ÚV a dělníci proti Leninovu puči, puč zachránil Trocký a carští důstojníci

Ministři Prozatímní vlády byli zatčeni, premiéru Kerenskému se podařilo dostat se z Petrohradu čirou náhodou, když ze Zimního paláce odešel pár minut před jeho obsazením bolševiky, protože v kancelářích genštábu nikoho nenašel.

Odjel tudíž do Gatčina, petrohradského předměstí, kde již měly být posily, které žádal po Čeremisovi, ten mu však žádné neposlal, proto za ním odjel do Pskova. Protože Čeremisovi vůbec nevěřil, zastavil se nejprve v kanceláři gen. Baranovského, kterému důvěřoval.

Od Baranovského se Kerenský dozvěděl, že gen.Čeremisov /1871-1937 popraven/, velitel severní fronty, otevřeně kolaboruje s pskovským Vojenským revolučním výborem, který se zmocnil Pskova. Čeremisov byl mladý ambiciózní generál bez morálních zábran, jeho bezbřehou amorálnost svazovala jen jeho zbabělost. Toužil jen po slávě a moci, navíc jeho názory byly podstatně levicovější než názory jeho kolegů, a odmítal mít s Prozatimní vládou cokoliv společného.

Na tomto generálovi závisel osud bolševického puče i Kerenského Prozatimní vlády.  

Čeremisov ve Pskově přemluvil Kerenského, jenž byl na pokraji nervového zhroucení, aby rozkaz k přemístění vojsk petrohradské posádky zrušil, že by jejich přemístění nic nevyřešilo – vyčerpaný Kerenský /1881-1970 US/ mu dokonce slíbil, že mu předá svoji funkci vrchního velitele, což Kerenský nikdy nepřiznal, ale potvrdil to komisař Prozatimní vlády Vladimir Wojtinsky, sociální demokrat, odmítl bolševický puč a byl bolševiky zatčen, 1918 uprchl do Tbilisi, poté na Západ  /1885-1960 US/, a telegrafické zprávy z genštábu frontovým velitelům.

V době bolševického puče večer 25.10.17 ( 7.11.)  Čeremisov oznámil náčelníku genštábu gen. Nikolaji Duchoninovi /1876-11/1917/, že Kerenský hodlá rezignovat na funkci vrchního velitele, a hodlá mu ji předat, stejnou historku Čeremisov řekl zástupci Duchonina generálu Vyrubovovi.

Po útěku Kerenského z Ruska, se však vrchním velitelem ruské armády stal náčelník genštábu Duchonin, ale odmítl podepsat s BER separátní příměří, proto jej bolševici odvolali, a vrchním velitelem jmenovali Nikolaje Krylenkova, Duchonin byl zatčen a převezen do Petrohradu, kde jej zlynčoval „ dav „ ...

Dle Wojtinského byly některé jednotky ochotny přijet do Petrohradu a bránit jej před bolševiky, ale jen za podmínky, že rozkaz přijde od Výkonného výboru Petrohradského sovětu, nikoliv od Prozatimní vlády.

Zatímco se Wojtinský snažil tento rozkaz od svých známých ve Výkonném výboru Petrohradského sovětu získat, Čeremisov naopak ve Pskově přemluvil Kerenského, aby tento rozkaz přemístit některé pluky do Petrohradu, zrušil, a nerozhodný Kerenský tak učinil. Wojtinský běžel za Kerenským, zda je pravda, co Čeremisov tvrdí, a přiměl Kerenského, aby zrušil svůj druhý rozkaz, kterým rušil původní rozkaz, což Kerenský učinil, ale již bylo pozdě.

Pozdě v noci v den bolševického puče gen.Krasnov, velitel Třetího sboru kavalérie, dorazil do štábu gen. Baranovského se stejným dotazem ohledně zrušení původního rozkazu.

Generálové rozhodli, že Kerenský pojede do štábu gen.Krasnova v Ostrovu, odkud Krasnovovy jednotky vyjedou na Petrohrad. Kozáci, rozhádání mezi sebou, však odmítli do připraveného vlaku nastoupit, dokud nedorazí pěchota gen. Čeremisova, a ta nedorazila, protože bolševici provoz na železnici sabotovali.

Odjezd z Ostrova na petrohradské předměstí Gatčina se tudíž bleskově nekonal, a když byli kozáci ochotni po jednání s Kerenským odjet, „porouchala se“ lokomotiva – Wojtinský musel vyjednávat se strojvůdci, kteří tvrdili, že lokomotiva bude opravena za 2 dny, nakonec odjela za 2 hodiny.

Petrohradského předměstí Gatčina se kozácké oddíly generála Krasnova zmocnily bez boje  – probolševické jednotky, kterým Vojenský revoluční výbor vyslal na pomoc 100 námořníků a 1.500 vojáků z pluků Semenovského a Izmailovského, neprojevily žádné revoluční nadšení a rozutekly se do všech směrů. Pušky, kulomety a dokonce i jeden obrněný vůz nechaly na místě.

Druhý den ráno se kozáci měli snadno zmocnit města Carskoje Selo (dnes Puškin, 25 km jižně od Petrohradu ), jehož obsazením by se vojákům uvolnila cesta na Petrohrad.

Avšak pod vlivem bolševických agitátorů, zde ze Svazu bolševických kozáků, kteří poukazovali na stále rostoucí počet důstojníků, kteří se připojili na stranu (Kontra)Revoluce,  gen. Krasnov  a kozáci začali váhat, na jakou stranu se připojit, a začali s útokem na Carske Selo otálet. Jejich morálka se rozkládala před očima Kerenského, jenž je přemluvil k útoku na Carskoe Selo až večer.

Carské Selo, jak se předpokládalo, padlo bez jediného výstřelu, ale rozhodující bitva se očekávala druhý den ráno.

Bolševici jednodenního váhání kozáků využili k přivedení posil v počtu 12.000 mužů, a opevnili Pulkovské výšiny, na které rozmístili námořníky. 

Kerenský měl něco přes 600 kozáků, dále pluk, který právě dorazil přes město Luga, a jeden dobře vyzbrojený obrněný vlak. Posily, které mu různí velitelé slíbili přes telefon, nedorazily, Kerenského zradil gen. Čeremisov, jenž záměrně posily zdržel a zachránil bolševiky před porážkou u Pulkova.

Bitva u Pulkova skončila nerozhodně, avšak Kerenského jednotky byly příliš slabé, aby nerozhodný výsledek, který pro bolševiky vybojovali námořníci, převedly ve svůj prospěch,  natož aby pronásledovaly bolševickou pěchotu, která se jednoduše z dostřelu děl stáhla, načež  gen. Krasnov zahájil  „ strategické stahování „ do Gatčiny.

Kerenský napsal :“ V klasické vojenské strategii to mohl být skvělý tah, ale v občanské válce to byl začátek  konce – přístupové cesty k Petrohradu ovládli bolševici  „ - Trocký píše, že poté, co gen. Krasnov kozáky stáhl, vyslal ke kozákům bolševickou delegaci v čele s námořníkem Dybenkovem, jenž kozákům nasliboval okamžitou demobilizaci, po které je i s koňmi a se zbraněmi pošlou domů, když bolševikům vydají Leninova spolužáka Kerenského – toho však varoval přítel, takže včas odjel.

V rozhodujících dnech 27.-28.10.17 ( 9.-10.11.)  vládl chaos na obou stranách, bolševici neznali sílu nepřítele ani jeho úmysly.

Podle tehdejšího šéfa Vojenského revolučního výboru bolševika Podvojského, jenž 1948 napsal Paměti (vyšly až 1957), bolševici neměli žádné zprávy o situaci na frontě, a jejich předsunutá skupina vedená Čudnovským, která měla nepřítele zpomalit, byla zlikvidována.

Největší chaos u bolševiků způsobila skutečnost, že bolševici neměli jednotné velení, každá skupina, každá posádka  + Rudé gardy měly vlastní velitele. Bolševik Antonov-Ovsejenko, jenž se vypravil do terénu, byl zděšen chaosem, jaký tam vládl, a nervově zkolaboval.

Podvojský píše, že pluky v Petrohradu považovaly svojí práci za skončenou a oslavovaly vítězství s tím, že mimo Petrohrad si svůj boj musí vybojovat místní posádky, zejména Volyňský pluk dal najevo, že se z Petrohradu nehne ani o metr.

Dělníci se snažili chaoticky vyzbrojit, v čemž je podporoval Lenin, jenž se prohlásil za zástupce vojenského velitele, ale dle Podvojského mu jen překážel v práci, např. si zabral Podvojského jediný stůl, od kterého se nehnul, a neustále jen ostentativně telefonoval, přičemž křičel tak hlasitě, že jej Podvojský musel napomenout, že ostatní kvůli němu nic neslyší. Totéž o Leninovi napsal Trocký ve svých Poznámkách k Říjnové revoluci, které vyšly v ruštině v NYC 1918.

Podvojský Trockého ve své knize vůbec nezmiňuje ( byla cenzurována, zavražděný Trocký byl za Stalina tabu ), hlavní úlohu v puči přiřkl Leninovi. Trocký puč popisuje zcela odlišně  - dle jeho názoru se puč zdařil díky tomu, že Trocký dokázal navázat dialog jak s vojáky ( především v této době s podpluk. Muravěvem ), tak s dělníky v muničních továrnách ( na II. sjezdu sovětů byli však jako vůdci revoluce oslavováni Lenin,Trocký a Sverdlov ).

Trocký, aby zabránil chaosu, nechal v Petrohradské posádce zvolit pětičlennou komisi, do jejíhož čela se postavil. Tato komise poté ustavila vrchním velitelem bolševických sil podpluk. Michaila Muravěva /1810-7/1918/, esera, jenž se k levým eserům přidal teprve nedávno ( shodou okolností byl jiný podpluk. Sergej Muravěv organizátorem a velitelem děkabristů 1815, 1816 popraven, také Michail Muravěv skončil tragicky – poté, co jej bolševici jmenovali velitelem východní fronty, aby bojoval proti čsl. legionářům, vypuklo v 7/1918 protibolševické povstání levých eserů, ke kterému se Muravěv  s tisícovkou svých mužů přidal, bolševici jej zastřelili, když při zatýkání sáhl po zbrani ).

Ještě za úsvitu odjel Trocký a Muravěv autem do Pulkova, kde Muravěv jmenoval hlavním velitelem pulkovského sektoru pluk.Waldena, jenž Krasnovovy kozáky v tomto sektoru zastavil, o čemž okamžitě Trocký napsal do listu Pravda s tím, že „ Tato bitva vejde do historie „ ...

Lenin trval na tom, že k puči musí dojít ještě před zasedáním  „II. Všeruského sjezdu sovětů“, bál se sjezdu samotného ( nesnášel mj. opozici a kritiku, kterou by si na sjezdu musel vyslechnout ), třebaže místní volby v něm již bolševikům zajistily většinu v koalici s levými esery a internacionalisty.

Bolševici svůj puč organizovali pod hlavičkou Petrohradského sovětu na obranu Petrohradu před Němci, ale hráli jen o vlastní zájmy. Sověty jim sloužily jen jako zástěrka pro jejich vlastní cíle, a zamýšleli je ponechat jen tehdy, když je bude možno přeměnit ve spolehlivý nástroj Bolševické strany.

II. sjezd sovětů byl zahájen 25.10.17( 7.11.) ve 22.40 večer za zvuku děl, ostřelujích z Petropavlovské pevnosti Zimní palác, a byl postaven před hotovou věc bolševického puče realizovaného přes Vojenský revoluční výbor Petrohradského sovětu jeho vojáky a námořníky bez deklarované účasti dělnických mas …

Rudé gardy, pod dohledem Lenina a Trockého, obklíčily nejen Zimní palác, ale i Smolný institut/ palác Smolnyj, ve kterém se sjezd konal, ten obklíčily důkladněji než Zimní palác …

Když menševik Theodor/Fjodor Dan /1871-1971 US/ sjezd oficiálně zahájil ( mj. se sjezdu účastnil i John Reed) , vše již bylo rozhodnuto ve prospěch bolševiků, kteří měli pohodlnou většinu 390 delegátů ze 670, takže dostali 14 křesel a předsednictví v 21členném prezidiu.

V prezidiu však odmítli zasedat menševici a eseři na protest proti kontrarevolučnímu puči bolševiků, bolševiky označili za kontrarevolucionáře, a požadovali, aby o nastálé situaci – kdo kontroluje moc ve státě,  nerozhodoval 2.sjezd sovětů, ale aby o situaci rozhodlo vyjednávání všech politických stran ve spolupráci s Prozatimní vládou, na což jim Trocký odpověděl, atˇvšichni odejdou do popelnice historie, která je již smetla.

Odešli tudíž na radnici, kde s dalšími protibolševickými skupinami vytvořili Výbor pro záchranu vlasti a revoluce. Ve 3.00 ráno, když Kameněv oznámil, že Zimní palác byl obsazen a členové vlády zatčeni, byli na sjezdu jen bolševici a leví eseři.

Lunačarský poté přečetl deklaraci bolševické strany, která vyhlašovala, že Prozatimní vláda byla svržena, moc ve státě převzal 2. sjezd sovětů, a žádala, aby moc převzaly místní sověty.

Menševici a eseři věděli, že partii prohráli, že Kerenský není schopen vojenský odpor v Petrohradu proti bolševikům zorganizovat. Všichni věděli, že demokracie bolševickým pučem skončila.

Ve skutečnosti nebyla situace bolševiků tak růžová, jaká se jevila toho dne odpoledne. Prozatimní vláda byla stále zabarikádovaná v Zimním paláci, a moment překvapení již vyprchal.

