Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Lenin Novaja žizň : Vykrádejte banky, poštovní úřady, železniční stanice a vlaky

18. 07. 2019 8:51:54
Lenin v Novaja žizň : Vykrádejte banky, poštovní úřady, železniční stanice a vlaky, stupňujte násilí ve společnosti ! Na Leninovi /1870-1924/ ruského moc nebylo, a také kritizoval ruský šovinismus - dědeček z matčiny strany

Moše Blank byl židovský lékař, jenž konvertoval k pravoslaví, babička z matčiny strany byla Povolžská Němka luteránského vyznání, oba byli vzdělaní lidé ze středních vrstev, liberálové a monarchisté.

Leninův otec se narodil do rodiny chudého čuvašského krejčího, bývalého mužika/nevolníka, a zámožné matky kalmycko-mongolského původu ( Lenin měl mongolské oči a kruté rysy v obličeji, čehož si všimli i zahraniční levicové osobnosti a novináři z US, které Lenina navštívili ).

Leninův otec byl vzdělaný člověk a monarchista, gymnaziální ředitel, školský inspektor a státní rada, jenž usiloval o demokratizaci a vzdělání veškerého obyvatelstva Ruska bez ohledu na etnikum, a za své zásluhy ve školství byl povýšen na šlechtice. Se svojí liberální vzdělanou ženou Marií Blankovou /1835–1916/ měl 8 dětí, poslední dvě děti zemřely v prvním roce života. Otec byl bigotním věřícím, matka ateistkou.

Lenin si nejvíce rozuměl se svojí nejstarší sestrou Annou marxistkou /1864-1935/, provdanou za Marka Jelizarova /1863-1919/, prvního SU ministra dopravy. Dochoval se dopis Anny z roku 1932, ve kterém Stalinovi píše, že za rostoucího antisemitismu v zemi je nutno zveřejnit skutečnost, že měl Lenin židovské kořenyStalin odmítl její dopis zveřejnit, a zakázal jí tuto informaci šířit.

Nejmladší bratr Lenina Dmitrij /1874-1943/, podobající se Leninovi jako vejce k vejci, byl rovněž marxista, zradikalizovaný během svých studií medicíny na moskevské Lomonosově universitě, kde se stal členem zakázané marxistické skupiny Rabočij sojuz/ Svaz pracujících, několikrát zatčený, měl syna Viktora a dceru Olgu. 1919 se Dmitrij Uljanov stal šéfem efemérní SU Krymské republiky, od 1921 pracoval na ministerstvu zdravotnictví.

Lenin se sourozenci trávili každé léto v rodinné vile Kokuškino v Tatarstánu, kterou zdědila po rodičích Leninova matka.

Lenin dle své sestry Anny pěstoval sport a hrál šachy, byl výbušný a panovačný.

Na klasickém gymnáziu v Simbirsku miloval latinu, ve které četl antickou literaturu, jeho profesor byl přesvědčen, že se z něj stane filolog latinář, miloval Goetheho, Fausta uměl nazpamětˇ - v 4/1917 Lenin odhodil sociálnědemokratickou ortodoxii a požadoval okamžitou bolševickou revoluci, za což sklidil kritiku z vlastních bolševických řad - Lenin na jejich kritiku břitce odpověděl slovy Mefistofela :“ Teorie je šedivá, ale strom života věčně zelený.“

Později Lenin často před bolševiky, kterým něco vytýkal, citoval Gončarova Oblomova (apolitický, lhostejný, neschopný jakékoliv akce).

Lenin odmítl pokoru Tolstého i kult utrpení Dostojevského, ale 2.8.1918 list Izvěstija zveřejnil žebříček nejoblíbenějších spisovatelů u svých čtenářů – Lev Tolstoj zvítězil, Dostojevský byl na druhém místě ( car osobně cenzuroval Puškina, než od něj cokoliv smělo jít do tisku, 1825 Puškin podpořil povstání děkabristů ) .

Lenin nechápal hraběte Tolstého „ jak mohl být tak revolucionářský ve svých útocích proti carskému absolutismu, a tak reakcionářský svým mystickým křestanstvím a pacifismem „ ( krutovládce Lenin nemohl chápat křestˇanství, když již 1919 zřídila Čeka řadu otrokářských táborů nucených prací v Archangelské gubernii, od 1921 se jmenovaly Severní tábory zvláštního určení, kam nejprve Lenin směroval své politické konkurenty .

Vedle pracovního tábora zde bylo i klášterní vězení: vzdálenost a nedostupnost Soloveckého kláštera církev i ruští vládci využívali k věznění nepohodlných osob. Klášterní vězení bylo zrušeno 1883, obnoveno bolševiky v 4/1920, kdy se na ostrovech vylodila skupina čekistů Michaila Kedrova, organizátora masových poprav důstojníků, kozáků, kněží, a rukojmích v Archangelské oblasti ).

