Lenin a Krupská, sultán a jeho sekretářka

19. 07. 2019 15:45:52
Naděžda Krupská 1869-1939/, o rok starší než Vladimír, pocházela z vyšších kruhů než Lenin – zatímco Lenin pocházel ze zbohatlé střední vrstvy,

Krupská pocházela ze zchudlé aristokratické rodiny carova důstojníka a stejně tak zchudlé šlechtičny, která však získala nejvyšší vzdělání, které mohly ženy v carském Rusku nabýt, a než se provdala za Krupského, pracovala jako guvernantka u šlechtických rodin ( oba její rodiče byli od raného dětství sirotci ).

Krupská i Uljanov měli společné jen jedno – vzdělané rodiče a dosažené vlastní kvalitní vzdělání.

Na rozdíl od hýčkaného a rozmazlovaného Lenina nedostatek peněz Krupská pocitˇovala od mládí, a emocionálně se bouřila proti sociální nespravedlnosti, která ji obklopovala, zatímco Lenin bez sociálního cítění byl veden jen touhou po pomstě za popraveného bratra.

Krupská byla vášnivou čtenářkou a stoupenkyní Lva Tolstého, převzala od něj jeho nenásilnou ideologii nápravy sociální nespravedlnosti individuální skromností, asketismem, vlídností a vzdělaností – proto celý život pohrdala vzhledem, nosila jen prosté šaty a nehromadila věci.

1893 Lenina již teorie přestala bavit, proto jako advokátní koncipient odjel z Kazaně do Petrohradu diskutovat do marxistických řečnických kroužků ( byl vycvičený v latinské rétorice/ v řečnění ). Brzy se stal prominentním členem marxistické skupiny s názvem „marxističtí sociální demokraté“, pojmenované dle jejího německého vzoru, která útočila proti narodnikům.

Od roku 1895 začala Krupská navštěvovat tehdy oblíbené diskusní a řečnické kroužky všeho druhu, kde se setkala s Uljanovem, jenž ji zradikalizoval, a učinil z ní expertku na marxistickou teorii ( Marxovy spisy byly v Rusku zakázané, Leninova strana je zájemcům půjčovala v ilegálních knihovnách ).

Lenin usiloval o spolupráci s ruskou marxistickou skupinou exilovanou ve Švýcarsku/CH Plechanova a Axelroda „Emancipace práce „ , proto před matkou naznačil, že je přepracovaný a že by potřeboval lázně ...

Leninovi tak jeho pobyt na Západě financovala matka, která jej poslala do švýcarských lázní, aniž by tušila, co za její peníze podniká. Poté mu financovala šestitýdenní studium na Berlínské univerzitě, během kterého se stýkal s marxistickým aktivistou Karlem Liebknechtem.

Po setkání s Plechanovem a Axelrodem odjel Lenin do PAR, kde se setkal s Marxovým zetěm Paulem Lafarguem /1842-1911, kdy se svoji manželkou spáchali údajnou sebevraždu/ a jeho přítelem, zakladatelem Francouzské dělnické strany, Julesem Guesde /1845-1922/.

Jak Marxův zetˇ, tak Jules Guesde odmítali, že by se k socialistické revoluci mohlo dojít nenásilnou cestou přes reformy, jak tvrdil Marx a Jean Jaures /1859-v 7/1914 zavražděn, vystupoval proti vstupu Francie do války,/.

Krátce před svojí smrtí v roce 1883 Marx svého zetě a Guedese obvinil z rozsévání revoluční paniky s tím, že „ jestli tito dva jedinci jsou marxisté, já rozhodně marxistou nejsem „ ...

Do Ruska se Lenin vrátil s pytli zakázané literatury, kterou nechal roznášet stávkujícím dělníkům, a podílel se na vydávání listu Rabočee dělo/Proletářská věc.

1895 Lenin a Martov založili Svaz boje za osvobození dělnické třídy, brzy po jeho založení byli v 2/1896 spolu s dalšími 40 aktivisty pro pobuřování zatčeni.

Julij Martov /1873-1923/ se narodil do zámožné židovské rodiny v Konstantinopoli (Istanbul), byl mentor a přítel Trockého.

Socialistu z Martova učinil hladomor na Litvě z roku 1891, kde byl ve vyhnanství, kdy marxismus nahradil jeho politický romantismus ( 1903 se Lenin se svojí menšinovou frakcí bolševiků od Dělnické strany Julie Martova a jeho menševiků, zastánců klasického marxismu, který tvrdil, že proletářská revoluce může nastat jen v průmyslově vyspělém státě, nikoliv ve feudálním, odtrhl).

Tentokrát maminčiny peníze Leninovi nepomohly, propuštění na kauci bylo zamítnuto, a třebaže Lenin ( na rozdíl od svého popraveného bratra ) jakoukoliv protistátní činnost popřel s tím, že samoděržaví miluje, strávil rok ve vazební věznici, kam mu maminka se starší sestrou Annou posílaly peníze, ložní prádlo, oděvy, vlněné přikrývky ( všechno, co Leninovy gulagy postrádaly ), a večer mu maminka přes carské strážné nosila teplou večeři – Lenin jí za to vděčný nebyl, poroučel si, co mu má a co nemá posílat, např. se v dopise rozčiloval, že má čaje tolik, že by si mohl otevřít čajovnu ( viz mj. Diane Ducret: Ženy diktátorů ) .

Gorkij v jednom z dopisů Leninovi, s nímž se poprvé setkal 1907 na sjezdu v LON, 1909 napsal :“ Využíváte lidi jen k uskutečnění svých cílů „ – Lenin využíval nejen matku, sestru, Krupskou a další ženy, které měl kolem sebe, např. známou herečku revolucionářku ze známé divadelní rodiny Marii Andrejevovou /1868 – 1953/, která oslovovala mecenáše a vybírala pro Lenina peníze.

Gorký s Andrejevovou od roku 1903 žil, nejprve v US, od roku 1906 na Capri, kde mu však ztěžovala život, protože se nesnášela se zdejšími ruskými exulanty, zejm. s manželkou Lunačarského, která byla sestrou Alexandra Bogdanova /1873-1928/, jenž s Leninem spoluzaložil bolševickou frakci a soupeřil s Leninem o vůdcovství nad ní.

1907 Bogdanov spolu s Leninem a Krasinem pomohl zorganizovat loupež v Ústřední bance v Tiflis/Tbilisi, kterou provedl Stalin se svými místními kumpány.

Bogdanov byl stoupencem filozofie Ernsta Macha, ovlivnil Bucharina, 1909 se jej Leninovi podařilo ze strany vyloučit ( byl více levým marxistou než bolševikem ). Bogdanov poté s Lunačarským a Gorkým provozoval marxistický kroužek v Bologni, zatímco Lenin měl bolševickou agitační školu u Paříže.

Bogdanov bolševický puč schválil, ale Leninovu vládu z pozice levého marxisty kritizoval. Byl 1918 spoluzakladatelem hnutí Proletkult ( psal romány z kategorie science-fiction ), které však Strana 1920 označila za buržoazně dekadentní, a přestala hnutí financovat.

Když v létě 1923 proti bolševické vládě demonstrovali v MOW a v Petrohradu dělníci, Bogdanov byl zatčen jako organizátor, třebaže o nich neměl ani tušení, po 5 týdnech byl propuštěn.

Jako lékař 1924 organizoval pokusy s transfúzí krve „ na omlazení „ , mj. na Leninově mladší sestře revolucionářce Marii /1878-1937 oficiálně na infarkt/, 11 krevních transfúzí podstoupil sám a tvrdil, jak se mu zlepšilo zdraví, poslední transfúze 1928 se mu stala osudnou – „omylem „ si píchl krev studenta s jinou krevní skupinou, jenž navíc trpěl malárií a TBC. Již v té době se o příčině této záměny spekulovalo, protože krátce před smrtí napsal ÚV kritický dopis, a byl z toho velmi nervní.

Lenin využíval každého, s nímž se setkal ( i Gorkého, jenž ve svém milovaném exilu na ostrově Capri 1906 napsal politický román Matka, a byl známý v zahraničních levicových literárních kruzích, takže Lenin potřeboval, aby jej podporoval ).

Po roce Leninovy vazby se konal soud, který Lenina poslal na 3 roky do vyhnanství na Sibiř do vesnice Šušenskoje ( pro svoje relativně teplé klimatické podmínky přezdívaná „Sibiřská Itálie„,), zatímco Martov byl poslán do drsného arktického Turuchansku.

Vyhnanství v „ Sibiřské Itálii „ Leninovi jako vždy zařídila maminka, která ho i s Leninovými sestrami na 11 týdenní cestě na Sibiř vyprovázela ( Lenina matka Marie živila až do jeho 40 let (1910), své výdaje pokrýval důchodem své matky, do vyhnanství i do západoevropského exilu mu posílala peníze, o které ji žádal - bez rozpaků ji v každém svém dopise psal :“ Pošlete mi tolik peněz, kolik můžete „ ... Leninova matka kvůli jeho finančním požadavkům prodala i rodný dům, posílala mu i do exilu balíčky s jídlem ( slaninu, šunku, uzené ryby ).

Lenin, el machista y reprimido sexual sin amigos que vivió de su madre hasta los 40 años http://www.abc.es/historia/abci-lenin-machista-y-reprimido-sexual-sin-amigos-vivio-madre-hasta-40-anos-201703300136_noticia.html

Ve vesnici Šušenskoje vězni nemuseli pracovat jako v Leninových gulazích, byli jen pod policejním dohledem, bylo jim dovoleno dopisovat si s kýmkoliv, takže i s dalšími buřiči, kteří za Leninem pravidelně jezdili diskutovat, zatímco lovili ryby, stříleli sluky, a koupali se v Jeniseji.

Carovy tábory nucených prací popisuje běloruský židovský spisovatel Leivick Halpern/H.Leivick /1888 -1962 NYC/, jenž byl 1905 ve svých 17 letech zatčen pro šíření revoluční literatury, a po roční vazbě byl v 18 letech postaven před soud. Odmítl advokáta ( bolševici svým odpůrcům advokáta neposkytovali ) a na svoji obhajobu pronesl proticarskou řeč, takže byl odsouzen ke 4 letům nucených prací ( bolševici prostor pro obhajobu neposkytovali) , a k doživotnímu vyhnanství na Sibiři, kam byl v 3/1912 po propuštění z pracovního tábora s ostatními odsouzenci, politickými i s vězni obecné kriminality, mezi nimiž byly i ženy, deportován pěšky ( pochod na Sibiř, ve vedrech i v třeskutém mrazu, za násilí ozbrojené eskorty, trval přes 4 měsíce ).

Ze Sibiře byl Leivick Halpern/H.Leivick v létě 1913 propašován židovskými revolucionáři z Bundu do US ( Leninovi otroci z gulagů tuto šanci být někam propašováni neměli ), kde se živil jako tapetář a ve svém volnu psal v jidiš zpolitizované mystické básně, známá je jeho dramatická báseň Golem o tom, jak jeden z nejdůležitějších rabínů pražský Rabín Loew ( narodil se v Poznani, zemřel 1609 v PRG ) stvořil hliněného Golema k ochraně ghetta před křest ́any, které ghetto pravidelně napadali, a oživil ho, aby vyhnal samozvané mesiáše , křest ́anské i židovské, z Prahy - Leivick básní varoval před samozvanými mesiáši a před násilnými revolucemi – jde o kritiku bolševického násilí, takže Leivicka dali na index bolševici i židovští mládežníci.

Do komunistického US tisku Leivick přestal definitivně psát po oficiální stalinizaci SU v roce 1929, kdy Kominterna podpořila arabské útoky proti Židům v Palestině, a veškeré styky s levicí ukončil 1939 po nacistickobolševickém paktu .

Leivick je považovaný za židovského Dostojevského, do své melancholie a smutku mísí vzpomínky na tyranského otce, instruktora služebnictva, a židovskou ortodoxii, kterou odmítal. Proto 1905 ve svých 17 letech vstoupil do socialistického a protisionistického Židovského svazu/Bundu, založeného koncem 19.stol. v Rusku, v PL a v Litvě.

Carské pracovní tábory popisuje v knize V carově pracovním lágru (1958 v jidiš ), kniha začíná jeho zatčením v 17 letech :“ První den, kdy jsem byl zatčen, jsem si sundal řetězy, načež jsem byl za trest zavřen do nejtemnější kobky na světě, kde byla tma hustá jak černá díra ve vesmíru, která mne svojí tíhou drtila, měl jsem pocit, že jsem zaživa pohřben. Mrazivost kobky jsem nevnímal, ale černota mne zaplavila mozek a paralyzovala mne, přestal jsem vnímat časoprostor. Brzy mne dodali spoluvězně – surového vraha bez jakýchkoliv výčitek, vznětlivého cholerika „ .

Když jej převezli do věznice v Moskvě, byl svědkem, jak jeho spoluvězně brutálně mlátí dozorci, když si stěžoval - rány mu poté ošetřoval. Kniha připomíná Dostojevského Vzpomínky z domu mrtvých /1860-62/, ve kterých líčí pracovní tábor na Sibiři z poloviny 19.stol. Leivick píše : „ Peklo má své předsálí, kde tě instruktor naučí, jak se v táboře chovat „.

1896 byla zatčena za organizování stávky i Krupská, a mezitím, co čekala na soud, jí Uljanov posílal vzkazy přes její matku, že potřebuje sekretářku, a naléhal, aby vězeňským orgánům řekla, že je jeho snoubenka, a mohla být tak za ním deportována do Šušenskoje.

1898, rok po smrti svého otce, a na neustálé naléhání Lenina, přijela Krupská i se svoji matkou jako společnicí do Šušenskoje, kde se za Uljanova musela nechtěně okamžitě po svém příjezdu provdat – což byla podmínka pro sloučení snoubenců, a stala se tak nechtěně jeho manželkou ( Uljanov ji nezajímal po osobní stránce, zaujaly ji jen jeho projevy), ale zůstala vůči němu loajální, nepožádala o rozvod a setrvala s ním do konce jeho života ( Krupská trpěla vážným onemocněním štítné žlázy, z toho důvodu nemohla mít děti, Lenin měl syfilis, měli doma kočku, tzv. Leninova kočka, kterou Lenin hladil při rozmluvě se zahraničními novináři ).

V Sušenskoje Krupská překládala z AJ do ruštiny socialistickou literaturu, a Lenin se znepokojením sledoval vývoj ve svém vzoru - v německé sociální demokracii, v níž došlo k rozštěpení na revizionisty/reformisty ( Eduard Bernstein /1850-1932/, přítel Marxe a zejména Engelse, jenž se však 1895 proti Bernsteinově předmluvě k jeho dílu Třídní boj ve Francii ohradil s tím, že jej Bernstein vydává za stoupence pouze parlamentní cesty, kterým není ), kteří hlásali politickou cestu přes parlament a reformy, a na ty, kteří chtěli změnu politického systému i násilnou revolucí ( Liebknecht, Luxemburgová - Reforma nebo revoluce ? ).

Bernstein, za kterým stály dělnické odbory, mj. odmítl Marxovu předpovědˇ, že kapitalismus brzy padne, a tvrdil, že střední vrstva nemizí, naopak neustále se rozrůstá z řad proletářů, a že násilná revoluce přivodí to, co již jednou přivodila v roce 1848 – odvetu reakcionářů.

Proti Bernsteinovi se postavili nejen ortodoxní marxisté, ale i centrista Karl Kautsky + August Bebel/ 1840-1913/, jeden ze zakladatelů německé sociální demokracie, syn důstojníka, jenž 1900 kritizoval účast na potlačení povstání boxerů v Číně s tím, že jde jen o koloniální válku, a vyhlazování Hererů v německé africké kolonii po jejich povstání 1904.

Luxemburgová Bernsteina napadla, že z vědeckého socialismu dělá idealistický socialismus.

1899 Lenin ze svého vyhnanství vydal pod jiným jménem knihu Vývoj kapitalismu v Rusku, která jako filozoficky mělká nedostala ani jednu pozitivní recenzi.

Po návratu z vyhnanství roku 1900 se Lenin rozhodl odjet znovu do Švýcarska/CH a poté do Mnichova, a stal se členem marxistické Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, založené 1898 v Minsku Plechanovem, Axelrodem a Zasuličovou.

Poté, co byla z vyhnanství o rok později propuštěna i Krupská, odjeli spolu do LON, Krupská, stejně jako Zasuličová, mluvila plynně několika jazyky.

Trockij ve svých Pamětech z roku 1930 napsal, že zatímco se Lenin věnoval řečnickým dýchánkům a své francouzské milence, z Krupské učinil hlavní neplacenou organizátorku chodu Bolševické strany - obstarávala nejen chod strany, ale přijímala i soudruhy v ilegalitě, seznamovala je s děním ve straně, rozdávala jim úkoly i tajné adresy, peníze, šifrovala i dešifrovala korespondenci strany – bez ní by strana neexistovala „ ...

Za vlády Mikuláše II se 22.1.1905 dělníci z Putilovské železárny přidali ke stávkujícím dělnicím, když nedostaly ani ten malý příděl chleba, na který se čekalo i několik nocí, a pochodovali s nimi k Zimnímu paláci. V jejich čele stál pop Georgij Gapon /1870-1906 FS/, syn ukrajinských rolníků, jenž učil náboženství v petrohradském sirotčinci, a stal se přítelem dělníků. Založil z pověření cara Shromáždění ruských továrních dělníků, které mělo více členů než Ruská sociálně demokratická dělnická strana .

Požadovali mj. osmihodinovou pracovní dobu, zlepšení pracovních podmínek, vyšší mzdy pro ženy a politickou demokracii. Během dvou týdnů se celé město octlo v generální stávce, car nařídil, aby vládní budovy hlídali vojáci.

Pop Gapon sepsal za dělníky petici, v níž požadoval svobodnou společnost, ve které si budou všichni rovni, a parlament.

Když se vydali předat petici carovi, přehradilo jim cestu vojsko a kozáci na koních se šavlemi, kteří bez varování do davu udeřili z obou stran. Pak se střelbou přidala pěchota – lidé stáli u sebe tak těsně, že se nemohli rozprchnout, zemřelo přes 500 lidí ( Krvavá neděle ), Gapon prchl, skrýš mu poskytl Maxim Gorkij, bolševici mu pomohli odjet do Ženevy, kde dělal společníka Leninovi.

Zanedlouho se však vrátil do Ruska, kde navazoval styky s revolucionáři – eseři věřili, že je agentem Ochranky, proto jej nechali oběsit v chatce za FS hranicí, kde žil.

Stávkovali i železničáři, na venkově rolníci vyvlastňovali půdu. K tomu se připojily vzpoury v námořnictvu, jako například na bitevní lodi Potěmkin ( Kňaz Poťomkin-Tavričeskij) 27. 6. 1905. Po připlutí bitevní lodi do Oděsy, ve které probíhala generální stávka, způsobily carské oddíly při potlačování nepokojů krveprolití, které se zvrhlo v protižidovské pogromy. Tato příhoda se stala základem pro němý film Křižník Potěmkin z roku 1925.

Car říjnovým manifestem slíbil občanská práva a volené zákonodárné shromáždění /Dumu ( v 6/1907 bylo zavedeno všeobecné volební právo ). Říjnový manifest rozštěpil opoziční skupiny a revoluce ochabla.

1905 se Krupská oficiálně stala tajemnicí ÚV Bolševické strany, po vypuknutí rolnického povstání odjela do Ruska, po jeho potlačení se vrátila do Francie, kde sebe a Lenina živila jako guvernantka ( 1908 Lenin z Paříže/PAR znovu požádal matku, aby mu poslala peníze, aby si mohl pronajmout dům ), dokud si zde Lenin 1909 nenašel zámožnou milenku, francouzskou komunistku Inessu Armand /1874-1920 Nalčik/, se kterou se Krupská musela o Lenina v zájmu budoucího bolševického puče dělit.

Armandová pocházela z rodiny operního zpěváka a herečky, když otec zemřel, vzala si jí teta, která v Rusku vyučovala hudbu, Iness v Rusku dostudovala na učitelku, ale brzy se zde provdala za textilního továrníka Armanda, se kterým měla 4 děti, načež jej 1902 vyměnila za jeho o 9 let mladšího bratra, jenž s ní sdílel marxistické názory, a odjela s ním do CH, kde se jí narodilo páté dítě, načež se vrátila do MOW, kde 1903 vstoupila do Ruské sociálnědemokratické dělnické strany, a za roznášení letáků byla po krvavé neděli v 2/1905 zatčena.

Na přímluvu svého stále ještě manžela, se kterým se nikdy nerozvedla, byla propuštěna, ale již zůstala pod policejním dohledem.

1907 byla znovu zatčena a poslána na 2 roky do vyhnanství v Archangelské gubernii, odkud po roce uprchla ve společnosti polských revolucionářů, kteří byli propuštěni. V MOW žila pod falešným jménem, 1909 uprchla přes FS do CH za svým umírajícím milencem-švagrem.

Lenin žil s Krupskou v PAR od roku 1909 ( v manželství již 11 let ), založil zde školící středisko pro bolševiky, které vedla Krupská, zatímco Lenin vysedával v kavárnách a diskutoval o revoluci se zámožnou Armandovou na útěku z vyhnanství ( manžel ji jako poslanec vždy ze všeho dostal, stejně jako Lenina jeho matka ), která mu na Leninovo školící středisko podstatně finančně přispěla, a ze které jako polyglotky Lenin učinil koordinátorku bolševiků na Západě.

V 7/1912 Armandovou přemluvil ( možná, aby se jí zbavil, protože dobře věděl, co jí čeká ) - aby místo něho odjela do nebezpečného Petrohradu předat jeho deklaraci z Pražské konference redakci listu Pravda, a zorganizovat volební kampaň, aby se do Dumy dostalo co nejvíce tajných bolševiků - Armandová odjela a byla vzápětí po příjezdu zatčena.

Z vězení ji v 3/1913 na štědrou kauci dostal její stále ještě manžel a poslanec Dumy Armand, ale v 8/1913 opět přes FS uprchla, tentokrát za Leninem do Krakova, jenž byl však na odchodu - nemocnou Krupskou vezl do Bernu k dr. Kocherovi, nositeli Nobelovy cenu za lékařství, a o Armandovou jako milenku již nejevil zájem, třebaže ona mu ještě v tomto roce poslala zamilovaný dopis, zakončený :“ Rozešli jsme se, můj milý.“ ( Krupská Leninovi navrhla rozvod, ten se ale rozvést nechtěl, byl zvyklý, že se o něj ženy/matka, starší sestra, Krupská staraly, Armandová by mu komfort nezajistila ( Lenin byl na komfort pedantem, pro svoji rozmazlenost a pedanství neměl žádné přátele, jen ženské obdivovatelky ).

Zatímco žil s Krupskou v Bernu, Armandovou 1914 odvelel pro stranickou práci do Bruselu, když z ní učinil představitelku bolševiků u Socialistické Internacionály, kde měla hájit bolševiky proti kritice ze strany intelektuálů marxismu, kteří na samém počátku pochopili, že Lenin a jeho bolševici marxistickou teorii jen zneužívají k uchopení moci – zejm. proti kritice teoretika marxismu a novináře Karla Kautského/1854-1938 po Anschlussu Rakouska odletěl z VIE přes Československo do Amsterdamu, kde téhož roku zemřel/ z pražské židovské intelektuální rodiny.

S Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem vypracovali Erfurtský program Sociálně demokratické strany Německa (SPD). Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický (třídní) výklad revolucí, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech znamená spolupráci s liberální buržoazií, a tím netřídní přístup.

Kautský, osobní přítel Bedřicha Engelse, ostře kritizoval Lenina ( ten jej v roce 1918 nazval „ renegátem a zaprodancem buržoazních elit “ ) a jeho bolševiky, zejm. ve stati Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura.

V článku Sociální demokracie a komunismus Kautský napsal – „ Bolševici jsou konspirační sektou, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny, pro které Rusko nemělo ekonomické předpoklady. Bolševici společnost zbyrokratizovali, a pod jejich vedením tamní mizérie dalece převyšuje problémy západního kapitalismu „.

V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu.

Na rozdíl od mnohých světových intelektuálů novinář Karel Kautský pozadí bolševické revoluce i skutečné poměry v SU dobře pochopil - „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli před pyramidami. Málokdo si uvědomí, jaké zotročení ruských občanů , žijících v hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, a jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu - to ovšem sovětské filmy neukáží.“ (viz článek Kautského Je sovětská Rus socialistickým státem?)

Manželka Kautského byla nejlepší přítelkyní dalšího teoretika marxismu Luxemburgové, PL Židovky s doktorátem z Curyšské univerzity, která Leninovy bolševiky rovněž ostře kritizovala.

Luxemburgová byla provdána za německého anarchistu Gustava Lübecka, 1914 s právníkem Karlem Liebknechtem ( jeho otec s Augustem Bebelem založil marxistickou SPD), učitelkou Klárou Zetkinovou /1857-1933, zradikalizoval jí její milenec Osip Zetkin, ruský Žid, se kterým měla 2 syny/ a Franzem Mehringem založili Skupinu Internacionála, známou od roku 1916 jako Spartakova liga (1918 přejmenovaná na KS ), která rozšiřovala ilegální protiválečné pamflety podepsané jako Spartakus.

Liebknecht byl jedním ze dvou ze sociálně demokratických poslanců (vedle Huga Haase), kteří na počátku války v roce 1914 hlasovali proti „válečným úvěrům“, tj. proti válce.

V 11/1918 Liebknecht vyhlásil Svobodnou německou socialistickou republiku, v 1/1919 s Liebknecht/1871- 1/1919 zavražděn/ s Luxemburgovou založili ze Spartakovy ligy KS Německa. Historik Sebastian Haffner /1907-1999/ v knize Německo 1918, zrazená revoluce (1969) tvrdí, že Spartakova liga nebyla svojí podstatou komunistická, ale sociálnědemokratická.

Luxemburgová byla s Liebknechtem zavražděna v 1/1919 ( 48 let), její přítel a spolustudent litevský revolucionář Leo Jogichem byl zavražděn v BER v 3/1919, když se snažil objasnit její vraždu ( dle oficiální historie ji spolu s Liebknechtem při demonstraci zavraždil člen Freikorps na příkaz sociálnědemokratického ministra vnitra Gustava Noska, jenž za potlačení „Spartakovců “ Luxemburgové a Liebknechta pobíral za Hitlera státní penzi ).

Ve spise „Ruská revoluce 1917“ Luxemburgová kritizuje bolševický postup v Rusku a varuje před jejich budoucí diktaturou. Napsala : „ Svoboda je vždy svobodou toho, kdo myslí jinak“ - odmítla tak bolševický model diktatury jedné strany, viz můj článek Rosa Luxemburgová trochu jinak - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová

Lenina a bolševiky nadále kritizovali Plechanov ( zemřel ve FS v 5/1918 -61 let), a Martov /1873-1923 – 50 let/.

Od roku 1916 Lenin žil s Krupskou v Curychu, zatímco Armandovou pověřil protiválečnou pacifistickou propagandou – aby vojáci obrátili pušky proti svým důstojníkům a dezertovali k bolševikům.

Ve CH Armandová organizovala nejrůznější pacifistické akce ( ani jednu však na ochranu Arménů, kteří byli v té době vyhlazováni Mladoturky ). V 1/1917 se jí však Lenin marně snažil získat pro další bojový úkol, do kterého se jemu opět nechtělo – odpověděla, že s politikou končí, že je vyčerpaná.

Autor: Andrea Kostlánová | pátek 19.7.2019 15:45 | karma článku: 19.49 | přečteno: 882x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Výhra bolševiků v Petrohradě a v MOW neznamenala jejich výhru v Rusku

Gen. Michail Alexejev /1857-1918 infarkt/, první vrchní velitel po rezignaci cara ( druhým byl Brusilov a třetím Kornilov ), vytvořil 15.11.17 v Novočerkassku u atamana Kaledina vojenskou protibolševickou

21.8.2019 v 5:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Andrea Kostlánová

ÚV a dělníci proti Leninovu puči, puč zachránil Trocký a carští důstojníci

Ministři Prozatímní vlády byli zatčeni, premiéru Kerenskému se podařilo dostat se z Petrohradu čirou náhodou, když ze Zimního paláce odešel pár minut před jeho obsazením bolševiky, protože v kancelářích genštábu nikoho nenašel.

14.8.2019 v 12:11 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 537 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Zapomeňte na VŘSR, žádná nebyla

Tallinn /Reval, poslední město, které stálo mezi Němci a Petrohradem, bylo evakuováno 3.10.17, Rusové se připravovali na evakuaci Petrohradu, po Něvě pluly bárky naložené uměleckými díly z muzea Ermitáž, založeného Kateřinou II.

11.8.2019 v 19:32 | Karma článku: 15.17 | Přečteno: 576 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Údajný Kornilův puč přispěl k vyzbrojení bolševiků, k diskreditaci vlády i armády

Po červencových nepokojích nový šéf vlády Kerenský jmenoval v 8/1917 vrchním velitelem armády kritika cara ( kterého Kornilov 8.3.17 nechal uvěznit v domácím vězení i s rodinou ) a vojenského guvernéra Petrohradu

1.8.2019 v 14:08 | Karma článku: 15.64 | Přečteno: 543 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Andrea Kostlánová

Výhra bolševiků v Petrohradě a v MOW neznamenala jejich výhru v Rusku

Gen. Michail Alexejev /1857-1918 infarkt/, první vrchní velitel po rezignaci cara ( druhým byl Brusilov a třetím Kornilov ), vytvořil 15.11.17 v Novočerkassku u atamana Kaledina vojenskou protibolševickou

21.8.2019 v 5:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Jaromír Petřík

Bojovník s „dezinformacemi“ o Zemanovi, Putinovi a Rusku Jakub Kalenský

Dezinformační weby by měly být označeny podobně jako cigarety, říká „expert“ na dezinformace Jakub Kalenský.

20.8.2019 v 21:28 | Karma článku: 26.74 | Přečteno: 421 |

Karel Trčálek

Vítězství Miloše Zemana nad ČSSD a Babišem v kauze Šmarda je výhra

A to výhra pro nás všechny, nejen pro pana Máje, který byl, ale vlastně už není lékařem. Stejně jako on, ani já si nedovedu představit, co by nás čekalo se Šmardou ve vládě, o zahraničních reakcích ani nemluvě

20.8.2019 v 18:30 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 385 | Diskuse

Petr Máj

"Vítězství Miloše Zemana nad ČSSD a Babišem v kauze Šmarda

je tvrdá prohra pro Českou republiku. Je to totiž vítězství prezidenta, kterého nezajímají žádná pravidla a neustálým porušováním ústavy posouvá ČR k poloprezidentskému systému," uvedl předseda TOP 09 Jiří Pospíšil.

20.8.2019 v 15:31 | Karma článku: 31.01 | Přečteno: 813 | Diskuse

Petr Burian

Zeman hodlá opět kandidovat na prezidenta

A to v roce 2023, potřetí za sebou. V ústavním zarachu kandidovat třikrát po sobě problém nevidí. Podle jeho vlastního výkladu v ní žádný zákaz tohoto typu není. Naopak to prý ústava výslovně doporučuje.

20.8.2019 v 13:58 | Karma článku: 25.85 | Přečteno: 610 | Diskuse
Počet článků 987 Celková karma 15.64 Průměrná čtenost 1396

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz