Putin tajně v noci vrátil Dzeržinského bustu před Ljubljanku

Sté výročí VŘSR Putin sice oficiálně neslavil, ale uzurpoval si jej jako všechno kolem něho - bolševici a Jelcin dokonali rozvrat země, naštěstí přišel podpluk. KGB Putin a vrátil Rusku lesk osvědčenými metodami KGB, a

před moskevské ústředí Čeky, GPU, NKVD a KGB v Ljubljance pár let po svém nástupu do čela Kremlu tajně v noci vrátil bustu Felixe Dzeržinského /1877-1926 zavražděn/ ze zchudlého PL-litevského šlechtického rodu.

Polák Dzeržinský v rámci boje s „ kontrarevolucí a sabotáží “ v letech 1917-1926 vyvraždil zhruba milión Rusů, Bělorusů a Ukrajinců ( odtud přezdívka Krvavý či Železný Felix, nekonečný seznam popravených vyžadoval každý den ke snídani ).

Spolu s Leninem od roku 1918 zřizovali koncentrační tábory pro odpůrce režimu a třídní nepřátele, od roku 1923 pracovní vyhlazovací gulagy /1923-1961/, v nichž se vyhlazovalo těžkou prací, vykonávanou za nelidských podmínek ( otroci z gulagů postavili bolševikům veškeré šílené megaprojekty, kterými se chlubili, právě tito otroci, nikoliv stachanovci, idustrializovali zemi. Do roku 1953, kdy byly zrušeny, jimi prošly desítky milionů lidí.

Dzeržinský, jehož otec byl středoškolským profesorem jako Leninův, studoval na stejném gymnaziu jako Pilsudský, mluvil plynně latinsky a jidiš, o trochu hůře rusky a francouzsky, z řečtiny měl čtyřku. Pilsudský uvedl, že se Dzeržinský vyznačoval železnou disciplínou a asketismem ( 12letou sestru Džerzinského některý z bratrů smrtelně postřelil na honu, podezřelými byli Felix a Stanislaw).

Ze sibiřského vyhnanství sociálnědemokratický revolucionář Dzeržinský utekl 1902 na člunu, a usídlil se v Berlíně s Rosou Luxemburgovou.

Později se se svojí snoubenkou Julií Goldmanovou, která trpěla TBC, přestěhoval do Švýcarska, kde zemřela. Za účast v rolnické revoluci 1905 byl poslán znovu na Sibiř, znovu uprchl, tentokrát ke Gorkému /1868-1936 zavražděn/ na ostrov Capri.

1910 se oženil s polskou bolševičkou Zofií /1882-1968/, protože s ním čekala dítě, syna 1910 porodila v carském vězení, a následně byla deportována na Sibiř, o syna se staral její otec.

1912 byl Dzeržinský, žijící v ilegalitě, opět zatčený, v moskevském vězení Butyrka s okovy na nohou zůstal až do únorové revoluce 1917. Ruští dozorci jej jako Poláka často mlátili, natrvalo mu znetvořili čelist a ústa. Kvůli utaženým okovům na nohou mu hrozila amputace končetin.

Původně se chtěl vrátit do Polska a zorganizovat v něm revoluci, nakonec se podílel na Leninově puči, třebaže k bolševikům se přidal jen pár měsíců před pučem, stejně jako Trocký.

Lenin oceňoval jeho bezohlednou tvrdost, i když s ním Dzeržinskij v zásadních otázkách nesouhlasil (Brest-litevský mír, role odborů, národnostní politika - když mu Lenin vytkl "velkoruský šovinismus",  Džerzinský jej obvinil z šovinismu neruských národů ).

V letech 1919–1923 působil ve funkci lidového komisaře vnitra, ale již 20.12.1917 jej Lenin pověřil, aby v rámci komisariátu vnitra založil Komisi pro boj s kontrarevolucí/ČEKA ( od roku 1922 OGRU), která podléhala přímo Radě lidových komisařů …

Při zakládání Čeky se silně angažoval Kliment Vorošilov, elektrikář, bolševický kádr od roku 1905, jenž se stal komisařem Čeky pro Petrohrad.

ČEKA měla v době svého založení 25 zaměstnanců, v roce 1924 22 tisíc a obrovskou síť tajných agentů.

Čeka terorizovala obyvatele za Rudého teroru a občanské války masovými popravami ve vězeních a na veřejných prostranstvích. Dzeržinskij veřejně prosazoval nemilosrdný teror vůči třídním nepřátelům a zrádcům z vlastních řad. „Třídní nepřátelé musí být vyhlazeni do jednoho, řekněme si to jasně „, prohlašoval Dzeržinský, jenž s manželkou a se synem vyjížděl na výlety do Švýcarska ( což se Stalinovi, jenž z Ruska nevystrčil paty, nelíbilo).

Martin Läcis, zástupce šéfa Čeky, v roce 1919 prohlásil : “ Čeka není soud, ale bojový útvar Strany – likviduje zločince bez soudu anebo je izoluje od společnosti v koncentračních táborech. Slovo a právo jsou identické.“ 

( Vypovídající je rovněž projev Klementa Gottwalda v parlamentu ČSR z 21.12.1929, krátce po jeho bolševickém puči ve Straně, o tom, jak se jeho bolševici jezdí do Moskvy učit, jak nebolševikům zakroutit krky, a že to bolševici umějí, pochvaloval si Gottwald - bolševici stříleli i děti, které ukradly bochník chleba, viz fotografie zveřejněná ve FB skupině Bolševický teror a antisovětská hnutí odporu Tomasem Novákem. Gottwald a jeho soudruzi si nevážili parlamentu 1.republiky, ale tento projev by si Gottwald v Putinově Dumě nemohl dovolit ani náhodou).

V Orwellově Animal Farm jsou zástupcem Čeky/NKVD/KGB The Dogs, kteří zastrašovali a zabíjeli jakéhokoliv Napoleonova kritika .

1918 Dzeržinský nechal zatknout hraběte Alexeje Konovnicyna /1855-2/1919/, vnuka hrdiny Vlastenecké války z roku 1812, hrabě byl krutě mučen, přišel o oko ( viz FB Tomas Novak : Bolševický teror a antisovětská hnutí odporu + archív Richard František Hrabal Krondak) , a na popraviště musel být odnesen.

Tomas Novak zveřejnil Stalinem osobně napsaný souhlas se žádostí 1.tajemníka Dagestánského oblastního výboru strany na navýšení plánu popravených z 1.200 na 2.000, a připojil k tomu obří obraz Stalina z dnešní budovy VŠ v Machačkale.

Sovětští historici lživě prohlašovali, že Dzeržinský byl dlouholetým přítelem Lenina, třebaže se Dzeržinský s Leninem nesnášel, měli odlišné názory na všechno jak před revolucí, tak po revoluci.

Dzeržinský organizoval balzamování těla Stalinem zavražděného Lenina ( Jurij Felštinský tvrdí, že Lenin byl Jagodou na příkaz Stalina otráven, Stalin k Leninovi v posledních týdnech před jeho smrtí nepouštěl ani Krupskou, a poté 1926 Stalin Jagodovi nařídil otrávit i Dzeržinského  - jeho rakev nesli Stalin a Trocký, touto metodou se řídí i Putin, viz pohřeb Anatolije Sobčaka v 2/2000 ). Stalin zlikvidoval všechny významné bolševiky, kteří s Leninem spolupracovali, zatímco on spolupracoval s carskou tajnou policií.

Stalin likvidoval zejména bolševiky – zakladatele Strany se středoškolským či univerzitním vzděláním, protože sám byl poloanalfabet bez zásluh, a potřeboval kolem sebe pochopy stejného druhu.

Oficiálně Dzeržinský zemřel na infarkt 20.7.26, pár hodin poté, co nenávistně v dvouhodinovém projevu na ÚV Strany útočil proti tzv. Sjednocené opozici, vedené Trockým, Zinověvem a Kameněvem.

První komisaři spravedlnosti, Viktor Nogin /1878-5/1924 zavražděn ve 46 letech/ a Dmitry Kursky /ministrem 1918-1928, 1932 spáchal „sebevraždu „ / , marně požadovali omezit pravomoce čekistů, Dzeržinski právo popravovat lidi bez soudu obhajoval s tím, že zájmy státu a revoluce stojí nad právy nejen sovětských občanů na svobodu názoru a ochranu proti nezákonnému stíhání.

Viktor Nogin byl významným bolševikem v Moskvě 1917, šéfoval Moskevskému Revolučnímu výboru, Kontrolní komisi ÚV, a měl mnohé další funkce.

Nogin byl členem obchodní delegace, která v čele s Krasinem  v 3/1921 vyjednala a podepsala obchodní dohodu mezi bolševiky a Británií, a 1923 vyjednával obchodní dohodu s US.

Nogin nesouhlasil s pučem, byl pro převod moci vyjednáváním bez krveprolití. Nogin dlouhodobě prosazoval spolupráci s menševiky a vytvoření vlády s ostatními socialisty s tím, že čistě bolševická vláda by mohla být udržena jen terorem proti ruským občanům, stejně jako jeho přátelé Kameněv (popraven 1936), Zinověv (popraven 1936), Vladimír  Miljutin (popraven 1937), ministr zemědělství v první Leninově vládě, rezignoval poté, co Lenin Trockého heslo Všechnu moc sovětům změnil na Všechnu  moc bolševikům, s Leninem nesouhlasil v mnohých věcech, navzájem se v tisku veřejně napadali.

Alexej Rykov ( popraven společně s Bucharinem 1938 ), po smrti Lenina převzal jeho funkci premiéra, 1930, kdy byl Rykov odstraněn, se premiérem stal Molotov ) .

Za Stalina byly pravomoce OGPU ještě více rozšířené, 1930 začala spravovat systém gulagů a dozorovala policii/lidové milice.  1934 byla OGPU přejmenována na NKVD, a získala do své působnosti i archívy a občanské registry.

Šéfem Čeky se po Dzeržinským stal další etnický Polák Vjačeslav Menžinský /1874-1934 zavražděn/, právník z Petrohradské univerzity z učitelské rodiny, jenž mluvil plynně 10 jazyky. Před zatčením 1906 z Ruska utekl, žil ve Francii, Belgii, CH, v US, kde všude zakládal revolucionářské kroužky. Do Ruska se vrátil až po bolševickém puči 1917, pod Dzeržinským se specializoval na vylákání odpůrců bolševiků ze zahraničí do Moskvy, kde byli zatčeni a popraveni.

Zúčastnil se Stalinových Velkých stranických čistek 1930-31, ale v té době byl již invalida s anginou pectoris, Stalin všechny věci řešil s jeho zástupcem Jagodou, synem židovského klenotníka, jenž po svém zatčení v 3/37 musel přiznat, že Menžiského otrávil, a že se Zinověvem a Kameněvem 1934 zavraždil Kirova.

Jagoda byl z NKVD odstraněn 1936 ( údajně projevil "soucit" s Bucharinem), kdy byl jmenován ministrem pošty.

NKVD po něm řídil do své vlastní popravy v 2/40 (45) Nikolaj Ježov, hlavní vykonavatel poprav v letech 1936-39. Většina bolševických funkcionářů nepochopila ani v gulazích ani na popravišti, že jsou obětí Stalina, nikoliv Ježova a NKVD, proto až do posledního vydechnutí Stalina a Stranu uctívali.

Předzvěstí Ježovova pádu bylo v 4/1938 jeho jmenování ministrem lodní dopravy, třebaže jej Stalin z funkce šéfa NKVD neodvolal, aby jej nevyplašil. V 8/38 jmenoval jeho zástupcem Lavrencija Beriju, a teprve v 11/38 jej Stalin zbavil funkce šéfa NKVD, v 3/39 jej zbavil všech funkcí, a v 4/39 jej zatkl, v 2/40 byl zastřelen.

Gruzínec Lavrentij Berija  se po smrti Stalina stal ministrem vnitra pod vládou premiéra Grigorije Malenkova ( Berija 1924 jako čekista v Gruzii, kde převládali menševici, zorganizoval veřejné popravy přes 10.000 lidí, když spolu s policií a armádou Čeka potlačila protibolševické povstání, za což jej Stalin 1926 jmenoval šéfem Gruzínské Čeky, tj. neomezeným vládcem Gruzie ), 1931 jej Stalin jmenoval šéfem OGPU celého Zakavkazska.

1935 Berija vydal knihu O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku, jejímž hlavním přínosem bylo, že tyto dějiny zcela přepsala ( viz Putinovy učebnice přepsané historie, povinné na všech školách ), když monstrózně navýšila roli Stalina, zatímco klíčové gruzínské osobnosti vůbec nejmenovala ( v Orwellově Animal Farm Squealer, jenž má na starosti propagandu, používá jakoukoli lež, stejně jako bolševici, kteří lžemi manipulovali s veřejným míněním, a využili toho, že měli školní výuku historie pod kontrolou ) .

Kniha se stala bestsellerem a její „autor“ Berija prorazil do nejvyšší politiky (skutečného autora, Jermolaje Alexejeviče Nediju, nechal zastřelit).

V době začínající Velké stranické čistky byl jejím hlavním vykonavatelem pro oblast Zakavkazska. V roce 1937 bylo v Gruzii nejvíce zatčených a popravených z celého SSSR.

V 8/1938 jej Stalin jmenoval mužem číslo 2 v NKVD a  v 11/1938 se stal lidovým komisařem vnitra, poté, co pomohl poslat na popraviště bývalého šéfa NKVD Ježova. Jeho a Stalinovi nepřátelé začali umírat na infarkty, nehody a sebevraždy, včetně historiků, kteří zpochybňovali pravdivost jeho „historické práce“.

Berija zorganizoval Katyňský masakr polských válečných zajatců v roce 1940, po 2.sv.v. se stal předsedou komise pro atomový výzkum a úspěšně vysvětlil zajatým německým vědcům, co mohou očekávat, jestliže bolševikům atomovou bombu nevyrobí.

Po Stalinově smrti v 3/1953 ( Felštinský tvrdí, že Berija Stalina otrávil ) se Berija snažil získat absolutní moc odsouzením Stalinových zločinů, rehabilitací jeho obětí, a dokonce začal prosazovat soukromé podnikání a tržní principy.

V boji o moc však zvítězil Chruščov, jenž nechal Beriju ještě na jaře 1953 zatknout a odsoudit k trestu smrti, Berija byl zastřelen v 12/1953.

The Guardian z 25.1.03 v článku Solzhenitsyn breaks last taboo of the Revolution, aniž by jej podezíral z antisemitismu s tím, že na svoji úvahu má nárok, rozebírá Solženicynovo tvrzení, že dvě třetiny čekistů byli Židé, a pokud nelze říci všeobecně , že Židé měli v gulazích privilegované postavení, v táborech, do kterých byl deportován, Židé privilegované postavení měli.