Středa 11. prosince 2019, svátek má Dana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 11. prosince 2019 Dana

Výhra bolševiků v Petrohradě a v MOW neznamenala jejich výhru v Rusku

21. 08. 2019 5:48:39
Gen. Michail Alexejev /1857-1918 infarkt/, první vrchní velitel po rezignaci cara ( druhým byl Brusilov a třetím Kornilov ), vytvořil 15.11.17 v Novočerkassku u atamana Kaledina vojenskou protibolševickou

sítˇ jako první, tzv. Alexejovu důstojnickou organizaci, která se stala jádrem Dobrovolnické protibolševické armády, zorganizované na jihu Ruska spolu s generály Kornilovem a Děnikinem.

Kornilov však Alexejovi, jenž byl poradcem Kerenského, nikdy neodpustil, že jej po údajném tzv. Kornilovu puči nechal v genštábu zatknout a uvěznit, třebaže v chatrném vězení u Mogileva, ze kterého hned utekl, a s Alexejevem nemluvil.

Organizátorem byl Alexejev, Lavr Kornilov velitelem, a Anton Děnikin /1872-1947 US/ jeho zástupcem. Děnikin ve svých Pamětech napsal: „Bylo dojemné sledovat, jak se bývalý vrchní velitel Alexejev, kterého carská pokladna dotovala milióny rublů, stará o každé kilo cukru a každou kopějku. Každý nově příchozí dostal pušku a pět patron" . Vyhladovělí, bez vojenského výcviku a bez nábojů museli před postupujícími bolševiky opustit Rostov nad Donem, překročit Don a vydat se za krutých mrazů a vichru ve vysokých závějích přes kubáňskou step ( tzv. Ledový pochod, 1.kubáňský pochod, gen. Afrikan Bogaevský o něm napsal paměti Ledový pochod ).

14.3.18 bolševici ovládli centrum Kubáně - Jekatěrinodar, které kornilovci nedokázali dobýt zpět. Když během útoku zemřel gen. Kornilov, nastoupil Děnikin, jenž zrušil rozkaz město dobýt a nařídil přesunout se zpět k Donu, kde se vzbouřili kozáci, když zjistili, že je bolševici podvedli a kozácký stát jim nepovolí.

Alexejev prosazoval útok na Caricyn (Volgograd), ale podvolil se Děnikinovi, jenž chtěl znovu dobýt úrodnou Kubáň, než ji obsadí Němci. V 6/1918 tak zahájili druhý Kubáňský pochod zpět k Rostovu, ke kterému se blížili Němci, a dařilo se jim, přes léto dobyli celou Kubáň, došla jim však munice – jednání se spojenci se vlekla, návrh nového kozáckého atamana gen. Petra Krasnova /1869-1/1947/ obstarat si munici z ukrajinských skladů Děnikin zamítl s tím, že nebude vyjednávat s Kyjevem, spolupracujícím s Němci, protože by to Dohoda mohla považovat za spojeneckou zradu. „Gen. Alexejev nakonec vyjednal 10 miliónů rublů od Francie, ale na munici pro celou armádu to nebylo,“ napsal Děnikin. Alexejev zemřel v 9/1918 na již několikátý infarkt, syn mu dělal pobočníka, manželka se dvěma dcerami žily pod jiným jménem v Novočerkassku.

Krasnov v 2/1919 uprchl do Německa, protože již nebyl zvolen atamanem donských kozáků ( nahradil jej gen. Afrikan Bogaewský /1873-1934 PAR, jenž titul ataman držel až do své smrti, byl evakuován v 11/1920 Wrangelem z Krymu /, od roku 1923 žil Krasnov ve Francii, kde napsal Paměti a několik úspěšných románů o občanské válce.

Po napadení SU 1941 gen.Krasnov (72) souhlasil, že za peníze Berlína zorganizuje kozácké jednotky z bělogvardějských emigrantů a ze SU válečných zajatců kozáckého původu, a bude jim velet. V 11/1944 Krasnov odmítl výzvu gen. Andreje Vlasova, aby se připojil k jeho Ruské osvobozenecké armádě/ROA.

Na konci války se Krasnov a jeho kozáci vzdali Britům v Rakousku za příslib, že jako bělogvardějci nebudou vydáni bolševikům – 8.5.45 je Britové předali Sovětům ... Byl v MOW v 1/1947 oběšen spolu s bělogvardějským gen. Andrejem Škuro*1887, s bělogvardějským důstojníkem Timofejem Domanovem *1887 ( od roku 1920, kdy byl bolševiky zajat, strávil život v gulazích, včetně 1922-25 v Solověckých táborech, z gulagu u Rostova jej 1941 osvobodili nacisté ) a Helmuthem von Pannwitz.

Ve svých Pamětech z roku 1921 Škuro vyvrací pověsti, že byl krutým velitelem a tvrdí, že zachránil i několik bolševických politických komisařů před smrtí ( ti byli bělogvardějci automaticky popravováni ), a dokonce i zajatý Rudý prapor židovských dobrovolníků, avšak když Děnikinova Dobrovolnická armáda v 8/1919 obsadila Kyjev, rozpoutal gen. Škuro pogromy na Židy, během dvou dní pogromů bylo zavražděno 20.000 Židů, Škuro prohlásil, že „ Židy nelituje, protože všichni Židé jsou bolševici „.

Gen. Wrangel vyžadoval od svých podřízených disciplínu,Škurovi proto nedal žádnou velící pozici, což tento těžce nesl a vyjádřil se, že ani Děnikin ani Wrangel nerozuměli kozákům, a proto bolševici zvítězili.

V roce 1944 velel Škuro kozáckým oddílům proti Titovým partyzánům v YU.

Vnuk gen. Krasnova Miguel Krassnoff, občan Chile, byl usvědčen ze zločinů proti lidskosti, kterých se dopustil za diktatury gen. Pinocheta ( likvidace komunistických aktivistů ).

Baron Pjotr Wrangel /1878-1928 Brusel otráven OGPU/, „ Černý baron“, protože nosil černou kozáckou uniformu.

V 1/1919 velel Kavkazské dobrovolnické armádě, na rozdíl od jiných generálů netoleroval plenění a vraždění civilistů svými vojsky. Gen. Děnikin, velitel Bílé armády v jižním Rusku, preferoval přímý vojenský útok na Moskvu, Wrangel chtěl dobýt Caricyn (Volgograd) a spojit se s jednotkami admirála Kolčaka bojujícími na Sibiři.

Zvítězil Děnikinův plán a Wrangelovo vojsko bylo nuceno postupovat na sever na Moskvu, kvůli sporům s Děnikinem Wrangel od Bílé armády v 2/1920 odešel do exilu v Istanbulu, kde na něho OGPU spáchala pokus o atentát.

Na Sibiři mezitím zkolabovala Kolčakova vláda, admirál Kolčak byl popraven. Bělogvardějský útok na Moskvu se nezdařil a gen. Děnikin byl v 3/1920 vojenským výborem v Sevastopolu, vedeným gen. Abramem Dragomirovem /1868-1955 PAR /, odvolán, výbor povolal zpět gen. Wrangela a učinil jej vrchním velitelem bělogvardějských jednotek v jižním Rusku, ale bylo pozdě, Wrangel kontroloval již jen Krym, z něhož zorganizoval úspěšnou evakuaci svých vojsk přes Černé moře do Istanbulu ( 151 000 osob, poslední voják opustil Krym společně s generálem 14.11.1920 ).

Také ataman donských kozáků gen.Alexej Kaledin/1861-1/1918 sebevražda, když jeho kozáci přešli na stranu bolševiků , ale již na jaře pochopili, že je bolševici s kozáckým státem podvedli /, jehož lidé kontrolovali spojení na Kavkaz, vyhlásil 7.11.17 bolševikům boj a vyzval je, aby vrátili moc Prozatimní vládě ( kterou Kaledin v 2/1917 neuznal a odmítl plnit její rozkazy, ta jej proto musela zbavit velení na frontě, načež jej donští kozáci v 6/1917 zvolili za svého atamana a šéfa oficiální kozácké vojenské vlády, která byla ustavena poprvé od roku 1709, ale v 8/1917 Kerenský trval na jeho odvolání a na jeho zatčení, protože prosazoval názory gen.Kornilova, kterého Kaledin obhajoval i před útoky kozáckého vojenského velení - problémem kozáků byla loajalita : chtěli jen zpět svá privilegia, bolševici jim je slíbili ... ) .

Ke Kaledinovi se připojil gen. Alexandr Dutov /1879-1921 Čína zavražděn bolševiky/, voj. inženýr a ataman orenburských kozáků z jižního Uralu, za 1.sv.v. zástupce velitele Kozáckého pluku, po Únorové revoluci šéf Všeruského svazu kozáků, V 6/1918, jako šéf Nezávislé orenburgské armády, podřízené armádě gen.Kolčaka, bojoval na Urale proti bolševikům společně s čsl.legiemi.

1919 Dutov, společně s guvernérem a demokratem Vasilem Balabanovem /1873-1947 CAN/, marně přemlouval gen. Grigorije Semjonova, od roku 1919 atamana zabajkalských kozáků, aby se k němu připojil.

Balabanov byl bolševiky 2x zajatý, pokaždé unikl o vlásek, nejprve jej nechal utéci „ novopečený“ bolševik, jenž si pamatoval, jak pomáhal lidem, podruhé jej kulka minula. 1920, spolu s Dutovem, přešel s manželkou a se třemi malými dětmi horským průsmykem do Číny, která neuznala bolševický puč a pomáhala antibolševikům. Dutova agenti Čeky zavraždili, Balabanov pokus o vraždu přežil a s rodinou přes pouštˇ Gobi uprchl do města Hankou, cesta přes pouštˇ jim trvala 6 měsíců, odtud se po 6 letech přestěhovali do CAN, kde Balabanov vyučoval ruštinu na univerzitě.

Semjonov /1890-1946 popraven bolševiky / byl po otci burjatského etnika (mongolská jazyková skupina ), proto byl v carské armádě outsiderem a přátelil se pouze se šíleným baronem Ungern-Sternbergem /1886- 9/1921 popraven bolševiky/.

Pro svoji krutost k nepříteli i k vlastním lidem byl baron právem přezdívaný „ Šílený Baron „ ( jeho otec skončil v blázinci a on sám na fotografiích vypadá psychicky nemocný ).

Světlovlasý a modrooký Roman Ungern-Sternberg byl již od útlého dětství uznávaným tyranem široko daleko, se kterým si nikdo nechtěl hrát, byl proslulý krutostí ke zvířatům, vyloučili jej z gymnázia, protože nebyl ochoten nikoho poslouchat a dodržovat jakákoliv pravidla.

Když vypukla ruská revoluce 1905, estonští rolníci lynčovali pobaltsko-německou šlechtu, která v Pobaltí vlastnila nejvíce půdy, a vypalovali její panství, panství vypálili i rodině Šíleného barona, jenž z toho měl trauma a stal se těžkým alkoholikem.

Baron, narozený v Rakousku, s rodným sídlem v Tallinnu, chtěl restaurovat monarchii nejen v Rusku, ale i ve Vnějším Mongolsku, odkud za finanční podpory Japonců vyhnal čínské jednotky a v Ulanbátoru nastolil monarchii Bogd Chána ( pro své i madˇarské kořeny tvrdil, že je potomkem vnuka Čingischána ). Za pomoci ruských kozáků, Mongolů, Tatarů, Burjatů, Kalmyků chtěl poté obnovit monarchie v celé Evropě.

Barona, skvělého jezdce a bojovníka na koni, fascinovala východní kultura, zejména mongolská a burjatská, zajímal i o tibetskou a hinduistickou filozofii, její geometrické symboly, a o buddhismus. Po vojenské akademii sloužil na Sibiři u Amurských kozáků, poté na vlastní žádost skončil v kozácké ochrance ruské ambasády v Ulanbátoru, kde mu ruská ambasáda musela bránit v tom, aby se nepřipojil k Mongolům v jejich boji proti Číně.

Baron Ungern-Sternberg se po bolševickém puči nejenže k Mongolům připojil, ale obnovil i jejich monarchii, a přitom brutálně pobil všechny zdejší ruské kolonisty /přistěhovalce, kteří byli probolševičtí, a místní Židy.

Ve společnosti Šíleného barona načichl krutostí i gen. Semjonov, oba po bolševickém puči vyhlásili bolševikům válku, ovládli území podél Východočínské železnice, kde budovali vlastní protibolševické jednotky, nezávislé na bělogvardějcích, Semjonov odmítl uznat autoritu admirála Kolčaka /1874- 2/1920 popraven levicovou vládou v Irkutsku - bolševiky, menševiky a esery/, sibiřského velitele bělogvardějské armády , a Kolčak by s ním nejraději neměl nic společného.

Kolčakovovy oddíly měly rovněž instrukce vypalovat „ rudé „ vesnice a střílet v nich každého desátého muže, tak jako vesnice vypalovali a civilisty vraždili bolševici, ale oddíly Semjonova neměly s armádou nic společného, byli to obyčejní bandité. Zatímco Šílený Baron mučil a vraždil, aby nastolil celoplanetární monarchii, Semjonovi muži vypalovali, znásilňovali, mučili a vraždili kvůli majetku, přepadávali kohokoliv a rabovali cokoliv, i vlaky. Ústředí měl Semjonov v zabajkalské Čita.

Šíleného barona nakonec zradili vlastní muži, kteří se přidali k bolševikům, baron chtěl uprchnout do Tibetu, ale bolševici jej dopadli.

Po pádu Kolčakovy sibiřské vlády, Kolčak pověřil Semjonova vládou nad Dálným východem, ale Semjonov již své oddíly nekontroloval, navíc se začali stahovat i Japonci, kteří mu dodávali zbraně. Semjonov uprchl do Japonska, a žil jako japonský agent v Číně - bolševiky byl zajat v roce 45, o rok později byl popraven.

Na západní Ukrajině bolševici nezískali Kyjev, třetí největší město carské říše. Ukrajinští nacionalisté se Simonem Petljurou v čele sjednotili Ukrajince pod heslem samostatné Ukrajiny, a zdejší vojenské velitelství 6.11.17 vyhlásilo v Kyjevě stanné právo. Bolševické povstání v Kyjevě z 10.11.17 Rada, armáda a opoziční strany společně potlačily, a o pár dní později Rada vyhlásila nezávislost Ukrajiny ( viz můj článek Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů - Blog ... - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=64310 ).

Po 7.11.17 vojenské revoluční výbory a sověty bujely jako houby po dešti, ale převládaly v nich frakční boje a neměly žádnou autoritu, stejně jako bolševická vláda.