Novým šéfem sjezdu se místo Dana stal Kameněv poté, co se zřekl kritiky bolševického puče. Kameněv se začal chovat jako arogantní představitel nového režimu, který nemá zapotřebí se dožadovat podpory sovětů, protože bylo jasné, že by od nich žádnou podporu pro puč zpětně nedostal.

Martov, jenž mluvil za internacionalistické křídlo menševiků, a Abramovič za internacionalisty z Bundu, nazvali bolševický puč vojenským spiknutím proti demokracii a revoluci, nikoliv za revoluční povstání,  protože byl proveden jen jednou stranou, a požadovali místa v nové vládě pro všechny socialistické strany, což za bolševiky uznal za oprávněný požadavek Lunačarský.

„Obránci„, kteří chtěli s Kerenským bránit Petrohrad proti Němcům,  Gendelman za hlavní proud eserů a Činčuk za hlavní proud menševiků,  prohlásili bolševický puč za nezákonný a na protest odešli ze sjezdu, také Henryk Erlich za Bund a představitelé 12. armády Čaraš a Kučin odešli, aby mohli vojensky bojovat proti bolševikům.

Zatímco Trocký arogantně trval na tom, že šlo o revoluční povstání mas, nikoliv o vojenský puč, Lenin pronesl usmiřující projev a slib ( který jako vždy nedodržel ) : „ Víme, že rolníci budou do nadcházejícího Ústavodárného shromáždění volit esery, naše strana je však demokratická a podřídí se vůli lidu „ ….

Zcela odlišný postoj zaujala malá skupinka internacionalistů, kteří chtěli, aby sjezd přijal taková usnesení, která by bolševiky zbavila sex-appealu  ( proti bolševikům se postavili Martovovi stoupenci – Sjednocení internacionalisté, + Strana sjednocených židovských pracujících + PL socialistická strana Lapinského ) .

Nejvíce škody napáchali  leví eseři, kteří přesvědčovali internacionalisty, že ÚV Bolševické strany nesouhlasí s názory Lenina a Trockého, a že oni sami mají v Revolučním vojenském výboru značný vliv, takže zabrání diktatuře bolševiků.

Proto Martovova skupina nevyzvala své příznivce, aby se zapojili do poklidného průvodu proti bolševickému puči, který se ubíral k Zimnímu paláci, ale pověřila Abramoviče a prof. Pinkeviče, aby s bolševiky vyjednávali o účasti všech socialistů v budoucí vládě.

Abramovič se obrátil na Džerzinského, jenž se postavil proti Leninovým dubnovým tezím, a nyní měl významnou funkci v Revolučním vojenském výboru. Džerzinský lživě prohlásil, že program bolševické strany bude stejně demokratický jako program Polských socialistů.

26.10.17 se uskutečnilo mimořádné jednání Martovova křídla menševiků, levého křídla Židovského bundu, a malé ale vlivné skupiny spisovatelů  „ Sjednocených internacionalistů „.

Také ÚV bolševiků byl v názoru na bolševický vojenský puč nejednotný, a když klíčové odbory železničárů /Vikžel (vikželská jednání ) odsoudily bolševický puč jako snahu jedné strany chopit se moci v zemi s tím, že novou bolševickou vládu neuznávají a znemožní bolševikům využívat železnice,  a vyhlásily na 29.10.17 celostátní stávku železničářů, ÚV bolševické strany ( bez Lenina, Trockého a Kameněva ) se přidal na jejich stranu a vydal rezoluci, ve které schválil vládu za účasti všech socialistických stran  ....

Proti této rezoluci ÚV vystoupil petrohradský výbor Bolševické strany s Leninem, Trockým, Molotovem a Zinověvem, kteří  koalici se socialisty odmítli, anebo za tvrdých podmínek ( ve vládě nebudou Ceretelli a Gotz ).

Bolševická deklarace byla směrována hlavně na vojáky, kteří měli nejvíce sovětů, a která na ně apelovala, aby zatím drželi frontu a nepodporovali Kerenského vládu, protože jak armáda zareaguje na bolševický puč také nebylo vůbec jasné – delegáti z důstojnických kádrů frontových sovětů bolševický puč odsoudili jako „ bodnutí dýky do zad armádě „ .

Leninova -Trockého klika si oddychla teprve poté, až když bolševik Nikolaj Krylenko z Petrohradského revolučního vojenského výboru přečetl telegram od vojenského revolučního výboru 12.armády, že se vojenský revoluční výbor zmocnil kontroly nad severním frontem gen.Čeremisova, nepřítele Prozatimní vlády, jehož štáb byl nejblíže Petrohradu, a tudíž mohl bolševický puč potlačit. 12.armáda stála v klíčovém sektoru severně a na východ od Rigy.

Jásot Leninovy -Trockého kliky byl předčasný : Vojenský revoluční výbor nekontroloval Severní front, zastupoval pouze lotyšské pěší pluky, celkem  30.000 mužů, které byly Severnímu frontu přiděleny.

Bolševici Lotyše, včetně lotyšských důstojníků, lžemi přesvědčili, že Lotyšsku bude za jejich vlády udělena nezávislost, Poláci jim na tyto lži neskočili.

6.11.17 vojenský revoluční výbor 12. armády nařídil 5.lotyšskému střeleckému pluku pod velením pluk.Yoakima Vacietise /1873-1938 popraven/ připravit se k pochodu na Petrohrad, zatímco Kerenskij netrpělivě očekával jím vyžádané posily na jižním úseku Severní fronty, kterou projel celou a v 21.00 kritického dne vyjednával i s jejím velitelem gen. Čeremisovem ve štábu ve Pskově.

Kerenský navštívil krátce po půlnoci i gen. Krasnova, jehož  III. sbor kavalérie velel kozákům, které gen. Kornilov v 9/17 údajně vyslal proti Prozatimní vládě. Krasnov chtěl proti bolševikům zakročit, ale nikoliv ve spojení s Kerenského vládou.

Lenin se na II. Všeruském sjezdu sovětů vůbec neobjevil, protože v ústředí bolševiků horečně ve svém notýsku sestavoval vládu, která měla být zcela bolševická, protože také leví eseři se k bolševické vládě odmítli připojit.

Vzešla z toho 14členná vláda v čele s Leninem, pro kterou Trocký vymyslel přízvisko Rada lidových komisařů, sám se stal komisařem zahraničí.

Vojenské záležitosti spravoval tříčlenný výbor poddůstojníka Vladimíra Antonova-Ovsenkova ( byl žákem kadetní školy, dokud jej pro jeho angažmá v roce 1905 z armády nevyhodili ), právníka a profesionálního revolucionáře Nikolaje Krylenka, a řadového námořníka Pavla Dybenka, jenž získal po svém zvolení do čela ústředního revolučního výboru Baltské floty rozsáhlou moc . Všichni tři byli členy Petrohradského vojenského revolučního výboru, jehož byl Antonov-Ovsjenko během bolševického puče polním velitelem .

Funkce komisaře pro železnice zůstala neobsazená, komisařem pro národnosti, funkce zcela nová, se stal Stalin, třebaže jej o puči nikdo nikde neviděl.

Kameněv poté na 2. Všeruském sjezdu sovětů, ze kterého již odešli všichni delegáti kromě bolševiků, prohlásil, že bolševická Rada lidových komisařů bude fungovat jako Prozatimní vláda do doby, dokud ve volbách nebude zvoleno Ústavodárné shromáždění, což byla další lež bolševiků.

Lenin zahájil 8.11.17 večer první zasedání vlády slovy : „ Soudruzi, začneme budovat ( teroristický ) socialistický stát „ ....

II. Všeruský sjezd sovětů přijal z Leninova podnětu tři klíčové dekrety -  Dekretem o vládě vznikla Rada/Sovět lidových komisařů v čele s Leninem, Dekret  o míru bez anexí a reparací byl návrhem všem válčícím stranám k uzavření míru ( v 3/1918 Lenin, agent Berlína,  přiměl německy plynně mluvícího Trockého k uzavření separátního míru v Brestu-Litevském, třebaže Trocký se separátním mírem nesouhlasil, viz můj článek  Brest-litevský mír - Militaria - Tématický server v oboru vojenství www.militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/brest-litevsky-mir.html ).

Balfourova deklarace z 2.11.1917, byla dle některých historiků, zaměřena proti židovskému pacifistickému hnutí, se snahou udržet ruskou armádu na frontě.  Alexandr Ginsburg, přední židovský bankéř z Petrohradu, uvedl, že všeobecná představa, že zahraniční a ruští Židé podpořili Prozatimní vládu, která jim poskytla větší náboženskou svobodu, aby pokračovala ve válce, je naprosto mylná.

1916 francouzský politik Victor Basch /1863-1944/prohlásil, že „ jedinou cestou k ozdravení Ruska je zrovnoprávnění Židů „, heslo, které poté prosazovala US židovská lobby, která 1913 stála za zrušením US obchodní dohody s Ruskem z roku 1832, a bojkotovala uzavření nové dohody, dokud Petrohrad nezmění své zákony vůči ruské židovské komunitě.

Ještě složitější byla situace v Británii, protože v ní bylo 25.000 ruských židovských emigrantů, kteří odmítli UK občanství výměnou za UK vojenskou uniformu, přijalo ji jen 5% z nich, takže vláda Lloyda Georgeho hrozila, že budˇ budou za Británii bojovat na frontě, nebo je vyhostí do Ruska.