1886 Leninovi zemřel otec na mozkovou mrtvici ( v důsledku zatčení syna ?), a v 5/1887 byl oběšen jeho o 2 roky starší bratr Alexandr Uljanov (21), studující na Petrohradské univerzitě, za účast na přípravě atentátu proti caru Alexandru III. – Alexandr se připojil ke skupině, která chtěla parlamentní monarchii, a která 1. 3. 1881 spáchala atentát na cara Alexandra II. a plánovala na 1. 3. 1887 atentát na jeho nástupce Alexandra III.. Uljanov před soudem politický teror obhajoval, proto byl odsouzen k trestu smrti, a se čtyřmi dalšími popraven oběšením v pevnosti Šlisselburg u Petrohradu.

Lenin týž rok na podzim začal studovat právo na Kazaňské univerzitě, žil v pronajatém studentském bytě, a již v 12/1887 se zúčastnil studentské demonstrace na protest proti uzavírání studentských organizací. Byl zatčen a obviněn, že studentskou demonstraci zorganizoval, vyloučen z univerzity a poslán do exilu v Tatarstánu do rodinného sídla Kokuškino, kde se v naprostém nicnedělání oddával své čtenářské zálibě, tentokrát však nečetl milovaného Goethova Fausta ani Ovidia, ale prorevoluční román vůdce revolučního hnutí 60.tých let a šéfredaktora Sovremenniku Nikolaje Černyševského /1828-1889/ „Co je třeba udělat“ z roku 1863, který napsal v cele petropavlovské pevnosti,do které byl na 8 let zavřen s následným 11letým vyhnanstvím na Sibiři.

Hrdina knihy Rachmetov žije jen pro budoucí revoluci - asketicky, pěstuje v sobě nemilosrdnost a tvrdou disciplínu.

Černyševského mládež radikalizující román měl okamžitý úspěch, třebaže se četl obtížně - Turgeněv prohlásil, že Černyševského román je propagandou ne literaturou, souhlasil s ním Lev Tolstoj.

Ivan Sergejevič Turgeněv /1818-1883 Francie /nemohl Černyševského vystát, na veřejnosti na něj křičel : „ Jste had a Dobroljubov /1836-1861/ je chřestýš „ ( z Nikolaje Dobroljubova, literárního kritika a revolučního demokrata, Černyševskij čerpal ). Turgeněv kritizoval cara, ale byl proti anarchoteroru, se kterým flirtoval Dostojevský. 1845 se Turgeněv vrátil z Petrohradu na rodinný statek a osvobodil všech jeho 1000 nevolníků.

Proslavily jej „Lovcovy zápisky“ (1852) s romantickým pohledem na vesničany, kritizující nevolnictví, k jehož zrušení později významně přispěly. 1852 mu petrohradská cenzura zakázala publikovat článek o Gogolovi, Turgeněv článek publikoval v Moskvě, byl zatčen a vykázán do vyhnanství na rodinný statek.

O 2 roky později bylo vyhnanství na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., zrušeno, a Turgeněv odjel do Paříže. Jeho celoživotní přítelkyní byla francouzská zpěvačka Pauline Viardotová, přátelil se i s Gustavem Flaubertem, Tolstým, Gončarovem, Ostrovským.

Turgeněv, ovlivněný poetickým Lermontovem, pocházel ze zámožné šlechtické rodiny, vystudoval v Petrohradě, BER a v Heidelbergu. Nebyl slavjanofilem, ale „ zapadnikem „ , stejně jako Gercen a Bělinskij prosazoval sblížení Ruska se Západem.

Tolstoj a Turgeněv nemajetného Černyševského přezdívali „ ten zapáchající gentleman z postele plných štěnic „ ( prominentní literární kritik Bělinskij zase nesnášel Gogola a jeho Mrtvé duše, které nazýval „ odpornou knihou „) .

Černyševského se zastal Dmitrij Pisarev /1840-1868, historik a filolog, 1862-66 ve vězení za protivládní články, „utopil se“ na dovolené v Lotyšsku.

Krupská napsala, že Pisarev svojí intelektuální revoltou a výzvou, aby se lidé naučili samostatně myslet, ovlivnil celou Leninovu generaci, Lenin si z Pisareva poznamenal jeden nemilosrdný citát :“ Rozbij a rozmlatˇ vše, co lze – to, co lze rozdupat, nestojí za nic, dobré je jen to, co přežije.“

Vystát Černyševského nemohl ani Vladimir Nabokov /1899-1977 CH/, narozený do zámožné šlechtické rodiny, otec právník byl klíčovým představitelem Ústavně demokratické strany (Kadeti), byl bolševiky zavražděn 1922 v BER , kam jeho rodina 1919 emigrovala, matka byla dcerou nejbohatšího ruského obchodníka se zlatem.