Zatímco námořníci se odmítali komukoliv vojensky podřídit, probolševičtí vojáci v Petrohradu postrádali jakoukoliv disciplinu a masově propadli alkoholismu. Jejich nekázeň ohrožovala kontrolu bolševiků nad Petrohradem, proto Lenin s Trockým 14.11.17 povolali do Petrohradu Lotyšské střelce ( zachránili bolševikům puč pod příslibem samostatnosti Lotyšska ), kteří však bojovali na frontě ve 12. armádě až do 20.11.17, kdy pluk.Vacietis útokem získal kontrolu nad celou 12.armádou ( popraven Stalinem v 7/1938 ).

Technicky byla i nadále 10miliónová ruská armáda pod velením stavky/vrchního velení, jehož genštáb byl v Mogilevu, 640 km jižně od Petrohradu, daleko od událostí v hlavním městě.

Kerenský byl vrchním velitelem do svého zmizení 16.11.17, kdy jeho funkce vrchního velitele automaticky přešla na náčelníka genštábu gen. Nikolaje Duchonina, jehož jmenování v 9/17 náčelníkem genštábu překročilo jeho schopnosti.

V noci 20.11.17 Lenin,Trocký a Krylenko poslali Duchoninovi telegram, ve kterém mu jménem Rady lidových komisařů nařídili zahájit okamžité jednání s Němci a s německými spojenci.

Když Duchonin odmítl uposlechnout s tím, že Rada lidových komisařů je vládou nezákonnou, Lenin jmenoval vrchním velitelem armády Nikolaje Krylenka ( popraven Stalinem v 7/1938), všechny antibolševické generály prohlásil za kontrarevolucionáře, a nařídil vojenským sovětům v armádě, aby podpisovaly příměří s Němci – výsledkem byla masová dezerce celých pluků z pozic na frontě a totální chaos.

Již druhý den Vladimír Bonč-Brujevič, dlouholetý Leninův sekretář, požádal svého bratra generála Michaila Bonč-Brujeviče, jenž byl jedním z velitelů Kerenského štábu v Mogilevu, aby převzal funkci vrchního velitele armády a nastolil pořádek. Ten však odmítl s tím, že nastolit pořádek je za dané situace nemožné.

V genštábu v Mogilevu neměli bolševici žádný vliv, proto Kerenského genštáb potřebovali zlikvidovat a vytvořit si vlastní.

V Minsku, kde sídlil štáb severní fronty, vedl vojenský sovět zkušený arménský bolševik Alexandr Mjasnikov ( kterého Krylenko jmenoval vrchním velitelem západní fronty a svým zástupcem, alkoholika Pavla Dybenka jmenoval šéfem námořníků, popraven Stalinem v 7/1938 ) .

Mjasnikov /1886- 3/1925/ pocházel z rodiny zámožného kupce, vystudoval práva, byl zavražděn Stalinem 14 měsíců po smrti Lenina – letadlo, se kterým letěl na bolševickou konferenci do Suchumi, začalo hořet, všichni z něho vyskákali a zahynuli – vyšetřovací komisi vedl Stalinův slouha Berija ( stejná „vyšetřovací komise“ jako je Putinův Státní vyšetřovací výbor v čele Bastrykinem, který Putin vytvořil poté, co zničil Vyšetřovací výbor Generální prokuratury, nad kterým neměl 100% kontrolu, stejně jako Stalinovo i Putinovo vyšetřování má za úkol zamést všechny stopy a zlikvidovat svědky), jenž nic nevyšetřil, Trocký v 3/1925 z vraždy Mjasnikova obvinil Stalina a Beriju.

Mjasnikov měl se svým vojenským poradcem, jenž před pučem vedl útok na Petropavlovskou pevnost, zorganizovat útok proti vrchnímu velení v Mogilevu - na pomoc jim Krylenko vypravil z Petrohradu 8 vlaků s námořníky, Lotyšskými střelci a Rudými gardami.

Duchonin měl v Mogilevu 6 úderných praporů, ale nepoužil ani jeden, údajně ani jeden z nich nechtěl bojovat – proto 2.12.17 poslal Krylenkovi telegram, že nebude klást vojenský odpor. Když Krylenko ve svém soukromém vlaku 3.12.17 dorazil, stál Duchonin na nádraží v civilních šatech – námořníci jej na pokyn Krylenkova zlynčovali před Krylenkovým vozem, protože 3.12.17 propustil z vězení a nechal uprchnout do Rostova nad Donem generály Děnikina a Kornilova.

Krylenko se nastěhoval do bývalého carského a Kerenského genštábu, vrchním velitelem jmenoval gen. Michaila Bonč-Brujeviče a z příkazu Lenina jej pověřil, aby zahájil jednání s Němci o separátní příměří.

Bolševická delegace, vedená Adolfem Joffem, Trockého asistentem, dorazila do německého genštábu pro východní frontu v Brestu-Litevském 3.12.17.

Stavka se stala relikvií ( bolševici si zřídili paralelní Revoluční polní genštáb s velitelem pluk. Muravěvem, popraven Stalinem 1938, a Antonovem-Ovsejenkem,popraven Stalinem 1938, jehož zástupcem byl Mjasnikov, zavražděn Stalinem v letadle 1925 ).

Někteří důstojníci Stavky ještě posloužili jako vojenští poradci pod kontrolou Muravěva a pluk. Valdena, bolševici však ztráceli zběhlé vojáky, kteří odmítli bojovat pro kohokoliv. Proto byl např. do Charkova k útoku proti Kyjevu povolán z Petrohradu pluk Lotyšských střelců a Rudých gard. Lotyšští střelci byli nasazováni všude tam, kde bolševici nic nezmohli.

Bolševikům se podařilo získat do Rady lidových komisařů na nevýznamná ministerstva 7 levých eserů, na vládu v 12/1917 přešly i pravomoce Vojenského revolučního výboru Petrohradského sovětu.

Kerenskému se v přestrojení podařilo uprchnout do Pskova, kde se snažil shromáždit loajální jednotky pro opětovné ovládnutí Petrohradu - podařilo se jim sice znovudobýt Carské Selo, ale následujícího dne byly poraženy u Pulkova.

( Kerenský emigroval do Francie, v emigrantských kruzích však nepodporoval ani bolševiky ani bělogvardějce, odsoudil obě frakce, 1939 se rozvedl s manželkou, se kterou měl dva syny, a téhož roku se oženil s australskou novinářkou, od roku 1940 žili v NYC, působil na Hooverově Institutu Stanfordovy univerzity v Kalifornii, psal a přednášel o ruské politice a historii. Protože byl svobodným zednářem, ruská i srbská zahraniční větev ortodoxní církve jej odmítla pohřbít, byl pohřben v LON ).

Kornilov z vězení za pomoci svých stoupenců 19.11.17 uprchl k Donským kozákům, kde se spojil s gen. Michailem Alexejevem /1857-1918/, a stal se šéfem protibolševické Dobrovolnické armády, jejíž jednotky, stejně jako bolševické, páchaly antibolševický teror – Kornilov prohlásil, že " čím větší teror, tím větší bude naše vítězství "/ "Kdyby bylo pro záchranu Ruska třeba zapálit půlku země a prolít krev tří ze čtyř Rusů, uděláme to".

V 12/1917 bylo na Leninovo naléhání vytvořeno Politbyro ÚV ( ÚV Lenin neovládal ) ve složení Lenin, Trocký, Stalin, Sverdlov, které mělo vyřešit 3 problémy – mír s Němci ( jednání s nimi v Brestu Litevském začala 22.12.17), protibolševické povstání na jihu, a zlikvidovat demokraticky zvolené Ústavodárné shromáždění, protože ve volbách do něj dostali bolševici jen 25% hlasů ( nejvíce hlasů dostali eseři 58% ) - bolševici nezískali většinu ani když vyloučili kadety jako kontrarevolucionáře a dekretem umožnili „ odvolat hlas a dát jej jiné straně „ (!!!)

Protibolševické povstání na jihu bolševiky ohrožovalo. Kaledin hrozil pochodem na Petrohrad, a hlavně měl pod kontrolou všechny přístupy na Kavkaz.

Orenburský kozácký ataman Dutov hrozil tím samým, a kontroloval ještě rozsáhlejší oblast – Uralsk, Orenburg, Orsk, Troisk, Věrchněuralsk - kontroloval nejen přístupy na jižní Sibiř, ale i do Střední Asie.

Počátkem ledna 1918 se bolševická kontrola na jihu omezovala jen na hranici vedoucí od Gomelu do průmyslového Charkova, Samaru na střední Volze, Ufu a Čeljabinsk na Jižním Urale. Za jižní linií ležely 2/3 ruského zemědělství a průmyslu a 1/3 obyvatel evropské části Ruska.

Bolševici Vladimíra Antonova-Ovsejenka /1883, v ukrajinské rodině carského důstojníka -zastřelen v 2/1938/ drželi Charkov, 2.největší ukrajinské město, ze kterého mohli podnikat výpady do tří směrů ( také Putin se neúspěšně pokusil o obsazení Charkova v 5/2014, občané nereagovali na výzvy zdejší 5.proruské kolony, která pořádala demonstrace za jeho připojení k RF) – na jihozápad podél levého břehu Dněpru, aby vrazili klín mezi Kaledina a Ukrajinskou Radu, jihovýchodně podél řeky Doněck proti Kaledinově baště v Rostovu nad Donem a v Novočerkasku, a na západ směrem na Kyjev.

Menševik Ovsejenko se k bolševikům připojil až v roce 1917, kdy se s falešným pasem vrátil do Ruska, právě Ovsejenko zahájil výstřelem z křižníku Aurora útok na Zimní palác a nechal zatknout členy Prozatímní vlády.

Po puči jako člen Vojenského výboru působil v armádě, spolu s Michailem Tuchačevským ( popraven Stalinem v 6/1937), brutálně potlačoval antibolševická hnutí odporu na Ukrajině, Ovsejenko byl spojencem ex menševika Trockého.

V letech 1924-28 byl Ovsejenko velvyslancem v ČSR, poté v Litvě a v PL, za španělské občanské války 36-39 byl do roku 37 SU gen. konzulem v Barceloně, kde přes konzulát dodával zbraně španělským komunistům, ale v 8/1937 jej Stalin odvolal do MOW, aby mu osobně o situaci ve Španělsku referoval, v 9/37 jej povýšil na lidového komisaře spravedlnosti ( jak při čistkách dělal, aby nevzbudil u oběti podezření ), v 10/37 jej zatknul a v 2/38 zastřelil. Jeho syn historik, novinář a spisovatel Anton Antonov-Ovsejenko /1920-2013/ byl zatčen v roce 1940 a až do Stalinovy smrti vězněn v gulagu.

Dutovovi orenburští kozáci byli daleko ( zhruba 1.300 km), proto jejich zničením Lenin-Trocký pověřili zkušeného bolševika Valeriana Kujbyševa /1888- 1/1935 zavražděn při výslechu NKVD v rámci vyšetřování vraždy Kirova, kterého Stalin nechal zavraždit a z jeho smrti obvinil další bolševiky, kterých se potřeboval zbavit, dnes modus operandi Putina, viz vražda bankéře Kozlova z roku 2006 ) přítele Jakova Sverdlova /1885 - 3/1919/.

Kujbyšev 9.11.17 pro Stranu dobyl Samaru, strategický železniční uzel, zastávka transsibiřské magistrály směrem na severovýchodní Omsk, ale i na jihovýchodní afghánsko-indickou hranici přes Taškent, přičemž vlaky směřující na severovýchod i jihovýchod, v Samaře přejíždějí přes Volhu.

Velitelský štáb atamana Dutova byl na jihovýchodní taškentské trase v Orenburgu, ale jeho kontrola sahala až k železnici severovýchodní (Omsk) , kterou kozáci přetnuli v 11/17 v Čeljabinsku.

Strategická poloha Samary z Kujbyšova učinila historicky prvního bolševického velitele, jenž podnikl ofenzívu, a na rozdíl od profesionálních revolucionářů, na to měl alespoň základní vojenské vzdělání – pocházel z rodiny carského důstojníka a vystudoval kadetskou školu v Omsku.

Samarou pro vedení ofenzívy vedla nejen železnice, ale byly v ní i 4 záložní pluky, které sice nechtěly již bojovat, stejně jako pluky v Petrohradě, ale měly impozantní zásobu munice, zbraní a děl.

Kujbyšev dosadil do funkce velitele jednotky, která měla vyhnat kozáky z Čeljabinsku, 27letého Vasilije Bljuchera, jenž byl z carské armády 1915 vyřazen v hodnosti poddůstojníka kvůli těžkému zranění, ale do armády se 1917 jako její civilní úředník vrátil, protože nesehnal práci jinde. Kujbyšev si jej všiml z důvodu, že se jako jeden z mála poddůstojníků zajímal o marxistickou četbu.

Bljucher během jediného dne shromáždil 400 střelců a obsluhu 4 děl, vzal si jistého pěchotního kapitána za vojenského „ experta „, a všichni 30.11.17 nasedli do vlaku, se kterým za 3 dny dorazili do Čeljabinsku, ze kterého se však kozáci mezitím přemístili do Troicku.

Obsazením nebráněného Čeljabinska bolševici vrazili orenburským kozákům dýku do zad. Všechna místa, která Dutov kontroloval, kromě Věrchnouralska, ležela na železnici, která se rozvětvovala v Čeljabinsku.

Bljucher se v Čeljabinsku jmenoval komisařem vojenského revolučního výboru, který sám ustavil, svoji polorozpuštěnou jednotku ( vojáci nechtěli bojovat, demobilizovali se sami ) rozpustil definitivně , a místo nespolehlivých vojáků do ní najal místní rudé gardisty nejen z Čeljabinska, ale i z Permu, Ufy a Jekatěrinburgu.

Bljucherova jednotka však musela počkat na posily, nemohla sama zaútočit proti vojensky zkušeným 7.000 kozákům. Posily 1500 mužů, Bljucherovi dorazily 20.12.17 pod velením 20letého námořního důstojníka ex kadeta Pavlova, jenž vedl námořníky i do útoku na nebráněný Zimní palác a v bitvě o Pulkovské výšiny. Pavlov své muže stáhl z posádky dvou válečných lodí, a vzal si i Sibiřský pluk rozmístěný v Petrohradu.

7.1.18 v noci tyto bolševické předsunuté oddíly dobyly na kozácích Troick, ale 144 km východně ležící Věrchněuralsk, dobýt nešlo, protože neležel na železnici, ale v horách za řekou Ural. 31.1.18 Dutov přenechal bolševikům i Orenburg, a uchýlil se s kozáky do Věrchněuralsku.

Jižní Ural byl strategicky nevýznamný a odlehlý, ale v 12/1917 cílem tzv. jihouralského tažení bolševiků bylo zmocnit se zdejšího obilí pro hladovějící Petrohrad a MOW. Kyjev, Rostov nad Donem, Orenburg a Čeljabinsk byly obilnicemi tehdejšího Ruska.

Na jižním Urale bolševici poprvé použili svoji první vojenskou doktrínu – doktrínu ešalonové války/ války prostřednictvím vojenských vlaků/ešalonů. Jednotky postupovaly ve třech ešalonech – za prvé průzkumný oddíl, mohl jet i jen na lokomotivě, za druhé obrněný vlak s děly, kulomety a s pytli písku, za třetí vlaky, které vezly střelce s puškami. Čtvrtým eašlanonem mohli být vyzbrojení místní bolševici cvilisté.

Proti Ukrajinské radě a Kaledinovi bolševici podnikli ofenzívu v druhém lednovém týdnu 1918, když oddíly námořníků, vojáků a milicionářů z Rudých gard z Petrohradu a z MOW na železnici Rostov-Kyjev dojely do stanice Lozovaja, 120 km jižně od Charkova.

Polovina z nich pokračovala jižně k přechodu přes Dněpr v Jekatrinoslavli a Alexandovsku, druhá pokračovala severozápadně k Poltavě, zhruba 288 km jihovýchodně od Kyjeva, a jihovýchodně do Gorlivka ( poručík Sivers ) a Luhansku ( 20letý velitel z kadetské školy Pavlov z MOW ), města v Doněcké uhelné pánvi, která byla nejprůmyslovější oblastí carského Ruska s dělníky, o kterých se dalo předpokládat, že bolševiky uvítají.

Příjezd bolševických oddílů do Luhanska znepokojil kozáky v Kamensku, kteří 23.1.18 vytvořili vojenský revoluční výbor, kterým se vyloučili z bojů mezi kozáky a bolševiky.

Když dorazili námořníci z Baltské floty 26.1.17 do Matvějeva –Kurgan, 64 km od Taganrogu, udělali zdejší kozáci to samé, co kozáci v Kamensku, dobrovolníci se z Taganrogu stáhli 30.1.18.

Kaledin se svými donskými kozáky ovládal jen oblast kolem Rostova, 65 km do Taganrogu na západ a 32 km na sever do NovoČerkasska, a poté oblast kolem Kamenska na řece Doněck , 144 km severně od Rostova.

Genštáb měl Kaledin s kozáky ( 6000) v Novočerkassku, k dizpozici měl i Dobrovolnickou armádu (3.500 mužů), kterou generálové Děnikin, Kornilov a Aleksejev začali budovat hned poté, co Stavku obsadili bolševici.

K 20.1.1918 se bolševické oddíly zmocnily Poltavy, Alexandrovska, Gorlivky, Luhansku, a na jejich udržení dostaly od komisariátu obrany zásilku 27.000 pušek a kulomety.

Obsazení Poltavy velel Muravěv, jenž 26.1.18 převzal velení i nad oddíly pohybující se podél železnice Bryansk-Kyjev, a podél západního břehu Dněpru.

Dle bolševiků měl Muravěv jen 6.500 vojáků, námořníků a Rudých gard proti 12.000 mužů dobře vyzbrojených kyjevských vojáků, ale stejně jako vojáci v Petrohradu, ani vojáci v Kyjevě již nechtěli bojovat, a navíc Rada začala jednat opožděně až 28.1.17 poté, co se probolševičtí dělníci v Kyjevě v noci zmocnili skladu zbraní a obsadili důležité body ve městě, když Muravěvovy oddíly byly již 120 km od Kyjeva, a pár kozáckých a kadetských praporů, které proti nim Rada vyslala, je nedokázaly zastavit – 8.2.18 Muravěv se svými oddíly vstoupil do Kyjeva, odkud se Rada stáhla do západoukrajinského Žitomiru, a nařídila svým zástupcům v Brestu-Litevském, aby s Němci a jejich spojenci okamžitě uzavřeli separátní mír, který byl podepsán následující den.

V 2/18 17.500 dobře vyzbrojených bolševiků se čtyřmi obrněnými vlaky s desítky děl postupovalo na Rostov a Novočerkassk,třebaže váhavě a pomalu.

Kaledin se v důsledku jejich početní převahy 11.2.18 zastřelil, ale jeho kozáci a Dobrovolnická armáda vydrželi na svých pozicích ještě dalších 14 dní do bolševického útoku ze dne 24.2.18, kdy se bolševici k útoku po hněvivých výpadech Lenina, jenž na útok netrpělivě naléhal, odhodlali. Kozáci, ač stále v počtu 6.000, se druhý den po útoku stáhli do stepí východně od Donu, zatímco Dobrovolnické oddíly, kterým velel gen. Kornilov, ustoupili na jih z Rostova do Kubáně.

3 měsíce stará bolševická diktatura tak ovládla celé evropské Rusko ( jedinou vážnou překážkou se pro ni staly čsl. legie ) a exportovala svůj vliv do FS, ve kterém se finské Rudé gardy, podporované zdejšími ruskými posádkami, které po vyhlášení nezávislosti FS nebyly staženy ( tak si bolševici představovali právo národů na sebeurčení ), koncem ledna 1918 zmocnily Helsinek a měst na jihu, třebaže tato města nebyla bolševická diktatura schopna udržet.

Lenin se Stalinem vyhlásili právo národů na sebeurčení ( platilo pro FS, a nezahrnovalo právo zrušení požadavku Všechnu moc sovětům, naopak sovětizace byla jeho podmínkou ! ), ale do Kyjeva Lenin poslal Radě 16.12.17 výhružné ultimátum, aby do 48 hodin přestala podporovat kozáckého atamana Kaledina, jinak bude ve válce s Ruskem.

Autor: Andrea Kostlánová | středa 21.8.2019 5:48 | karma článku: 8.98 | přečteno: 322x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Maxim Gorký II - Jak US Kongres vařil polévky pro chudé bolševiky

Lev Tolstoj /1828-1910/ si stěžoval A.P. Čechovovi :“ Nedokážu brát Gorkého upřímně, je to člověk se zlou duší. Přišel bůhví odkud, jen pozoruje, všeho si všímá, a pak o tom referuje svému vlastnímu Bohu „.

9.12.2019 v 22:00 | Karma článku: 13.41 | Přečteno: 334 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Maxim Gorký a jeho tvrdé odsouzení Lenina a jeho puče 1917

Radikalizace leninistů 1917 děsila i některé bolševiky a jejich sympatizanty, mj. Maxima Gorkého /1868-1936/, jenž byl spokojený s výsledky Únorové buržoazní revoluce ( všeobecné volební právo, zrušení trestu smrti,

28.10.2019 v 19:13 | Karma článku: 17.26 | Přečteno: 505 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Putin nechutně zneužil Solženicyna jako v 90. letech Sobčaka

27.5.94 (75let) se Solženicyn po 20 letech vrátil do Ruska – přiletěl z Aljašky (Anchorage) na Kolymu (Vladivostok), a odtud se minibusem s rodinou vydal na trasu dlouhou 7.000 km, aby si připomněl gulagy.

11.10.2019 v 20:51 | Karma článku: 18.55 | Přečteno: 695 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Putin tajně v noci vrátil Dzeržinského bustu před Ljubljanku

Sté výročí VŘSR Putin sice oficiálně neslavil, ale uzurpoval si jej jako všechno kolem něho - bolševici a Jelcin dokonali rozvrat země, naštěstí přišel podpluk. KGB Putin a vrátil Rusku lesk osvědčenými metodami KGB, a

8.10.2019 v 21:21 | Karma článku: 16.67 | Přečteno: 425 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Pavel P. Kopecký

Chování starosty Novotného je znamením doby

Hrubostí a primitivismem proslulý starosta Novotný se stal suverénně nejznámějším reprezentantem opoziční ODS!

11.12.2019 v 12:02 | Karma článku: 13.33 | Přečteno: 94 | Diskuse

Jan Dvořák

Trikolóra chladnokrevně vytunelovala národní barvy

„Už, už to mám,“ hlásil ministr Zaorálek, když vstupoval do Hamáčkovy pracovny. Ten se na něho podíval poněkud překvapeně. “A co, jako?“

11.12.2019 v 10:11 | Karma článku: 12.95 | Přečteno: 407 | Diskuse

František Sentenský

Kupujeme si politickou stabilitu za vrtulníky stejně jako Slováci za stíhačky?

Posuďte sami. Jaký jiný důvod by nákup vrtulníků měl, když technicky jsou tyto vrtulníky nejen nejhorší, ale i nejpředraženější variantou! Bez ohledu na politiku. Dovolte mi podělit se o informace, které mi přistály na stole.

11.12.2019 v 8:29 | Karma článku: 31.16 | Přečteno: 701 | Diskuse

Jan Bartoň

ODS nejen topkovatí, hlavně blbne

Podle řady vyjádření čelných představitelů ODS počínaje předsedou strany a konče komunálními politiky, ODS se mění ve stranu s podivným programem. Voliči jí také nepřibývají a chřadne.

11.12.2019 v 8:21 | Karma článku: 35.66 | Přečteno: 1019 | Diskuse

Miroslav Gruner

Stín hanby padne i na paní Vitaskovou.

Ruleta osudu tomu asi chce, ze jmenovci významných osobností páchají občas skutky ulpívající na jejich štítě. Jsme malá země, tady těžko si toho nevšimnout.

11.12.2019 v 7:50 | Karma článku: 8.80 | Přečteno: 703 | Diskuse
Počet článků 998 Celková karma 15.30 Průměrná čtenost 1395

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Najdete na iDNES.cz