Lenin, agent Berlína, Leninův blízký spolupracovník Žitomirský, agent Ochranky

15. 07. 2019 20:21:13
Alexandr Parvus/1867-1924 BER/, židovského původu, po studiích emigroval do Německa, kde se přátelil s Rosou Luxemburgovou a Liebknechtem, z toho důvodu nedostal německé občanství, o které žádal. S Leninem se seznámil 1900

v Mnichově.

Německá kontrarozvědka si jej všimla, když ve stranickém tisku předpověděl, že Rusko válku s Japonskem prohraje /1904-1905/, a tak jako všechny ruské revolucionáře, se jej snažila využít v boji proti carskému Rusku – tiskárny, papír a letáky, které se posílaly do Ruska, stály hodně peněz, takto Berlín přes německou SPD financoval ruské levičáky.

Parvus oprášil Marxovu ( v Orwellově Animal Farm Marxe představuje Old Major, jenž vyučuje animalismus = všechna zvířata jsou si rovna a všechna vlastní farmu ) teorii permanentní revoluce ( zahraniční války je nutno využít k vyvolání revoluce v té či oné zemi), a předal tuto myšlenku Trockému, Lenin ji přijal ve svých Dubnových tezích 1917.

Parvus,Trocký a Leon Deutsch /1855-1941 MOW/ tvořili nerozlučnou trojku, byli členy zakázaného Židovského dělnického svazu/Bundu, který měl spojit všechny židovské dělníky do jedné marxistické organizace.

1876 se k Deutschově ilegální buňce snažil připojit student Gorinovič, jenž byl po zatčení propuštěn, takže se Deutsch domníval, že má jeho buňku infiltrovat.

Proto Deutsch a jeho přítel Malinka přemluvili Gorinoviče, aby s nimi jel do Oděsy, po cestě jej napadli, domnívali se, že jej zabili, Gorinovič se však z bezvědomí probral a útočníky označil - Malinka byl za útok oběšen.

Tento čin Deutscheho tak „proslavil“, že když v roce 1881 byla zatčena ze skupiny Narodnaja volja, která zavraždila cara Alexandra II, mladá Židovka, tisk ji označoval za Deutschovu sestru.

1877 byl Deutsch zatčen jako komplic Jakova Stěfanoviče ( byli homosexuálové a partneři, tvrdí Sergej Kravčinský /1851-1895 Anglie, syn vojenského lékaře a šlechtičny, „přejel ho vlak“ /, ale oba 1878 utekli, když se jejich skupině podařilo získat místo vězeňského dozorce. Deutsch utekl do západní Evropy, ale brzy se vrátil, a stal se zakládajícím členem ilegální umírněné organizace Čornyj pereděl /Přerozdělení půdy (bez teroru), které vedl marxista Grigorij Plechanov, byli v něm Pavel Akselrod, Lev Deich/Leo Deutsch, Vera Zasuličová, aj.,, která vyzývala rolníky, aby carovi posílali petice, ale teror, na rozdíl od organizace Narodnaja volja/Vůle lidu, požadující okamžité zavraždění cara a přerozdělení půdy, odmítla ( obě křídla byly nástupnickými organizacemi narodnické Zemlja i volja, založené s politickým cílem vyvolat rolnickou revoluci a svrhnout samoděržaví, v Rusku bylo 90% rolníků ).

1880 vůdci Černého peredělu ( Plechanov, Deutsch, Zasuličová, Axelrod ) odešli do emigrace do Ženevy, kde z iniciativy Plechanova založili 1883 Stranu emancipace práce, ze které vzešly všechny pozdější marxistické strany, včetně komunistické. Část organizace Čornyj pereděl vstoupila do organizace Narodnaja volja, část pokračovala v činnosti v duchu dřívější organizace Zemlja i volja.

Deutsch šéfoval sekci pašování marxistické propagandy do Ruska, byl v Německu zatčen a vydán do Ruska, třebaže západní státy ruské revolucionáře zásadně nevydávaly, ale Deutsch byl jako účastník pokusu o vraždu považován za zločince obecné kriminality.

V Petrohradu dostal 13 let a byl poslán na Sibiř do kroužku zdejších internovaných revolucionářů, ve kterém připravovali revoluci z nedostatku jiné pracovní vytíženosti.

Když svým starým známým na Sibiři sdělil, že se stal marxistou, pojem, který nebyl mimo Německo znám, nevěděli, co tím myslí, a nebyli ochotni jeho přednáškám o marxismu naslouchat – Deutsch v Pamětech uvádí „ Kdybych oznámil, že jsem se stal pokračovatelem Proroka Mohameda, nebyli by překvapenější .“

Kravčinský v Pamětech napsal, že Deutsch v sibiřském vyhnanství dopisem požádal místního guvernéra, aby jim ( Deutschovi a Stěfanovičovi ) byl přidělen samostatný pokoj, guvernér jim vyhověl ( s bolševickými gulagy, v nichž zítra znamenalo hodně včera, nesrovnatelné ).

Kravčinský byl pro nabádání k rolnickým povstáním 1874 zatčen, uprchl, 1876 se účastnil povstání v Bosně proti Turkům, poté se připojil k italským anarchistům, a 1878 se vrátil do Ruska, kde vstoupil do organizace Zemlja i Volja, pod jejíž vlajkou se 1878 proslavil zavražděním/ probodl ho na petrohradské ulici dýkou, gen. Nikolaje Mežencova, šéfa petrohradských četníků a tajné policie, známého svoji brutalitou vůči politickým vězňům.

1880 se mu podařilo z Ruska uprchnout do Švýcarska/CH, později do LON, kde 1882 vydal knihu Ruský podzemní odboj, a kde mj. ve spolupráci s Karlem Pearsonem, Charlotte Wilson, a Wilfridem Vojničem /1865-1930 NYC/ z PL-litevské šlechtické rodiny, založil Společnost přátel svobodného Ruska a Ruský svobodný tisk.

Vojnyč v MOW vystudoval farmacii, stal se marxistou a skončil na Sibiři, odkud utekl do LON, ale poté, co Kravčinského 1895 „přejel vlak“, s revoluční činností skončil.

1900 Deutsch za dramatických okolností utekl ze Sibiře přes Japonsko do US, a přes Liverpool, LON a Paříž se dostal zpět do Ženevy, kde se připojil ke své původní revoluční skupince Plechanova, Zasuličové a Axelroda, která se mezitím připojila k redakci Jiskra/Iskra Julia Martova, Potresova a Lenina s cílem bránit ortodoxní marxismus proti revizionismu.

1903, kdy se Ruská sociálněděmokratická dělnická strana rozdělila na bolševiky a menševiky, se Deutsch připojil k menševikům, tj. zůstal na straně svých přátel Martova, Axelroda, a Zasuličové, kam se 1903 zařadil i mladinký (23) Trockij, kterého si Deutsch velice oblíbil.

V té době, krátce před rozdělením strany 1903, Lenin navrhl snížit počet redaktorů v časopise Iskra, tj. vyhodit Potresova, Akselroda a Zasuličovou, což mu tito nezapomněli. Po rozdělení strany však z Iskry odešel v 12/1903 Lenin, a Potresov zůstal.

Brzy došlo ke konfliktu mezi Potresovem a Plechanovem, jenž chtěl stranu opětovně spojit s bolševiky, ale spolupráci s Leninem Potresov odmítl, proto se Zasuličovou z redakce Iskra odešli.

1905 se Deutsch do Ruska vrátil, byl uvězněn. Při opětovné deportaci na Sibiř opět uprchl, tentokrát zůstal na Západě až do únorové revoluce, v letech 1915-16 vydával v NYC Svobodné slovo. 1917 se vrátil do Petrohradu, do redakce Plechanova, jenž zemřel, pravděpodobně zavražděn, 1918.

Po porážce ruské revoluce z roku 1905 Potresov vedl hlavní proud menševiků – tzv. likvidátory, kteří chtěli skoncovat s ilegální revoluční činností a pracovat jen v Dumě a v odborech, které byly po revoluci 1905 povoleny. Zůstat nadále v ilegalitě chtěl však Martov a bolševik Lenin, jenž likvidátory nazval zrádci.