Nabokov však přiznal, že urážky Černyševského měly i třídní charakter zámožných aristokratů vůči nemajetnému radikálu, jehož román zaujal.

Černyševskij, syn chudého kněze, za svých studií literatury na Petrohradské univerzitě neměl peníze na to, aby si zatopil ve svém mrazivém pronajatém pokoji. Mluvil plynně několika západními jazyky, včetně povinné latiny a řečtiny, později vyučoval literaturu na saratovském gymnaziu.

Černyševskij, stejně jako Marx, Engels, Richard Wagner a Friedrich Nitzsche, byl silně ovlivněn četbou Ludwiga von Feuerbacha /1804-1872/, zejména jeho ostrou kritikou křestˇanství v knize Podstata křestˇanství /Das Wesen des Christentums z roku 1841, která z Černyševského učinila ateistu.

Feuerbach byl Hegelovým žákem, ale Hegel jeho konstrukce ( „ náboženství ani Bůh, kterého stvořili lidé tím, že jej obdarovali lidskými vlastnostmi, člověka nečiní lepším, člověk musí v Bohu najít sám sebe ), antropologický materialismus (člověk stvořil Boha) , odmítl.

Černyševskij byl zakladatelem ruského populismunarodničestva/ „jít k lidem“/chožděnije v narod, narodnici byli intelektuální a političtí předchůdci socialistických revolucionářů. Jejich organizace Zemlja i volja nakonec přerostla v teroristickou Narodnaja volja + umírněný Čornyj pereděl.

Po bolševickém puči 1917 mladí bolševičtí intelektuálové již Černyševského nečetli s tím, že se čte obtížně, že je nudný, a vysmívali se Leninovi, že si na něm zakládá – idolem pro ně byl Majakovský, nikoliv Lenin, jenž uměleckou avantgardu nesnášel. Když Lenin s Lunačarským řešili, zda mají za nedostatku papíru tisknout letáky či Majakovského básně, Lenin trval na létacích, Lunačarský prosadil úderníka Majakovského.

Milovník klasické literatury Lenin neuznával ani proletářské umění s tím, že „ kde nic není, žádná kulturní úroveň, tam nic nevznikne, a že vrcholné umění buržoazní kultury nelze překonat mechanickou ideologickou tvorbou prázdných slov „ , což potvrdil Stalinův socialistický realismus.

Sociální demokrat a marxistický filozof Georgij Plechanov /1856-1918 pravděpodobně zavražděn/ ze zámožné rodiny statkáře tatarského etnika, studoval vojenskou akademii, po otcově smrti Petrohradský metalurgický institut, kde se seznámil s menševikem Pavlem Axelrodem /1850-1928/, synem chudého litevského hostinského židovského původu, jenž jej přivedl do organizace Zemlja i Volja ( Axelrod se radikalizoval pod vlivem revolučního anarchisty Michaila Bakunina /1814-1876/. Axelrod si na studiích vydělával doučováním, poté založil vlastní úspěšný podnik na produkci mléka a sýrů, pobočky měl i v Ženevě a ve Stockholmu.

Axelrod protestoval proti pogromům v Kyjevě, které rozpoutal zdejší „ proletariát „ , kritizoval Leninovu frakci bolševiků, a podporoval stranu menševiků Julije Martova, stejně jako jeho celoživotní přátelé Plechanov a spisovatelka Věra Zasuličová /1849-1919/ ze zchudlé šlechtické rodiny, která po smrti otce musela žít u bohatých příbuzných.

1869 byla Zasuličová zatčena pro kontakty s revolucionářským teroristou a fanatikem Sergejem Něčajevem /1847-1882/, radikálním nihilistou, jenž se 1869 podílel na vraždě svého přítele, a byl 1872 ze Švýcarska/CH, kam uprchl, vydán do Ruska, kde dostal 20 let, zemřel ve vězení. Nihilistické hnutí prosazovalo revoluci za každou cenu, i prostřednictvím terorismu.

Něčajev byl synem bývalého mužika/nevolníka ( nevolnictví se v Rusku udrželo nejdéle, zrušil jej až car Alexandr II v roce 1861 ), jenž se živil malováním erbů pro hostince, svému synovi dopřál soukromé učitele matematiky, historie, rétoriky, západních jazyků.

Otec mu obstaral místo poslíčka v továrně, ale Něčajev odmítl dělat „ slouhu „, a v 18 letech se odstěhoval do MOW, kde pracoval pro historika Michala Pogodina. O rok později se přestěhoval do Petrohradu, složil učitelskou zkoušku, a vyučoval na farní škole, načež se přihlásil na Petrohradskou univerzitu, kde byl vtažen do revolučního kroužku Petra Tkačeva, sponzorovaného PL revolucionáři jakobínského typublanquisty, konkrétně Kašparem Turským.

Něčajev pod vlivem Černyševského románu Co je třeba udělat napsal Katechismus revolucionáře, v pokoji si vyvěsil fotografie Robespierra. Katechismus ovlivnil několik generací teroristů, mj. knihu při výročí 100 let od jejího vydání znovu 1969 vytiskla proruská organizace Black Panther Party, založená ruskou ambasádou, a biblí byla i pro italské teroristické Rudé brigády.

Něčajev se do své skupiny snažil naverbovat polyglotku Věru Zasuličovou, u jejíž sestry bydlel. Na jaře 1869 rozšířil po Petrohradu dezinformaci, že byl zatčen, třebaže se připravoval k emigraci. Vyznal Zasuličové lásku, a požadoval, aby emigrovala s ním, odmítla.

Z Ženevy jí poslal dopis, že byl zatčen, třebaže opět nebyl, místo toho v Ženevě předstíral, že zastupuje neexistující revoluční výbor a že utekl z petropavlovské pevnosti, takže získal důvěru 55letého anarchisty a hegelisty Michaila Bakunina, mluvícího plynně německy, a jeho přítele Nikolaje Ogareva, které oba přemluvil k balíčkové akci.

Alexandru Gercenovi /1812-1870 /, „ Otci ruského socialismu „ ( byl ideologickým předchůdcem narodniků/rolnický utopický socialismus a trudoviků, ovlivnil literárního kritika a hegelistu Visariona Bělinského/1811-1848 na TBC/, syna lékaře, vyloučeného z univerzity pro kritiku šlechty ) se Něčajevův fanatismus nelíbil, ani to, jak se pokouší zfanatizovat Bakunina ( emigrací unikl vyhnanství na Sibiři ).

Proto Gercen odmítl financovat Něčajevovu akci, kdy chtěl Něčajev poslat do Ruska 387 lidem balíčky s úmyslem, aby je policie zatkla, čímž by se zradikalizovali. Byla mezi nimi i Věra Zasuličová, která za provokativně formulovaný Něčajevův dopis dostala 5 let vyhnanství.

Něčajev odjel v 8/1869 zpět do Ruska přes Rumunsko, od Bakunina dostal kontaktní adresy, mj. na BG revolucionáře Christa Boteva. V MOW mezi studenty předstíral, že je prostředníkem ( neexistujícího) Světového revolučního svazu, a že v Rusku řídí pobočky Společnosti pro pomstu lidu, které existují v každém ruském městě.

Stále více psychopatičtější Něčajev pomlouval i Bakunina, že je to jen doktrinář, který jen řeční na papíře.

Ivanov, člen Něčajevovy fiktivní organizace nesouhlasil s posíláním balíčků s propagandistickými materiály, a ze skupiny odešel - brzy nato bylo jeho tělo v 11/1869 nalezeno v zamrzlém jezeře, Něčajev se svojí partou ho zastřelil, na těle bylo znát, že jej i škrtili. Jeho komplici byli dopadeni, Něčajev uprchl přes Petrohrad do Ženevy ( Dostojevského antinihilistický román Běsi vydaný o 3 roky později, je založen na postavě Něčajeva).

Bakunin /1814-1876/ a Nikolaj Ogarev /1813-1877/ jej při příjezdu v 1/1870 nadšeně vítali, pár dní po jeho příjezdu do Ženevy však zemřel bohatý spisovatel Alexandr Gercen (21.1.1870 - 58 let), z jehož majetku za pomoci Gercenovy dcery poté Něčajev financoval své podvratné politické aktivity ( Gercen byl nemanželským synem Němky a zámožného ruského statkáře, jehož Napoleon pověřil, aby přivezl carovi do Petrohradu jeho dopis, a bratrancem slavného ruského fotografa hraběte Levického .

Gercen byl s Ogarevem zatčen ve svých 22 letech jen proto, že byli na festivalu písní, které se carovi nelíbily, byli na 5 let odsouzeni k přikázanému pobytu.

Poté, co 1846 zemřel jeho otec a odkázal mu celé jmění, Gercen s matkou, s ženou a se 4 dětmi emigroval do CH, do Ruska se již nikdy nevrátil – v Rusku mu byly zmrazeny finance, ale s pomocí rodinného přítele barona Rothschilda mu byly vráceny ( třebaže podpořil revoluci 1848 ).

Když se stal 1852 vdovcem, Gercen odjel do LON, kde se k němu připojil Ogarev, kterému odloudil ženu, která mu porodila další 3 děti - Ogarev si našel jinou manželku, a přátelství přetrvalo.

V LON spolu vydávali čas. Kolokol/Zvon, Gercen se v LON stýkal i s Marxem, se kterým byl zadobře i Bakunin, ale dělnická třída jej nezajímala, chtěl svrhnout despotu cara Mikuláše, požadoval svobodu jednotlivce ve stylu Francouzské buržoazní revoluce z roku 1789 - svobodu slova, obrození rolnictva a zlepšení jeho sociálních podmínek.

Po smrti Gercena psal Něčajev články do čas. Kolokol o své vizi budoucího společenského systému, kterou Marx a Engels nazvali „ kasárenským komunismem „ .

Nečajev se stával úchylným psychopatem, zcizoval Bakuninovi a jeho přátelům osobní korespondenci, aby je mohl vydírat. Bakunin své přátele varoval, Něčajevovi vytkl přetvářku a lži, a vysloužil si jeho nenávist – vyhrožoval nakladateli Bakunina smrtí, bude-li vydávat Bakuninova díla.

Od Něčajevova bezskrupulózního chování ( něčajevština, kterou rozvinul Lenin a Stalin ) se poté 1870 distancovala I. internacionála /1864-1876/.

Karel Marx na haagském kongresu I. internacionály zveřejnil vyděračský dopis, který Něčajev napsal Bakuninovu vydavateli, a Něčajev byl z I. internacionály vyloučen. Bakunin však v soukromí Něčajeva zcela nezavrhl.

Když v 9/1870 padlo císařství Napoleona III, Něčajev publikoval obdivné články o Komuně, a ve spolupráci se šéfem PL blanquistů „ jakobínů“ Kašparem Turkinem, odjel do Paříže.

1872 byl Něčajev zatčen v Curychu a předán ruské policii. Za vraždu Ivanova byl odsouzen k 20letům těžké práce v trestaneckých koloniích (galeje/katorga).

V 12/1880 Něčajev přes jednoho dozorce zkontaktoval výkonný výbor teroristické organizace Narodnaja volja ( v 3/1881 zavraždila cara Alexandra II ), a navrhl plán útěku pro sebe samého - 1882 zemřel ve své cele v petropavlovské pevnosti.

Zasuličová se v roce 1878 pokusila zavraždit pluk. FjodoraTrepova, šéfa petrohradské policie, poté, co tento 1877 nechal zbičovat politického vězně Alexeje Bogoljubova, jenž v jeho přítomnosti odmítl smeknout. Zasuličová jej těžce zranila, její kolegyně revolucionářka Maria Kolenkina, která měla zastřelit prokurátora, svůj cíl minula.

Třebaže se o vraždu z emocionálního rozhořčení pokusila, Zasuličová byla proti teroru jako metodě boje, který nakonec vedl k zavraždění liberálního cara Alexandra II v roce 1881 ( zastřelit se jej pokusili již v roce 1866, 79 a 80 ), a k nastolení absolutistické vlády Alexandra III.

Leninova matka byla vyděšena Leninovou radikalizací po popravě jeho bratra 1887, a uspěla na ministerstvu vnitra, aby Vladimírovi bylo dovoleno vrátit se z rodinného sídla Kokuškino v Tatarstánu do Kazaně. V Kazani se však Uljanov připojil k revolučnímu kroužku Fedosejeva, v němž objevil Marxův Kapitál z roku 1867, a stal se z něho vášnivý marxista.

1889, matka, zděšená Leninovou stále se prohlubující proměnou, kvůli němu celou rodinu raději přestěhovala do Samary, kde koupila další rodinné sídlo i se zemědělskou usedlostí, aby se Vladimír soustředil na hospodářství, ale Vladimír nejevil zájem, takže usedlost brzy prodala, nechala si zde jen druhou rodinnou vilu.

V Samaře Lenin objevil další radikálně socialistické individuum, marxistu Alexeje Skljarenkova/1870-1916/, syna lékaře, čerstvě vyšlého z politického vězení – Lenin se v jeho diskusním kroužku stal definitivně marxistou a přeložil do ruštiny Komunistický manifest z roku 1848 Marxe a Engelse.

1890, kdy zemřela Leninova 19letá sestra Olga na tyfus, mu matka na úřadech vymohla, aby mohl složit zkoušky na Petrohradské univerzitě dálkově, což učinil, a několik let poté pracoval v Samaře jako právní poradce, a když nepracoval, studoval marxismus.

Protože zbičování Bogoljubova pobouřilo veřejné mínění, soud vynesl osvobozující rozsudek, přesto Zasuličová pro jistotu odjela do Ženevy, kde se 1883 zapojila do marxistické skupiny Plechanova a Axelroda, pro kterou překládala díla Marxe a Engelse, a se kterými 1898 založila marxistickou Ruskou sociálnědemokratickou dělnickou stranu ( pozdější KS), ke které se 1900 připojila i sociálnědemokratická skupina ( pozdějších menševiků ) Julia Martova a Alexandra Potresova /1869-1934 z aristokratické rodiny generála, zemřel na pooperační komplikace/ a bolševická frakce Lenina /1870- 1924/, kterou v této době podporoval i Maxim Gorký /1868-1936/.

Třebaže se jako skupiny v mnohém neshodly, začali spolu vydávat čas. Iskra, ve kterém prosazovali Plechanovu vizi marxismu proti sociálnědemokratickým vizím.

1901 Lenin ( jenž si od tohoto roku začal říkat „ Lenin“ ) vystrnadil z redakce Iskry prozápadního Potresova, Axelroda a Zasuličovou s tím, že práci časově nezvládají, a 1902 odešel z Mnichova do LON, kde trpěl vysoce nakažlivým akutním zánětem kůže erysipel „růže“ (či syfilidou), a kde začal spolupracovat s Trockým, třebaže spolu nevycházeli.

1903 Lenin, Lunačarský, a Alexandr Bogdanov odtrhli od dělnické strany Martova svoji bolševickou frakci ( z redakce Iskry, která byla z LON přemístěna do Ženevy, odešel Lenin, protože stoupenci Martova /menševici Lenina obvinili, že je despota a autoritář ( Lenin tvrdil, že se členové strany musí podřídit svému vůdci, tj. nemají právo na vlastní názor ), on proti nim napsal článek Jeden krok vpřed, dva kroky vzad, a odjel na léčebný pobyt do švýcarských hor.

Po rozdělení strany Plechanov vyzýval k jejímu opětovnému sloučení s Leninovými bolševiky, v čemž jej podporovala německá sociální demokracie SPD/ a zpočátku i Lenin, což Potresov a Zasuličová vyloučili a z redakce Iskra odešli.

Lékař a psycholog Alexandr Bogdanov /1873-1928 /, rovněž z rodiny učitele ( liberální středoškolští a vysokoškolští učitelé významně přispěli k radikalizaci studentů proti samoděržaví ), stoupenec Ernsta Macha /1838-1916/ a jeho empiriokriticismu/machismu, který Lenin odmítl, / byl prominentním rivalem a kritikem Lenina v letech 1906-1909, kdy byl z bolševické strany vyloučen.

V 1/1905 Lenin vyzýval bolševiky ( na Západě se jim říkalo maximalisté, tvrdili, že Rusko Západ pod vedením bolševiků dožene „ velkým skokem“ ), aby z revoluce rolníků učinili revoluci dělníků a převzali moc ozbrojeným bojem, masovým terorem, a vyvlastňováním majetku třídních nepřátel, takže jej menševici obvinili, že upustil od marxistických principů a vyzývá k obyčejnému teroru.

Lenin na oplátku zakázal bolševikům stýkat se s menševiky, což většina bolševiků odmítla, a všichni přijeli na kongres do LON v 4/1905, kde Lenin burácel, že liberální buržoazie (Konstitučně-demokratická strana/Kadeti + Svaz 17.října/Oktjabristé ) se spokojí jen s přechodem na konstituční monarchii s Dumou, ale dělníci musí ozbrojeným terorem převzít moc a nastolit„ diktaturu proletariátu a rolnictva (1905 se proto od Socialistické revoluční strany odtrhli umírnění trudovici, kterým konstituční monarchie s Dumou stačila, a nesouhlasili s bojkotem Dumy ze strany bolševiků a Socialistické revoluční strany ( bez zfalšovaných voleb bolševiky nikdo nevolil).

Černosotněnci /Čornaja sotnja/ byli mimoparlamentním konglomerátem ultraradikálních nacionalistických stran a hnutí ( konzervativní monarchismus, militarismus a antisemitismus ), jejichž členy byla celá řada pravoslavných kněží, patřila mezi ně mj. Ruská monarchistická strana, Ruský lidový svaz Michala Archanděla, Svaz ruského národa, v němž byl i car a carevič.

V revolučních letech 1905-1907 Černosotněnci vyvolávali politický teror pogromy, vraždami židovských politiků z řad kadetů a trudoviků, pokusem o vraždu předsedy vlády 1905-1906 Sergeje Witteho /1849-1915, otec Němec, matka Gruzínka, Witte byl proti účasti Ruska v 1.sv.v./.

Witte 1905 odjel do US, kde podepsal smlouvu o ukončení rusko-japonské války, během revoluce z roku 1905 vydal manifest o vzniku a svolání parlamentu, vzniku konstituční monarchie, sepsání Listiny základních práv a svobod.

V Putinově Rusku působí několik hnutí FSB černosotněnců. Podle programu Putinovy Černé sotni je cílem hnutí obnova samoděržaví (SU), obnovení impéria v hranicích SU na základě „dobrovolného“ připojení těchto teritorií – proto pokrytecky hlásají národnostní toleranci a návrat k pravoslaví jako záruku spásy ( získali Jaroslava Jágra, jenž v pravoslaví našel spasení ) .

Lenin deník Novaja žizň, vydávaný jeho spolupracovnicí herečkou Marií Andrejevovou, družkou Gorkého, která Leninovi obstarávala sponzory,1904-1905 v Petrohradu jako list Ruské sociálně demokratické dělnické strany ( menševici vydávali od 4/1917-6/1918, kdy jej Lenin zakázal, list stejného jména, do obou přispíval Gorký ), využíval k propagaci bolševismu, vybízel v něm bolševiky, aby finance pro bolševiky ( pro Lenina ) opatřovali nejen legálně od bohatých sponzorů/sympatizantů a z členských příspěvků, ale i nelegálně vykrádáním bank, poštovních úřadů, železničních stanic a vlaků ( stupňování násilí ve společnosti bylo dle něho zásadní podmínkou pro zahájení bolševické revoluce).

Leninovu výzvu jako první realizoval Leonid Krasin se svojí bolševickou tlupou, nejznámější loupež spáchal Stalin, když se svojí ozbrojenou bandou v 6/1907 přepadl banku v gruzínském Tiflisi/Tbilisi.

Po porážce revoluce z roku 1905 se Potresov přidal ke skupině menševiků „ Likvidátorů „, která chtěla skoncovat s ilegálními aktivitami, místo revoluce se chtěla zaměřit na zlegalizované odbory (1906) a kandidovat do Dumy, což odmítl nejen Lenin, ale i část menševiků (Martov).

Menševici na svém 4. sjezdu ve Stockholmu v 4/1906 ostře odsoudili Leninovy výzvy k násilí a k loupežím (ale na 5.sjezdu v LON v 5/1907 měli již bolševici většinu ).

Když carská vláda rozpustila 2.zasedání Dumy a carská Ochranka uskutečnila razie proti revolucionářům, Lenin opět zbaběle uprchl, tentokrát z FS (Velkovévodství finské, poloautonomní část Ruska, v němž Lenin založil bolševické ústředí v Kuokkale ) do CH ( Stalinem ukradené bankovky z gruzínské ústřední banky se sériovým číslem se poté Lenin 1907 snažil po svém útěku z FS do Švýcarska/CH marně vyměnit ).

V roce 1914 Potresov s Plechanovem podporovali zapojení Ruska do války se sloganem „ Válkou k vítězství „ ( vítězství Dohody by bylo vítězstvím západní demokracie nad pruským militarismem, což by pomohlo i evropským socialistům ), většina menševiků je však nepodpořila.

Své názory Potresov šířil v listu Naše Dělo, ale protože kritizoval carskou vládu za naprosto nekompetentní vedení boje, bylo vydávání listu cenzurou 1915 zastaveno.

Protože i po Únorové revoluci 1917, která svrhla cara, Potresov požadoval pokračovat ve válce, menševici se od něho distancovali, takže hrozil, že bude ve volbách kandidovat za jinou demokratickou stranu.

Proti Leninovu bolševickému říjnovému puči se Potresov zásadně postavil, vystoupil ze Sociálně demokratické dělnické strany, a přidal se ke Svazu za záchranu Ruska (od bolševiků ), který mj. sdružoval pravicové křídlo menševiků, takže byl 1918 bolševiky zatčen – až 1925 mu ze zdravotních důvodů ( a pro jeho kontakty v německé SPD ) umožnili emigrovat, nejprve žil v BER, později v PAR, kde 1934 zemřel na následky banální operace.

Potresov nepovažoval SU za socialistický stát, ale za absolutistickou reakcionářskou oligarchii, a přispíval do čas. Kerenského Dni, v němž vyzýval, aby se všechny protibolševické síly spojily a bolševiky svrhly.

Políček carovi uštědřili již děkabristé v 12/1825 v Petrohradě - tito důstojníci z petrohradských pluků, usilující o konstituční monarchii, nechtěli, na rozdíl od Lenina – ( již za rolnické revoluce 1905 se bolševici marně snažili rolnické povstání zneužít ke svému prospěchu ), vyvolat masové povstání rolníků, protože nechtěli, aby byli rolníci jako vždy zmasakrováni.

Lenin děkabristům vyčetl „ odtrženost od lidu „ , ale sám nedělal revoluce s lidem, ale jen ve jménu lidu, což je diametrální rozdíl, ruský lid, v té době v drtivé většině tvořený rolníky, Lenin posílal do budovaných gulagů ...

S ruským lidem/s rolníky šli naopak ruští populisté ( ne v dnešním smyslu )- socialisté, kteří již 1840 v lidu spatřovali obří revoluční potenciál ( což bolševici nikoliv, dokonce ani v roce 1917 ), viz spisovatel Alexandr Gercen /1812-1870 PAR/, zakladatel ruského agrárního populismu/socialismu bojujícího za zrušení nevolnictví, na který se upnul poté, co byl v PAR 1848 zklamán neúspěšnou evropskou „ revolucí „ – proto vsadil na ruské rolnictvo, které neznalo soukromé vlastnictví půdy, a proto mohlo být dle něho jediným nositelem sociálního pokroku/sociální rovnosti v době po pádu cara.

Gercen z LON vyzýval mladé ruské intelektuály, aby s rolníky spolupracovali, k čemuž o několik let později vyzval i Michail Bakunin – proto několik tisíc mladých intelektuálů -radikálů, mužů i žen, odešlo na venkov revolučně vyškolit rolníky – rolníkům se však nezamlouvala představa, že by měli půdu v individuálním vlastnictví poskytnout ke kolektivizaci, proto mnozí rolníci tyto mladé socialistické misionáře udali, takže jejich řady prořídli – navíc po atentátu na cara Alexandra II organizací Narodnaja volja v roce 1881 došlo k utužení režimu, a s růstem továren se začal zvyšovat i počet dělníků, takže např. Plechanov a Zasuličová přešli od populismu k marxismu, třebaže marxisté a pozdější bolševici zůstali v oblíbenosti hodně a na dlouhou dobu ( minimálně do konce občanské války ) pozadu za esery.

Autor: Andrea Kostlánová | čtvrtek 18.7.2019 8:51 | karma článku: 11.60 | přečteno: 470x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Štědrovečerní prosba : pomáhejte slabším

Je velký rozdíl mezi katolickým kostelem a kostelem protestantským s pobíhajícími dětmi, psy a kachnami, děti občas strefí míčkem faráře, jenž jim míč hodí zpátky, aniž by přerušil kázání.

24.12.2019 v 16:03 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 612 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Jak Stalin rozpoutal občanskou válku ve Španělsku

V 12/1933 skončil Hitlerův Lipský monstrproces s údajnými žháři Říšského sněmu, jenž se Stalinovi tak líbil, že se rozhodl zorganizovat vlastní monstrprocesy. Dimitrov byl zproštěn obžaloby a vyhoštěn do Moskvy, kde se v roce

21.12.2019 v 16:26 | Karma článku: 40.00 | Přečteno: 10190 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Prof. I.P.Pavlov, nositel Nobelovy ceny, o Leninovi

Stalin se svým prokurátorem Vyšínským připravoval moskevské monstrprocesy 1936-39, na kterých měl být jako jeden z prvních odsouzen Bucharin, a protože si na sebe předivo obžaloby musel sám vyrobit, aniž by to tušil, Stalin poslal

14.12.2019 v 19:26 | Karma článku: 24.81 | Přečteno: 983 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Gorkého strmý pád

Na podzim 1933 Gorký do Sorrenta již vyjet nemohl, Kreml mu nedovolil ani účast na Mezinárodním sjezdu spisovatelů, ve vládním tisku se začaly objevovat kritické články proti Gorkému. Ustala i korespondence mezi ním a Jagodou.

13.12.2019 v 20:01 | Karma článku: 20.25 | Přečteno: 592 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Dušan Póč

ODS v sobě skrývá nového Biĺaka

Tak nám ODS nabízí nového Biĺaka, Indru, Koldera, Švestku či kapka, paní Müllerová. I tak si lze vysvětlit volbu Alexandra Vondry do vedení partaje, která, jak ukázal její 29. kongres, netouží po ničem jiném, než po bezbřehé moci.

21.1.2020 v 11:44 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 860 |

Marek Zeman

Jsme už konečně velmoc?

Česká republika je v hledáčku dalších velmocí a konečně jsme prorazili v celosvětovém měřítku, nic si nenecháme líbit!

21.1.2020 v 11:29 | Karma článku: 9.81 | Přečteno: 264 | Diskuse

Jan Hink

Chceme znát svého diktátora! Demokracie je podvod!

Jsme zvyklí na jména diktátorů v jiných zemích. Hitler, Kim-Čong-Un, Kaddáfí, Husajn, Erdogan, Putin, Asad. Kdo však stojí za prosazováním zákonů u nás, zákonů, které lidé nechtějí? Ani královské rodiny to zřejmě nejsou.

21.1.2020 v 10:17 | Karma článku: 17.80 | Přečteno: 281 | Diskuse

Jan Dvořák

Víceministr Havlíček zasahuje

„Jiřinko, bylo by kafíčko?“ oslovil ministr Havlíček sekretářku, když podepisoval štos různých rozhodnutí, která se týkala..ale to je jedno, čeho. Hlavně, aby papíry podepsat stihnul.

21.1.2020 v 8:55 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 418 | Diskuse

Vlastimil Kraisl

400 mega za eshop? Amatéři...

Ať byla firma na e-shop k prodeji dálničních známek vysoutěžena nebo ne, ať je cena vysoká či není, pořád to je ve srovnání s největším tunelem v IT oblasti jen takové menší plácnutí do vody.

21.1.2020 v 8:26 | Karma článku: 28.60 | Přečteno: 985 | Diskuse
Počet článků 1004 Celková karma 22.92 Průměrná čtenost 1405

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz