Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

1968, generál Prchlík proti ruským generálům a celé Varšavské smlouvě

10. 09. 2018 4:45:52
Klíčovým spojencem Kremlu v boji proti Západu bylo do roku 68 Československo/CZ, jehož nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím byl uranový průmysl pod kontrolou Kremlu, Praha ani nevěděla, kolik uranu její političtí vězni holýma

rukama pro ruské reaktory těží.

V Československu doutnaly nacionalistické nálady Slováků, které Novotný svojí centralizací státu rozlítil, a nejen je, Gomulkovi Novotný pochválil jeho antisemitskou kampaň.

Alexandr Dubček /1921-1992/ vystudoval VŠ politickou ÚV KSČ a VŠ kremelskou. Jeho otec, tesař, pracoval několik let v US, odkud se vrátil jako přesvědčený komunista a pacifista ( v té době byl pacifismus v US módní intelektuální vlnou ). V letech 25-38 žila jeho rodina v SU, 1938 se rodina vrátila na Slovensko, protože nechtěla přijmout SU občanství.

Dubček vstoupil do KSČ v roce 39, bojoval ve SNP v partyzánské brigádě Jana Žižky s bratrem Juliem, jenž padl.

Od roku 58 byl šéfem Strany v Bratislavě, s novou ústavou Novotného Dubček nesouhlasil, přesto byla v 7/60 přijata v NS jednohlasně ( z ČSR vznikla ČSSR, dvouocasý lev dostal místo zlaté koruny pěticípou hvězdu ).

Bezpečností potlačená demonstrace studentů z 31.10.67, ve které studenti protestovali proti častému a dlouhotrvajícímu vypínání světla a tepla na kolejích, se proměnila v politický skandál - byla zřízena komise pro vyšetřování postupu bezpečnostních složek.

Říjnové zasedání ÚV 1967 proběhlo ve znamení ostré konfrontace mezi Novotným a slovenskými delegáty, Dubček s Husákem prosazovali rehabilitaci slovenských komunistů „ nacionalistů „ , Dubček v roce 62 dosáhl ustavení tzv. Kolderovy komise, a na základě jejího šetření prosazoval rehabilitaci zejm. Husáka a Clementise, Novotný vystupoval proti rehabilitaci „buržoazního nacionalisty“ Husáka, a jako český nacionalista se zachoval i při výročí založení Matice slovenské.

Protože stranické vedení muselo odcestovat do Moskvy na oslavy 50. výročí bolševické revoluce, byla klíčová otázka jednání odložena na 12/67.

V 12/67 vypukla v ÚV proti Novotnému vzpoura - dubčekovci/brežněvovci požadovali oddělit funkci prezidenta a gen. tajemníka Strany. Na Novotného /1904-1975/ nejvíce útočil brežněvista Kolder, Jaromír Dolanský /1895-1973 člen ÚV až do své smrti, poté, co byla KSČ v 12/38 rozpuštěna, byli Zápotocký a Dolanský zatčeni při pokusu o útěk z republiky 1939, a do konce války vězněni / a reformátor Šik. Štrougal a Černík vyčkáváli, a Lenárt se Šimůnkem stáli za Novotným.

Na říjnové zasedání ÚV 1967 dorazil do Prahy za Dubčekem ( „ Náš Saša „ ) a Novotným Brežněv, a podpořil proti Novotnému oddaného člena Strany Dubčeka ( Novotný Brežněvovi nezatleskal za svržení Chruščova, proti Brežněvovi podporoval Kosygina, a ( se svým genštábem ) stále od roku 64 otálel s ruskou základnou na čsl. území, proto bylo o okupaci CZ v Kremlu rozhodnuto již v 6/67, kdy po dalším odmítnutí bylo Kremlu jasné, že s Novotným ani s jeho genštábem základnu nezískají, plán okupace ležel na ústředí, jen se hledala záminka.

Novotný ( / gen. Prchlík) přes tajnou smlouvu o umístění jaderných zbraní na území ČSSR ( Míšov u Brd, Bělá pod Bezdězem, Červený Újezd ) uzavřenou ministry zahraničí v roce 65 ( Václav David /1910-1996/), odmítal rozmístit na území Československa jaderné zbraně a SU vojenské jednotky ( stejnou tajnou smlouvu o umístění jaderných zbraní měly US s Japonskem ), a nepospíchal s budováním jejich skladů, v Míšovu u Brd „ atomový „ sklad Vojenské stavby Rusům předaly až v roce 68, tyto sklady byly vyňaty z čsl. státní suverenity, podléhaly jen Kremlu.

Brežněvův železný frontový trojúhelník proti NATO (CZ,PL,NDR ) měl být 1.linií v jaderné válce, spálenou zemí ( současně Kreml rozdmýchával nevraživost mezi CZ a PL ).

Gen. Prchlík a spol. přemýšleli o národní vojenské doktríně, v níž by CZ nebylo frontovou zemí, ale zastávalo by neutrální postoj ( v roce 68 intenzivně probíraná otázka neutrality CZ ),nutnost existence Varšavského paktu však komunista Prchlík nezpochybňoval.

Gen. Prchlík nevycházel se SU generály přinejmenším od roku 64, kdy se postavil proti uzavření smlouvy o rozmístění SU raket na čsl. území, která byla Kremlem Praze vnucena 1965.

Je zajímavé, že velení SU Strategických raketových sil, které v roce 65 velmi obtížně dosáhlo kompromisu s vedením čsl. armády o rozmístění SU raket v CZ, s vojenskou intervencí proti CZ nesouhlasilo s tím, že obsazení situaci jen zkomplikuje.

Po posledním odmítnutí ruské základny ze strany Novotného odletěl Brežněv 9.12.67 z Prahy do Bratislavy za Dubčekem.

Na Slovensko Brežněva doprovázel brežněvista Drahomír Kolder /1925-1972/, jenž si při výletu s Brežněvem pravděpodobně dohodl své budoucí kolaborační angažmá při okupaci ČSSR, mj. spolupodepsal zvací dopis ( i Brežněv však pochopil, že okupaci nemůže postavit na zavilých kolaborantech Kolderova typu ), prozatím se Kolder po puči Brežněva postavil na jeho stranu proti Novotnému, tj. na stranu reformistů ( Dubček, Císař, Smrkovský ).

19.-21.12.67 polovina členů ÚV požadovala odchod Novotného z funkce gen.tajemníka. Zasedání bylo přerušeno s tím, že bude pokračovat 3.1.68. Na obnoveném zasedání ve dnech 3.-5. 1.68 bylo poté odhlasováno rozdělení funkcí, novým gen.tajemníkem byl zvolen Dubček.

