Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak šli Hitlerovi generálové do války s tím, že ji prohrají

1. 04. 2018 20:43:55
Rundstedt si v důchodu nepobyl dlouho – v 1/39 začal Hitler plánovat útok na Polsko/PL, při kterém Rundstedt vedl skupinu armád Jih, která útočila ze Slovenska a Slezska, náčelníkem Rundstedtova genštábu byl Erich von Manstein,

Rundstedt do poslední chvíle doufal, že válka nevypukne, že PL ustoupí jako ČSR, ale PL ohledně Koridoru neustoupilo, a válka 1.9.39 vypukla, o 2 dny později vyhlásily Berlínu válku LON a PAR.

Hitler, nadopovaný blitzkriegem, ještě před zimou požadoval útok proti Francii ( zima 39/40 byla nejkrutější zimou za posledních 50 let, viz, jak dopadli ruští agresoři po napadení Finska v 11/39, kterému jediný Mussolini chtěl poslat na pomoc jednotky, ale Hitler to nedovolil, protože Stalin byl jeho spojenec ).

Rundstedtovy armády (Reichenau, List, Blaskowitz) postupovaly rychle, 6.9.39 dobyly Krakow, ale nikoliv WAW, jak si usmyslel Reichenau ( i když 4. pancéřová divize dorazila na předměstí Varšavy, což PL velení způsobilo šok, s možností, že by Němci dorazili do WAW za 1 týden nepočítal ani francouzský genštáb), naopak, Blaskowitzovo severní křídlo bylo napadeno PL armádní skupinou Poznaň generála Tadeusze Kutrzeby/1885-1947 LON/, čímž byla zahájena největší bitva v PL tažení – bitva na Bzuře u města Kutno ( PL pěšáci byli na křídlech podporováni jezdectvem, chudáci koně ).

Do dvou dnů dorazily německé motorizované posily, takže Kutrzebova armáda byla obklíčena v bzurském kotli. Rozkaz PL genštábu probít se k Radomi byl čirou fantazií, protože 9 PL divizí čelilo 19 německým. Kutrzeba, spolu se zbytkem armády Pomořany, se snažil probít do WAW, ale Luftwaffe, která neměla konkurenta, na něho nasadila 820 letounů, jen některým vojákům se podařilo probít do Kampinoského pralesa severně od WAW. Do německého zajetí padlo 120.000 PL vojáků, z východu bylo PL 17.9.39 napadeno Kremlem, za jednotkami RA postupovala vraždící NKVD, která likvidovala PL intelektuály.

Za Wehrmachtem postupovaly jednotky SS Einsatzgruppen s velitelem gen. Waffen –SS Theodorem Eickem/1892-2/1943 Charkov v sestřeleném letadle/, jenž osobně provedl popravu Ernsta Röhma za Noci dlouhých nožů 1934.

Eicke velel jednotkám SS-Totenkopfverbände, které vykonávaly strážní službu KL, byl velitelem vyhlazovacího tábora Dachau. 1939 jeho jednotky prováděly likvidaci PL intelektuálů a Židů, poté byly přeměněny na bojovou divizi Waffen SS Totenkopf.

Rundstedtovi generálové si stěžovali zejména na Einsatzgruppe vedenou Udo von Woyrschem /1895-1983, v Norimberku odsouzen ke 20 letům jen za účast na Noci dlouhých nožů, propuštěn již 1952/. Rundstedt jeho jednotku vykázal ze svého okruhu, a generálu Reichenau řekl, že „ zvěrstva proti civilistům páchaná jednotkami SS či Wehrmachtu nemají jeho souhlas“. Rundstedt i Blaskowitz si na chování jednotek Einsatzgruppen stěžovali u gen.Franze Haldera, z právního hlediska však byl za chování jednotek v jeho okruhu odpovědný Rundstedt, jak mu připomněli v Norimberku ( zdalipak si velitelé RA stěžovali na masakrování civilistů ze strany NKVD).

Himmler měl za to, že je nutno udělit generálům ideologickou lekci, proto je informoval, že zvěrstva spáchaná vůči PL civilistům byla provedena na jeho výslovný rozkaz se souhlasem Hitlera.

20.10.39 se Rundstedt na vlastní žádost nechal převelet na západní frontu.

Skupina generálů kolem Haldera byla přesvědčena, že útok proti Francii povede k válce, kterou BER nevyhraje, a snažila se Hitlerovy vojenské plány narušit. Brauchitsch s Halderovými obavami souhlasil, ale postavit se Hitlerovi přímo se neodvážil, naléhal na generála Reichenau a Witzlebena (popraven v 8/44) , aby u Hitlera proti napadení Francie protestovali, ti však odmítli, a žádali Rundstedta, Leeba (1956) a Bocka (3.5.45 za náletu v autě), aby společně odmítli Hitlerovo tažení na Západ realizovat, zatímco generálové Abwehru Hans Oster /1887-9.4.45 oběšen s Canarisem/ a diplomat Hans Bernd Gisevius /1904-1974/ žádali gen. Leeba, aby se k nim připojil a svrhnul s nimi Hitlera i jeho nacistickou vládu, o což usilovali již od 1937, protože se obávali útoku proti ČSR.

Oster jako zástupce šéfa oddělení vojenské kontrašpionáže měl pro svrhnutí Hitlera vynikající pozici. Giseviusovi Canaris dopomohl k funkci vicekonzula v Curychu, kde se jako důstojník Abwehru setkával s Allanem Dullesem.

Wilhelm Ritter/rytíř von Leeb s nimi odmítl spolupracovat, ale neudal je.

První plán útoku proti Západu vypracoval Hitler, kopíroval invazi z roku 1914 s hlavním útokem ze severu přes NL a Belgii. S Hitlerovým plánem nesouhlasil Rundstedt, Manstein, Reichenau, List a Brauchitsch, protože zdejší četné řeky a kanály by stály v cestě pancéřovým divizím ( proto Hitlerův plán kurýři „omylem“ dodali spojencům ), a nesouhlasili ani s dobou útoku, kterou vybral Hitler – konec listopadu 39. Hitler ustoupil jen o dva měsíce, ofenzíva měla začít koncem ledna 40, ale nakonec vpadl nejprve do DK 9.4.40 a Norska /Operace Weserübung -Cvičení na Vezeře, protože LON a PAR hrozily zablokováním dodávek švédské železné rudy do Německa, která byla pro německý válečný průmysl nezbytná.

Další primitivní plán útoku proti Západu v 10/39 spěšně vypracoval náčelník genštábu armády gen. Halder - Halderův plán se také nikomu nelíbil, zejména Mansteinovi, náčelníkovi genštábu von Rundstedta.

Mansteinův plán Fall Gelb/Žlutý ( proti ČSR to byl Fall Grün/Zelený ) útoku na Francii ( hlavní úder přes zalesněné pohoří Ardeny směrem k moři k odříznutí francouzské a UK armády v Belgii vedla armádní skupina A Rundstedta se štábem v Koblenz) němečtí generálové odmítli jako riskantní, ale Rundstedt jej odsouhlasil, a v 2/40 i dlouho se zdráhající Hitler.

Jako puritánský zastánce Clausewitzovy vojenské strategie byl však Rundstedt ohledně Blitzkrieg opatrný (rychlý a hluboký průnik motorizovaných a mechanizovaných jednotek obranou nepřítele, taktika, která nikdy oficiální doktrínou německého genštábu nebyla). Hledal proto konzervativního velitele, jenž by nelehkého podřízeného Guderiana, přezdívaného Brausewetter/ Bouřlivák, udržel pod kontrolou – našel jej v osobě Paula von Kleist /1881-1954/, 58letého veterána z junkerské vojenské rodiny, jenž v roce 38 odešel do důchodu.

Francouzi a Britský expediční sbor/BEF tradičně očekávali hlavní německý útok přes neutrální Belgii a Nizozemí ( potvrdily jim to i německé plány, které se jim dostaly do ruky, když s nimi německé kurýrní letadlo 10.1.40 „omylem“ přistálo v belgickém Mechelen ), francouzská armáda se proto rozmístila na silně opevněné Maginotově linii ( spojenci měli mírnou početní převahu ve vojácích a podstatnou v tancích, ale naprosto nejednotné velení, letectvo, které nemohlo konkurovat Luftwaffe, a na německé výsadkové jednotky, které obsazovaly strategické body, jen zírali ), proti které stála armádní skupina C gen. Leeba.

Wehrmacht (armádní skupina B gen.Bocka ), aby spojenecké jednotky ještě více vysunul do belgického a nizozemského vnitrozemí a utvrdil je, že tudy vede hlavní úder, obsadil jádro Belgie, Nizozemí a Lucemburska ( nad jejich VP neměla Luftwaffe konkurenta, když se obyvatelé Beneluxu probudili, zjistili, že jsou obsazeni ( stejně jako když se dnes probouzejí obyvatelé Gruzie a shledávají, že jejich domy stojí na ruské straně, protože hranici v noci posunuli vojáci RF ), zatímco hlavní úder vedly Guderianovy /1888-1954/ a Hothovy/1885-1971/ obrněné divize přes hornaté Ardeny údolím řeky Sommy, a výpadem na severozápad k průlivu La Manche odřízly a obklíčily francouzsko-belgické -UK elitní jednotky, které se hluboko v belgickém vnitrozemí ocitly v pasti, a poté je vytlačovaly směrem k moři.

UK Expediční sbor/BEF byl do Francie přepravován od 10.9.39, týden poté, co PAR a LON vyhlásily Německu válku.

Za této bezvýchodné situace Londýn/LON Britský Expediční sbor a několik francouzských divizí evakuoval z přístavu Dunkirk ( Operace Dynamo ), zatímco Rundstedt na žádost Kleista, jenž tvrdil, že ztratil 50% tanků a musí počkat na pěchotu, přemluvil Hitlera, aby souhlasil s vydáním jeho rozkazu k zastavení postupu ( 24.5.40)/ Haltbefehl, se kterým Göring nesouhlasil ( měl vliv jen do nedobytí Británie ), a chtěl BEF do posledního vojáka vybombardovat.

Rundstedt tak 2x tankové jednotky na základě Haltbefehl před Dunkirkem a Calais zastavil, čímž evakuaci umožnil. Hitlerovi rozkaz odůvodnil tím, že jsou Guderianovy jednotky až příliš vysunuty na nepřátelském území bez podpory pěchoty - vystrašený Hitler se obával, že o ně přijde, a s jejich zastavením nejen souhlasil, ale ještě k Rundstedtovi vyslal Keitela se vzkazem, aby byl „proboha“ velmi opatrný.

Guderian, jenž po 10 dnech invaze 20.5.40 dosáhl moře u Abbeville, odmítal zastavit, v čemž jej podpořil Halder s tím, že se Hitler vylekal vlastního úspěchu ( toto rozhodnutí z čistě vojenského hlediska přišlo BER draho, což po válce z čistě technického hlediska uznal i Rundstedt, jenž vlastní vinu svalil na Hitlera, třebaže Haltbefehl si vyžádali Kleist a Rundstedt ).

60 zbývajících francouzských divizí bylo vzápětí rozprášeno Luftwaffe a německými mobilními jednotkami, 22.6.40 si francouzský genštáb vyžádal příměří.

Po porážce Francie byl v 7/40 von Rundstedt s hrstkou dalších povýšen na polního maršála/Feldmarschalla a znovu požádal o odchod do důchodu, ale Hitler mu důchod nepovolil – pověřil jej vypracováním plánů pro dobytí Británie/ Operace SeaLion, kterou Rundstedt nebrál vážně, a nebyl vůbec překvapen, že ji Hitler v 9/40 zrušil poté, co Göring neuspěl ve své letecké bitvě o Anglii.

Rundstedt v 9/40 znovu požádal o odchod do důchodu, ale Hitler jej místo toho pověřil vedením armádní skupiny Jih v agresi vůči SU (6/41) za nacistický Lebensraum na Ukrajině a v Rusku – Rundstedt se dozvěděl, že svůj poklidný život ve Francii vymění za velení armádní skupiny Jih v 12/40, kdy dostal za úkol dobýt Ukrajinu ( Leeb měl dobýt Leningrad a Bock Moskvu ).

Plán útoku proti SU měl začít v květnu, ale byl odložen na červen, nikoliv proto, že v 4/41 nacisté zaútočili na GR a YU, ale proto, že bolševické silnice byly pod vodou.

Němci za podpory Luftwaffe, která neměla konkurenci, postupovali od hranic rychle, jedním ze schopných SU generálů byl, dle Rundstedta, Michail Kirponos, jenž na severní Ukrajině velel téměř miliónu mužů a měl k dizpozici 4.800 tanků – SU velitelé však v této době postrádali taktickou dovednost ( velitele, kteří ji měli, nechal Stalin popravit v letech 36-39 ), a neměli bojové zkušenosti Hitlerových velitelů, proto Kleist dosáhl Žitomiru, 130 km od Kyjeva, již 12.7.41, a do 30.7.41 byla celá RA za plného chaosu na útěku ( viz můj článek Jak Rudá armáda nedůstojně ustupovala až k Moskvě - Militaria ... ).

Přesto postup Rundstedtovy armádní skupiny byl nejpomalejší, protože na jeho trase měla RA soustředěno nejvíce mechanizovaných a tankových jednotek.

Rundstedt při procesu vypověděl, že Sověti měli pro SU terén daleko lepší tanky, zatímco německé se na SU cestách rozpadávaly, a tank T-34 byl lepší i kvalitativně, Kleist jej nazval nejlepším tankem na světě.

Rundstedt uvedl, že „ již na konci července 41 bylo jasné, že tažení neprobíhá hladce podle Hitlerových plánů, RA nebyla zničena a bolševický stát se nezhroutil, proto se již na konci 7/41 radili, co dále. Zatímco generálové, dle Clausewitzovy taktiky dobytí Schwerpunktu,chtěli spojit všechny síly na dobytí Moskvy, průmyslového a dopravního centra, Hitler požadoval dobýt současně Leningrad, aby Kreml odřízl od Baltského moře, a z Ukrajiny kavkazská ropná pole. Vojenský expert Basil Liddell-Hart tvrdí, že Hitlerovo rozhodnutí připravilo německé generály o jedinou šanci na vítězství.

Obklíčení SU jednotek v kyjevském kotli nebylo výsledkem Rundstedtova talentu, nýbrž Stalinovy totální neschopnosti velet, obě armády byly loutkami primitivních masových vrahů, kteří se zasloužili o obrovské vlastní ztráty, zejména Stalin, jenž do první linie posílal neozbrojené politické vězně z gulagů, maximálně jim svěřil lopaty, a svými patologickými rozkazy posílal vlastní miliónové armádní skupiny do předem jasné záhuby, mj.viz jak dopadl gen. Andrej Vlasov /1901-8/1946 oběšen v moskevské Tagance spolu s 11 spolubojovníky/, vojenský instruktor v Číně 38-39, jenž 1941 velel 4. mechanizovanému sboru Kyjevského vojenského okruhu, vyznamenal se u Lvova, a byl jmenován velitelem 37. armády, bránící Kyjev. Po těžkých bojích se raněný Vlasov se zbytky svých jednotek dokázal probít na východ ke svým.

Po doléčení jej Stalin v 11/41 pověřil zformováním 20. armády k obraně Moskvy, vedl si opět úspěšně, byl vyznamenán.

V 3/42 se stal zástupcem velitele Volchovského frontu, jehož směšným cílem bylo odrazit obklíčení Leningradu. Místo útoku však jeho armádu čekaly v močálech těžké obranné boje a obklíčení. 27.3.42 prorazil se sibiřskými údernými brigádami lesní průsek (Erika) o šířce dvou km, prapory 58. pěší divize a policejní divize SS se jej snažily vytlačit z průseku, podařilo se jim to až při druhém útoku v 5/42, kdy se Vlasov rozhodl z rozmrzlých bažin přes lesy ze zbytky svých vojsk ( ostatní zůstaly v pasti ) z Volchovo uniknout ( z močálů existovala jen jedna cesta vyrobená z kmenů přes průsek Erika ) navzdory Stalinovu morbidnímu rozkazu neustupovat, třebaže bitvu na Volchovu Němci již vyhráli a 2. údernou armádu zcela zničili – bitvu přežilo jen 32 000 mužů , všichni padli do zajetí. Desetitisíce ležely v lesích a bažinách – utonuli, zemřeli hladem nebo na následky zranění.

Vlasov sám se svým štábem před Němci prchal, kteří nad vesnicemi Volchovského kotle shodili tisíce letáků se zatykačem opatřeným jeho fotografií. Na jeho dopadení byla vypsána odměna a zvláštní dovolená pro vojáky.

Nepřítelem zajatí SU důstojníci byli Stalinem označeni za zrádce, když ze zajetí utekli a probili se zpět, byli stejně Stalinem popraveni nebo posláni do gulagů. Proto Vlasov, když je vesničané udali, učinil to, co udělal – vytvořil v 12/43 protistalinskou ROA/Ruskou osvobozeneckou armádu, která proti bolševickému režimu bojovala po boku Němců.

Rundstedt vytěžil ze Stalinova katastrofálního rozhodnutí jmenovat velitelem na Ukrajině svého kumpána koňského maršála Budˇonného s rozkazem zastavit německý postup za cenu jakýchkoliv ztrát ( takhle se Stalinovi podařilo dosáhnout „ 20 miliónů „ obětí, jejichž kosti se nepohřbené povalovaly na loukách a v lesích dlouho po válce, místní je hromadně sbírali jako houby, dostávali za ně pár kopějek, mlely se na kostní moučku k výživě SU lidu ).

Budˇonnyj Kirponosovi nařídil, aby vyrazil na Kyjev a Uman, Kirponosov marně upozorňoval, že mu tam bude hrozit obklíčení, což se i 2.8.41 stalo.

Jak Rundstedt uvedl, gen. Kirponos, kdyby dostal od Budˇonného či Stalina povolení, se mohl včas se svými 4 armádními skupinami (665.000 mužů proti 550.000 Němců ) stáhnout za Dněpr, protože po dvou měsících nonstop bojů byli Němci vyčerpaní, měli velké ztráty na životech ( k 9/41 Wehrmacht v SU přišel o 500.000 vojáků ) a zejména na výzbroji, která nešla opravit, proto neměli na to, aby RA pronásledovali za Dněpr - Stalin však vydal rozkaz neustupovat a padnout za Stalina v boji.

V bitvě o Kyjev v srpnu-září 41 se tak Rundstedtovi podařilo největší obklíčení nepřítele v historii, jež zde v 8/41 vytvořil obranný val, který znamenal pro armádní skupinu Jih v jejím tažení za uchvácení kavkazských ropných polí problém - Němci se probíjeli za cenu značných ztrát a byli přinuceni k částečnému ústupu z již dobytých předměstí Kyjeva ( 12.8.41 Rundstedt napsal manželce :“ Stále se ptám, jak ještě dlouho zde budeme ? Vypadá to, že velmi dlouho, ruské vzdálenosti nás pohlcují „ ).

Proto Hitler rozhodl odklonit směrem na jih tankové jednotky Guderiana, postupující na Moskvu, které vpadly obráncům do zad.

Toto nečekané Hitlerovo rozhodnutí zaskočilo jak německé velitele, kteří s ním nesouhlasili, zejména Guderian, jenž Hitlera žádal, aby tento rozkaz odvolal, tak velitele RA, kdy Žukov požadoval stažení jednotek bránících Kyjev za Dněpr, protože si byl vědom možnosti obklíčení, ale Stalin rozhodl, že se RA bude bránit na stávajících pozicích, čímž se stal odpovědným za její obklíčení, protože v 9/41 se stalo to, co očekával Žukov, a na co Stalina upozorňoval i Budˇonnyj, a co bylo jasné již všem – německé obrněné jednotky se dále na jihu přeplavily přes Dněpr, a kyjevský kotel uzavřely.

„ Koňský „ maršál z 1.sv. v. Semjon Buďonnyj nedokázal reagovat na bleskové akce Wehrmachtu, a třebaže měl početní převahu, neměl čím čelit úderným seskupením německých tanků – 13.9.41 jej Stalin odvolal z velení, z kotle jej evakuoval letecky.

Obranu Kyjeva převzal ukrajinský gen. Michail Kirponos, jenž již nedokázal obklíčení, které Rudé armádě přivodil Stalin, zvrátit - 19.9.41 RA ustoupila z Kyjeva do pasti obklíčeného kotle, o den později Kirponosov raději padl.

Po celou dobu bitvy o Kyjev Rundstedt podporoval své podřízené a nedovolil Hitlerovi, aby se do vedení operací vměšoval.

Historik David Stahel napsal :“

Skupině armád Jih se otevřela cesta na Donbas a tím na kavkazská ropná pole, vojska Skupiny armád Střed se vrátila na sever, a znovu se zapojila do útoku na Moskvu. Operace u Kyjeva útok na MOW o 1 měsíc zdržela, čímž Hitler rozhodl o své prosincové porážce u MOW.

Navzdory trumfu Wehrmachtu u Kyjeva, o který se postaral Stalin, Rundstedt již 15.8.41 skepticky poznamenal, že nepřítel má, na rozdíl od Wehrmachtu, bezedné zálohy, a koncem září 41 byl Rundstedt vážně znepokojen.

Po třech měsících nonstop bojů byli vyčerpáni nejen vojáci Wehrmachtu, ale i jejich výzbroj, zničená v bojích či poškozená v důsledku ukrajinských „silnic“.

Se zhoršujícím se počasím, kdy se motorizované divize Wehrmachtu utápěly v bahně, chtěl Rundstedt přezimovat na Dněpru, aby vojáci nabrali síly a Wehrmacht mohl být přezbrojen, ale maršál Semjon Timošenko, jenž svá zubožená vojska přeskupoval s cílem konzolidovat frontu na Doněcku či Donu, mu to neumožnil, proto brzy po pádu Kyjeva Wehrmacht pokračoval v ofenzívě, Reichenau postupoval směrem na Charkov (dobyt 24.10.41), Kleist na Doněck, Manstein s rumunskou divizí podél Azovského moře na Rostov ).

Po Kyjevě a Umaně zdevastované SU armády nebyly konkurentem, ale postup Wehrmachtu podstatně zpomalily podzimní deště, které symbolické silnice přeměnily do bahnitých koryt, a bolševická taktika spálené země, která se osvědčila již v boji proti Napoleonovi, která Wehrmacht ponechala bez jídla a pohonných hmot, takže tento se musel spoléhat jen na své značně přetažené zásobovací linie.

Rundstedtova armádní skupina byla oslabena i tím, že musela na příkaz Hitlera část svého vojska poskytnout armádní skupině Střed, která mířila na MOW (operace Tajfun).

Když Mansteinovy a Kleistovy tanky dosáhly Azovského moře, sevřely u Mariupolu dvě Stalinovy armády, 100.000 rudoarmějců přešlo do zajetí, a pro Mansteina se dobytí Krymu ( s výjimkou pevnosti Sevastopol) stalo hračkou, zatímco Kleist postupoval na Rostov, bránu Kavkazu.

3.11.41 navštívil Rundstedta v jeho genštábu v Poltavě Brauchitsch, oba chtěli útočné operace zastavit a připravit se na zimu, ale Hitler jim rozkázal, aby do konce roku postoupili k Volze (500 km) a na Severní Kavkaz (300 km ), a zmocnili se ropných polí v Maikopu.

Rundstedt byl z Hitlerových rozkazů neštˇastný – jeho armádní skupina postoupila z východního PL o 1.000 km, měla nedostatek paliva, munice, vozů, náhradních součástek, jídla i zimního oblečení, a závisela na přetažených zásobovacích trasách, které ohrožovali partyzáni.

Neštˇastný byl i Hitler, stejně jako ve Francii panikařil ze svého úspěchu, obával se, že jsou tankové jednotky příliš vysunuty bez doprovodu pěchoty, a velitele neustále obtěžoval panickými dotazy.

Ruská zima udeřila plnou silou v polovině listopadu.

65letý Rundstedt byl těžkým kuřákem, v Poltavě v 11/41 utrpěl menší infarkt, ale odmítl se nechat převézt do nemocnice – aby se vypořádal se stresem z toho, že proti svému přesvědčení musí vyčerpané vojáky poslat za kruté ruské zimy do další ofenzívy hluboko v nepřátelském vnitrozemí bez zajištěných zásob, začal pít.

Kleist, jehož jednotky byly posíleny Dietrichovou Waffen-SS Leibstandarte Adolf Hitler, 21.11.41 dobyl po 4 dnech Rostov, ale 25.11. SU jednotky podnikly protiofenzívu, Rundstedt povolil Kleistovi ústup z Rostova za řeku Mius – byla to první vážná porážka Wehrmachtu za 2.sv.v.

Druhý den Hitler trval na držení Rostova, třebaže Kleist již z něho odtáhl. Rundstedt trval na svém rozhodnutí s tím, že nemá-li k němu Hitler důvěru, atˇ jej odvolá, což Hitler učinil 1.12.41, nahradil jej generálem Reichenau, jenž Hitlera přes Haldera přesvědčil, že ústup byl správný ( 22.12.41 si gen. Heinrici zapsal do svého deníku „ Ustupujeme sněhem a po ledu jako Napoleon se svým zdemoralizovaným vojskem, bojová morálka vojáků je na nule „. Heinrici si vyvinul taktiku, jak přežít SU ofenzívy a jejich početní převahu v průměru 15 na jednoho – ještě před zahájením SU dělostřeleckého útoku se stáhl mimo dosah SU děl, jakmile dělostřelecké ostřelování skončilo, vrátil se ).

Hitler poté převzal velení pozemních sil.

Hitler věděl, že vyhozením Rundstedta zašel vůči armádě moc daleko, proto 3.12.41 přiletěl za Rundstedtem do Poltavy, kde Rundstedtův rozkaz tvrdě obhajovali jak Reichenau, tak Josef „Sepp“ Dietrich /1892-1966/, dlouholetý velitel Hitlerovy osobní stráže a pozdější velitel Waffen-SS divize Leibstandarte SS Adolf Hitler, takže se Hitler nakonec Rundstedtovi omluvil, že šlo o „ nedorozumění „ ...

Navrhl Rundstedtovi, aby si po svém infarktu vzal několik týdnů dovolené, a poté se vrátil do Hitlerových služeb. Rundstedt odletěl 5.12.41, ale na ruskou frontu se ke své úlevě již nevrátil. Brzy poté 12.12.41 na své narozeniny (66) obdržel od Hitlera šek na 250.000 říšských marek, Hitler si loajalitu svých generálů kupoval.

Mnozí z nich to považovali za urážku, ale nikdo z generálů se neodvážil šek Hitlerovi vrátit. Protihitlerovští generálové se domnívali, že to byl tento šek , kvůli kterému se Rundstedt odmítal zapojit do spiknutí proti Hitlerovi, ale pravda byla jiná – Rundstedt sice šek jako všichni ostatní generálové Hitlerovi nevrátil, ale v soukromí s ním odmítl mít cokoliv společného, předal jej své snaše, a v době jeho smrti 1953 byl tento šek stále nedotčený.

Válečné zločiny v užším smyslu – nelidské zacházení s válečnými zajatci, a válečné zločiny v širším smyslu, zločiny proti lidskosti ( civilisté ), páchaly hojně obě strany, ale SU váleční zločinci za ně nebyli v Norimberku souzeni, naopak, hlavní vrah PL důstojníků z Katyně Roman Ruděnko byl v Norimberku hlavním Stalinovým žalobcem ...

Viz mj. můj článek Lži kolem tajného protokolu sovětsko-německého paktu o neútočení ...

Masakry německých, italských, španělských a dalších válečných zajatců Osy byly podněcovány politickými komisaři, kteří tvrdili, že jsou v souladu s rozkazy od Stalina a politbyra ( političtí komisaři měli být, na oplátku, v německém vojenském rozkazu, který vydal Keitel na naléhání Himmlera/Hitlera, na místě zastřeleni, za plnění tohoto rozkazu byli Hitlerovi generálové souzeni v Norimberku, Rundstedt při procesu uvedl : „ Všichni generálové byli proti této směrnici, okamžitě po konferenci v BER 17.3.41 jsme prostřednictvím Brauchitsche protestovali, ten odpověděl, že není v jeho moci rozkaz změnit „ ).

Hitler na tajné schůzce s generály 17.3.41 jim sdělil, že na východě půjde o vyhlazovací válku, která se nebude řídit ženevskými a haagskými konvencemi o zákonech a obyčejích pozemní války, tj. že se v ní budou páchat válečné zločiny, přesto ji Hitlerovi generálové rozpoutali.

Totéž Hitler generálům sdělil 30.3.41, že „ bolševismus a komunismus jsou zločinecká hnutí, proto jejich političtí komisaři a příslušníci GPU/politické policie musí být na místě zastřeleni „. ( Ani Halder navzdory poválečnému tvrzení, proti tomuto rozkazu neprotestoval, naopak, napsal, že se armáda na východě musí účastnit ideologické bitvy až do konce „, a, navzdory tomu, že MP zakazovalo kolektivní represálie, vydal nařízení, že v případě partyzánských útoků německé jednotky přikročí ke kolektivní odvetě a zmasakrují celé vesnice).

Byl to zásadní odklon od spolupráce během společného napadení PL, kdy se nacističtí a bolševičtí generálové koncem září 39 sešli v Brestu-Litevském, třásli si rukama, plácali se po zádech, fotili se, společně hodovali a pili. Kameramani zde natočili pro německý filmový týdeník i společnou vojenskou přehlídku ...

Na PL území okupovaném nacisty se konalo několik schůzek mezi Gestapem a NKVD o společném postupu proti PL odbojářům.

NKVD, jejíž vojska šla v patách RA jako Wehrmachtu Einsatzgruppen, začala zcizené PL okamžitě legalizovat, uspořádala v něm SU styl „voleb“ – jedno místo jeden kandidát schválený NKVD, a současně v gigantickém měřítku začala páchat válečné zločiny - zahájila masové deportace třídních nepřátel z východního PL do sibiřských gulagů, zhruba 1.250.000 osob, z toho 51% etnických Poláků, 33% ortodoxních Židů (majitelé obchodů), zbytek byli „ nebezpeční“ Ukrajinci a Bělorusové, to samé čekalo po obsazení pobaltských států 1940 civilisty pobaltských zemí.

V PL šlo v drtivé většině o PL inteligenci a důstojníky důchodce, policisty, kleriky, deportovali každého, kdo měl kontakty na Západě, včetně filatelistů. Deportováni byli „ kulaci“ , tj. každý, kdo vlastnil i jen 1 koně a 1 kravku.

Na jaře 40, aby nebylo svědků, byly deportovány i rodiny v Katyňském lese postřílených PL důstojníků ( poslední dva lidé, svědek a hlavní historik Katyně, zemřeli na palubě vládního speciálu ve Smolensku 10.4.10, viz mé články o pádu PL vládního speciálu, mj.. Smolensk, nekonečné polské psychodrama - Andrea Kostlánová ).

Na ruský sever ( Archangelsk, Murmansk ) či na Sibiř si mohli vzít jen pár věcí, aby mohli pracovat jako dřevorubci, tj. sekyry a některé kuchyňské nádobí ( věci byly vezeny v oddělených vagónech ), všechno ostatní po nich zdědily ruské rodiny, které jejich nemovitosti a byty obsadily. Deportováni byli jako Židé do Osvětimi – nacpáni jako sardinky v otevřených dobytčích vagónech, ve kterých cestovali několik týdnů s minimálním přídělem chleba a vody. Ve vagónech byla díra v podlaze, která sloužila jako toaleta.

V Kazachstánu a v Uzbekistánu dřeli a hladověli ve státních kolchozech – nejhorší byly gulagy na Kolymě ( sever SU Dálného východu ), kde v dolech těžili zlato, ale i na ruském severu v Murmansku a v Archangelsku i statní zdraví muži nepřežili těžkou práci v lese déle než tři měsíce ( v dolech na Kolymě většina nepřežila ani měsíc, bolševici neměli na nervový plyn, vraždili prací ).

Staří, nemocní a děti předškolního věku umíraly již při transportu, další umírali, když nedokázali plnit normy, kdy se jim zkracoval i tak malý příděl jídla ( chleba na 450 g na den), umírali na vyčerpání a hlad, a byli za trest nahnáni do zvláštních baráků, kde v mrazech leželi na holé podlaze – ledaže by měli vedoucího směny „ zdatného ve falšování pracovních výkazů/ tufta či tuchta “, metoda, která byla uplatňována v celé SU ekonomice, proto SU statistiky byly zcela nevěrohodné. Za tyto válečné zločiny spáchané na obyvatelstvu sousedních zemí nebyl Kreml nikdy potrestán.

Třebaže se zcizení území zdálo být Kremlu prospěšné, ve skutečnosti tomu bylo naopak: nové německo-SU hranice z 28.9.39 přivedly německé armády podstatně blíže k Moskvě. Stalin nevyužil časový náskok k opevnění tohoto území, naopak nařídil zbourat staré SU opevnění, které by mohlo přinejmenším pozdržet nějaké německé jednotky, aniž by postavil nové, a Hitlerovi tak odstranil všechny překážky pro invazi do SU.

SU váleční zajatci ( z 6 mil. jich 58% zemřelo) zemřeli nejen na následky německého zajetí ( drženi bez jídla pod širým nebem za každého počasí, hladomor, cholera, úplavice ), ale, pokud ze zajetí uprchli a vrátili se ke Stalinovi, byli postříleni Stalinovými pochopy anebo deportováni do gulagů.

SU nepodepsal Haagské konvence, které podepsal car, ani ženevskou úmluvu z roku 29, Stalin trestal SU vojáky, kteří padli do zajetí, zastřelením, byli označeni za dezertéry, potrestáni konfiskací majetku a uvrhnutím jejich rodiny do vězení ...

I po těžkých porážkách v 7/41 u Minska a Smolenska, kde padlo do zajetí přes 650 000 SU vojáků, Stalin tvrdil, že RA nemá válečných zajatců, jen zrádce a dezertéry, a nepřistoupil na návrhy vzájemné výměny ( první výměnu navrhl šéf Mez. Červeného kříže Junoda již v 12/41, prostředníkem měly být US, oficiální odpovědí bylo, že SU váleční zajatci neexistují, SU vojáci bojují dokud nepadnou, pokud se rozhodnou vzdát, automaticky ztrácejí SU občanství, Kreml se tak významnou měrou podílel na jejich likvidaci).

Stejně se Stalin zachoval v roce 43, kdy mu Němci navrhli vyměnit jeho ( Stalinem nenáviděného ) syna Jakova Džugašviliho, zajatého v roce 41 u Vitebska, za polního maršála Friedricha Pauluse.

Obě strany zajatce používali i jako otrockou pracovní sílu.

Ještě v září 41 po dobytí Kyjeva začali Němci s pomocí místních kolaborantů s vyhlazováním Židů. Během prvních dnů jich bylo v nedaleké rokli Babij Jar zastřeleno přes 33 tisíc, stejně dopadli Romové.

Již v 4/41 se Himmler a Brauchitsch dohodli, že území dobyté Wehrmachtem bude okamžitě předáno SS a německé policii ( Himmlerovi ), stejně území dobytá RA přebírala NKVD, která v nich dělala stejné čistky jako jednotky SS.

Himmler zřídil pro páchání zločinů 4 Einsatzgruppen pod velením Heydricha. V Rundstedtově oblasti velení působila na střední a severní Ukrajině Einsatzgruppe C, šéfovaná Ottem Rasch, dva doktoráty /1891-1948, souzen MVT v procesu s Einsatzgruppen /, a na jižní Ukrajině Einsatzgruppe D, šéfovaná právníkem Ottem Ohlendorf, během procesu neprojevil žádné výčitky /1907-1951 oběšen/.

Prováděly trestní operace mj. proti partyzánům, vypalovaly vesnice, popravovaly pro výstrahu komunisty, zejména politické komisaře/politruky a mládežníky, vyhlazovaly Židy.

Wehrmacht se těchto akcí obvykle neúčastnil, třebaže vyjímky existovaly, např. důstojníci generála Reichenau, člena NSDAP, se účastnili koncem září 41 dvoudenního masakru 33.771 kyjevských Židů v Babím Jaru v rokli u Kyjeva, pár dní po jeho obsazení.

Po dobytí Kyjeva německými vojsky byla dána ve známost tato vyhláška:

Židé žijící v Kyjevě a jeho okolí se dostaví 29. 9.41 v 8 hodin ráno na roh ulic Melnichovská a Dochturovská (u hřbitovů ). S sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo. Všichni Židé, kteří neuposlechnou toto nařízení, budou zastřeleni. Všichni civilisté, kteří vniknou do budov evakuovaných Židů a odcizí jejich majetek, budou zastřeleni.“

Akci zorganizoval vrchní velitel SS a policie na Ukrajině Obergruppenführer Friedrich Jeckeln /1895 -1946 popraven/.

29. 9.41 byli Židé odvedeni ze shromažďovacích míst Sonderkomandem, jemuž velel Standartenführer Paul Blobel, do rokle Babí Jar, vzdálené 3 km od Kyjeva, kam museli dojít pěšky i staří, nemocní, ženy v pokročilém stupni těhotenství, mimina a batolata. Akce se účastnily i dva oddíly policejního praporu a jedna ukrajinská milice.

Židé byli na místě rozděleni do skupin, byly jim odebrány cenné věci a osobní dokumenty, a bylo jim nařízeno vysvléci se do naha. Poté sestoupili do rokle ( hluboká 50 m, dlouhá 2.5 km ), kde si je převzala Schutzpolizei / Ochranná policie (součást pořádkové policie/Ordnungspolizei).

Muži, ženy i děti si museli lehnout obličejem k zemi, byli stříleni zezadu. Ti, kteří přicházeli později, museli lehat na mrtvoly, a čekat na smrtelnou ránu. Během 2 dnů, 29. a 30. 9.41, dle zprávy, která byla odeslána do BER, bylo zavražděno 33 771 Židů.

Protože armádní důstojníci měli proti masakrům civilistů výhrady, 12.10.41 Reichenau vydal svým podřízeným „ směrnici, uvádějící, že prvotním cílem východního tažení je vymazat vliv asijských/východních Židů/OstJuden, tj. „židovské podlidi“ / „Untermenschentum", na evropskou kulturu /,tzv. Reichenau Befehl.

O 2 dny později Rundstedt tuto instrukci nechal kolovat mezi svými důstojníky s poznámkou „ Naprosto souhlasím“. Po válce Rundstedt vyšetřovatelům tvrdil, že „ nevěděl, co přesně Einsatzgruppen s Židy dělají „ , přiznal jen jednu ukrutnost, a to z Berdičeva ze 30.7.41.

Rundstedt dobře věděl, co Einsatzgruppen dělájí, armádní prominenti byli o jejich akcích dobře zpravováni, navíc již na konferenci v BER v 3/41 Hitler generálům oznámil, že na východě nejde jen o dobytí území, ale i o jeho vyčištění od původních obyvatel.

V 9/41 vydal Rundstedt příkaz, že se vojáci nesmějí účastnit „ židovských operací “, ani si je nesmějí fotografovat ( tento příkaz měly i německé jednotky v TR během genocidy Arménů 1915-16, přesto pár statečných vojáků řádění mladoturků zdokumentovalo, filmy vyvezli němečtí diplomaté).

Vraždění Židů se proto konalo za vědomí a podpory Wehrmachtu, jak dosvědčují činy jeho podřízeného gen. Carla-Heinricha von Stülpnage /1886- 8/44 oběšen/, jenž se svojí 17. armádou v 7/41 zvítězil v bitvě v okolí ukrajinského města Umaně a bojoval o Kyjev. Na Ukrajině tento účastník protihitlerovského spiknutí podepsal mnoho rozkazů k trestním akcím vůči civilistům v odvetu za akce partyzánů, a jako antisemita úzce spolupracoval s jednotkami Einsatzgruppen při vyhlazování Židů.

Organizovat masakr v Babím Jaru pomáhali důstojníci 6. armády Waltera Reichenau, ale jen proto, že jejich velitel byl horlivým nacistou, běžné to nebylo.

V 2/42 byl Rundstedt převelen do Francie, kde převzal velení po svém bratranci gen. Otto von Stülpnagelovi /1878- 2/48/, jenž chtěl vyhrát válku vysáváním francouzského hospodářství, ale o Židy se nezajímal, proto byl v neustálém konfliktu s Himmlerem, jenž se spolu s Hitlerem, Rosenbergem a Göringem po celou dobu války starali především o své vlastní obohacení ( viz mé články o Göringovi ) – ihned po okupaci Francie vykradli přes svá „soukromá“ komanda ze Sipo-SD, + mj. Rosenberg Einsatzstab + německou ambasádu v PAR vedenou gen. SS Otto Abetzem nejen umělecké sbírky francouzských Židů ( Abetz vylupoval opuštěné židovské vily ), ale i Louvre, takže si francouzská vláda ve Vichy u vrchního německého velení stěžovala, a to jí dalo za pravdu. Gen. Otto von Stülpnagel si stěžoval u Hitlera, ten však konfiskace židovských uměleckých sbírek i sbírek z Louvre, posvětil.

SS v PAR marně vojenskému velení připomínalo židovské nepřátele Říše, a požadovalo akci Wehrmachtu proti Židům, a když nebylo vyslyšeno, SS v sólové akci v noci z 2.10. na 3.10.41 v PAR vyhodilo do povětří 7 synagog, takže si gen. Stülpnagel opět stěžoval v BER u Keitela, ale byl sám pokárán, že nepodporuje říšskou rasovou politiku a obviněn z frankofilství.

Když byl francouzským odbojem v Nantes 20.10.41 zastřelen pluk. Karl Friedrich Hotz a 21.10.41 v Bordeaux Hans-Gottfried Reimers, Hitler von Stülpnagelovi rozkázal popravit za každého z nich 150 francouzských rukojmích, vojenské velení, aby uchovalo hospodářskou spolupráci ze strany Vichy, okamžitě oficiálními kanály Hitlerovu politiku masových poprav odsoudilo, a 15.12.41 popravilo za oba muže „jen“ 98 rukojmích.

Keitel byl z jeho stížností již unaven, a 2.2.42 Stülpnagelovi nařídil, aby poslechl Hitlera a všechny činy odboje trestal masovými popravami uvězněných komunistů a Židů, což Stülpnagel odmítl, a na svoji funkci rezignoval. Nahradil jej jeho bratranec Carl-Heinrich. Po válce byl Otto francouzskými úřady obviněn z válečných zločinů, spáchal v cele v 2/48 sebevraždu.

S ohledem na průběh německé letní ofenzívy v roce 1942, gen.Halder, náčelník genštábu 38-42, obvinil v 9/42 z jejího neúspěchu Hitlera, protože rozdělil armádní skupinu Jih na armádní skupiny A a B – Halder byl Hitlerem odvolán 24.9.42 a poslán do důchodu, ve kterém se účastnil spiknutí proti Hitlerovi.

V 3/42 byl Rundstedt opět jmenován velitelem vojsk na Západě za nemocného Witzlebena, takže se vrátil do svého luxusního hotelu v Saint-Germain, jeho znalost francouzštiny a dobré vztahy s Pétainem byly pro BER přínosem, ale Hitler z Rundstedta učinil jen dekorativní ozdobu, bojům na Západě měli velet Rundstedtovi bývalí podřízení, generálové Carl-Heinrich von Stülpnagel ve Francii , a Alexander von Falkenhausen /1878-1966/, vojenský guvernér Belgie, kteří nebyli pod jeho přímým velením, neměl kontrolu nad námořnictvem a letectvem, ani nad Gestapem a SS, Carl Oberg v PAR odpovídal pouze Himmlerovi.

Falkenhausen jako vojenský guvernér Belgie podepsal 17 nařízení proti židovskému obyvatelstvu, které připravovaly na deportace ( 6/42) 29.000 Židů.

Jeho zástupce pro ekonomické otázky Eggert Reeder/1894-1959/ měl za úkol vymazat židovský vliv v belgické ekonomice, zejména v obchodu s diamanty, a třebaže Reederova protižidovská nařízení vedly k masové nezaměstnanosti Židů ( 2.250 z nich bylo posláno stavět Atlantický val pro organizaci Todt ), Reeder se snažil zachovat národní administrativní strukturu Belgie a její úzké ekonomické vztahy se severní Francií.

Reeder vyjednal s Himmlerovým úřadem dohodu, která chránila Židy, narozené v Belgii, před deportacemi ( ve 20. + 30.letech přišlo z Palestiny do Evropy mnoho Židů terorizovaných Araby ), součástí dohody bylo, že nemuseli nosit ani Davidovu žlutou hvězdu - do Knochovy výroční konference v PAR v 3/42.

Helmut Knochen /1910-2003/ byl pluk. SS a SD /Sicherheitspolizei /Bezpečnostní policie + Sicherheitsdienst v Paříži, doktor filozofie, obor historie a angličtina, a komisař SS + SD pro židovské otázky/Arisierung ( árizace = rozkradení židovského majetku pro nacistické pohlaváry), jenž nejprve v 11/40 zničil všechny židovské obchody a firmy v PAR, 3.10.40 vláda ve Vichy na jeho radu z vlastní iniciativy zákonem vyhnala Židy z veřejných funkcí.

Knocha Britové v 3/47 odsoudili k trestu smrti ( za vraždy UK parašutistů z počátku srpna 44 ), v 9/48 mu rozsudek změnili v doživotí a v 2/51 na 21 let vězení. 1954 byl vydán do Francie, kde opět dostal trest smrti, opět změněn na doživotí, a v roce 58 byl prezidentem CHDG omilostněn, propuštěn z vězení byl 1962 společně se svým šéfem gen. SS Carlem Obergem , Himmlerovým velvyslancem v PAR ...

Eggert Reeder 2x intervenoval proti popravám belgických odbojářů, a to na žádost Belgičanky čínského původu Qian Xiuling, jejíž bratranec gen. Qian Zhuolun, byl osobním přítelem gen. Falkenhausena, když tento působil jako vojenský poradce Čankajška.

Situace ve Francii byla v této době zcela odlišná od 3/41, kdy Rundstedt odjížděl pro připravovaný útok na SU – po napadení SU Kominterna odvolala svůj příkaz ke spolupráci s nacisty, se kterými Stalin společně přepadl PolskoFKS proto přestala být neutrální pod heslem „ Ani Pétain ani de Gaulle „, a přešla do opožděněného odboje proti nacistům v odplatu za napadení SU ( stejně jako KSČ přešla opožděně do odboje nikoliv za vlast, ale za to, že Hitler překročil SU hranice, a Fučík nebyl na seznamu Gestapa, dle kterého zatýkalo komunisty vzápětí po 15.3.39, ale odpočíval v pokoji 2 roky na venkově, dokud si Stalin nerozmyslel své přátelství s Hitlerem, seznam komunistů, které by bylo vhodné zatknout, Gestapo údajně našlo na opuštěném sekretariátu Strany, jehož členové odjeli přežít válku do MOW).

Rundstedt se vrátil do Francie, ve které FKS na rozkaz Kremlu začala organizovat atentáty proti Wehrmachtu, a Hitler s Himmlerem požadovali odvetné masové popravy civilistů, které neochotně na nátlak BER nařizoval vojenský guvernér Oto von Stülpnagel, Rundstedt neměl žádnou přímou kontrolu nad nařizováním poprav rukojmích v odvetu za činy odboje, přesto jej mnozí po válce považovali za odpovědného za popravy francouzských rukojmích.

Rundstedt však, dle názoru spojenců, jako vrchní vojenský velitel ve Francii, nesl přímou odpovědnost za Rozkaz z 7/42 o předávání spojeneckých komand, většinou parašutistů, Gestapu, atˇjiž byli dopadeni v uniformách či v civilu, místo aby se s nimi jednalo jako s válečnými zajatci, třebaže rozkaz nevydal, ani nevydal příkaz k jejich popravě.

Ohledně spojeneckých komand existoval ještě jeden rozkaz, vydaný samotným Hitlerem v 10/42 po útoku na francouzský přístav Dieppe obojživelných komand CAN - gen. Roberts, UK – gen. Bernard Montgomery + US jednotek v počtu 6.050 mužů/Operation Jubilee z 19.8.42 ( z toho 5.000 Kanadˇanů a 50 Američanů, kdy CAN vláda požadovala pro svoje vojáky „ bojovou akci v terénu „ , neúspěšnou operaci naplánoval viceadmirál Lord Mountbatten ), který nařizoval všechny členy komand uniformované či neuniformované, popravit – na základě tohoto Hitlerova rozkazu německé námořnictvo popravilo 6 spojeneckých komand, která v 12/42 zaútočila na loděnice v Bordeaux.

Se vstupem US do války v 12/41 bylo jasné, že se spojenci vylodí ve Francii, proto Hitler nařídil vybudování Atlantického valu / systému pobřežních opevnění od Norska po francouzsko-španělské hranice, kterou pro organizaci Todt budovali „ otroci“ .

V 11/42 se spojenci vylodili ve francouzské Severní Africe (Operation Torch). Poté, co se vichystické úřady v severní Africe vzdaly ( viz můj článek Byl Darlan hrdinou nebo zrádcem? - Militaria - Tématický server v ... ), Hitler v odvetě obsadil celou Francii, tj. i Vichy, kde Pétain hrozil svojí rezignací, takže jej musel přijet uklidnit jeho přítel Rundstedt.

Německý vojenský odboj, v té době soustředěný kolem generálů Becka, Haldera a Witzlebena, chtěl uspíšit svržení Hitlera, aby mohli vyjednat mír se spojenci, ale k roku 43 byli všichni tři odstraněni ze svých vlivných funkcí, jejich hlavní odbojovou činností bylo přemlouvat nejvyšší velitele k odstranění Hitlera .

Jejich roli převzali mladší generálové, náčelník genštábu armádní skupiny Střed Henning von Tresckow /1901- 21.7.44 spáchal sebevraždu ve východním PL/, Friedrich Olbricht z rezervní armády, a Claus Schenk Graf von Stauffenberg z rezervní armády byli popraveni brzy ráno 21.7.44 poté, co je gen. Friedrich Fromm*1888, vrchní velitel rezervní armády (Ersatzheer), v BER 20.7.44 v 21.00 zatkl a spěšně ještě v noci uspořádal válečný soud, po kterém první čtveřici okamžitě zastřelil, aby nemohl být považován za „ mlčícího konspirátora „ , třebaže proti rozkazu Hitlera, jenž je chtěl živé ( stejně byl zatčen a popraven 12.3.45 ).

Nejprve Fromm nechal popravčí četou zastřelit gen. Olbrichta *1888, zastřeleni byli Albrecht Mertz von Quirnheim *1905, Stauffenberg *1907 a jeho pobočník Werner von Haeften*1908.

Ostatní konspirátoři, kteří byli zatčeni posléze, byli oběšeni.

Autor: Andrea Kostlánová | neděle 1.4.2018 20:43 | karma článku: 30.09 | přečteno: 5867x


Další články blogera

Andrea Kostlánová

1968 a falšování historie ze strany Putinova Ruska

Politicky nejistý rok 1968 provázelo mnoho záhadných sebevražd a úmrtí, likvidovali se zejména poslední svědci v souvislosti s vraždou Jana Masaryka ( 10.3.48 v den, kdy se poprvé měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda ),

12.9.2018 v 15:12 | Karma článku: 17.54 | Přečteno: 553 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Šejna a válečné zločiny čsl. komunistů

V 2/68 byl zatčen pro podezření z „hospodářské“ kriminality Šejnův spolupracovník politický gen. Miroslav Mamula /1921-1995/, vedoucího 8. oddělení ÚV na ministerstvu obrany, jenž měl se Šejnou plánovat vojenský puč na podporu

10.9.2018 v 14:35 | Karma článku: 18.33 | Přečteno: 1084 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Prchlík proti ruským generálům a celé Varšavské smlouvě

Klíčovým spojencem Kremlu v boji proti Západu bylo do roku 68 Československo/CZ, jehož nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím byl uranový průmysl pod kontrolou Kremlu, Praha ani nevěděla, kolik uranu její političtí vězni holýma

10.9.2018 v 4:45 | Karma článku: 13.83 | Přečteno: 581 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Okupace Československa byla připravena již v červnu 1967 I.

Koncem 50.let měl již Kreml pod svoji kontrolou důkladně integrované jednotky svých satelitních států, období konzultací mezi Kremlem a jeho satelitními loutkami bylo nahrazeno jednotným sovětským/SU vojenským velením.

7.9.2018 v 10:49 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 681 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jakub Ondrušek

Vynucená “solidarita” jako fenomén dneška?

Je solidarita vynutitelná a proč se o to někdo vůbec snaží? To už jsme dospěli tak daleko, že si budeme "dobro" diktovat?

22.9.2018 v 18:35 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 557 | Diskuse

Kateřina Lhotská

Týden v kostce - „sirotci“, Merkelová, Zeman a Putin a co říká feldkurát Katz na rozpočet?

50 „sirotků“ naší scénou hýbalo více, než je zdrávo. Co má společného Angela Merkelová a Miloš Zeman? A čím nás překvapí Dlouhý, Široký a Bystrozraký?

22.9.2018 v 18:00 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 376 | Diskuse

Petr Burian

Carthago delenda est

Kartágo musí být zničeno, tímto zvoláním prý římský státník Marcus Porcius Cato zakončoval každou svou řeč, byť se týkala čehokoliv. A přesně takto v duelu o zákazu reklam na spotřebitelské úvěry působil i Marek Výborný z KDU-ČSL.

22.9.2018 v 14:09 | Karma článku: 12.24 | Přečteno: 326 | Diskuse

Karel Stýblo

Mravokárci.

Myslím, že toto silné a trapné téma se bude prodírat mediálním prostorem, dokud ho neukončí volby. Anebo, až paní euro-poslankyně za KDU-ČSL Šojdrová přestane mást veřejnost citovým vydíráním.

22.9.2018 v 14:01 | Karma článku: 33.88 | Přečteno: 808 | Diskuse

Jan Dvořák

Nezakuckal se premiér Babiš v Salcburku, když slyšel Macronovy hrozby?

Zdánlivě by to mohla být nepatřičná otázka vzhledem k tomu, že má až příliš osobní ráz, neboť co komu z voličů do toho je, kdy premiérovi zaskočí – jenomže v tomto případě je ve veřejném zájmu to vědět.

22.9.2018 v 10:30 | Karma článku: 25.76 | Přečteno: 798 | Diskuse
Počet článků 974 Celková karma 15.24 Průměrná čtenost 1381

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz





Najdete na iDNES.cz