Mussoliniho Goebbels a jeho přátelé z řad nositelů Nobelovy ceny

20. 02. 2018 21:19:07
20. a 30.léta Mussoliniho diktatury byla charakterizována kulturním rozkvětem Itálie ( sám Mussolini o sobě prohlašoval, že není státníkem, ale „ básníkem“ ), různé kulturní spolky dostávaly státní dotace, mj. absurdní divadlo

dramatika a prozaika Luigi Pirandella /1867-1936/, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1934, kterou 1935 nechal roztavit, aby přispěl na Mussoliniho tažení do Habeše. „ Jsem fašista, protože jsem Ital“ prohlásil Pirandello.

Na rozdíl od Pirandella, jenž si liboval v sarkasmu jako Putinův absurdista Vladislav Surkin, Picasso miloval Stalina z hloubi srdce, a lhát neuměl ani Knut Hamsun /1859-1952/, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1920, jenž v 80.letech 19.stol. žil jako vystěhovalec v US, hluboce nesouhlasil s „anglosaským tržním nemorálním pohledem na společnost“, a odsoudil Anglosasy jako hlavní iniciátory průmyslového kapitalismu, který ničí morální hodnoty.

V pokročilém věku, a pod velkým vlivem své manželky, Knut Hamsun začal podporovat pronacistický režim norského kolaboranta Vidkuna Quislinga. 1943 se sešel s Josephem Goebbelsem a věnoval mu svou medaili Nobelovy ceny. Setkal se i s Hitlerem, kterého přesvědčoval o nutnosti odvolat říšského komisaře v Norsku Josefa Terbovena.

Po válce byl Hamsun umístěn do psychiatrické léčebny, a za kolaboraci byl odsouzen k pokutě 325 000 norských korun. Hamsun toto poválečné vyšetřování popsal v knize Po zarostlých stezkách (1949).

Ezra Pound, Mussoliniho Goebbels

Antisemita Ezra Pound /1885-1972/, US básník a překladatel, jeho nejbližší přátelé T.S.Eliot /1888-1965/ ( US básník a dramatik s UK občanstvím, antisemita, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1948), Ernest Hemingway a James Joyce jej označili za „ možná nejlepšího básníka své generace“, a Ezra Pound je na oplátku prosazoval v literárních salónech, které v Londýně/LON a v Paříži/PAR navštěvoval.

Alkoholu propadlý Ir James Joyce /1882-1941/, přátelící se v Curychu s Carlem Gustavem Jungem, se přimluvil za spisovatele Hermanna Brocha, jemuž bylo na jeho přímluvu dovoleno vycestovat z nacistického Rakouska.

Joyce se stýkal s probolševickým spisovatelem Borisem Bugajevem/1880-1934 MOW/, s pseudonymem Andrej Bělyj, jehož literární styl Joyce okopíroval ve svém románu Ulysses/Odysseus 1922.

Vladimír Nabokov symbolistický román Bugajeva z roku 1916 „Petrohrad“/ „Petrohrad a ruská revoluce z roku 1905 „ označil za 1 ze 4 nejlepších románů 20.stol.

Bugajev, ač z prominentní intelektuální rodiny, od počátku podporoval bolševiky - skončil ve Svazu bolševických spisovatelů, ale „ náhle „ zemřel v MOW v 54 letech.

V LON (1903), kde se živil jako průvodce US turistů, se Ezra Pound seznámil se spisovatelkou Olivia Shakespear (s její dcerou Dorothy se 1914 oženil, měli syna ), která jej seznámila se svým milencem irským básníkem Williamem Butler Yeats /1865 – 1939/.

1911 se Ezra Pound stal v LON redaktorem socialistického listu The New Age, od roku 1921 žil v PAR, kde pořádal mejdany nejen s Tristanem Tzara a Hemingwayem (dopisovatelem listu Toronto Star ), kteří mu přihráli i milenku, když si stěžoval, že ještě žádnou ani po třech měsících nenašel, US houslistku Olga Rudge /1895-1996/, která se stala jeho milenkou na celých 50 let až do jeho skonu.

Měli spolu dceru Mary Rudge*1925, kterou po narození dali do péče jihotyrolských sedláků, kde mluvila německy, a teprve jako náctiletá se přestěhovala do domu své matky v Benátkách, kde se mluvilo italsky.

Že je otec formálně ženatý a má syna Omara, o kterého se naprosto nezajímal, se od něho dozvěděla teprve ve svých 19 letech. V roce 46 (21) se Mary provdala za egyptologa Borise de Rachewiltz a žila s ním ve středověkém zámku v Jižních Tyrolech Schloss Brunnenburg, kde vyrůstala. Vydávala díla svého otce a přednášela o nich na US univerzitách.

Ezrův pařížský kumpán Hemingway /1899-1961 údajná sebevražda / v bohémských útrobách Ztracené generace zápasil se sexuální identitou (matka, jeho Černá královna, jej v předškolním věku oblékala do stejných šatů jako jeho sestru, v povídce z roku 1924 Indiánský tábor se zabývá strachem z porodu a ze smrti, což jsou témata i dalších jeho románů), ač si pěstoval image macho – boxer, lovec, válečný veterán, velký milovník, jenž každou ženu opustil ( jinou verzí je, že poté co jej nečekaně před svatbou opustila US ošetřovatelka, se kterou se seznámil na italské frontě, která se zasnoubila s italským důstojníkem, raději opouštěl ženy sám, třebaže manželky se spíše rozváděly s ním : jeho první žena se s ním rozvedla poté, co mu 1926 vyšel román Slunce také vychází aneb Ztracená generace, známý pod jménem Fiesta, v němž popisuje svoji cestu po Španělsku, ve kterém matadory prohlašuje za hrdinné tanečníky v ringu, kteří prožívají skutečný život, zatímco představitelé Ztracené generace v PAR, které zastupoval, žijí v bahně, opět se v něm intenzívně zabývá transgenderovými osobami, a odkrývá svůj antisemitismus - Robert Cohn, „ten Žid „ .

Jeho třetí manželka za ním v 3/45 vztekle vyrazila do LON na lodi naložené výbušninami, protože jí nechtěl sehnat novinářskou akreditaci do letadla, a po příjezdu se s ním okamžitě rozvedla).

Problém se sexuální identitou stál za jeho odjezdem z puritánských US do bohémské PAR, naznačoval list The NYC Times z roku 37, který zveřejnil incident z roku 33 ( později i Newsweek z 8.1.14, Daily Mail z 19.5.17 ), kdy jej bývalý spolužák veřejně označil za homosexuálního ( to již měl Hemingway vydané romány Smrt odpoledne( 1929 býčí zápasy) + Zelené pahorky africké 1935.

List The NYC Times naznačoval, že věční rivalové Francis Scott Fitzgerald /1896-1940 infarkt, velké dluhy, dominantní manželka v blázinci/, „ navoněný a v bílých rukavičkách „ , protipól Hemingwaye, se ve skutečnosti přitahovali ( viz The Paris Review „Hemingway, Fitzgerald and the sexual anxiety of the Lost generation“ ).

Hemingway se za občanské války ve Španělsku, kam dorazil v roce 37 jako dopisovatel listu Alliance ( psal i články pro marxistický plátek New Masses ) se svojí milenkou novinářkou a v letech 40-45 třetí manželkou Martha Gellhorn /1908-1998/ veřejně setkával s prominentními bolševiky.

S NKVD důstojníky, SU novináři a špióny se veřejně setkával v madridském hotelu Gaylord Hotel. Dokonce navštívil tajný výcvikový tábor španělských republikánů ve správě NKVD ( viz Reynolds ). Výcvikový NKVD tábor návštívil v doprovodu gen. NKVD Alexandra Orlova, jenž byl v Madridu NKVD rezidentem ( v současné době je Putinovým velvyslancem v PAR Alexandr Orlov mladší ).

Alkoholik a vášnivý lovec po otci Hemingway (viz Zelené pahorky africké ) si během svého čtyřdenního pobytu v táboře zastřílel ze SU zbraní a obědy zaléval vodkou. Byl také svědkem přepadení frankistického vlaku, zkušenost, kterou zúročil v románu Komu zvoní hrana z roku 40 ( jako své zážitky z 1.sv.v. na italské frontě v románu Sbohem armádo 1929 ).

1940 se antifašista Hemingway, žijící od roku 39 na Kubě, stal z ideologických důvodů formálním agentem NKVD s přezdívkou „Argo „ ( spis NKVD na něho vedený v MOW ), ale Kreml s ním pro jeho pasivitu nebyl spokojen, nedodával informace ani nové rekruty do NKVD výcvikových táborů.

Také US ministr financí Henry Morgenthau Jr. vyhledal Hemingwayovy služby, chtěl po něm všeobecné postřehy o čínském vedení, které US financovaly.

Jak čínští komunisté, tak čínští nacionalisté využívali Hemingwaye k předávání svého poselství US veřejnosti, zatímco Morgenthau dostával od Hemingwaye soukromé přednášky - Hemingway mu radil, aby US nefinancovaly občanskou válku v Číně, tj. aby nepodporovaly Čankajška /1887-1975/ a předaly Čínu čínským bolševikům.

Vjačeslav Molotov v 12/41 pozval Hemingwaye do MOW, aby mu předal „ velkou částku v rublech vybranou z prodeje jeho knih v SU “, ve skutečnosti, aby podstoupil výcvik agenta NKVD.

Hemingway však do MOW nikdy nepřijel, protože po bombardování Pearl Harbor US vstoupily do války, a Hemingway svůj antifašismus mohl uplatňovat ve službách své vlasti.

Protože v té době žil na Kubě, nabídl US diplomatu Robertu Joyce a jeho šéfovi velvyslanci Spruille Braden, že ve svém kubánském sídle založí pobočku US kontrašpionáže, což v 1/42 učinil – jeho placenými informátory byli mj. bývalí matadoři, baskičtí faráři, pobudové, a jeho sítˇ dostala kódové jméno Crook Factory/zhruba „ Křiváci“ ( viz stejnojmenná kniha z roku 99 od Dan Simmons ).

9.12.42 jeho špeh spatřil při pobřeží německou ponorku, za informaci mu US námořnictvo poděkovalo. Později (1947) dostal Hemingway vyznamenání za statečnost, když jako válečný dopisovatel po boku US pluk. Davida Bruce z OSS/ Office of Strategic Services, předchůdce CIA, zachránil v bojích před Paříží život dopisovateli armádního listu Stars and Stripes Andymu Rooney.

Když Hemingway „ zběhl „ od NKVD k CIA, měla jeho rodina a zejména on sérii autonehod, a v 50.letech i leteckých nehod ( dvě krátce za sebou v Africe). Auto jej přejelo již v 3/45 v LON, kde s otřesem mozku ležel v nemocnici.

1951 napsal na Kubě novelu Stařec a moře, za kterou 1954 získal Nobelovu cenu za literaturu, poté se jen utápěl v alkoholu a již nic nenapsal.

Po Castrově převratu z roku 59, Hemingway prohlásil, že s Castrem nemá problémy, že mu naopak svržení Batisty doporučil, nicméně 1960 z Kuby odjel a 1961 Castrův režim jeho vilu na Kubě znárodnil – v 7/61 Hemingway spáchal sebevraždu, stejně jako jeho otec. Oba trpěli nemocí s názvem hemochromatosis, při které tělo nemetabolizuje železo, což se projevuje fyzickou i mentální sešlostí, již nemocnému Hemingwayi tuto nemoc diagnostikovali v 1/61.

1924 se Ezra Pound odstěhoval za Mussolinim do Itálie, s jehož fašistickým režimem se ztotožnil. Ezra měl s nevkusným Mussolinim stejný vkus - k lidem přistupoval krokem tanečníka a šermoval rukama, nosil zelené kalhoty z potahu kulečníku, růžový kabát, modrou košili, kravatu, kterou mu ručně pomaloval jeho japonský přítel, mexické kuželové sombrero, a obří modrou náušnici v jednom uchu.

S Mussolinim se Pound poprvé osobně setkal až 30.1.33, když jeho partnerka Olga Rudge hrála na koncertu pro Mussoliniho a Mussolinimu jej představila, třebaže literární a novinářské služby Ezra Mussolinimu, navzdory varování „ antifašisty „ Hemingwaye, nabídl již předtím, ale Mussolini se obával, aby jako přítel Hemingwaye nebyl bolševickým agentem.

V 4/1939 Pound odjel do NYC, aby přesvědčováním prominentů ve Washingtonu zabránil vstupu US do války, tito však s ním nechtěli mluvit, proto do Říma napsal dopis, ve kterém tvrdil, že Roosevelt reprezentuje zájmy světového židovstva, a zakončil jej pozdravem Heil Hitler.

Od roku 1933 až do konce války Ezra Pound za peníze propagoval Mussoliniho fašismus v Radio Roma ( absolutističtí panovníci mohli být totalitní jen svoji povahou, k politické totalitě jim chyběl Rozhlas ), po vypuknutí války ve svém rozhlasovém programu vychvaloval i Hitlera „ jako civilizátora Ruska „ a rozpoutání války svaloval na „žido-anglosaský mezinárodní kapitalismus „.

Psal hanlivé antisemitské články pro italské listy i pro plátek Action, který vlastnil britský fašista Sir Oswald Mosley /1896-1980/, do něhož mj. napsal, že Britové jsou od Waterloo Rothschildy zotročeným národem, a že definicí evropské demokracie je „země, kterou řídí Židé“ .

Mussolini mu za nenávistné rozhlasové projevy vůči US a Rooseveltovi štědře platil.

V roce 42 Poundovi zemřel otec, jenž jej do té doby vydržoval, Pound dostal finančně na starost matku a manželku, které v 9/43 po pádu Mussoliniho musel sestěhovat do vily své milenky Olgy, proto se jejich dcera Mary ve svých 19 letech dozvěděla o otcově zákonné manželce a synovi.

Poundovy rozhlasové projevy monitoroval US Broadcast Monitoring Service na Princetonské univerzitě, v roce 43 byl Pound v nepřítomnosti obžalován z vlastizrady, na což Pound odpověděl dopisem US gen. prokurátorovi, že má právo na svobodu projevu.

3.5.45, 4 dny po smrti Mussoliniho, přišli do Poundova domu italští partyzáni, odvedli jej k výslechu a propustili, třebaže se obával, že jej popraví. 8.5.45, když BER kapituloval, se Pound a Olga vzdali US vojákům na nejbližším vojenském stanovišti.

Pound řekl US reportérovi Edu Johnston, že „ Hitler byl Johankou z Arku, světec „, zatímco Mussolini byl dle něj „ bezpáteřní šílenec „.

24.5.45 byl Pound převezen do US vojenského výslechového střediska v Pise, kde byl na 3 týdny umístěn do jedné z cel smrti, což byla řada malých ocelových cel, v noci osvětlena reflektory. Jeho klec byla ze zesílené ocele, protože panovala obava, aby nebyl fašisty osvobozen.

Po vazbě v Pise byl převezen do Janova, kde jej vyslýchal speciální pověřenec Johna Edgara Hoovera (nejdéle sloužící šéf FBI od jeho založení až do své smrti). Pound požadoval, aby směl napsat dopis prezidentu Trumanovi, ve kterém mu chtěl nabídnout pomoc při vyjednávání s Japonskem, a žádal, aby směl v rozhlase pronést poslední projev, ve kterém by doporučil mír s Japonskem, US správu Itálie, zřízení Židovského státu v Palestině a shovívavost vůči Německu. Pronést projev mu nebylo dovoleno, ale Hooverovi byl předán jeho dopis.

V US, kam byl odvezen 15.11.415, nakonec pro vlastizradu nebyl souzen, byl umístěn do psychiatrické léčebny, v níž strávil 12 let, jeho poručníkem se stala jeho podváděná manželka.

Historik Stanley Kutler v 80.letech v archívech vojenského zpravodajství našel Poundovy nemocniční záznamy, ve kterých stálo, že Pound byl narcistou, ale duševně zdráv, z čehož Kutler usoudil, že psychiatrická léčebna, v níž Pound psal básně a překládal, měla Pounda ochránit před doživotím.

Jeho stěžejní dílo, které psal celý život, sbírka všehochuti The Cantos, se obtížně čte i luští. Jsou v ní básně, elegie, eseje, paměti, satira, komparativní srovnávání od Homéra, Ovidia a Danteho přes Thomase Jeffersona a jiných.

Přátelé Pounda se jej snažili dostat na svobodu, mj. tím, že mu 1949 udělili Bollingenskou cenu za poezii – byla to poslední cena, kterou Knihovna US Kongresu směla udělit, protože cena antisemitovi Poundovi vyvolala mezi US prominenty pozdvižení.

Pound se sice veřejně antisemitismu zřekl, ale v soukromí antisemitou zůstal, odmítal mluvit s lidmi s židovskými jmény, a útočil na ty, co se jich zastávali, aby si přečetli Protokoly sionských mudrců o tom, jak Židé chtějí vládnout světu, třebaže jsou jen komickým padělkem carovy ruské tajné policie (Ochranky), která je slepila z dřívějších děl politické satiry, které se k Židům vůbec nevztahovaly ( rozcupoval je list The Times z roku 1921 ).

Byly vydány v Rusku 1903, a jejich rozšiřování finančně podporoval antisemita Henry Ford, jehož antisemitský plátek hltal Hitler, viz můj článek Henry Ford na svých pamfletech odkojil Adolfa ... - Andrea Kostlánová.

O Poundovo propuštění z léčebny usiloval i Hemingway, jenž 1954 po získání Nobelovy ceny v rozhovoru pro čas. Time Magazine řekl, že „ tento rok je vhodný pro propuštění Pounda“, a 1957 napsal dopis, v němž žádal, aby Pounda propustili, načež v rozhovoru pro Paris Review v 1/1958 Hemingway prohlásil, že je třeba osvobodit Pounda a uvěznit Kaspera ( uvězněn byl ).

Souhlasil s ním i šéf nemocnice Overholser s tím, že Pound je nevyléčitelně psychicky nemocný ( Hemingway to formuloval jinak - „ je to zatrpklý jedovatý stařec, ale má svá práva “ ), takže Pound byl na příkaz ministra spravedlnosti 1958 propuštěn .

Po propuštění odjel Pound (73) do Neapole, kde čekající italské novináře přivítal fašistickým pozdravem, a na dotaz, kdy byl z blázince propuštěn, odpověděl : “ Propuštěn jsem nebyl, byl jsem stále v Americe, která je celá blázincem “.

Z US jej doprovázela manželka, dlouholetá milenka, dcera a o 40 let mladší „ sekretářka „ Marcella Spann, jeho další milenka, která v blázinci pracovala, ale kterou jeho manželka brzy vyexpedovala zpět do US.

Po svém propuštění se přátelil s antisemitou Eustace Mullinsem, spojeným s Arijskou Ligou Ameriky, jenž 1961 napsal autobiografii This Difficult Individual, Ezra Pound.

Ještě více si uškodil přátelstvím s Johnem Kasperem, neonacistickým aktivistou Ku Klux Klanu, jenž ve svém knihkupectví s nacistickou a rasistickou literaturou prodával i Poundovu poezii.

Teprve v roce 67 (82) Pound v rozhovoru s US básníkem židovského původu Allenem Ginsberg *1955, prohlásil, že lituje, že se v životě zabýval triviálními a hloupými věcmi, ale že nejvíce lituje toho, že byl antisemitou.

Dramatik Arthur Miller/1915-2005/ o Poundovi prohlásil, že pro Ameriku byl fašistický intelektuál Pound horší než Hitler, protože znal slabosti Ameriky a této znalosti využíval ve své fašistické propagandě geniálně jako Goebbels.

Až v 80. letech se literární teoretici odvážili veřejně oddělit jeho poezii od fašistické ideologie a antisemitismu s tím, že o probíhajícím holokaustu věděly i anglosaské elity a nejen mu nezabránily, ale ještě mu napomohly.

Pound nejprve střídavě žil u manželky či u své dcery, ale trpěl čím dál většími depresemi, pochyboval sám o sobě i o své poezii, měl zdravotní komplikace, takže jej manželka zavřela do sanatoria, dožil v domě Olgy v Rapallo, která po osvobození Itálie přišla o svoji vilu v Benátkách.

V roce 65 (80) se v LON zúčastnil pohřbu svého přítele básníka Thomase S. Eliota, Pound zemřel 1972 (87), držela jej za ruku jeho celoživotní družka Olga, matka jeho dcery, která je pohřbena (1996) vedle něho.

50letý Gianlucca Casseri, fanoušek heavy metalové hudby, 13.12.11 zastřelil ve Florencii dva senegalské prodavače, zranil 3 další, na parkovišti se poté, pronásledovaný policií, ve svém autě údajně zastřelil.

Dnes již ex italský gen. konzul v Osace Mario Vattani dokonce vystupuje jako tvrdý rocker pod jménem Katanga. Na youtube jsou jeho videa s písněmi oslavující fašistickou Itálii. Jeho diplomatickou kariéru ukončil jeho koncert pro italské neofašisty v Casapound.

Gianlucca Casseri a Mario Vattani měli společný nejen fašistický rock/fasciorock, ale byli i členové skupiny Casapound ( k poctě Ezra Pounda ), neofašistické politické skupiny, která předstírá „ ochranu sociálně slabších „, a která k činu Casseriho vydala prohlášení, že se od jeho činu distancuje, ale že na svých členech nepožaduje certifikát o duševním zdraví. Jedním dechem zkritizovala i stát, že nedokáže pomoci svým „ nejslabším členům „ – neměla na mysli zavražděné Senegalce, ale jejich vraha.

„Sociální „ hnutí Casapound sídlí v Římě v šestipatrové černé budově, ulice Napoleona III 8, budova byla postavena ve 30.letech uprostřed chudinské a mnohonárodnostní africké a asijské čtvrtě s čínskými butiky. Od 12/03 je tato bývalá budova státu obsazena neofašistickými squatery v čele s Gianluca Iannone, a 20 chudými neofašistickými rodinami, které si rozdělily patra.

Hned po obsazení budovy v 12/03 squateři založili sociálně fašistické Hnutí Casapound, do roku 08 politicky příslušející k neofašistickému hnutí Tricolour Flame/ Fiamma Tricolore, obě hnutí navazují na fašisticko-nacistickou Italskou sociální republiku, třebaže oficiálně jsou v rámci svých možností politicky korektní a odsuzují rasové zákony ...

Casapound, které vede Gianluca Iannone, se hlásí ke spisovatelům, jejichž vzájemná nespojitost působí jako nelogický výběr zmateného pubertˇáka.

Hnutí se hlásí k autoru slavného italského komiksu Corto Maltese Hugo Prattovi, pocházejícího z převelice kosmopolitní rodiny ( otec poloItalpoloBrit, voják z povolání, byl zatčen Brity v Habeši ve službách Mussoliniho, 1942 zemřel v lágru pro válečné zajatce, matka poloŽidovka s tureckou matkou ), k básníkovi a dramatikovi Filippo Tommaso Marinetti, zakladateli futurismu, obdivovateli Mussoliniho.

Ve svém ústředí mají dále namalované portréty Che Guevary ( viz můj článek Che Guevara, Robespierre Castrovy revoluce - Andrea Kostlánová), velitele Masúda ( zavražděn 9.9.01, 2 dny před 9/11, viz mé články o 9/11 ), jenž v Afghánistánu bojoval proti Rusům a talibancům, a Johna Ronalda Reuela Tolkiena, britského univerzitního profesora anglického jazyka a literatury, vášnivého filologa, autora Pána prstenů a Hobita, spořádaného katolíka.

Ultrapravicové hnutí Casapound odkazuje i na spisovatele Knuta Hamsuna (viz výše), Luigi Pirandella ( Pirandello byl velký cynik, není jasné, zda si z Mussoliniho dělal blázny, v každém případě mu Mussolini přispíval na divadlo ), Jacka Kerouac, US spisovatele francouzsko-kanadského původu, kterému z depresí a přecitlivosti pomáhal zenbuddhismus. Román Na cestě (57), manifest poválečné beatnické generace ( beatnici odmítli konzumní způsob života, vysmívali se bohatství i kariéře ), jej finančně zajistil, ale jeho alkoholismus se zhoršil, 1969 se upil k smrti (47).

Kerouac psal naprosto spontánně a upřímně, neobtěžoval se formou, proto jej nechtěli vydávat. Spisovatel John Clellon Holmes stísněnost z jeho románů vyjádřil slovy: " Kerouac svou čtyřicítku o mnoho nepřežije „.

Je šokující vidět na zdi ústředí hnutí Casapound vedle Kerouca portrét Léona Degrelle /1906-1994/, belgického kolaboranta s nacisty, sloužícího v řadách Waffen-SS, v nichž dosáhl hodnosti SS-Standartenführer der Reserve/plukovník v záloze.

Degrell byl zakladatelem rexismu - Rexistická strana (Rex), vedená Degrellem, svůj název odvozovala od tehdejších katolických novin a vydavatelství Christus Rex /Kristus Král, ve kterých Degrelle jako novinář působil. Rexisté , inspirovaní italským fašismem a španělským falangismem, požadovali vytvoření sociálně spravedlivého stavovského monarchistického státu, jenž by se opíral o katolickou církev. Degrellovi se po válce podařilo uprchnout do frankistického Španělska, kde dožil.

Casapound se dále hlásí k francouzskému fašistovi a kolaborantovi spisovateli Robertu Brasillachovi, popravenému v 2/45.

Autor: Andrea Kostlánová | úterý 20.2.2018 21:19 | karma článku: 11.46 | přečteno: 604x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

1968 a falšování historie ze strany Putinova Ruska

Politicky nejistý rok 1968 provázelo mnoho záhadných sebevražd a úmrtí, likvidovali se zejména poslední svědci v souvislosti s vraždou Jana Masaryka ( 10.3.48 v den, kdy se poprvé měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda ),

12.9.2018 v 15:12 | Karma článku: 17.64 | Přečteno: 642 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Šejna a válečné zločiny čsl. komunistů

V 2/68 byl zatčen pro podezření z „hospodářské“ kriminality Šejnův spolupracovník politický gen. Miroslav Mamula /1921-1995/, vedoucího 8. oddělení ÚV na ministerstvu obrany, jenž měl se Šejnou plánovat vojenský puč na podporu

10.9.2018 v 14:35 | Karma článku: 18.59 | Přečteno: 1240 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Prchlík proti ruským generálům a celé Varšavské smlouvě

Klíčovým spojencem Kremlu v boji proti Západu bylo do roku 68 Československo/CZ, jehož nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím byl uranový průmysl pod kontrolou Kremlu, Praha ani nevěděla, kolik uranu její političtí vězni holýma

10.9.2018 v 4:45 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 638 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Okupace Československa byla připravena již v červnu 1967 I.

Koncem 50.let měl již Kreml pod svoji kontrolou důkladně integrované jednotky svých satelitních států, období konzultací mezi Kremlem a jeho satelitními loutkami bylo nahrazeno jednotným sovětským/SU vojenským velením.

7.9.2018 v 10:49 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 724 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jan Bartošek

Čelíme novým hrozbám a musíme na ně umět reagovat

Tisíc policistů posílí řady policie tak, jak to před několika týdny schválila vláda. Šest stovek rozšíří řady základní služby, zhruba 150 dalších čeká boj s kyberkriminalitou, terorismem, extremismem nebo finanční kriminalitou.

14.11.2018 v 22:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 82 | Diskuse

Karel Trčálek

Andrej Babiš nesmí odstoupit! Nesmí! Nesmí! Je to puč! Puč Palermo!

„Babiš nesmí odstoupit! Nesmí! Nesmí!“ hřímám jako bolševici v padesátých letech, ale, naštěstí, v obráceném gardu

14.11.2018 v 18:56 | Karma článku: 21.40 | Přečteno: 955 | Diskuse

Jan Ziegler

Izrael se pouze brání teroristům z Hamásu

Židovský stát není tím, kdo provokuje násilí v pásmu Gazy. Tím jsou fanatičtí muslimové, kteří tam zapalují pneumatiky, využívají dětí jako živých štítů při útocích na vojáky IDF a odstřelují izraelské území.

14.11.2018 v 18:36 | Karma článku: 24.98 | Přečteno: 428 | Diskuse

Karel Trčálek

Povedená štvanice na lidskou hyenu

Mně se štvanice libí. Člověk se při nich nádherně odreaguje, vyčistí hlavu, jak se říká. A taky občas, což je v mém případě obzvláště důležité, vytáhne paty z té své čajovny, kde sedí a čučí do magoráku

14.11.2018 v 17:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 704 | Diskuse

Zdeněk Macura

Nechte toho Babiše na pokoji aneb neřešme tolik dávnou minulost

Vážení přátelé, jsem znechucen a to velmi, jak se neskutečně řeší, že Babiš někde něco, před deseti lety nebo třiceti lety. Mě to vůbec nezajímá. Mě zajímá, co dělá teď .

14.11.2018 v 15:23 | Karma článku: 36.66 | Přečteno: 1590 | Diskuse
Počet článků 974 Celková karma 16.42 Průměrná čtenost 1386

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz