posílený dodatečnou novelizací …

Britsko-francouzsko-PL smlouva o vojenské pomoci byla za velkých porodních traumat podepsána až na jaře 39 ( „ bude-li jedna smluvní strana napadena, přijdou ji zbylé smluvní strany na pomoc“ ), kdy se 36 německých divizí přesouvalo k PL západní hranici, ale spojenci na PL naléhali, „ jen aby nic proboha nepodnikalo, že Hitlera odstraší jejich podpis na smlouvě „ …

1931 PL nakoupilo 50 ks UK tanků Vickers E Type A, které měly značné nedostatky. Proto Poláci vyrobili vlastní tank 7TP/Tonowy Polski, vycházející z konstrukce Vickersů, měl ale silnější motor.

1938 PL vyrobilo 50 tanků, BER 1.100 tanků. Poláci měli jen moderní lehké dvoumístné tančíky pro průzkum, vybavené kulomety, teprve v létě 39 PL objednalo tanky z UK a z Francie, ale k 1.9.39 dorazil jen 1 britský tank Matilda, pár tanků Hotchkiss/H38 a 50 kusů tanků Renault R35, na které však vojáci nebyli vycvičeni, takže Poláci tyto tanky urychleně „ schovali „ v Rumunsku.

Taktéž své malé lodˇstvo, které pro bitevní lodˇ Schleswig-Holstein a její doprovodná plavidla nebylo protivníkem, ještě před invazí poslali do UK.

V 7/39 Poláci svým „ spojencům „ poskytli německé šifrovací kódy k šifrovacím strojům Enigma, o kterých se nacisté domnívali, že jsou nerozluštitelné, ale které na žádost PL zpravodajské služby rozluštili tři PL matematici Marian Rejewski,Henryk Zygalski a Jerzy Rozycki.

PL vojenský obranný plán byl strategicky absurdní, PL armáda měla ubránit celou délku německo-PL hranic, a když už je bránit nemohla, pomalu ustupovat.

PL genštáb se však pro tuto obranu rozhodl ze dvou důvodů : obávali se, že když se vzdají západního PL s jeho průmyslem a obyvatelstvem, a budou se bránit na hájitelné /udržitelné linii na Visle, západní spojenci svolají druhou „ mnichovskou „ konferenci, na které Hitlerovi jeho dobytá území potvrdí výměnou za ukončení války.

Druhým důvodem byly již výše zmíněné francouzsko-PL vojenské protokoly z 19.5.39, dle kterých měla chudá PL armáda zabránit německému postupu po celé délce PL-německých hranic, dokud nebude francouzská armáda připravena zaútočit proti Německu ze západu, tj. do 16.dne po útoku ( 15 dní měla PAR na mobilizaci ) ...

Ustupující PL velení plánovalo znovu seskupit PL jednotky, to,co z nich zbylo, na jihovýchodě u rumunských hranic, protože bylo dohodnuto, že spojenci dodají PL zbraně a letouny přes Rumunsko, což překazil 17.9.39 Stalin svojí agresí z východu, když Rudá armáda/RA bránícímu se PL 17.9.39 vpadla do zad.

http://info-poland.icm.edu.pl/classroom/maps/lod.gif

8.9.39 stáli generálové Wehrmachtu před WAW.

Naivita francouzských generálů byla neuvěřitelná, např. gen.  Louis Faury, jenž byl ve WAW, se ještě 10.9.39 „ domníval, že situace PL není zase až tak zoufalá „ ...

10.9.39 Göring předal Dahlerusovi dva RAF letce,válečné zajatce,které Dahlerus předal ve Stockholmu UK velvyslanci Monsonovi.Dahlerus Monsonovi vychvaloval Göringa  a tvrdil, že Hitler ztrácí na popularitě, zatímco „důvěryhodný“ Göring je připraven vyjednávat za Hitlerovými zády, a v případě svržení Hitldera je Göring připraven převzít otěže moci do svých rukou ( třebaže Göring o každém svém kroku podrobně informoval Hitlera ).

Osamělý boj Poláků pomohl Británii získat drahocenný čas, aby začala vyrábět 600 stíhacích letounů měsíčně, zatímco Francouzi se nepoučili s tím, že to, co se stalo Polákům, by se Francouzům stát nemohlo.

Francouzský tisk se zaobíral jen „ statečným „ bojem francouzských jednotek v Sársku, bitvu o PL odsunul až na druhé místo a ještě o ní dezinformoval, že Poláci se brání dobře, a nepotřebují pomoci.

Největší bitvou německo-PL byla bitva na Bzuře poblíž Kutna, 100 km od WAW ve dnech 9.-19.9.39, kdy gen. Tadeusz Kutrzeba /1885-1947LON /, jeden z nejlepších PL generálů 2.sv.v., aby ulevil tlaku na WAW, naplánoval a vedl zoufalý protiútok z trosek armád Poznaň a Pomoří na křídlo a týl skupiny armád Jih Gerda von Rundstedta ( 225.000 PL vojáků proti 425.000 německých, 12 něm. pěších divizí proti 8 PL divizím, rozdrceni i údery Luftwaffe).

Německé ztráty v PL :  Němci ztratili zhruba jednu třetinu tanků, obrněné vozy, shodili na PL veškeré zásoby svých bomb, měli 15.000 mrtvých (Poláci 60.000). Ztráty v PL, nikoliv počasí, přiměli Hitlera, aby odložil útok na Francii, který naplánoval na říjen 39 ( viz Steven J. Zaloga + Victor Madaj, The Polish Campaign, 1939, New York 1985 ).

Německá okupační politika :

PL Koridor a Západní PL, včetně PL Horního Slezska, a Těšínské Slezsko, ex Těšínské knížectví  (které si PL anektovalo v 10/38 ) byly připojeny k Říši.

Nacisté okamžitě přistoupili k etnickému čištění západního PL – již na podzim 39 bylo 300.000 PL civilistů, včetně Židů, vyhnáno z měst s jedním kufrem v ruce a dobytčími vagóny deportovány do středního PL ( které přejmenovali na Generalní  Gouvernement, který měl být „ polskou rezervací „ v čele s právníkem Hansem Frankem, jenž se s rodinou usídlil na královském hradě Wawel v Krakově, a do města Polákům zakázal vstup ).

Většinou si věci museli zabalit během 20 minut. Staří lidé, novorozenci a malé děti umírali již v mrazivých vagónech, zima 39/40 byla velmi krutá. Jejich byty obsadili Němci z PL území obsazeného bolševiky, dále Němci z pobaltských republik, z Besarábie a z italských Jižních Tyrol ( viz Alexander B. Rossino, Hitler Strikes Poland, strana 234).

Koncem války počet Poláků, kteří byli vyhnáni ze svých domovů činil 1 milión, 100.000 z nich bylo odvezeno na nucené práce do Německa budˇ do továren či na venkov jako zemědělská otrocká pracovní síla, ti, kteří se přihlásili dobrovolně, měli lepší zacházení.

Hned na počátku nacisté zmasakrovali PL civilisty za údajný PL masakr německých civilistů v Bydgoszczi/Brombergu (Bydhoštˇ), v hlavním městě Kujavsko-pomořského vojvodství v severním Polsku na soutoku řek Brdy a Visly ( Prusové Bydhoštˇzískali při 1. dělení PL 1776).

Většina PL historiků tvrdí, že němečtí civilisté stříleli na ustupující PL jednotky, v archívu Abwehru ve Freiburgu dokumenty dokládají, že 150 německých civilistů, příslušníků úderné a sabotážní jednotky, ve dnech 3.-4.9.39 napadlo z města ustupující PL jednotky. Nacisté za jejich likvidaci popravili několi set PL civilistů.

Okupační politika byla jednoduchá, Slované se měli stát německými otroky, proto měli být terorem zastrašeni do poslušnosti.

Trestem za jednoho zabitého Němce bylo zastřelení či oběšení 100 náhodně pozatýkaných Poláků ( ve Francii to bylo 10 Francouzů za 1 zabitého Němce ). V praxi tato čísla záležela na místním německém veliteli, nejvíce popravených bylo ve WAW.

Gestapo okamžitě zahájilo zatýkání ( seznamy s 61.000 z nich již měli připravené před válkou, stejně jako v Protektorátu, 7.000 z nich byli Židé ) a popravy prominentních Poláků z řad inteligence, umělců a vysokoškoláků všeobecně, viz  „ OperaceTannenberg" v provedení SS :

V každé lokalitě byli podle připravených seznamů zatčeni jako rukojmí místní prominenti, učitelé a vysokoškoláci všeobecně, postříleni na místě či později.

Profesoři z Jagellonské univerzity v Krakově byli všichni pozváni na schůzi s německým důstojníkem, která se konala 8.11.39 ( viz naprosto stejné úskočné metody bolševiků ) – všichni byli na místě zatčeni a deportováni do KL Sachsenhausen. Jen pár z nich bylo propuštěno na žádost prominentních Italů, většina z nich v KL zahynula nebo krátce po osvobození tábora.

Od května do podzimu 40 probíhala ve Varšavě zatýkací akce AB/Ausserordentliche Befriedungsaktion opět s cílem eliminovat polskou inteligenci - většinu zatčených Němci postříleli v Palmirach, mj. bývalého maršálka Sejmu Macieje Rataj + zlatého olympionika Janusze Kusociński.

Likvidaci polských elit měl za cíl i druhý okupant Kreml, na jaře 1940 v okolí Katyně, Miednego a Charkova NKVD na rozkaz Stalina postřílela přes 20.000 PL zajatců, především důstojníků v záloze a PL inteligenci. V civilu většina z nich byla státními úředníky, učiteli, lékaři, právníky, umělci a vědci ...

V Generálním gouvernementu mohli mít Poláci jen základní či odbornou školu ( což by brzy postihlo i Protektorát ), ale odborných škol bylo v PL málo.

Od prvních týdnů okupace probíhala protiprávní konfiskace majetku, změnily se názvy ulic, a ve výkladních skříních obchodů, kaváren, zábavních podniků a dokonce i na parkových lavičkách se bjevily nápisy „Nur für Deutsche“/Jen pro Němce.

PL rolníci museli německým úřadům odvádět podstatnou část své úrody, jinak je čekaly tvrdé tresty. V uhelných dolech Poláci pracovali jen pro německý průmysl, PL domácnosti na uhlí neměly nárok.

Hned po okupaci dostali Poláci potravinové lístky, měli nárok na 750 kalorií, mnozí, zejména v kruté zimě 39/40 umírali na zimu a hlad.

Peníze, za které šlo na kvetoucím černém trhu nakoupit jakékoliv potraviny, měl málokdo, protože nacisté zrušili PL měnu a zavedli novou, takže lidé přišli o své úspory. Ti, kteří měli příbuzné v zahraničí, mohli dostávat balíčky, posílané přes neutrální země – CH, Švédsko, Portugalsko.

Většina lidí se snažila získat práci, odsouhlasenou německými úřady, ke které dostali pracovní povolení, které je chránilo před deportacemi na nucené práce či před koncentračními tábory/KL. Poláci zastávali i nejnižší funkce úředníků, mnozí z nich pomáhali odboji vystavováním falešných identifikačních průkazů. Zachována zůstala i PL policie ( jako ve všech okupovaných zemích ), někteří policisté pomáhali AK i Židům, jiní kolaborovali.

Němci vyplenili PL umělecké památky a knihovny.

Vyhlazování Židů

V roce 39 z 8.3 mil. Židů, kteří žili v Evropě, včetně v SU, kde žilo 3.3 mil. Židů, žilo 3.275 000 v PL (10.5% obyvatelstva, nejvyšší poměr v Evropě).

Nejprve museli nosit Davidovu hvězdu, brzy byli někteří deportováni do pracovních KL, někteří pracovně zdatní Židé byli nasazeni v továrnách, většina z nich byla nahnána do uzavřených ghett bez potravin a vody, která Němci zřídila ve 134 PL městech, největší ve WAW bylo otevřeno v 10/1940.

Dalších 17 ghett bylo zřízeno ve východním PL, které nacisté v 6/41 dobyli na RA, od léta 42 byli Židé z ghett deportováni do vyhlazovacích táborů.

Ghetta řídily židovské rady, které měly vlastní židovskou policii, viz Philip Friedman : Roads to Extinction, 1972.

Postoj Poláků k Židům, „ židovská otázka“ byla v PL aktuální již před válkou

Poláci a Židé žili vedle sebe po celá staletí, ale každý zvláštˇ, protože většina PL Židů byli ortodoxní Židé, kteří žili v židovské komunitě, ve které zachovávali židovské zákony a zvyky, a s etnickými Poláky přicházeli do styku jen při obchodu ( většina maloobchodu byla v židovských rukou ).

Většina Židů byli chudí řemeslníci, 10%  Židů, asimilovaných, tvořilo přes 50% PL lékařů a právníků , a vlastnilo 60% PL průmyslu.

K protižidovským náladám vedly zprávy, že Židé na PL územích okupovaných bolševiky, se k bolševikům přidali, a spolu s nimi terorizovali místní Poláky ( učinila tak jen menšina z nich ).

Poláci, sami terorizováni, v drtivé většině pomáhali jen asimilovaným Židům, svým přátelům či kolegům, od 10/41 se jakákoliv pomoc Židům trestala smrtí.

Na podzim 42, když se PL odboj dozvěděl, že jsou WAW Židé převáženi do vyhlazovacího tábora Treblinka ( horší než Osvětim), byla založena malá odbojová organizace na pomoc Židům s názvem "Zegota“  ( peníze/dolary dostávala od PL exilové vlády i od židovských organizací  na Západě, byly shazovány PL piloty, letícími z UK na předem s AK domluvených místech, celkem dostala zhruba dnešních 3.200.000 dolarů ) – ukrytí, nasycení a přemístění jednoho Žida do dalšího úkrytu vyžadovalo spolupráci 10-12 Poláků. Židé i jejich ochránci nesměli narazit na PL vyděrače, kteří požadovali peníze za to, že nacistům ukrývání Žida nenahlásí, za což by dostali odměnu od nacistů.

Zegota zachránila nevýznamný počet Židů, méně než kolik jich zachránili jednotlivci, unikátní byla tím, že byla finančně podporována PL exilovou vládou.

Historik Gunnar S. Paulsson, syn PL Žida, jenž přežil, tvrdí, že největší počet Židů, kteří přežili ve velkém nacisty okupovaném evropském městě byla WAW, která měla ke dni vypuknutí války 1.250 000 obyvatel, z toho 417.000 Židů.

V době, kdy WAW ghetto praskalo ve švech, v něm bylo 450.000 Židů, do něho deportovaných i z jiných PL měst.

28.000 Židů se dle Paulssona trvale skrývalo mimo ghetto až do WAW povstání/VP na „ árijské „ straně WAW.

Nacisté však zámožnější z nich v letech 42-43 vlákali do pasti /kauza Hotel Polski, která vypukla v roce 43, kdy v tomto hotelu nacisté drželi zámožné Židy, kterým výměnou za tučný peníz vystavovali zahraniční  pasy neutrálních zemí, aby pod jiným jménem mohli odjet z PL do Jižní Ameriky – tuto možnost propagandisticky v  „ podzemí“  šířili Židé kolaborující s Gestapem. Židovské organizace ze CH proto začaly posílat cestovní doklady pro Židy do WAW ghetta, netušily, že je posílají dávno mrtvým Židům.

V roce 43 po poslední deportaci z ghetta tito kolaboranti rozšířili dezinformace, že nacisté v Hotelu Polski „ubytovávají“ Židy, kteří si u nich koupili cestovní doklady – 2.500 Židů vyšlo ze svých úkrytů ve WAW, aby si v Hotelu Polski  výjezdní doklad koupili – skončili v KL táboře Bergen- Belsen na severozápadě Německa ( původně byl KL BB jen pro válečné zajatce, od roku 41-45 zde zahynulo 20.000 SU válečných zajatců + 50.000 vězňů nejrůznějších národností, od roku 43 do něho byli posíláni i zámožní židovští rukojmí, kteří měli být vyměněni za německé válečné zajatce, od 1/45 až do osvobození 15.4.45 Brity zde vypukl tyfus, který zabil 35.000 vězňů ).  15.7.43 bylo zastřeleno 300 posledních Židů, které nacisté v Hotelu Polski ještě drželi.

Mnoho Židů zahynulo v povstání ve WAW ghettu na jaře 43 a za VP srpen-říjen 44, takže pouze zhruba 11.500 Židů válku přežilo  - všichni z nich byli jen asimilovaní Židé, kteří měli za přátele Poláky, kteří je ukryli, a kteří měli štěstí, že sousedili s lidmi, které neopustila lidská slušnost, z nichž někteří byli i Němci  (Gunnar S. Paulsson, Secret City, the Hidden Jews of Warsaw, 1940-1945, London, 2002 ).

Irena Sandler, členka organizace  "Zegota" + Hlavního ochranného výboru/ Rada Glowna Opiekuncza, pomohla zachránit 2.500 židovských dětí z WAW ghetta, osobně zachránila 600 židovských dětí, které byly většinou ukryty v katolických sirotčincích, které vedly řádové sestry, a v klášterech, do kterých pravidelně jezdili němečtí inspektoři, kteří požadovali, aby „podezřelé“ děti recitovali z katolického katechismu, aby dokázali, že jsou křestˇané, který se proto hned po svém příjezdu učili nazpamětˇ.

Všichni PL ortodoxní Židé zemřeli – budˇv ghettech nebo ve vyhlazovacích táborech.

Největší nacistické byly Osvětim-Birkenau/ Oswiecim-Brzezinka ( Židé byli v Birkenau, Poláci a ostatní národnosti v Osvětimi ),Chelmno,Treblinka, Majdanek. Nejvíce Židů však bylo zavražděno ve východním PL nejprve bolševiky, po roce 41 opět nacisty.

Koncem 11/42 dorazil emisar Armii krajowej/AK Jan Karský /1914 -2000 US/ do LON, aby podal PL exilové vládě zprávu o tom, co viděl ve vyhlazovacím táboře Belzec, kam vstoupil v uniformě táborového strážce, a informoval také o žádosti dvou rabínů WAW ghetta, do kterého také tajně pronikl,  aby spojenci něco učinili pro zastavení genocidy Židů. PL spojence informovalo, a veřejně je vyzvalo, aby uskutečnili speciální nálety na tábory smrti, anebo aby bombardovali železnice, které k těmto táborům vedly.

Spojenci však odmítli cokoliv učinit s tím, že mohou bombardovat jen vojenské cíle, proto bombardovali jen továrnu I.G.Farben vedle Osvětimi, jehož otroci pro ni pracovali, nikoliv však tábor.