V roce 1914 se Potresov a jeho hlavní menševický proud postavili na stranu „obhájců vedení války „ s heslem „ válkou k vítězství socialismu „ s tím, že vítězství západní demokracie nad pruským militarismem pomůže socialismu v celé Evropě.

Potresov však kritizoval neschopnost ruské vlády vést úspěšnou válku, a 1915 musel z Petrohradu odjet do „ vyhnanství „ v Moskvě/MOW.

Únorovou revoluci 1917 přivítal, ale jeho úsilí zůstat na frontě po boku spojenců za každou cenu, již hlavní menševický proud nepodporoval.

Bolševický puč 1917 Potresov veřejně odsoudil a připojil se k Výboru pro záchranu Ruska ( pravicová frakce menševiků, praví eseři a socialisté ).

1918 byl bolševiky zatčen, odjet do ciziny mu NKVD povolila až 1925, kdy již byl těžce nemocný. Žil v Berlíně, zemřel po operaci v Paříži 1934.

Sovětský svaz/SU Potresov považoval za reakcionářskou oligarchii, a vyzýval ke sjednocení všech protibolševických sil a ke svržení bolševické diktatury, takže jej odsoudili i menševici.

Koncem 19.stol. a počátkem 20.stol. nebyli jen revolucionáři, ale ve velkém počtu i prominentní revolucionářky, v drtivé většině to byly velmi vzdělané ženy ze šlechtických a buržoazních kruhů, viz mj. Věra Fignerová /1852-1942/ ze starobylé a zámožné šlechtické německo-ruské rodiny. Vera byla nejstarší ze 6 dětí, v 11 letech byla poslána do Rodionovského institutu pro šlechtičny v Kazani, kde zůstala 6 let, ale na rozdíl od svých spolužaček odmítala být jen submisívní manželkou šlechtice, zradikalizovala se četbou zakázané literatury o prázdninách na panství u rodičů.

Kazaň byla významným kulturním centrem a jedno z pouhých 6 carských měst, které mělo univerzitu ( pro zajímavost, univerzita ve Vilniusu byla založena 1579, carem zavřena 1832 po PL povstání, univerzita ve Lvově 1608, Petrohradská 1724, Moskevská Lomonosova 1755, Kyjevská 1834,v Oděse 1865 ), Fignerová chtěla studovat medicínu, což v Rusku žena nemohla, a do Curychu jí otec zakázal odjet.

Proto se vdala, věno prodala a odjela do Curychu, kde studovala v letech 1872-75. Ocitla se ve Fritschově kroužku, složeném ze 13 ruských studentek, z nichž některé se staly členkami Všeruské sociálně revoluční organizace, která revolučně agitovala mezi rolníky a šířila mezi nimi socialistickou propagandu.

Medicínu nedostudovala, protože její kolegyně z Fritschovy skupiny jí žádaly, aby se stejně jako ony vrátila do Ruska, že jí zde potřebují, tak se 1875 vrátila i bez diplomu.

V Rusku se stala asistentkou lékaře, rozvedla se a přidala se k intelektuálům v tajné organizaci Zemlja i volja /Půda a Svoboda, narodnictví – narodnovolci, založená 1862 z popudu Gercena v Petrohradě, která měla vypracovaný program reforem na venkově, ale byla rozdělena v názoru, zda k dosažení svých cílů používat teror či nikoliv.

Fignerová byla pro politický teror, šířit revoluční propagandu na vesnicích a na univerzitách jí nestačilo, proto se významně jako členka výkonného výboru teroristického křídla podílela na přípravě vraždy Alexandra II v 3/1881 v Petrohradu ( k prvému pokusu došlo již 1879 + 1880 v Oděse), ke které tato frakce vyzvala 1879, kdy cara, milovaného lidem, označila za tyrana, páchajícího zločiny proti lidu.

