Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bitva o Normandii, kterou spojenci málem prohráli

6. 06. 2018 19:12:44
Churchill a Roosevelt/FDR jmenovali britského/UK gen. Fredericka Morgana náčelníkem genštábu budoucího vrchního velitele spojeneckých sil, a pověřili ho vypracováním plánu invaze do okupované Francie. Morganův plán „Overlord“,

počítající s útokem přes Normandii s datem zahájení 1.5.44, byl FDR a Churchillem schválen v 8/43 na konferenci v Quebecku.

V 12/43 FDR jmenoval vrchním spojeneckým velitelem gen. Dwighta Eisenhowera, jenž velel spojeneckým vyloďovacím operacím v severní Africe a v Itálii. Zástupcem vrchního velitele byl maršál Sir Arthur Tedder/1890-1967/, velitelem leteckých sil Sir Trafford Leigh – Mallory/1892-14.11.44 na cestě do jihovýchodní Asie se s ním zřítilo letadlo ve francouzských Alpách, zemřela i manželka/, velitelem pozemních sil gen. Sir Bernard Montgomery.

Vedle Anglosasů do Spojeneckých armád patřila zejména PL armáda Władysława Anderse /1892-1970/, hlavní velitel polských ozbrojených sil v letech 44–45 ( právě PL vojenská zpravodajská služba poskytla Britům Enigmu, stroj na luštění kódů německého vrchního velení ), a de Gaullovy jednotky Svobodné Francie.

Vedle gaullistů se vylodění, k nevoli CHDG, zúčastnilo 177 francouzských vojáků v britských uniformách, kteří byli ve Skotsku vycvičeni jako elitní jednotka 1.střeleckého námořního praporu a komand pod velením Philippe Kieffera/Kiefferova jednotka. Vylodili se pod střelbou z klulometů na pláži Ouistreham v 7.30 ráno, a zúčastnili se bojů po boku Britů, ověnčeni medailemi, až do konce války - poté byli vy Francii oficiálně ignorováni až do roku 84, kdy je veřejně zmínil Mitterrand, stužku Čestné legie jim propůjčil až Chirak v roce 2004.

O to smutnější je, že anglosaští spojenci svojí spoluprácí se Stalinem, do které tlačili Sikorského i Beneše, Polsko zradili, viz mj. mé články
Smrt generála Sikorského, záhada 2.sv.v. - Blog ... - Andrea Kostlánová + Stalin do hry o Varšavu 29.7.1944 vstoupil s ... - Andrea Kostlánová + Jalta - Militaria - Tématický server v oboru vojenství ( mj. ve válce v Zálivu 90/91 Američané zradili své spojence irácké šíity, kteří na jejich popud vystoupili proti Saddámovi, a ve válce o Sýrii Kurdy, viz "Američané potopili Kurdy, dohodli se s Tureckem., novinky.cz ).

Dne D se účastnili i další spojenci - Australané, Novozélandˇané, Belgičané, Čechoslováci, Holandˇané, Norové, Řekové, Rhodesané ( v Jižní Rhodésii/dnešní Zimbabwe Britové za 2.sv.v. cvičili piloty RAF ).

US vojáci byli převezeni do Británie/UK, kde bylo ubytováno 3.5 mil. vojáků, z toho 1.5 miliónů amerických.

Nuceným sblížením v roce 43 pluk. CHDG (za kterým stál Churchill) a gen. Girauda ( FDR) byly spojeny jejich nejrůznější zpravodajské služby, gaullistické a giraudovské, vzešlé z 2.oddělení vojenské špionáže a vojenské kontrašpionáže (Service du Renseignement /SR, přezdívaná podle své adresy “2 bis”, plnilo funkce špionáže /SR (2.odd. genštábu ) a kontrašpionáže /SCR Section de Centralisation du Renseignement, zajištˇující nejen kontrašpionáž/contre-espionnage/CE, ale i ochranu agentů SR a jejich akce v cizině, a nábor a manipulaci agentů protivníka.

DSM zajištˇovala bezpečnost francouzských sil rozmístěných v severní Africe, shromaždˇovala a analyzovala informace od TR, a prostřednictvím agentů TR, kteří infiltrovali německou sítˇ, se podílela na intoxikaci Abwehru ohledně falešného dne vylodění spojenců v Normandii (francouzský plán intoxikace Fortitude v rámci spojeneckého plánu Bodyguard ) ...

Spojenci např. vázali 13 ( některé odhady tvrdí až 27 ) německých armádních divizí v Norsku ( které Hitlerovi sloužilo jako ponorková základna ), protože vytvořili iluzi ( Fortitude North) , že ve Skotsku hromadí jednotky ( 350.000 vojáků ) pro útok proti Norsku. Dokonce si vymysleli fiktivní 4. britskou armádu, která má vytvořit předmostí ve Skandinávii.

Němci nejen zachytili hustou rádiovou komunikaci nad Skotskem utvrzující, že se 4.UK armáda chystá k útoku, ale útok Němcům potvrdili i vlastní agenti. Fotografie z vojenského průzkumu potvrzovaly stovky tanků a letounů ( byly to nafouknuté gumové atrapy), připravených k invazi.

Ve svých pamětech Envers et contre tous /Proti všem, díl II D ́Algers á Paris / Z Alžíru do Paříže, Jacques Soustelle /1912-1990/ kategoricky prohlásil :

“ Francouzská rozvědka tehdy nestála za nic, síla byla v kontrašpionáži díky profesionálnímu přístupu organizačně a velitelsky nadaného pluk.Paula Paillole/1905-2002/, jenž v Alžíru vybudoval francouzskou baštu kontrašpionáže, přičemž se nespokojil jen s vyhledáváním špiónů a s ochranou vojenských informací – prováděl i zpravodajskou činnost v samotné Francii svými agenty vybavenými vysílačkami”.

Giraud a CHDG na konferenci v Casablance (1/43)

Po zavraždění Darlana se stal Giraud na přání FDR a k nevoli CHDG jeho nástupcem, CHDG na přání FDR učinil Girauda vrchním velitelem francouzských vojsk.

V Casablance v 1/43 Giraud souhlasil se zrušením Pétainových rasistických zákonů ( Giraud chtěl rasové zákony zrušit hned, CHDG nepospíchal ) a s osvobozením všech vězňů vichystického režimu z jihoalžírských koncentračních táborů ( spojenci nemohli mít za člena provozovatele koncentračních táborů ).

Na přání FDR se Giraud a CHDG stali spolupředsedy Francouzského výboru národního osvobození a Svobodných sil.

Za povstání na Korsice 11.9.43 Giraud na ostrov vyslal 2 francouzské torpédoborce, aby „ lidovému „ povstání pomohly, aniž by se poradil s Výborem, což CHDG rozzuřilo, a v 11/43 Giraud o svoji funkci ve Výboru přišel, a když zjistil, že si Giraud vydržuje vlastní zpravodajskou sítˇ, přišel i o funkci vrchního velitele, odešel do důchodu.

10.3.44 Churchill poslal Giraudovi soustrastný telegram k úmrtí dcery, která byla zatčena v Tunisku a se svými 4 dětmi převezena do německého KL.

28.8.44 Giraud o vlásek přežil pokus o atentát v Alžírsku.

DSM sehrály významnou úlohu: koncem dubna 1944 pluk. Paillole v LON s Nejvyšším spojeneckým velením vyjednal, že v osvobozených oblastech Francie DSM převezme úkoly kontrašpionáže, což CHDG pokládal za obnovu státní suverenity, a chtěl se tím vyhnout jakékoliv formě spojenecké vojenské správy nad Francií, kterou požadoval FDR ( viz můj článek Armáda 1940 rozpuštěna, nikoliv však vojenská zpravodajská služba ... + F. D. Roosevelt a spojenecký protektorát ve Francii - Militaria ......

V 11/43 Hitler Rommela pověřil, aby vylepšil neuspokojivý stav opevnění po celé délce Atlantického valu, protože se začal bát otevření druhé fronty.

Němci nahnali na stavbu opevnění tisíce vězňů.

Budování Atlantického valu řídil Rundstedt ve spolupráci s Rommelem, se kterým se nesnášel - pohrdal jím, že nemá vyšší vojenské vzdělání, a že byl povýšen z důvodu svých politických konekcí – Rommela mediálně pro svoji propagandu vyrobil Goebbels, viz můj článek článek Divná bitva o Midway a svými důstojníky ... - Andrea Kostlánová + Rundstedt coby popravčí německých generálů Andrea Kostlánová ...

Oba se však shodli v tom, že po spojenecké invazi na Sicilii v 7/43 (Operace Husky), je válka pro Německo prohraná, a je nutné co nejdříve uzavřít mír.

Rundstedt i v roce 44 několikrát požádal Hitlera, aby uzavřel mír se spojenci, protože válku Berlín prohrál, takže jej rozzuřený Hitler 2.7.44 opět odvolal z funkce, a nahradil maršálem Kluge /1882- 8/44/.

Na jaře 44 měl již Rommel postavenou „ zed“, ale protože věřil, že spojenecký útok přijde v oblasti mezi přístavem Dunkirk a ústím řeky Somma, většina valu směřovala do nesprávné oblasti. Rommel s Rundstedtem souhlasil, že jím budovaný Atlantický obranný val je jen obrovským blafem, zoufalým pokusem odstrašit spojence.

Mezi Rommelem a Rundstedtem se prohlubovaly spory, jak odrazit spojeneckou invazi.

Rundstedt a velitel tankových jednotek ve Francii Leo Geyr von Schweppenburg /1886-1974/ navrhovali klasickou koncentraci hlavních tankových sil ve středu kolem Paříže/PAR a Rouen, odkud by udeřily kamkoliv, kde by bylo nutné smést spojenecká předmostí – takto, jako „ hasiči požárů „ , fungovaly německé tankové jednotky v Rusku, kde hasily nebezpečná ohniska všude tam, kde je SU útok vytvořil.

Rommel ale varoval, že, na rozdíl od Ruska, až dojde k vylodění, spojenecké letectvo s totální převahou znemožní jakékoliv denní přesuny, tankové divize při přesunu k plážím projdou jatkami. Proto trval na umístění mobilních záloh, zejména tanků, co nejblíže k invazním plážím (což von Rundstedt a von Schweppenburg odmítli učinit, aby jednotky nevystavili palbě těžkých děl hladinových lodí jako v Itálii ).

Současně Rommel požadoval umístění mobilních záloh o šesti až osmi tankových či mechanizovaných divizí v okolí Paříže, které měly v případě ústupu německých vojsk od pobřeží provést proti vyloděným spojeneckým silám protiútok. Tuto zálohu mu OKW slíbilo, ale neposkytlo.

