Údajný Kornilův puč přispěl k vyzbrojení bolševiků, k diskreditaci vlády i armády

Po červencových nepokojích nový šéf vlády Kerenský jmenoval v 8/1917 vrchním velitelem armády kritika cara ( kterého Kornilov  8.3.17 nechal uvěznit v domácím vězení i s rodinou ) a vojenského guvernéra Petrohradu

gen. Lavrentije Kornilova, zpravodajského důstojníka a údajného republikána ( politická pravice a genštáb zůstali monarchisty, vojáci oznámili, že budou poslouchat jen rozkazy Petrohradského Vojenského revolučního výboru ),původem po otci z rodiny sibiřských kozáků, matka byla asijského původu /1870-1918 padl jako bělogvardějský velitel Protibolševické dobrovolnické armády na jihu Ruska /.

Kornilov se vyznamenal v japonsko-ruské válce 1904-1905, po níž byl do roku 1911 vojenským atašé v Číně, naučil se čínštinu, rozuměl si s Čankajškem .

Za 1.sv.v. byl v 7/1915 zajat Rakušany,  po roce ze zajetí utekl zpět na frontu. Velel jedinému frontovému sboru, který byl v ruské ofenzívě úspěšný, po abdikaci cara se stal vojenským guvernérem Petrohradu, carovu ochranku/Císařskou gardu nahradil 300 dobrovolníky.

Kornilov měl obnovit pořádek v hlavním městě stanným právem a disciplínu u vojáků na frontě znovuobnovením trestu smrti za zběhnutí a napadení důstojníka, a především měl rozpustit od 3/1917 na frontě zakládané vojenské sověty, které vojáky vybízely nejen k dezerci, ale i k vraždám důstojníků, a vměšovaly se do všeho - sovětizovaní vojáci dokonce i „ volili „  důstojníky ( tak jako komunista Filip chce jako Putin „ volit“ /dosazovat novináře ).

US levicová novinářka Louise Bryant /1885-1936/, pozdější milenka Johna Reeda, napsala do listu The Philadelphia Public Ledger: “ Když jsem dorazila do doků ve Vyborgu, vojáci již utopili 50 důstojníků. Dva další mladí důstojníci, převlečeni za vojáky, se snažili uprchnout z vlaku, ale podřezali je jako panenky ... „  ( Bryantová  pro bolševiky po puči úspěšně v US vybírala finanční dary, upila se k smrti 1936 v PAR ).

Po červencových nepokojích 1917 na vládu Kerenského útočila pravice a především bolševici, kteří v Petrohradském sovětu přes Trockého začali nabývat na vlivu, proto Petrohradský sovět Kerenského vládě odmítl vyslovit podporu.

Kerenský se proto v polovině srpna 1917 obrátil o pomoc na všechny poslance Dumy od roku 1906, na předáky odborů,  místní zastupitele, a na střední vrstvy všeobecně.

Lenin z malé bolševické straničky ( zhruba 5.000 členů ), avšak nejlépe organizované, již od dubnových tezí 1917 tvrdil, že je připraven převzít veškerou moc ve státě prostřednictvím sovětů, ve skutečnosti moc přebíral prostřednictvím agresívní a lživé propagandy.

Kerenský plánoval zakázat radikální bolševickou propagandu v armádě, která vyzývala k uzavření míru „za každou cenu „, a k bratrství s německým nepřítelem, jenž bolševiky platil ( bolševické plakáty před ruskými ofenzívami slibovaly německému vojáku, třídnímu soudruhovi,  „ párečky a bílý chléb, vodku a tabák „ , a v průběhu 5/1917 skutečně k bratříčkování s nepřítelem docházelo, dokud jej nezakázal Petrohradský sovět, aby nebylo narušeno vyjednávání s nepřítelem, které však v žádnou dohodu nevyústilo.

Zatímco se bolševici na příkaz Lenina  bratříčkovali s německým nepřítelem  ( mnozí bolševičtí funkcionáři s Leninem nesouhlasili, ani Trocký ), Rusko plálo nejen třídní , ale i etnickou nenávistí -  mj. Ukrajina, FS, pobaltské státy, Baškirové, Burjati vyhlásili nezávislost na Rusku, a všichni  svoji nenávist ventilovali pogromy na Židy.

Koncem srpna 1917 se gen. Kornilov údajně pokusil o vojenský puč, který, pokud proběhl, byl odsouzen k nezdaru, protože vojáci, totálně  rozloženi bolševickou frontovou  agitací, se odmítli na generálovu stranu přidat, a dalším jediným jeho výsledkem byla diskreditace armády nejen v očích veřejnosti, ale především v očích řadových vojáků, nad kterými důstojníci ztratili veškerou kontrolu.

Proto lze vážně pochybovat, že se Kornilův puč z 27.- 30.8.17 (zastaralý juliánský kalendář, 9.9.-13.9.17 evropský gregoriánský)  odehrál, všichni vojáci v této době již dezertovali. 

Puč měl spoluorganizovat britský pluk. (Sir) Alfred Knox /1870-1964/, jenž byl spojeneckým styčným důstojníkem u ruské armády, protože mluvil rusky ( byl mj. očitým svědkem „ dobytí“ Zimního paláce ).

Po údajném Kornilově puči v zářijových volbách do sovětů ve městech s továrnami již drtivě vítězili bolševici, bolševizace sovětů ve velkých městech (Petrohrad, MOW, Saratov mj. ) odstranila menševika Čcheidze z funkce předsedy Petrohradského sovětu, kterým se stal bolševik Trocký, hlavní agitátor, ale i polní velitel Bolševiků ( bez Trockého by Lenin žádný puč nedokázal zorganizovat ).

Představitel US Červeného kříže v Petrohradu prohlásil, že zatímco Duma se jen  pře o to, zda má být Ústavodárné shromáždění vybudováno dle US, belgického či švýcarského vzoru, Trocký nejen řeční, ale i koná ...

Petrohradský sovět pod vedením Trockého dělníky nejprve pod záminkou obrany Petrohradu proti pučistovi Kornilovi a poté proti německému nepříteli ( se kterým se Lenin bratříčkoval ) systematicky vyzbrojoval.

Třebaže Lenin hlásal „ Nepodporujeme Kerenského, bojujeme proti Kornilovi „ , Kerenský na žádost Trockého za nesouhlasu menševiků nechal v době údajného pochodu Kornilova na Petrohrad rozdat zbraně dělníkům  ( čímž Kerenský definitivně ztratil věrohodnost u pravice, třebaže ne všichni dělníci byli bolševici )  - údajným Kornilovým pučem tak získali nejvíce bolševici, kteří  11.9.17 vytvořili k obraně Petrohradu  „ proti Kornilovi „  Výbor pro boj s kontrarevolucí (pozdější Čeka).

S rozdáním zbraní dělníkům nesouhlasili menševičtí členové výkonného výboru Petrohradského sovětu Julij Martov / 1873- 1923 Německo/, Gruzínec Iraklij Cereteli /1881-1959 NYC /, menševik Fjodor Dan židovského původu /1871-1947 NYC/, stoupenec Julia Martova, jenž chtěl mít politickou stranu západního typu s širokou členskou základnou, nikoliv jako Lenin jen profesionální skupinku revolucionářů, diktátorské jádro mas. Fjodor Dan byl stoupencem Prozatimní vlády a pokračování Ruska ve válce. Odsoudil bolševický puč a následnou Leninovu a Stalinovu diktaturu.

Julij Martov, jenž byl ještě v 1/1917 s Leninem v Curychu, nesouhlasil, aby menševici vstoupili do Prozatimní vlády, protože jako Lenin chtěl okamžitě uzavřít s Němci separátní mír, ale většina menševiků s jeho názorem nesouhlasila  a do vlády vstoupila. S Leninem se však Martov nesnesl a do koalice s bolševiky vstoupit odmítl.

Trocký mu po úspěšném bolševickém říjnovém puči vmetl do tváře :

“ Jste ubozí izolovaní jednotlivci  – vaše role skončila, jděte tam, kam tedˇ patříte  – do popelnice historie „ …  Martov odsekl : „ Však my odejdeme !“ a odkráčel ke dveřím, u nichž se zastavil, protože mu zde mládežnický bolševik z ostrahy vyčetl, že se mládežníci domnívali, že Martov zůstane s nimi.  

Martov mu na to řekl :“ Jednou pochopíte, na jakém zločinu se podílíte !“

Martov poté vedl menševické poslance v Ústavodárném shromáždění, které Lenin okamžitě rozpustil.  Za občanské války Martov odsoudil bolševický rudý teror, pronásledování a zabíjení kritiků  bolševiků  – anarchistů, sociálních demokratů, novinářů , odborářů, aj.

Až v 10/1920 dostal nemocný Martov od bolševiků povolení odjet do Německa, již se však nemohl vrátit, protože v 3/1921 bolševici zakázali všechny politické strany až na bolševickou …

V 4/1923 Martov v Německu zemřel. Krátce před smrtí založil menševický list Socialistický zpravodaj, který vycházel v BER, v PAR a v NYC, dokud nezemřel poslední exilovaný menševik.

Také investigativní novinář, člen Narodnaja Volja, Vladimír Burcev /1862 - 8/1942 PAR/ ve svých článcích bojoval proti totalitě v jakékoliv formě – proti carismu, bolševismu a nacismu.

Po carovi Burcev bojoval s bolševiky, Lenina a jeho gang označoval za německé agenty,  viz jeho čas. Ruská svoboda ze 7.7.1917, ve kterém již v 7/1917 Leninovy bolševiky označil za největší hrozbu pro Rusko ...

Lenina a Trockého Burcev označil za zpátečnické demagogy, kteří své vlastní zájmy staví nad zájmy Ruska – ještě týž den, kdy padl Zimní palác, jej nechal Trockij zatknout – Burcev se tak stal prvním politickým vězněm bolševiků, a byl v 2/1918 propuštěn jen na přímluvu Maxima Gorkého ( poté, co se moci chopil Stalin,  se Gorkij stal Stalinovou loutkou, která nedobrovolně jezdila po gulazích a psala o nich pochvalné články ).

Burcev byl bolševiky z Ruska vyhoštěn, žil ve FS, ve Švédsku, ve Francii. Za občanské války podporoval bělogvardějské důstojníky admirála Kolčaka a generála Děnikina. Ve 30.letech psal články proti antisemitismu a fašismu.

1934 svědčil v Bernu v procesu proti agentům carské Ochranky, které označil za autory nechvalně proslulých Protokolů sionských mudrců, a 1938 vydal v PAR knihu „Protokoly sionských mudrců, prokázané padělky“, + Zločiny a tresty bolševiků, 20.výročí zrádců a vrahů.

Bolševici od Petrohradského sovětu získali nejen zbraně ( jim v září rozdané na obranu Petrohradu proti Kornilovi ) pro svůj říjnový puč, ale získali i propuštění svých vězňů, uvězněných po červencovém pokusu o bolševický puč, propuštěn byl Trocký, do země se mohl vrátit Lenin, jenž v 7/1917 při nepokojích, když byl Kerenským obviněn, že je na výplatní pásce Němců, a tudíž vlastizrádcem, uprchl do FS.

Kerenský po vyzbrojení dělníků, propuštění bolševických předáků z vězení a umožnění Leninovi, aby se vrátil do Ruska, spáchal další fatální chybu, když  gen. Kornilova obvinil z přípravy neprokázaného puče, zbavil jej funkce a se 30 dalšími vysokými důstojníky jej uvěznil, což se dotklo armádního velení, a Kerenský se dostal do naprosté izolace ( US levicová novinářka Louise Bryant napsala, že Kerenského tajemník jí řekl, že nervově zhroucený Kerenský morfium zapíjí brandy, protože se nemůže na nikoho spolehnout ).

Armádní kruhy s Kornilovým údajným pochodem na Petrohrad nesouhlasily, ale byly rozhořčené, že si Kerenský dovolil na generály vztáhnout ruku. Proto mj. generálové Kerenského vládě za říjnového bolševického puče nepřišli na pomoc.

Generálové navíc Kerenského podezírali, že měl údajný pochod na Petrohrad  s Kornilovem domluvený.

US historik Richard Pipes ve své knize The Russian Revolution: 1899-1919 tvrdí, že manipulátorem nebyl gen. Kornilov, ale politicky slepý Kerenský, jenž chtěl generála zdiskreditovat potlačením abstraktního kontrarevolučního „puče“ a získat popularitu na úkor bolševiků.  

Tuto verzi však popřel sám Kornilov s tím, že autorem scénáře pochodu na Petrohrad Kerenský nebyl.  Kornilov se nařčením Kerenského bránil tvrzením, že telegram od Kerenského z 10.9.17, ve kterém byl zbaven funkce, jej utvrdil v přesvědčení, že bolševici převzali v Petrohradě moc a Prozatimní vládu zajali, proto dál táhl na Petrohrad ( měl s Kerenským dohodu o obnovení zdejšího pořádku ) .

Přetrvává záhada jistého Vladimíra Lvova, jenž se Kornilovi představil jako  „ zmocněnec  premiéra “ ( „ Lvov“ byl pravděpodobně bolševiky pověřený zasít mezi Kerenským a Kornilovem nedůvěru - na Kornilova bolševikům donášel bývalý major carské armády trudovik  Ivan Zaplatin, jeden z Kornilových velitelů ), a po jednání s generálem Kerenského informoval, že Kornilov chce po obnovení pořádku vytvořit v Petrohradu vojenskou vládu ( bolševici tak podrazy zdiskreditovali kadety a získali nálepku jediných obránců únorové revoluce ), takže Kerenský svoji dohodu s Kornilovem o obnovení pořádku v Petrohradě zrušil,  a naopak začal proti Kornilovi budovat v Petrohradě obranu vyzbrojením dělníků  ( historik Harvey Asher).

Kornilova podporoval britský vojenský atašé gen. Alfred Knox ( poté, co bolševici přepadli 1939 Finsko, Knox organizoval pro FS vojenskou pomoc ), Kerenský proto tvrdil, že se puče zúčastnila i obrněná UK jednotka, navlečená do ruských uniforem,  generála Olivera Lockera-Lampsona.

Knox byl během ruské občanské války šéfem Britské vojenské mise/Britmis a nominálním šéfem Bělogvardějské sibiřské armády, které velel admirál Kolčak, jenž jeho rady však neposlouchal.  1921 Knox vydal Paměti „U ruské armády „ /1914-1917/, ve kterých mj. zmiňuje příběh Elsy Brändström /1888-1948 US/, dcery švédského velvyslance u cara, německými a rakousko-uherskými vojáky přezdívané Anděl Sibiře.

Ošetřovatelku v carské armádě dělala již od vypuknutí 1.sv.v. , 1915  odjela se svojí přítelkyní Ethel von Heidenstam /1881-1970/ jako členka Švédského červeného kříže na Sibiř , aby zde zajistila základní zdravotní péči pro německé a rakousko-uherské válečné zajatce, z nichž 80% v sibiřských táborech umíralo na zimu, hlad a skvrnitý tyfus.

Brändströmová poté těmto zajatcům jako filantropistka věnovala celý svůj život, v Petrohradu pro ně založila organizaci Švédská pomoc, kterou však bolševici ihned po puči zakázali, a  Brändströmové odebrali pracovní povolení.

Přesto se za občanské války na Sibiř do těchto táborů ještě vypravila,  v Omsku ji bolševici 1920 zatkli a jako špiónku odsoudili k trestu smrti.

Nakonec ji po intervenci německé vlády deportovali z Ruska, do Švédska se vrátila lodí přes Štětín, kde založila spolek pro financování bývalých německých válečných zajatců v Rusku a jejich rodin ( finanční úspěch jí vynášely její přednášky v US ) , budovala pro ně sanatoria a sirotčince pro jejich děti, protože umírajícím slíbila, že se o jejich rodiny postará. 1922 napsala knihu Mezi válečnými zajatci v Rusku a na Sibiři.

1929 (41) se provdala za svoji velkou lásku, německého profesora pedagogiky Heinricha Gottlob Robert Ulicha, za kterým se přestěhovala do Dráždˇan, o 3 roky později se jim narodila dcera, a přestěhovali se do US, kde Ulich přednášel na Harvardské univerzitě, zatímco ona pomáhala německým uprchlíkům, kteří utíkali před nacisty.

Po válce pomáhala německým ženám a dětem, které se ocitly bez přístřeší, vybrala milióny dolarů zejména od Američanů německého původu ( tvořili 25% z US obyvatelstva ).

Kerenský po uvěznění Kornilova a 30 důstojníků v pevnosti Bykov se postavil do čela  pětičlenného direktoria ,  3.9.17 vyhlásil Ruskou demokratickou republiku, a stal se šéfem nové prozatímní vlády, třebaže v Dumě převládal názor, že o ústavním uspořádání Ruska má rozhodnout až řádně zvolený parlament.

Kornilov v 11/1917 za pomoci svých stoupenců, kteří vyměnili stráže, uprchl do jižního Ruska k donským a kubáňským kozákům, kde vytvořil dobrovolnickou protibolševickou armádu, jejímž elitním jádrem byl poslední carský fungující pluk 8. armády „ kornilovci „, jehož insignie ( prapory a nášivky na rukávech ) tvořily dvě zkřížené šavle s nápisem „kornilovci 1917-18“ , nad šavlemi byl Totenkopf/umrlčí lebka – za rudého teroru Kornilov vyhlásil bílý teror s tím, že i kdyby měli prolít krev tři čtvrtiny Rusů a zapálit polovinu Ruska, vítězství nad bolševiky za to bude stát – podle toho se i chovali a vypalovali vesnice, pomáhající bolševikům.

24.2.1918, když bolševici dobyli Rostov a Novočerkask donských kozáků, Kornilov se se svojí dobrovolnickou ( vůči bolševikům menšinovou ) armádou  vydal na pověstný Ledový pochod do prázdné stepi směrem na Kubáň, a navzdory všem bolševickým pokusům o zastavení se 10.4.1918 dostal až do Jekatěrinodaru, hlavního města Kubáně, kde si na jednom statku vybudoval hlavní štáb. O 3 dny později , 13.4.18, na tento statek dopadl bolševický dělostřelecký granát, který ho zabil.  

Byl pohřben v nejbližší vesnici, ale bolševici, kteří sem dorazili o pár dní později, jeho tělo z rakve vytáhli a táhli jej po vesnici za koňským spřežením na náves, kde jej spálili na hnojišti.

Kerenský nikdy nepřiznal, že jej svrhla levice, i v roce 1966 Kerenský v NYC v rozhovoru se SU novinářem Henrikem Borovikem *1929 ( jeho syn investigativní novinář Artjom  zahynul při pádu letadla na Šeremetjevu  9.3.2000, tři dny před plánovaným zveřejněním svých materiálů o Putinově pravé biologické matce Věře Putinové, včetně rozhovoru s ní v době, kdy se 26.3.00 měly konat prezidentské volby, které Putina vynesly k moci ) prohlásil, že ve spiknutí pravice proti němu sehrál rozhodující úlohu Winston Churchill ( po bolševickém puči prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk v Rusku s tím, že bolševismus  „ musí být zadušen ještě v kolébce“ , Kerenský věřil, že Churchill zorganizoval vojenský puč proti jeho socialistické vládě ).

Kerenský na otázku, proč jmenoval vrchním velitelem právě gen. Kornilova  1966 ve věku 83 let odpověděl : “ Mylně jsem se domníval, že jej budu mít více pod kontrolou, když bude ve vládě, než kdyby byl mimo. Charles de Gaulle měl stejný problém s generálem Salanem, CHDG svůj problém vyřešil, protože byl CHDG  – já byl jenom Kerenský „ … O 4 roky později zemřel v NYC.