Andrea Kostlánová

Rundstedt coby popravčí německých generálů

3. 04. 2018 11:37:49
Rundstedt strašně kouřil a nedokázal usnout bez lahve alkoholu, proto se jeho syn major Hans-Gerd von Rundstedt /1903-1/48 rakovina /nechal k otci převelet jako jeho pobočník. V 5/43 dostal Rundstedt dovolenou a byl poslán do

sanatoria, byl přijat Hitlerem v Berchtesgadenu, a v 7/43 byl zpět ve Francii.

Vylodění spojenců v Normandii v 6/44 ukázalo, že věk (69) Rundstedtovi na jeho velících schopnostech nic neubral. V této době Rundstedt několikrát požádal Hitlera, aby uzavřel mír se spojenci, protože válku Berlín prohral, takže jej rozzuřený Hitler (opět) 2.7.44 odvolal z funkce, a nahradil maršálem Kluge /1882- 8/44/.

Na jaře 44 měl již maršál Rommel postavenou mohutnou „ zed“, ale protože věřil, že spojenecký útok přijde v oblasti mezi přístavem Dunkirk a ústím řeky Somma, většina valu směřovala do nesprávné oblasti, až koncem roku 43 se začal soustředˇovat i na Normandii. Rommel s Rundstedtem souhlasil, že jím budovaný Atlantický obranný val je jen obrovským blafem, zoufalým pokusem odstrašit spojence.

Budování Atlantického valu řídil Rundstedt ve spolupráci s maršálem Rommelem, se kterým se těžce nesnášel - pohrdal jím, že nemá vyšší vojenské vzdělání a že byl povýšen z důvodu svých politických konekcí – Rommela mediálně pro svoji propagandu vyrobil Goebbels, viz můj článek Divná bitva o Midway a svými důstojníky ... - Andrea Kostlánová ).

Oba se však shodli v tom, že po spojenecké invazi na Sicilii v 7/43 (Operace Husky), je válka pro Německo prohraná, a je nutné co nejdříve uzavřít mír.

Prohlubovaly se však mezi nimi spory, jak odrazit spojeneckou invazi. Rundstedt a velitel tankových jednotek ve Francii Leo Geyr von Schweppenburg /1886-1974/ navrhovali klasickou koncentraci hlavních tankových sil ve vnitrozemí ( aby nevystavili své jednotky palbě těžkých hladinových lodí ), které by po vylodění zaútočily a smetly spojenecká předmostí.

Rommel varoval, že až dojde k vylodění, spojenecké letectvo znemožní jakékoliv denní přesuny, jejich tankové divize při přesunu k plážím projdou jatkami. Proto trval na umístění mobilních záloh co nejblíže k invazním plážím.

Současně Rommel požadoval umístění mobilních záloh o šesti až osmi tankových či mechanizovaných divizí v okolí Paříže, které měly v případě ústupu německých vojsk od pobřeží provést proti vyloděným spojeneckým silám protiútok. Tuto zálohu mu OKW slíbilo, ale neposkytlo.

Mezi zastánci obou teorií se rozpoutalo zuřivé intrikaření, které rozhodl až Hitler, jenž zvolil nevhodný kompromis mezi oběma přístupy, a navíc omezil pravomoce Rundstedta i Rommela ohledně disponování s klíčovými jednotkami - polovina tanků čekala při pobřeží, polovina ve vnitrozemí jako záloha pod velením Geyr von Schweppenburga, ale jakékoliv jednotky mohly být použity jen na výslovný rozkaz Hitlera. Velitelskou strukturu zkomplikoval ještě více, když učinil Rommela, navzdory protestům Rundstedta, velitelem armádní skupiny B s působením po celé severní Francii.

Rommel nebyl týmovým hráčem, vše si dělal podle svého, věděl, že jej Goebbels vždy podpoří, proto Rundstedt z důvodu obtížné spolupráce s Rommelem odmítal, aby byl Rommel jmenován velitelem armádní skupiny B, protože mu bylo jasné, že bude ignorovat jeho rozkazy.

Jednotnou velitelskou strukturu tak Hitler před spojeneckou invazí vyřadil z provozu, nefungovala (vyřadil ji již v roce 38, kdy OKW/vrchní velení ozbrojených sil, podléhající jen Hitlerovi, na které Hitler převáděl stále více pravomocí, stvořil, rivalství mezi OKH/pozemní armádou, Luftwaffe a Kriegsmarine zabránilo tomu, aby se OKW stalo jednotným genštábem, což Hitlerovi v jeho hře na vojáčky, ve které se jmenoval vrchním velitelem, vyhovovalo – rozepře generálů rozhodoval sám).

Spojenci se ještě před úsvitem vylodili 6.6.44 v Normandii, daleko od sektoru, kde je očekával Rundstedt s Rommelem, jenž byl v Německu na dovolené u rodiny, zatímco většina německých důstojníků byla na konferenci v Remeši, a Hitler tvrdě spal na vavřínech v Berchtesgadenu s tím, že se spojenci, jak v dezinformační kampani tvrdili, vylodí v Pas-de-Calais, kam poslal polovinu tankových divizí.

Jediný 69letý Rundstedt ve 2 hodiny ráno nespal, a snažil se dostat chaotickou situaci pod kontrolu. Bylo mu jasné, že spojenecké letecké výsadky v Normandii jsou předzvěstí námořních výsadků, a proto kontaktoval OKW, aby jej okamžitě zmocnilo k povolání záložních tanků Geyra von Schweppenburga, ale OKW odmítlo jeho požadavek rozhodnout bez spícího Hitlera, jehož zamítnutí se k Rundstedtovi dostalo až v 10.00 dopoledne, ale ve 14.30 si to Hitler rozmyslel, a povolení Rundstedtovi vydal v době, kdy již spojenci běhali po plážích.

Rundstedtův životopisec píše, že kdyby mu byly vyslány záložní tankové divize hned ráno, kdy o ně žádal, spojenci by 6.6.44 zažili mnohem horší peklo.

Historik Stephen E. Ambrose uvádí: " Jediný vysoce postavený důstojník, jenž na spojenecké vylodění zareagoval správně, byl důchodce polní maršál Rundstedt, kterého Hitler do funkce jmenoval jen jako dekoraci “ .

To, že měl pravdu, byla pro Rundstedta malá útěcha, spojenci měli totální převahu v letectvu i v počtu mužů, zatímco Hitlerovi generálové nedokázali Hitlera přesvědčit, že nejde o předstíraný úder, ale hlavní vedení útoku, takže jim polovinu tankových jednotek neposkytl, a čekal stále útok v Pas-de-Calais.

Rundstedt s Rommelem se snažili Keitela přesvědčit, že jediným východiskem je stáhnout se z Normandie a zaujmout obranné postavení na Seině, ale Hitler jako vždy jakýkoliv ústup zakázal.

17.6.44 Hitler přiletěl do Francie, a setkal se s Rundstedtem a Rommelem v bunkru u Soissons. Oba maršálové mu sdělili, že situace vyžaduje masívní posily ( které Hitler neměl ) nebo stažení z Normandie. Rommel Hitlerovi bez obalu řekl, že je také nutno najít politické řešení, protože válka je pro Německo prohraná. Hitler dělal, že neslyší, a požadoval fanatickou obranu a okamžitý protiútok. Rommel Hitlera varoval, že se německá obrana zhroutí, Hitler odsekl, atˇ se soustředí na vojenské operace.

V této době odboj v Oradour-sur-Vayres zajal jistého německého důstojníka, velitele průzkumného praporu, jednotky Waffen SS pancéřová divize Das Reich však dorazily do městečka ve střední Francii Oradour-sur-Glane.

Rundstedt, vrchní velitel německých vojsk ve Francii, divizi nařídil, aby co nejrychleji dojela do Normandie, ta při cestě 10.6.44 v městečku jako odvetu za partyzánské akce, postřílela 642 civilistů, francouzská vláda obžalovala z masakru v Oradouru Rundstedta.

29.6.44 byli Rundstedt a Rommel předvoláni k Hitlerovi do Berchtesgadenu na další schůzku, na které zopakovali svoje požadavky, Rundstedt navíc požadoval aby se gen. von Schweppenburg, jenž velel tankovým jednotkám u Caen, mohl stáhnout z dosahu spojeneckých námořních děl, která jeho jednotky decimovala, což mu Rundstedt již povolil a informoval o tom OKW.

1.7.44 Rundstedt obdržel zprávu od OKW, která stažení zakazovala. Rozlícený Rundstedt zatelefonoval Keitelovi a řval na něj, aby šel okamžitě k Hitlerovi a získal od něj svolení ke stažení. Neštˇastný Keitel ( uvádí Wilmot, kterému historku sdělil Günther Blumentritt /1892-1967/ z tehdejšího Keitelova štábu ) Rundstedtovi sdělil, že přesvědčit Hitlera o opaku je nemožné, a otázal se :“ Co máme dělat ?“ , na což mu Rundstedt odpověděl :“ Ukončete válku, vy idioti ! /“ "Macht Schluss mit dem Krieg, ihr Idioten!".

Keitel poté Hitlerovi žaloval, že Rundstedt již nezvládá stupňující se požadavky na velení, takže jej Hitler opět odvolal – současně jej vyznamenal a doporučil mu klid.

Rundstedt z Francie odjel 4.7.44, nahradil jej Generalfeldmarschall Günther von Kluge ( již 28.10.43 byl Kluge těžce zraněn při autonehodě, Hitler jej okamžitě nahradil svým oblíbencem Buschem - na spiknutí proti Klugemu se podílel Ernst Kaltenbrunner, oběšen 1946, šéf RSHA/Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, zřízeného Himmlerem 39, jenž tak sjednotil pod svojí kontrolou všechny bezpečnostní a policejní složky, Gestapo bylo jeho součástí) .

Ani s maršálem Kluge si Hitler nepolepšil. Po vylodění Spojenců v Normandii jej Hitler pověřil provedením protiútoku, který započal v pozdních odpoledních hodinách 6. 6.44. Poté, co Kluge navrhl zvrátit spojenecký nápor především vzdušnými silami, se Hitler rozzuřil a hrozil, že jej zbaví velení. 15. 8.44 opustil Kluge hlavní stan a zahájil rozhovory s gen. Heinrichem Eberbachem přímo na frontě.

Atentát na Hitlera v jeho Vlčím doupěti/Wolfsschanze ve Východním Prusku :

Rundstedt nevěděl o datu atentátu, v Norimberku vypověděl, že „ by se nikdy neúčastnil zrady na Hitlerovi, která se zejména ve válce rovnala vlastizradě ( 19.3.44 polní maršálové podepsali prohlášení o věrnosti vůdci ), věděl, že by se armáda a německý lid, zejména němečtí dělníci pracující v průmyslu, proti zrádcům postavili.

Jedna z hlavních postav spiknutí proti Hitlerovi, Henning von Tresckow /1901-21.7.44 po neúspěšném atentátu na Hitlera se zastřelil v PL /, byl náčelníkem genštábu Klugeho armádní skupiny Střed .

Kluge věděl o plánu Tresckowa a jiných důstojníků zastřelit Hitlera během jeho inspekční cesty u armádní skupiny Střed, a na poslední chvíli mu v tom zabránil ( dle Boeselagera z důvodu, že s Hitlerem nepřicestoval Himmler, protože Kluge tvrdil, že pokud nebude s Hitlerem zabit i Himmler, dojde k občanské válce mezi Wehrmachtem a jednotkami SS ).

O plánovaném atentátu jej informoval Georg von Boeselager, jenž pod Tresckowem sloužil, ale měl blízko ke Klugemu, s nímž létal jeho služebním letadlem.

Boeselager vedl protipartyzánské operace pro armádní skupinu Střed na území Ukrajiny a Ruska, 23.6.43 navrhl svému veliteli von Tresckow protipartyzánská opatření, se kterými von Tresckow souhlasil s tím, že německý voják nedokáže rozlišovat mezi partyzány/“bandity“ a civilisty .

Boeselager navrhl rozdělení okupovaných území na oblasti bez partyzánů, na oblasti ohrožené partyzány ( z nich mohli muži odcházet za prací jen ve velkých skupinách na propustky, když byli chyceni sami nebo v malých skupinkách, byli zastřeleni ), a na oblasti zamořené partyzány, ve kterých všichni muži do 50 let dostali příkaz vykonávat práce ve prospěch Říše, pokud se nepřihlásili do stanoveného termínu, byli zastřeleni.

Georg von Boeselager /1915- 8/44 /se se svým bratrem Philippem von Boeselager /1917-2008/ účastnil spiknutí proti Hitlerovi. Tresckow se v 3/43 obrátil i na Mansteina, ale ten se spiknutí proti Hitlerovi odmítl zúčastnit.

Rundstedt se spiknutí proti Hitlerovi vytrvale odmítal účastnit již od roku 37 s tím, že je starý, unavený a již toho prožil dost, někteří jeho velitelé se však ke spiklencům přidali, mj. Stülpnagel a Falkenhausen.

Rundstedt si jednomu ze svých pobočníků gen. Gerhardu Engelovi /1906-1976/ postěžoval :“ Proč mám všechno dělat já ? Atˇ to udělá Manstein a Kluge."

V době, kdy se hrabě Stauffenberg pokusil o atentát na Hitlera (20.7.44) , byl Kluge vrchním velitelem západní fronty s ústředím v La Roche-Guyon, kde jej 20.7.44 navštívili velitel okupačních jednotek ve Francii gen. Carl-Heinrich von Stülpnagel /1886- 8/44/, a jeho kolega pluk.Cäsar von Hofacker /1896-12/44/, bratranec von Stauffenberga.

Gen.Carl-Heinrich von Stülpnagel mu sdělil, že právě nařídil zatčení SS-jednotek v Paříži, ale Kluge, jenž se již dozvěděl, že se atentát nezdařil, odmítl jakkoliv v této věci asistovat – řekl jen : “ Ano, kdyby to prase bylo mrtvé, ale není / “Ja – wenn das Schwein tot wäre!"

17.8.44 byl Kluge nahrazen Walterem Modelem /1891-4/45 spáchal sebevraždu/ , Hitlerovým „ hasičem“ = obranným stratégem, kterého Hitler zatratil, když prohrál poslední německou ofenzívu bitvu v Ardenách v 12/44-1/45 ( Battle of the Bulge/ Bitva o výběžek ).

Kluge byl povolán do Berlína „ na schůzku s Hitlerem „, tak jako Stalin odvolával ze zahraničí své spolupracovníky, kteří měli být zlikvidováni.

Hitler dopis od Klugeho, napsaný těsně před smrtí, předal gen. Jodlovi, náčelníku operačního štábu německých ozbrojených sil, zástupci Keitela, se slovy :“ Dopis svědčí o tom, že kdyby nespáchal sebevraždu, musel by být zatčen „ (Kluge ve vyšetřovací vazbě Hitlerovi v dopise doporučil, aby uzavřel se spojenci mír ).

Válečný zločinec gen. Waffen SS a policie Jürgen Stroop/1895-1952 popravený ve WAW za vypálení a zbourání WAW ghetta, a za válečné zločiny spáchané v Řecku /, po válce tvrdil, že Klugeho pro účast na spiknutí po jeho příletu do BER na příkaz Himmlera zatkl, a že mu nabídl sebevraždu pistolí či jedem. Když Kluge odmítl, Stroop jej 19.8.44 zastřelil, a Himmler rozhlásil, že spáchal sebevraždu kyanidem.

Po skončení války byla rakev s ostatky Klugeho ukradena z krypty, dodnes není známo, kam byla převezena.

Hitlerovi atentát, provedený pluk. Clausem Schenkem hrabětem von Stauffenberg, a zorganizovaný především Hansem Osterem, Erwinem von Witzleben, Franzem Halderem /1884-1972/a Erichem Hoepnerem/1886-8/44 mučen Gestapem /, poskytl záminku k likvidaci pruského důstojnického sboru ( mučením při výsleších se Hitler dozvěděl jména spiklenců i z roku 37 ).

Hitler se zbavil všech důstojníků, kteří byli do atentátu zapleteni přímo i nepřímo ( zejména polní maršálové Kluge a Rommel, gen. Friedrich Fromm, vrchní velitel rezervní armády Ersatzheer /1888-3/45/, Gustav Heistermann von Ziehlberg/1898-2/45/ umožnil jednomu z účastníků atentátu ze svého štábu při zatýkání uprchnout ).

Gen. Alexandr Falkenhausen /1878-1966/ byl blízkým přítelem spiklenců Carla Friedricha Goerdelera a polního maršála Witzlebena, jejichž protihitlerovské snahy odsouhlasil již v roce 37, proto zbytek války strávil v Dachau s dalšími 140 politickými prominenty, dokud tábor neosvobodili Američané. Proces za jeho a Reederovu účast na deportaci belgických Židů se konal v roce 51, postavila se za ně v předchozím článku (Jak Hitlerovi generálové šli do války s tím, že ji prohrají ) zmíněná Belgičanka čínského původu a celá řada belgických Židů s tím, že mnoho z nich zachránili, byli odsouzeni ke 12 letům, po 4 letech byli omilostněni kancléřem Adenauerem.

Halder byl spolu s manželkou a nejstarší dcerou internován v KL Flossenburg a v Dachau, odkud byl krátce před koncem války odvezen k prominentním politickým vězňům, včetně členů rodiny Stauffenbergů, do Jižního Tyrolska, z rukou SS byli osvobozeni 4.5.45.

Erich Höppner, velitel tankových jednotek, s nimiž se dostal až k Ladožskému jezeru, převelený k armádní skupině Střed před MOW, byl v 12/41 jeden z mála německých velitelů, jenž dokázal jednat na vlastní odpovědnost, a ignorováním rozkazu OKW/Hitlera začal organizovaně se svojí 3. + 4. tankovou skupinou od MOW " ustupovat k Vjazmě, čímž je uchránil před obklíčením a zničením, za což byl 8.1.42 zbaven velení a propuštěn z Wehrmachtu spolu s odebráním práva nosit uniformu, práva na pobírání penze, bydlením ve služebním domě a zákazem nošení obdržených vyznamenání. Byl potrestán nejpřísněji jako jeden z obětních beránků nepovedené bitvy u Moskvy.

Vojenský velitel Berlína 40-44 Paul von Hase /1885-8/44/ o datu atentátu věděl, byl strýcem luteránského pastora Dietricha Bonhoeffera /1906-4/45 Flossenburg/, přímého účastníka spiknutí.

Bonhoeffer od nástupu Hitlera veřejně pranýřoval pronásledování Židů a v rámci tzv. Kirchenkampfu vystupoval proti hnutí Německých křesťanů (Deutsche Christen) a rasovým zákonům. Od roku 37 spolupracoval s odbojovou skupinou Canarise, 5.4.43 byl zatčen, a 9.4.45 byl údajně na výslovný rozkaz Hitlera ( jenž však v té době, dle výpovědi svého osobního lékaře, byl již nepříčetný ) popraven.

Erich Fellgiebel /1886-9/1944 zastřelen /, před válkou velitel spojové služby Wehrmachtu. 26.8.39, 3 dny po podepsání nacisticko-bolševického paktu, měla německá armáda zaútočit na Polsko/PL, ale Hitler si to na poslední chvíli rozmyslel, a Fellgiebel musel zastavit celou německou armádu, pochodující do Polska. Fellgiebel se spiknutí přímo účastnil, po Stauffenbergově atentátu měl za úkol přerušit spojení Vlčího doupěte se světem, byl však odhalen a zatčen.

Otto Herfurth /1893-9/44 oběšen/ náčelník genštábu 3. vojenského okruhu Berlína, Fritz Lindemann/1894-9/44 zemřel při zatýkání Gestapem/, ex náčelník genštábu maršála Rommela Hans Speidel /1897-1984/, vrchní velitel pozemních sil NATO v letech 57-63, Speidel byl konzervativním nacionalistou, ale nesouhlasil s rasovými zákony, přežil, protože koncem války z vězení Gestapa uprchl.

Generálové Friedrich von Rabenau/1884-4/45 Flossenburg/ a Helmuth Stieff /1901-8/44/ od roku 42 byl Stieff ve štábu OKH, třebaže jej Hitler osobně nesnášel, antipatie byly vzájemné – od napadení PL gen. Stieff posílal manželce zoufalé dopisy o válečných hrůzách páchaných nacisty v PL, vyjadřoval znechucení, že je pouhým nástrojem Hitlerových válečných zločinů.

Fritz Thiele /1894-9/1944 oběšen/ spolupracoval s gen. Fellgiebelem ve spojovací službě/Nachtrichtentruppe, při atentátu měl přerušit spojení mezi Hitlerovi loajálními armádními důstojníky a armádními jednotkami.

Thiele ze svého střediska v Bendlerstrasse poslal generálu Friedrichu Olbrichtovi /1888- 21.7.44/ a ostatním účastníkům spiknutí klíčovou zprávu od gen. Fellgiebela, že se atentát nezdařil, ale puč pokračuje. Přesná doba, kdy zprávu odvysílal, není známá, Thiele se posléze šel se udat Walteru Schellenbergovi/1910-1952/ ze Sicherheitsdienst (SD).

Georg Thomas /1890-12/1946 ve spojenecké vazbě/ na OKW v letech 28-38 šéfoval Spravě pro hospodářske záležitosti Wehrmachtu a výzbroj, kde prosazoval koncepci „ obranné ekonomiky“ /vše pro válečné přípravy, protože věděl, že německá ekonomika nemá na to, aby vedla zdlouhavou válku jen z německých zdrojů.

Třebaže v nacionální socialismus nikdy nevěřil, jeho důvěra v nacisty klesla na nulu poté, co nacisté na základě lživého tvrzení 1938 vyhodili z armády gen. barona von Fritsche.

Od roku 38 spolu se svým bývalým nadřízeným gen. Ludwigem Beckem ( zastřelen 21.7.44 při zatčení ), Carlem Friedrichem Goerdelerem (oběšen v 2/45) a Johanesem Popitzem (oběšen v 2/45) plánoval svržení Hitlera. 1939 se stal šéfem sekce OKW Obranné ekonomiky a výzbroje, a členem správní rady Kontinentale ÖI AG, která spravovala ropné zdroje okupovaných zemí, a oceláren Reichswerke Hermann Göring.

Gen. Thomas Hitlerovi pro Anschluss, okupaci čsl. Sudet a pro útok na PL vypracoval obsáhlé analýzy, které měly Hitlera od těchto akcí odradit s tím, že Německo není na válku se spojenci připraveno. Hitler po přečtení rozboru útoku na PL zvolal, že „ nesdílí pochybnosti gen. Thomase, zejména když má na své straně Rusko „ ( podepsání bolševicko-nacistického paktu o neútočení 23.8.39 ).

Před operací Barbarossa Thomas varoval náčelníka genštábu Haldera před velkými potížemi v zásobování Wehrmachtu, protože SU železniční koleje měly širší rozchod, takže zboží z Evropy se muselo překládat, varoval jej před nevyhovujícími SU silnicemi, které zničí pneumatiky motorizovaných jednotek, a Haldera upozornil na fakt, že německé jednotky mají na útok, včetně obsazení Moskvy, jen 2 měsíce, dobu, na kterou má Wehrmacht zásoby palivové nafty a motorového benzínu.

Halder tuto informaci Hitlerovi nepředal, a když se Thomas snažil Hitlerovi informaci předat sám, zabránil mu v tom Keitel – Göring Thomase ujistil, atˇsi nedělá starosti, že naftu a benzín si Wehrmacht zajistí v okupovaných zemích. V 11/42 Thomas na funkci rezignoval, jeho úřad převzal Speer.

Rundstedt coby popravčí německých generálů /Ehrenhof – Soud cti

Pokus o atentát Hitlerovi poskytl záminku nejen k likvidaci všech jemu nepohodlných generálů, ale i posledních pravomocí armády.

Generálové mohli být souzeni jen před vojenským soudem, proto Hitler nechal pro důstojníky ustavit tzv. Soud cti, jehož předsednictvím pověřil Rundstedta, za členy dosadil Keitela, Guderiana, Walthera Schrotha /1882-10/44 při autonehodě/ a Karla Wilhelma Spechta/1894-1953 v gulagu Vojkovo u Ivanovo, poté, co se vzdal RA/.

Důstojníci, odsouzeni Čestným soudem, byli poté předáni nacistickému Lidovému soudu/Volksgerichtshof, zřízeným Hitlerem v roce 34 pro jeho politické odpůrce, kterému předsedal do roku 25 přesvědčený komunista a bolševik Roland Freisler, jenž se bolševismem infikoval v ruském zajetí ( v 52 letech zemřel v 2/45 při náletu na BER v budově soudu ), jenž nacistické „ lidové„ soudnictví založil na Stalinově zásadě, že Stalinova/Hitlerova vůle a program KS/ NSDAP stojí nad zákony. V drtivé většině Lidový soud vyhlašoval trest smrti či doživotí, občas i 10-20 let v káznici, pro účastníky 20.7.44 trest smrti oběšením.

Taktéž Hitlerův Čestný soud byl fraškou jako Stalinovy Lidové soudy – porota rozhodovala jen na základě důkazů předložených Gestapem/NKVD, obvinění se soudu neúčastnili a nesměli mít obhájce. Nejmírnějším trestem bylo vyloučení z armády bez nároku na penzi.

„Rundstedtův“ Čestný soud však několik Gestapem obviněných důstojníků odmítl odsoudit, např. odmítl vyloučit z armády Franze Haldera ( s atentátem neměl nic společného ) a Hanse Speidela (pozdějího vrchního velitele pozemních sil NATO), třebaže Speidel jako náčelník genštábu Rommela byl do atentátu hodně zapleten ( zachránil si život jen útěkem z nacistického vězení ).

To, že měl za náčelníka genštábu spiklence Speidela, maršálu Rommelovi, jenž byl v BER na rekonvalescenci ( 17.7.44 byl jeho automobil nedaleko normandské fronty napaden britskou stíhačkou dodnes s neznámým pilotem - Rommel utrpěl četná těžká zranění, mj. několikanásobnou frakturu lebky, poranění oka a otřes mozku ), zásadně přitížilo, a nepomohlo mu ani jeho přátelství s Goebbelsem.

Navíc během třetího výslechu na Gestapu jiného účastníka spiknutí plk. Hofackera, vyšlo najevo, že krátce před 20.7.44 Hofacker s Rommelem mluvil o nutnosti politického řešení války, aniž by Rommel pluk Hofackera nahlásil svým nadřízeným.

Přesto se Rommel pokusil za Speidela přimluvit, a požádal o setkání s Hitlerem, ten mu místo setkání poslal své pobočníky, gen. Wilhelma Burgdorfa /1895-1.5.45 údajně se zastřelil v Hitlerově bunkru spolu s posledním velitelem OKH Hansem Krebsem, jenž týž den, 1.5., vyjednával s gen. Vasilijem Čujkovem/ a gen. Ernsta Maisela/1893-1978/, kteří Rommelovi dali na vybranou – budˇ bude obžalován z vlastizrady nebo se otráví a bude mít státní pohřeb ( Hitler s Goebbelsem z Rommela učinili národního hrdinu, tak jej nemohli hodit do společného hrobu ), Rommel se údajně otrávil kyanidovou kapslí, jeho tělo bylo okamžitě spáleno.

Gen. Speidel, třebaže byl „ Rundstedtovým „ soudem ušetřen, po válce Rundstedta za jeho působení u Čestného soudu tvrdě kritizoval, Rundstedt v Norimberku vypověděl :“ Tento soud byl to nejhorší, co jsem za svoji vojenskou kariéru zažil, ale přistoupil jsem na jmenování v zájmu armády. Osoby, které by trest smrti pro jejich skutky neminul, musely být nejprve vyloučeny z armády, ostatní mohli být z armády jen propuštěni „ .

Speidel kritizoval i polního maršála Kesselringa za to, že „pomlouval“ maršála Rommela ( Rommela neměl v lásce ani Guderian), třebaže Kesselring významně přispěl k Rommelově porážce v bitvě o egyptskou Alam Halfu v 9/42.

Po válce němečtí důstojníci, zejména Rundstedt, o Rommelovi tvrdili, že byl vynikajícím tankovým velitelem, ale měl velet jen divizi, protože bez vyššího vojenského vzdělání nebyl stratég, jen improvizující taktik, nespolupracoval s jinými jednotkami ani se svými nadřízenými, kteří jej nikdy nemohli zastihnout pro jeho trvalou přítomnost v první linii.

Autor: Andrea Kostlánová | karma: 19.08 | přečteno: 1554 ×
Poslední články autora