Maxim Gorký a jeho tvrdé odsouzení Lenina a jeho puče 1917

Radikalizace leninistů 1917 děsila i některé bolševiky a jejich sympatizanty, mj. Maxima Gorkého /1868-1936/, jenž byl spokojený s výsledky Únorové buržoazní revoluce ( všeobecné volební právo, zrušení trestu smrti,

základní občanské svobody  mj.) , a rostoucí agresivita bolševiků jej znechucovala.  Gorký obvinil Lenina a jeho přívržence, že „ v davu vyvolávají a rozněcují nízké podlé instinkty, založené na nenávisti a pomstě „ ... ( Rosa Luxembourgová  „Ruská revoluce“ z 1918  – do roka a do dne byla zavražděna, Gorký byl členem Sociálně demokratické dělnické strany, do KS nevstoupil ).

Gorký byl od 11 let sirotkem, jenž se živil sám, předtím žil s despotickým dědou, nesnášel despocii a násilí, těžké dětství se na něm projevilo psychickou nevyrovnaností, několikrát se v 80.letech pokusil o sebevraždu ( přesto nenáviděl Dostojevského, vysmíval se Turgeněvovi a pohrdal Gogolem ).

V roce 1896 se oženil s Jekatěrinou, která mu téhož roku porodila jediného syna. Jekatěrina Pešková /1876-1965/ mluvila plynně francouzsky a pracovala pro Mezinárodní Červený kříž.

V témže roce 1896 se Gorký setkal s 12letým židovským chlapcem Zalmanem Sverdlovem /1884-1966 PAR/, bratrem budoucího vraha carské rodiny Jakova Sverdlova, a stali se přátelé. Zalman povahově do rodiny nezapadal, hodinářství starého Sverdlova sloužilo bolševikům jako úložiště zbraní a padělatelská dílna osobních dokladů, rodina jej považovala za černou ovci.

V 18 letech se Zalman, aby to měl v Rusku jednodušší, nechal pokřtít a Gorký jako kmotr mu propůjčil příjmení -  Zalman se stal Zinovijem Peškovem, původní rodina jej zavrhla, a Zalman 1904 emigroval do CAN.

Od 1906 byl na Capri Gorkého sekretářem, 1913, když se Gorký pod vlivem své milenky Andrejevové stal bolševickým sympatizantem, se spolu nepohodli a přestali se stýkat.

1914 se Zalman přihlásil do francouzské armády jako dobrovolník, 1915 přišel o ruku, 1916 byl jako francouzský důstojník vyslán do US, stal se generálem s velkokřížem Řádu čestné legie (1917). O svém působení v Cizinecké legii v Maroku napsal knihu.

1940 se spojil s CHDG („Svobodní Francouzi“ ) a byl vyslán jako velvyslanec do Jižní Afriky, kde organizoval lodní přepravu zbraní pro spojence. Po válce byl velvyslancem v Japonsku, v Číně a na Tchaj-wanu u Čankajška.

Je pohřben na ruském ortodoxním hřbitově v Sainte-Genevieve-des-Bois v departementu Essonne ( původně domov důchodců pro ruské emigranty ).

Jekatěrina Pešková v domácnosti Gorkého žila stále, i když Gorký žil se zámožnou   herečkou Marií Andrejevou, která pro bolševiky od roku 1904, kdy se k nim přidala, vybírala od bohatých sponzorů peníze, a vydávala bolševický list Novaja žizň  ( s vdanou Andrejevou  odjel 1906 i na  osmiměsíční „ přednáškové turné „ do US, kde jako ženatý s oficiální milenkou vyvolal mezi US puritány hněv - o Gorkého skandálu píše G.B.Shaw s tím, že ostudně se zachovali US puritáni, Shaw nesnášel US ).

V roce 1902 byl Gorký zvolen čestným akademikem, ale na příkaz cara Mikuláše II. byla volba prohlášena za neplatnou, takže se členství v Akademii vzdal mj. Anton Pavlovič Čechov /1860-1904/.  Čechov, jenž jako Gorký trpěl od mládí TBC, pracoval jako lékař výhradně pro chudé, 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby napsal o otřesných nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin.

Po Krvavé neděli z 9. 1. 1905 Gorký zveřejnil proticarské prohlášení, za které byl uvězněn v Petropavlovské pevnosti a propuštěn po protestech některých prominentů z oblasti kultury.

1906 vydal sociálněpolitický román z dělnické kolonie Matka ( hluboce věřící matka se po smrti manžela alkoholika a tyrana stane pod vlivem svého syna  revolucionářkou )  – po vydání knihy na Gorkého podal trestní oznámení Petrohradský tiskový výbor, a to pro rouhání, šíření nenávisti k majetným třídám a pro nabádání ke vzpouře.

Za své první emigrace (1906-1913) se kvůli své TBC ( přesto vykouřil zhruba 80 cigaret denně ) usadil na ostrově Capri, kde ho mj. navštívil nejen Lenin 1908 + 1910 (chtěl po něm, aby pro bolševiky vybíral peníze od zahraničních mecenášů ), ale 1912 jako sociálního demokrata i TGM.

1913 se Gorký jako sympatizant bolševiků vrátil do Ruska, kde organizoval financování exilovaných bolševiků ( Lenina ) příspěvky od domácích mecenášů. Ani to nepomohlo k udržení vztahu s bolševičkou  Andrejevou, rozešli se, a Gorký o ní nechtěl již nikdy slyšet, třebaže 1919 spolu a s básníkem Alexandrem Blokem založili v Petrohradu Velké dramatické divadlo, ve kterém poté hrála.

Blok /1880-1921/ byl ženatý s dcerou Mendělejeva, protože dědečkovo panství z matčiny strany – její otec byl rektor Petrohradské univerzity Beket, sousedilo s panstvím jeho přítele Mendělejeva .

Blok bolševický puč přijal, ale brzy iluze o bolševicích ztratil, a stěžoval si Gorkému a Korney Čukovskému, že již nedokáže psát poezii, protože ztratil víru v lidství. Ani bolševici jej nepřijali, vysmívali se jeho mysticismu a asketismu.

V 5/1921 Blok náhle onemocněl, bezpochyby byl otráven. Jeho doktoři jej chtěli okamžitě dopravit do ciziny, ale bolševici mu nedovolili vyjet ze země. Gorký napsal Lunačarskému, že Blok je nejlepším ruským básníkem, a ten, kdo mu neumožní odjezd do zahraničí, bude zodpovědný za jeho smrt.

Politbyro však jeho výjezd schválilo až v 7/1921, kdy se jeho stav prudce zhoršil, povolení k výjezdu pro jeho manželku se stále řešilo – Molotov jej podepsal až 1.8.21, Gorký byl o povolení informován až 10.8., kdy byl Blok již po smrti.

Gorkého ex-milenka Andrejeva se stala petrohradským lidovým komisařem pro divadla a cirkusy, a v letech 1931-48 šéfovala moskevskému Ústředí vědců.

Bolševický puč 1917 Gorký podrobil v novinách Novaja žizň ostré kritice s tím, že to nebyl proletariát, kdo zvítězil, ale Lenin a jeho klika, která puč zorganizovala.  Gorký napsal, že k žádné revoluci nedošlo, protože lid s Leninovým pučem neměl nic společného.

Po Leninově puči Gorký v listu Novaja žizň odsuzoval bolševické násilí v zemi, teror a rabování, útočil na stranické vedení pro jeho politický despotismus, a ve veřejných dopisech bolševické vedení žádal, aby skoncovalo s vyhlazováním ruské inteligence ( v 10/1919 jeden veřejný dopis v tomto smyslu poslal i Dzeržinskému )  – Lenin se s Gorkým vypořádal tak, že v 7/1918 list Novaja žizň zakázal.

V době, kdy v US levicoví aktivisté pořádali sbírky ve prospěch bolševiků  mezi US smetánkou,  byl v 5/1920 na Soloveckých ostrovech v Bílém moři zřízen Solovecký vyhlazovací koncentrační tábor č. 3, tzv. solovecký tábor zvláštního určení jako pobočka Severních táborů, zřízených pro nepřátele bolševiků již 1919 ...

Vězni byli zajatci z občanské války, občané, kteří pomáhali bělogvardějcům,  a skuteční zločinci, kteří měli v táboře privilegované postavení jako „ kápa „ ( nacisté bolševické koncentráky převzali, jen se v některých nevyhlazovalo prací/ " Arbeit macht frei" , ale plynem, na který bolševici neměli peníze) .

Tábor byl uzavřen v 12/1933, poté co statisíce vězňů ze Severních táborů k 8/1933 holýma rukama v mrazech a ve tmě, v létě v mračnech komárů, vybudovaly zcela neužitečný (mělký) bělomořsko-baltský kanál, postavily železnice, pro které ženy vykácely stromy – ne pracující, ale otroci z gulagů, kteří v táborech zemřeli, vybudovali sovětský průmysl ...

S Gorkým Lenin definitivně skoncoval v létě 1921, kdy bolševici rozpustili POMGOL/Pomoc hladovějícím – Všeruský výbor pro pomoc obětem hladomoru, který Gorký spoluzakládal spolu s představiteli šlechty, vědců  ( I.B.Pavlov /1849-1936/) a kultury. Nebolševičtí členové výboru byli zatčeni, a Gorký dostal od Lenina dopis, v němž jej tento vyzval k emigraci „ ze zdravotních důvodů „ ...

Gorký s Leninem nakonec uzavřel obchod  -  stát bude Gorkému  a jeho domácnosti ( manželka, milenka, pečovatelka, syn, snacha, vnučky ) platit „ ozdravný „ pobyt v zahraničí a Gorký bude Leninův režim propagovat v zahraničí, načež v 10/1921 Gorký odjel nejprve do Berlína a poté do Prahy, kde se za něj při udělení víza osobně zaručil TGM.

Když obdržel italské vízum od Mussoliniho, odjel do Itálie, ale nikoliv na milované Capri, jen do lacinějšího Sorrenta.

Na přelomu 1923/24 si léčil TBC v Mariánských lázních, kde se dozvěděl o Leninově smrti ( údajně otráven kyanidem ) – OGPU mu po smrti Lenina hrozila, že budˇ bude pro Stalina psát články na objednávku, anebo mu Strana jeho pobyt v zahraničí přestane platit.  

Gorkým v exilu manipuloval zástupce Dzeržinského a Menžiského Genrich Jagoda /1891-1938 popraven/,  z PL židovské rodiny.

Stalin byl fascinován, jak Jagoda dokázal manipulovat s lidmi, např. přemluvil bělogvardějské kozáky, exilované v BG a v TR, aby se vrátili na svá zdevastovaná hospodářství, přičemž za pomoci BG tajné policie vyfiltroval antikomunisty, a ještě přiměl Společnost národů, aby jejich repatriaci zaplatila ( tuto zkušenost NKVD využila po 2.sv.v., kdy repatriovala další kozáky).

I Jagoda dělal chyby, např. když pustil do Francie bývalého šéfa carské policie Alexeje Lopuchina, jenž se nevrátil (anebo Lopuchin Jagodovi štědře zaplatil ).

Gorký v Jagodovi, vyhlášeném sukničkáři a karbaníkovi, viděl nejen rodáka ze stejného města ( Jagodovi se do Nižného Novgorodu přistěhovali, třebaže Židé měli do tohoto města zákaz vstupu ), ale i téměř příbuzného, protože Gorký poskytl své příjmení bratrovi Jakova Sverdlova, polopříbuzného Jagody.

Jagoda posílal Gorkému „ soukromé“ dopisy ( kopii dopisů vždy dostal Stalin, ale také Gorký si je pečlivě schovával ), v nichž se Gorkému svěřoval se svými problémy jako svému otci – mj. ze sebe učinil „ hlídače revoluce, který stále musí potlačovat nějaké spiknutí „ – o tom, jak důmyslným systémem gulagů dodává otrockou práci pro Stalinovu industrializaci, se nezmínil.

Jagoda referoval přímo Stalinovi, a svoji pozici si jistil tím, že v době, kdy OGPU neměla na mzdy a uniformy, takže z ní rekrutovaní dezertovali, peníze sehnal, většinou vydíráním Rusů s bohatými příbuznými v okolních státech ( Putinovy metody v Čečensku 1998-2006 ).

Soupis majetku manželů Jagodových, nalezený při jejich zatčení 1937 ve vile, mj. obsahoval ( Donald Rayfield : Stalin and his Hangmen ) : 1 auto, značnou částku v hotovosti a spořitelní knížku, luxusní zahraniční kufry 24 ks, 3 piana, 1.300 lahví luxusního zahraničního vína, 11.075 krabiček zahraničních cigaret, 9 krabic zahraničního tabáku, dýmky ve slonovině a v jantaru 165 ks, pornografické fotografie 3.904 ks, pornografické filmy 11 ks, kontrarevoluční trockistická a fašistická literatura 542ks, luxusní zahraniční pánské kabáty 21ks, dámské kabáty 9ks, kožichy 9ks, luxusní zahraniční košile a spodní prádlo pánské 26 ks, dámské 70ks, zahraniční pletené svetry 31ks, zahraniční gramofony 2 ks, gramofonové desky 399ks, 115 krabic zahraničních léků, vložek a antikoncepce, starožitnosti 1.008 ks, lednice,trouby,vysavače 71ks, zahraniční rybářské náčiní 73ks, zahraniční dětské hračky 101ks, polní dalekohledy 7 ks, revolvery 19 ks, sportovní pušky 12 ks, pěchotní pušky 2ks.

Gorký tak v zahraničí na nátlak OGPU ( Dzeržinský z tohoto důvodu v Petrohradě zatkl jistého přítele Gorkého, novináře, Gorký u Dzeržinského protestoval a jeho přítel byl milostivě propuštěn ) začal psát prorežimní články, které si Stalin objednal, ale občas si neodpustil protibolševickou poznámku, např. 1924 v objednaných Vzpomínkách na Lenina, které nejprve vyšly na Západě, napsal : „ Neexistuje vůdce, jenž by nebyl tyranem „, takže nejprve vyšly s komentářem Trockého, že  „ Gorký Lenina nepochopil „ ( Gorký měl konflikt s Trockým a Zinověvem ještě před pučem ), a poté byly zakázány.

Stalin se pokusil Gorkého zahnat zpět do Ruska již v 10/1927 ( k 10. výročí puče ) , ale Gorký nepřijel, proto za ním Jagoda vyslal svého švagra Averbacha, jenž jej měl do Moskvy dostat za každou cenu, oficiálně měl s Gorkým dohodnout oslavu jeho šedesátin v Kremlu, což se Averbachovi podařilo přes úplatného Gorkého syna Maxe ( Max se jednomu z ruských básníků svěřil, že mu Dzeržinský za pomoc při několika zatčeních daroval bolševiky ukradenou sbírku vzácných poštovních známek ).