Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Spolupráce bolševiků s císařským Německem neznala mezí

28. 07. 2019 10:57:58
Když byl svržen ruský car a moci se ujala Prozatímní vláda ( s paralelní stínovou vládou Petrohradským sovětem v čele s menševikem Čcheidze, jeho zástupcem byl Kerenský ), pobývali vůdce bolševiků Uljanov „Lenin“

a menševik Martov v exilu ve Švýcarsku/CH. Bolševici v zahraničí v čele s Leninem byli na jaře 1917 mimo politické epicentrum, a snažili se o co nejrychlejší návrat do Ruska.
Lenina únorová revoluce 1917 převálcovala, ještě v 12/1916 vykládal švýcarským dělníkům, že „ my staří se již revoluce nedožijeme „ , ale jakmile car rezignoval, Lenin vyhlásil celosvětovou komunistickou revoluci, a již 3.3.17 předal feministce Alexandře Kollontajové /1872-1952/ přesné instrukce německého genštábu, že bolševici budou bojovat proti „ reakcionářské koncepci národní obrany“ , tj. budou proti pokračování ve válce.
4.3.17 Lenin ze svého exilu vyhlásil válku Prozatimní vládě knížete Lvova ze strany kadetů, kterou ještě formálně jmenoval car, a zejména menševikům.

6.3.17 Kollontajové přikázal, aby bolševici ani případnou vládu umírněných socialistů /trudoviků Kerenského nepodpořili s tím, že bolševickou taktikou bude „ totální podezírání všech nebolševiků, zejména Kerenského, nespolupráce s nikým, žádné sbližování s žádnou stranou. Požadovat vyzbrojení proletariátu a okamžité nové volby do Dumy „ ...
Lev Kameněv a mnozí jiní bolševičtí vůdci, rovněž Stalin, s Leninovými příkazy nesouhlasili, ale Lenin se postaral, aby se jejich příkazy mezi řadové bolševiky nedostaly ...
25.3.17 dorazili ze Sibiře do Petrohradu Kameněv (Stalinův nástupce v redakci listu Pravda, 1915 usvědčen soudem z vlastizady ), bolševický poslanec Muranov ( 1915 usvědčen z vlastizrady ) a Stalin ( do svého zatčení 1913 redaktor bolševického listu Pravda a člen ÚV, proto po návratu do Petrohradu požadoval členství ve Výkonném výboru ).

Vliv bolševiků v Petrohradském sovětu, který ovládali eseři a menševici, byl velmi slabý ( 50 delegátů , kteří 15.3.17 hlasovali proti utvoření Prozatimní vlády ), všichni si dobře pamatovali, jak bolševici na příkaz Lenina bojkotovali Petrohradský sovět v roce 1905. Stalin a Kameněv neměli jasné představy, prosazovali částečnou spolupráci s menševiky a odložení proletářské revoluce.

Lenin se mohl na cestu zpět vydat jen za pomoci nepřítele vlasti – Berlína ( bez pomoci BER by se do Ruska nedostal, musel by přes francouzské či britské území. Německo bylo s Ruskem ve válce, Lenin se tak spoluprácí s BER dopustil vlastizrady, proto Martov a většina exilovaných menševiků z tohoto důvodu pomoc BER odmítli, rovněž všichni exilovaní eseři ).

Prostředníkem mezi Leninem a německou vládou, která Leninovi zajistila „bezplatnou“ cestu vlakem do přístavu Sassnitz, byl původně chudý ruský židovský revolucionář Izrail Gelfand „Alexandr Parvus“ /1867-1924 zavražděn/.
Parvus se stal přítelem Trockého a Deutsche, když byli 1905 odsouzeni do jedné cely, poté odešel do emigrace do BER, vstoupil do SPD ( pravděpodobně donášel policii) a stal se německým agentem.
Mezi ruskými levicovými exulanty jeho pověst utrpěla poté, co s Gorkým uzavřel smlouvu na vydání Gorkého knihy s tím, že 75% zisku z prodeje Gorký věnuje Straně a 25% si Gorký nechá – Parvus mu slíbenou částku dlouho dlužil, a nebýt Luxemburgové, Gorký by šel s žalobou k soudu.

Bolševici byli pro BER nadějí na rozvrácení Ruska, a tudíž jeho porážku ve válce. Parvus bolševiky dlouhodobě finančně podporoval ze svých „ obchodů se zbraněmi „ ,uzavíraných ve spolupráci s německou tajnou službou během Parvusova pobytu v Istanbulu /1912-1917/, které z něho v letech 1912-1913 během balkánských válek udělaly milionáře ( soudě podle jeho obchodů s Vickers Ltd během 1.sv.v.války očividně spolupracoval i s britskou tajnou službou ).

Bolševici a arménská genocida
V Istanbulu se Parvus stal politickým poradcem genocidních mladoturků, úzce spolupracoval s genocidním triem Tří pašů – Enver, Talat a Džamal, hlavními organizátory genocidy Arménů ( 1915-18 ,Turci zřídili 25 koncentračních táborů, vymysleli pochody smrti do Syrské pouště, spočítali, kolik Arménů se vejde do „dobytčáku“, stejný počet vězňů – 90 vozily dobytčáky i ve Třetí říši. Turci Armény nahnali do podzemních jeskyň v Syrské poušti, u vstupů rozdělali ohně, takže v jeskyních všechny udusili - první plynové komory, přičemž v drtivé většině šlo o ženy a děti, muže, kteří za ně bojovali na frontě, na frontě těsně před zahájením deportací žen a dětí, postříleli - genocidy prováděli Turci v tomto období i v Řecku a v Íránu, pomocníky měli mezi politickou elitou v Ázerbájdžánu, v 3/1921 Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil amnestii pro všechny členy Mladoturků, jejich zločiny tak zůstaly oficiálně nepotrestány, viz mé články Jak Ankara oslaví 100.výročí genocidy Arménů (1915) | Orer News Site orer.eu/cz/czech-jak-ankara-oslavi-100-vyroci-genocidy-armenu-1915/ + Arménská genocida, spolupachatel Berlín - Blog ... - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=533389 +
Arménská genocida, uznají ji 24.4.015 oficiálně ... - Andrea Kostlánová
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=461315 ).

Parvus se stal redaktorem deníku mladoturků Turk Yurdu, který denně vyzýval k pogromům na křestˇanské Armény, a mladoturci mu na oplátku nebránili v jeho miliónových zbrojních obchodech, ze kterých financoval Leninovy bolševiky.