Rommel tvrdil, že se bitva musí rozhodnout již na plážích, že všechny výsadky je nutno utopit v moři, než stačí dostat na pevninu i tanky a dělostřelectvo - jeho nadřízený maršál von Rundstedt, vrchní velitel na západní frontě, však chtěl tankové jednotky držet dál od pobřeží pro případ, že by invazní jednotky prolomily obranné pobřežní linie, a zničit je až ve vnitrozemí skupinou armád B pod velením Rommela, skupinou armád G gen. Blaskowitze a tankovou skupinu Západ pod velením gen. von Schweppenburga.

Hitler jejich spor rozhodl tím nejhloupějším způsobem – jednotky rozdělil na část podléhající Rundstedtovi a část podléhající Rommelovi, navíc velení ještě více rozdrobil s tím, že 4 nejsilnější divize se mohly do bojů zapojit pouze na výslovný rozkaz Hitlera, jenž v rozhodné době spal, a poté je odmítl nasadit.

Oblast Calais bránila 15. armáda gen. Hanse von Salmutha /1888 – 1962/ a Normandii 7. armáda gen. Friedricha Dollmanna /1882-28.6.44 Le Mans/ .

Pobřeží střežilo celkem 38 divizí, celkově měl Rundstedt 50 divizí + v DK a v Norsku 18 divizí, 15 divizí se narychlo formovalo v Německu, strategické rezervy neměl žádné, nebyli muži, padli na východní frontě ( na východní frontě zůstalo 185 divizí, v Itálii a na Balkáně 55 divizí ). Z těchto 50 divizí bylo 33 divizí statických bez vlastních dopravních prostředků (nedostatek nákladních aut způsobil Wehrmachtu problémy v zásobování pohonnými látkami či při přemístˇování pěšáků ),vycvičených jen ke strážní službě na pobřeží.

Tíha obrany tak ležela na 13 polních divizích, 3 divizích parašutistů, 1 motorizované divizi a 9 tankových divizích, které měly být posíleny dvěma SS divizemi.

Ostlegionen /Osttruppen v Normandii, tvořící šestinu 7.armády, se skládali z branců ( v průměru o 6 let starších než byli anglosaští ) a „dobrovolníků„ z pobaltských států a Ukrajiny, zejm. ale z válečných zajatců z Ruska, Kazachstánu, z oblastí historického Turkestánu, Gruzie, z celého SU, z etnických Němců/VolksDeutsche, kteří většinou nemluvili ani německy, z kozáků. Wehrmacht je vybavil jen nespolehlivou ukořistěnou výzbrojí. Později dorazila mj. 12. SS pancéřová divize Hitlerjugend, daleko mladší, vycvičenější, a podstatně lépe vyzbrojená.

Luftwaffe měla ve Francii pouze 160 bojeschopných strojů - po vylodění spojenců byla posílena na 700 letounů ( odtud nepřítomnost Luftwaffe nad vyloďovacími plážemi v první fázi operace ), a Kriegsmarine na tom nebyla o nic lépe.

Spojenci měli početní převahu, nasadili celkem 39 divizí ( 20 amerických, 14 britských/UK, 3 kanadské, 1 divizi Svobodných Francouzů a 1 polskou ),

Zmatek v německém vrchním velení vyvolalo bizarní přecenění spojeneckých sil ze strany zpravodajské služby - Eisenhower měl k dispozici 39 divizí, německá zpravodajská služba hlásila 80 divizí ( odplata za zrušení Abwehru v 2/44 na naléhání Himmlera, jenž se zbavil i Heydricha ?, Canaris již 12.9.39 protestoval v Hitlerově hlavním stanu u Keitela proti boření WAW a páchání válečných zločinů, vyhlazování PL inteligence – Keitel jej varoval, aby nechodil za Hitlerem, jenž rozkazy vydal, Canaris se tehdy zapřísáhl, že bude na svržení Hitlera pracovat ještě důsledněji než doposud,na jaře 44 do 6/44 byl pod kontrolou Himmlera v domácím vězení, zatčen byl 23.7.44 ).

Berlínské zpravodajské ústředí se domnívalo, že má v Británii/UK hustou sítˇagentů, ve skutečnosti byla většina jeho agentů odhalena, a pracovala pro Brity /“Double Cross System“, klíčovou úlohu v operaci Fortitude sehrál Juan Pujol García „ Garbo“ /1912-1988 Caracas/, španělský antinacista a antikomunista, jenž se svojí ženou v letech 40-45 v UK založil pseudonacistickou špionážní sítˇ, ze které bylo berlínské ústředí nadšeno a vyznamenalo ho Železným křížem. Na jaře 44 poslal svému nadřízenému v Madridu stovky zpráv, připravených UK zpravodajskou službou, že k vylodění dojde v červenci 44 v Calais.

V Den D se skupiny malých spojeneckých plavidel proháněly před německými radary a předstíraly „ vojenské konvoje „.

Po celé Normandii bylo v noci vysazeno 13.000 výsadkářů, kteří obsadili strategické křižovatky, mosty a vesnice, a znemožnili nepříteli mj. stahovat posily zničením mostů, dobyli St. Mere-Eglise a přerušili komunikaci s Cherbourgem ( na Le Havre a Insigny se snášeli falešní výsadkáři, které „ vysadila“ speciální skupina SAS ).

K překvapení Guderiana a von Schweppenberga Rommel přesunul tankové jednotky do linie, která se táhla od NL hranice až po oblast Bordeaux. Tankové jednotky rozptýlil, protože byl přesvědčen, že letecká převaha Spojenců zabrání všem přesunům. Tvrdil, že vylodění Spojenců musí být zastaveno ještě na plážích s okamžitou podporou tanků. Pokud se nepodaří udržet spojence na moři, nebo je do dvou dnů zahnat zpět do moře, Německo kvůli nedostatku letounů prohraje válku.

Rozmělnění tankových divizí bylo osudným rozhodnutím, kdyby byly soustředěny u normandských pláží, nebo kdyby byly tankové divize od Calais převeleny do Normandie, mohli spojenci slavit vánoce místo na německých hranicích na francouzských plážích.

S rozptýlením tankových jednotek nesouhlasili nejen von Schweppenberg a Guderian, ale ani Rundstedt, protože zkušenosti ze Sicilie dokazovaly riziko protiútoků tanků na mořském pobřeží v dosahu lodního dělostřelectva. Navrhovali, aby bylo jádro tankových jednotek shromážděno do dvou silných skupin v lesích v okolí Paříže, odkud by mohly za přemístˇování v noci zasáhnout na obou březích Seiny.

Rommel zůstal neoblomný, a Hitler, kterého Guderian a ostatní žádali o zásah proti Rommelovi, váhal, ale nakonec se přiklonil na stranu Guderiana. Pod přímým Rommelovým velením zůstaly jen tři tankové divize, ostatní divize byly dány k dispozici OKW. Rommel si samozřejmě ponechal na dosah tankové jednotky, na které se mohl spolehnout, proto váhal s nasazením 2. a 116. pancéřové divize vzápětí po vylodění spojenců.

Hitler zvolil nevhodný kompromis mezi oběma přístupy, navíc omezil pravomoce Rundstedta i Rommela při disponování s klíčovými jednotkami - polovina tanků čekala při pobřeží, polovina ve vnitrozemí jako záloha pod velením Geyr von Schweppenburga, ale jakékoliv jednotky mohly být použity jen na výslovný rozkaz Hitlera. Rundstedt nejenomže nemohl bez Hitlerova souhlasu disponovat 4 záložními divizemi u PAR, ale nemohl bez Hitlerova souhlasu ani přeskupovat jednotky v rámci armádních skupin, kterým velel. Rundstedt své velitelské pravomoce okomentoval :“ Mohl jsem bez souhlasu Hitlera vyměnit jen stráže před vchodem do mého stanu „ .

Velitelskou strukturu Hitler zkomplikoval ještě více, když učinil Rommela, navzdory protestům Rundstedta, velitelem armádní skupiny B s působením po celé severní Francii.

Rommel nebyl týmovým hráčem, vše si dělal podle svého, věděl, že jej Goebbels vždy podpoří, proto Rundstedt z důvodu obtížné spolupráce s Rommelem odmítal, aby byl Rommel jmenován velitelem armádní skupiny B, protože mu bylo jasné, že bude ignorovat jeho rozkazy.

Jednotnou velitelskou strukturu tak Hitler před spojeneckou invazí vyřadil z provozu, nefungovala (vyřadil ji již v roce 38, kdy OKW/vrchní velení ozbrojených sil, podléhající jen Hitlerovi, na které Hitler převáděl stále více pravomocí, stvořil, rivalství mezi OKH/pozemní armádou, Luftwaffe a Kriegsmarine zabránilo tomu, aby se OKW stalo jednotným genštábem, což Hitlerovi v jeho hře na vojáčky, ve které se jmenoval vrchním velitelem, vyhovovalo – rozepře generálů rozhodoval sám).

4.6.44 Rommel navštívil Hitlera, aby jej přiměl převést pod svoji kontrolu i záložní tankové divize, protože čekání na vzdálené záložní divize by v případě invaze bylo osudné.

V době vylodění probíhaly přípravy atentátu proti Hitlerovi (20.7.44), cílem bylo odstranění Hitlera a NSDAP z vedení státu, a dohoda se Spojenci.

Ke spiknutí se připojili Falkenhausen v Belgii a Karl Heinrich von Stülpnagel v Paříži. Dalším ze spiklenců byl gen. Speidel, jenž byl v 2/44 jmenován náčelníkem genštábu skupiny armád B. Speidel seznámil Rommela s von Stülpnagelem, s nímž se Rommel setkal v jedné vile nedaleko Marly 15.5.44.

Rommel s Rundstedtem nevěřili v německé vítězství, ale Rundstedt se spiknutí proti Hitlerovi z důvodu vojenské přísahy odmítl zúčastnit, Rommmel odmítal zavraždění Hitlera, chtěl jej zatknout a postavit před soud.

Problémem německého velení bylo místo, kde k vylodění Spojenců dojde, třebaže noční průzkum se světlicemi odhalil soustředění spojeneckých vojsk na západě ostrova Wight, a po analýze spojeneckých zpráv zpravodajci potvrdili, že centrum operace se týká sektoru Plymouth – Portsmouth, a že ke spojeneckému vylodění dojde v zóně Cherbourg - Caen.

Hitler však sedl na lep klamným manévrům spojenců v rámci plánu Bodyguard z roku 43, a později v rámci UK dezinformační kampaně Fortitude, která byla zásadním prvkem spojeneckého vylodění ( mj. gen. Patton v jihovýchodní Anglii předstíral, že zde se svoji armádou čeká na vylodění do Pas-de-Calais ).

Co by se stalo, kdyby dezinformační kampaň nezapůsobila, ukázal incident při nácviku vylodění v 4/44 1. US armádou generála Bradley, kdy se německé rychlé hlídkové čluny dostaly přes US radary, potopily dvě tankové výsadkové lodě a zabily 600 Američanů, více, než jich bylo zabito na pláži Utah 6.6.44.

Hitler, a jeho loutka OKW, byli přesvědčeni, že k vylodění dojde severně od Seiny mezi městy Dieppe a NL řekou Schelde, přesně v Pas –de-Calais v nejužším místě průplavu La Manche, které mohlo být zabezpečeno stíhačkami z jihoanglických přístavů ( proto bylo vyloučeno příliš vzdálené NL pobřeží).

Z Pas-de-Calais vede nekratší cesta do PAR a k Rýnu, do německého průmyslového Porúří, avšak budovaly se zde odpalovací základny pro rakety V1 + V2, což znamenalo mimořádně posílenou obranu, a byly zde další jednotky z důvodu očekávané invaze.

Na rozdíl od Normandie by vylodění v oblasti Calais nenarazilo na překážku toku Seiny, ale oblast je plná řek a kanálů, pro invazi stejně nevhodná jako ze stejného důvodu nizozemské pobřeží, navíc, protože zde Hitler vylodění očekával, byla oblast Calais nejvíce opevněná ( hustota bunkrů v Normandii byla 3x menší, navíc krátce před vyloděním vydal Rommel rozkaz stáhnout a zamaskovat na polích baterie děl ráže 155 mm, které byly původně umístěny na pobřeží ).

Belgické pobřeží bylo vyloučeno pro prudké podvodní proudy, a pláže Bretaně byly příliš malé a skalnaté, a vzdálené od spojeneckých letounů přes 350 km. Normandie s plážemi podobným anglickým poskytovala rozsáhlé invazní možnosti, spojenecké letectvo bylo 250 km od normandského departementu Calvados. Frontu šlo případně i uzavřít mezi Seinou a Loirou zničením mostů.

Normandie nabízela útok proti Cherbourgu, proti přístavům v Bretani, i proti PAR. Jedinou nevýhodou Normandie bylo, že neměla přístavní zařízení – spojenci je nahradili umělými přístavy. A protože i Němci uměli číst karty, byla i Normandie, bytˇ nedostatečně, opevněná Atlantickým valem.

Přesné datum a místo invaze zůstaly nejlépe utajenými skutečnostmi celé války ( třebaže jeden US generál den invaze prozradil na mejdanu – byl okamžitě degradován a poslán z UK zpět do US ). Spojenci prováděli dezinformační kampaň, která Hitlera přesvědčila, že se vylodění uskuteční v oblasti Pas – de – Calais, kde bezúčelně čekala 15.německá armáda, Hitler ještě několik dnů po dni D považoval akci za předstíranou ( v rámci utajení dne a místa vylodění francouzské a britské tajné služby obětovaly i své některé odbojové sítě, mj. sítˇ Prosper, která měla 1.015 členů, úmyslně vyzrazena Gestapu v 7/43, k úspěchu v Normandii přispěla dobře organizovaná činnost francouzského odboje, jenž dostal rozkaz k sabotáži železnic, komunikačních center, spojovacích drátů a elektrických rozvoden, aby spolu německé jednotky nemohly v oblasti výsadku komunikovat. Potíže se zásobováním Wehrmachtu byly znásobeny zničením kolejí a téměř všech mostů přes Loiru a Seinu s výjimkou dvou železničních mostů v Paříži ).

Signál k všeobecnému útoku sabotérů byl vyslán prostřednictvím BBC z Londýna. I když byla tato zpráva správně vyhodnocena jako začátek invaze doktorem filozofie (AJ, franc.) Josefem Götzem *1910 z německé rozvědky ( jenž provozoval radiohrátky s odbojem a v 7/42 zdecimoval Rote Kapelle ), jeho nadřízený zprávu ignoroval, jelikož Götz varoval před invazí již měsíc předtím ( operace byla zrušena kvůli špatnému počasí ).

Abwehr znal kód, který měl operaci Overlord nastartovat – byly to první verše z básně Paula Verlaina Podzimní píseň, 1866. Jakmile byly verše vyhlášené, měla operace Overlord začít do 48 hodin.

Zpravodajská služba 15.armády gen.Hanse von Salmuth/1888 -1962/ v severofrancouzském městě Tourcoing domluvené verše – první část kódu, v BBC zachytila 1.6., 2.6. a 3.6.44. : " Les sanglots longs des violons de l'Automne ...", 5.6.44 Abwehr v 21.15 večer zachytil v BBC 2.část kódu : " ... blessent mon coeur d'une langueur monotone." ( „Les sanglots longs des violons de l'automne blessent mon cœur d'une langueur monotone „/„ Dlouhé vzlyky houslí podzimu zraňují moje srdce monotonním steskem „ ).

15. armáda v Pas-de-Calais byla po odvysílání tohoto kódu invaze uvedena do bojové pohotovosti, nikoliv však 7. armáda ( od 28.6.44 ji velel gen. SS Paul Hausser/1880-1972/, „ Otec „ Waffen-SS), která v rámci Skupiny armád B střežila Normandii ( zničena byla v bitvě u Falaise ), jejíž velitele a jejich zástupce gen. Dollmann odvolal ke štábnímu cvičení na 6.6.44 do Rennes, a již vůbec ne 84. armáda gen. Ericha Marckse /1891-12.6.44/, která střežila invazní sektor.

Generálové tuto informaci Abwehru považovali za fantasmagorickou – Američané přece nebudou plán invaze vyhlašovat veřejně přes rádio verši Paula Verlaina, taková blbost ! Klíčovou informaci Abwehru tak němečtí generálové ignorovali, a svým nepřátelům vítězství předali na zlatém podnosu.

Eisenhower nebyl přesvědčen o úspěchu invaze, náčelník genštábu gen. Bedell Smith dával vylodění jen 50% šanci na úspěch – nejen to, spojenci neměli žádný alternativní plán, v případě neúspěchu by se stáhli a nechali by napospas osudu jak US 82. + 101. výsadkovou divizi, tak 6. britskou divizi.

Spojenci se v Normandii, daleko od sektoru, kde je očekával Hitler se svými kývači z OKW, vylodili ještě před úsvitem 6.6.44.

V době vylodˇování chyběli u německých armád nejvyšší velící důstojníci. Rommel byl v Německu na oslavě narozenin své manželky, zatímco většina německých důstojníků odjela na rozkaz gen. Dollmanna na plánované štábní cvičení do bretaňského Rennes, které mělo 6.6.44 simulovat invazi spojenců v Normandii, velitel pancéřové skupiny SS Sepp Dietrich opustil svůj hlavní stan v Rouenu, a odjel do Bruselu, a Hitler tvrdě spal na vavřínech v Berchtesgadenu s tím, že se spojenci, jak v dezinformační kampani tvrdili ( a nejen tvrdili, na nejrůznějších místech pobřeží seskupili makety tanků, nákladních aut a vylodˇovacích plavidel ), vylodí v Pas-de-Calais, kam poslal polovinu tankových divizí.

V důsledku protichůdných rozkazů se jediná tanková divize nacházející se v blízkosti místa vylodění bez velitele a jeho zástupců ( byli v Rennes) chaoticky přesunovala sem a tam. Tři další tankové divize jen přihlížely, protože nikdo neměl odvahu probudit spícího Hitlera, říci mu o invazi, a požádat ho o svolení k nasazení tankových záloh.

Až 2 hodiny po zahájení prvních výsadků se na německých velitelských stanovištích začaly scházet první zprávy o invazi. 40 km od Caen byla v lesích připravena k protiútoku 21. německá obrněná divize, která byla schopna okamžitě zaútočit, její velitel gen. von Oppeln-Bronikovski /1899-1966/však marně čekal na rozkaz.

6.6.44 v 1.11 ráno zazvonil na štábu 84. armády v St.Lo telefon, který zvedl gen. Marcks – 3. byro 716. divize hlásilo pohyby nepřátelských jednotek na březích Orne, Marcks a jeho důstojníci však byli opatrní a nic neučinili, čekali na další vývoj. O několik minut později byly jejich pochybnosti vyvráceny – pluk. Hamann ze 709. divize telefonicky oznámil, že se kolem Sainte-Marie du-Mont pohybuje několik stovek výsadkářů, kteří byli shozeni jinde, než měli být, byli zatčeni a vyslýcháni, někteří promluvili.

Jediný 69letý Rundstedt ve 2 hodiny ráno nespal, a snažil se dostat chaotickou situaci pod kontrolu. Bylo mu jasné, že letecké výsadky jsou předzvěstí námořních výsadků, a proto kontaktoval OKW, aby jej okamžitě zmocnilo k povolání záložních tanků Geyra von Schweppenburga, ale v Hitlerově stanu nikdo nechtěl budit operačního náčelníka Jodla.

Před pátou hodinou ranní telefonoval gen. Pemsel ze 7.armády do Rommelova poloprázdného štábu : "Mezi ústím řek Vire a Orne se soustřeďují lodě. Stojíme před nepřátelským vyloděním."

V 5:58 se na celém horizontu mezi Caen a Vierville-sur-Mer se před zraky ohromených německých hlídek objevila spojenecká flota, německé hlídky ohlásily zhruba 5000 spojeneckých lodí. Gen.Jodl se probudil v 6.00 ráno, a odmítl bez souhlasu Hitlera uvolnit tankové zálohy, probudit Hitlera odmítl. Hitlerovo zamítnutí se k Rundstedtovi dostalo až v 10.00 dopoledne,ale ve 14.30 si to Hitler rozmyslel, a povolení Rundstedtovi vydal v době, kdy již spojenci běhali po plážích.

Toto zpoždění se stalo německým jednotkám osudné, teprve k ránu byla 21. pancéřová divize přemístěna do Caen. Ve vězení v Caen Němci vyvedli na dvůr vězně a postříleli je z kulometů. Válečného zločinu zabíjení válečných zajatců se dopouštěly obě strany, stačí si přečíst vyprávění US výsadkářů o tom, jak válečné zajatce brali „jen výjimečně“.

Historik Stephen E. Ambrose uvádí: " Jediný vysoce postavený důstojník, jenž na spojenecké vylodění zareagoval správně, byl důchodce polní maršál Rundstedt, kterého Hitler do funkce jmenoval jen jako dekoraci “ .

To, že měl pravdu, byla pro Rundstedta malá útěcha, spojenci měli totální převahu v letectvu i v počtu mužů, zatímco Hitlerovi generálové nedokázali Hitlera přesvědčit, že nejde o předstíraný úder ( spojenci dokonce vytvořili falešnou Pattonovu armádu, v rámci které gen. Patton zůstal v UK až do 6.7.44, aby se Hitlerův štáb dommníval, že hlavní útok teprve přijde), ale hlavní vedení útoku, takže jim polovinu tankových jednotek neposkytl, čímž jako vždy přispěl k německé porážce.

Německé velení se kvůli špatnému počasí domnívalo, že k útoku nemůže dojít, hlídky onu noc nevyslala ani Kriegsmarine – ve skutečnosti pro vylodění nebylo počasí špatné, bylo však špatné pro německou bdělost. Kdyby spojenci akci kvůli počasí zrušili, museli by Den D vyhlásit až o 14 dní později, kdy v Kanálu řádila bouře, nehorší za posledních 40 let.

To, co zbylo z německého válečného lodˇstva, bylo zablokováno v přístavech. V noci ze 6. na 7. 6. se pobřežní čluny Kriegsmarine pokusily o vyplutí ze svých základen v Cherbourgu a Le Havru, ale spojenecké bombardování to neumožnilo, ani vyplutí ponorek od atlantických břehů v noci ze 6. na 7.6.44 nebylo úspěšné, ani miny, umístěné německým letectvem, nesplnily očekávání ( Britové objevili, že pokud lodě plují pomalu, odpalovací systém min nefunguje, po válce UK admirál Ramsay připustil, že pokud by Němci použili své luxusní elektrické miny hromadně, způsobili by spojencům vážné ztráty).

Ponorky by stejně spojeneckým pásmem nedokázaly proniknout, pouze ponorkám vybavených šnorchlem, se podařilo doplout do cíle. Armáda tak v Hitlerově stanu přišla znovu do módy, a byla pověřena obranou Hitlerovy Evropy.

Luftwaffe v Normandii téměř neexistovala, všechny její stíhačky byly nasazeny na obranu Německa, jehož města US bombardéry bombardovaly za bílého dne.

Až v 10:15 v bytě polního maršála Rommela zazvonil telefon, a Rommel se dozvěděl, že invaze začala.

Bombardovaná letiště nebylo možno použít, Luftwaffe musela použít malá špatně vybavená letiště, kde chyběly zásoby pohonných hmot a opravárenské dílny.

Rundstedt s Rommelem se snažili Keitela přesvědčit, že jediným východiskem je stáhnout se z Normandie a zaujmout obranné postavení na Seině, ale Hitler jako vždy jakýkoliv ústup zakázal.

Velitel tankové divize Hans–Ulrich Freiherr von Luck und Witten /1911-1997/ ve své vzpomínkové knize Tankový velitel píše :“ Rommel mi během jedné ze svých návštěv fronty řekl, že Hitlera několikrát žádal, aby přišel mezi německé vojáky v Normandii, a na vlastní oči viděl, v jaké jsou situaci, a co si myslí, ale Hitler na frontu nikdy nepřijel, třebaže se to od vrchního velitele armády přinejmenším očekávalo. Místo toho vydával rozkazy z Obersalzbergu. Proto jsme si vážili Churchilla, jenž do Normandie přijel a své vojáky podpořil „ .

6.6.44 byl Luck u 21. tankové divize u Caen pod velením Edgara Feuchtingera. Po celou noc 6.6.44, kdy kolem divize přistávali spojenečtí výsadkáři, Luck na velitele naléhal, aby vydal rozkaz k útoku, velitel však tvrdil, že má přísné rozkazy se v bojích neangažovat, dokud nedostane rozkaz od nejvyššího velení ( až se toto vyspí a nasnídá ).

Luck ve svých Pamětech tvrdí, že přiměl některé důstojníky Luftwaffe, aby na postupující spojenecké tanky stříleli kanóny Flak, zatímco UK vojenští historici tvrdí, že na ně stříleli kanóny umístěné v Soliers.

Po válce byl Luck internován v táboře pro válečné zajatce v Gruzii, v pobočce gulagu, 1950 byl propuštěn a vrátil se do NSR, kde se stal členem nejrůznějších sdružení veteránů a byl zván na vojenské přednášky, včetně do Británie, kde se přátelil s některými bývalými nepřáteli, po jejichž boku se účastnil slavností v Normandii.

Gen. Friedrich Dollmann chtěl 6.6.44 zorganizovat protiútok, ale narazil na odpor gen. Fritze Bayerleina/1899-1970/, jenž prohlásil, že útok ve dne za spojeneckého bombardování celou divizi zničí – byla zničena za náletu v noci ze 6/7.6.44.

Jak Rommel předpovídal, k přesunům německých jednotek mohlo docházet jen v noci za cenu značných odklonů trasy. Motorizované jednotky dorazily do Normandie poměrně rychle, tankovým jednotkám cesta trvala přes týden.

Ve tmě někteří výsadkáři chybně přistávali do polí, zahrad, řek a zaplavených bažin, ze kterých se kvůli těžké výstroji a výzbroji nemohli dostat.

Na pláži s krycím jménem Utah US 4. pěší divize prorazila Atlantický val bez problémů, ale na pláži Omaha ( Vierville-sur-Mer ), kde byly strmé břehy a pláž byla kryta křížovou palbou kulometů a děl, přivítala US pěší divizi, podporovanou pouhými 5 obojživelnými tanky, palba jediné bojem ostřílené německé jednotky, která se v té době v Normandii nacházela, čerstvě přisunuté 352. divize. Ta palbu zahájila, až když vojáci překonali 20km trasu k pobřeží, a začali vystupovat z plavidel.

Američané pohrdli speciálními tanky k ničení minových polí a bunkrů, které jim nabídli Britové, a kterými byli zaskočeni Němci. Tanky byly přezdívány dle svého tvůrce ing. gen. Hobarta /1885-1957/ „ Hobartovy srandičky/Hobart ́s Funnies „ a byly vyrobeny pro Normandii – šlo o speciálně upravené tanky M4 Sherman + tanky Churchill, např. Sherman Krabí tank, vybavený minovým „ cepem“ , Krokodýlí Churchill tank/tankový „ plamenomet „, či Mobilní pancéřová rampa, která tankům sloužila pro překonání nejrozličnějších překážek na plážích, včetně jílu, do kterého by se zabořily. Britové však přišli o většinu tanků již ve vodě. Další Hobartův tank Duplex Drive/DD byl obojživelný tank, který dokázal plavat na „ vznášedle“ ( kritická poznámka čtenáře Petra Lukeše : " K vznášedlu měl daleko, osádka vztyčila impregnované plátěné zástěry. Tank pomocí vrtulí na zádi plaval jako člun " ).

5.6.44, v Den mínus jedna/D minus One, US gen. Norman Cota /1893-1971/, operační velitel, svým jednotkám sdělil, aby “ očekávali neočekávané „ .

Na pláži Omaha, kterou střežila frontově zkušená 352. divize, jediná svého druhu v Normandii, Němci umístili řadu překážek a nástrah: podvodní betonové kužely s připoutanými minami, miny byly zahrabané i do písku. Jen třetina mužů první vlny dosáhla pobřeží - oslabená mořskou nemocí, promočená, poloutopená, bez výzbroje, která se utopila, mj. detektory min, stejně tak se utopila jejich obojživelná plavidla,která nebyla testována ve vysokých vlnách, a tanky, které se dostaly na pláž, byly v několika minutách zničeny Němci.

Protože spojenečtí piloti v hrůze před vyhlášeným německým protiletadlovým kanónem Flak panikařili, vojáci byli tak daleko od původních výsadkových míst, že ani nevěděli, kde jsou – výsadková plavidla se smrtící pláži budˇ obloukem vyhnula a vysadila vojáky jinde, anebo vojáci v panice sami do hluboké vody vyskákali, budˇ se utopili nebo utopili svoji výzbroj, aby mohli doplavat ke břehu.

Na pláži Omaha zhruba 1.200 vojáků přivítal chaos smrti – byli bez velících důstojníků, bez rádia, často bez funkční zbraně, dezorganizováni, dezorientováni uprostřed hromady mrtvol a raněných ( The Washington Post 5.6.94 ).

Kolem sedmé hodiny ráno, kdy na pláž Omaha dorazila druhá vlna, byla situace kritická, vylodění komplikovaly vraky člunů 1. vlny, německé kulomety bránily jakémukoliv pohybu vpřed. Vojáci, kteří přežili, se skrývali za písečnými dunami, zranění dlouhé hodiny umírali v krutých bolestech.

Vzhledem k rozsahu operace byly celkové ztráty spojenců nízké ( Luftwaffe USAAF svými hloubkovými lety do vnitrozemí Francie drželo při zemi, a Kriegsmarine, když se probudila, se zmohla jen na několik akcí torpédovými čluny, třebaže se spojenci obávali, že její torpédoborce zničí všechny spojenecké minolovky, ale nezničily ani jednu) .

Nejvíce ztrát utrpěli Britové a Kanadˇané, z jednotek CHDG padlo 77 výsadkářů – nejvíce PL výsadkářů padlo při Montgomeryho operaci Market Garden. Spojenecké velení očekávalo daleko více utopených vojáků, k utonutí docházelo v případě převržení plavidla či když vlny smetly tanky přes palubu.

I na legendární pláži Omaha Beach byly ztráty na životech daleko menší, než velení očekávalo. Francouzských civilistů bylo při spojeneckém bombardování zabito kolem 19.000.

Třetí a čtvrtá vlna se nemohla vylodit, a gen. Omar Bradley uvažoval o ústupu z úseku Omaha – kdyby se stáhl, a stejně by dopadly úseky britské a kanadské, ostří invaze by se otupilo, a spojenci by přišli o značnou část výsadkových lodí.

Kdyby vylodění opakovali v létě 45, byla by UK ekonomika a morálka pod sprškou raket V1/V2, které na Británii začaly dopadat týden po vylodění, silně zdevastována, a hlavní tíha boje by se přesunula na Američany, kteří byli pod silným demagogickým tlakem admirála Ernesta Kinga /1878-1956/, šéfa námořních operací, jenž prosazoval vojenské aktivity v Pacifiku na úkor aktivit v Evropě, pod heslem Pacific First!

King byl po útoku na Pearl Harbor z iniciativy svého přítele amirála Harolda Starka jmenován šéfem US námořnictva, nahradil Husbanda Kimmela.

Autoritářský King byl pověstný svojí neurvalostí vůči svým podřízeným a svými pijáckými večírky ( John Ray Stakes ), vůči US tisku poznamenal :“ Neříkejte jim nic, až bude po všem, sdělte jim, kdo vyhrál “.

Gen. Hastings Ismay, náčelník genštábu Churchilla, popsal Kinga slovy “ neomalený až drzý, vůči všemu britskému netolerantní a podezíravý. Problémem byla jeho představa, že zničí Japonsko jednou provždy, válce proti Japonsku věnoval veškerou svoji energii a lobbování, a protože věděl, že je Churchill lepším řečníkem, nenáviděl jej, bál se, že Roosevelta přemluví, aby se místo do války s Japonskem pustil do války s Hitlerem.“ ( Za vyčlenění financí na válku s Japonskem na úkor financí na pomoc Evropě lobboval i gen. Douglas MacArthur ).

Na konferenci v Casablance v 1/43 byl King polním maršálem Sirem Alanem Brooke obviněn, že slepě prosazuje válku s Japonskem, King se tak rozlítil, že málem přelezl stůl a na UK maršála se vrhl.

Po japonské porážce u atolu Midway v 6/42 ( viz můj článek Divná bitva o Midway a svými důstojníky ... - Andrea Kostlánová ) King s tichým souhlasem FDR prosazoval invazi na ostrov Guadalcanal (souostroví Šalomounových ostrovů ), proti které se postavil gen. Marshall ( šlo i o to, kdo bitvě bude velet), takže King prohlásil, že si námořnictvo ostrov na Japoncích vybojuje samo, a pověřil admirála Nimitze přípravami. Nakonec King podporu Sboru náčelníků štábů dostal, invaze a bitva proběhla v 8/42-2/43, a stala se 1 z nejdůležitějších námořních bitev 2.sv.v.

Vojenský historik Michael Gannon viní Kinga z odpovědnosti za těžké spojenecké ztráty v ponorkové válce v Atlantiku, z důvodu, že až do 3/42 UK obchodní lodě nedostaly US eskortní ochranu, protože King byl těžký anglofob ( US neměly dostatek doprovodných/eskortních plavidel ), místo toho nařídil ( ještě před vyhlášením války Ose 8.12.41 ) kapitánům torpédoborců zničit veškeré německé ponorky v Atlantiku a vysílal US Navy + Pobřežní hlídku na pravidelné protiponorkové monitorovací mise, jenže byly tak pravidelné, že velitelé německých ponorek si útoky plánovali podle Kingova rozpisu ...

Historici jej dále kritizují za jeho odmítání vysílat na námořní hlídky bombardéry USAAF dlouhého doletu B-24 Liberator, čímž uprostřed Atlantiku poskytl německým ponorkám bezpečnou oblast ( bombardéry však patřily armádě, mise s nimi by provádělo námořnictvo, hádali se o kompetence nad nimi, proti jejich zapůjčení námořnictvu byl i ministr války Stimson ).

King odmítl poskytnou výsadkové lodě pro spojeneckou operaci v Normandii, a bránil UK válečnému námořnictvu účastnit se akcí v Pacifiku s tím, že by Britové nezvládli koordinaci s US loděmi, musel zasáhnout FDR ( porážka nacistických ponorek v Atlantiku v roce 43 přispěla k „úspěšnému“ vylodění spojenců v Normandii).

Pluk. George Arthur Taylor/1899-1969/, jenž se na pláži Omaha vylodil s 2. vlnou, hnal vojáky dál do útoku slovy: „ Na této pláži jsou jen dva druhy lidí - ti, co již zemřeli, a ti, co brzy zemřou, proto se k sakru zvedněte, a pohněte se odtud !“ ), jeho muži krok za krokem v ohni vražedné palby postupovali ke svahu pláže, aby se dostali na planinu nad ní ( viz kniha Saving Private Ryan /Zachraňte vojína Ryana ).

Nejhorší částí pláže Omaha byl skalnatý útes Pointe du Hoc (30 m), ze kterého Němci v systému pevnůstek za podpory boční dělostřelecké palby měli pláž pod kontrolou. Útočná skupina kpt. Ralfa Goransona /1919-2012,93 let/ z pěchotního praporu rangers měla za pomocí lan a žebříků pod palbou ze tří stran zdolat kolmý útes Pointe du Hoc, a zlikvidovat zde palebné postavení Němců.

Poté ke břehu doplula, opět za těžkých ztrát ( přes 50%), hlavní skupina rangers s úkolem zničit děla a přerušit silnici ze Saint-Pierre-du-Mont pod velením podpluk. Jamese Ruddera/1910-1970/, na pláži 2x postřeleného, se kterou se kpt. Goranson ( vyznamenán Purpurovým srdcem) se svými muži spojil po 10 hodinách bojů ( tehdy měl Rudder z 200 mužů již jen 90) .

Bunkry našly prázdné ( Němcům došla munice), děla vyřadili z provozu, a udrželi svoje postavení celé 2 dny bojů, dokud nepřišly posily ( pluk. Max Schneider /padl ve válce v Koreji v 1950-53/nedostal domluvený signál, že byl Pointe du Hoc dobyt).

Německá taktika do 8.6.44 spočívala v opakovaném narušování integrity spojenecké fronty, znovuobsazováním míst, které již spojenecké jednotky dobyly.

Britské jednotky překonaly všechny nepřátelské opěrné body, odrazily německý protiútok, a vytvořily 10 km široký a hluboký perimetr, 9.6.44 celá spojenecká fronta z pláží postoupila do vnitrozemí.

Hitler stále věřil, že hlavní úder teprve přijde nejkratší cestou přes kanál La Manche, a jako jeho protiváhu nasadil Vergeltungswaffen ( odvetné zbraně ), létající pumy V1, které dopadaly na LON ( kdyby byly namířeny na přístavy Portsmouth či Southampton, jimiž proudil vojenský materiál do Normandie, průběh bojů by ovlivnily ).

Mezitím, ve dnech 17.6.-22.6.44 se nad kanálem La Manche prohnala bouře, která zastavila veškeré další výsadky, zničila umělá přístavní zařízení “Mulberry”, a potopila téměř 800 spojeneckých plavidel. Spojenecké letouny nemohly vzlétnout, ale Němci povětrnostní situaci k protiútoku nevyužili.

17.6.44 Hitler přiletěl do Francie, a setkal se s Rundstedtem a Rommelem v bunkru u Soissons. Oba maršálové mu sdělili, že situace vyžaduje masívní posily ( které Hitler neměl ) nebo stažení z Normandie.

Rommel Hitlerovi bez obalu řekl, že je nutno najít politické řešení, protože válka je pro Německo prohraná. Hitler dělal, že neslyší, a požadoval fanatickou obranu a okamžitý protiútok. Rommel Hitlera varoval, že se německá obrana zhroutí, Hitler odsekl, atˇ se soustředí na vojenské operace.

23.6.44 RA na východní frontě zahájila Operaci Bagration, čímž Hitler musel odvolat své sliby, že pošle na západní frontu posily z Německa.

29.6.44 byli Rundstedt a Rommel předvoláni k Hitlerovi do Berchtesgadenu na další schůzku, na které zopakovali svoje požadavky, Rundstedt navíc požadoval aby se gen. von Schweppenburg, jenž velel tankovým jednotkám u Caen, mohl stáhnout z dosahu spojeneckých námořních děl, která jeho jednotky decimovala, což mu Rundstedt již povolil a informoval o tom OKW.

1.7.44 Rundstedt obdržel zprávu od OKW, která stažení zakazovala. Rozlícený Rundstedt zatelefonoval Keitelovi a řval na něj, aby šel okamžitě k Hitlerovi a získal od něj svolení ke stažení. Neštˇastný Keitel ( uvádí Wilmot, kterému historku sdělil Günther Blumentritt /1892-1967/ z tehdejšího Keitelova štábu ) Rundstedtovi sdělil, že přesvědčit Hitlera o opaku je nemožné, a otázal se :“ Co máme dělat ?“ , na což mu Rundstedt odpověděl :“ Ukončete válku, vy idioti ! /“ "Macht Schluss mit dem Krieg, ihr Idioten!".

Keitel poté Hitlerovi žaloval, že Rundstedt již nezvládá stupňující se požadavky na velení, takže jej Hitler opět odvolal – současně jej vyznamenal a doporučil mu klid.

Rundstedt z Francie odjel 4.7.44, nahradil jej Generalfeldmarschall Günther von Kluge ( již 28.10.43 byl Kluge těžce zraněn při autonehodě, Hitler jej okamžitě nahradil svým oblíbencem Buschem - na spiknutí proti Klugemu se podílel Ernst Kaltenbrunner, oběšen 1946, šéf RSHA/Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, zřízeného Himmlerem 39, jenž tak sjednotil pod svojí kontrolou všechny bezpečnostní a policejní složky, Gestapo bylo jeho součástí) .

Ani s maršálem Kluge si Hitler nepolepšil. Po vylodění Spojenců v Normandii jej Hitler pověřil vedením protiútoku, ale poté, co Kluge navrhl zvrátit spojenecký nápor především vzdušnými silami, se Hitler rozzuřil a hrozil, že jej zbaví velení.

Britské potíže při dobývání Caen a nepochopené taktiky maršála Montgomeryho /1887-1976/, kritizovaného nejen pro svůj „ osobní šarm“ , ale i pro způsoby vedení bitev.

Montgomeryho operační metody ve skutečnosti odrážely skutečnost, že v roce 44 Británii drasticky docházeli vojáci. UK vojáci dostali skvělou výzbroj, ale na rozdíl od US armády, která měla celý oceán záložníků, UK armáda si nemohla dovolit přijít o větší počet vojáků, ani vojensky ani politicky, protože musela nejen porazit Wehrmacht, ale jako velmoc poskytnout i silnou okupační armádu.

Montgomery si limity armády dobře uvědomoval, nejen neexistenci záložníků, ale i to, že i jeho nejostřílenější veteráni postrádali jak rozsáhlé bojové zkušenosti Němců z východní fronty, tak nacionálněsocialistický/politický fanatismus, zejména jednotek Waffen-SS.

Na fanatismus se spoléhala i japonská armáda, ale spoléhat se ve válce na faktory podléhající kolísavosti, je ze strategického hlediska přinejmenším neopatrné.

Dobytí Caen bylo pro plán spojenců klíčové, 8.6.44 Montgomery napsal : „ Rozhodl jsem se dobýt Caen nikoliv přímým útokem, ale z boků metodou „ beranidel“ , abych maximálně omezil ztráty „. Problémy ve vylodˇování však Němcům poskytly drahocenný čas pro přísun posil, takže Britové narazili na tuhý odpor, a jen při pokusu dobýt vesnici Cristot u Tilly-sur-Seulles přišli o 250 mužů.

Jejich tanky, které útok vedly, se příliš rychle dostaly dopředu a nechaly za sebou pěchotu, kterou v normandském středověkém terénu s vysokými živými ploty a kamennými zídkami dobře ukryté německé jednotky minomety zmasakrovaly, a poté zezadu odřízly UK tanky, které v úzkém francouzském terénu neměly kam uniknout, likvidovaly je německé ruční protitankové zbraně pancéřové pěsti/Panzerfaust.

V bitvě o Caen v úzkém evropském terénu se tradiční taktika britského velení používaná na BV a v severní Africe prokázala jako naprosto nevhodná.

Britové a Kanaďané na sebe vázali většinu německého tlaku kolem Caen, kde bylo 7 z 8 pancéřových divizí, proto Montgomery 1.den invaze, jak bylo plánováno, Caen nedobyl, stejně tak Britové a Kanaďané na sebe vázali německé tankové divize, které se přemisťovaly z Pas-de-Calais ( navzdory drtivé letecké převaze spojenců se německému velení podařilo do Normandie ( 3 divize ) v noci přesunout další 4 obrněné divize ze strategické rezervy OKW. Kolem 25. 6.44 byly tyto jednotky posíleny ještě o 2. obrněný sbor SS ).

Německé tanky a samohybná děla byla lépe vyzbrojená než britská, a tanky Panther a Tiger byly i lépe opancéřované než Sherman a Cromwell, viz nářky anglosaských vojáků na anglosaské tanky. Německá technická převaha a taktické zkušenosti německých velitelů, nabyté z východní fronty, byly zjevné ( spojenečtí velitelé vyvodili lekce jen ze svých proher ve francouzském Dieppe a z italského Anzia).

Spojenečtí vojáci záviděli Němcům kulomet MG-42, samopal Sturmschlesser, minomet ráže 80 mm nebo 120 mm, raketomet Nebelwerfer nebo tanky Panther, Tiger a Jagtpanther. Ke zničení jednoho německého tanku museli Britové obětovat až pět tanků typu Sherman nebo Churchill (fronta.cz).

Operace Epsom / 26.6.44-30.6.44 /, byla 2. pokusem Montgomeryho dobýt Caen, v úzkém nepřehledném terénu Britové opět utrpěli značné ztráty, aniž by co dobyli ( 15.skotská pěší divize, která útok vedla, přišla o 2.331 mužů ).

Přesto Montgomery svoji operaci označil za „ úspěšnou“, která na jeho jednotky vázala nepřítele, třebaže nic nedobyla ( ze strategického hlediska měl pravdu ) . Nakonec byl Montgomery donucen vzít Caen přímým útokem ( operace Charnwood z 8.7.44 ), kterému se chtěl, aby ušetřil na životech vojáků, vyhnout.

Ambiciózní úkol dobýt Caen již v 1. den invaze si dal za cíl sám Montgomery, ale, přinejmenším, zapomněl naložit pěchotu do obrněných vozů, aby dokázala udržet tempo s tanky. Mohl za to systém regimentů, hlavní vojenské jednotky UK armády, který neumožnil integraci tankové jednotky a pěchoty, základního předpokladu pro tehdejší boj v severní Francii.

UK velitelé se domnívali, že když prapor pěchoty zčistajasna přiřadí k tankové jednotce, zajistí tím i jejich geniální spolupráci, která, naopak, vyžaduje spoustu společného výcviku, kteří Britové nepodstoupili ( viz také můj článek Britská armáda militaria.cz ) ....

Němci sem brzy protlačili své přivolané tankové divize, a před Brity stála vyčerpávací bitva, třebaže jejich úkolem bylo vybudovat letiště, což bylo nad jejich síly, neměli prostor – nepostoupili od pobřeží dostatečně daleko.

Montgomery však nikdy svojí chybu nepřiznal, dal si za cíl dobýt Caen, postoupit na Falaise a dojít jako první ještě před Američany do PAR. Budˇ to nikdy neměl v úmyslu udělat, anebo nevěděl, do čeho jde.

Američané zuřili, obviňovali Montgomeryho a ostatní britské velitele, že se nesnaží ze všech sil, a nejsou ochotni podstupovat rizika – v době 2.sv.v. docházelo k ostrým střetům mezi Brity a Američany, střet o vedení bojů v Normandii patřil k nejostřejším.

UK útoku na Caen z 9.7.44 předcházelo masívní letecké bombardování německých pozic s tunami shozených bomb s jediným výsledkem – proměnilo Caen v ruiny, ale německých tanků se nedotklo – ty následně zničily 40 UK tanků ( spojenecké letecké bombardování vytvářelo chaos v ruinách, ale tanky, skryté na malém terénu, nedokázalo zasáhnout – úspěšně bombardovalo jen německé zásobovací konvoje).

Britské bombardování Caen od 1.dne invaze bylo hloupé a kontraproduktivní - rozbořené město bombardování rozdělilo na dvě části, Mongomery však k dobytí Caen potřeboval neporušené silnice a ulice, po kterých by UK tanky jely, nikoliv druhý Stalingrad, ve kterém ruiny vytvořily výživný terén pro stalingradské obránce, bombardování Caen bylo i na hraně válečného zločinu, tvrdí gen. Sir Richard Dannatt.

Britové po válce naznačovali, že se domnívali, že civilisté byli z Caen evakuováni, jen za prvních dvou dní UK bombardování zemřely 2.000 civilistů, a byl to zázrak, že jich nebylo více (prof. Gary Sheffield, vojenský historik ) ...

Proti Američanům padaly žaloby pro jejich plošné a nerozlišující nasazování dělostřelectva, mj. 12.8.44 v Mortain, kdy Američané město rozbořili, třebaže německé jednotky se z města stahovaly (kdyby dělostřelectvo nenasadili, ztráty spojenců by byly podstatně vyšší). Němci ani spojenci neměli dostatek pohonných hmot, vázla přeprava jakýchkoliv zásob.

Efekt v Caen přineslo až ostřelování německých pozic lodními děly HMS Rodney, které definitivně zastavilo německý protiútok, a Montgomery mohl Caen za těžkých ztrát dobýt – celkem 3.817 mrtvých Britů a Kanadˇanů.

US velitelé letectva tvrdili, že jejich bombardování bude tak přesné a účinné, že všechno srovnají se zemí, ale v den vylodění byly akce US letectva vesměs vyplýtvaným úsilím, např. na pláži Omaha US velitelé letectva zakázali US bombardérům létat podél pobřeží, aby nebyly vystaveny palbě německého kanónu FlaK, nejslavnějšímu dělu 2.sv.v..

US bombardéry proto létaly nad invazní flotou, a samozřejmě se obávaly, aby bomby neshodily na vylodˇovací plavidla, proto je shazovaly opožděně – bomby tudíž nedopadaly na německá postavení na plážích, ale na krásnou krajinu francouzského venkova. Jednotky, které se na plážích s německými kulometnými hnízdy vylodily, poté vlastní letectvo proklínaly, že německé pozice US letectvo nerozprášilo.

Američané měli dobýt Cherbourg a prorazit do Bretaně, postupovali však hlemýždím tempem, až 18. 6.44 silně opevněný přístav Cherbourg odřízli, načež Rundstedt a Rommel znovu žádali Hitlera o svolení k ústupu k Seině s tím, že jedinou věcí, kterou může Německo udělat, je požádat o mír, Hitler Rundstedta opět pro defétismus odvolal, a nahradil maršálem Günterem von Kluge.

Anglosasové postupovali pomalu, protože Němci nebojovali stylem, který očekávali – spojenci plánovali se rychle z předmostí na plážích posunout dál a bojovat v klasických mobilních bitvách.

Místo toho se německé jednotky přizpůsobily terénu, který nahrával obraně, ve kterém se zakopaly, načež využily všech svých dovedností, které získaly v pekle na východní frontě, na které pouhá spojenecká palba nebyla adekvátní odpovědí.

Spojenecké dělostřelectvo úspěšně narušovalo německé protiútoky, ale nezmohlo nic proti jednotkám opevněným v obtížném terénu. Silnice byly pro tanky příliš úzké, britské tanky s malou palebnou sílou a s tenkým pancířem nezmohly nic, veškeré břemeno leželo na pěchotě.

Po obsazení Cherbourgu 26.6.44 měla US ofenzíva gen. Bradleyho ve směru na Saint-Lo jen malý úspěch - za 17 dní Američané postoupili jen o 10 km, avšak ztratili 40 000 mužů (!). Počátkem července 44 se spojenci nedostali dále než 24 km od pláží, což znamenalo, že dobyli pouze pětinu plánovaného území. Američané dobyli Cherbourg 26.6, ale byl tak vybombardovný a zaminovaný, že jej jako přístav mohli použít až v září.

Montgomery a Bradley proto vypracovali nový plán na prolomení německých linií, Cobra (US) a Goodwood (UK). V britském útoku v rámci Operace Goodwood (18-20.7.44 ) Britové narazili na tak silný odpor jak v ruinách Caen, tak v přilehlých vesnicích, že jízda UK tanků byla přirovnána „ k jízdě smrti UK tankových jednotek „ , třebaže měli Britové v tancích početní převahu, již 1.den přišli o většinu tanků, během dvou dní o 314 tanků ( Němci o zhruba 80-100 tanků), silné deště UK útok po třech dnech zcela zastavily.

Někteří historici bitvu o Caen považují za největší tankovou bitvu, kterou Britové podstoupili. Montgomerymu se průlom nepodařil, ale záměr vázat zde německé divize vyšel, nicméně Eisenhower opět zkritizoval jeho taktiku s tím, že „potřeboval 7.000 bomb, aby postoupil o 7 mil „ ( BBC ze 17.2.11 „Caen Captured“ ) ... Montgomery na oplátku ostře kritizoval Eisenhowera průpovídkou „ Nice chap, no soldier,”/Sympatˇák, ne voják“.

10.7.44 Montgomery vedl úder z Caen na Falaise, aby odlákal Němce z Bradleyova úseku fronty u St.Lo, a pomohl mu prolomit obranu.

Gen. Bradleymu se konečně v prostoru St. Lo podařilo 19.7.44 dosáhnout průlomu u Avranches se strategickým mostem, a 31.7.44 jej dobýt, načež po něm prošla 3. armáda gen. Georga S. Pattona, jejíž jedna kolona se stočila na sever k PAR Němcům do týla, druhá na západ směrem do Bretaně, kterou obsadila, a učinila tak pod velením nekompromisního Pattona, jenž na své vojáky kladl vysoké nároky, první významný průlom.