Dekret o půdě vyhlašoval pozemkovou reformu, konfiskaci velkostatkářské a církevní půdy a zrušení vlastnictví půdy, která přešla pod kontrolu místních vládních agrárních výborů a místních sovětů složených ze zástupců rolníků daného okresu. Každý rolník mohl obhospodařovat tolik půdy, na kolik stačil bez přijmutí námezdní pracovní síly.

Dekret byl revoluční jen na papíře, uzákonil to, co již bylo realitou od únorové revoluce.

Za občanské války, kdy bolševici rolníkům násilně odebírali veškerou úrodu, aby měla města co jíst, se rolníci proti bolševikům postavili ( hladomor ve 20.letech po nástupu bolševiků ).

Lenin částečně obnovil soukromé vlastnictví 1921/NEP, ve které násilné rekvizice veškeré úrody byly nahrazeny dávkami v naturáliích, takže přebytek úrody mohli rolníci městům prodat.

Poté, co se chopil moci 1928 Stalin, vyřešil rolnickou otázku v letech 1928-29 „konečným“ řešením – násilnou kolektivizací, v jejímž důsledku zemřely milióny lidí.

Místo velkorysého populismu – samosprávy se rolníci dočkali genocidní diktatury proletariátu. První populisté – socialisté přišli na vesnice, aby se s rolníky spojili, bolševici na venkov přišli, aby si je násilím podrobili.

Dekret o právu národů na sebeurčení ( který jako národnostní komisař podepsal Stalin ( v Orwellově Animal Farm je vylíčen jako nevzdělaný a krutý Napoleon, jenž nevěří animalismu, stejně jako Stalin nevěřil marxismu, na rozdíl od vzdělaného Trockého se Stalin neuměl vyjadřovat ) nebyl pro bolševiky přijatelný.

Tento dekret, který Lenin sliboval ještě za carismu, aby carismus rozvrátil,  bolševici po puči nazývali kontrarevolučním ( proč by se měly národnostní celky odtrhávat od bolševického státu blahobytu ). Dekret byl nakonec použit jen na FS ( které Stalin v 11/1939 napadl, za což byl Kreml vyloučen ze Společnosti národů ) , takže různé národy, anektovány a rusifikovány, byly velmi zklamány.

Když začaly oddělené vojenské jednotky tvořit Ukrajinci, ruské páté kolony mj. na univerzitách v Kyjevě či Helsinkách spustily povyk o „ reakcionářích a kontrarevolucionářích, stejně tak na Kavkaze a ve Střední Asii ...

II.sjezd sovětů byl ukončen před úsvitem 9.11.17 poté, co zvolil 102členný Všeruský ústřední výkonný výbor, který měl vykonávat jeho legislativní pravomoce do svolání III. sjezdu. Delegáti z něho odjížděli tramvajemi na nádraží, odkud je čekala cesta do jejich domovských sovětů.

Mezitím k petrohradskému předměstí Gatčina, zhruba 30 km od Petrohradu,  strategický jižní železniční uzel, směřovaly vlaky naložené několika rotami kozáků a několika kusy děl, ve vlaku jel i Kerenský a gen. Krasnov.

Městečko Gatčina bylo plné námořníků, vojáků a bolševických Rudých gard, kteří, třebaže také měli několik děl a obrněných vozidel, neměli nejmenší chutˇ bojovat s kozáky na koních - Krasnovovi muži se Gatčina zmocnili bez boje. Krasnov se usadil na zdejším vojenském velitelství, odkud poslal několik telegramů, mj. jednotkám do Petrohradu, kterým rozkázal, aby se vrátily do posádek a vyčkali dalších rozkazů svých důstojníků, a frontovým velitelům, které žádal o posily.

V Petrohradu fungoval jediný orgán – Vojenský revoluční výbor Petrohradského sovětu pod vedením Trockého, zatímco Leninovi lidoví komisaři neměli ani kanceláře ani zaměstnance.

Pluk. Polkovnikov, vojenský velitel petrohradského vojenského okrsku, se připojil k protibolševickému Výboru záchrany vlasti a revoluce, který vznikl na radnici.  Pokus opozice o povstání proti bolševikům v hlavním městě se však nezdařil.

Trocký se ze své porážky u Gatčina poučil  – jeho vojáci prchali z městečka  9.11.17 celý den, což Trockého utvrdilo v přesvědčení, že bolševické jednotky potřebují profesionální vojenské velitele.

Proto dal politické přesvědčení stranou, a bez ohledu na to, že riskoval svoje postavení jak v Petrohradském sovětu, tak v Bolševické straně, Trocký dosadil do čela Vojenského revolučního výboru podpluk. Michaila Muravěva, člena frakce levých eserů, kterému nevěřila ani jeho vlastní strana.

Podpluk. Muravěv v 6/1917 na příkaz Kerenského vojensky potlačil bolševický pokus o puč, ale 7.10.17 očividně došel k názoru, že Kerenský prohrál, a nabídl své služby bolševikům.

Antonov-Ovsjenko se stal Muravěvovým pobočníkem,  pluk.Valden, další přeběhlík k bolševikům, náčelníkem jeho genštábu, a bolševik z ÚV Bolševické strany Jeremějev, politickým komisařem.

V polovině cesty mezi Petrohradem a Gatčinou leží Carskoe Selo, letní rezidence cara, a zhruba 3.5 km severněji Pulkovské výšiny, kam 10.11.17 odpoledne do vojenského štábu v Pulkovo dorazili Antonov –Ovsjenko a námořník Dybenko, kde jim pluk. Valden sdělil, že se probolševické jednotky v Carskom Sele vzdaly kozákům bez boje ( US dopisovateli Reedovi vojáci tvrdili, že jsou neutrální, že nepodporují ani Kerenského ani bolševiky, zatímco jejich velitel prohlásil, že  Carskoe Selo drží pro Kerenského, ale že mu vojáci dezertovali, a ti, co zůstali, nechtějí bojovat ), a že tak dopadne, až se setmí, i Pulkovo.

Ráno 11.11.17 se kadeti z Výboru pro záchranu vlasti a revoluce  zmocnili Telegrafní a Telefonní ústředny - vzápětí rudí gardisté se skupinkami dělníků vykopali zákopy a natáhli ostnaté dráty před bolševickými obrannými posty, zatímco vojáci a námořníci ze základen Kronstadtu a Helsingforsu zlomili odpor kadetů a zavřeli je v Petropavlovské pevnosti.

Zhruba 3.000 námořníků poté odjelo posílit bolševické pozice v Krasnoe Selo a na Pulkovských výšinách , kde Krasnov s Kerenským  měli zhruba 5.000 mužů, bolševici 12.000 mužů.  

Bolševické Rudé gardy, které neměly žádný vojenský výcvik, stejně jako vždy předtím, se svých pozic okamžitě před vojáky Krasnova utekli.

Námořníci však kladli tuhý odpor, ale Krasnov, jenž se zpočátku domníval, že jsou pod německým velením, zničehonic útok přerušil, vojáky stáhl a odtáhl s nimi zpět do Gatčina, takže Trockij a Muravěv vyhlásili v bitvě o Pulkovské výšiny vítězství.

O den později Dybenko přemluvil kozáky, aby vydali bolševikům Kerenského a Krasnova. Kerenskému se podařilo uprchnout, Krasnov byl uvězněn a poté propuštěn na slib, že již proti bolševikům nepodnikne žádnou vojenskou akci.

Petrohrad tak nepovstal jako jeden muž, ani Rudé gardy Petrohrad vítězně nebránily na Pulkovských výšinách, jak tvrdila SU historie.

Po nečekaně úspěšném manévru u Pulkova se několik petrohradských pluků obrátilo na zbytek petrohradské posádky, aby proti bolševikům nebojovala  – US vojenský historik Earl F. Ziemke v knize The Red Army 1918-1941 ( 2004)  napsal : „ Bolševikům moc po puči udržela petrohradská rolnická posádka„ ...

Kdyby bolševici neuspěli v Petrohradu, bolševismus by vymřel, protože bolševici „za zdmi“ Petrohradu neměli většinu ani v sovětech ani v místních vojenských revolučních výborech, jejichž většina byla vytvořena až po 7.11.17.

V Moskvě/MOW měli bolševici většinu jen v dělnickém sovětu, sovět vojáků zůstal protibolševický, převažovali v něm leví eseři a menševici, a se sovětem dělníků nespolupracoval.  Avšak stejně jako v Petrohradu většina moskevské vojenské posádky zachovala neutralitu a nepostavila se na žádnou stranu, třebaže se bolševici za pomoci probolševických vojáků a Rudých gard zmocnili 8.11.17 Kremlu, ale kadeti jej dobyli 10.11.17 zpět, a poté obě strany v MOW  vyčkávaly, jak dopadne Kerenský v Petrohradu.

Když Petrohrad padl, bolševici se zmocnili i MOW, když na moskevskou scénu se svými muži ( vojáky i Rudými gardami z průmyslových měst Šuj, Kovrov a Vladimir ) dorazil profesionální revolucionář 32letý Michail Frunze/1885-1925 otráven Stalinem/, syn rumunského posádkového lékaře, sám studoval Petrohradskou univerzitu, jenž zorganizoval probolševickou bojovou jednotku již 1905, takže byl 2x odsouzen k trestu smrti.

Frunze byl 1916 hlavním bolševickým agitátorem mezi frontovými vojáky, po únorové revoluci byl šéfem policie v Minsku, a od 9/1917 šéfem bolševické partaje v Šuji.

V noci 14.11.17 dovezl vlakem do MOW 800 vojáků ze Šuji a 1.200 rudých gardistů z Vladimira a Kovrova. Po příjezdu okamžitě obsadili  ústředí kadetů, které se bolševici marně pokoušeli obsadit 2 dny. 16.11.17 důstojníci a kadeti evakuovali i Kreml a radnici.

Trocký Frunzeho jmenoval velitelem severní skupiny armád, když Frunze porazil admirála Kolčaka v Omsku, Trockij jej jmenoval velitelem východní fronty.

V 11/1920  dobyl Frunze Krym, ze kterého vytlačil gen. Wrangela, a v souladu s bolševickými instrukcemi na Ukrajině zničil Machnovy anarchisty a Petljurovy nacionalisty, viz můj článek Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů - Blog ... - Andrea Kostlánová  https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=64310-.

Jako mocný stoupenec Zinovjeva byl Frunze v konfliktu se Stalinem,  Frunze  byl také považován za potenciálního následníka Lenina, tudíž byl v čele seznamu Stalinových odpůrců určených na zabití.

V polovině roku 1925 začal Frunze trpět bolestmi břicha, operace se Frunze bál, protože znal Stalina, a odmítal ji, dokud se mu ještě více nepřitížilo.

Těsně před smrtí napsal Frunze manželce: "Nyní se cítím absolutně zdráv, ale Stalin a Mikojan chtějí další operaci." Brzy poté zemřel na otravu ( navíc byl předávkován narkotiky ) – všichni lékaři, kteří jej operovali, ve 30.letech zemřeli.

18.11.17  Lenin pronesl Poselství, ve kterém vyhlásil vítězství revoluce dělníků a vojáků v Petrohradu a v MOW.

Ve svém druhém poselství Lenin odsoudil vlnu rezignací, která postihla ÚV a Radu lidových komisařů – někteří bolševici chtěli koaliční vládu, vyjednávali s menševiky i s pravými esery.

Když však většina ÚV Strany podpořila Leninův a Trockého návrh na vytvoření vlády jen z bolševiků, 5 bolševiků z ÚV, včetně Kameněva a Zinověva, + 5 lidových komisařů  na své funkce  17.11.17 rezignovalo  ( opozice proti Leninovi v ÚV zejména ze strany Kameněva a Zinověva  vedla Leninovy stoupence v ÚV – Trocký, Stalin , Sverdlov k tomu, že v předvečer Leninova puče ÚV jmenoval  7členné politbyro, které mělo rozhodovat  v době, kdy ÚV nezasedal , ve kterém vládl Lenin a Trocký ( Trocký byl novinář, dovedl se obratně vyjadřovat, měl organizační schopnosti, bez něho by se bolševici nedostali k moci ), zatímco Stalin a Sverdlov  byli jejich poskoci, kteří zajištˇovali administrativu a image „ kolektivního „ rozhodování, které stanovy Strany vyžadovaly ).

Propagandistická kinematografická díly z tohoto období – 10 dní, které otřásly světem /„Říjen“ -  premiéra 1927, Sergej Ejzenštejn, 1925 se konala premiéra jeho nejlepšího filmu Křižník Potěmkin o revoluci 1905, poslední z trilogie jeho němých filmů Staré a nové 1928 se nikomu nelíbil, ani Ejzenštejn se nedožil vysokého věku, zemřel v 50 letech v 2/48, viz můj článek Sergej Ejzenštejn ve službách sociální ... - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=137736

Režisér Vsevolod Pudovkin /1893-1953/1926 natočil Gorkého drama Matka, jejímž volným pokračováním jsou Poslední dny Petrohradu, posledním dílem jeho trilogie z němé epochy filmu je 1928 Bouře nad Asií – tato trilogie, bytˇ silně propagandistická,  je jeho nejlepší dílo.

Posledním je film režiséra Michaila Romma /1901-1971/ z rodiny ruského sociálního demokrata židovského původu, Lenin v Říjnu z roku 1937. Romm dostal 5x Stalinovu cenu, jeho film Sen z roku 1941 FDR prohlásil za nejlepší film světa ( líčí duchovní a materiální krizi obyvatel jedné noclehárny jménem Sen ), dalším jeho známým filmem byl 9 dní jednoho roku o jaderných fyzicích z roku 1962 a Obyčejný fašismus z roku 1965 …