Dubček sice dál mdlým tempem pokračoval ve spřádání ekonomických reforem, práce na kterých byla povolena již v roce 63, avšak zrodili se aktivisté, zejména studenti, spisovatelé a novináři, kteří požadovali politické reformy, zejména zrušení cenzury, nastolené zákonem z roku 66.

Novotný v 3/1968 odstoupil z funkce prezidenta, kterým týden po odstoupení Novotného byl překvapivě zvolen bývalý legionář gen. Ludvík Svoboda /1895-1979, v 2/42 začal v Buzuluku organizovat 1. čsl. samostatný polní prapor, jeho 17letý syn byl zavražděn nacisty v Mauthausenu 7.3.42, což se dozvěděl až na konci války /, od roku 1939 údajný spolupracovník NKVD.

O týden později Strana zveřejnila svůj Akční program s cílem nastolit v ČSSR „ socialismus s lidskou tváří a demokratický komunismus „, kterému měl napomoci systém konkurenčních politických stran, přestože klíčová úloha KSČ měla zůstat v ústavě zakotvena. Ani Dubček ani Svoboda nezpochybnili závazky vůči Varšavskému paktu.

Na rozdíl od madˇarské protiruské revoluce z roku 56, stranické kruhy v Praze nebyly vůči Kremlu neloajální, naopak, očekávaly ideologické vedení ze strany Kremlu, kterého se však nedočkaly.

Dubček, jenž začal svoji roli Spasitele brát vážně, začal se svým svolením k rozmístění SU vojsk na čsl. území otálet, takže SU jednotky na čsl. území byly stále nelegálně, a nechápavě čekaly, až jim Dubček povolení k pobytu obstará, ten však selhal, a SU vojska se musela z čsl. území stáhnout.

V 4/68 se čsl. rozvědka prostřednictvím svého agenta ve francouzské zpravodajské službě dozvěděla o plánu Kremlu rozmístit SU jednotky v Československu i bez souhlasu Prahy.

Kauza Šejna rozmetala Novotného velení armády, které se zdráhalo souhlasit s ruskou vojenskou základnou na čsl.území .

V 4/68 se ministrem obrany stal Dubčekův slovenský přítel, stejný „ pacifista „ jako Dubček, dosavadní zástupce Lomského Martin Dzúr/1919-1985/, z východní fronty, jenž požadoval více Slováků ve vysokých vojenských funkcích a slovenštinu jako velící jazyk, a zůstal jím až do své smrti.

Gen. Otakar Rytíř /1913-1979/ byl ve funkci náčelníka genštábu nahrazen Karlem Rusovem /1924-2013/, Prchlík nahradil Mamulu, a jeho nevýrazný zástupce Slovák Egyd Pepich/1923-2006/, účastník SNP, se stal šéfem Hlavní politické správy/HPS.

Gen. Miroslav Šmoldaš /1917-2003/ nahradil gen. Janka ve funkci náměstka ministra obrany a gen. inspektora armády.

Na počátku dubna 68 podala vláda demisi a byla sestavena vláda nová pod vedením Oldřicha Černíka. Dubček nikdy nezpochybňoval klíčovou úlohu strany, socialismus, ani zahraniční spojenectví se SU na vždy, jen úlohu strany ve společnosti neortodoxně rozmělnil, 14.4.68 Kreml zaslal Dubčekovi dopis s „přátelskými“ radami.

1.5.1968 se stal masovou demonstrací na podporu nové vlády, straničtí představitelé byli vzápětí v Kremlu na koberečku, a SU generálové přijeli v 5/68 do ČSSR připravit „ celou řadu společných vojenských cvičení „ , jako o 11 let později v Afghánistánu ( v kritickou dobu probíhala na čsl. území celá řada zastrašujících vojenských cvičení RA ).

V 5/68 Kreml Dubčekovi upřesnil, že budoucí základna v ČSSR má zhruba pojmout 12 000 vojáků. Pražské jaro 1968 tak bylo jen Kremlem špatně naaranžovanou kouřovou clonou k naplánovanému rozmístění SU vojsk na čsl.území.

18.6.68 Oto Šik (měl vlastní pořad v TV, ve kterém vysvětloval zásady hospodářských reforem ) zveřejnil v deníku Rudé právo článek, který uváděl, kolik hodin pracuje na koupi 1 kg másla, masa, nebo auta či TV dělník v ČSSR a dělník v západním Německu, Švédsku, v US. Tabulka nezvratně ukázala vysoké ceny v ČSSR oproti Západu, a způsobila rozruch, viz ŠIK, Ota. O tom, kdo skutečně hájí zájmy dělníků : Komunista by neměl zatemňovat fakta!. Rudé právo. 18. 6. 1968, s. 3., dostupné online.

27.6.68, den poté, kdy byla zákonem č. 84/1968 Sb. zrušena cenzura, Literární listy ( + Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny ), zveřejnily Vaculíkův průlomný Manifest 2000 slov ( Ludvík Vaculík /1926-2015 /po svém projevu na IV. sjezdu čs. spisovatelů v 6/1967 byl ze Svazu vyhozen a musel odevzdat stranickou legitimaci ).

Úplný název Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, byl jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů pražského jara, dokument vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd – Otty Wichterleho, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba ( i ruská Akademie věd byla institucí, která Putinovi nejdéle vzdorovala, proto ji obměnil nejen personálně, ale i novými pseudovědeckými instituty, bývalými Andropovými Prognostickými ústavy ).

Zatímco Akční program KSČ byl výzvou k reformě KSČ, Vaculíkův manifest Dva tisíce slov obsahoval podněty, které šly za rámec Akčního programu, mj. obnovení činnosti Sociálnědemokratické strany, zakázané v roce 48, a vytváření akčních občanských výborů.

Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Gen. Samuel Kodaj /1922-1992/, budoucí kolaborant, manifest označil za kontrarevoluční akci.

Na tajné schůzi komunistických poslanců měl Kodaj ještě před Srpnem 68 prosazovat vyhlášení stanného práva, přesto byl v prvních dnech okupace ruskými vojsky údajně omylem zbaven funkce velitele posádky ČSLA v Trenčíně a vzat pod jejich „ochranu „/ aby jim radil a kolaboroval.

Dubček, obávající se reakce Kremlu, dokument odmítl jako příliš radikální, a vedení KSČ v době normalizace dokument označilo za kontrarevoluční.

Zatímco ukrajinští občané vycházeli do ulic a veřejně vyjadřovali podporu Dubčekovi, Gomulka byl rozhořčený kritikou PL antisemitismu, a Ulbricht se nechtěl vzdát monopolu Stranické moci.

Gomulka a Ulbricht tlačili Brežněva do vojenského zásahu, ten však ještě vyčkával, zda mu přeci jen Dubček cestu k invazi nevymete.

Po invazi se Dubček nevěrohodně dušoval na své čestné slovo komunisty, že o invazi neměl ani tušení, ale nejbizarnějším faktem na Pražském jaru je to, že Dubček po zkušenostech s potlačením povstání v NDR, v PL a v Madˇarsku, stále Brežněvovi na jaře 68 vzdoroval - potvrzuje to teorii, že byl s Brežněvem v užším vazalském kontaktu ( viz Dubčeka a Brežněva v přátelském objetí z té doby, oba se na sebe andělsky usmívají ), a plnil jen určenou roli – poskytnout pro invazi záminku ( Tigrid spolu s CIA tvrdili, že „ naivní „ Dubček nepochopil situaci, viz CIA Intelligence Memorandum z 21.8.68, ale Dubček zase až tak naivní nebyl ).

Všiml si toho i madˇarský bolševik Janos Kadar /1912-1989/, jenž Dubčeka překvapeně varoval : „ Cožpak si opravdu neuvědomujete, s jakými lidmi jednáte ?“

4.5.68, ještě před tajným setkáním ve WAW z 8.5.68 výše zmíněných bolševiků, byl Dubček na koberečku v Kremlu, Brežněv mu pohrozil, aby se Dubčekovy reformy nabíhající na politický pluralismus, nevymkly Straně z kontroly.

Na konci dubna se do Prahy vrátil maršál I. I. Jakubovský, hlavní velitel vojsk Varšavské smlouvy, jenž požadoval, aby se společné štábní a velitelské vojenské cvičení Šumava konalo již v termínu 20.-30. 5.68, nikoliv až na konci září, jak bylo původně v plánu.

Konalo se 30.5.68, jeho zahájení bylo Dzúrovi oznámeno na poslední chvíli, kdy cvičení skončí nebylo ministerstvu obrany oznámeno vůbec.

Dzúr vydal jen formální prohlášení, kauzu s vojenským cvičením odmítl komentovat, a nekomentoval pobyt SU jednotek v CZ ani v 6/68, kdy byly kremelské jednotky ( 16.000 vojáků ) dlouho po cvičení, přinejmenším do 9.8.68, stále ještě na čsl. území ( až 1.7.68 RP oznámilo, že cvičení skončilo ).

Kreml očividně plánoval pro potlačení kontrarevoluce použít i Lidové milice.

12.6.68 se Brežněv pokusil nalákat Dubčeka na dvoustranná jednání na čsl.-SU hranicích, Dubček pro „ pracovní zaneprázdnění“ odmítl, anebo hrál domluvenou hru ( poskytnutí záminky pro invazi ).

V 7/68 dostal Dubček další pozvání od Brežněva k jednání komunistických pohlavárů ve Varšavě, opět odmítl, jiná verze tvrdí, že pozván nebyl.

14-15.7.68 se konala mimořádná schůzka 5 bratrských představitelů ( ze SU, PL, NDR, Madˇarsko, BG ), Dubčekovi byl poslán dopis s tím, že „ socialismu nepřátelským silám se spojenci z Varšavské smlouvy solidárně postaví a přijdou čsl. socialismu na pomoc „, protože Praha svým postojem ohrožuje situaci i v jejich státech, v nichž by je lid s radostí okamžitě svrhl.

A protože nejvíce v ulicích podporovali pražské jaro Ukrajinci, nejvíce na Brežněva a vojenskou intervenci naléhal ukrajinský stranický předák Petro Šelest /1908-1996/, jenž se třásl strachy, že se stranickým liberalismem nakazí i ukrajinská KS, a smete jej do propadliště dějin, kam jej o 4 roky později smetl samotný Kreml pod záminkou, že je ukrajinským nacionalistou.

Soudruzi z Varšavského paktu však nebyli ve věci invaze jednotni, zatímco Ceauceskovo Rumunsko, financované Čínou, se invaze odmítlo zúčastnit, stalinistický diktátor Enver Hodža, rovněž financovaný Čínou, rovnou na protest z Varšavského paktu s Albánií vystoupil.

V době, kdy napětí na SU-čínských hranicích rostlo, Hodža v článku v listu Zeri i Popullit z roku 69 napsal, že „ tzv. socialistická rodina Varšavského paktu se spíše podobá koncentračnímu táboru, a okupaci CZ nazval „ fašistickou agresí „ .

Ruská ambasáda v opakovaných průhledných provokacích kladla při západní hranici Československa zbraně západní provenience, samopaly Thompson apod. Kreml poté požadoval, aby při západních hranicích Československa byly rozmístěny SU jednotky.

21.7.68 předsednictvo ÚV odmítlo žádost o schůzku se SU představiteli na územi SU, navrhlo setkání na čsl. území.

Stále nejasné setkání mezi čsl. zástupci a Kremlem proběhlo ve dnech 29.7.-1.8. v Čierne nad Tisou v době, kdy již bratrské armády zastrašovaly Prahu společným vojenským cvičením na Podkarpatské Ukrajině v blízkosti čsl. hranic ( 23.7. - 10.8.68 proběhlo v západních oblastech Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Lotyšska největší týlové vojenské cvičení v dějinách RA ) ...

V záhadném jednání v Čierné nad Tisou Dubček ustoupil, přislíbil celou řadu ústupků, včetně zastavení politické reformy a obnovení cenzury.

Jakmile se však z jednání v Čierné nad Tisou vrátil, dělal, jako by si na žádné sliby Brežněvovi nevzpomínal, a jakoby v Čierné nad Tisou vůbec nebyl ( ve svém TV vystoupení 4. 8.68, jako by byl pod vlivem halucinogenů, prohlásil, že jednání v Čierne nad Tisou a v Bratislavě „ otevřela našemu obrodnému procesu potřebný prostor „ ), navzdory tomu, že jej čsl. velvyslanci v BER, ve WAW a v Budapešti zaplavovali varováními, že se státy Varšavské smlouvy chystají k vojenskému vpádu do CZ, což potvrdila i Bratislavská deklarace ze 3.8.68, ve které bratrské státy ( schůzky se zúčastnil i gen. Heinz Hoffmann, jenž jezdil se Šejnou na ryby, či gen. Sergej Štemenko /1907-1976/, několikrát degradován z generála na vojína a zpětně na generála , mj. obviněn ze spolupráce s Berijou, v 8/68 byl náčelníkem genštábu invazních vojsk ) vydaly prohlášení, že "ochrana socialistických temnot je internacionální povinností všech socialistických zemí".

Vyhrožování bratrských států vyvrcholilo setkáním 3.8.68 v BTS, na kterém několik čsl.delegátů po předchozí úmluvě s ruskou ambasádou předalo Brežněvovi zvací dopis, v němž Kreml vyzvali k vojenskému zásahu.

Kreml na této schůzce poprvé vyhlásil tzv. Brežněvovu doktrínu, že Kreml má právo vojensky zasáhnout v kterémkoliv státu Varšavské smlouvy, vznikne-li nebezpečí, že v něm lid opět převezme kontrolu nad sebou samým.

Brežněvova doktrína byla doplněna v 11/1968, kdy ji Brežněv přednesl na sjezdu PL komunistů ve WAW s tím, že všem bratrským komunistickým stranám dal za povinnost bránit socialistické zřízení v sousedních bratrských státech, a tuto povinnost odvodil z mezinárodních závazků – z leninské dialektiky, protože kdo nejde s námi jde proti nám, a musí být kolektivně potrestán.

Posledními událostmi, po kterých již nebyla cesta zpět, byly dva telefonické rozhovory z 9.8.68 + ze 13.8.68, kdy vřískající Brežněv Dubčeka obvinil z podlosti a z nedodržení dohod uzavřených v Čierné nad Tisou, a sdělil mu, že Kreml podnikne k obraně socialismu v CZ vlastní kroky.

Dubček se ani nebránil, jen mdle požadoval více času s tím, že vnitrostátní pořádek za složité situaci v zemi nejde obnovit rychle.

15.8.68 byly v NDR na jihu země uzavřeny prostory soustředění vojsk, jednotkám byly vydány nedotknutelné dávky potravin. Rozvědky US a SRN vyhlásily předběžný poplach, viz Okupace ČSSR vojsky Varšavského ...https://forum.valka.cz › ...

Na definitivním termínu invaze, definitivně vypracované v 3/68, se bratři z Varšavské smlouvy dohodli 17.8.68.

Kauza Prchlík

Události kauzy „Šejna“ radikalizovaly i armádní tisk, mj. Obranu lidu, která stalinisty označila za sektáře, a poprvé vojenské prominenty přiměla, aby veřejně prohlásili, zda stojí či nestojí za lednovým usnesením Strany.

Šejna na ministerstvu obrany vedl stranickou skupinu, která spadala pod Mamulovo 8.oddělení armády, policie a bezpečnosti, nikoliv pod ministerstvo obrany, proto ministerstvo obrany v případě vojenského puče o puči ani nemuselo vědět. Naprosto neakční ministerstvo stálo uprostřed mezi Novotného genštábem (Mamulovo 8.odd.) a HPS/Hlavní politickou správou armády, vedenou v letech 56-68 gen. Prchlíkem /1922-1983/, jedním z klíčových protagonistů Pražského jara, jenž od počátku 60.let prosazoval politickou reformu v armádě na úkor politruků.

Čistky na ministerstvu obrany nebyly pod Dubčekovým vedením Strany tak razantní jako v genštábu. Dubček odmítl vyhodit z armády všechny stalinisty a armádu důsledně destalinizovat.

O generálovi Prchlíkovi píše Condoleezza Rice ve své studii (v ČR vyšla v roce 05 pod názvem Nejisté spojenectví v nakladatelství XYZ ). Podle ní rozkol ve vojenském velení vyvolal konflikt kolem rehabilitací. Prchlík jako náčelník HPS armády vyslovil znepokojení, že rehabilitace nezákonně postižených lidí nebyly v roce 55 dokončeny, zatímco Novotný nechtěl rehabilitovat, protože měl na nezákonných soudech a čistkách svůj podíl. Šejna píše, že v Čepičkově trezoru byly stovky žádostí o milost osob v celách smrti, které přísahaly, že jsou nevinní – zetˇ Gottwalda, Alexej Čepička, bývalé kápo v KL, na každý dopis vlastnoručně napsal „ Popravit!“ , mj. v kauze pluk. Vaška z genštábu z roku 49, obviněn ze špionáže, umlácen k smrti, načež jeho vrazi navštívili jeho ženu, a řekli jí, že se svoji sekretářkou emigroval – 18 hodin po své smrti byl odsouzen za vlastizradu ...

Své bývalé spoluvězně, armádní důstojníky, v roce 49 Čepička obeslal, aby se dostavili na kádrové oddělení MO, obvinil je ze špionáže, a týž den je nechal popravit, když si předtím vykopali vlastní hrob/imitoval metody Gestapa.

Také ministr obrany Ludvík Svoboda podepsal příkazy k zatčení, které mu byly předloženy, stovek nekomunistických důstojníků - mj. z genštábu muselo odejít 15 nekomunistických generálů ( jako jeden z prvých byl zatčen gen. Heliodor Píka, zástupce náčelníka genštábu, bývalý šéf čsl. vojenské mise v MOW, v justiční vraždě popraven v roce 49 ), ostatní nekomunističtí důstojníci byli přeřazeni do nedůležitých a odlehlých vojenských jednotek na Slovensku ...

Václav Prchlík, generál, který se za svou hodnost nemusel stydět, viz gen. Antonín Rašek, Vojenské rozhledy 4/2012

( Autor gen. Antonín Rašek * 1935; absolvoval Vojenskou školu Jana Žižky , vystudoval FF UK v Praze, obor filozofie a historie (1961), stal se vojenským novinářem, po 21.8.68 byl z armády propuštěn ).

Gottwald řekl: „Nebudeme z generálů dělat komunisty, ale z komunistů generály „, píše gen. Rašek. Jedním z nich byl Václav Prchlík /1922-1983/, partyzán, od války člen KSČ, v roce 49 se stal důstojníkem z povolání, v roce 55 byl jmenován náměstkem ministra obrany a v roce 56 náčelníkem HPS.

Od února do července roku 68 byl vedoucím 8. státně administrativního oddělení ÚV, které politicky řídilo ministerstvo vnitra a obrany, a další ozbrojené složky, a pracoval na nové obranné doktríně ČSSR, v níž mělo ČSSR hrát samostatnější roli.

Kritika začala podrývat autoritu i náčelníka čsl. rozvědky Housky. Deformace práce rozvědky pramenila z toho, že byla řízena ministrem vnitra, ale odpovídala výlučně gen. tajemníkovi Strany/Kremlu.

Gen. Antonín Rašek píše: „Je paradoxní, že jednou z předních osobností Pražského jara a odporu proti invazi a SU okupaci byl nejvyšší představitel stranicko-politického aparátu v armádě, vybudovaného dle SU vzoru.

Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda v Praze (VPA KG) se stala centrem intelektuálního politického nonkonformismu, píše gen. Rašek. Vycházely zde vědecko-výzkumné práce opřené o západní vědeckou literaturu, která se zde běžně překládala a publikovala. HPS tyto aktivity tolerovala.

Koncem šedesátých let byla VPAKG centrem reformního hnutí v armádě. Proto byla VPA KG sovětskými vojsky okupována jako první, personálně decimována a přemístěna do Bratislavy, píše gen. Rašek.

Ve VPA KG vzniklo Memorandum 68

Autorem Memoranda 68, píše Rašek, byli již zesnulí Ing. PhDr. Milan Ždímal, CSc., a PhDr. Bohumil Švarc, CSc., spolu s Vladimírem Řehákem ( jenž 8. 8. 70 se dvěma syny, frekventanty leteckého učiliště, unesl dopravní letadlo a všichni emigrovali).

Na tvorbě textu se podílelo 42 vojenských vědců, v 5/68 bylo podepsáno 30 signatáři, a zasláno prezidentovi, prvnímu tajemníkovi ÚV, premiérovi, předsedovi parlamentu a dalším vedoucím politikům. Ministři obrany a zahraničních věcí v dopise rektorovi VPA KG profesoru PhDr. Vojtěchu Menclovi, DrSc., text ocenili.

Po dubnovém plénu ÚV 1969 byl tým Memoranda, píše gen. Rašek, rozprášen.

Memorandu se nevyhnulo ani Poučení z krizového vývoje z 12/70, kde se uvádí: „Jedním z politických a ideologických center pravice byla Vojenská politická akademie, z níž vzešlo v létě 1968 dokonce oficiální memorandum s požadavkem, aby byly přehodnoceny zásady vojenské politiky strany a státu schválené XIII. sjezdem KSČ, a aby byla upravena čs. vojenská doktrína na základě revize našeho vztahu k Varšavské smlouvě."

Dramatickým zlomem se stal okamžik, kdy vedoucí 8. oddělení ÚV, řídící bezpečnostní složky, gen. Prchlík, zařadil nejdůležitější pasáže Memoranda do stranického dokumentu Otázky politiky vnitřní a vnější bezpečnosti státu, současný stav a základní směry jejího řešení. To byl hlavní a pravý důvod, proč byl Prchlík z funkce odvolán, uvádí gen.Rašek.

Osudnou se Prchlíkovi stala tisková konference 15.7.68, kdy gen. Prchlík ( spolu s gen. Svobodou ) odmítl varšavské ultimátum z 7/68 pražské vládě, a vystoupil na tiskové konferenci s kritikou SU armády, která protahovala svůj odsun z území ČSSR po skončení vojenského cvičení Šumava z 5/68, aby ovlivnila politické dění v republice.

Zkritizoval fungování Varšavské smlouvy, odmítl Brežněvovu tezi omezené suverenity kremelských satelitů a vyslovil se pro rovnoprávné postavení členských zemí v tomto spolku, což vyvolalo ostrou reakci Kremlu, který Prchlíka obvinil z prozrazení utajovaných skutečností.

Ministerstvo obrany Martina Dzúra Prchlíka nepodpořilo, jen mlčelo.

Ruská ambasáda po Prchlíkově tiskovce během 15.7.-23.7.68 intenzívně vyjednávala s prokremelským jádrem čsl. armády (generálové Otakar Rytíř + Frant. Bedřich /1912-1988/.

Až do Prchlíkovy tiskovky byl Kreml velmi opatrný v reakci na politické poměry v čsl. armádě, pouze dementoval svoji účast na kauze Šejna, a až po zveřejnění Vojenského memoranda VPA KG z 5/68 začal SU tisk opatrně zpochybňovat směřování čsl.armády, ale ještě v květnu a v červnu 68 (!) Kreml, navzdory svým ostatním prohlášením či dopisům, vyslovoval podporu Martinu Dzúrovi, tj. Dubčekovi, kterého Dzúr podporoval.

Teprve po tiskovce Prchlíka začal kremelský tisk ostře útočit, nejdříve 23.7.68 zaútočil na samotného Prchlíka, a poté kritizoval liberalizaci čsl. armády.

Bojácný Dubček nedokázal nátlaku Kremlu čelit, a generála Prchlíka z funkce vedoucího 8.oddělení odvolal ...

V 1/69 se gen. Prchlík spolu s bývalým ministrem obrany Bohumírem Lomským a dalšími poslanci postavil v parlamentu proti okupaci CZ - v 9/69 byl odvolán z ÚV a vyloučen ze Strany, v říjnu, aby mohl být vydán k trestnímu stíhání, byl zbaven poslaneckého mandátu, a v listopadu 69 byl z hodnosti generálplukovníka degradován na vojína.

V roce 71 byl Prchlík za výše zmíněné vyzrazení „státního tajemství “ ( SU vojska na čsl. území ) odsouzen nejdříve ke třem rokům vězení,po odvolání ke 22 měsícům vězení, které strávil na Borech ve zdravotně závadném prostředí při broušení skel pro jabloneckou bižuterii. O milost či zkrácení doby vězení nikdy nepožádal. Na vězení si nestěžoval, spoluvězňové z úcty k němu i přes jeho odpor dělali všechny nepříjemné práce za něho, a oslovovali jej "pane generále", píše gen. Antonín Rašek.

Po propuštění z vězení byl Prchlík až do své smrti zaměstnán v Pragoservisu v dělnické profesi a sledován. Přesto se aktivně podílel na činnosti vojenské části disidentu, uzavírá článek gen. Rašek.

Protože se sjezd KSČ měl konat 9.9.68, bylo důležité ČSSR obsadit ještě před tímto datem, aby nepotvrdil dosavadní liberalizaci.

Kreml rozdal úlohy svým pochopům, Drahomír Kolder /1925-1972 zemřel jako nepohodlný svědek ve 47 letech /a Alois Indra /1921-1990/ byli pověřeni zhodnotit analytický rozbor situace, který pro Kreml vypracoval Jan Kašpar z Informačního oddělení ÚV, vlastizrádci Kolder a Indra Kasparovu zprávu potvrdili, a stěžovali si SU velvyslanci v Praze Stěpanu Červoněnkovi, že se obávají nejhoršího kontrarevolučního převratu, a žádali ministra obrany Andreje Grečka o okamžitou vojenskou pomoc, nemuseli se ani tak horlivě snažit, jednotky Varšavského paktu překročily hranice ještě před touto jejich žádostí.

Den před invazí neoznačená ruská letadla shazovala na území Československa letáky s tvrzením, že Novotného svrhla kontrarevoluční klika, a že Novotný je stále jediným zákonným prezidentem ,„ .

V noci 20.8.68 ve 23.00 500.000 mužů Varšavského paktu ( z toho přes 80% SU jednotek, celkem 23 SU divizí, 2 východoněmecké, 2 PL a jedna madˇarská ) napadly Československo, když předtím byly neprodyšně uzavřeny hranice do Rakouska.

Po celou noc řvaly v čsl. vzdušném prostoru ruské vojenské letouny,přistávající na Ruzyni, kde dostávaly veškerou podporu od ŘLP. List The NYC Times z 21.8.68, píše, že „ již ve 2.45 ráno burácející řev ruských vojenských letounů každého probudil, letiště Ruzyně bylo na příkaz Kremlu již pozdě večer 20.8.68 obsazeno čsl. armádou, ale nebylo jasné pod jakým velením tyto jednotky jsou „.

Čsl. „ lidová „ armáda zůstala 21.8.68 zalezlá v kasárnách na příkaz prez. Svobody, a sehrála stejnou roli jako v roce 38 + 48, zato čsl. občané překvapené okupanty, kteří palbou z tanků poničili několik historických budov, vítali dlažebními kostkami. Občané se se SU okupanty střetli především na symbolickém Václavském náměstí, třebaže pacifista Dubček je ještě před svým zatčením vyzval, aby nekladli odpor a poslušně odešli do svých zaměstnání pracovat ve prospěch Strany.

Ne všichni občané se omezili na pláč a kapesníky, někteří z nich vyměnili či otočili silniční ukazatele a názvy ulic, či vyvěšovali komické vítací plakáty. Než bratrská vojska CZ plně ovládla, trvalo jim to celých 8 měsíců, nikoliv 4 dny, jak Kreml předpokládal.

Ve 3.00 ráno v Praze zhasla všechna světla, výsadkové jednotky obsadily budovu ÚV, kterou hlídalo 5 ruských tanků. Rozhlas v 5.00 ráno odvysílal jménem Dubčeka výzvu k občanům, aby okupantům nekladli odpor, a šli normálně do práce, výzva končila slovy Asi je to poslední zpráva, kterou od nás uslyšíte, po 5.00 bylo na Malé Straně slyšet výstřely z malých palných zbraní.

V audio archívu UPI/1968 Year in Review, mj. jeden přímý účastník líčí, jak byl jeden ruský voják sestřelen z tanku ze střechy budovy Státní banky, a jak Rusové začali na budovu banky bezhlavě střílet.

Krátce předtím než budova Rozhlasu byla okupanty obsazena a vyřazena z vysílání, SU okupanti začali dle zprávy ČTK, kterou převzala agentura Reuters a UPI, střílet na demonstranty bránící budovu Rozhlasu tím, že se vlastními těly vrhaly před tanky, v 7.25 ráno. Dva čsl. vojáci a jedna žena byli zabiti před budovou Rozhlasu palbou z bulharského tanku.

V té době bylo v Praze zhruba 5.000 Američanů, většinou turistů, mj. Shirley Temple Black byla uvízla v hotelu Alcron, ale i delegáti Mezinárodního geologického kongresu.

Kreml zahraničním novinářům vysvětlil, že invazi provedl na pozvání čsl. kolaborantů z vlády a Strany, kolaborant a šéfredaktor RP Oldřich Švestka 21.8.68 uveřejnil 3 kolaborantské články, a oznámení ministerstva zahraničí, že dopisovatel listu The NYC Times, jenž krátce před invazí odjel na dovolenou, Henry Kamm, jenž útočil na dezinformace a lži RP, nebude již do CZ vpuštěn, Kamm mj. 14.8.68 napsal, že Švestka úmyslně pokryl návštěvu Tita v Praze, podporovatele Dubčeka, jen pár slovy, ve stejné době na Švestku zaútočil čas. Reportér.

Vlastizrádná KSČ se vojensky nebránila, žádné přípravy proti invazním jednotkám nepodnikla, čsl. armáda nebyla nikde vidět, až o rok později, kdy se 21.8.69 demonstrovalo na Václavském náměstí proti okupaci i normalizaci, zahájené dubnovým sjezdem KSČ 1969 – čsl. komunisté na vlastní proti okupaci demonstrující občany protiústavně poslali armádu, která je z Václavského nám. rozehnala tanky do postranních uliček, kde na ně pořádali hon estébáci.

21.8.69 byl poslední společný odpor, na který se čsl.občané jako národ zmohli. Poté se z nich stali stádní občané normalizovaní.

Dubčeka ještě pár měsíců nechali ve funkci, aby zmírnili hněv pouličních davů, a pod Dubčekovým krytím znovuzavedli tuhou cenzuru.

22.8.68 se narychlo a v utajení sešel zakázaný mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský sjezd KSČ).

Se SU veliteli přímo při okupaci spolupracoval gen.Samuel Kodaj /1922-1992/, velitel čsl. armády na východním Slovensku, zatímco Dzúr tvrdil, že o invazi nebyl informován, což si kupodivu myslí i historik Karel Kaplan, jenž po 21.8.68 emigroval, jiné zdroje píší, že ministr obrany Grečko Dzura informoval, že je CZ obsazováno, až po překročení hranic.

Dzúr uvedl, že se o překročení hranic dozvěděl 20.8.68 ve 22.00 telefonem od Oldřicha Černíka, ve skutečnosti byl „ zajat „ svým SU poradcem, jenž mu dovolil jeden telefon, kterým údajně upozornil Dubčeka, který však byl, stejně jako všichni klíčoví dubčekovci, rovněž zajat SU „ poradcem“ z ruské ambasády.

Všichni byli poté SU vojenským letounem odvezeni do internace v Kremlu.

Kaplan tvrdí, že o invazi nebyl informován ani náčelník genštábu Karel Rusov, který prohlásil, že byl informován o shromaždˇování SU vojsk na slovenské hranici, „ ale nevyvodil z toho“ , že půjde o invazi ...

Počet invazních vojsk jej však znepokojil, obával se, že Kreml chce zaútočit na západní Evropu, gen. František Bedřich /1912-1988/, nový náčelník HPS armády, sdílel stejnou obavu.

Podle moskevského protokolu ( který nepodepsal jediný František Kriegel /1908-1979 asi na KGB vyvolaný infarkt/, jeden z prvních signatářů Charty 77 ) ze 27.8.68 dubčekovci internovaní v Kremlu přijali „ kapitulační„ podmínky, stanovující, že teprve po jejich splnění okupační vojska odejdou z měst do vojenských prostorů, a poté postupně z vládních budov, rozhlasu a televize.

Teprve po podepsání Moskevského „ kapitulačního „ protokolu byla Dubčekova vláda s hanbou vrácena do Prahy.

28.10.68 byli Dubček a Husák odměněni federalizací Československa.

16.11.68 komunistická vláda uzavřela smlouvu post factum o podmínkách dočasného pobytu SU vojsk v ČSSR, aby jejich pobyt legalizovala.

Viz také 50. výročí krvavé SU invaze https://www.aljazeera.com/news/2018/08/czechs-mark-50-years-bloody-soviet-invasion-180821165625091.html + Touha po svobodě přežila. Okupaci Československa ... - Novinky.cz ̈

Při vzpomínce na rok 1968 není možné opominout pouliční vandalismus levicových studentů na ulicích Paříže, kde hořela auta a pálily se pneumatiky, ani genocidní konflikt v Biafře v nigerijské provincii, kde si velmoci své snahy o zajištění zdejší ropy vyřizovaly dodáváním nejmodernějších zbraní domorodcům – viz válečné fotografie, jak nazí domorodci odpalují ruční protiletadlové střely či jak vychrtlé dětské kostřičky ukazují při focení US rybičky v konzervě, třebaže potřebovaly uvařit krupičnou kaši.

V 1/69 byl Dubček hospitalizován v Bratislavě, musel zrušit svůj připravený projev z „ důvodu chřipky „. CIA se domnívala, že jej v MOW v rámci KGB tradice ozářili tím, že mu do polévky během jeho srpnové internace přidali radioaktivní stroncium.

Na dubnovém normalizačním sjezdu KSČ 1969 byl Dubček jako symbol reforem odstraněn z funkce, a nahrazen svým kamarádem Husákem, o jehož rehabilitaci usiloval. Těsně před jeho odvoláním z funkce došlo v CZ dle ruských komentářů k „ zvrhlým pouličním výtržnostem“ .

Po okupaci totiž začala studená válka na ledě, kde odpor národa proti okupantům celá léta vedl národní hokejový tým ( mj. Golomka ), takže dramatické vítězství CZ v hokeji nad SU v 3/69 (4:3), Čechoslováci bujaře a „ zvrhle „ slavili v ulicích.

Nejdřív Kreml z Dubčeka udělal velvyslance v TR /69-70/, poté lesníka.

V roce 69 hlasovalo proti pobytu SU vojsk v ČSSR šest statečných poslanců František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Marie Miková, Božena Fuková, Václav Prchlík a František Vodsloň.

Ze strany na protest proti okupaci vystoupili Marie Zápotocká /1890-1981/, Marie Švermová /1902-1992, signatářka Charty/, Ludmila Jankovcová /1897-1990 původně sociální demokracie, signatářka Charty/, Miluše Köhlerová a gen. Jaroslav Uhlíř /1912-2000/, španělský interbrigadista ( viz výše zmíněn ̈ý článek gen. Raška ve Vojenských rozhledech ).

Definitivní tečku za rokem 68 učinilo v 12/1970 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, kterým KSČ okupaci nezávislého státu nazvala internacionální pomocí, a současně 1970 vyloučila Dubčeka ze své Orwellovy Organizace.

Bludy o tom, že jsme se nestali obětí invaze, ale že nám byla poskytnuta internacionální pomoc, stále šíří KSČ (CZ by mělo být Kremlu vděčno za invazi z roku 68, protože invaze zabránila euromajdanu, který v Praze zosnoval Západ „ tvrdil oficiální TV kanál ruského ministerstva obrany s dodatkem, že prohlášení autora Leonida Maslovského nemusí být názorem TV kanálu, a to v první den Zemanovy návštěvy v Kremlu, zaskočený Zeman, u kterého Putin zkoušel, kam až může zajít, se proti tomuto tvrzení u Medvěděva ohradil s tím, že autorem tohoto prohlášení musí být dement, takže Putin toto tvrzení zmírnil na titulek CZ 1968, historie Pražského jara, a nakonc byl z vysílání stažen úplně , ovšem totéž v bleděrůžovém tvrdila i Putinova TV Rossija 1.

Gen.Rašek píše : V roce 70 byli zatčení, souzeni a vězněni Jaroslav Litera, Zdenek Přikryl, Josef Stehlík, Alfred Černý a Milan Hübl, že k připravovaným volbám vypracovali a šířili manuál, jak postupovat při volbách, aby byly svobodnější. Stejně jako Václav Prchlík byli odsouzeni a vězněni Karel Kaplan a Karel Boček.

Dubček byl sice z politiky odstraněn do lesnického průmyslu, ale se svojí ženou Annou i nadále žili v krásné vile v krásné bratislavské čtvrti. 1988 se Gorbačovův Kreml pokusil Dubčeka vrátit do hry, takže mu čsl. komunisté umožnili vycestovat do Itálie, oficiálně, aby si mohl převzít čestný doktorát z Boloňské univerzity, a hlavně aby mohl poskytnout významný rozhovor komunistickému listu L'Unità, první veřejné vystoupení od roku 1970, které Dubčeka vrátilo na mezinárodní scénu.

Dubček podpořil občanské hnutí Veřejnost proti násilí mj. Milana Kňažka a Fedora Gála ( slovenské OF), a 24.11.89 se objevil vedle Havla na balkóně na Václavském nám., a dostalo se mu bouřlivého potlesku spolu s provoláváním Dubček na Hrad ! Brzy však davy totálně zklamal, když revoluci 89 nazval jen „ pokračováním toho, co jsme zahájili před 20 lety „ ... Večer téhož dne stál Dubček po boku Havla ještě na jevišti divadla Laterna magika, kde bylo ústředí OF.

Oproti přání Kremlu byl Dubček zvolen jen předsedou FS, v roce 92 se stal šéfem slovenské sociální demokracie, ale navzdory přání KGB nepodpořil úsilí Klause/Mečiara o rozbití Československa, zavražděn byl 7.11.92 při autonehodě, viz mj. můj článek Vraždy jsou již 100 let oficiální součástí ... - Andrea Kostlánová.

Zvláštní zpravodaj listu Le Monde Blaise Gauquelin se v 8/018 v Bratislavě sešel s Dubčekovým synem Pavlem, jenž ve svých 70 letech stále pracuje v nemocnici jako chirurg ( Dubček měl ještě o 5 let mladšího syna Milana, diplomata, syn Petr zemřel v roce 011 ), a jenž v 1/2018 v rozhovoru pro deník Nový čas zkritizoval Miloše Zemana za jeho hanlivý výrok o svém otci.

Zeman si v projevu položil otázku, proč se po okupaci v roce 68 našel mezi tehdejší politickou elitou pouze jeden statečný člověk, a to František Kriegel, a "proč se všichni ostatní podělali hrůzou". Zeman však nevysvětlil svoji minulost, viz mj. můj článek Zeman a jeho tajná dohoda s Putinem o ... - Andrea Kostlánová

Pavol Dubček tvrdí, že jeho otec Moskevský protokol podepsal, protože Kreml dle Dubčekova syna hrozil likvidací čsl. intelektuálů, Washington proti okupaci nehnul ani prstem, a Dubček se nechtěl stát řezníkem.

Výše zmíněný list Le Monde ze dne 19/20.8.18 v článku nazvaném Zamlžené vzpomínky na Pražské jaro, poukazuje na zoufalství Pavla Dubčeka, jenž neví, co má udělat s Dubčekovým archívem ( mj. obsahuje dokumenty k návštěve Dubčeka u Tita v YU či vztahy se západními předáky sociální demokracie ) , ještě před svojí smrtí by jej chtěl věnovat nějaké Dubčekově nadaci, která však neexistuje.

Třebaže okupace CZ ( Operace Dunaj ) z 21.8.68 byla největší vojenskou akcí v Evropě od konce 2.sv.v., přesto US nic nepodnikly, naopak, začalo plánované sbližování s Kremlem ( válka ve Vietnamu ).

Okupací Československa byla mezi Západem a Kremlem zahájena éra uvolnění, proradný Brežněv v době okupace navazoval přátelské vztahy s NSR, a v tzv. moskevské smlouvě z roku 70 uznal západoněmecké hranice a Willy Brandt západní hranice PL s tím že se tímto podpisem uznávajícím dvě Německa nezavázal k odmítnutí znovusjednocení Německa, a východoněmečtí uprchlíci i nadále v NSR automaticky nabývali její občanství.

Ulbricht proti smlouvě s NSR protestoval, proto byl 1971 vyměněn za Honeckera.

Vyvrcholením této politiky bylo podepsání Helsinských dohod 1.8.75, kterými si Kreml nechal potvrdit veškeré územní zisky, které dobyl po 2.sv.v., včetně trvalou okupaci ČSSR ( uznání existence NDR, hranice na Odře a Nise, sovětské územní zisky v bývalém Východním Prusku a na území dnešní Litvy,princip„ neměnnosti stávajících hranic „ však Putin porušil okupací Krymu, tudíž se v otázce Královce/Kaliningradu na Helsinský závěrečný akt dovolávat nemůže, viz můj článek Kaliningrad, geopolitický rukojmí Kremlu - Andrea Kostlánová - iDNES ...

Uvolnění v Evropě Kremlu přineslo lepší soustředění na výboje v rozvojových zemích, ve kterých mu pomáhali vojáci z NDR a z Kuby – 1974 získal strategickou základnu v Somálsku, 1977 v Etiopii, v Jemenu ( Aden ), bojoval o portugalské koloniální dědictví v Angole, Mosambiku poté, co se v Lisabonu 1974 liberalizoval režim, a jinde.

SALT II, podepsané Brežněvem a Carterem 18.6.79, US senát odmítl ratifikovat, protože Sověti již rozmístili nové střely SS20 s doletem, které změnily poměr sil v Evropě, proto NATO začalo v Evropě instalovat Pershingy nové generace, starou rozmístili 1969. V 12/79 Kreml napadl Afghánistán, a uvolnění definitivně vzalo za své.

Autor: Andrea Kostlánová | pondělí 10.9.2018 4:45 | karma článku: 13.83 | přečteno: 581x


Další články blogera

Andrea Kostlánová

1968 a falšování historie ze strany Putinova Ruska

Politicky nejistý rok 1968 provázelo mnoho záhadných sebevražd a úmrtí, likvidovali se zejména poslední svědci v souvislosti s vraždou Jana Masaryka ( 10.3.48 v den, kdy se poprvé měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda ),

12.9.2018 v 15:12 | Karma článku: 17.54 | Přečteno: 553 | Diskuse

Andrea Kostlánová

1968, generál Šejna a válečné zločiny čsl. komunistů

V 2/68 byl zatčen pro podezření z „hospodářské“ kriminality Šejnův spolupracovník politický gen. Miroslav Mamula /1921-1995/, vedoucího 8. oddělení ÚV na ministerstvu obrany, jenž měl se Šejnou plánovat vojenský puč na podporu

10.9.2018 v 14:35 | Karma článku: 18.33 | Přečteno: 1084 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Okupace Československa byla připravena již v červnu 1967 I.

Koncem 50.let měl již Kreml pod svoji kontrolou důkladně integrované jednotky svých satelitních států, období konzultací mezi Kremlem a jeho satelitními loutkami bylo nahrazeno jednotným sovětským/SU vojenským velením.

7.9.2018 v 10:49 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 681 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jakub Ondrušek

Vynucená “solidarita” jako fenomén dneška?

Je solidarita vynutitelná a proč se o to někdo vůbec snaží? To už jsme dospěli tak daleko, že si budeme "dobro" diktovat?

22.9.2018 v 18:35 | Karma článku: 29.75 | Přečteno: 552 | Diskuse

Kateřina Lhotská

Týden v kostce - „sirotci“, Merkelová, Zeman a Putin a co říká feldkurát Katz na rozpočet?

50 „sirotků“ naší scénou hýbalo více, než je zdrávo. Co má společného Angela Merkelová a Miloš Zeman? A čím nás překvapí Dlouhý, Široký a Bystrozraký?

22.9.2018 v 18:00 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 375 | Diskuse

Petr Burian

Carthago delenda est

Kartágo musí být zničeno, tímto zvoláním prý římský státník Marcus Porcius Cato zakončoval každou svou řeč, byť se týkala čehokoliv. A přesně takto v duelu o zákazu reklam na spotřebitelské úvěry působil i Marek Výborný z KDU-ČSL.

22.9.2018 v 14:09 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 325 | Diskuse

Karel Stýblo

Mravokárci.

Myslím, že toto silné a trapné téma se bude prodírat mediálním prostorem, dokud ho neukončí volby. Anebo, až paní euro-poslankyně za KDU-ČSL Šojdrová přestane mást veřejnost citovým vydíráním.

22.9.2018 v 14:01 | Karma článku: 33.77 | Přečteno: 803 | Diskuse

Jan Dvořák

Nezakuckal se premiér Babiš v Salcburku, když slyšel Macronovy hrozby?

Zdánlivě by to mohla být nepatřičná otázka vzhledem k tomu, že má až příliš osobní ráz, neboť co komu z voličů do toho je, kdy premiérovi zaskočí – jenomže v tomto případě je ve veřejném zájmu to vědět.

22.9.2018 v 10:30 | Karma článku: 25.76 | Přečteno: 797 | Diskuse
Počet článků 974 Celková karma 15.24 Průměrná čtenost 1381

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz





Najdete na iDNES.cz