( Gen. Omar Bradley byl často obviňován z nevynalézavosti a z posedlosti širokou frontou, zde napříč poloostrovem Cotentin, což Američany stálo mnoho mrtvých ).

26.6.44 byl Rommel pluk. Finklem upozorněn, že se připravuje další atentát na Hitlera. Rommel s Rundstedtem dával přednost Hitlerovu zatčení, ale pověřil plukovníka pečlivou koordinací státního převratu. Rundstedt, Dollmann a další generálové se sice nechtěli v převratu plně angažovat, ale prohlásili, že s převratem souhlasí.

Poté, co Bradley 26.6.44 dobyl Cherbourg, kde se vzdal gen. Karl-Wilhelm von Schlieben /1894-1964/, si zuřící Hitler pozval 28.6.44 na kobereček do Berchtesgadenu Rundstedta, Rommela a Dollmanna, a požadoval, aby byl Dollmann postaven před stanný soud, s čím nesouhlasil Rundstedt, nebo aby byl zbaven velení, s čímž nesouhlasil Rommel, vyčerpaný Dollmann (v roce 39 v PL mu padl syn) týž den dostal infarkt či spáchal sebevraždu. Hitler jej nahradil gen. SS Hausserem.

Rommel nepřesvědčil Hitlera o nutnosti politického řešení války ani 28.6.44 v Berchtesgadenu ( 18. 6.44 dopadla v blízkosti Hitlerova úkrytu v Berchtesgadenu raketa V1.), Hitler chtěl vést válku do posledního Němce.

Když Hitlera nepřesvědčil, Rommel po návratu z Berchtesgadenu vyčkával, posílil prostor u Caen, ale nevyužil možnosti, kterou mu Hitler nabídl, aby se stáhl na pahorky normandského Švýcarska z dosahu dělostřelectva, a dokonce nedal Geyrovi souhlas k zahájení protiútoku ve směru k pobřeží s 2. obrněným sborem SS, neodpovídal ani na otázky Hanse Guderiana, proč vyčkává ...

Rommel zamýšlel Hitlera zatknout během Hitlerova přesunu do Rommelova hlavního stanu v La Roche-Guyon - Hitler souhlasil s jeho naléháním a domluvili se, že 17. 7.44 uspořádají poradu v Margivalu nedaleko Soissons, kde jej Rommel zamýšlel zatknout, pokud by Hitler odmítl ukončit válku a trval na ozbrojeném odporu - podle Speidelova ( gen. Speidel /1897-1984/ byl prominentním hráčem důstojnického spiknutí proti Hitlerovi ) a Jodlova svědectví se Rommel pokusil Hitlerovi nastínit vážnost celé situace (mj. dolní tok Seiny se zničenými mosty by znemožnil ústup na východ ), a přemluvit ho k politickému řešení, ale Hitler jej stroze odbyl: "To je otázka, která se vás netýká. Udělejte mi tu radost a nechte na mě, abych tohle posoudil sám."

Týž den 17.7.44 byl Rommel, 3 dny před atentátem na Hitlera, těžce zraněn při ostřelování svého štábního automobilu, údajně spojeneckým letounem.

Atentát na Hitlera v jeho Vlčím doupěti/Wolfsschanze ve Východním Prusku 20.7.44 : Rundstedt v Norimberku vypověděl, že „ by se nikdy neúčastnil zrady na Hitlerovi, která se zejména ve válce rovnala vlastizradě ( 19.3.44 polní maršálové podepsali 2. prohlášení o věrnosti vůdci ), věděl, že by se armáda a německý lid, zejména dělníci pracující v průmyslu, proti zrádcům postavili ( guvernér Francie gen. Stüpnagel se na stranu atentátníků přidal ).

Stížnosti Anglosasů na metody boje

Anglosasové, zvyklí na tradiční útoky „pěchoty za tanky „ si stěžovali, že válka probíhala mezi živými ploty a vysokými zdmi, na obilných polích, v městečkách a vesnicích, kde se bojovalo o každý dům. Němci v malých tankových kapsách používali vše, co měli po ruce - každá díra byla past, granáty padaly ze stromů, miny ležely pod dlážděním ulic a všude tam, kde by je nikdo neočekával.

Velitelé německých tankových jednotek neměli z rozmělňování svých divizí žádnou radost, ale tyto kapsy v prostředí živých plotů byly nesmírně účinné, spojencům způsobovaly těžké ztráty.

Němci se cítili „jako doma“, protože jim boj na krátkou vzdálenost, muž proti muži, vyhovoval. Maskování ovládali mistrovsky, své oběti nechávali dojet na dosah hlavně, a pak je zničily jediným výstřelem či polní lopatkou, tak jak byli na infiltrační taktiku zvyklí z východní fronty.

Anglosasové předvedli mezery ve výcviku a příliš opatrný boj ( fanatismus a sebeobětování nevykazovali ), vrhali se k zemi, i když čelili jen omezenému odporu, zatímco zkušení Němci dokázali bleskově znovudobyt území, o které již přišli. Montgomery si toho byl vědom, a vyhodil několik velitelů, kteří nebyli v terénu flexibilní a nedokázali vojáky rozhýbat.

Anglosaští vojenští psychiatři byli udiveni, že němečtí váleční zajatci, na rozdíl od anglosaských vojáků, vůbec netrpěli syndromem bojové únavy/válečnou neurózou ( dnes posttraumatický stresový syndrom), kterým trpělo po bojích v Normandii 30.000 US vojáků, třebaže německé ztráty v Normandii činily 2.300 mužů na divizi měsíčně, více než na východní frontě.

Bitva u Falaise

Ke zděšení Klugeho a ostatních generálů Hitler nařídil zahájit s posledními tankovými jednotkami, které měl, 8.8.44 protiútok v oblasti města Falaise. Koridor mezi městy Falaise a Argentan představoval pro Němce únikovou cestu, kterou si Němci potřebovali udržet, a kterou potřebovali kontrolovat i spojenci.

Bitva u Falaise byla klíčovou bitvou bojů o Normandii, dobýt Falaise měli Britové, ale Kanadˇané se dostali do lepší pozice, 15.8.44 obklíčení 20.000 Němců uzavřeli ( v den, kdy ze svého stanu zmizel vrchní velitel vojsk na Západě von Kluge, jenž odjel do terénu na poradu s velitelem tankové skupiny Eberbachem a Hausserem, Hitler jej podezíral, že vyjednává se spojenci, a když jej po celý den nemohl sehnat, sesadil jej z funkce, nahradil Modelem, a odvolal do BER, na cestě do BER Kluge v Metách 19.8.44 „oficiálně“ spáchal sebevraždu kyanidem, anebo k tomu byl svými průvodci donucen, což platí i o dopisu, který Hitlerovi napsal, v němž mu doporučil ukončit válku, protože Hitler jej použil před generály jako důkaz, že byl Kluge zrádcem ) .

Němci, decimovaní spojeneckými nálety, bez paliva a zásob se vzdali 21.8.44 ( 25.8.44 byla osvobozena PAR ). 10.000 jich padlo, 20.000 se vzdalo, a více než jedna třetina německé 7. armády a zbytky devíti z 11 pancéřových divizí uprchly na východ. Z tohoto důvodu Montgomeryho kritizoval gen.Patton ( zavražděn v 12/45, stal se pro Dullese nepohodlný, protože požadoval dvě SS divize s tím, že se svojí armádou a s SS-divizemi ukončí i Stalinovu diktaturu v Kremlu ), jenž chtěl do bitvy přispět, ale Bradley jej odmítl s tím, že Montgomery sevřením obklíčení již pověřil Kanadˇany.

Po debaklu ve Falaise se Němci začali spěšně z Francie stahovat, tím skončila Operace Overlord, při jejímž plánování byly zapracovány i instrukce, jak chránit francouzské kulturní památky.Tyto instrukce byly 1954 začleněny do Protokolu I Haagské úmluvy ( také německé velení pořídilo seznam francouzských kulturních památek, ale proto, aby v nich mohlo být ubytováno německé velení, popř. jednotky ).

Ve stejné době hořela pod anglosaskými nálety bombardovaná německá města, a pod německými nálety za přihlížení RA Varšava. Stalin vstoupil do bitvy o WAW 29.7.44, 1.8.44 vypuklo WAW povstání Armiji krajowé, kterou Stalin potřeboval vymazat z povrchu zemského, aby nebránila poválečné okupaci Polska Rudou armádou, viz mé články o WAW povstání, mj. Válečné reparace, nárok Polska vůči Kremlu Válečné reparace, nárok Polska vůči Kremlu - Blog iDNES.cz + Varšavské povstání, spojenecká pomoc " jen se ... - Andrea Kostlánová, a další .

Přesto bylo mnoho normandských měst při spojeneckém bombardování a následných bojích zničeno, zejm. Caen ( z jeho Židů přežil jen 1, „ bombardovací baroni „, mj. Sir Arthur Harris /1892-1984/, prosazovali dostat Němce na kolena vybombardováním všech německých měst ), a spojenečtí vojáci se nevyhnuli ani plenění, např. Britové vyplenili Musée des Antiquaires v Caen + zámek Château d'Audrieu u Bayeux, avšak, na rozdíl od plenících Němců a místního obyvatelstva, byli vždy tvrdě potrestáni.

Krátce po Normandii RA zahájila operaci Bagration, kterou jí naplánoval zajatý maršál von Paulus, třebaže učebnice píší, že tento „ odvážný plán vypracoval maršál Žukov „. Byl to však von Paulus, který tento úder přes bažiny v Bělorusku, zdánlivě neprostupné pro tanky, a tudíž úsek nejméně bráněný, nabídl Hitlerovi 1941, ten jej však odmítl.

19.8.44 vypuklo v PAR „ povstání “, Eisenhower chtěl původně PAR obejít, ale CHDG požadoval, aby byla PAR osvobozena ihned, proto 24.8.44 dorazila do PAR spolu s US 4. pěší divizí (Pattton) tanková divize gen. Philippe „Leclerc“ de Hauteclocque, aristokrat, absolvent vojenské akademie Saint-Cyr /1902-1947 zavražděn v Alžíru při pádu letadla/. Zastupoval PAR při podpisu kapitulace Japonska, a poté se pokoušel jednáním zabránit konfliktu v Indočíně, kde vietnamští nacionalisté pod vedením rudého Ho Či Mina vyhlásili nezávislost. De Hauteclocque málem dosáhl dohody, což se PAR nelíbilo, jeho nadřízený, dosazený CHDG, jej zkritizoval, že "velitelé se místo bojování pokoušejí vyjednávat" ( Zeman, jemuž pod ruskou ambasádou narostla křídla, generálu Petru Pavlovi rovnou veřejně pohrozil, že všichni generálové, kteří se pletli do politiky, skončili špatně ).

Leclerc byl odvolán a jeho nástupce Jean-Étienne Valluy se pokusil bývalou francouzskou kolonii obnovit masakrem.

17.9.44 Montgomery zahájil osobitou, ale neúspěšnou výsadkovou operaci Market Garden k dobytí NL mostů, po kterých by spojenci přešli do Německa, kam spojenci pro německou vytrvalou obranu a pro nedostatek pohonných hmot postupovali pomalu.

16.12.44 Hitler zahájil operaci v Ardenách, svoji poslední velkou bitvu na západní frontě, v 3/45 Anglosasové přešli Rýn, 30.4.45 Hitler údajně spáchal sebevraždu, a 7.5.45 BER kapituloval.

Kdyby spojenci v Normandii prohráli, válka by místo bezpodmínečnou kapitulací asi skončila vyjednáním smlouvy, protože Churchillova vláda by padla, a nový premiér Mírotvůrce by usiloval o vyjednání „ míru „ s BER.

V US by s BER vyjednával např. „nějaký“ proněmecký Charles Lindbergh /1902-1974 Hawai, 11.9.41 Lindbergh ve svém projevu uvedl, že US tlačí do války FDR, Britové a Židé, načež rezignoval na všechny funkce v armádě, po útoku na Pearl Harbor požádal o návrat, ale již nebyl přijat, pomáhal jako civilní konzultant leteckých společností a vlády, a jako civilista uskutečnil asi 50 bojových letů v roce 44 v Pacifiku, jako konzultant USAF a PanAm, pracoval i po válce ), nebo podnikatel a US velvyslanec v LON /38-40/ Joseph P. Kennedy /1888-1969/.

Stalinova okupace Evropy by neskončila jen v Německu, vlajka s kladivem a se srpem by po dohodě se Spojenci ( kteří úděsně morálně poklesle vyjednávali se Stalinem, jenž spolu s Hitlerem rozpoutal 2.sv.v., a činili mu ústupky ) vlála i západněji a jižněji, vyloučena není ani možnost, že by se na novém uspořádání Evropy Stalin znovu domluvil s Hitlerem, a že by vyslal i jednotky za účelem „ osvobození „ japonského lidu, takže by Japonsko skončilo rozdělené jako Korea. US by také možná shodily atomovku na Německo místo na Japonsko.

Proto vylodění v Normandii nebylo jen vojenskou operací, ale i klíčovým ideologickým střetem mezi svobodou a bolševicko-nacistickou totalitou.

Spojenecká invaze mohla skončit skutečně šíleně :

a) Stalin a US Sbor náčelníků štábů ( levicová Eleanor Rooseveltová/FDR v 3/42 zaslal Churchillovi ultimativní dopis na podporu Stalinova přání s tím, aby se UK genštáb již probudil ze své letargie ) požadovali, aby se spojenecká invaze uskutečnila již 1942 ( viz Operace Sledgehammer ),což Churchill odmítl - sebevražedný obojživelný útok na Dieppe/Operation Jubilee bez výsadkářů ze 8/42 kanadské a UK pěchoty ( padlých bylo tolik, že jim Němci zřídili zvláštní vojenský hřbitov, např. CAN pěchota z 5.000 vojáků přišla o 3.369 mužů ) dal Churchillovi za pravdu. Tímto předem prohraným útokem chtěli spojenci demonstrovat solidaritu se Stalinem a jednotnou protihitlerovskou frontu, třebaže ještě neměli převahu ve vzduchu, dostatečný počet vylodˇovacích plavidel ani tanků, jako v roce 44.

b) kvůli počasí, kdyby byla i potřetí odložena, spojenecké invazní lodˇstvo by zažilo nejhorší bouři v Kanálu a v Normandii za posledních 40 let, a dopadli by jako španělská flota v roce 1588 – potopena bez jediného výstřelu.

c) v případě, že by Němci spojencům četli zašifrované zprávy, jako je spojenci četli Němcům

d) kdyby gen. Montgomery neodmítl US plán z 1/1944, který pro invazi počítal jen se třemi divizemi (!), Montgomery trval na 5 divizích minimálně.

Stalinova reakce na spojenecké vylodění

Stalin svoji reakci poskytl dopisovateli listu Pravda ( v SU bylo oblíbené rčení, že v listu Pravda není pravda a v listu Izvěstija nejsou informace ) s tím, že jde o „ úspěšnou operaci“ , ale rozhodně , že neznamená „ zvrat ve válce „ , ten dokáže způsobit jen RA, což tvrdí i dnešní Putinova/Medvěděvova komise pro falšování dějin z roku 09, která za zásadní zvrat ve válce považuje bitvu u zcela nestrategického a bezvýznamného Stalingradu (43), jak stojí v Putinových učebnicích dějepisu, dále bitvu u Kurska (43), a prolomení blokády Leningradu (27.1.44).

Putin v historické ironii, překrucující historii, při oslavách „ vítězství RA“ tvrdí, že „Rusové osvobodili Ukrajinu od fašismu, proto z morálních důvodů mají nárok na její území, včetně Krymu, nikoliv jen z důvodů historických ( Kyjevská Rus dle dezinformujícího Putina spadala pod mongolské Moskevské knížectví ).

V US existuje stalinistická „Stalin Society of North America“, Cambridge, Massachusetts ( členský roční příspěvek činí 20 dolarů ), podporovaná ruskou ambasádou, + její bratrské pobočky/ Fraternal Organizations v Británii /The Stalin Society (UK) a v Pákistánu /Stalin Society Pakistan, viz např. pláč ex rudoarmějce a disidenta Alexandra Zinověva /1922-2006/, nad rozpadem SU poté, co se z „ nemorálního „ liberálního Západu vrátil do RF.

Když mu v Lausanne v roce 76 vyšla satira „Zející výšky“ ( fiktivní město Ibansk, řídící se úředním pravidlem, že pouze průměrnost je povolena, jako obraz života v SU, jedině ten, kdo je absolutní nula, se může dostat do nejvyšších funkcí, jediný důvod, proč neexistuje nezaměstnanost je ten, že lidé jsou zaměstnáni předstíráním práce ) , a v roce 78 další satira na Brežněva „Zářná budoucnost“ , byl ze SU v roce 78 „ vyhoštěn“ , usadil se v Mnichově, a v roce 85 vydal "Homo Sovieticus", podskupina homo-sapiens, schopný přizpůsobit se všemu, jako hmyz, který přežije všechny změny životního prostředí, jež zničí všechny ostatní formy života. Zinovjev předvídal, že díky této odolnosti se komunismus ukáže trvanlivějším než západní demokracie, viz návrat komunistů do politického rozhodování v ČR .

Když se po pádu SU vrátil do RF, napsal pod kontrolou KGB knihu Ruská tragédie, v níž naopak SU systém vychvaluje, Stalina považuje za největší osobnost ruské historie, a na postSU systém pohlíží s pohrdáním.

Autor: Andrea Kostlánová | středa 6.6.2018 19:12 | karma článku: 17.27 | přečteno: 1290x


Další články blogera

Andrea Kostlánová

Co předcházelo operaci Overlord, vylodění v Normandii

Robert Marshall z BBC v 1/2000 v dokumentu “Churchillova tajná armáda “ uvedl, že Henri Déricourt /1919-1962/ byl dvojím agentem v režii MI6, stejně jako sám Nicholas Bodington, viz můj článek

25.5.2018 v 19:54 | Karma článku: 11.51 | Přečteno: 407 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Noční vlci II, putinistický hyenismus, přiživující se na hrobech padlých

Teatrální propagandistické jízdy Putinova gangu Nočních vlků jsou výsměchem všem rudoarmějcům, kteří padli zavražděni vlastními lidmi, a těm, které Kreml poslal do předem prohraných bitev, aniž by se snažil zmírnit počet padlých,

19.5.2018 v 22:55 | Karma článku: 25.05 | Přečteno: 908 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Putinovi motorkáři slouží k zastrašování demokratů ve všech ruských velkých městech

Putin za „ruskou menšinu“ v Čechách považuje i proruské sympatizanty, kterým přes Fond právní pomoci krajanů nabízí bezplatné právní služby všeho druhu.

18.5.2018 v 14:41 | Karma článku: 18.68 | Přečteno: 609 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jiří Paroubek

Česká unie sportu vrací úder

Vrací úder té části české policie, která před rokem uskutečnila kontroverzní akci obvinění České unie sportu jako instituce a jejího šéfa Miroslava Jansty zvlášť.

22.6.2018 v 11:37 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 424 | Diskuse

Jan Dvořák

Kdopak to s vládou konečně zařídí – Ducháček? Nebo …

Stačí nechtěná záměna jména, a hned je nedorozumění na světě. Vždyť to znáte, voláte manželce (manželovi) a přitom ji (jeho) oslovíte jménem, ehm, kolegyně (kolegy).

22.6.2018 v 8:54 | Karma článku: 12.91 | Přečteno: 279 | Diskuse

Petr Štrompf

Poválečný odsun sudetských Němců neznamenal i zapomnění

Druhá světová válka skončila, vyřizujme si proto s Němci účty. To Češi tehdy dovedli do extrému, ale mnohdy se nebylo co divit. Krve za války teklo hodně, zejména v pankrácké sekyrárně a dál už to znáte.

22.6.2018 v 8:50 | Karma článku: 25.47 | Přečteno: 592 | Diskuse

Lenka Hoffmannová

EU by měla následovat Trumpa a vystoupit z Rady OSN pro lidská práva

EU by měla následovat USA a též opustit "tu frašku neboli orgán OSN nazývaný Rada pro lidská práva", řekl český poslanec Evropského parlamentu Tomáš Zdechovský den poté, co oznámily toto rozhodnutí USA.

22.6.2018 v 8:28 | Karma článku: 24.19 | Přečteno: 525 | Diskuse

Jan Pavlík

Pro vyhnání Němců neexistuje morální ani politické ospravedlnění

Výrok stejného vyznění pronesla před pár dny v Berlíně Angela Merklová při vzpomínce na vysídlence u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků. Výrok, který působí jak rudé trenýrky na našeho prezidenta,

21.6.2018 v 21:14 | Karma článku: 32.00 | Přečteno: 3365 | Diskuse
Počet článků 968 Celková karma 17.34 Průměrná čtenost 1375

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz





Najdete na iDNES.cz