Fignerová byla z výkonného výboru zatčena až jako poslední v roce 1883, takže ještě stačila v 3/1882 asistovat vraždě jednoho příslušníka tajné policie v Oděse a jako faktická hlava organizace stačila znovuobnovit sítě, zpřetrhané tajnou policií, i zabezpečit nové tiskárny pro tisk revolučních letáků.

Osudný krok učinila, když se z Oděsy přestěhovala do Charkova, kde byla zrazena bývalým spolučlenem výkonného výboru Sergejem Degajevem, jenž se po svém zatčení v 12/1882 stal policejním informátorem, aby mu byl snížen trest.

10.2.1883 byla Fignerová zatčena ve svém bytě v Charkově, car Alexandr III si do svého diáře napsal :“ Konečně byla dopadena.“

Po zatčení strávila před procesem 2 roky ve vazbě na samotce v Petropavlovské pevnosti, odsouzena byla v procesu s dalšími 14 teroristy k trestu smrti, později jí byl rozsudek na přímluvu známého gruzínského spisovatele, oblíbeného i v Rusku, Niko Nikoladze /1843-1928/, prozápadního liberála vystudovaného v Curychu ( kde odmítl žádost Karla Marxe, aby se stal představitelem Internacionály na Kavkaze ), známého Černyševského a Dobroljubova, změněn na doživotní galeje na Sibiři. Místo doživotních galejí na Sibiři byla nakonec uvězněna na 20 let v petrohradské pevnosti Schlüsselburg, postavené 1323, v době konfliktů ruských knížat se Švédy. Po odpykání trestu měla skončit ve vyhnanství.

Nikoladze, jehož statě pravidelně vycházely v západním tisku, vyjednal s carem Alexandrem III nejen změnu trestu pro Fignerovou, ale zachránil i Černyševského od exilu.

Nikoladze přispíval i do vlivného listu Kolokol Alexandra Herzena, se kterým však přerušil styky poté, co Herzen napsal usmiřující otevřený dopis carovi. Nikoladze se angažoval v národněosvobozeneckém hnutí Gruzie s tehdejší klíčovou postavou Gruzie politikem, básníkem a nakladatelem princem Iljou Čavčavadzem /1837-1907/, jejich vztahy však nebyly přátelské.

1904 po 20 letech vězení byla Fignerová poslána do vyhnanství, 1906 jí bylo dovoleno, aby odešla do zahraničí, kde se angažovala ve prospěch ruských politických vězňů, napsala knihu o ruských věznicích.

1907 Fignerová vstoupila do Strany socialistů-revolucionářů, založené 1902, nástupnické organizace Narodnaja volja, ale vystoupila z ní 1909 po skandálu s Jevno Azefem /1869-1918/.

Jevno Azef pocházel ze 7 dětí chudého židovského krejčího, jenž sotva vydělával na jídlo, ale potrpěl si na vzdělání svých dětí. Když Jevna Azefa policie podezírala, že roznáší revoluční letáky, zpronevěřil 800 rublů a uprchl před zatčením do Německa, kde se zapsal na univerzitu a vstoupil do skupinky ruských revolucionářů. Současně carově tajné policii 1893 napsal dopis, že se za peníze stane jejím informátorem.

Tajná politická (zpravodajská) policie Ochranka jej 1894 přemístila do Bernu, a po promoci 1899 jej odvolala do Ruska, kde se stal pravou rukou revolucionáře Argunova/ 1866 -1939 v exilu v Praze poté, co 1917 odsoudil bolševický puč a podpořil Kerenského/, jenž neměl pochopení pro terorismus, ke kterému Azef jako agent provokatér vyzýval.Azef se stal šéfem úderné jednotky, jeho zástupcem se stal Boris Savinkov.

Policií nejlépe placený informátor byl tak ruským teroristou číslo jedna ( mj. 1904 zorganizoval zavraždění svého zaměstnavatele – ministra vnitra Vjačeslava Plehve a 1905 carova strýce velkovévody Sergeje, jenž byl moskevským guvernérem ).

Jeho vraždy se sice líbily revolucionářům, které udával jednoho po druhém, mj. Annu Jakimovou, která byla zapletena do vraždy cara Alexandra II a strávila 24 let ve vězení, stejně jako udal Zinajdu Kopoljanikovou, jenž byla 1906 oběšena pro vraždu šéfa carovy ostrahy, ale nelíbily se novému ministru vnitra, jenž 1906 odvolal „ pro neschopnost „ šéfa policie Alexeje Lopuchina.

Nálada v Ochrance byla taková, že část dlouholetých policejních důstojníků Azefem tak pohrdala, že jeden z nich 1906 přes levicového novináře Vladimíra Burceva anonymně varoval Socialisty-Revolucionáře/esery, že mají ve svých řadách dva agenty : Tatarova a dalšího, jehož pravé jméno neuvedl.

Burcev poté náhodně viděl Azefa, jak se po Petrohradu projíždí v otevřeném taxíku, což lidé v ilegalitě nedělali, ale důkazy neměl. Nakonec si sjednal schůzku přímo s bývalým šéfem policie Lopuchinem, a přímo mu naznačil, že Azef je agentem Ochranky, a Lopuchin to potvrdil.

Výbor strany pověřil tři stranické veterány, aby vyřkli nad Azefem rozsudek čestného soudu – Věra Fignerová, German Lopatin a Princ Kropotkin se v Paříži shodli, že Azef je agentem Ochranky.

Boris Savinkov nařídil Tatarova zavraždit, což se stalo, Azef v obavě před dalším únikem informací z Ochranky uprchl do Ženevy, ale když se dozvěděl, od koho Burcev informace získal, vrátil se tajně do Petrohradu a naléhal na Lopuchina, aby své tvrzení odvolal, ale ten místo toho své tvrzení zopakoval Azerovovu bývalému mentorovi Argunovi, jenž odmítal uvěřit (Argunova policie zatkla, až když převedla Azefa zpět do zahraničí v roce 1901, ze Sibiře Argunov uprchl 1905 ) : " Svěřili jsme mu všechno, hesla, kontakty, jména a adresy, všem jsme ho doporučili jako spolehlivého člověka“ ...

1909 Strana rozhodla, že si Azef zaslouží smrt, a Savinkov se jej pokusil vylákat do jedné odlehlé vily ve Francii, ale Azef se ukryl v Německu, a jako svůj poslední udavačský počin udal Ochrance Lopuchina, jenž byl poté deportován na Sibiř.

Azefova manželka, která neměla tušení, že je agentem Ochranky, se s ním rozcvedla a emigrovala do US, během 1.sv.v. byl Azef v Německu internován, zemřel 1918.

Druhým nejznámějším agentem provokatérem Ochranky byl prominentní bolševik a blízký spolupracovník Lenina ( pomineme-li agenta Ochranky Stalina ) dr. Jakov Žitomirský /1880- ?/, rekrutovaný jako student na Univerzitě v BER 1902 – po vyhoštění z Berlína udával ruské revolucionáře v LON, a za 1.sv.v. v Paříži.

Ze Stalinovy Velké bankovní loupeže v Tiflisu/Tbilisi z roku 1907, spáchané pro Lenina, jenž neměl finance, a na příkaz Lenina, dostal Žitomirský 20 bankovek v hodnotě 500 rublů, které nedokázal nikde rozměnit, tak je předal Ochrance ( první policii na světě měla Paříž, pařížská Sureté, založena 1812, byla inspirací pro Scotland Yard, založený 1842. Ruská politická a zpravodajská Ochranka /Oddělení pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, byla založena 1881.

Po Únorové revoluce 1917 byla Fignerová oslavována jako hrdinka, po bolševickém puči, který zkritizovala a nikdy nepřijala, vydala významné Paměti revolucionáře, považováné za jedny z nejlepších, které byly přeložené do mnoha jazyků, a stala se prominentní členkou Organizace bývalých politických vězňů a jejího časopisu Katorga/nucené práce a exil, kterou Stalin 1935 rozpustil.

Autor: Andrea Kostlánová | pondělí 15.7.2019 20:21 | karma článku: 12.05 | přečteno: 370x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Výhra bolševiků v Petrohradě a v MOW neznamenala jejich výhru v Rusku

Gen. Michail Alexejev /1857-1918 infarkt/, první vrchní velitel po rezignaci cara ( druhým byl Brusilov a třetím Kornilov ), vytvořil 15.11.17 v Novočerkassku u atamana Kaledina vojenskou protibolševickou

21.8.2019 v 5:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 27 | Diskuse

Andrea Kostlánová

ÚV a dělníci proti Leninovu puči, puč zachránil Trocký a carští důstojníci

Ministři Prozatímní vlády byli zatčeni, premiéru Kerenskému se podařilo dostat se z Petrohradu čirou náhodou, když ze Zimního paláce odešel pár minut před jeho obsazením bolševiky, protože v kancelářích genštábu nikoho nenašel.

14.8.2019 v 12:11 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 537 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Zapomeňte na VŘSR, žádná nebyla

Tallinn /Reval, poslední město, které stálo mezi Němci a Petrohradem, bylo evakuováno 3.10.17, Rusové se připravovali na evakuaci Petrohradu, po Něvě pluly bárky naložené uměleckými díly z muzea Ermitáž, založeného Kateřinou II.

11.8.2019 v 19:32 | Karma článku: 15.17 | Přečteno: 576 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Údajný Kornilův puč přispěl k vyzbrojení bolševiků, k diskreditaci vlády i armády

Po červencových nepokojích nový šéf vlády Kerenský jmenoval v 8/1917 vrchním velitelem armády kritika cara ( kterého Kornilov 8.3.17 nechal uvěznit v domácím vězení i s rodinou ) a vojenského guvernéra Petrohradu

1.8.2019 v 14:08 | Karma článku: 15.64 | Přečteno: 543 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Andrea Kostlánová

Výhra bolševiků v Petrohradě a v MOW neznamenala jejich výhru v Rusku

Gen. Michail Alexejev /1857-1918 infarkt/, první vrchní velitel po rezignaci cara ( druhým byl Brusilov a třetím Kornilov ), vytvořil 15.11.17 v Novočerkassku u atamana Kaledina vojenskou protibolševickou

21.8.2019 v 5:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 27 | Diskuse

Jaromír Petřík

Bojovník s „dezinformacemi“ o Zemanovi, Putinovi a Rusku Jakub Kalenský

Dezinformační weby by měly být označeny podobně jako cigarety, říká „expert“ na dezinformace Jakub Kalenský.

20.8.2019 v 21:28 | Karma článku: 27.76 | Přečteno: 449 |

Karel Trčálek

Vítězství Miloše Zemana nad ČSSD a Babišem v kauze Šmarda je výhra

A to výhra pro nás všechny, nejen pro pana Máje, který byl, ale vlastně už není lékařem. Stejně jako on, ani já si nedovedu představit, co by nás čekalo se Šmardou ve vládě, o zahraničních reakcích ani nemluvě

20.8.2019 v 18:30 | Karma článku: 16.83 | Přečteno: 398 | Diskuse

Petr Máj

"Vítězství Miloše Zemana nad ČSSD a Babišem v kauze Šmarda

je tvrdá prohra pro Českou republiku. Je to totiž vítězství prezidenta, kterého nezajímají žádná pravidla a neustálým porušováním ústavy posouvá ČR k poloprezidentskému systému," uvedl předseda TOP 09 Jiří Pospíšil.

20.8.2019 v 15:31 | Karma článku: 31.16 | Přečteno: 826 | Diskuse

Petr Burian

Zeman hodlá opět kandidovat na prezidenta

A to v roce 2023, potřetí za sebou. V ústavním zarachu kandidovat třikrát po sobě problém nevidí. Podle jeho vlastního výkladu v ní žádný zákaz tohoto typu není. Naopak to prý ústava výslovně doporučuje.

20.8.2019 v 13:58 | Karma článku: 25.85 | Přečteno: 616 | Diskuse
Počet článků 987 Celková karma 15.64 Průměrná čtenost 1396

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz