Mussolini nebyl antisemita, ani papež Pius XII

21. 02. 2018 11:32:19
12.3.38 Mussolini, ekonomicky na dně, neprotestoval proti anšlusu Rakouska ( stejně jako nikdo jiný ), a v 7/1938 na nátlak Berlína začal v Itálii k obnově elánu své povadlé diktatury zavádět protižidovské zákony, které

z 50.000 Židů učinily podrasu párijů ( neplatily pro členy Fašistické strany, pro válečné veterány, a pro ty, kteří si své vyjmutí z nich zaplatili ).

Židé naturalizovaní po roce 1919 byli zbaveni italského občanství, a spolu s nenaturalizovanými Židy museli do 6 měsíců opustit Itálii.

Mussolini však Židy nijak razantně ani ve větší míře ( do 9/43, kdy již nevládli fašisté, ale nacisté ) nepronásledoval, Mussoliniho protižidovské zákony byly namířeny proti levicovým židovským intelektuálům, kteří jej kritizovali ( o zaměstnání a funkce přišli převážně intelektuálové, propuštěn byl každý devátý univerzitní profesor židovského původu ).

Židé nesměli zastávat funkce v bankách, v pojištˇovnách, v justici, nesměli řídit podniky, v nichž bylo nad 100 zaměstnanců, byly zakázány smíšené sňatky. Jména ulic byla dejudeizována, židovská jména zmizela z telefonních seznamů, a nesměla být zveřejňována rodinná oznámení o úmrtí/narození/zasnoubení ani na zdech ani v novinových rubrikách.

Král Viktor Emmanuel III s protižidovskými zákony nesouhlasil, ale podepsal je. Veřejně neprotestovat proti protižidovským zákonům byl donucen i papež Pius XI ( neprotestoval téměř nikdo, na druhé straně také protižidovské projevy a články provozovala a vyráběla jen malá protižidovská lobby ), jenž v 3/37 odsoudil nacistický rasismus v papežské encyklice Mit brennender Sorge/S palčivým znepokojením (jeden z mála oficiálních dokumentů Svatého stolce, který byl v originálu vyhotoven v němčině), která se zabývala osudem církví v nacistickém Německu , a třebaže nacismus přímo nejmenovala, ostře odsoudila jeho filozofické základy – rasismus a nacionalismus. Souběžně s touto encyklikou byla vydána encyklika Divini redemptoris, odsuzující komunismus.

Z obavy, že nacisté znemožní její distribuci a čtení, nebyla encyklika předem ohlášena, a po tajném vytištění a distribuci byla na květnou neděli 21.3.1937 čtena v německých kostelích.

Nacistická vláda ji označila za útok proti Německu, a 28.5.37 Goebbels na adresu Svatého stolce vyslovil „poslední varování“, a označil jej za nepřátelskou mocnost ( Italský historik Emilio Gentile napsal knihu „Proti Císaři/Contro Cesare, aneb křestˇanství v totalitních režimech bolševismu, fašismu a nacismu v meziválečném období“, jak tito diktátoři církev zneužili k podrobení si jejích oveček, poté ji zahnali do ilegality a zavedli „ politické náboženství Strany „, třebaže za vlády Lenina, jenž byl povýšen na Boha, se Vatikán domníval, že mu bolševická revoluce pomůže získat v Rusku vliv na úkor potlačeného pravoslaví.

Jeho naděje pohasly poté, co se vlády v Rusku zmocnil Stalin, jenž ve své totalitní bolševické ústavě z roku 29 s křestˇanstvím definitivně skoncoval.

Ateista Putin od svého „ znovuzvolení „ v roce 04 si najal náboženského poradce/svého záhadného zpovědníka Tichonova, a začal teatrálně chodit do kostela, když předtím v letech 00-04 antiputinovští představitelé církve jeden po druhém „ vymřeli „, a v Rusku byla znovu nastolena KGB/FSB církev.

To samé, co Putin, učinil Mussolini, papež Pius XI o něm prohlásil, že je „ nejokázalejším neokonvertitou z řad extrémistické levice „.

Přesto v předvečer podepsání lateránských dohod 1929 Mussoliniho fašistický režim vystupňoval svoji agresivitu vůči křestˇanům, taktéž antifašisté, kteří odmítli lateránské dohody jako divinizaci fašistického režimu.

Nacisté ve své neopohanské ofenzívě z 30.let z Ježíše učinili Teutona, Árijce a antisemitu.

Někteří církevní představitelé kolaborovali za slib „ sociálního pořádku „, jiní, např. německý katolický filozof Anthon Hilckman/1900-1970/ a švýcarský protestant Karl Barth/1886-1968/ jakoukoliv kolaboraci a politizaci náboženství odsoudili.

Hilckman varoval, že nacismus není jen politické hnutí, ale totalitní filozofie, „ nenáboženské náboženství/politické náboženství „ , které má vytěsnit křestˇanskou ideologii ( Barth prosazoval dialektickou teologii, kritizoval lidskou snahu „ dostat se k Bohu „ s tím, že lidem přísluší jen pasívní víra, že Bůh ve své lásce sestoupí k lidem sám).

Papež Pius XI /1857-1939/ zemřel 10.2.39, den předtím, kdy měl 11.10.39 ve svém projevu k 10.výročí uzavření lateránských dohod s Mussolinim odsoudit totalitní režimy.

Nastoupil po něm Pius XII /1876-1957/, bývalý papežský nuncius v PL, kterého Pius XI za svého nástupce prosazoval, třebaže s ním měl konflikty ohledně svého přímého veřejného odsouzení fašismu, nacismu a antisemitismu.

Dle historičky z římské univerzity La Sapienza Emmy Fattorini, Pius XII veškeré kopie jeho projevu, které měly být předány biskupům, zničil, ani jedna se nedostala na veřejnost ( archívy Vatikánu zdaleka nejsou pro badatele lehce přístupné ).

Deník italského episkopátu L ́Avvenire její závěry označil za unáhlené, a novinář Andrea Tornielli, autor biografie Pia XII z roku 07, prohlásil, že oba se nacismu postavili, ale přeli se ohledně formy, protože Pacelli, aby uchránil Vatikán před napadením ze strany Berlína/BER, prosazoval nikoliv frontální útoky proti BER, ale diplomatické kroky.

Pius XII byl SU propagandou očerňován, že v rámci své „oficiální neutrality „ veřejně mlčel k pronásledování Židů. Pius XII., bez armády v choulostivé situaci, kdy Vatikán mohl být kdykoliv obsazen, však zvolil jen jinou cestu.

Papež Pius XII ještě jako Eugenio Pacelli byl v roce 1917 vyslán jako papežský vyslanec/nuncius do Bavorska, a o 3 roky později byl jmenován nunciem pro celé Německo.

Již v 11/1923 označil ve zprávě pro vatikánský státní sekretariát NSDAP jako „antikatolické hnutí“. O půl roku později psal o „vulgární a brutální kampani“ vůči katolíkům a Židům. Během Pacelliho působení v Německu odsoudilo 25.3.28 vatikánské Svaté oficium rasistické učení jako odporující Bohu.

Po tzv. křišťálové noci v 11/1938 ještě jako kardinál státní sekretář Pacelli vyzval biskupy celého světa, aby pomohli německým pokřtěným Židům prchajícím z Říše, a jako papež pomohl svou přímluvou u mnichovského kardinála von Falulhabera, takže se mu podařilo získat 3000 brazilských víz pro německé pokřtěné Židy.

Němci si byli jeho postojů dobře vědomi, a když byl Pacelli v 2/1939 zvolen papežem, na protest proti jeho zvolení na papežskou korunovační slavnost nevyslali žádnou politickou osobnost, BER byl zastoupen jen jedním diplomatem.

Ještě jako kardinál byl Pacelli vatikánským státním sekretářem/ministrem zahraničí v době, kdy papež Pius XI. vydal encykliku Mit brennender Sorge, odsuzující německý nacismus.

Joseph Goebbels si zapsal do svého deníku: „Politický papež, rafinovaný a bojovný. Pozor na něj!“ (Kdyby mu někdo řekl, že Pius XII. bude za čtvrt století nazýván „Hitlerův papež“, zíral by s otevřenými ústy ) ...

Obavy nacistů se brzy potvrdily. Již ve své první encyklice, nazvané Summi pontificatus z 20.10.39 Pius XII. varoval před „teoriemi, které popírají jednotu lidského pokolení „, odůvodňují nadřazenost jedné rasy nad jinými, a před „zbožštěním státu“ /totalitou. V Německu bylo šíření encykliky zakázáno, Hitlerjugend dostala za úkol shromáždit a spálit všechny výtisky.

Nuncius Giuseppe Roncalli (pozdější papež Jan XXIII.) předal na pokyn Pia XII. židovským rabínům tisíce nevyplněných potvrzení o křtu, aby s pomocí falešných dokladů mohli zachránit co nejvíc Židů.

V létě 1942 protestoval Pius XII. u francouzské vlády ve Vichy proti masovým deportacím Židů, v 7/42 připravovala SS deportaci Židů i z obsazeného Nizozemska. Židovský historik Leon Poliakov dokládá, jak v obsazené Francii byly katolickou církví zachráněny životy deseti tisíců Židů.

Nacisté se s vedením NL protestantských církví a s katolickými biskupy pokusili dohodnout, že když deportace přejdou mlčením, nebudou deportováni pokřtění Židé. Zatímco protestanté nabídku přijali, katolický arcibiskup v Utrechtu sepsal jménem nizozemského episkopátu pastýřský list, deportace tvrdě odsuzující, který byl předčítán ve všech kostelech.

Rozzuření nacisté v celém NL okamžitě pozatýkali i pokřtěné Židy, včetně těch, kteří do NL uprchli z Říše, a deportovali je do vyhlazovacích táborů.

Pius XII. byl tímto výsledkem protestu proti deportacím otřesen - pochopil, že protesty nemají význam, a začal podporovat podzemní církevní odboj – mj. v roce 68 maďarský historik Jeno Levai vydal publikaci s názvem Maďarští Židé a papežství : Papež Pius XII. nemlčel – zprávy, dokumenty a poznámky z církevních a státních archivů. Shromáždil dokumenty o tom, jak v celkem 32 budapešťských klášterech byli ukrýváni pokřtění i nepokřtění Židé.

Nacisté 11. 11.43 obsadili Řím a vyhlásili v něm výjimečný stav, hrozilo, že bude obsazen i Vatikán - papež se stal Hitlerovým rukojmím.

Dva dny před obsazením Říma byl nejvyšší velitel SS v Itálii SS-Obergruppenführer Karl Wolf povolán do Hitlerova hlavního stanu „Wolfsschanze“. Jen Wolfova námitka, že italský lid bude svého papeže bránit všemi prostředky, odradila Hitlera od záměru Vatikán obsadit a zmocnit se jeho uměleckých sbírek a archivů.

Přesto, když 16. 11.43 v časných ranních hodinách příslušníci SS vtrhli do židovského ghetta na břehu řeky Tibery, papež si k sobě povolal německého vyslance u Svatého stolce Ernsta von Weizsäckera, a vydal odvážný příkaz otevřít brány klášterů, kněžských seminářů, far, hospiců a také brány Vatikánu i svého sídla v Castel Gandolfo, a poskytnout Židům církevní azyl ve všech dostupných církevních budovách – šlo o 155 objektů.

4447 Židů z Říma mohlo tak přečkat 9 měsíců, po které byl Řím nacisty obsazen (dalších 1600 Židů se ukrývalo u organizace pro pomoc židovským emigrantům Delasem, kterou tajně financoval Vatikán ).

Jeho neveřejné diplomatické aktivity a jím iniciovaná a podporovaná „podzemní činnost“ církve zachránila před smrtí tisíce římských Židů, mj. v v 10/43 dosáhl osobní intervencí u velitele německých vojsk v Římě propuštění 245 Židů, kteří byli nacisty pozatýkáni při razii v římském ghettu.

Těchto intervencí do 4.6.44, kdy byl Řím osvobozen, uskutečnil nejméně 198. Židovský historik Emile Pinchas Lapide konstatuje, že „Pius XII., Svatý stolec, vatikánské nunciatury a celá katolická církev zachránily 700 000 až 850 000 Židů “.

Když Pius XII. zemřel, napsala izraelská ministryně zahraničí Golda Meirová, že „statisíce Židů vděčí za své přežití zásahům tohoto papeže“.

Historik Michael Hesemann cituje svědectví vrchního římského rabína Izraele Zolliho: „Svatý otec poslal biskupům dopisy s příkazem otevřít klauzury mužských i ženských řádů, aby se mohly Židům stát útočištěm, sám Zolli našel útočiště ve Vatikánu, a z vděčnosti v roce 45 konvertoval ke katolické církvi, při křtu přijal jméno Eugenio – z vděčnosti k papeži Piovi XII.

Židovský historik a rabín David G. Dahlin navrhl v 2/01, aby byl papeži Piovi XII. udělen čestný titul „Spravedlivý mezi národy“, a v roce 05 vydal knihu The Myth of Hitler's Pope/Mýtus o Hitlerově papeži.

Píše v ní: „Levicová elita zneužila tragédie židovského národa pro své útoky vůči papežství a katolické víře „, což bylo potvrzeno 25.1.07, když NYC National Review zveřejnil příspěvek Iona Mihaia Pacepy, bývalého generála rumunské tajné služby Securitate, nejvýše postaveného příslušníka tajných služeb, jenž přeběhl.

Do roku 78 byl i osobním poradcem prezidenta Nicolae Ceaușesca, zástupcem šéfa rumunské zahraniční tajné služby a státním sekretářem ministerstva vnitra. Po svém útěku získal azyl v US a spolupracoval s US tajnými službami.

V roce 07 zveřejnil informace o své účasti na KGB operaci nazvané „Židle 12“, která byla počátkem 60. let minulého století spuštěna na pokyn tehdejšího Nikity Chruščova s cílem zdiskreditovat Pia XII., a s ním celou katolickou církev.

KGB se obrátila na rumunské tajné služby, protože tyto měly četné kontakty ve Vatikánu. Ze stovek dokumentů, které jeho lidé ve vatikánských archivech tajně ofotili (Pacepa zdůrazňuje, že v dokumentech nebylo nic, co by papeže kompromitovalo), vyrobila KGB čtyřicetistránkovou dezinformační dokumentaci, která doprovázela divadelní hru Náměstek o tom, jak byl. Pius XII. bezskrupulózní člověk, který mlčel ke zlu, jen aby zachránil bohatství Vatikánu.

Inscenace dramatu Náměstek měla premiéru v roce 63 v západním Berlíně, jako její autor vystupoval dosud neznámý Němec Rolf Hochhut, jenž tvrdil, že materiály získal během svého pobytu v Římě.

Spojitost s Kremlem prozrazoval jen producent – komunista Erwin Piscator, jenž se před časem vrátil z Moskvy.

Pacepa vypráví o svém rozhovoru s tehdejším šéfem KGB v 70.letech - s Jurijem Andropovem, jenž shrnul úspěch celé akce jednoduše: „Lidé raději uvěří ve špínu než ve svatost.“

V roce 49 Pius XII stvrdil dekret svatého oficia, který exkomunikoval z katolické církve členy komunistických stran a vyhlašoval automatickou exkomunikaci každého, kdo do takových stran vstoupí nebo je bude podporovat.

Poté, co Itálie v 6/40 vstoupila na straně Hitlera do války, byli prominentní Židé, podezřelí z nepřátelství k režimu, maximálně zavíráni do domácího vězení – deportováni (9.000 z nich ) do vyhlazovacích táborů byli, až když nacisté po kapitulaci Itálie obsadili v 9/43 severní a střední Itálii. Tehdy deportace Židů nařídil dekretem z 1.12.43 italský ministr vnitra Buffarini Guidi, zastřelen po soudu partyzány v 7/45 ( v 10/45 byl po soudu zastřelen Pierre Laval ).

Existovaly i výjimky, v Terstu, kde žila 3. největší italská židovská komunita, docházelo po vyhlášení protižidovských zákonů k útokům fašistických komand ve spolupráci s místními gangy proti Židům a jejich majetku, v 7/42 jimi byla vypálena zdejší synagoga.

V porovnání s Francií, byla Italy okupovaná zóna (Nice) od 11/42 -9/43 pro Židy „ rájem „, Italové je nacistům ( do pádu Mussoliniho režimu ) nevydávali, stejně tak v Řecku a v YU.

Mussolini nazval antisemitismus stupidním, byl naopak filosemitský, ve Fašistické straně bylo 20% Židů a většina Mussoliniho spolupracovníků byla židovského původu, např. šéf Italské fašistické mládeže, šéf fašistické policie byl nejen Židem, ale i šéfem Židovské náboženské obce. Vysoká rabínská škola byla fakultou státní univerzity. V osobních dokumentech však všichni Židé povinně uváděli národnost italskou, dle Mussoliniho sloganu „ jeden národ v jednom státě „ .

Obchodní značku „Mussolini„ vypracovala Židovka Margherita Salfati /1880-1961/, která byla jednou z jeho četných dlouhodobých milenek. Novinářka Margharita Salfati založila k podpoře svého milence a šéfa umělecké hnutí Novecento, oddané Mussolinimu a fašismu, a stala se Mussoliniho mediální poradkyní. V této funkci napsala jeho první autobiografii, vyzdvihující jeho sen o nové velké Itálii. Po vyhlášení protižidovských zákonů emigrovala do Argentiny, do Itálie se vrátila 1945, její sestra Nella zahynula v Osvětimi.

V 9/1938 Mussolini ochotně zprostředkoval setkání 4 velmocí v Mnichově (UK, F, Německo a Itálie), a podílel se tak na mnichovské dohodě, která přiměla ČSR odstoupit Hitlerovi pohraničí s německou menšinou (Sudety).

15.3.39 Wehrmacht dorazil do Prahy a obsadil zbytek ČSR, vznikl Protektorát Čechy a Morava ( předlohou byla protektorátní smlouva mezi Tuniskem a Francií z roku 1883, české prameny nesprávně uvádějí rok 1881, kdy bylo Tunisko Francií obsazeno, viz také můj článek F. D. Roosevelt a spojenecký protektorát ve Francii - Militaria ... ) s loutkovou vládou a prezidentem, a loutkový Slovenský stát, vyhlášený na nátlak Hitlera.

Admirál Horthy ( viz také můj článek Maršál Pilsudský nebyl fašista,Hitler naposledy v ... - Andrea Kostlánová ), přezdívaný „ madˇarský Pétain „., regent Madˇarského království v letech 1920 - 10/1944, odstraněn do domácího vězení Hitlerem, zemřel 1957 v Portugalsku u „diktátora“ Salazara, původně univerzitního profesora, jenž nestál o politické posty. Ostatky admirála Horthyho z Portugalska repatrioval první postkomunistický premiér Jozsef Antall.

Horthy na Hitlerovo naléhání vojenskou účast Maďarska při realizaci plánu napadení ČSR/„Fall Grün“ v 8/39 přislíbil, ale Mnichovská dohoda umožnila zábor pohraničních území ČSR bez armády (Maďarsko na základě první vídeňské arbitráže ze 2.11.38 obsadilo část jižního a východního Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi, v listopadu 38 po změně čsl. ústavy přejmenované na autonomní Karpatskou Ukrajinu, kde podle sčítání lidu žilo zhruba 59% etnických Maďarů.)

V 3/39 Hitler vyzval Horthyho k účasti na dalším dělení ČSR. Horthy v dopise ze 13. 3.39 Hitlerovi odpověděl, že do ČSR vpadne s dychtivým nadšením, a že již rozdal instrukce – 16.3.39 vyvolá pohraniční incident, poté bude následovat velký úder. Svůj dopis zakončil slovy: „ Vaše Excelence se může spolehnout na moji neotřesitelnou věčnou vděčnost.“ (Trianonská mírová smlouva z 1920 stanovila madˇarské hranice, kterými Madˇarsko přišlo o 70% území z dob Rakouska-Uherska ).

„Velký úder“ se neuskutečnil, protože i zbytek ČSR Hitler rozdělil bez nasazení armády. Po vyhlášení Slovenského státu 14.3.39 (fakticky vynuceném Hitlerem) a obsazení českých zemí druhý den, Horthy anektoval zbytek Karpatské Ukrajiny. Maďarské vojsko navíc 23.3.39 v době, kdy již byla uzavřena německo-slovenská Ochranná smlouva z 18.3.39, podle které Německá říše „přebírá ochranu nad politickou nezávislostí Slovenského státu a nad nedotknutelností jeho území“, vtrhlo i na východní Slovensko, a 24.3.39. maďarské letectvo bombardovalo hluboko v slovenském vnitrozemí letiště u Spišské Nové Vsi.

Incident skončil 24. 3.39 příměřím a 4. 4.39 slovensko-maďarskou dohodou, podle které ztratilo Slovensko celý Sobranecký okres. Hitler přitom Slovensku během incidentu s Maďarskem neposkytl diplomatickou ani vojenskou pomoc.

Horthy a Pétain byli vojáci, politikou pohrdali, a nabízené politické funkce přijali jen z důvodu „ záchrany vlasti „.

Horthy funkci regenta 1920 přijal z důvodu, aby zemi ochránil před bolševiky ( 1919 bolševická Madˇarská republika rad v čele byl Žid Béla Kun – ze 43 jejích komisařů bylo 36 židovského původu, Kun byl Stalinem zavražděn 29.8.38 v rámci vyhlazování funkcionářů Kominterny ).

Horthy přešel protibolševický teror svých zastánců, ale jeho prvním gestem, které ve funkci Regenta učinil, bylo přijetí představitelů židovské komunity, a třebaže podepsal zákon, dle kterého mohly univerzity odmítnout židovské studenty z důvodu numerus clausus ( plných počtů , odmítnutí většinou vystudovali na kalvínské univerzitě v sedmihradské Kluži), kdy se autoři zákona obávali, že Židé, obecně s vyšší průměrnou inteligencí než neŽidé, vytlačí z univerzit nežidovské studenty ( obecně s nižší inteligencí ), s židovskými bankéři a průmyslníky, kteří Madˇarsku zajištˇovali průmyslový rozvoj, vycházel velmi dobře.

Horthy i Pétain tvrdili, že formální spolupráce s Hitlerem je menším zlem, než kdyby jejich národ musel projít nacistickou okupací, ani Horthy ani Pétain před ní ale národ neuchránili ( Horthyho premiér Pál Teleki v letech 39-41 spáchal v 4/41 sebevraždu na protest proti nucenému vstupu Madˇarska do války proti YU ).

Neochránili ani své Židy, vyhlásili protižidovské zákony pod tlakem Hitlera ( Horthy již 1939 dle představ „ vlk se nažere a koza zůstane celá „) , ale na rozdíl od římskokatolického kněze Jozefa Tisa své Židy Hitlerovi nenabízeli ( jediný Slovenský „stát“ za deportaci svých Židů Hitlerovi z vděčnosti ještě zaplatil ).

Horthy, dokud byl u moci, odmítal madˇarské Židy deportovat jako celek, proto byl u Hitlera ve velké neoblibě, třebaže i za jeho režimu došlo k některým excesům ( v roce 41 deportace 20.000 Židů bez státního občanství/apatrides do Haliče, + masakr Židů a Srbů, kterou madˇarská armáda spáchala v provincii Bacska, na jí okupovaném území).

Po odstranění Horthyho a okupaci Madˇarska ze strany Wehrmachtu v 3/44, přijela do Madˇarska speciální nacistická jednotka pro deportace madˇarských Židů do Osvětimi, která do organizování deportací zapojila madˇarské četnictvo a policii ( jako všude jinde na nacisty okupovaných územích ). Admirál Horthy přesto ještě zachránil většinu budapeštˇských Židů, když počátkem léta 44 vydal příkaz k zastavení jejich deportací.

15.10.44 byla Horthyho vláda pučem režírovaným z BER svržena (Horthy byl zatčen a internován v Německu ), a byla nastolena vláda pronacistické Strany Šípových křížů, která madˇarské Židy do Osvětimi deportovala.

Horthy ( zemřel 1957 ve věku 89 let v Portugalsku ) i Pétain ( zemřel ve vězení 1951/95 let ) se vyhnuli norimberskému procesu, Pétain byl odsouzen k trestu smrti, CHDG mu trest smrti pro jeho vysoký věk změnil na doživotí ( na vysoký věk od roku 43 zcela již senilního Háchy nebral ohled nikdo, zemřel za nevyjasněných okolností po svém zatčení 13.5.45 z příkazu bolševického ministerstva vnitra, které jej nechalo převézt z lánského zámku do vězeňské „nemocnice“ na Pankráci, ve skutečnosti ležel ve výkalech na slámě na chodbě, kde na něho močili dozorci - i jeho pohřeb byl tajný, stejně jako kauza parašutistů ).

Horthy pocházel z nižší šlechtické rodiny vyznávající kalvinismus, Pétain, Pilsudský a Salazar byli bigotními katolíky, všichni vyznávali tradiční konzervativní hodnoty – úcta k půdě předků, křestˇanství.

Pétain, na rozdíl od Horthyho, měl ještě aureolu vítěze od Verdunu. Horthy byl pobočníkem císaře Františka Josefa, jenž byl pro něj celoživotním vzorem pracovitosti a disciplinovanosti.

Císař František Josef I. /1830-1916/rodu Habsbursko-lotrinského po dobu 68 let mj. císař rakouský, král český a uherský, zajištˇoval v rámci habsburské tradice ochranu Židům ( čímž byl antisemitismus admirálu Horthymu zcela cizí ), proto 3x vetoval volbu za vídeňského starostu antisemitského tribuna Karla Luegera - byl jmenován až poté, co v 3x nařízených opakovaných volbách Lueger vždy zvítězil, funkci starosty Vídně poté zastával až do své smrti ( jeho antisemitské názory ( a názory Henryho Forda ) silně ovlivnily Adolfa Hitlera, jenž v době Luegerova starostování ve Vídni žil ). Lueger v roce 1893 založil Křestˇansko-sociální stranu a Budapeštˇnazýval Judapest.

Admirál Horthy, maršál Pilsudský a portugalský univerzitní prof. Salazar byli vlastenci a antibolševici, jen Mussolini a Hitler byli šašci, kterým šlo jen o osobní moc a exhibicionismus.

Situace pro Židy se podstatně změnila po svržení Mussoliniho Velkou fašistickou radou v 7/43, kdy nacisté obsadili území severní Itálie, každou noc prováděli razie na nádražích, hlavní dopravní tepně odboje, zejména odváděli mladé muže ve věku branců.

Chorvatka Dasa Drndic *1946 ve své knize Sonnenschein z roku 07 popisuje skutečný příběh Haye Tedeschi židovského původu, která se narodila v Gorizia (italsky), v Görzu (rak.) či v Gorica (slovinsky). ̈

V 9/43 se italská Gorizia s oblastí Terstu stala provincií nacistického Německa/Adriatisches Küstenland se správním střediskem Terst, třebaže oficiálně byl Terst součástí Mussoliniho Italské sociální republiky pod nacistickou okupací. Již před okupací se Mussoliniho fašisté snažili vymazat z města jakékoliv památky připomínající slovinskou kulturu, mj. podpálili slovinský Palác kultury, jména všech ulic poitalštili.

V Terstu vládl nacista Friedrich Rainer, jenž na jeho předměstí v 4/44 vybudoval jediný italský koncentrační tábor s krematoriem v továrně Risiera di San Sabba, v němž zamřelo zhruba 5.000 Jihoslovanů, italských antifašistů a Židů ( proces se dvěma odpovědnými nacisty se konal až 1976).

V létě 44 se v továrně, kde pracovala, seznámila s Untersturmführerem Kurtem Franzem, a otěhotněla. Že byl Kurt Franz ex velitel vyhlazovacího táboru Treblinka, a jeho oblíbenou zábavou bylo nechat trhat vězně svojí smečkou psů, se dozvěděla až po válce.

13.4.45 byl v Terstu unesen její pětiměsíční syn Antonio. Později přes Ústřední úřad pro vyšetřování v Ludwigsburgu zjistila, že její syn byl unesen do jedné z SS porodnic a jeslí programu z roku 35 Lebensborn/zhruba „ Fontány života „ , kde byly shromaždˇovány děti, které se měly stát árijskými symboly ( Franz byl světlovlasý hezoun s modrýma očima, dodavatelé spermatu byli zpočátku výlučně příslušníci SS jednotek, mj. členové Hitlerovy osobní gardy, např. člen s imatrikulačním číslem SS35133 ) v rámci programování „ vývoje čisté árijské rasy „, která měla zalidnit rozsáhlá Třetí říší okupovaná území.

Systém Himmlerových SS porodnic byl gigantický, všechny byly vybaveny nejmodernějším lékařským vybavením a přepychovým interiérem, desítky jich byly v Německu, většinou v luxusních hotelích, v Norsku, Dánsku, Nizozemí, v Belgii, jedna jediná, zřízená 1943, byla ve Francii v zámečku u vesnice Lamorlaye v lese Chantilly, který před válkou patřil rodině Meunier (čokoládovny), ve které 23 žen porodilo 29 dětí.

V Čechách byla SS Himmlerova porodnice na zámku Veltrusy ( když již v roce 44 bylo německých poskytovatelů spermatu z řad příslušníků SS nedostatek, dostávali „povolávací“ rozkazy i muži z Protektorátu, aby přišli oplodnit dobrovolnice (nejčastěji mladé nacistky ) či nedobrovolnice zavlečené sem z okupovaných území nordického vzhledu, zejména Polky, které děti jen odrodily, načež jim byly odebrány, oficiálně patřily Hitlerovi. Za stejným účelem byly malé děti nordického typu kradeny na okupovaných územích, zejm. v Polsku a v Bělorusku.

Dopisy mužům, kteří se měli zhostit oplodňovací úlohy za nedostatkové sperma příslušníků SS, rozesílal Úřad pro udržení rasy, oddělení pro rodinné přírůstky.

Nenápadná výzva z roku 1944 vypadala asi takto : " Panu Adolfu Junákovi Týká se : Zabezpečení jednotlivých mužských sil pro zvláštní úkoly. "Jelikož v důsledku nedostatku mužů vychází mnoho paní a dívek na licho, přichází na všechny muže povinnost o tyto paní a dívky se postarat, aby tím byl zvýšen populační přírůstek. Vy, pane, máte po lékařské prohlídce převzít tento nesnadný úkol příkladným vyplněním. Vaší manželce z plnění této čestné povinnosti nepřináleží právo na rozvod. Bližší informace obdržíte co nejdříve. K převzetí tohoto úkolu také obdržíte zvláštní příděl na týden - 2.000 gramů chleba,250 g slaniny,250 g másla, 18 vajec a 100 cigaret. Pakliže nemůžete tuto čestnou povinnost převzít, oznamte nám to do 14 dnů, zároveň s uvedením náhradníka, a podáním nejméně od tří lékařů podepsaného potvrzení vaší neschopnosti vykonat shora uvedený čestný úkol. Jestliže jste naopak ochoten tento úkol plnit opakovaně, budete jmenován krycím agentem a zvláštní příděl na týden vám bude navýšen " ...

Za 10 let života Himmlerova programu se v porodnicích SS narodily tisíce dětí, viz kniha Lebensborn, la fabrique des enfants parfaits /továrna na dokonalé děti Borise Thiolay z roku 2012.Tyto děti byly od jara 45 vesměs ponechány svému osudu, např. 3.5.45 US vojáci v obřím domu v bavorském Steinhöringu objevili stovky opuštěných batolat, která neměla po válce se svými SS otci na růžích ustláno, viz mj. příběhy šikanování opovrhování těmito dětmi z Norska.

Haya svého syna našla, a Hans Traube se opět stal Antoni Tedeschi, na rozdíl od jiných dětí z těchto zařízení měl štěstí, protože i katolická církev zahlazovala stopy, aby se z ukradených židovských dětí nestali opět Židé, a východoněmecká STASI používala pravé identity těchto dětí pro své špióny a tyto děti za své špióny.

„13.12.43 mne a celou naši partyzánskou skupinu Giustizia za úsvitu plného sněhu v horském údolí Aosty (malá autonomní oblast na severozápadě Itálie,vsazená mezi horské masivy Walliských a Grajských Alp ) zatklo společná nacisticko-fašistická milice, „ vzpomíná Primo Levi /1919-1987/ve své knize „Je-li toto člověk“ v klíčovém dokumentu o životě v Osvětimi.

Aby se vyhnul zastřelení na místě, přiznal, že je Žid, byl umístěn do internačního tábora Fossoli u města Modena, který byl pod italskou kontrolou, takže internovaní „ dostávali pravidelný příděl jídla, velké porce jako pro vojáky, peníze, které měli u sebe si mohli nechat, a mohli dostávat i peníze zvenčí“ ...

Poté, co v 1/44 tábor obsadili Němci, byli v 2/44 deportováni do Osvětimi, kde Levi strávil 11 měsíců ( průměrná „ životnost „ vězně v Osvětimi byla 3 měsíce ). Z 650 italských Židů Osvětim přežilo 20 lidí.

Až do své údajné sebevraždy v roce 87 (68 let, vypadl ze 3.patra svého bytu) byl Levi silně poznamenaný nejen Osvětimí, ale i výčitkami svědomí ze svého tříměsíčního partyzánského boje v Itálii zachvácené po sesazení Mussoliniho a nacistické invazi, kdy nacisté obsadili polovinu Itálie, chaosem občanské války.

Jeho partyzánská skupina ( Levi v horách ukryl i svoji matku a sestru ) byla dle jeho slov „ nejméně vyzbrojená z celého Piemontu, takže nemohla vést seriózní boj, na který její příslušníci ani neměli čas. Před svým zatčením skupina popravila jen své dva členy, které podezírala, že byli zrádci, třebaže pravděpodobnější bylo, že byli nevinní , „ napsal Levi. „ Byli zastřeleni „posovětsku „ - kulkou do hlavy zezadu, když to nejméně čekali „ .

Za popravu těchto dvou mladých lidí Leviho po zbytek života sžíraly výčitky, jak naznačuje ve své knize povídek z roku 75 „Periodická soustava“ ( každá povídka je spojena s nějakým chemickým prvkem, Levi byl chemik ). V roce 75 Levi napsal 10 zašifrovaných vět, které jsou pro publicisty dodnes záhadou.

Sergio Luzzatto, historik z Turína rovněž židovského původu, v roce 013 napsal knihu o italském odboji „Partigia“ ( název převzal z Leviho básně ) , ve které zpracoval citlivé téma „Primo Levi jako odbojář“. Luzzatto nemohl knihu vydat u svého nakladatele, který byl i nakladatelem Leviho, a téma se mu nelíbilo. O knize se rozpoutala polemika ještě před jejím vydáním s tím, že haní italský odboj i Leviho. Proto Luzzatto podepsal smlouvu s jiným nakladatelem, se společností, která patří Berlusconimu.

Roberto Rossellini /1906-1977/ z rodiny prominentního římského architekta točil propagandistické filmy pro fašistický režim ( přátelil se synem Mussoliniho Vittoriem /1916-1997/, filmovým kritikem a producentem ), zejména fašistickou trilogii z let 41, 42 + 43, ale i dokumentární snímky pro protifašistický odboj. Jeho neorealistický film Řím, otevřené město (1945) byl nominován na Oscara, a Rossellini se zařadil mezi nejvýznamnější režiséry.

Ve své poválečné neorealistické trilogii pak režisér pokračoval filmy Paisa (1946, v tomto roce mu zemřel 9letý syn ) a Německo v roce nula (1948), ve všech třech hráli jen herci neprofesionálové. Později úspěch své poválečné trilogie již nikdy nezopakoval.

Rossellini povrchně zpracoval i témata italského protifašistického/ spíše protinacistického odboje, 1959 ve filmu Generál Della Rovere, ve kterém si hlavní roli zahrál další významný režisér neorealistických filmů Vittorio De Sica, a méně úspěšně 1960 ve filmu Era notte a Roma/ Noc v Římě o útěku z roku 43 válečných zajatců – Američana, Brita a Rusa ( Sergej Bondarčuk ) až do osvobození Říma spojenci, kterým chtěl navázat na Řím, otevřené město.

Film mj. financovalo janovské Centro Columbarium (jezuité) , a katolíci se vedle komunistů podíleli i na scénáři – podle toho film vypadal, nejdříve je ubytovala mladá komunistická dvojice odbojářů, a když byla zatčena, ujala se jich katolická hierarchie.

Film se nikomu nelíbil, kritici Rosselliniho obvinili, že zesměšnil nejen odboj, ale i občany Říma, komunistům se nelíbilo, že katolický odboj byl postaven na roveň komunistického. Film pravděpodobně nepochopili, pro Rosselliniho nebyla hlavní postavou trojice uprchlých válečných zajatců, ale mladá komunistka, která je se svým druhem ukryla, která ztělesňovala impulzivní, instinktivní a v jejím obrovském utrpení dojemnou starost o bližní v nouzi, nikoliv promyšlenou odbojovou činnost.

Pro Rosselliniho to byl jeho nejsmutnější film.

Simon Mawer, obdivovatel Dubčeka i knihy Leviho „ Příměří „, napsal román Skleněný palác/v překladu Skleněný pokoj (obývák z vily), který byl v roce 09 nominován na britskou knižní cenu The Man Booker Prize. Tu sice nezískal, ale týdeníkem The Observer a listem The Financial Times byl jmenován knihou roku ( příslušníci rodiny Tugendhat však jejímu autorovi a knize nemohou přijít na jméno, autor, aniž by je konzultoval, jim ukradl rodinný příběh, proto byl Mawer zděšen, když český překladatel zasadil příběh do Brna ).

Předlohou jeho románu je brněnská vila Tugendhat ( v knize vila Landauer), kterou pro židovské manžele Fritze /1895-1958/ a Gretu /1903-1970 přejelo ji auto /Tugendhatovy navrhl německý architekt Ludwig Mies van der Rohe/1886-1969/, žák Corbusiera ( od roku 01 je vila Tugendhat na seznamu UNESCO).

V tomto skleněném akváriu rodina Tugendhatových s dcerou Hannou a se dvěma syny žila od roku 30 do roku 38.

Greta pomáhala židovským emigrantům prchajícím z nacistického Německa, a věděla od nich, co se v Německu děje.

Proto na jaře 38 rodina odjela s dětmi do Švýcarska, kde se také necítila v bezpečí, a protože US židovské uprchlíky nepřijímaly ( ledaže by šlo o významné miliardáře či prominenty, architekt Ludwig Miese van der Rohe před Hitlerem v roce 38 rovněž uprchl – do US ), Tugendhatovi odjeli 1941 do Venezuely, kde se jim narodily ještě dvě dcery, 1950 se vrátili do CH, většina jejich příbuzných zahynula v Osvětimi, včetně otce Gerty.

1939 vilu v Brně zabralo Gestapo, poté v ní s rodinou až do roku 45 sídlil letecký konstruktér Walter Messerschmidt/1898-1978/, jehož před osudem Hugo Junkerse /1859-1935 zemřel v domácím vězení, když odmítl předat svoji firmu pod kontrolu nacistů / uchránily jeho kontakty na Rudolfa Hesse a Göringa.

Gen. Erhard Milch /1892-1972/, jenž měl na starosti výrobu letounů pro Luftwaffe, Junkersovi i Messerschmidtovi vyhrožoval, že nedostanou státní zakázky, a když Messerschmidt uzavřel kontrakt s rumunskou vládou, gen. Milch jej veřejně označil za zrádce a poslal na něj Gestapo.

Dům, ze kterého byl nábytek i vnitřní vybavení systematicky rozkrádán již za okupace, byl zcela zdevastován ruskými vojáky, kteří zbylý cenný nábytek spálili ( údajně měli přímo v domě ustájeny koně, historce o koních však nejmladší dcera Tugendhatových nevěří ).

Skleněným pokojem za 1.rep.prošlo mnoho čsl. prominentů, pobývala v něm i Židovka Eva Maria Kiesler, pozdější herečka a ještě později údajně i špiónka Hedy Lamarr /1914-2000 Florida/, pocházející z bohaté rodiny ředitele banky, která 1937 utekla od manžela „diktátora“ do PAR, odtud 1938 do Hollywoodu.

Jejím manželem, jenž s ní vilu Tugendhat navštěvoval, byl rakouský zbrojař /Hirtenberger Patronen Fabrik / Fritz Mandl /1900-1977 VIE/ židovského původu, zastánce rakouského fašismu, přítel a dodavatel munice Mussoliniho ( Hedy Lamarr ve své autobiografii tvrdí, že se Mandlem pořádaných večírků účastnil nejen Mussolini, ale i Hitler, což není věrohodné, třebaže Mandl jednal s Göringem o dodávkách munice pro Wehrmacht, protože Mandl podporoval rakouské nacionalistické fašistické milice Heimwehr prince Ernsta Rüdigera Starhemberga /1899-1956/, stoupence protinacistického kancléře Dollfusse, nacisty zavražděného 1934.

Starhemberg nesouhlasil s appeasementovou politikou nového kancléře Kurta von Schuschnigga vůči Hitlerovi ( Schusschniggovi appeasement nebyl nic platný, skončil v KL), po roce 38 uprchl do CH, poté sloužil v letectvu Francie a Británie, 1942 však emigroval do Argentiny k Perronovi, jenž byl rovněž stoupencem italského fašismu a obdivovatelem Mussoliniho.

Starhemberg se vrátil do Rakouska po svržení Perrona vojáky rok před svou smrtí.

Po Anschlussu Rakouska nacisté 1938 Mandlův majetek, ten, který nestačil převést na CH vlastníky, zkonfiskovali ( po válce jej získal zpět ), Mandl odjel do Argentiny, kde se stal prominentem smetánky kolem manželů Perronových.

Architektonický fašismus Le Corbusiera (Charles-Édouard Jeanneret, původně CH architekt, francouzské občanství získal v roce 30 /1887-1965/ ).

Corbusier se pohyboval ve fašistických kruzích kolem Mussoliniho, jenž mu zadal výstavbu „ nových „ moderních měst, a později ze stejného důvodu kolem maršála Pétaina, do jehož služeb se bezvýhradně dal od podzimu 40 s nadějí, že ho Pétain jmenuje hlavním architektem vichystického státu ( viz mé články o Pétainovi, mj. Maršál Pétain zlobil i Hitlera - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová ) . Geniální architekt Corbusier byl fašista, stejně jako geniální filozof Heidegger byl nacista.

Drtivá většina francouzských architektů, včetně šéfa jejich svazu Augusta Perreta, byla propétainovská, a za Vichy publikoval nejen Corbusier, ale i Albert Camus či Jean-Paul Sartre, pro zvláštní pravomoce Pétaina téměř jednohlasně hlasovali všichni poslanci, zatímco “lid“ si hýčkal kult hodného maršála, hrdiny od Verdunu, jenž národ ochránil před Němci.

Na rozdíl od Camuse či Sartra ( kteří navíc Pétainovi neleštili boty jako Corbusier) , Corbusier až do roku 45 publikoval ultrapravicové fašistické a fašizující články proti demokracii a parlamentu, oslavující kolonialismus, ale i nacisticko- antisemitské a rasistické články o degeneraci rasy a sociálním eugenismu.

Corbusier byl antisemita, jeho antisemitismus však jeho katolické okolí vášnivě sdílelo, viz mj. Ohňové kříže, polovojenská fašistická organizace v meziválečné éře, ale cynický Charles de Gaulle v 8/44 v PAR před vítajícími davy prohlásil, že dělá tlustou čáru za minulostí a považuje všechny Francouze za odbojáře s výjimkou vlastizrádců ( stejný dav však ještě na jaře 44, když PAR předměstí bombardovaly US-britské letouny (1.200 mrtvých), provolával podporu Pétainovi viz mé články o francouzském odboji a CHDG, + kniha Eric Zemmour : Le Suicide francais z roku 2014 ).

„Politicky neutrální „ racionální funkcionalismus 20. a 30.let se nechtěl zabývat žádnými emocemi či estetikou historických architektonických stylů, záleželo mu jen na „ předvídatelné vědecké organizaci „ ( navrhovat domy podle jejich funkce jako dobře fungující stroje, konstruktivistická normalizační až byrokratická architektura, celosvětová – odtud mezinárodní styl).

Jeho betonové krabice jsou stroji na bydlení, ze kterých lidé nemají vycházet, ale jen se po nich procházet, a když z domu vyjdou, neocitnou se v přirozeném prostředí, ale ve sportovním areálu, ve kterém mají vypustit i svoji poslední kapku energie – Corbusier si dal za cíl přivést sport do každé domácnosti.

„Vědecká organizace“, , deviza moderní doby, vedla až k holokaustu, organizačně geniálně zvládnutému ( 15.3.42. byla ještě naživu 80% všech obětí holokaustu, o pouhých 11 měsíců později byl tento poměr přesně opačný ).

Funkcionalistické stavby ( urbanismus „ koncentračních táborů „ ) po válce připomínaly neemocionální železniční vagóny odstavené na neosobních nádražích, ze kterých odvážely Židy do vyhlazovacích táborů.

Paul Chaslin, za 2.sv.v. výsadkář, zakladatel firmy Geep Industries, vynalezl modulární stavební systém - stavbu ze „stavebnice“ , např. z betonových bloků, autorem odpuzující siluety svalnatého muže „ Modulora „ z roku 43, standardizovaného teoretického modelu člověka, zredukovaného na matematická čísla, byl Corbusier.

Modulorem zdůraznil své fašisticko-nacisticko-bolševické pojetí „ těla „ , protože všechny tyto diktatury uctívaly „ svalnaté masy těl „, viz Stalinovy stachanovce zobrazené na plakátech. Masy těchto svalnatých těl za diktatur mají submisívně poslouchat diktátora a zasáhnout proti občanské neposlušnosti.

Do funkcionalistických betonových krabic v Corbusierově biologii měst lidé uléhají jako včely do úlu bez jakéhokoliv individualismu.

Corbusierova estetika vychází z jedné z nejhorších koncepcí – z pozitivistické a redukcionistické „psychofyziky“ Gustava Fechnera, která počitky člověka zkoumá laboratorními metodami a psychické vjemy vysvětluje fyzickými zákony.

Pozitivismus, neomezená víra v racionalismus a vědu, navázal mj. na francouzské osvícenství, myšlenky Augusta Comte ovlivnily Karla Marxe, liberály, i T. G.M. Vychází z něho i US pragmatismus/ užitečnost a prospěch jsou jedinými kritérii lidského jednání.

Racionalistickou filozofii a mechanistický výklad života dle psychofyziky kritizoval Henri Bergson /1859-1/41 PAR/, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1927. Jeho filozofie života staví proti racionalismu intuici - nabídl alternativu k chápaní světa pouze jako racionálního řetězce příčin a důsledků, a zcela odmítl tento náhled na lidské vnímání a prožívání.

Kritizoval i Darwinovu evoluční teorii (spiritualita je podle Bergsona také prvkem biologie), a Einsteinovo pojetí času (dle Bergsona je čas a vědomí nedělitelný plynoucí proud ).

Emocionálně chladný, sebestředný, autoritativní a povýšený Corbusier, pracoval i v MOW pro Stalina.

Stejně jako Corbusier byl architektem francouzského fašismu ( viz můj článek Francouzský romantický fašismus), v čele nacistické architektury byl Walter Gropius a Albert Speer, Mussolini preferoval architekta Marcela Piacenti /1881-1960/ před fašistou Giuseppe Terragni/1904-1943/, Stalin stavěl krabice v duchu laciného socialistického realismu .

Autor: Andrea Kostlánová | středa 21.2.2018 11:32 | karma článku: 11.11 | přečteno: 576x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

1968 a falšování historie ze strany Putinova Ruska

Politicky nejistý rok 1968 provázelo mnoho záhadných sebevražd a úmrtí, likvidovali se zejména poslední svědci v souvislosti s vraždou Jana Masaryka ( 10.3.48 v den, kdy se poprvé měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda ),

12.9.2018 v 15:12 | Karma článku: 17.64 | Přečteno: 642 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Šejna a válečné zločiny čsl. komunistů

V 2/68 byl zatčen pro podezření z „hospodářské“ kriminality Šejnův spolupracovník politický gen. Miroslav Mamula /1921-1995/, vedoucího 8. oddělení ÚV na ministerstvu obrany, jenž měl se Šejnou plánovat vojenský puč na podporu

10.9.2018 v 14:35 | Karma článku: 18.59 | Přečteno: 1240 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Prchlík proti ruským generálům a celé Varšavské smlouvě

Klíčovým spojencem Kremlu v boji proti Západu bylo do roku 68 Československo/CZ, jehož nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím byl uranový průmysl pod kontrolou Kremlu, Praha ani nevěděla, kolik uranu její političtí vězni holýma

10.9.2018 v 4:45 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 638 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Okupace Československa byla připravena již v červnu 1967 I.

Koncem 50.let měl již Kreml pod svoji kontrolou důkladně integrované jednotky svých satelitních států, období konzultací mezi Kremlem a jeho satelitními loutkami bylo nahrazeno jednotným sovětským/SU vojenským velením.

7.9.2018 v 10:49 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 724 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jan Bartošek

Čelíme novým hrozbám a musíme na ně umět reagovat

Tisíc policistů posílí řady policie tak, jak to před několika týdny schválila vláda. Šest stovek rozšíří řady základní služby, zhruba 150 dalších čeká boj s kyberkriminalitou, terorismem, extremismem nebo finanční kriminalitou.

14.11.2018 v 22:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 82 | Diskuse

Karel Trčálek

Andrej Babiš nesmí odstoupit! Nesmí! Nesmí! Je to puč! Puč Palermo!

„Babiš nesmí odstoupit! Nesmí! Nesmí!“ hřímám jako bolševici v padesátých letech, ale, naštěstí, v obráceném gardu

14.11.2018 v 18:56 | Karma článku: 21.40 | Přečteno: 955 | Diskuse

Jan Ziegler

Izrael se pouze brání teroristům z Hamásu

Židovský stát není tím, kdo provokuje násilí v pásmu Gazy. Tím jsou fanatičtí muslimové, kteří tam zapalují pneumatiky, využívají dětí jako živých štítů při útocích na vojáky IDF a odstřelují izraelské území.

14.11.2018 v 18:36 | Karma článku: 24.98 | Přečteno: 428 | Diskuse

Karel Trčálek

Povedená štvanice na lidskou hyenu

Mně se štvanice libí. Člověk se při nich nádherně odreaguje, vyčistí hlavu, jak se říká. A taky občas, což je v mém případě obzvláště důležité, vytáhne paty z té své čajovny, kde sedí a čučí do magoráku

14.11.2018 v 17:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 704 | Diskuse

Zdeněk Macura

Nechte toho Babiše na pokoji aneb neřešme tolik dávnou minulost

Vážení přátelé, jsem znechucen a to velmi, jak se neskutečně řeší, že Babiš někde něco, před deseti lety nebo třiceti lety. Mě to vůbec nezajímá. Mě zajímá, co dělá teď .

14.11.2018 v 15:23 | Karma článku: 36.66 | Přečteno: 1590 | Diskuse
Počet článků 974 Celková karma 16.42 Průměrná čtenost 1386

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz