Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odpovědnost Hitlerových maršálů, Britové je chtěli propustit, Američané soudit

5. 04. 2018 11:21:00
Po válce se Velká Británie dostala do sporu s Washingtonem, který naléhal, aby zajaté maršály postavila před soud, což britské veřejné mínění i britská vláda odmítly.Sovětské válečné zločince nesoudil nikdo, viz mj. můj článek

Váleční zločinci v Hlavní vojenské radě Rudé armády.

Rundstedt opět na západní frontě

Po „ sebevraždě „ Klugeho (19.8.44), zatčení Stülpnagela (30.8.44 oběšen ) a Rommela (14.10.44 otráven ) byl do funkce velitele na západní frontě na naléhání Modela a gen. Günthera Blumentritta / 1892-1967/ povolán zpět gen.Rundstedt, což byl od Hitlera mediální tah, kterým chtěl zastrašit spojence a přesvědčit důstojníky, znepokojené čistkami, že se nic neděje.

Rundstedt byl tváří obálky časopisu Time ze 8/42, spojenci jej považovali za vrchního stratéga Wehrmachtu a přisuzovali mu moc, kterou neměl, proto se na titulní straně časopisu Time objevil znovu v 8/44, zatímco Hitler ve skutečnosti veškerou moc svěřil razantnímu Walteru Modelovi /1891- 21.4.45 sebevražda/.

Rundstedt dorazil 5.9.44, jeho náčelníkem genštábu byl schopný gen. Siegfried Westphal. Na naléhání Hitlera Rundstedt navrhl „ menší „ protiofenzívu v Ardenách, ale Hitler chtěl rozsáhlý útok ke zvrácení průběhu války, došlo k ní v prosinci – v lednu 44/45, Němcům již nepomohla.

Německé kódové označení pro Ardeny bylo Stráž na Rýně/Wacht am Rhein, Anglosasové ji nazývají bitva o výběžek/Battle of Bulge či Rundstedtova ofenzíva, třebaže Rundstedt tuto ofenzívu nechtěl zahájit a ani jí nevelel, působil jen jako prostředník mezi Hitlerem a svými podřízenými. Skutečnými plánovači a veliteli ofenzívy byli Adolf Hitler, Walter Model a Hasso von Manteuffel /1897-1978, tvůrce názvu Bundeswehr/.

Model, „ Hitlerův hasič bezvýchodných frontových situací “, byl jedním z mála, kteří měli odvahu Hitlerovi odporovat.

Ofenzívní cvičení, Versailleskou mírovou smlouvou německé armádě zakázaná, provozoval počátkem 30.let „ na stáži „ u Stalina, na stáži byl i ve Španělsku 36-39, kde analyzoval taktiku obou stran, poté analyzoval čsl. pohraniční opevnění. Model byl jeden z mála důstojníků, kteří si uvědomovali důležitost výcviku obranné taktiky - byl mistrem organizovaného ústupu s minimálními ztrátami.

Během operace Barbarossa byl jedním z velitelů Guderianovy tankové skupiny.

V 1/42 převzal velení nad demoralizovanou ustupující 9. armádou v oblasti Rževa ( a Vjazmy ), odkud nemohl ustoupit, protože by ohrozil celou skupinu armád Střed, proto 5.2.42 zaútočil a podařilo se mu jednotky RA (zhruba 400.000 padlých, Kreml počet padlých v žádné bitvě neupřesnil ) uzavřít v obrovském kotli, čímž obnovil německou zhroucenou frontu.

Model se však dostal do ostré výměny názorů s Hitlerem, jenž situaci, kdo se má kam přesunout, posuzoval jen podle mapy, a nevyhověl Modelovi, aby ke Rži přesunul jeden tankový sbor.

Model náhle svůj výklad přerušil a úsečně zaskočenému Hitlerovi řekl: „Můj Vůdče, velíte 9.armádě vy nebo já?" Hitler se jen zmohl na : „ Pošlete ten tankový sbor do Gžatska, já mohu situaci posoudit lépe!" odpověděl.

„To si vyprošuji!" stroze odporoval Model. „Vy zde sedíte daleko od míst, kde se střílí, já ale vím, co se tam děje!" Hitler chvíli váhal, potom přikývl. „Dobrá, udělejte to, jak chcete. Ale ručíte mi za to hlavou !" Model ohodnotil situaci správně, RA se pokusila o průlom tam, kde Model předpokládal.

V 11/42 se konala další bitva u Rževa (operace Mars, viz Sudoplatov Zvláštní operace + mé články o Mansteinovi ), německé velení ( ani Žukov ) nepochopilo, že měla jen vázat německé jednotky, aby se nedostaly včas ke Stalingradu (operace Uran, obklíčení německých jednotek u Stalingradu, na kterou navazovala operace Saturn útok na Rostov nad Donem ).

Stavka přesvědčila německé velení, že na Ržev chystá v nadcházející ofenzívě pod velením Žukova hlavní úder, nejen okatým přesouváním vojsk ke Rževu, ale i přes svého agenta „ Geine „ poručíka Alexeje Demjanova ze Stalinova genštábu, jenž sehrál úlohu agenta Abwehru „Maxe“, kterému potvrdil hlavní útok na Ržev.

8.11.42 tak Gehlen, šéf SU sekce německého vojenského zpravodajství, poslal Hitlerovi zprávu, že hlavním cílem SU ofenzívy bude železniční uzel Ržev.

Gehlen se nechal nachytat, a Němci nasadili na jih ke Stalingradu, kde přišel hlavní bolševický úder, slabší jednotky.

Ofenzíva Žukova /1896-1974/ začala 28.11.42, ale již 5.12.42 byla jeho vojska na hlavu poražena, ztratil přes 300.000 mužů. Žukov v Pamětech napsal, že „výsledky této ofenzívy byly nepřijatelné“, a přestože byl od roku 42 zástupcem vrchního velitele ozbrojených sil Stalina, nikdy se nedozvěděl, že Stalin z jeho jednotek učinil návnadu, že Němci byli Stalinovým genštábem/Stavkou upozorněni, že na Rževsk bude probíhat hlavní úder, proto zde soustředili tolik jednotek.

( Žukov, na rozdíl od Rokossovského, dokázal Stalina i ignorovat, mj. v 1/45, kdy se obával, aby nedošlo k útoku na jeho pravé křídlo ze strany armádní skupiny Visla, který by oddělil jeho vojska od zásobování, proto navzdory Stalinovu příkazu pokračovat v útoku na BER, vyčlenil některé divize pro útok na skupinu Visla ).

Cena za zastavení ofenzívy Žukova byla vysoká i pro Němce, nejen počtem padlých - bitvu sice vyhráli, ale ze strategického hlediska prohráli, protože byly nasazeny všechny zálohy, které měly být nasazeny u Stalingradu.

Model u Kurska

9. armáda (pod skupinou Střed) dostala rozkaz přesunout se do oblasti města Orel a připravit se na operaci "Citadela" (červenec-srpen 43 ) - zlikvidovat ruský výběžek fronty v prostoru Kurska.

Model, jenž se do bitvy nehrnul, požádal, aby mu byly přiděleny další dvě tankové a čtyři pěší divize, a když žádné nedostal, suše oznámil, že se tudíž místo útoku bude snažit odrazit pokusy RA o útok. Hitler zběsile trval na útoku, Model, aby mu vyhověl, zaútočil, po třech dnech mu však bylo jasné, že skončil, a protože v té době velel i 2. tankové armádě, protestoval proti Hitlerovu zákazu ustoupit z prostoru kolem města Orel, a dosáhl změny Hitlerova rozhodnutí. Poté Model zachránil všechno, co se z prostoru Orla zachránit dalo, včetně evakuace přes 20 000 raněných vojáků a 53 000 tun materiálu.

29.1.44 Model převzal velení Skupiny armád Sever, stabilizoval kritickou situaci v oblasti Leningradu a zabránil průniku RA do Pobaltí. Za úspěšné řízení bojů v tzv. Leningradsko - Novgorodské operaci byl 1. 3.44 povýšen do hodnosti generála polního maršála.

V 3/44 převzal velení skupiny armád Jih, přejmenované na skupinu armád Severní Ukrajina, která ustupovala, Model musel udržet přístupy ke Karpatům.

RA zahájila ofenzivu 22.6.44 nikoliv v oblasti skupiny armád Severní Ukrajina, ale proti totálně vyčerpané skupině armád Střed - Hitler proto nařídil, aby se Model ujal velení i této skupiny. Model ji posílil některými divizemi skupiny armád Severní Ukrajina, která nebyla pod takovým tlakem, čímž se mu podařilo udržet zásobovací komunikace.

Model ale věděl, že nemůže SU útoky odrážet donekonečna, proto Hitlerovi navrhl zkrátit obranné linie ústupem k německým hranicím. Ten jako obvykle návrh vztekle zamítl, a vyžadoval protiútok v oblasti Memelu ve Východním Prusku, přičemž zcela ignoroval kritickou situaci jižněji, kde RA postupovala směrem k Varšavě.

Hitler Modela nakonec z východní fronty, která již byla pro Německo ztracena, odvolal, a jmenoval jej velitelem Skupiny armád B a hlavním velitelem německých vojsk na Západě, kde byla situace neméně kritická ( německým vojskům na pobřeží hrozilo odříznutí a spojenci se hnali Belgií k Siegfriedově linii). Model nahradil ve funkci polního maršála Günthera von Kluge, podezřelého z účasti na atentátu ze dne 20. 7. 44.

Ústup z Francie

Modelovi se opět podařilo přesvědčit Hitlera, aby netrval na obraně u Falaise, a vyvedl tak velkou část obklíčených jednotek z pasti. Hitlerovi jednoduše sdělil, že počítat s tím, že německé jednotky zaženou spojence do moře, je šílenství.

Model zajistil, aby i německý ústup ze západní Evropy probíhal organizovaně za co nejnižších ztrát, s ústupem se zastavil až v Nizozemí. Přestávky v bojích, vyvolané logistickými problémy příliš rychle postupujících Spojenců, využil Model k přeskupení jednotek k upevnění obrany.

V 9/44 spojenci dobyli Cáchy, první velké německé město, a spustili špatně naplánovanou výsadkovou operaci Market Garden, největší v historii ( viz také operaci „Merkur“, německou invazi na Krétu v 5/41, která připravila Londýn o strategický opěrný bod ve Středomoří, ale Němci v důsledku opětovného selhání německého zpravodajství o skutečném poměru sil na ostrově neměli ani tušení, a zvítězili za cenu obrovských ztrát ).

Po invazi v Normandii US jednotky postupovaly rychleji než britské jednotky, protože britský úsek zahrnoval pobřežní oblasti Francie a Nizozemí se silnými uskupeními německé armády. Spojenci měli problémy se zásobováním, normandské přístavy byly daleko, bylo třeba obsadit nějaký přístav v Nizozemí nebo Belgii.

Britský gen. Montgomery s úmyslem postup Britů urychlit, naplánoval výsadkovou akci, jak se rychle dostat do německého vnitrozemí - dobýt přístav v Antverpách a přejít dolní Rýn v Nizozemí.

Těm, co s jeho plánem nesouhlasili ( Eisenhower, jenž se s Montgomerym nesnášel) , argumentoval zastavením útoků raket V-1 a V-2 na Londýn, které Němci odpalovali z pobřežních oblastí Nizozemí a Belgie.

Výsadek ( US, CAN, UK a Poláci ) v Eindhoven, v Nijmegen a v Arnhem se překvapivě uskutečnil za denního světla, „ aby byl moment překvapení co největší „ – byl, ale pro výsadkáře, protože u Arnhemu byla nečekaně silná uskupení německých jednotek, zálohy pro západní frontu i elitní útvary Wehrmachtu a SS.

„Nejlehčí „ úsek měli Američané, proti britským výsadkářům stály dvě elitní tankové divize SS, přesto se jim podařilo dostat se až ke konci mostu v Arnhemu, kde však byli obklíčeni, a museli se těžce probíjet zpět.

V té době byli se zpožděním kvůli počasí vysazeni i Poláci u Oosterbeeku, jenže tamní most byl zničen, a seskočili mnohem jižněji, než bylo plánováno, přišli o většinu vybavení a těžké zbraně, i o moment překvapení, mnoho PL výsadkářů bylo postříleno ještě ve vzduchu.

Problémem byl i rovný terén v Nizozemí/NL, vše, co se na silnicích hnulo, bylo snadným terčem pro německá děla, tanky i odstřelovače.

Po 8 dnech utrpení operace skončila absolutním fiaskem za cenu obrovských ztrát ( ze 42.000 výsadkářů přišlo o život zhruba 18.000 ).

V operaci Market Garden měly výsadkové divize obsadit mosty v NL, a udržet je pro postup britského sboru do severního Německa. Model nařídil hájit mosty za každou cenu, a zakázal dosud nepoškozené mosty zničit. Poté vydal rozkaz k zahájení protiútoku, jenž zabránil spojení britského sboru s výsadkáři u Arnhemu. Při útoku 1. US armády s cílem prolomit Siegfriedovu linii, Model držel obranné boje, dokud se US ofenzíva během 11/44 nevyčerpala.

Oběti bojů u Arnhemu, v nichž Britové a Poláci měli největší ztráty, jsou pohřbeny na vojenském hřbitově v Oosterbeeku ( další největší hřbitov mají Poláci v Monte Cassino, kde v bojích o Řím v lednu-květnu 44 padlo kolem 55.000 spojeneckých vojáků, kteří Řím ve 4 bitvách dobyli krátce před plánovanou červnovou spojeneckou invazí, v roce 1970 zde byl pochován dle svého přání i gen. Anders , v bitvě se vyznamenal i ochočený medvěd Wojtek, patřící generálu Andersovi, který pomáhal nosit munici při nabíjení děl, bitvu završili dobytím kláštera Poláci – 18.5.44 nad ním zavlála PL vlajka).

Rundstedt chtěl poté udržet obrannou linii na Rýně, jedinou smysluplnou, ale Hitler o tom nechtěl ani slyšet s tím, že spojencům nepřenechá aní jeden metr německého území, a trval na tom, že obranná linie bude na Siegfriedově linii, systému opevnění postavených na západní německé hranici v letech 38-40, která však byla částečně rozebrána, protože Rommel neměl stavební materiál na Atlantický val.

Model k Hitlerově požadavku poznamenal, že v tomto případě bude na OKW požadovat 25 zcela čerstvých neunavených divizí, místo nich linii bránily slátené divize ustupující z Francie, a Volksgrenadier divize, složené z námořního a leteckého personálu, starců a náctiletých.

Přesto měli jisté výhody – bránit statickou linii je lehčí než ji dobývat, bránili konečně vlastní hranice, takže byli zarputilejší, odpadl jim strach, že jim partyzáni přeruší zásobování – zato spojenci měli vážné logistické problémy, všechny jejich zásobovací cesty začínaly na normandských plážích, třebaže již dobyli Antwerpy s jejich přístavem, Němci však stále kontrolovali vstup do něj.

V 9/44 US tankům došlo palivo, britští výsadkáři nedokázali dobýt mosty přes Rýn v Arnhemu a v 10/44 spojenecká ofenzíva definitivně ztratila dech – bylo jasné, že Německo před nadcházející zimou nedobyjí, zatímco Rundstedt získal čas své obranné pozice upevnit.

Ardeny

Hitler však nezamýšlel stát na obranné linii po celou zimu, nařídil zvrátit průběh války ofenzívou v Ardenách s cílem dobýt Antverpy, odříznout od sebe britská a US vojska, a postupně je zničit.

Rundstedt s Modelem jako vždy považovali Hitlerův plán za šílený a neproveditelný, a marně se 27.10.44 snažili přesvědčit Jodla, že jde o předem prohranou bitvu. Model prosazoval ofenzivu malého rozsahu s cílem zlikvidovat výběžek US fronty u belgického Lutychu a Cách. Když Hitler neustoupil, Model požadoval, aby všechny tankové jednotky byly spojeny v jeden útočný celek, Hitler však jeho koncepci odmítl s tím, že tankové divize budou rovnoměrně rozmístěné po celé délce fronty.

V 10/44 byla armádní skupina H oddělena od Modelova uskupení a podřízena velení gen. Karla Studenta /1890-1978/, velitele výsadkových jednotek ( podílel se na osvobození Mussoliniho spolu se Skorzenym, a vylepšil si tak pověst poté, co jeho jednotky v 5/40 nedokázaly v bojích o Haag ani za cenu velkých ztrát obsadit 3 letiště, Student byl zasažen do hlavy a málem padl do zajetí, zachránit se ho podařilo až 14. 5. 40 při bombardování Rotterdamu ).

Hitler chtěl jak vždy ofenzívu zahájit okamžitě, proto Model s gen. Westphalem přijeli do Berlína Hitlerovi vysvětlit, proč to není možné, Rundstedt s nimi nejel, protože, jak prohlásil, byl alergický na Hitlerovy několikahodinové monology - spíše mu však vyhovovala role jen formálního velitele. Po válce odmítl jakoukoliv odpovědnost za ofenzívu v Ardenách s tím, že by se starý von Moltke obracel v hrobě, kdyby si měl myslet, že tuto nesmyslnou ofenzívu Rundstedt naplánoval.

Hitler dorazil 10.12.44, aby na zahájení ofenzívy osobně dohlédl, přičemž rozkazy vydával přímo velitelům, Rundstedta a Modela ostentativně ignoroval. Gen. Hasso von Manteuffel prohlásil, že plán ofenzívy byl vypracován OKW a předán velitelům jako Führerův rozkaz. V podstatě šlo o remake Mansteinova plánu z roku 1940, ale za zcela změněných okolností.

Překvapivá ofenziva byla zahájena 16. 12.44, a přes počáteční úspěchy ( na tomto zcela poklidném úseku byla jen „hrstka“ US jednotek, špatné počasí vyřadilo spojenecké letectvo) byla urputností Američanů i pozdějšími leteckými údery, když se počasí 24.12.vylepšilo, zastavena - na severu Dietrichova pancéřová armáda pro vytrvalou obranu Američanů postoupila jen o 20 km, Manteuffel v centru prorazil o 80 km, což však nebylo ani v polovině trasy k Antverpám. Spojenecké nálety Němce zdecimovaly, Rundstedt na OKW požadoval okamžité zastavení ofenzívy, jinak, varoval, se německé tankové divize ocitnou v sevření druhého Stalingradu, ale Hitler trval na dobytí Antwerp.

Hitler, když všechno jako vždy zkazil, dal Modelovi volnou ruku, ale bylo pozdě, jednotky musely ustoupit na německé území.

Rundstedt s Modelem se pak znovu marně pokoušel Hitlera přesvědčit, že hájit Německo na Siegfriedově linii nelze, že se obrana musí opírat o přírodní bariéru řeky Rýn. V 3/45 skupina armád B ustoupila před US tlakem za Rýn, aniž by zničila most u Remagenu, po kterém spojenci v dobré náladě přešli, takže 9.3.45 byl Rundstedt Hitlerem opět odvolán.

V této fázi války více než armáda zachraňovaly Hitlera jednotky Waffen-SS, které se neohlížely na tradice a pravidla, která byla posvátná pro Rundstedta a jeho generaci. Mladí důstojníci Waffen-SS, náctiletí, když se Hitler dostal k moci, politicky indoktrinováni z Hitlerjugend a SS, měli vymyté mozky jako bolševičtí politruci z Komsomolu a ze Strany. Prošli východní frontou, která je v nemorálnosti ještě více utvrdila, páchali válečné zločiny, mstili se.

Nejznámějším případem je pluk. Waffen-SS Joachim Peiper/1915-1976 upálen ve Francii, kde žil od roku 70/ z Leibstandarte pod velením Wilhelma Mohnke, do SS vstoupil v 19 letech, v roce 38 dělal 3 měsíce pobočníka Himmlerovi.

Peiperova Kampfgruppe se měla zmocnit mostů přes řeku Meuse/Máza, což nezvládla - místo toho 17.12.44 z frustrace u Malmed postřílela 84 neozbrojených US válečných zajatců/“ malmedský masakr“. Co bylo běžné na východní frontě, nebylo obvyklé na frontě západní - odpovědnost za tento válečný zločin, jenž nařídil z vlastní iniciativy pouze Peiper, se nezastavila u Mohnkeho a Dietricha, ale přešla i na Modela a Rundstedta, jenž nařídil vyšetřování, které v chaosu neúspěšné ofenzívy zapadlo. A protože spojenci mylně ardenskou ofenzívu pokládali za Rundstedtovo tažení, obvinili z tohoto masakru Rundstedta jako vrchního velitele odpovídajícího za své vojáky ( Rundstedta se zastal gen. Montgomery s tím, že jej zná jako dobrého vojáka ).

Peiper byl odsouzen k trestu smrti, poté na doživotí, propuštěn 1956 po 11 letech.

8.1.45 Hitler Manteuffelovi povolil, aby se z výběžku stáhl, a 15.1.45 dal od ofenzívy ruce pryč a vrátil se do BER, Němci se na své pozice z 11/44 stáhli koncem ledna 45. Hitlerem nařízená ofenzíva připravila Rundstedta o poslední zálohy a pohonné hmoty, takže již nemohl bránit ani linii na Rýně.

Jak Hitlerovi generálové nebránili Berlín

18.2.45, když spojenci dorazili do Německa, Rundstedt vydal rozkaz semknout se kolem Hitlera a bojovat proti nepříteli, za což jej Hitler vyznamenal, 2.3.45 stáli Američané na břehu Rýna u Düsseldorfu, mosty měly být zničeny, ale 7.3. US armáda dorazila k neporušenému mostu u Remagenu a vytvořila si předmostí i na východním břehu - 9.3.45 Hitler Rundstedtovi telefonicky sdělil, že jej odvolává, a že jej nahradí Albert Kesselring, po 52 letech v armádě skončila Rundstedtova vojenská kariéra - 11.3.45 Hitler Rundstedta naposledy přijal a poděkoval mu za jeho služby.

V 4/45 se skupina armád B ocitla v obklíčení v Porůří, které Hitler vyhlásil za svoji "pevnost", kterou je nutné hájit do posledního muže, a nařídil zničení všech průmyslových podniků a celé infrastruktury, aby nepadla do rukou spojenců. Model se rozhodl tento rozkaz ignorovat.

V polovině dubna 45 spojenci rozdělili obklíčené Porůří na dvě kapsy, a gen. Matthew Ridgway vyslal za Modelem parlamentáře s výzvou ke kapitulaci, aby tak zachránil životy svých vojáků i civilního obyvatelstva. Model nabídku kapitulace odmítl, protože mu v tom bránil smysl pro vojenskou čest a osobní přísaha Hitlerovi. Rozhodl se však nepokračovat v boji, a nařídil rozpuštění skupiny armád B.

Nejstarší a nejmladší vojáci byli propuštěni z vojenské služby s patřičnými doklady o demobilizaci, a zbývajícím mužům byla dána možnost vzdát se nebo se pokusit o únik.

Po Goebbelsově rozhlasovém projevu z 20.4.45, v den Hitlerových narozenin, ve kterém hanil Modelovu armádu a vinil ji ze zrady Vůdce a Německa, kdy se současně dozvěděl, že jej Kreml obvinil z válečných zločinů, se Model rozhodl spáchat sebevraždu.

V lese u Duisburgu se zastřelil, důstojníky, kteří jej doprovázeli, požádal, aby jej pohřbili na místě pod mohutným dubem, které si vybral .

Někteří Hitlerovi maršálové zemřeli ještě před procesem - Wolfram von Richthofen (v 7/45 v US zajetí, mrtvice, 50 ), Ernst Busch ( v 7/45 v britském zajetí, 60 ), Werner von Blomberg (v 3/46 v US zajetí, rakovina, 68).

Gen. Ernst Busch byl od roku 33 zavilým stoupencem Hitlera, vždy stál na jeho straně proti armádě, proto byl rychle povyšován. V operaci Barbarossa byl přidělen k armádní skupině Sever, v 1/42 jej chtěl velitel armádní skupiny Sever Generaloberst Georg von Küchler zbavit velení, Hitler to nedovolil, naopak jmenoval poslušného Busche maršálem.

Když v létě 41 boje o běloruský silniční a železniční uzel Vitebsk s letištěm směrem na ruský Smolensk hrozily odříznout jednu z tankových divizí Generalobersta Georga-Hanse Reinhardta /1887-1963/, Busch trval na Hitlerově příkazu neustupovat – divizi z vlastní iniciativy zachránil Reinhardt, jenž jí nařídil ustoupit ( po válce byl Reinhardt odsouzen na MVT k 15 letům, propuštěn byl v roce 52).

28.10.43 byl Generalfeldmarschall Gunther von Kluge, velitel armádní skupiny Střed, zraněn při podivné autonehodě, Hitler jej během hodiny nahradil svým oblíbencem Buschem.

V 5/44 Busch poslechl další Hitlerův šílený rozkaz, a převedl podstatnou část svých tanků ke skupině Sever, ačkoliv armádní skupina Střed ( 700.000 mužů) stála před postupující RA ( 2.500 000 mužů ). Busch poté vydal rozkaz držet do posledního muže Vitebsk, Orši, Mogilev a Bobrujsk, třebaže se pokusil Hitlera přesvědčit o vydání rozkazu k ústupu – Hitler se mu před ostatními jen vysmál.

22.6.44 začala SU jarní ofenzíva“ Operace Bagration“ , kdy bylo 34 divizí armádní skupiny Střed zaplaveno 200 divizemi Stalinovými.

Buschovi armádní velitelé okamžitě požádali o ústup ke Dněpru, ale Busch trval na Hitlerovu příkazu držet pozice – během dvou dnů tak Busch díky Hitlerovi přišel o většinu svých divizí, takže jej Hitler 28.6.44 zbavil velení, a nahradil jej svým „Hasičem“ generálem Modelem, jemuž se po ústupu k řece Visle, podařilo postup RA zastavit.

Busch, kterého Hitler zbavil velení, protože poslouchal jeho rozkazy, začal upadat do depresí, v 3/45 jej Hitler povolal zpět a jmenoval jej velitelem armádní skupiny Severozápad, se kterou měl hájit německé pobřeží podél Severního moře – Busch věděl, že je to nemožné, měl málo vojáků a žádný respekt, proto se 4.5.45 vzdal polnímu maršálu Bernardu Montgomery, zemřel v 7/45 v britském zajateckém táboře.

Bratranec Gerda von Rundstedta gen. Gotthard Heinrici /1886-1971/ v 1/33 prohlásil, že „ doufá, že Hitlerova vláda konečně skoncuje s marxisticko-židovskou Výmarskou republikou a schválil vyhnání Židů z veřejných institucí, zatímco jeho židovská manželka spolu s jeho dětmi obdržela „ certifikát o německé krvi „ . Hitler s Göringem mu však neodpustili, že odmítl vstoupit do NSDAP.

Rozkaz o střílení politických komisařů nazval „ účinným preventivním terorem „ ,koncem roku 43 však odmítl Hitlerův rozkaz vypálit před ústupem město Smolensk ( nevypálil ani Charkov ), za což byl zbaven funkce velitele, a Göring jej za trest poslal na léčení/domácího vězení do Karlových Varů – v 8/44 byl poslán do Madˇarska jako velitel 1. pancéřové armády, ke které byla připojena i 1.madˇarská armáda, Heinrici poté ustoupil na Slovensko.

1945 Heinrici podpořil Alberta Speera v jeho snaze, navzdory Hitlerovu rozkazu, neničit německou průmyslovou infrastrukturu.

Monarchista Heinrici byl ukázkovým pruským důstojníkem starého stylu, v zimě nosil kožich z ovčí vlny, ve kterém se dostavil počátkem roku 45 i do Hitlerova bunkru, v BER byl poprvé po dvou letech. Pluk. Eismann, šéf zpravodajství Heinriciho genštábu, napsal : " Všichni (Martin Borman, Keitel, Jodl, Dönitz, Burgdorf ) nás vítali pokřikem. Když jsem ty ovce viděl, byl jsem na svého šéfa velmi pyšný. Se svojí typickou ledovou odtažitostí, vážným vzezřením a odměřeným tónem, byl od hlavy k patě ztělesněním vojáka ztraceného mezi stádem dvorních hovad “.

( Samuel W. Mitcham o Heinricim napsal, že „byl charismatický asi jako 10 kg průmyslového hnojiva „, ale byl ceněn jako geniální vojenský obranný taktik - Heinrici dokázal na minutu předvídat ruský útok i jeho směr, ještě před zahájením ruského dělostřeleckého ostřelování ustoupil se svými jednotkami o 2km, takže ruské dělostřelectvo pálilo do prázdna, a když přestalo, jeho jednotky se vrátily na původní pozice. )

Heinrici před Eismannem pronesl : „ Před třemi lety měl Hitler Evropu od Volhy po Atlantik, podívej, v jaké díře pod zemí dnes sedí „, Eismann se jen obával, že Heinrici řekne Hitlerovi do očí, jak na tom armádní skupina Visla/ Heeresgruppe Weichsel, která dle rozkazu Keitela měla bránit BER před RA, skutečně je, protože Heinrici s Guderianem říkali Hitlerovi do očí cokoliv.

Před vstupem do Bunkru byli oba zdvořile důstojníky SS prohledáni, SSmani otevřeli i Heinriciho kufřík, Heinrici soptil rozhořčením, a Eismann se styděl za to, jakým způsobem v Hitlerově štábu jednají s německým generálem.

Nejprve je přivítal Hitlerův bodyguard pluk. Otto Günsche, jenž jim nabídl pohoštění, Heinrici přijal jen šálek kávy, poté se dostavil Hitlerův pobočník gen. Wilhelm Burgdorf. Vzápětí dorazil Keitel, Dönitz, Hitlerův důvěrník Bormann a Himmler. Když se Himmler blížil k Heinricimu, aby jej přivítal, generál viditelně zbledl, a Eismannovi proletěla hlavou Heinriciho slova z fronty :“ Ta osoba jménem Himmler nesmí nikdy překročit práh mého štábu, a kdyby přesto dorazil, včas mne informujte, abych nebyl přítomen, zvedá se mi z něho žaludek „. Heinriciho před konverzací s Himmlerem zachránil gen. Hans Krebs, nástupce Guderiana, na něhož se Heinrici hněval, že neprotestoval proti přidělení svých jednotek ke skupině Schörnera.

Bormann se na Eismanna obrátil s otázkou : „ Co si myslíte o možnostech vaší armádní skupiny při obraně Berlína ?“ Eismann oněměl – za situace, kdy RA stála 40 km před BER a spojenecká vojska zaplavila Německo, hraničila Bormannova otázka se šílenstvím, nicméně opatrně odpověděl „ situace je vážná, proto jsme tady“. Když jej Bormann ujistil, že jim Hitler pošle posily, Eismann již jen tiše zíral, a utvrdil se v tom, že jsou s Heinricim v Hitlerově Bunkru jediní duševně zdraví jedinci. To samé si myslel Heinrici ( viz kniha Cornelius Ryan : The last Battle 2010).

20.3.45 Heinrici na žádost Guderiana nahradil Himmlera ve velení armádní skupině Visla, což byly zbytky armádní skupiny Střed ( 3.pancéřová armáda gen. Hasso von Manteuffel/1897-1978/ + 9.armáda gen. Theodora Busse/1897-1986/), které se z východní fronty probojovaly přes Pomořansko zpět na 80 km k BER. Himmler tvrdil, že velet vojsku nemůže, protože je nemocný, a 13.3.45 se uchýlil do sanatoria, z něhož kul pikle.

6.4.45 byl Heinrici předvolán k Hitlerovi, aby mu podrobně vysvětlil, jak chce bránit Berlín. Heinrici požadoval nejen posily, ale s vážnou tváří i změnu statusu pevnosti Frankfurt, aby mohl přeskupit jednotky, které pevnost bránily, překvapený Hitler to však odmítl.

Úkolem Heinriciho bylo zabránit SU útoku na Berlín přes Odru, ale Heinrici neměl ani vojáky ani vojenskou techniku, jen terén byl na jeho straně. 9.armáda se zakopala ve třech obranných pozicích na vrcholcích Seelowských výšin, odkud měla dobrý rozhled na písečné a bahnité břehy Odry. 3.tanková armáda, která měla ještě méně tanků než 9.armáda, se zakopala severněji, a měla 2.běloruský front Rokossovského „zadržet“.

16.4.45 RA zahájila viselsko-oderskou operaci v pruském Slezsku a Braniborsku, 1.5 miliónů SU vojáků zaútočilo na Heinriciho hrstku mužů na Odře a Nise, jejichž obranné pozice prolomilo po třech dnech. Heinrici, navzdory Hitlerovu rozkazu, nařídil ustoupit.

Během bitvy o BER stáhl Heinrici svoje jednotky směrem na západ, aniž by se pokusil o obranu města. Hitler se dozvěděl o tom, že Heinrici nařídil ústup za řeku Odru až 21.4.45 poté, co jej Heinrici požádal o povolení přemístit svůj štáb „na jiné místo“, ale neřekl, že to bude západněji než ležel BER.

28.4.45, když se Anglosasové zastavili na Labi, se Heinrici snažil dostat co nejvíce vojáků a civilistů na Západ z dosahu RA.

28.4.45 si maršál Keitel náhodně ze svého automobilu severně od BER všiml, že některé jednotky gen. Hasso von Manteuffela se přemístˇují nikoliv k BER, ale naopak od BER na sever, kde chtěl Heinrici údajně zadržet SU průnik u Neubrandenburgu, třebaže rozkaz od Keitela a Jodla zněl, že mají dorazit k obraně Hitlerova bunkru. Oba generálové se na silnici slovně pozuráželi, Keitel Heinriciho, jenž byl v autě spolu se svým pobočníkem gen.Hasso von Manteuffelem, nazval dezertérem a rozkázal mu, aby se dostavil do kasáren, kde bude zatčen.

Důstojníci obou generálů, Heinriciho a Manteuffela, postávali s prstem na spoušti, odhodláni své generály chránit, kdyby se Keitel a jeho doprovod o něco pokusili.

29.4.45 byl Heinrici zbaven velení pro neuposlechnutí rozkazu gen.Keitela, a nahrazen gen. Kurtem Studentem /1890-1978/, leteckým esem z 1.sv.v. , ten však byl zadržen Brity, proto velení armádní skupiny Visla bylo nabídnuto generálu Manteuffelovi, jenž funkci odmítl.

Heinrici byl předvolán do Hitlerova bunkru, avšak Hauptmann/kpt. Helmuth Lang, ex pobočník Rommela, jej přesvědčil, aby tam nejezdil, protože bude zavražděn jako Rommel, vyprávěl mu, jak Rommel skončil, jak za ním v 10/44 přišli generálové Burghof a Maisel, a požadovali, aby se zastřelil nebo otrávil.

Heinrici, jenž byl v BER podruhé po dvou letech, BER v sutinách nepoznával ( Hitler před válkou řekl : “ Dejte mi 10 let a Německo nepoznáte!“ , což dodržel ) , - vytékající voda z obřích děr, unikající plyn, nápisy Pozor nevybuchlé letecké miny !, špinaví, zavšivení a hladoví obyvatelé, v drtivé většině ženy, děti a starci, ploužící se unaveně kolem, zatímco vysmátí nacističtí prominenti se svými manželkami a milenkami bezstarostně prchali v limuzínách do spojeneckého zajetí a lámavou angličtinou se anglosaských vojáků „dobrosrdečně“ ptali na směr do zajateckých táborů, a ti jim úslužně a „ politicky korektně „ směr ukazovali.

28.5.48 se Heinrici vzdal Britům, propuštěn byl v 5/48.

Heinrici publikoval svoje Paměti o prvním roce na východní frontě s názvem „Morálka a chování jako za 30leté války“.

Když se ho Albert Speer /1905-1981/, od roku 42 říšský ministr zbrojení, 1944 ptal, zda by se nepřipojil k pokusu o svržení Hitlera, Heinrici odmítl s tím, že Hitlerovi přísahal věrnost, a že se vraždy nemůže účastnit ani jako křestˇan ( Heinrici byl věřící katolík, nepřestal chodit na mše ani za války, třebaže mu to Hitlerovo okolí důrazně vyčítalo ).

Hitlerův poměr ke Speerovi byl přátelský, sdílel s ním vášeň pro architekturu, Speer dosáhl zvýšení produktivity práce v průmyslu zlepšením podmínek vězňů v pracovních táborech, v 3/45 odmítl Hitlerův rozkaz zničit německé průmyslové objekty, mosty, a železnice. Při procesu jako jeden z mála vyjádřil lítost nad zločiny nacismu a uznal svoji zodpovědnost. Dostal 20 let, které na den celé prožil ve věznici ve Spandau ). Sovětští váleční zločinci souzeni nebyli, viz mj. můj článek Váleční zločinci v Hlavní vojenské radě Rudé ... - Andrea Kostlánová.

Rooseveltovy iluze o Stalinovi definitivně vyprchaly během Jaltské konference v 2/45, kdy již FDR ( zemřel v 4/45 ) neměl sílu reagovat jinak než jen morálním rozhořčením, viz mj. můj článek Co Jalta kodifikovala, ale co z ní vyplynulo - Militaria - Tématický ...

Rundstedt se před nálety s rodinou přemístil do sanatoria v Bad Tölz, kde byl několikrát na léčení, kde jej zajali Američané.

Rundstedt měl pouze jednoho syna, poručíka dr. Hanse Gerda R. /1903 -1/48/, nestal se vojákem, ale akademikem, otec o něm prohlásil, že armádě prokázal službu, protože by byl zoufalým vojákem. Hans pracoval na Berlínské univerzitě jako archivář, okolí jej hodnotilo jako vlídného a shovívavého člověka, za války sloužil jako poručík ve štábu svého otce - zpracovával životopisy starších německých generálů.

1935 se oženil s Editou von Oppen (zemřela 1982), doktorkou ekonomie, měli 5 dětí 1936 Barbara, 1938 Gerd, 1940 Eberhard, 1942 Edita a 1945 Paul .

Hans se dobrovolně rozhodl, že bude otce provázet ve všech UK zajateckých táborech – učil v nich zájemce z řad zajatců AJ, když se však u něho v 11/46 projevila rakovina hrtanu, byl propuštěn v 1/47, na vánoce 1947 britská vláda Rundstedtovi povolila návštěvu umírajícího syna, kdy poprvé po dvou letech uviděl i svoji ženu, a poprvé od roku 41 i svých 5 vnoučat, dvě poslední viděl poprvé. Syn zemřel o 3 týdny později.

Rundstedt byl obžalován z válečných zločinů – z postřílení PL válečných zajatců v roce 39 ( nesl odpovědnost jako vrchní velitel, postřílení nenařídil, Stalin, Hitlerův spojenec, souzen nebyl, třebaže postřílení PL válečných zajatců osobně nařídil ), SU obžaloba byla postavena na rozkazu Rundstedtova generála Reichenau, člena NSDAP (zemřel v 1/42 v letadle v ukrajinské Poltavě), kterým Reichenau nařizoval vyhladit „ židovské podlidi/jüdisches Untermenschen „ , který Rundstedt svým podpisem stvrdil, a který v drtivé většině realizovaly Himmlerovy Einsatzgruppen. Britové jej obžalovali pro rozkaz o střílení spojeneckých komand z roku 1942, který rovněž osobně nevydal, a Francouzi z vyhlazení Oradouru 1944, kdy rovněž nesl odpovědnost za své generály.

Rundstedt, ač obžalován, nebyl před soud postaven z důvodu svého věku (70) a chatrného zdraví (infarkty, artritida - sotva chodil). Ze zajetí byl propuštěn 1949 rok po smrti svého syna, o 4 roky později zemřel (77), rok po smrti své ženy (73), která stála 50 let po jeho boku.

Před soud nebyl postaven i z důvodu, že se spojenci pod tlakem Britů dohodli, že před norimberský MVT nebude postaven ani jeden polní maršál, jen vrchní velení a genštáb jako zločinecká organizace s kolektivní odovědností, individuálně byli souzeni jen Keitel a Jodl.

Když se Rundstedt dozvěděl, že nebude souzen idividuálně, napsal MVT dopis, v němž žádal, aby mohl svědčit jako svědek obhajoby vrchního velení – do Norimberku z UK tábora odjel v 5/46. Všech 185 zajatých vysokých důstojníků se při jeho odjezdu postavilo do řady a zasalutovalo mu.

V Norimberku Rundstedt jako svědek obhajoby odmítl, že by armáda nedodržovala zákony války, třebaže k některým porušením „disciplíny“ došlo ( mj. v 10/41 jeho podřízený Walther von Reichenau vydal rozkaz k vyhlazení části Bílé Cerekve, včetně žen a malých dětí ), Rundstedt odmítl odpovědnost armády za Himmlerovy Einsatzgruppen.

Rundstedt odmítl tvrzení Sovětů, že armáda v letech 41-42 nechala úmyslně vyhladovět k smrti tři milióny SU válečných zajatců s tím, že i kdyby chtěla, z omezených zásob Wehrmachtu tři milióny zajatců, o které Stalin nejen neprojevil zájem, aby jim pomohl, naopak tři milióny SU občanů zavrhl jako zrádce s tím, že jsou pro něj mrtví, živit nemohla ( na druhé straně Rommel si dával velký pozor, aby i z malých zásob pro Afrika Korps se dobře najedli i jeho váleční zajatci, není však jisté, zda by se tak vzorně staral i o SU válečné zajatce ). Polní maršál Küchler při svém procesu v Norimberku uvedl, že nejvíce zajatců povraždilo samotné mrazivé počasí 41/42, což nazval „ vyšší mocí „ , a poté všechny rozesmál tvrzením, že „ armáda jejich počty přeháněla, aby pro ně dostala více potravin „ ...

Rundstedt dále uvedl, že vrchní velení nefungovalo jako organizace, že velitelé probírali jen operační otázky, zatímco OKW a Hitler rozhodovali o politických a strategických záležitostech. Rundstedt uvedl, že mj. rozhodnutí napadnout Norsko, Francii, SU a další země nebylo učiněno německým genštábem, ale Hitlerem, jenž je armádě sděloval jako faits accomplis/ rozhodnutou věc.

Německé generály v UK zajetí zpovídal pro svoji knihu z roku 48 „ The Other Side of the Hill „ vojenský autor Basil Liddell Hart, jenž o Rundstedtovi píše, že „ Rundstedt na něj učinil dobrý dojem, je důstojný bez arogance, chová se jako pravý aristokrat“ .

Díky Rundstedtovi MVT v 10/46 uznal vinným jen Hitlerovy loutky Keitela a Jodla z OKW, ale vrchní velení ( zhruba 130 důstojníků z let 38-45 ) obžaloby zprostil s tím, že nejednali jako zločinecká organizace, ale byli nemilosrdnou vojenskou kastou, která v některých případech nedodržovala zákony války, a dotyční jednotlivci z ní měli být před MVT souzeni.

Rundstedt se vrátil do UK zajateckého tábora, kde pohovory se zajatci prováděl právník Otto John /1909-1997/, jehož bratr Hans byl za účast na 20.7.44 popraven, Otto pracoval jako právník pro Deutsche Lufthansa v Madridu, kde mu jeho kontakty na UK zpravodajskou službu pomohly k útěku do LON, kde pracoval v německé sekci BBC.

John se stal 1950 šéfem západoněmecké kontrarozvědky, ale při oslavách 20.7.54 zmizel – za tři dny se objevil ve východním BER, kde prohlásil, že se rozhodl žít v NDR, protože Adenauer brání německému znovusjednocení začleněním NSR do západoevropského bloku, a zkritizoval začlenění bývalých nacistů Theodora Oberländera a Reinharda Gehlena/1902-1979/ do státních institucí, třebaže Gehlen členem NSDAP nikdy nebyl.

V 12/55 Otto John přeběhl zpět do NSR, kde na policii tvrdil, že byl v roce 54 unesen, ale nikdo mu nevěřil, byl odsouzen za velezradu ke 4 rokům – jak trpce povzdechl, bývalými nacistickými soudci, rehabilitace se nikdy nedomohl.

Otto John napsal o Rundstedtovi kladný posudek, takže Britové jej doporučili nesoudit, ale US vláda trvala na tom, aby Rundstedt, Brauchitsch, Manstein a Adolf Strauss ( velel 9. armádě v Rusku, poté byl Hitlerem vyhozen ) byli na MVT souzeni, přesněji, zástupce Eisenhowera a vojenský guvernér v US okupační zóně Lucius Clay /1898-1978/ připravoval za US stranu seznam generálů, které US chtěly postavit před MVT, a aby to nevypadalo, že to chtějí jen US, tlačil na britského gen. prokurátora Shawcrosse, aby také LON sestavil seznam svých německých generálů, které postaví před MVT.

Američané na výše zmíněné generály předali celý stoh dokumentů dokazujících jejich účast na zločinech proti míru, válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, ale zástupce UK vojenského guvernéra v Německu gen. Sir Brian Robertson /1896-1974/ se obával, že všechny „důkazy„ pocházejí z pera gen. Franze Haldera, jenž byl v US zajetí a nebyl „přítelem“ ani jednoho z výše jmenovaných generálů.

Robertson uvedl, že procesní pravidla před britským vojenským soudem jsou mnohem složitější než před US, takže usvědčit ostřílené německé maršály není v britské moci, a doporučil, atˇ je postaví před soud jednotlivé země, v nichž své zločiny spáchali.

Navíc, britské veřejné mínění, které se brzy, stejně jako po 1.sv.v., přiklonilo na německou stranu a chtělo usmíření, nepřijalo pozitivně proces uspořádaný v Itálii s polním maršálem Kesselringem /1885-1960/, jenž se proslavil zejména způsobem, jakým se vypořádal se spojeneckým vyloděním u Anzia/Operace Shingle (1-6/44) s cílem obklíčit německé pozice na Gustavově linii v Itálii, 150 km jižně od Říma. V oblasti vylodění se nenacházely téměř žádné síly schopné vylodění čelit, ale US generálové Lucas a Clark nevyužili moment překvapení, a místo toho posilovali předmostí, čímž poskytli Kesselringovi čas reagovat. Pokus o průlom Gustavovy linie skončil zoufalým bojem Američanů o předmostí. Kesselring byl odsouzen k trestu smrti, změněno na doživotí, nakonec byl propuštěn ze zdravotních důvodů 1952 ( Stalinova mstící mašinérie tresty smrti na doživotí neměnila, a již vůbec z podzemních NKVD kobek mučíren či gulagů předčasně nepropouštěla, naopak za sebemenší kázeňské provinění dostávali političtí vězni 10 let navíc ( + 10 let dalšího nuceného pobytu na Sibiři/ve středoasijských republikách, tzv. zóna přikázaného pobytu spolu se zbavením občanských práv ).

Vojenský guvernér v britské okupační zóně v Německu letecký maršál Sir Sholto Douglas /1893-1969/ proces s německými maršály v Británii také odmítl s tím, že jestliže jsou Američané žhaví s nimi proces uspořádat, Británie jim německé maršály pošle do US, včetně 71letého Rundstedta.

Britský ministr války Emmanuel Schinwell doporučil UK ministru zahraničí Ernestu Bewinovi, že nejlepší by bylo německé maršály propustit. Bewin se však obával reakce Francie a Belgie, v 3/48 Kreml oficiálně požádal o vydání Rundstedta, proto nesouhlasil.

Američané žádali, aby byli Rundstedt a Manstein předvedeni jako svědci do Norimberku v procesu s generály

Souzeni byli mj.

Maršál von Leeb /1875-1956/, maršál Johannes Blaskowitz /1883- 2/48 sebevražda ještě před procesem/, maršál Georg von Küchler /1881-1968/ odsouzen ke 20 letům za zločiny spáchané v PL a v SU, podpořil nacistické rasové zákony, do kterých zahrnul i Slovany, souhlasil s likvidací mentálně chorých, podpořil Hitlera proti Blombergovi a Fritschovi, v 1/44 byl Hitlerem zbaven velení a nahrazen Walterem Modelem, propuštěn 1955.

Tankový velitel Hermann Hoth /1885-1971/, podpořil Hitlerovu „ vyhlazovací válku proti židobolševikům „ a vydal vlastní instrukce k jejímu vedení, v Norimberku tvrdil, že těmito instrukcemi chtěl jen pozvednout upadlou bojovou morálku a že nebyli namířeny proti civilistům, odsouzen k 15 letům, propuštěn na podmínku 1954.

Polní maršál Luftwaffe Hugo Sperrle /1885-1953/ byl obžaloby zproštěn, za španělské občanské války byl velitelem Legie Condor, za letecké bitvy o Británii Göringa marně přesvědčoval, aby útočil jen na UK letiště, nikoliv na města, zajišťoval leteckou podporu Rommelovi v severní Africe, a na jaře 44 převzal velení všech leteckých sil na západní frontě - jeho 319 letounů, které neměly palivo, měly čelit 9000 letounům spojenců, a když to nedokázaly, Hitler jej v 8/44 „ pro neschopnost „ propustil.

Britové Rundstedta a Mansteina v 7/48 dopravili k procesu s generály, kde jim předsedající soudce sdělil, že nemusejí vypovídat, pokud nechtějí, protože jim samotným hrozí obžaloba. Rundstedt a Manstein se tak až zde dozvěděli, že je chtějí obžalovat Američané. Proto vypovídat odmítli, a byli převezeni do nemocnice u Munsteru, v níž 65 letý Brauchitsch na protest proti zdejším podmínkám zahájil hladovku.

V 8/48 se kauza se čtyřmi generály, které chtěly US postavit před soud, dostala na veřejnost, když Sir Basil Liddell Hart/1895-1970/, prominentní britský vojenský teoretik a historik, zahájil mediální kampaň za jejich propuštění.

Podpořili jej generál Lord De L ́Isle, vikomt William Sidney/1909-1991/, účastník bitvy o Francii a italského tažení ( v 2/44 vedl hrstku mužů při obraně předmostí na plážích Anzio ), za Churchilla v 50.letech šéf letectva, labourista Michael Foot /1913-2010/, a spisovatel a nakladatel Viktor Gollanc /1893-1967/z polsko-německé židovské rodiny,

Gollanc o sobě tvrdil, že je „ liberální socialistický křestˇan a internacionální humanista “ , prosazoval pacifismus vůči Rusku i vůči Německu, v létě 42 předpověděl, že nacisté, pokud svět bude i nadále nečinně přihlížet, vyhladí všechny evropské Židy.

Gollanc vydával mj. Franze Kafku i Georga Orwella, jenž o něm pronesl, že „ jako bolševik je součástí komunistického vydírání “, Gollanc odsoudil nacisticko-bolševický pakt ze 8/39, po napadení SU založil Spolek anglo-SU přátelství, a v roce 45 se postavil proti vysídlení německých civilistů s tím, že kolektivní vina neexistuje – kdyby existovala, tak jsou vinni i Britové, kteří nepodnikli nic pro záchranu evropských Židů.

Když chtěl polní maršál Montgomery přidělit každému německému civilistovi potravinový příděl v množství 1.000 kalorií na den s tím, že vězni v Bergen-Belsenu dostávali 800 kalorií, Gollancz protestoval a psal o hladomoru v Německu.

24.9.48 byli generálové Rundstedt (+2/1953), Manstein (+1973), Brauchitsch a Strauss /1879-1973/ dopraveni do vojenské nemocnice v Hamburku pod UK správou, kde 18.10.48 na infarkt zemřel Brauchitsch.

Britské veřejné mínění žádalo generály propustit, s čímž opět nesouhlasil labouristický ministr zahraničí Ernest Bevin – 1.1.49 byli Rundstedt a Strauss formálně obžalováni.

Veřejná debata v médiích však Británii tak poškozovala, že vláda z kauzy vycouvala, což jí bylo usnadněno odmítnutím Kremlu poskytnout pro proces jakékoliv důkazní materiály. Protože lékaři prohlásili, že Rundstedt ani Strauss nejsou ze zdravotních důvodů způsobilí proces podstoupit, byli propuštěni, Britové si pro případný proces nechali jen Mansteina.

73letý Rundstedt byl sice propuštěn, ale neměl kam jít, jeho jediný syn zemřel, snacha se sama starala o 5 malých dětí. Neměl střechu nad hlavou, rodinnou vilu mu zabrali Američané, venkovskou usedlost mu zkonfiskovali Sověti.

Jeho manželka žila v bytě v US zóně, kam nemohl, protože Američané britské rozhodnutí neuznali a dle denacifikačích zákonů na něj stále hleděli jako na válečného zločince první kategorie, proto mu byly zmrazeny všechny finanční prostředky, které měl v bance - v US zóně, a ze stejného důvodu mu byla odepřena vojenská penze, neměl žádné peníze ani žádný příjem.

Pouze Britové se mu zaručili, že nebude v jejich zóně zatčen a nikomu vydán. Žil proto u bratra, a poté, co k němu dorazila manželka, jim vláda SPD sehnala ubytování ve starobinci. Teprve v 8/51 s příchodem nové spolkové vlády mu byla přiznána vojenská penze, a jeho snacha jim dokázala pronajmout byt v Hannoveru, ve kterém Rundstedt s manželkou dožil.

Prvním poválečným kancléřem /49-63/ byl Konrád Adenauer /1876-1967/ z Křestˇanskodemokratické unie, kterého Hitler v 3/33 zbavil všech funkcí a v roce 44 uvěznil.

V 50.letech byl Rundstedt předmětem neutuchajícího zájmu mnoha novinářů, spisovatelů a historiků, často jej navštěvoval jeho bývalý náčelník genštábu Günther Blumentritt/1892-1967/, jenž o něm napsal kladnou biografii, vydanou v roce 52 (nikoliv v Německu), ale již v roce 51 jej jako sympatˇáka vylíčil Leo Carroll ve filmu o Rommelovi Liška pouště, za což Rundstedtovi společnost 20th Century Fox vyplatila 3.000 dolarů.

V 1/52 jeho manželka utrpěla mrtvici a částečně ochrnula, Rundstedt stěží chodil, proto Blumentritt a Liddell Hart uspořádali sbírku a sehnali jim peníze na pečovatelku. Manželka, se kterou prožil přes 50 let, mu zemřela v 10/52, Rundtstedt ji přežil jen o 4 měsíce, zemřel doma na infarkt.

Jeho skromného pohřbu se zúčastnilo na 2.000 válečných veteránů, vláda jej ignorovala ( Mansteinovi, na rozdíl od Rundstedta v Norimberku odsouzenému, v roce 72 uspořádala státní pohřeb s vojenskými poctami, Rundstedt, protože nebyl postaven před soud jen ze zdravotních důvodů, nemohl a nemůže být rehabilitován, proto pro oficiální místa neexistuje ).

Z čistě technického vojenského hlediska Rundstedtova pověst jako schopného generála zůstává skvělá, z politicko-morálního hlediska selhal.

Rundstedt sice odmítal Hitlerovo vměšování se do ruského tažení, za což byl propuštěn, poté však do konfliktů s Hitlerem již nešel.

Třebaže jako monarchista a aristokrat nacisty pohrdal, Hitlerovi jako voják prokazoval loajalitu až do samého konce, jak dosvědčil tím, že v 8/44 přijal vrchní velení na západní frontě, třebaže věděl, že bude jen formální figurkou, která za události ponese zodpovědnost, a na rozkaz Hitlera, místo aby se vzdal velení, zahájil ardenskou ofenzívu, ač byl přesvědčen, že skončí katastrofálně.

Třebaže od roku 37 vytrvale odmítal jakoukoliv spoluúčast na spiknutí proti Hitlerovi, a věděl o každém vojenském spiknutí proti Hitlerovi, nikdy nikoho neudal – po 20.7.44 však morálně selhal – na Hitlerovo/Himmlerovo přání veřejně odsoudil spiklence jako zrádce a přijal funkci předsedy Čestného soudu, ustaveného Hitlerem ( spolu s Keitelem, Guderianem, Schrothem a Spechtem ), v jehož rámci vyhazoval z armády důstojníky, aby je Gestapo mohlo předat katovi Freislerovi.

Rundstedt se po válce hájil tím, že jako voják musel poslouchat rozkazy legitimní vlády, jak mu odkýval von Manstein :“ Preussische Feldmarschälle meutern nicht !“/ Pruští polní maršálové vzpoury nevyvolávají.

Pruské maršály však nejlépe vystihuje poznámka britského norimberského žalobce Sira Arthura Comyns Carra, kterou učinil při procesu s Mansteinem 1949 : “ Když se jim to hodí, říkají, že museli poslouchat rozkazy, když byli konfrontováni s Hitlerovými zločiny, tvrdí, že jeho rozkazy neuposlechli ( Rundstedt tvrdil, že nařízení o střílení politických komisařů v Rusku neplnil, ani Hitlerovo nařízení o zabíjení spojeneckých komand ).

Za válečné zločiny proti míru (agrese vůči FS, PL, pobaltským zemím ), za válečné zločiny spáchané na PL válečných zajatcích a na civilním obyvatelstvu výše zmíněných zemí nebyl Kreml nikdy potrestán.

Autor: Andrea Kostlánová | čtvrtek 5.4.2018 11:21 | karma článku: 11.62 | přečteno: 841x


Další články blogera

Andrea Kostlánová

1968 a falšování historie ze strany Putinova Ruska

Politicky nejistý rok 1968 provázelo mnoho záhadných sebevražd a úmrtí, likvidovali se zejména poslední svědci v souvislosti s vraždou Jana Masaryka ( 10.3.48 v den, kdy se poprvé měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda ),

12.9.2018 v 15:12 | Karma článku: 17.54 | Přečteno: 553 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Šejna a válečné zločiny čsl. komunistů

V 2/68 byl zatčen pro podezření z „hospodářské“ kriminality Šejnův spolupracovník politický gen. Miroslav Mamula /1921-1995/, vedoucího 8. oddělení ÚV na ministerstvu obrany, jenž měl se Šejnou plánovat vojenský puč na podporu

10.9.2018 v 14:35 | Karma článku: 18.33 | Přečteno: 1084 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Prchlík proti ruským generálům a celé Varšavské smlouvě

Klíčovým spojencem Kremlu v boji proti Západu bylo do roku 68 Československo/CZ, jehož nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím byl uranový průmysl pod kontrolou Kremlu, Praha ani nevěděla, kolik uranu její političtí vězni holýma

10.9.2018 v 4:45 | Karma článku: 13.83 | Přečteno: 581 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Okupace Československa byla připravena již v červnu 1967 I.

Koncem 50.let měl již Kreml pod svoji kontrolou důkladně integrované jednotky svých satelitních států, období konzultací mezi Kremlem a jeho satelitními loutkami bylo nahrazeno jednotným sovětským/SU vojenským velením.

7.9.2018 v 10:49 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 681 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jakub Ondrušek

Vynucená “solidarita” jako fenomén dneška?

Je solidarita vynutitelná a proč se o to někdo vůbec snaží? To už jsme dospěli tak daleko, že si budeme "dobro" diktovat?

22.9.2018 v 18:35 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 553 | Diskuse

Kateřina Lhotská

Týden v kostce - „sirotci“, Merkelová, Zeman a Putin a co říká feldkurát Katz na rozpočet?

50 „sirotků“ naší scénou hýbalo více, než je zdrávo. Co má společného Angela Merkelová a Miloš Zeman? A čím nás překvapí Dlouhý, Široký a Bystrozraký?

22.9.2018 v 18:00 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 375 | Diskuse

Petr Burian

Carthago delenda est

Kartágo musí být zničeno, tímto zvoláním prý římský státník Marcus Porcius Cato zakončoval každou svou řeč, byť se týkala čehokoliv. A přesně takto v duelu o zákazu reklam na spotřebitelské úvěry působil i Marek Výborný z KDU-ČSL.

22.9.2018 v 14:09 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 326 | Diskuse

Karel Stýblo

Mravokárci.

Myslím, že toto silné a trapné téma se bude prodírat mediálním prostorem, dokud ho neukončí volby. Anebo, až paní euro-poslankyně za KDU-ČSL Šojdrová přestane mást veřejnost citovým vydíráním.

22.9.2018 v 14:01 | Karma článku: 33.77 | Přečteno: 804 | Diskuse

Jan Dvořák

Nezakuckal se premiér Babiš v Salcburku, když slyšel Macronovy hrozby?

Zdánlivě by to mohla být nepatřičná otázka vzhledem k tomu, že má až příliš osobní ráz, neboť co komu z voličů do toho je, kdy premiérovi zaskočí – jenomže v tomto případě je ve veřejném zájmu to vědět.

22.9.2018 v 10:30 | Karma článku: 25.76 | Přečteno: 798 | Diskuse
Počet článků 974 Celková karma 15.24 Průměrná čtenost 1381

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz





Najdete na iDNES.cz