Parvus v Istanbulu obchodoval s proslulým Basilem Zaharoffem /1843-1936 Monaco/ , řeckým obchodníkem se zbraněmi, jenž v dětství žil s chudou rodinou v Rusku, kam utekla po pogromech na Řeky v Osmanské říši, jenž se proslavil tím, že byl naprosto bezohledný a prodával zbraně, často i vadné, oběma stranám .
Nejprve Zaharoff pracoval pro švédského zbrojaře Thorstena Nordenfelt, poté v letech 1897-1927 pro britskou muniční továrnu Vickers.
Podvodnými triky se Zaharoffovi podařilo stát se prodejcem jednoho z prvních zcela automatických kulometů Maxim, ale i první fungující ponorky, která jako první úspěšně odpálila torpéda .
Zaharoff s Thorsten Nordenfelt pracoval na vlastní prodejné ponorce Nordenfelt I, poháněné parou, kterou zkonstruoval UK vynálezce kněz George Garrett, která však měla řadu vad, tak ji prodal alespoň Řecku – současně přesvědčil TR námořnictvo, že řecká ponorka pro něj představuje nebezpečí, a vnutil mu, aby si koupilo dvě jeho zbývající ponorky, třebaže ani jedna z těchto tří ponorek nefungovala.
Když se Zaharoff dozvěděl, že španělský námořní inženýr Isaac Peral /1851-1895 BER nádor na mozku / vyvinul první ponorku na elektrický pohon ( v té době probíhala válka ve vývoji ponorek mezi LON a BER ), která navíc fungovala, okamžitě ji chtěl pro sebe, aby ji mohl prodávat. Když tuto skvělou ponorku španělské námořnictvo v důsledku špinavých praktik Zaharoffa odmítlo ( postaral se o to, aby její testy byly neuspěšné ), Peral odešel do civilu, a nad svým projektem ztratil kontrolu, převzal ji Zaharoff, spolupráci se kterým několikrát odmítl. Až do revoluce 1936 byl poté Zaharoff dodavatelem zbraní Madridu.
Zaharoff skoupil i některé evropské banky, během 1sv. v. ovládl Paříž/PAR, když koupil významný deník pro svoji propagandu ( viz Křetínský a jeho podíl v Le Monde, který Francouze děsí ), a stal se sponzorem francouzského olympijského týmu pro OH, které se měly konat v BER v roce 1916.

V 7/1914 v den, kdy byl zavražděn prominentní pacifista Jean Jaurès, Zaharoff dostal Řád Čestné legie, a stal se hlavním dodavatelem francouzské armády - proto sponzoroval francouzské vdovy částkou jednoho miliónu franků, které zanechal v obálce na stole u Aristida Brianda, tutéž obálku nechal i na stole britského ministra zahraničí Davida Lloyde George.
Zaharoffovi se dařilo nemožné - dokázal přimět Řecko/GR, aby se postavilo na stranu spojenců, přestože byl král Konstantin švagrem německého císaře.
V GR za 1.sv.v. panovalo národní schizma, protože premiér Venizelos byl přívrženec Dohody, Konstantin jej proto přiměl k rezignaci, ale Zaharoffovi se ve spolupráci Venizelem podařilo v 6/1917 přimět k rezignaci Konstantina pod pohrůžkou spojeneckého bombardování Athén, králem se stal jeho syn Alexandr, a po jeho smrti 1920 (27, na sepsi po kousnutí domácí opicí) se na trůn vrátil Konstantin, jenž opět abdikoval 1922, když GR prohrálo válku s TR.
Na rozdíl od protřelého Zaharoffa okruh kontaktů bolševika Parvuse zahrnoval pouze tureckou a německou armádu, byl obchodním partnerem Kruppova zbrojařského koncernu.

Leninův sponzor Parvus prostřednictvím německého velvyslance barona von Wangenheima /1859-1915/ předložil německému genštábu svůj plán na rozložení carského Ruska - prostřednictvím generální stávky, kterou by financoval BER.

Baron von Wangenheim poté Parvuse s jeho 20stránkovým plánem rozsáhlých politických stávek poslal 1915 do BER. Parvusův plán počítal s hlubokým názorovým rozdělením Ruské sociálně demokratické dělnické strany, a s tím, že BER bude výrazně financovat bolševiky, podporovat etnický separatismus v Rusku a sponzorovat spisovatele a novináře, kteří budou pomlouvat cara a jeho armádu ( viz Putinův plán na rozložení EU).

Parvusova reputace v BER utrpěla v zimě 1916, když Parvusova naplánovaná provokace proti petrohradským bankám ( krach petrohradských bank) nevyvolala masové povstání ( tu samou provokaci Parvus vyzkoušel již 1905, měsíc předtím, než se stal Putin šéfem FSB krachla 1998 ruská burza, následovaly vraždy ruských bankéřů, v 9/06 byl v pravé poledne zastřelen místopředseda ruské Ústřední banky Andrej Kozlov pár dní poté, co zrušil licence bank podezřelých z praní špinavých peněz a dalších trestných činů - nezastřelili ho v odlehlých bulharských horách, ale v pravé poledne v MOW, tak jako mnoho dalších Putinových kritiků , mj. v 1/2009 Stanislava Merkelova a Anastázii Baburovou, Borise Němcova aj. ).

Německé zamini Parvusovi zmrazilo finance na další projekty, proto Parvus, jenž marně žádal o německé občanství, přestal pracovat jako externí poradce pro císařské zamini a začal pracovat jako externí poradce pro německé císařské námořnictvo, a dařilo se mu : zabránil admirálu Kolčakovi v ofenzívě proti TR-německé flotě v úžinách Bospor/Dardanely sabotáží na klíčové ruské válečné lodi, čímž důvěru Berlína opět nabyl ...

Financování Lenina a jeho Strany ze zbrojních obchodů Parvuse s německými militaristy a s TR armádou ( BER se na Lenina soustředil z důvodu, že z exilovaných revolučních předáků byl jediný Lenin ochoten finance Berlína přijmout, matka jej přestala financovat 1910 ) organizoval Leninův blízký spolupracovník Jakov Ganěcký/Haněcký, vlastním jménem Jakub Fürstenberg /1879-1937 mučen a popraven NKVD/.
Jakub Fürstenberg Haněcký byl prominentní PL komunista z rodiny německého pivovarníka žijícího v PL, jenž se podílel i na pašování zbraní v rámci Parvusovy TR sítě, která ve spolupráci s baronem von Wangenheimem, německým velvyslancem, podporovala mladoturky v jejich protibritských aktivitách ( s Parvusem se opatrný Lenin poprvé setkal až v 5/1915 v Bernu, do té doby přímé setkání s ním odmítal ).

Komunista Haněcký vystudoval tři univerzity – BER, Heidelberg a univerzitu v Curychu. Stal se profesionálním revolucionářem se sídlem v Krakově, který byl pod rakouskou kontrolou, odkud organizoval dopravu zakázané revoluční literatury do Ruska. 1905 se spolu s Džerzinským vrátil ilegálně do WAW, několikrát byl zatčený, pokaždé uprchl.
S Leninem se Haněcký poprvé setkal v Bruselu 1903 a stal se jeho nejspolehlivějším agentem, včetně proti Luxemburgové ( vraždu Luxemburgové a Liebknechta, kteří Lenina a jeho puč kritizovali, pravděpodobně ve prospěch Lenina zorganizovaly německé tajné služby přes německou ultrapravici, anebo sami čekisté ). Haněcký byl s Leninem v kontaktu 1907 ve FS, stěhoval jej tajně 1912 do Krakova.

Haněcký v tříčlenném tribunálu s Leninem a se Zinověvem rozhodoval o tom, zda je Leninův blízký spolupracovník Roman Malinovský /1876-1918/ agentem Ochranky (k tomu placený ještě lépe než carův policejní ředitel ).
Malinovský se stal agentem Ochranky po svém zatčení 1910, přesto jej do ÚV na pražském sjezdu strany 1912 prosadil Lenin.
Poté, co jej Lenin 1912 dostal do ÚV se Malinovský stal poslancem Dumy, a v témže roce 1912 Ochrance pomohl poslat na Sibiř Ordžonikidze, o rok později 1913 i Stalina a Sverdlova.

Stalin byl zatčen v zapůjčené kravatě a obleku od Malinovského na bolševickém bálu, na kterém se vybírali peníze pro bolševiky. Když Stalina policie zatýkala, Malinovský se Stalinem rozmlouval a řval, že Stalina brzy osvobodí. Týž rok ještě vyzradil Ochrance plán na Stalinův a Sverdlovův útěk.

Jako první jej za agenta ochranky v roce 1913 označil Martov - Lenin tomu naoko nechtěl věřit, a Stalin vyhrožoval sestře a švagrovi Martova, že si to odnesou, jestliže Malinovského veřejně odhalí.
Přesto Malinovský ještě 1913 navštívil Lenina v Krakově, jenž na žádost Malinovského jmenoval redaktorem listu Pravda agenta Ochranky Mirona Černomazova, nikoliv Stalinem protlačovaného Stěpana Šahumjana.

1914 musel Malinovský odejít do německého exilu, protože jej jako agenta odhalila jeho bývalá milenka. Ještě v této době se jej Lenin zastával a posílal mu do exilu finanční pomoc – až v roce 1918, kdy byl Malinovský bolševiky zatčen poté, co usiloval o vstup do Petrohradského sovětu pod falešným jménem, ale Zinověv jej poznal, Lenin prohlásil, že „ ta svině si zaslouží smrt zastřelením, „, což bylo v 11/1918 vykonáno.

Ruský historik Edvard Radzinskij tvrdí, že Lenin od samého počátku věděl, že je Malinovský agentem Ochranky a nechal si ho pro případ, že by měl být zatčen on sám, kdyby bolševický puč nedopadl dobře. Malinovský udával ty, kterých se Lenin potřeboval zbavit, poté se však Lenin musel zbavit Malinovského.
Jako nepohodlný svědek po uchopení moci Leninem skončil i Parvus - po jeho smrti z jeho bytu zmizely veškeré písemnosti a jeho bankovní účty byly prázdné – oba dva jeho synové se však stali SU diplomaty ...

Lenin za finanční podporu Berlínu slíbil odchod Ruska z fronty uzavřením separátního příměří ( tzv. brestlitevský mír z 3/1918, viz můj článek Brest-litevský mír - Militaria - Tématický server v oboru vojenství www.militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/brest-litevsky-mir.html ),
které menševici považovali za vlastizradu. Německý ministr zahraničí věřil, že bolševici válku proti Německu na východní frontě ukončí, k čemuž se Lenin zavázal, ale Leninova blízká spolupracovnice Inessa Armandová proti uzavření brestlitevského míru z 3/1918 tvrdě protestovala, a stala se k nelibosti Lenina jeho největší kritičkou – proto dopadla špatně, zemřela ve věku pouhých 46 let v 9/1920.

V Curychu na žádost a za peníze německého ministra zahraničí švýcarský komunista Fritz Platten/1883-1942 zavražděn NKVD, zatčen již 1938/ zorganizoval v době zuřící války cestu Lenina, občana nepřátelského státu, a jeho 30členného doprovodu zapečetěným vlakem do Ruska přes německé území a trajektem ze Sassnitzu do Švédska, kde jej převzali švédští komunisté ( Otto Grimlund, Ture Nerman, Carl Lindhagen a Fredrik Ström ), kteří se postarali se o to, aby se Lenin a jeho kumpáni dostali do Petrohradu přes FS ( přes pohraniční stanici Běloostrov ), do Petrohradu dorazili 16.4.1917.

Ve vlaku, který vyjel 9.4.17 z Curychu, mj. jeli Lenin, Krupská, Zinověv a jeho manželka, Grigorij Sokolnikov, Alexander Abramovič, Karl Radek a Inès Armandová ( měla francouzský pas i peníze k pohodlnému životu na Západě, v MOW žila v malém vlhkém studeném bytě ).
Zaplombovaný vlak s 30 bolševiky, jež měli v Rusku vyvolat chaos ve prospěch císařského Německa, požíval práva exteritoriality, na německém území vlak doprovázeli němečtí vojáci.
V Sassnitzu na Rujáně Leninovi společníci přesedli na trajekt, který je převezl do Trelleborgu, a poté jeli vlakem přes celé Švédsko na sever přes Stockholm na švédsko-finské pomezí Haparanda-Tornio, a přes Tampere se 16. 4.17 dostali do Petrohradu.

Po příjezdu na Finské nádraží Lenina vítal naaranžovaný dav příznivců i předseda Petrohradského sovětu menševik Nikolas Čcheidze /1864-1926 Francie, v letech 1919-1921 de facto prezident demokratické Gruzie, dokud jí bolševici nenapadli a neobsadili /, kterého Lenin nesnášel, a se kterým bolševikům zakázal spolupracovat. Čcheidze při přivítání Leninovi vmetl do tváře, že se naopak domnívá, že k upevnění demokratické revoluce je nutno se spojit, nikoliv vyzývat k rozdělení společnosti.

Do ústředí bolševiků v Kšesinském paláci, vypleněném vojáky ( do luxusní vily, propojenou se Zimním palácem chodbou, kterou svého času carevič nechal postavit pro svoji milenku PL primabalerínu Matildu Kšesinskou, se po puči nastěhoval Lenin ), jel Lenin v opancéřovaném autě uličkou lemovanou bolševickými funkcionáři ( když se vracel na podzim po svém opětovném útěku v 7/1917, nevítal jej nikdo, Bonč-Brujevič mu sehnal taxi, ve vlaku s ním jela jeho mladší sestra Maria, která Leninovi nosila kafe, Leninův kumpán Bonč-Brujevič, jenž Leninovi na zastávkách kupoval noviny, expert na náboženské sekty, a Leninův kumpán Saveljev, univerzitně vzdělaný, pocházející z nižší šlechty, dlouholetý člen bolševické strany. Lenin a další 4 jeli na vlastní pas, který jim ruští úředníci orazítkovali bez jediného slova ).
Lenin dorazil v zachmuřené náladě a vynadal Kameněvovi, jenž do vlaku přisedl na předměstí, že všechno, co se Stalinem udělali, je špatně.
Dle Leninova názoru cara svrhl proletariát ( Lenin byl průkopníkem šíření dezinformací ), „ proto je nastolení parlamentní demokracie, ve které by se bolševici museli dělit o moc dle volebních výsledků, krokem zpět - nedostatečně politicky zpracovaný proletariát naivně odevzdal moc, kterou vydobyl, buržoazii. Je proto nutno nastolit republiku sovětů, diktaturu proletariátu, vyšší formu demokracie, ve které by měl Lenin veškerou moc. Proto musí proletariát ukončit válku, vyvlastnit majetek všem neproletářům, zrušit armádu a nahradit ji puškou v rukou každého proletáře ... Propagandistickým heslem budiž původní Trockého heslo z roku 1905 Všechnu moc sovětům ! „ ...

Lenin však měl problém – neměl proletáře, bylo nutno je sehnat a zbolševizovat, aby nespolupracovali s Prozatimní vládou, kterou bylo třeba zlikvidovat, a následně převzít moc.

Další emigrant Trocký dorazil v 1/1917 do NYC poté, co jej vyhostila Paříž a předtím Madrid.

Trocký byl osamělý vlk, 1903 se rozešel s Leninem, 1904 s Martovem a jeho menševiky, přesto se v roce 1905 stal předsedou a ideologickým vůdcem Sovětu petrohradských dělníků, ovládaného menševiky.
Na zahraniční sociálnědemokratické scéně jako spisovatel a skvělý řečník dalece zastínil Lenina. Jako válečný dopisovatel v PAR v letech 1914-16 pro kyjevský protivládní list získal i vojenskou zkušenost ze západní fronty, kterou žádný bolševik neměl.

Trockij o sobě prohlašoval, že je sociálním demokratem, ani bolševikem ani menševikem, ale pro svůj odpor k Leninovi stál na straně menševiků ( Julius Martov /1873-1923/ již v roce 1900 označil Lenina za hrobníka ruské sociální demokracie, a odmítl Leninem prosazovaný princip demokratické většiny, který odmítl i Trockij ).

Ještě na jaře 1914 se Lenin a Trockij ostře kritizovali a sprostě si nadávali, Lenin Trockého nazýval Jidášem, až 1.sv. válka je spojila, kdy Trockij podpořil Leninův internacionální protiválečný postoj ( vyplývající z toho, že Lenina financoval BER ), zatímco marxista Plechanov vlastenecky podpořil ruskou vládu a vůdce menševiků Martova.

Amnestie Prozatimní vlády pro politické vězně z 25.3.17 vymazala i Trockému rozsudek doživotních nucených prací na Sibiři z roku 1906, takže si obstaral ruský pas na konzulátě v NYC a nalodil se se svojí rodinou na norskou lodˇ , plavba však skončila v kanadském Halifaxu, kde je Britové zavřeli do zajateckého tábora pro německé lodní posádky. Trockému trvalo jen 2 dny, aby z německých námořníků učinil marxisty, ale celý měsíc než z Petrohradu došla odpovědˇ na otázku, zda jej Britové mohou poslat do Petrohradu.

Britové jej propustili 29.4.17, takže na petrohradské Finské nádraží přijel o měsíc později než Lenin 17.5. v den, kdy se ministrem obrany stal Kerenský, a tři menševici z Výkonného výboru Petrohradského sovětu se stali ministry, což si Trocký přečetl ve vlaku v novinách, a cítil se tím nesmírně uražen, protože se obával, že na něho již za menševiky místo ve Výkonném výboru nezbylo - proto se rozhodl připojit se k bolševikům a zničit menševiky ...

Na nádraží jej vítal stejně početný dav jako Lenina, bolševici i menševici, Trocký šel z nádraží rovnou do Výkonného výboru Petrohradského sovětu, kde prohlásil, že „ dalším krokem musí být všechna moc převedena na sověty „ , aby Rusko světu předvedlo ukázkovou revoluci. Přítomní bolševici požadovali, aby byl okamžitě přijat za člena Výkonného výboru, ale menševici a eseři byli proti, dostal jen členství ve Výkonném výboru jako poradce bez práva hlasovat.

Když se Lenin a Trocký 23.5.17 poprvé sešli, jejich názorové rozdíly byly smazány nutností spolupracovat v terénu, aby se zmocnili moci ve státě – Lenin převzal Trockého heslo Všechnu moc sovětům, a vyzval jej, aby se se svojí sociálnědemokratickou frakcí připojil k bolševikům a stal se jeho politickým partnerem.

Trocký souhlasil s Leninovým požadavkem na okamžitou proletářskou revoluci, která bude předehrou světové proletářské revoluce, ale partnerství s Leninem odmítl, protože zamýšlel založit novou svoji vlastní stranu, které by šéfoval ( Lenin v té době již tajně požadoval přerušit veškeré styky se Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska a přejmenovat bolševiky na KS ).

Lenin 17.4.17 vyhlásil dubnové teze, ve kterých vzkřísil antietatistického Marxe, ze kterých bolševici nebyli nadšeni ( Pryč s válkou ! Pryč s Prozatimní vládou ! Všechnu moc sovětům ! ) – nadšeni z nich byli anarchisté, u kterých Lenin vyvolal předčasnou iluzi, že bolševici opravdu předají všechnu státní moc sovětům ( což u Lenina znamenalo sovětům, které tvořili jen bolševici, nikoliv rolníkům, jen chudému lumpenproleteriátu/ nádeníkům, služkám apod. ).

Lenin věděl, že rolníci musí být vůši bolševikům minimálně neutrální, proto prohlásil, že půdu již mají místní sověty rozdělovat – jenže na venkově se začali rolníci sami organizovat, a únorová vláda s ministrem zemědělství eserem Viktorem Černovem je nedokázala kontrolovat ani zřízením agrárních výborů, které vyvlastňovaly velkostatkáře, proto Lenin přestal mluvit o zestátnění půdy, dobře si vědom, že si rolníci půdu chtějí nechat, a přejal program svých nepřátel – eserů, již den po puči vyhlásil Dekret o půdě - konfiskaci půdy ze zákona, následně měla být rozdělena mezi rolníky.

Ve skutečnosti bolševici státní moc sovětům nepředali – bylo tomu přesně naopak, jak napsala Rosa Luxemburgová : „ Místo toho Lenin po říjnovém bolševickém puči vytvořil Mimořádnou komisi pro boj proti sabotáži a kontrarevoluci /Čeka, která se postarala o likvidaci všech oponentů a kritiků režimu " ...

Na stranické konferenci /24.-29.4.1917/, která se konala po Leninově dubnovém návratu, Lenin prosadil svoji protivládní a protiválečnou rétoriku.
Lenin nevěřil v mezinárodní spolupráci dělnictva ( už před válkou Lenin kritizoval zakládání samostatných národních dělnických stran, např. ukrajinskou sociální demokracii), kterou prosazovala marxistka Rosa Luxemburgová, která tvrdila, že požadavky jednotlivých národů jsou jen odváděním pozornosti od světové protikapitalistické revoluce.

Od 3/1917 Petrohradský sovět prosazoval mír s Německem bez anexí a finančních požadavků – proti byl ministr zahraničí a významný ruský historik Pavel Miljukov/1859-1943/, dlouhodobý šéf Konstituční demokratické strany/ kadetů ( chtěla ústavní monarchii s parlamentem), jenž ještě 1917 věřil, že se carova armáda zmocní Konstantinopole (Cařihradu, dnešní Istanbul ) a ovládne bosporské úžiny.
Liberální Konstitučně demokratická strana/ KD=kadeti byla hlavní politickou stranou až do bolševického říjnového puče, bolševici ji jako svého hlavního politického nepřítele zakázali již v 12/1917 ( liberální kadeti nebyli v oblibě ani u cara, jejich vůdcové žili ve vyhnanství či v emigraci).
Miljukov z pravé frakce liberálů Únorovou revoluci odsoudil, třebaže jeho projev v Dumě z 11/1916 o neschopnosti carovy vlády, šířený v opisech, byl katalyzátorem revoluce, a nesouhlasil ani s koalicí se socialisty.
18.4.17 Petrohradský sovět donutil Prozatimní vládu, aby spojencům zaslala deklaraci, v níž oficiálně prohlašovala za svůj cíl " mír bez anekcí a finančních náhrad " ...
V této době Britové a Francouzi neměli ani nejmenší úmysl podepsat s Německem mír ( stejně jako BER ), a již vůbec ne bez anexí a reparací. Proto Paříž/PAR vyslala do Petrohradu svého zvláštního zmocněnce socialistu Alberta Thomase, jenž návrhy Petrohradského sovětu ( mj. referendum o Alsasku-Lotrinsku ) rázně odmítl.

Dlouholetý vůdce liberální Konstitučně–demokratické strany (kadetů) Pavel Miljukov, představitel pravého křídla liberálů, nesouhlasil s žádným mírem, z něhož by neplynulo dosažení původních ruských válečných cílů, tj. výrazné územní zisky na Balkáně a přístup k novým trhům ve Středomoří.
Miljukov deklaraci vnucenou vládě Petrohradským sovětem sice podepsal, ale přiložil k ní 18.4.17 vysvětlující nótu, která její obsah popírala. Miljukov ujišťoval spojence, že Rusko splní své spojenecké závazky, tj. válku „do vítězného konce“ ( Miljukovův nejmladší syn dobrovolně narukoval a padl ), po němž měly následovat „garance trvalého míru“, tj. poraženým budou vnuceny územní a finanční ztráty.

Miljukovova nóta vyvolala 20.4.17 masové protesty vojáků a demonstrace za odstoupení celé Prozatímní vlády. Krize skončila sestavením nové Prozatímní vlády, mj.ministrem války se stal Kerenský, tentokrát koalice levých liberálů ( kompromis se sověty a jejich uznání ) a socialistů.

Miljukov oprávněně považoval vměšování se Petrohradského sovětu do řízení vlády za nepřípustné , ale zatímco socialistická Prozatimní vláda bojovala o moc s Petrohradským sovětem, bolševické sověty přebíraly továrny, rolníci již nelegálně vyvlastňovali vlastníky půdy, a nespokojenost s umírněnou Prozatimní vládou se šířila i mezi důstojníky, podporovanými genštábem a pravoslavnou církví.

Mezitím bolševici politickou scénu rozšířili o nové subjekty ( třetí politická síla proti Petrohradskému sovětu a Prozatimní vládě) – vybídli dělníky, aby si v továrnách a v petrohradských okrscích vytvořili vlastní výbory/sověty, které budou nezávislé na oficiálních odborech, svázaných s menševiky, a dělnické milice/Rudé gardy, které je budou chránit.

Bizarní postavení Prozatimní vlády dokládá i tato scénka z petrohradského Mikulášova nádraží z 5/1917, kdy se výpravčí marně pokoušel vypravit vlak do MOW – vojáci, aniž by zaplatili jízdné, obsadili všechna místa ve vlaku, záchody, chodby, i střechu. Přednosta nádraží je vyzval, aby vystoupili a nebránili odjezdu vlaku, ale vysmáli se mu. Proto zavolal na pomoc místní sovět dělníků a vojáků, který na nádraží vyslal důstojníka s oddílem, tomu se však vojáci ve vlaku vysmáli také, a zřídili si svůj sovět zástupců daného vlaku, který rozhodl, že je nutné zůstat ve vlaku, a jeho rozhodnutí je stejně platné jako sovětu místního, protože oba sověty si odhlasovali vojáci ...

I nebolševici se významně zapsali do základů Leninovy diktatury, mj. významný agronom a sociolog Alexandr Čajanov /1888-1937 popraven/, jenž po říjnovém puči pracoval v mnoha bolševických výborech, ale prosazoval malá rodinná družstva před Stalinovou kolektivizací. Stalin jej obvinil z obhajování kulaků a 1930 jej nechal zatknout a soudit v NKVD vykonstruovaném procesu s Rolnickou stranou práce velkolepý veřejný proces se NKVD nepodařil, proto byl Čajanov 1932 odsouzen v tajném procesu k 5 letům gulagu v Kazachstánu. Pár dní po návratu byl znovu zatčen a týž den zastřelen. Jeho manželka byla 1937 zatčena s ním, strávila 18 let v gulazích ( tytéž metody používá Putin, viz jeho zatčení Chodorkovského v 10/03 a jeho snaha postavit jej před druhý proces či neustálé zatýkání Navalného, jehož bratra si Putin drží jako politického rukojmího ).

3.6.17 se v Petrohradu konal První všeruský sjezd sovětů ( 600 zástupců zvolených 8 mil. vojáků, 5 mil. dělníků a 4 mil. rolníků ), na kterém převažovali zástupci socialistů - menševiků a eserů, bolševici měli jen 105 zástupců. 1. sjezd tak potvrdil podporu Kerenského vládě i pokračování ve válce v rámci plnění spojeneckých závazků.
Hvězdou sjezdu byl Trocký, jenž svými plamennými projevy zastínil Kerenského i Lenina - na sjezdu vyhlásil svoji překvapivou podporu bolševikům.

Na poslance Dumy čekalo další překvapení v podobě prohlášení listu Bolševické strany Pravda z 10.6.17, které svolávalo „ velkou protivládní demonstraci na 18.6.17 „ s cílem vládě „ národního usmíření „ ukázat, že bolševici sice nekontrolují parlament, ale ulice ano.

Kerenský ve svém projevu pár dní před ruskou ofenzívou a před svým odjezdem na frontu na sjezdu delegovaných frontových vojáků, mezi kterými byli i důstojníci, a zejména delegáti z bolševických vojenských výborů, kteří se v 3/17 na jihozápadní frontě vzbouřili, mj. uvedl : “ Do svých spoluobčanů jste na rozkaz absolutistického režimu stříleli, ale bránit svoji vlast proti německému nepříteli odmítáte ?! „ Po těchto jeho slovech bolševik Nikolaj Krylenko plačtivě řekl : “ Byl jsem proti ofenzívě, ale když mne soudruh Kerenský vydá rozkaz, vyrazím do první linie jako první „ ... ( Krylenko /1885-1938/ se stal po puči Leninovým vražedným prokurátorem a komisařem pro spravedlnost, kterou hájil slovy :“ Pro uložení trestu není důležité, jaký zločin pachatel spáchal, ale jaké je jeho politické přesvědčení „ ...
Svojí brutalitou se vyznamenal mj. v procesu s katolickými hodnostáři - s PL arcibiskupem Janem Cieplakem, a jeho generálním vikářem Monsignorem Konstantinem Budkevičem, oba, navzdory protestům mezinárodní veřejnosti, dostali trest smrti, Budkevič byl popraven hned v 3/1923, Cieplak v 2/1926, ostatní duchovní byli odsouzeni na 20 let do gulagů ( Krylenko byl za Stalina odsouzen v procesu trvajícím 20 minut, a okamžitě zastřelen ... ).

Bolševici a právo na sebeurčení
Kadeti nesouhlasili s uvolněnou národnostní politikou socialistů , třebaže Dekret ze 7.3.17 o právu národů na sebeurčení platil jen pro PL a FS, kdy Prozatimní vláda obnovila platnost ústavy Finského velkoknížectví .
Na svém 8. sjezdu 9.5.17 kadeti v čele s Miljukovem vytyčili v národnostní otázce hranici – národy nesmí ze svazku s Ruskem vystoupit. Když ukrajinský parlament (Rada) předložil Dumě návrh na své osamostatnění v 5/1917, kadeti napadli esersko-menševickou rezoluci o právu národů na sebeurčení s tím, že posvěcuje rozdělení Ruska, a vystoupili z koalice se socialisty z důvodu, že byly porušeny podmínky, za jakých do koalice vstoupili.

Pro jejich postoj k národnostní otázce ( národy měly být rovnoprávné, ale měly zůstat pod Ruskem ) bolševici lživě kadety přirovnávali k černosotněncům (ultranacionalistům, hlásajícím velkoruský šovinistický nacionalismus ), ale na černosotněnce kadeti neměli, zato bolševici černosotněnce po puči předčili, třebaže Stalin jako komisař pro národnosti vyhlásil Deklaraci práv národů ( jak si Lenin se Stalinem právo na sebeurčení představovali, viz mj. jak bolševici po svém puči bojovali proti PL a Ukrajině, přepadli a přivlastnili si demokratickou Gruzii, Stalin se 1939 pokusil dobýt zpět i FS ).

Kadeti odešli z vlády na protest proti shovívavému přístupu socialistických ministrů k vyhlášení samostatnosti Ukrajiny v 6/1917 - v 8/1914 byla ve Lvově ukrajinskými parlamentními stranami založena Společná ukrajinská rada, v jejímž čele stál prorakouský Kosťa Levickij, který Ukrajince nabádal, aby bojovali za Rakousko-Uhersko s tím, že porážka Ruska znamená osvobození ukrajinského národa".
Brzy však Ukrajinci, kteří přešli na rakouskou stranu, museli před ruskou armádou, která Ukrajincům srovnala se zemí východní část Haliče, utíkat, a navíc Rakušané ze svého neúspěchu obvinili Ukrajince, kteří údajně zradili a tajně pomáhali Rusům.

Rakousko-uherská armáda pronásledovala rusofily a ruská armáda ukrajinofily, nejvíce pronásledovaná však byla řeckokatolická církev, symbol západoukrajinské svébytnosti .

Ukrajinská rada v 6/1917 vyhlásila Ukrajinskou lidovou republiku, a nárokovala si 5 gubernií : Kyjev, Volyň, Podolí, Poltavu a Černihiv. V 11/1917 rozšířila svoji působnost i na Charkov, Cherson a část Tavrické gubernie (bez Krymu).

Na východě však ruští bolševici v 1/1918 vyhlásili Oděskou sovětskou republiku a v 2/1918 Doněcko-krivorožskou sovětskou republiku, načež Ukrajinu obsadila RA, která v 3/1918 všechny sloučila do Ukrajinské sovětské republiky s hlavním městem v Charkově. Takhle Lenin se Stalinem předvedli právo národů na sebeurčení v praxi.
Ukrajinská rada však v 3/ 1918 podepsala Brestlitevský mír, Ukrajina se stala německým protektorátem a Němci vytlačili bolševiky zpět do Ruska. RA dobyla Kyjev až v 2/1919, kdy z něho odešli Němci.
Následoval totální chaos, kdy se na území Ukrajiny pohybovaly jednotky Rudé armády, ukrajinské armády, Bílé armády, polská armáda, jednotky Dohody, Zelená armáda a partyzánská Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny.Rižský mír z 3/1921 rozdělil Ukrajinu mezi Polsko a SU. Halič a Volyň připadla Polákům, jih a východ Ukrajiny Rusku.

Červnová ofenzíva ruské armády
18.6.17 ruská vojska zahájila spojencům dlouho slibovanou ofenzívu v Haliči, která dle očekávání Prozatimní vlády měla rozhodnout vývoj na frontě, byla však Němci zastavena 2.7.17.
O jediný úspěch ruské ofenzívy se postaraly čsl. legie v bitvě u Zborova ( 1.-2.7.17 ). Kerenskij poté na návrh T. G. Masaryka povolil další rozšiřování Čsl. legií z českých a slovenských zajatců.

2.- 4.7.17 vypuklo na petrohradských předměstích „lidové“ povstání, vyvolané ve spolupráci anarchistů ( Max Bleichman) s částí bolševiků ( s hesly Mír,chléb, půdu !, Všechnu moc sovětům ! ), vzbouřili se i námořníci v Krondštadtu.
Bolševici byli sami překvapeni nárůstem svých vojenských milic ( „Neobviňujte nás ze všeho, vždytˇje nás jenom 14.000“, prohlásil tehdy Stalin ).
Lenin, Zinověv a Kameněv s lidovým povstáním ani s povstáním námořníků nesouhlasili, považovali jej za předčasné, báli se zatčení. Proto ze strachu odmítli pozdravit davy, které demonstrovaly pod okny ÚV, což Straně v 7/17 vyneslo kritiku, že není dostatečně lidová.
Červencové stávky dělníků, poštovních úředníků a číšníků v Petrohradu neutuchaly, jejich iniciátoři požadovali všechnu moc sovětům.
Vláda nakonec nechala do demonstrantů střílet, mj. 3.7.17 na hlavní petrohradské třídě Něvském prospektu zůstalo na dlažbě ležet 40 mrtvých . Druhý den demonstranti začali lynčovat Černova, ministra zemědělství, život mu zachránil Trocký, jenž Černova davu vytrhl.
Kníže Lvov 7.7.17 z funkce premiéra po neúspěšné ruské ofenzívě odstoupil ve prospěch ministra války esera a právníka Alexandra Kerenského /1881-1970 NYC/, jenž spojencům za potravinovou pomoc slíbil pokračování ve válce.
Červencové nepokoje 1917 nabraly znovu obrátky se zahájením tzv. Kerenského ofenzívy na frontě dne 15.7.17, která měla podpořit morálku ruských vojáků, ale skončila fiaskem, jejich demoralizací a sběhnutími.
Po anarchistech z počátku měsíce to byli bolševici, kteří ve dnech 16.-20.7.17 využili neúspěch Kerenského ofenzívy a vyprovokovali další nepokoje proti Prozatímní vládě v Petrohradě, po ulicích jezdili vzbouření vojáci, na petrohradských nádražích stály fronty na lístky zástupy dobře oblečených lidí, kteří se chtěli dostat ze vzbouřeného města.
Mezitím, co zasedala vláda, vzbouřeným vojákům se bez boje podařilo obsadit strategickou Petropavlovskou pevnost - jednotky gen. Petra Polovceva v ní sice nestávkovaly, ale vojáci jeho rozkazy ignorovali. Na frontě v té době skládaly zbraně celé ruské jednotky, jejichž vojáci odmítli dál bojovat. Bolševici totiž frontové vojáky zaplavili svými propagandistickými tiskovinami ( Pravda, Soldackaja pravda ),v nichž je vyzývali ke složení zbraní.

Jednotky věrné Kerenského vládě puč potlačily, a Kerenského vláda přikročila k protiopatřením - na Lenina a další bolševiky vypsala zatykač pro pokus o ozbrojené povstání, mnoho bolševických vůdců bylo uvězněno a obviněno ze šíření defétismu ve spolupráci s nepřítelem.
Lenin opět neslavně uprchl, vrátil se do FS poté, co se krátce skrýval v Petrohradu ( když Lenina přišli zatknout do jednoho dělnického lokálu, policisté si spletli patro, takže utekl ).
Lenin byl navíc obviněn z vlastizrady, vláda zveřejnila dokumenty, které dokládaly, že je Lenin placeným německým agentem, a že to byli Němci, kteří jej v zaplombovaném vlaku dopravili ze CH do Ruska.
Historik Václav Veber uvádí, že z BER přišlo v roce 1917 do pokladny bolševiků 50 milionů říšských marek, což odpovídalo 10 tunám zlata. Proto mohli mít dle něj bolševici v 7/1917 v Rusku 41 deníků a stovky placených agitátorů a rudých gardistů.
Protibolševickou kampaní Prozatimní vlády skončilo dvojvládí, sověty přestaly být legální opozicí. Rozehnáni byli i další levicoví extrémisté - anarchisté a internacionalisté /Strana sjednocených internacionalistů.

Stejně jako Leninův i Kerenského otec byl ředitelem gymnazia a školským inspektorem, obě rodiny se dobře znaly, Kerenského otec byl Leninovým profesorem ( dalším jejich spolužákem z gymnazia byl zakladatel Strany trudoviků/Strany práce Alexej Aladin/1873-1927LON - po smrti Lenina umírali předříjnoví politici, kteří se s Leninem znali, jeden za druhým ve věku kolem 50 let, Aladin byl jako politický aktivista vyloučen z Kazaňské univerzity, po krátkém uvěznění odešel 1901 do LON, vrátil se 1905 jako většina ostatních, včetně Lenina, a stal se poslancem Dumy za rolnickou Stranu práce/ trudoviků, kterou založil s tím, že hlavní roli budou mít v Rusku rolníci).

Na vládu Kerenského nezaútočili jako první „ reakcionáři „ , jako první na vládu Kerenského zaútočil jeho spolužák Lenin v rozhovoru s gruzínským menševikem Irakli Ceterelim/1881-1959 NYC/, jenž prohlásil, že „ všechny politické strany chápou závažnost situace , proto si žádná z nich nenárokuje moc výlučně pro sebe „ , na což Lenin nadřazeně odpověděl : „ Jedna taková strana existuje, naše bolševická strana je připravena převzít veškerou moc ve státě „ ( z 800 poslaneckých křesel měli bolševici jen 105, takže moc mohli převzít jen ozbrojeným pučem ).

Lenin dále v rozhovoru s Ceterelim prohlásil, že „ až jeho strana převezme moc, uvězní 50 až 100 největších milionářů v zemi „ ( Lenin nemohl říci, že má propracovaný systém gulagů, v nichž bolševici vyhladí milióny třídních nepřátel i prostých občanů ).

Kerenský se Leninovi ve svém následném rozhovoru s Ceterelim vysmál, prohlásil, že mu “ infantilní bolševický program připomíná masakry z roku 1792 ve Francii, a teror, který po nich následoval – kapitalismus je celosvětovým řádem, takže uvěznění 100 kapitalistů na systému nic nezmění „...
Kerenský dodal :“ Na rozdíl od bolševiků, my prosazujeme demokratický systém, ve kterém si i Lenin bude moci pronášet, co bude chtít, místo toho, aby neustále utíkal do ciziny „ ...

Autor: Andrea Kostlánová | neděle 28.7.2019 10:57 | karma článku: 17.73 | přečteno: 811x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Štědrovečerní prosba : pomáhejte slabším

Je velký rozdíl mezi katolickým kostelem a kostelem protestantským s pobíhajícími dětmi, psy a kachnami, děti občas strefí míčkem faráře, jenž jim míč hodí zpátky, aniž by přerušil kázání.

24.12.2019 v 16:03 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 612 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Jak Stalin rozpoutal občanskou válku ve Španělsku

V 12/1933 skončil Hitlerův Lipský monstrproces s údajnými žháři Říšského sněmu, jenž se Stalinovi tak líbil, že se rozhodl zorganizovat vlastní monstrprocesy. Dimitrov byl zproštěn obžaloby a vyhoštěn do Moskvy, kde se v roce

21.12.2019 v 16:26 | Karma článku: 40.00 | Přečteno: 10190 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Prof. I.P.Pavlov, nositel Nobelovy ceny, o Leninovi

Stalin se svým prokurátorem Vyšínským připravoval moskevské monstrprocesy 1936-39, na kterých měl být jako jeden z prvních odsouzen Bucharin, a protože si na sebe předivo obžaloby musel sám vyrobit, aniž by to tušil, Stalin poslal

14.12.2019 v 19:26 | Karma článku: 24.81 | Přečteno: 983 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Gorkého strmý pád

Na podzim 1933 Gorký do Sorrenta již vyjet nemohl, Kreml mu nedovolil ani účast na Mezinárodním sjezdu spisovatelů, ve vládním tisku se začaly objevovat kritické články proti Gorkému. Ustala i korespondence mezi ním a Jagodou.

13.12.2019 v 20:01 | Karma článku: 20.25 | Přečteno: 592 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Dušan Póč

ODS v sobě skrývá nového Biĺaka

Tak nám ODS nabízí nového Biĺaka, Indru, Koldera, Švestku či kapka, paní Müllerová. I tak si lze vysvětlit volbu Alexandra Vondry do vedení partaje, která, jak ukázal její 29. kongres, netouží po ničem jiném, než po bezbřehé moci.

21.1.2020 v 11:44 | Karma článku: 30.84 | Přečteno: 915 |

Marek Zeman

Jsme už konečně velmoc?

Česká republika je v hledáčku dalších velmocí a konečně jsme prorazili v celosvětovém měřítku, nic si nenecháme líbit!

21.1.2020 v 11:29 | Karma článku: 10.54 | Přečteno: 281 | Diskuse

Jan Hink

Chceme znát svého diktátora! Demokracie je podvod!

Jsme zvyklí na jména diktátorů v jiných zemích. Hitler, Kim-Čong-Un, Kaddáfí, Husajn, Erdogan, Putin, Asad. Kdo však stojí za prosazováním zákonů u nás, zákonů, které lidé nechtějí? Ani královské rodiny to zřejmě nejsou.

21.1.2020 v 10:17 | Karma článku: 17.80 | Přečteno: 286 | Diskuse

Jan Dvořák

Víceministr Havlíček zasahuje

„Jiřinko, bylo by kafíčko?“ oslovil ministr Havlíček sekretářku, když podepisoval štos různých rozhodnutí, která se týkala..ale to je jedno, čeho. Hlavně, aby papíry podepsat stihnul.

21.1.2020 v 8:55 | Karma článku: 17.97 | Přečteno: 426 | Diskuse

Vlastimil Kraisl

400 mega za eshop? Amatéři...

Ať byla firma na e-shop k prodeji dálničních známek vysoutěžena nebo ne, ať je cena vysoká či není, pořád to je ve srovnání s největším tunelem v IT oblasti jen takové menší plácnutí do vody.

21.1.2020 v 8:26 | Karma článku: 29.11 | Přečteno: 1061 | Diskuse
Počet článků 1004 Celková karma 22.92 Průměrná čtenost 1405

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz