Andrea Kostlánová

„Kalašnikovy, pecny chleba a prášky proti bolení hlavy pro varšavské povstalce“

15. 10. 2017 8:57:52
„Kalašnikovy, pecny chleba a prášky proti bolení hlavy pro varšavské povstalce“, aneb Rokossovského neuvěřitelné Paměti

Němečtí velitelé za Varšavského vojenského povstání

Rainer Stahel /1892-1955 na infarkt v SU vězeňském táboře Voikovo/či ve Vladimiru po svém zatčení NKVD v Rumunsku/, vojenský velitel Varšavy/WAW, kterou měl bránit proti postupující RA, jenže ta se zastavila, a místo toho vypuklo VP.

Stahel hned 1.den VP nařídil brát rukojmí z řad civilistů, včetně žen a dětí, nařídil popravu PL vězňů z věznice ve čtvrti Mokotów, a oficiálně povolil plenění a vypalování domů.

V prvních dnech se situace Stahelovi vymkla z rukou, takže 4.8.44 velení převzal gen.Waffen-SS a policie Erich von dem Bach-Zelewski /1899-1972 německá věznice/, jenž za Noci dlouhých nožů v 6/34 rozkázal svému pobočníku z SS, aby zastřelil jeho rivala, SS-Obersturmführera Antona von Hohberga und Buchwalda.

Vraždil Židy v Minsku a v Mogilevu, stejně tak partyzány, takže počátkem roku 42 byl hospitalizován v nemocnici SS pro nervové problémy z likvidace desetitisíců lidí.

Unikl Norimberku jen proto, že spolupracoval a vypovídal proti všem obviněným, Göring jej nazval „ udavačskou sviní “. Bach byl 1949 odsouzen k 10 letům vězení německým denacifikačním soudem, rozsudek však nebyl vykonán, v roce 62 byl odsouzen k doživotí za vraždy tří komunistů z roku 33, zemřel ve věznici.

Oskar Dirlewanger /1895-6/45 ubit dozorci v táboře Altshausen, třebaže Francouzy vystavený úmrtní list uváděl „ přirozenou „ příčinu smrti, ale jistý důstojník Luftwaffe tvrdil, že Dirlewangera zabili PL dozorci ve službách Francouzů najatí z místních Poláků na nucených pracích v Německu, jiná verze tvrdí, že sloužil ve francouzské Cizinecké legii v Indočíně, takže německá vláda, aby pověsti ukončila, nechala jeho tělo 1960 exhumovat a potvrdila jeho identitu/.

Alkoholik, pedofil a psychopatický sadista, libující si v nekrofilii, expert na vyhlazování již za španělské občanské války, kde sloužil v Legii Kondor.

Dirlewanger založil a velel trestní jednotce SS, složené z odsouzených kriminálníků a z duševně chorých, koncem války i z politických vězňů a z Romů - „ Sonderkommando“.

Dirlewanger byl 1934 odsouzen za brutální znásilnění 14leté dívky, přišel o doktorský titul i vojenskou hodnost a byl vyloučen z NSDAP. Po propuštění znásilnil další nezletilou, ale byl z KL Welzheim, kam se dostal, propuštěn na přímluvu Himmlerova přítele gen.Waffen-SS Gottloba Bergera /1896-1975/, zakladatele Waffen-SS.

Dirlewangerovo Sonderkommando působilo v PL pro potřeby gen. guvernéra, mezitím Dirlewanger řádil jako velitel pracovního KL pro Židy Stary Dzików.

Jeho sadistické excesy byly předmětem vyšetřování SS soudce Georga Konrada Morgena, jenž Dirlewangera obvinil, že terorizuje veškeré obyvatelstvo, několikrát vyplenil ghetto v Lublinu a požadoval výkupné, páchá vraždy obecné kriminality, znásilňuje ženy, čímž zostuzuje SS, a je extrémně úplatný.

Ve zprávě Morgen uvedl, že se alkoholik Dirlewanger, kterého eroticky vzrušují mrtvoly, baví se svými kolegy ze Sonderkommanda tím, že „ nahé znásilněné židovské dívky zbičuje, načež jim vpíchává do žil strychnin, a baví se, jak se jejich těla v křečích kroutí „ ... ( Za tuto zprávu byl soudce SS Georg Morgen degradován a poslán na východní frontu, protože Himmler ve svém boji s „ podlidmi“ takové „nadlidi“ jako byl Dirlewanger, potřeboval).

Dirlewangerův pracovní KL byl proslulý výrobou mýdla zvláštní receptury - mrtvé židovské ženy nechal vařit s koňským masem a tábor z této směsi vyráběl mýdlo „ (viz Masters of Death, Richard Rhodes +Timothy Snyder „In Bloodlands, Europe between Hitler and Stalin ).

V Norimberku gen. Waffen-SS Gottlob Berger uvedl : „ Dr.Dirlewanger byl těžký alkoholik a psychopat, ale dobrý voják“ ( „dobrý voják“ při svých trestních výpravách proti partyzánům v Bělorusku nahnal do stodoly všechny vesničany, stodolu podpálil, a ti, kdo z ní vyběhli, byli postříleni kulomety, anebo nechal civilisty odklízet minová pole, vypálil 200 běloruských vesnic, v nichž zavraždil 120.000 civilistů).

Himmler mu v 12/43 udělil Německý kříž ve zlatě za to, že jeho Sonderkommando v operaci Cottbus na jaře 43 vyhladilo 14.000 „ banditů“ .

Dalším velitelem se stejnou diagnózou byl těžký alkoholik, sadista a fanatický nacista SS-Brigadeführer Odilo Globocnik /1904-5/45 sebevražda požitím kapsle cyankali/, přítel Dirlewangera.

Globočnikův otec byl Slovinec, matka Madˇarka, v roce 33 byl Globocnik odsouzen za vraždu židovského klenotníka ve Vídni, ale protože byl spojkou mezi vídeňskými nacisty a Himmlerem, do vězení nešel, v 5/38 se stal vídeňským gauleiterem, 1939 byl na příkaz Göringa odvolán, protože zpronevěřil peníze a pořádal sexuální orgie s vídeňskými dívkami, které k nim přinutil. Himmler jej proto poslal do PL Lublinu, aby zde vyhladil židovské obyvatelstvo.

5.8.44 policejní jednotky a jednotky SS psychopata Dirlewangera za Varšavského povstání /VP povraždily během dvou dnů 40.-60.000 civilistů ve čtvrti Wola. S ovládnutím Woly pronikly do silně opevněné bašty povstalců ve Starém Městě. Brigáda kriminálníků Standartenführera SS Oskara Dirlewangera ( čtvrtˇWola ) + ruská brigáda kriminálníků RONA pod velením WaffenSS-Brigaderführera Bronislawa Kaminského ( čtvrtˇOchota 11.8. ) byly začleněny do skupiny pod velením Gruppenführera SS a generála Policie Heinricha Reinefartha /1903-1979/, která se podílela na masakru ve Wola, ale zodpovídaly se SS-Obergruppenführer Erichu von dem Bach-Zelewskimu.

Ve Wola Dirlewanger vypálil tři nemocnice i s pacienty, zdravotní sestry nahé zbičovali, hromadně znásilnily, a společně s doktory oběsily za zvuku písně "In München steht ein Hofbräuhaus".

Poté se znásilňováním a mučením všech bez rozdílu věku a pohlaví „provraždili“ do středu města, kde zabíjeli vojáky i civilisty bez rozdílu, plamenomety vypálili všechny polní nemocnice i s pacienty, celkem ve středu města povraždili 30.000 civilistů, ženy věšely hlavami dolů z balkónů a batolata napichovali na bajonety. Zajaté vojáky zaživa upalovali benzínem.

Deklarace LON a US z 29.8.44 stvrzující, že AK je součástí spojeneckých sil, a jejím vojákům náleží práva válečných zajatců, situaci PL zajatců nezlepšila.

Dirlewanger byl za svůj teror ve Wola 15.8.44 povýšen do hodnosti SS-Oberführera, a v 10/44 obdržel celou řadu dalších vyznamenání, která pro něho vyžádal jeho bezprostřední „varšavský“ šéf právník Heinz Reinefarth, jenž po válce tvrdil, že o existenci nějakého Dirlewangera neměl ani tušení.

Po VP Dirlewangerovo Sonderkommando odtáhlo potlačit SNP /29.8.44-28.10.44/.

Brzy těmto psychopatům došla munice, takže v rozhovoru s velitelem 9. armády generálem Nikolasem von Vormannem se Gruppenführer SS Reinefarth pověstně zeptal: „Co mám dělat se zajatými civilisty ? Je jich více než munice.“

V 12/44 Gruppenführer SS Reinefarth převzal velení nad SS XVIII. sborem, který měl na starosti obranu pevnosti Kostrzyn nad Odrou ("Festung Küstrin"), kterou v 3/45 odmítl bránit do posledního muže, takže jej Himmler v 3/45 nechal zatknout a vojenským soudem byl odsouzen k trestu smrti, který nebyl vykonán.

Po válce válečný zločinec Reinefarth, jenž do 9/43 působil v Protektorátu jako gen. inspektor SS, nebyl vydán do PL, protože v Norimberku svědčil proti svým ex nadřízeným. Po válce vykonával své povolání soudce a starosty.

Krátce byl po Norimberku zatčen v Hamburku, ale propuštěn s tím, že TČ genocidy nebyl za nacistů v trestním zákoníku, a hamburský soudce jej odmítl uplatnit retroaktivně, jiné zločiny mu nebyly dokázány, proto při odchodu do důchodu dostal generálskou penzi ( ze stejného důvodu v NSR vyklouzl ze spravedlnosti SS-Obersturmführer a příslušník SS-Totenkopfverbände Mučitel Arnold Strippel /1911-1994/, zástupce velitelů vyhlazovacích táborů Buchenwald a Majdanek u Lublinu ( až ve 3. procesu 75-81 byl odsouzen, aby se neřeklo, na 3.5 roku, a současně dostal od státu 125.500 DM odškodnění za ztrátu výdělku ) + Oberscharführer z Polizeiwachtkommando Gustaw Fiedler z vyhlazovacího táboru Chełmno (1965 jen 1 rok vězení).

(Ing.) Bronislaw Kaminski /1899 Vitebsk -8/1944 Litzmannstadt/Lodž popraven nacisty/ velitel SS Sturmbrigade R.O.N.A/Ruská osvoboditelská národní armáda (Kaminského protipartyzánská brigáda).

Otec byl Polák, matka Němka, sám se považoval za Rusa, vystudoval na petrohradské Polytechnické univerzitě, za občanské války sloužil v RA.

1935 byl vyloučen z KS pro kritiku Stalinovy kolektivizace, 1937 byl jako kontrarevolucionář zatčen, propuštěn 1941, kdy se svým přítelem, místním středoškolským učitelem, kontaktovali německou vojenskou správu a nabídli se, že Němcům pomohou nastolit lokální správu a policii.

Jeho přítel Voskobojnik se stal starostou a šéfem proněmecké milice, ing. Kaminský jeho zástupcem.

Ve spolupráci s Heinzem Guderianem oba kolaboranti zorganizovali proněmeckou protipartyzánskou milici o 10.000 mužích. Když Voskobojnik v 1/42 zemřel v boji, Kaminský převzal jeho funkce a milice byla přejmenována na Ruskou osvobozeneckou národní armádu R.O.N.A., v níž sloužilo desetitisíce Rusů. Kaminský se navíc stal šéfem „ Lokotské republiky „ s půl miliónem obyvatel, v níž zrušil kolektivizaci a obnovil soukromé vlastnictví.

V 3/42 velitel 2. armády Generaloberst Rudolf Schmidt z Kaminského učinil majora, a ten v 6/42 nařídil povinné odvody mužů do svých milic, které byly posílené o „ dobrovolníky „ ze SU válečných zajatců z místních koncentráků, takže k 12/42 milice „Lokotské republiky „ čítaly 8.000 mužů.

Po bitvě u Kursku v létě 43 již trpěla masovými dezercemi svých vojáků k partyzánům, v této době bylo na Kaminského spácháno několik pokusů o atentát, ve všech Kaminský unikl jen o vlásek. Pomstil se tím, že napříč Lokotskou „ republikou“ stály šibenice, na nich se klátila těla zavražděných partyzánů.

29.7.43 Kaminského brigáda začala s evakuací svých rodin a majetku z „ Lokotské republiky“ – Němci evakuovali 30.000 osob ( z toho 11.000 příslušníků Kaminského brigády ) do běloruského Vitebska, se silnou partyzánskou základnou. Boj s partyzány se stal hlavní náplní práce Kaminského brigády, ale opět mnoho z jeho mužů k partyzánům dezertovalo, např. majorTarasov se rozhodl přejít k partyzánům s celou svojí jednotkou za příslib beztrestnosti.

Kaminský se to dozvěděl a uškrtil jej a dalších 8 mužů před očima vojáků.

Přesto 200 z nich k partyzánům druhý den dezertovalo – ke konci září 43 Kaminského brigáda dezercemi ztratila dvě třetiny mužů. Proto když se nacisté v 12/43 z Ruska stáhli do Běloruska, byla jeho brigáda doplněna z příslušníků běloruské policie, SU válečných zajatců z místních KL a z pachatelů obecné kriminality, kteří byli za tímto účelem vypuštěni z vězeňských cel.

Kaminského brigáda se stala součástí Waffen-SS, a Hitler v 1/44 Kaminského vyznamenal dvěma Železnými kříži – 1. + 2.třídy.

V 2/44 Kaminského brigáda ustoupila z východního Běloruska do západního, a od 4/44 byla připojena k SS-Kampfgruppe von Gottberg, která zahrnovala i stejnou jednotku patologických zabijáků pod Dirlewangerovým vedením. Obě jednotky, vedené vysokoškoláky, doktorem a inženýrem, povraždily desetitisíce partyzánů a civilistů.

V 6/44 byla Kaminského brigáda přejmenována na Waffen-Sturm-Brigade RONA, a Kaminski povýšil na Waffen-Brigadeführer der SS.

Když v důsledku SU operace Bagration protipartyzánské akce skončily, byla Kaminského brigáda ( zhruba 7.000 osob) začleněna pod 29. Waffen-Grenadier-Division der SS (russische Nr.1, byla i 2. Ruská SS divize) a Kaminský byl 1.8.44 povýšen na generála Waffen-SS.

Těžký alkoholismus ruských vojáků z RONA z nich učinil naprosto nespolehlivé německé spojence, např. dostali za úkol uzavřít poslední varšavskou skulinu v lese Kampinos. Na zcela opilé vojáky RONA povalující se u vypálené vesnice Truskaw v noci z 1./2.8 zaútočila 80členná skupina PL partyzánů pod velením podpluk. „ Doliny“ (Adolfa Pilchy). Poté, co jich kolem 250 zabila, zbylí opilci se dali na útěk a zanechali za sebou nejen veškerou výzbroj ( děla ), ale i veškerý lup, uloupený ve WAW.

Za VP Kaminského ruská RONA, jejíž vojáci byli celý den pod vlivem alkoholu, spáchala daleko více válečných zločinů než nacistické jednotky samotné, třebaže Rusové a Bělorusové z RONA tvořili jen 1% z nich.

Kaminský si však začal podřezávat větev sám pod sebou, když odmítl podřídit se rozkazům gen. SS Ericha von dem Bach-Zelewskiho, jenž velel všem německým vojskům ve WAW, s tím, že jemu vydává rozkazy jen Himmler.

SS-Sturmbannführer Jurij Frolov ( trest smrti 1946 v Rusku ) na podzim 44 uvedl, že příkaz k plenění WAW jim vydal Kaminský, jenž si osobně z domů civilistů odnášel celé nůše cenností, a plenění zcela propadl.

Himmler využil stížností gen. Bacha–Zelewského na rozsáhlé plenění ze strany Kaminského, jenž se stal naprosto nezvladatelným, a zbavit ho velení požadoval nejen Bach- Zelewski, ale i gen. Günter Rohr /1893-1966/, velitel jižního sektoru WAW, a nechal Kaminského a jeho náčelníka genštábu Waffen-Obersturmbannführera Ilju Šavykina a několik dalších důstojníků RONA pro „ krádež říšského/Himmlerova majetku „ popravit v Litzmannstadt (Łódź). Jiná verze tvrdí, že Kaminský byl povolán do Lodže na schůzi velitelů, ale do města nikdy nedorazil, protože byl po cestě zastřelen Gestapem.

Jeho spoluřezníkům bylo řečeno, že jej na cestě do Lodži popravili PL partyzáni, ti této verzi nevěřili, a stali se ještě nespolehlivějšími, byli proto z WAW odveleni. Brigáda přešla pod velení SS-Brigadeführera and Generalmajora der Polizei Christopha Diehma/1892-1960, ze SU zajetí propuštěn 54, podílel se na masových vraždách v Gdyni a v Haliči/.

Hra s pamětí národa – bolševické lži a likvidace nebolševického odboje po válce

Velitel Běloruského frontu Rokossovský z rodiny PL šlechticů v Pamětech „ Povinnost vojáka „ tvrdí :

„ Ve východním PL na námi osvobozených územích bylo mnoho odbojových skupin ( stejně jako na Ukrajině, ale jen bolševické bolševici považovali za odbojové, ostatní kriminalizovali ) – Armija ludowa, Gvardija Ludowa, Bataljone Chlopske.

Všechny skupiny s námi spolupracovaly ( všechny tři výše zmíněné byly probolševické, vedeni SU důstojníky, uprchlými ze zajateckých táborů či zde vysazenými), až na AK, řízenou z LON.

Již po 1. setkání s představiteli AK bylo jasné , že se nedohodneme : dostali jsme informaci, že 7.divize AK obsadila lesy severně od Lublinu, na společné schůzce její velitelé, kteří na sobě měli PL uniformy, odmítli společné operace s RA s tím, že AK dostává rozkazy jen od LON.

Prohlásili, že proti RA žádné boje nepovedou, ale společné operace pod jejím vedením provádět nebudou „ ( jak jsou Paměti Rokossovského věrohodné dokládá mj. jeho tvrzení, že PL obyvatelé RA bouřlivě vítali ).

Rokossovského politrucké Paměti jsou srandovní, uvádí např. „ na pozvání ( nezákonné) PL vlády jsem navštívil Lublin, a byl jsem dojat těmito PL vlastenci a internacionalistickými revolucionáři, kteří se bez námitek podřídili mému velení. Uspořádali jsme v Lublinu vojenskou přehlídku SU-PL 1.armády, která chránila zájmy PL pracujícího lidu.

2.8.44 jsem dostal informaci, že ve WAW vypuklo VP. Nechtěli jsme tomu věřit, vypuklo tak náhle ( kremelský rozhlas k němu vyzýval celý červenec ), nejdříve jsme se domnívali, že jde o německou dezinformaci ( k čemu by Němcům taková dezinformace byla ) . VP vypuklo v ten nejhorší okamžik ( 29.7. k němu vyzval kremelský rozhlas, 30.7. bolševicko-PL rozhlas ).

Naše 48. + 65. armáda bojovaly 100 km východně a severovýchodně od WAW, naše pravé křídlo bylo oslabeno stažením dvou armád do záloh genštábu, 70. armáda právě dobyla Brest a prováděla vyčištˇovací operace,47. armáda bojovala u Siedlce, 2. armáda se zasekla v bojích s německými tanky o přístupy k předměstí Praga na východním břehu Visly, a 1. PL-SU armáda, 8.gardová a 69.armáda bojovaly jižně od WAW u Magnoszew a Pulawy, aby rozšířily předmostí na západním břehu Visly „.

Rokossovský tvrdí, že v den vypuknutí VP žádný voják jeho frontu únavou již neudržel v ruce zbraň, natož aby vybojoval předmostí na druhé straně řeky. „ WAW byla velmi blízko, pozorovali jsme požáry a valící se dým, hořely domy, sledovali jsme záblesky pum a granátů. Ve městě probíhal nelítostný boj. WAW však bylo třeba dobýt v samostatné ofenzívě.

2. běloruský front na našem pravém boku postupoval pomalu, zatímco 65.armáda, která zprvu nenarazila na žádný odpor, vpadla do léčky v Bělověžském pralese, a byla z obou stran napadena německými pancéřovými divizemi, které jejího velitele odřízly od zbytku vojska.

Průlom na linii Visla-Narew by otevřel přímou cestu na BER, proto Němci tento úsek významně posílili. Před WAW čekala 5. Viking SS Panzer divize, 3.Totenkopf SS Panzer divize, 19. Panzer divize + 2 divize pěchoty.

11.9.44 jsme dobyli předměstí Praga, den kdy mělo VP ( dle Rokossovského ) začít. Stáli jsem na břehu Visly a zjistili jsme, že všechny mosty spojující WAW s předměstím Praga byly rozbombardovány „.

Rokossovský lže : „ S povstalci jsme neměli žádný kontakt, ačkoliv se naše zpravodajská služby snažila ze všech sil s nimi kontakt navázat, a také PL soudruzi z Lublinu, ale strůjci povstání z AK o spolupráci s RA nejevili zájem.“

Dále Rokossovský lže přímo absurdně : „ Mluvil jsem telefonicky se Stalinem, jenž se mne zeptal, zda mohu okamžitě osvobodit WAW, když jsem odpověděl záporně , nařídil mi, abych povstalcům pomohl, jak mohu, a všechny moje záchranné akce mi předem schválil „ (ve skutečnosti Rokossovský 8.8.44 Stalina depeší informoval, že by mohl začít osvobozovat WAW od 25.8.44, pokud by mu v tom pomohly některé jednotky 1. ukrajinského frontu, které proto Stalin spěšně odvelel do Rumunska, takže útok na WAW se nekonal - místo postupu na WAW Rokossovský s vojskem odpočívali na východním břehu Visly, a WAW „ osvobodili „ až 17.1.45).

SU médila o VP důsledně mlčela, protože SU vojenská převaha v tomto sektoru v době VP byla do očí bijící, zejména letecká.

Jak RA, dle Rokossovského a Stalina, masívně zásobovala „ kalašnikovy, pecny chleba a prášky proti bolení hlavy „ WAW povstalce :

Od 13.9.44 ( 19 dní před kapitulací VP) RA, dle Rokossovského a Stalina, začala VP podporovat nočními masívními shozy zásob zbraní, munice, jídla a léků z bombardérů Po-2, na rozdíl od spojeneckých letounů se piloti RA nebáli, a shazovali je z velmi malé výšky, takže všechny ruské shozy se dostali do rukou povstalců, kteří navíc přesně označili místa shozu, a vždy vzorně na přebrání zásob čekali, zatímco u spojeneckých shozů to byl chaos (velká výška, povstalci na označených místech nečekali ) ... Rokossovský neuvedl, že NKVD zakázala pytle na obiloviny se zásobami vybavit padáky, takže jakmile pytle dopadly na zem, veškerý jejich obsah byl rozdrcen na kaši.

Rokossovský a NKVD tvrdí, že od 13.9.44 do 1.10.44, kdy se povstalci vzdali, RA v noci nas WAW vzlétla 4.821x a shodila vyčerpaným, vyhladovělým a dehydrovaným povstalcům tisíce tun zásob, zatímco SU dělostřelectvo ostřelovalo německé pozice 24 hodin denně, aby RA povstalcům ulehčila ...

Rokossovský a NKVD dále píše, že „ k povstalcům z řad našich PL soudruhů jsme vysadili několik styčných důstoníků, abychom ve vzájemné koordinaci mohli zastavit německé nálety na WAW “ ... ( ani Putin by neuměl dezinformovat lépe). „ PL soudruzi naše styčné důstojníky vítali s ovacemi a varovali nás před protiruským cítěním AK. Je zvláštní, že její velitel Komorowski se nikdy nepokusil se mnou spojit, ačkoliv od mého genštábu dostal kódy „ ( kdo by se chtěl spojit se spoluvrahem z Katyně ).

16.9.44, jsme povstalcům ve WAW zorganizovali přímou pomoc a vyslali jsme k nim na vylodˇovacích plavidlech ( nezkušenou ) PL-ruskou 1.armádu, která, ač utrpěla těžké ztráty na životech, se vylodit pod palbou nedokázala, protože zjistila, že předmostí, která měla být v rukou povstalců, byla pod kotrolou Němců ! „ napsal Rokossovský s vyčítavým vykřičníkem v rámci překrucování historie , přestože věděl, že vyčerpaní povstalci bez munice, jídla a vody se z otevřených prostorů na rozkaz Komorowského-Bóra a Montera stáhli do středu města.

Rokossovského zločinné lži : „Zločinečtí povstalečtí vůdci z AK se nejen nenamáhali našim PL soudruhům z Berlingovy armády, kteří jim šli obětavě na pomoc, pomoci, ale ani se s nimi nesnažili zkontaktovat a sdělit jim, že se z míst u řeky stáhli, proto byla záchranná soudružská operace odvolána " ( Rokossovský zamlčel, že RA akci svých PL soudruhů, nepodpořila dělostřelectvem ani letectvem – Berling vzápětí poslal Stalinovi dopis, ve kterém jej a SU bolševické vedení za tento podraz ostře zkritizoval, načež byl ze své funkce odvolán, a pro nezasvěcené překvapivě nedostal funkci PL poválečného ministra obrany, kterou dostal Rokossovský, stal se jen náčelníkem PL genštábu 48-53, kdy odešel do důchodu.

Putinovy zločinné lži : Putinův propagandistický Sputnik v rámci své dezinformační kampaně 18.7.17 zveřejnil děkovný dopis gen. Berlinga Stalinovi, napsaný NKDV, za osvobození PL ... ).

„Teprve 17.9.44 náčelník genštábu A. Antonov zachytil zprávu se žádostí o pomoc, a 18.9.44 BBC zveřejnila zprávu od gen.Bór-Komorowského, že akce povstalců jsou koordinovány se štábem Rokossovského a že SU letouny nepřetržitě povstalcům shazují zbraně, munici a jídlo ( které neměla ani RA )“, lže jako když tiskne Rokossovský.

„ Avšak Komorowský „, píše Rokossovský,“ nás kontaktoval teprve poté, co se nepodařilo dodat zásoby britským/UK letounům „ ( pro obstrukce Kremlu ).

„Mezitím nacisté objevili naši slabou pozici mezi Praga a Siedlce, a zaútočili na nás svými tanky. Byla to příležitost “ , píše nestydatě etnický Polák a PL šlechtic ve službách Kremlu Rokossovský, „ kdy se WAW povstalci mohli pokusit dobýt mosty přes Vislu a zmocnit se předměstí Praga vpadnutím Němcům do zad, čímž by RA značně ulehčili situaci „ ...

„Vedení AK chystalo kapitulaci „, píše pohrdavě Rokossovský, „ a nereagovalo na naši nabídku pomoci těm, kteří by se chtěli dostat na pravý břeh Visly ( kde by na ně čekala NKVD, a museli by bojovat v řadách RA nebo se nechat deportovat do gulagů, třebaže nejjednodušší by bylo postřílet je jako v letech 39-40 nebo jako ve východním PL v létě 44 ), třebaže po kapitulaci se několika desítkám povstalců (soudruhům) k nám podařilo dostat „.

Rokossovský nebo NKVD, která mu Paměti psala, falšuje historii, ale v tomto posledním odstavci jen tak mimochodem potvrzuje, že „ VP rozsáhle pokrývají archivní materiály“, které dodnes nespatřily světlo světa.

Po svém „ osvobození“ Varšavy SU „ osvoboditelé „ uspořádali hromadné „lidové“ procesy, na kterých odsuzovali pro „ kolaboraci s Němci „ k vysokým trestům všechny PL vlastence, kteří nebojovali v řadách RA, které označovali za „fašisty“ ( viz stejné nálepky Putina ).

Bolševici chtěli Poláky přesvědčit, že „ nezodpovědné „ VP vyhlásili pravicoví fašističtí nacionalisté, ale opak byl pravdou – na vyhlášení VP tlačili socialisté a levicoví centristé, zatímco národní pravice byla proti vyhlášení VP.

Poté, co RA 17.1.45 vstoupila do WAW, hlavní velitel AK gen.Leopold Okulicki Zemskou armádu 19.1.45 rozpustil, ale část jejích příslušníků odmítla demobilizaci a pokračovala až do roku 48 v boji proti SU okupantům v rámci Hnutí odporu Zemské armády (Ruch Oporu Armii Krajowej), spolu s jinými odbojovými organizacemi, mj. Sdružení Svoboda a nezávislost (Zrzeszenia Wolność i Niezawisłość) , aj.

NKVD okamžitě po vstupu do WAW zahájila frotový útok proti velitelům AK, zejména proti těm, které spojenci navrhovali za členy prozatimní vlády, členi Rady národní jednoty, Zemské vlády a velení Zemské armády.

V polovině února 45 na ně NKVD vymyslela úskočnou past, kterou řídil armádní důstojník Ivan Serov /1905-1990/, vojenský náměstek Beriji, od roku 45 zmocněnec NKVD při 1. běloruském frontu, v letech 54-58 1. šéf KGB.

V roce 58 se jej Chruščov zbavil s tím, že jej neúnosně sleduje, a odstranil jej z KGB jeho jmenováním do funkce šéfa GRU /58-63/.

Serov zakládal bolševická gestapa ve státech „ osvobozených „ RA, a byl pověstný svým tvrzením, že dokáže zlámat každou kost v těle člověka, aniž by jej zabil.

Válečný zločinec Ivan Serov organizoval deportace civilistů z PL a z pobaltských států do gulagů, a byl jedním z hlavních viníků postřílení PL důstojníků, válečných zajatců, v Katyni.

Koncem války 1944 organizoval deportace Čečenců a Krymských Tatarů ( společná vášeň bolševiků a nacistů – etnické čistky a rozsáhlé deportace celých národů, lze úspěšně hádat, kdo z Velké Trojky jako první navrhl poválečný odsun Němců ).

1946 se účastnil popravy ruského gen. Andreje Vlasova, po smrti Stalina Serov zradil Beriju a s armádou zosnoval jeho pád.

Serov organizoval ochranku pro Bulganinův a Chruščovův výlet do Británie/UK, média Serova nazývali Ivan IV Hrozný či „Řezník „ .

Klíčovou roli sehrál Serov i při potlačení madˇarského povstání na podzim 56, kdy znemožnil jednání mezi madˇ. armádou a RA, zatkl komunistického premiéra Imreho Nagy /1896-1958 popraven/, jenž chtěl vyjednávat s veliteli RA, a unesl vojenského vůdce povstání genpluk. Pála Maletera/1917-1958 popraven spolu s Nagym/.

Serov sehrál i klíčovou roli i v kubánské krizi, ale když se vyvíjela v neprospěch SU, byl z funkce šéfa GRU odvolán.

NKVD měla políčeno na všechny velitele AK, členy Rady národní jednoty, kteří se jí jako okupantovi nevzdali : Kazimierz Pużak, Adam Bień, Antoni Pajdak, Stanislaw Jasiukowicz, Aleksander Zwierzyński/1880-1958 WAW,/ , předseda Křestˇansko-národní strany práce právník Józef Chaciński/1889-1954/, jenž strávil 2 roky v Osvětimi –Birkenau, odborář Křestˇanko-národní strany práce Franciszek Urbański /1891- 1949/, delegát Demokratické jednoty v Radě národní jednoty, skaut a kpt. AK Eugeniusz Czarnowski /1904-1947/, Kazimierz Bagiński /1890 -1966US/, místopředseda Rady národní jednoty a místopředseda Lidové strany, jenž po propuštění ze SU vězení v roce 47 emigroval.

Hlavní roli při únosu PL odbojových velitelů sehrál plk. NKVD Pimjenov, náčelník radomské operační skupiny NKVD, jenž pozvání PL velitelům doručil a zaručil se za jejich bezpečnost ...

Plk. NKVD Pimjenov se krátce po „ osvobození „ Varšavy v 2/45 setkal se zástupci AK a požádal je, aby generálu Okulickému a gen. Janu Stanislawu Jankowskému, kteří po rozpuštění AK nesložili zbraně a nenechali se vlákat do předchozích pastí NKVD, předali zvací dopisy na rozhovory s generálem Ivanovem z velení 1. běloruského frontu (pseudonym, pod kterým se skrýval Serov), které obsahovaly i písemnou záruku pro jejich bezpečnost.

21.3.45 došlo k setkání gen. Jankowského s pluk.NKVD Pimjenovem, jenž navrhl setkat se 28.3.45 v Pruszkowe v širší skupině 16 velitelů , přičemž SU stranu měli zastupovat gen. Ivanov a plk. Pimjenov, PL stranu Jankowski, Okulicki a zástupci politických stran, tvořící složení hlavní komise Rady národní jednoty: Pużak, Pajdak (Strana socialistická), Jasiukowicz, Kobylański, Stypulkowski, Zwierzyński (Národní strana), Urbański a Chaciński (Strana práce), Bień, Mierzwa, Bagiński (Lidová strana) Michalowski, Czarnowski (Demokratická jednota) a spisovatel a pedagog Jozef Stemler – Dabski /1888-1966/, tajemník delegace.

Účastníci setkání s „Ivanovem“/Serovem se necítili být ohrožení s výjimkou gen. Okulického, jenž se velmi zdráhal se jednání účastnit, nakonec se nechal přemluvit. Jeden z nich, Aleksander Zwierzyński se již během těchto rozhovorů s agentem NKVD nacházel v rukách NKVD katů, zatčený 8.3.45, ke svým kolegům se připojil ve chvíli, kdy byli uvězněni i oni.

27. 3.45 přijeli do Pruszkowa na setkání v užším kruhu, jak bylo Serovem navrženo, Jankowski, Okulicki, Pużak a Stemler-Dabski v roli tlumočníka. Byli zatčeni a uneseni letadlem do Moskvy, kde byli uvězněni v Ljubljance.

28.3.45 se do Pruszkova na „rozhovory“ dostavili zbývající ze Šestnáctky velitelů, načež s nimi Kreml uspořádal ve dnech 17-21.6. 45 teatrální proces, ve kterém zprostili obžaloby jen 3 z nich ( zavázali se ke spolupráci ).

Proces byl jasným porušením mezinárodního práva, které neuznává souzení státních činitelů jednoho státu soudy jiných států. Západní vlády kromě nevýznamných gest svým uneseným spojencům nijak nepomohly.

Komise pro stíhání zločinů vůči PL národu, vyšetřovací orgán Ústavu národní paměti, vedl v letech 03-09 vyšetřování, týkající se obžaloby vůdců PL odboje a zemského státu, ale Vyšetřování bylo zastaveno, protože Hlavní vojenská Putinova prokuratura RF zamítla žádost o právní pomoc v této věci.

Poslední velitel AK gen.Leopold Okulicki/1898- 12/46 vězení Butyrka, zavražděn NKVD ve své cele, dostal 10 let vězení, šéf zemské vlády generál Jan Stanislaw Jankowski /1882- 3/1953 ve vězení v ruském Vladimiru/dostal 8 let vězení, zavražděn NKVD ve své cele 14 dní před vypršením svého trestu, rodina se dodnes nedozvěděla, kde byl pohřben s odkazem, že je to přísně tajné.

Po 5 letech dostali jejich zástupci a členi zemské vlády advokát Adam Bień /1899-1998 WAW, z věznice se vrátil již 49 na přímluvu člena PL bolševické státní rady Josefa Niečky 1899-1953/, ing. a doktor ekonomie, místopředseda Národní rady Stanislaw Jasiukowicz /1882- 10/46 zavražděn NKVD ve své cele ve vězení Butyrka / a advokát Antoni Pajdak/1894-1988 WAW, prodělal celý trest jako dřevorubec v Krasnojarsku /.

Mluvčí zemského parlamentu, šéf Rady národní jednoty a gen. tajemník PL Socialistické strany Kazimierz Pużak/1883- 4/1950/dostal 18 měs. vězení, byl po návratu do PL v roce 47 znovu zatčený a znovu souzen s dalšími veliteli odboje před PL vojenským „ soudem“, před kterým v 11/48 řekl jen jednu větu: „ Jsem římský katolík polské národnosti, zdejším gentlemanům nemám co říci „ ... V PL komunistickém vězení umíral několik dní bez lékařské pomoci na následky přerušení aorty, když byl příslušníky PL bolševického gestapa UB shozen ze schodů.

Když na předválečné území PL na jaře 45 vstoupila RA, začal teror bolševické NKVD a později Stalinem zřízeného polského Úřadu bezpečnosti (Urząd Bezpieczeństwa, polský ekvivalent NKVD, který spolu s NKVD přejal do svých služeb mnohé prominentní agenty a konfidenty Gestapa, stejně jako STB, proti všem příslušníkům AK aj. nebolševikům.

Vojáci AK a WAW povstalci byli v bolševickém PL, ve kterém vládli komunisté, loutky svých NKVD poradců, „zaplivanými reakčními trpaslíky“, nepřáteli „lidové vlasti “. To, že za svoji vlast bojovali za cenu svého života, bylo za bolševiků trestným činem.

Hrdinové odboje směli pocházet jen z Kremlu ( proto ministerstvo vnitra v Praze, vedené NKVD přes bolševika Noska, jenž se obklopil konfidenty Gestapa, neuspořádalo žádný poválečný proces s Čurdou, a nepustilo k němu ani jeho nadřízeného z LON pluk. Moravce, ten si přístup k němu musel vynutit silou – Kreml nechtěl, aby se po válce mluvilo o parašutistech z LON jako o hrdinech, proto nebyl proces s Čurdou, a možná i z důvodu, aby se neprokázalo, že do zrady parašutistů byl zapleten komunistický odboj, zcela podřízený nikoliv národním zájmům, ale Stalinovi - pluk. Moravci to na bolševickém ministerstvu vnitra přímo řekli : když se tázal, kde jsou pohřbeni parašutisté, dostal odpovědˇ, že to se národ nemusí dozvědět, protože pro národ budou hrdinové odboje jen z KS, především Julius Fučík ).

Vojáci AK byli zatýkáni do poloviny 50.let, nesehnali žádné zaměstnání, živořili.

Před soudem stanuli vojáci z praporu Zośka či skupiny Radosław v čele s jeho velitelem pplk. Janem Mazurkiewiczem „Radoslawem“ /1896-1988/, zatčeným při 1. výročí VP 1.8.45, propuštěným, v 2/49 znovu zatčeným, mučeným za účelem vynucení křivé výpovědi proti gen. Emilu Fieldorfovi „Nil“ /1895-1953 bolševiky oběšen/, odsouzeným 1953 k doživotnímu vězení (1956 amnestovaným).

Gen. Emil Fieldorfov „Nil“ byl zatčen NKVD již 7.3.45, převezen do tábora na Uralu, v 10/47 propuštěn. V reakci na slib amnestie z 2/48 se gen. Fieldorf přihlásil úřadům, okamžitě byl zatčen, mučen, v 4/52 odsouzen k trestu smrti .

Poručík Jan Rodowicz „Anoda“, zatčený na Štědrý večer 1948, byl umučený při výslechu NKVD, pluk. Witold Pilecki „Witold“ /1901-1948/ ze šlechtického rodu, dobrovolný vězeň koncentračního tábora Osvětim, který 1940 infiltroval ( nechal se zatknout ) pro AK pod falešným jménem, přežil v něm zápal plic, a zorganizoval v něm odbojovou skupinu Svaz vojenské organizace (Związek Organizacji Wojskowej), který poskytl AK neocenitelné informace o táboře.

Od 3/41 byly Pileckého zprávy o Osvětimi předávány přes PL odboj britské vládě. V roce 42 jeho odbojové hnutí za pomoci rádiového vysílače, postaveného vězni v táboře, vysílalo podrobnosti o počtech nových vězňů, počtech úmrtí v táboře a stavu vězňů. Tajná radiová stanice, sestrojená po 7 měsících z propašovaných součástek, vysílala do podzimu 42, kdy byla rozebrána z obavy před jejím odhalením ze strany Němců.

Witoldovy zprávy byly pro Spojence hlavním zdrojem zpravodajských informací o koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz.

Pilecki doufal, že na tábor zaútočí AK, či že do něj Spojenci provedou výsadek vojáků nebo zbraní.

Když Gestapo členům Svazu vojenské organizace již šlapalo na paty, Pilecki z tábora uprchl – když byl v 4/43 přidělen na noční směnu mimo tábor, přemohl s dvěma dalšími vězni strážce, přerušil telefonní linku a uprchl s dokumenty, které sebral strážnému.

Poté osobně přesvědčoval velitele AK, že existuje možnost proti KL Osvětim zaútočit a vězně vysvobodit, jeho návrhy však byly vyhodnoceny bez pomoci spojenců ( britské úřady leteckou podporu pro operaci AK na osvobození vězňů z tábora zamítly) jako neproveditelné ( žádný zájem o osvobození tábora neprovedla v létě 44 ani RA, která stála v jeho blízkosti ).

Po válce Pilecki od 10/45 budoval v PL zpravodajskou sítˇ pro PL exilovou vládu, a shromaždˇoval pro ni důkazy o bolševických zločinech proti Polákům, byl však bolševiky 8.5.47 zatčen, mučen nejbrutálnějšími NKVD katy.

3.3.48 se s ním uskutečnil politický proces , svědčil proti němu křivě mj. Józef Cyrankiewicz /1911-1989/, budoucí komunistický premiér s osobními kontakty na Stalina, sám osvětimský vězeň v letech 41-45, šéfují konkurenční odbojové skupině v táboře než byla Pileckého.

Během posledního rozhovoru s manželkou jí Pilecký sdělil: „Nemohu žít, zabili mne. Osvětim byla ve srovnání s nimi jen drobnost.“ Jeho poslední slova před popravou v 5/48 byla : „Ať žije svobodné Polsko!“. Jeho hrob nebyl nikdy nalezen.

Na územích RA „ osvobozených „ vládl bolševický teror NKVD, který útočil nejen na demokracii, ale na samou podstatu lidství, viz jak dopadl čsl. letec Josef Bryks /1916-8/1957/, jenž mj. bojoval i v AK ( a v roce 44 britská strana poslala omylem Němcům doklad o jeho povýšení i s pravým jménem a národností), zatčen čsl. NKVD 2.5.48, zavražděn v čsl. bolševickém koncentráku .

SU okupanti Polska a jejich PL komunističtí pohůnci po válce zakázali jakékoliv veřejné symboly, které by AK připomínaly, včetně vzpomínek na VP, které bylo bolševické propagandě trnem v oku, a které Stalin po válce opět kategoricky odsoudil jako zločinné a „ fašistické „ ...

PL film o VP z roku 50 Nepokořitelné město začíná scénou kapitulace, a navozuje tak rovnítko mezi nacisty a AK, nicméně dokladuje rozpaky, které VP bolševikům stále způsobovalo.

Původně to měl být film o klavíristovi a hudebním skladateli Władysławu Szpilmanovi/1911-2000 WAW/, jenž se stal později předlohou filmu Romana Polanski Pianista, natočeného v roce 02, o povstání ve WAW ghettu.

Bolševická propaganda však scénář kompletně přepsala AK nahradila PLA, kterou vedl radiotelegrafista z RA, takže jeho původní autor Czesław Miłosz /1911-2004 Krakow/, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 80, novému scénáři odmítl propůjčit své jméno.

Film Kanál/Milovali život z roku 57 ( obdržel 1957 cenu na festivalu v Cannes) Andrzeje Wajdy/1926-2016/ s tabu o AK definitivně skoncoval, navíc neustálými záběry pravého břehu naznačoval i SU odpovědnost za masakr ve WAW.

Teprve od 80.let si PL veřejní činitelé druhé kategorie začali oficiálně VP připomínat, byly vydány poštovní známky k jeho výročí. V roce 83 byl odhalen pomník „Malý povstalec“ ( který měl být původně odhalen již v roce 46 ), a v roce 89 byl odhalen další pomník. Oba dva pomníky se však staly předmětem přihloupých neobolševických diskusí.

Odpůrci Malého povstalce tvrdili, že socha propaguje násilí od útlého věku a děti vojáky, třebaže v AK děti skutečně bojovaly, zejména osiřelé, jako kurýři a průvodci podzemních stok ( mnohé se ve stokách udusily ).

Po roce 89 se PL vláda snažila VP propagovat na mezinárodní úrovni, např. oslav 50. výročí VP se zúčastnil i kancléř Helmut Kohl aj. šéfové států, většinou však PL vláda narážela na nevzdělance, kteří VP zaměňovali za povstání ve Varšavském ghettu, a to až do roku 04, kdy bylo zejm. z popudu Lecha Kaczynského, jehož rodiče byli účastníky VP, otevřeno Muzeum VP/ Warschauer Aufstand.

V roce 04 mělo velký úspěch album s názvem VP rockové skupiny Lao Che, oslavující mj. elitní prapor Parasol, skauty, + využívající básně Baczyńského.

PL fotbalový klub Varšavská Legie tvrdí, že její fanoušci, které veřejnost nazývá „chuligány“, znají historii VP lépe než dnešní PL intelektuálové. Pro uctění letošního 73. výročí fanoušci Legie ukázali transparent na délku celé tribuny s podobiznou vojáka Wehrmachtu držícího pistoli u spánku PL chlapce. Anglický text připomínal, že během VP byly zabity desetitisíce dětí, UEFA klub “za politiku“ potrestala miliónovou pokutou.

Samozřejmě, Poláci nebyli světci, i mezi nimi, tak jako u všech národů, byli kolaboranti a udavači, kteří udávali nejen Židy a kradli jejich majetek. Minimální kolaboraci za slušný výdělek provozovali dělníci ve zbrojovkách či PL příslušníci policie, stejně jako v Protektorátu.

Autor: Andrea Kostlánová | karma: 14.68 | přečteno: 1078 ×
Poslední články autora