Jak KGB agenti přiměli Thatcherovou ke kandidatuře na šéfku strany

Cambridgská Pětka: V 12/1939 se Maclean seznámil s bohatou Američankou Melindou Marling, studující na Sorbonně francouzskou literaturu, která v 50.letech v moskevském exilu prohlásila, že věděla, že s Macleanem skončí v Moskvě

 od samého počátku. Byla to liberálka, která fandila Lidové frontě a nevadilo jí stýkat se s komunisty, dokonce chránila bolševiky před útoky svých přátel z řad bělogvardějských studentů.

Když jí Maclean sdělil, že je sovětským špiónem, začala mu pomáhat, měla rozsáhlé známosti mezi pařížskou americkou liberální smetánkou.

1945 se Maclean ze své funkce 2. tajemníka britské ambasády ve Washingtonu vrátil do Londýna, zatímco na britskou ambasádu do Washingtonu nastoupil Stalinův agent Kim Philby, kterému asistoval další člen Cambridgské Pětky Burgess, jenž s Philbym dokonce bydlel.

Jakmile se Philby dozvěděl, že US a britská vojenská kontrarozvědka hledá Stalinova špióna  „Homéra „ a chystá se zatknout Macleana ( odhalen 1951 US vojenskou kontrarozvědkou programem Venona, spuštěného v 2/1943, program byl vyzrazen Kremlu 1945, ne-li dříve, NKVD agentem v US SIGINT Billem Weisnandem ), nechal Burgesse odvolat do Londýna pro nedisciplinované chování ( alkoholismus) , aby Burgess varoval Macleana a zorganizoval jeho útěk do Moskvy přes KGB nadřízeného Cambridgské pětky Jurije Modina /1922-2007/.

Bill Weisnand /1908-1967 „infarkt“/, narozený v Oděse a pracující pro NKVD, se stal 1938 naturalizovaným US občanem, v letech 41-42 řídil Jonese Orina Yorka /1893-1970/, rekrutovaného 1935. York FBI 1950 přiznal, že NKVD za peníze předal plány na nový letecký motor a dokumenty o nejnovější stíhačce firmy Northrop. Jeho přiznání znamenalo, že NKVD měla krtka v Bezpečnostní agentuře ozbrojených sil/AFSA .Weisnanda York označil za svého NKVD řídícího důstojníka.

Weisnand byl 1942 povolán do US armády a pro svoji znalost ruštiny byl jako jazykový poradce přiřazen ke kryptologům programu Venona, který sovětské šifrované zprávy přes noc proměnil ve výstřižkovou službu. Aby FBI nezjistila, že o programu Kreml ví, bolševici dál od roku 1945 používali kód, který Američané rozluštili, a od podzimu 1949 všechny zprávy z Venona dostával na stůl NKVD agent Kim Philby, jenž do Washingtonu dorazil jako styčný důstojník.

1945 byli Philby /1912- 1988MOW, kam prchl v 1/1963/, Maclean/1913- 1983MOW/ a Burgess /1911-8/1963MOW/ beznadějnými alkoholiky, Burgess dokonce po hospodách zapomínal tajné složky, které kradl z britského zamini, a Maclean po celém příbuzenstvu rozhlásil, že je Stalinův špión, a sdělil to i všem svým přátelům – alkoholismus jim přesto nezabránil, aby supertajné složky po stovkách kradli až do roku 1949.

Burgess udržoval kontakty s labouristou McNeil, jenž se po vítězství labouristů v roce 1945 stal náměstkem ministra zahraničí Ernesta Bevina.

McNeil, zarytý antikomunista, si Burgesse, aniž by tušil, že je komunistou a agentem Kremlu, v 12/1946 proti předpisům ministerstva prosadil za svého druhého osobního tajemníka – během 6 měsíců Burgess předal Kremlu obsah 639 složek, celkem 2.000 ofocených stránek, za což od Kremlu obdržel žold navíc v částce 200 liber …

Tajemníkem McNeila zůstal do 10/1948, kdy byl na zamini přeložen do sekce Číny, v níž komunisté se Stalinovou podporou vyhráli občanskou válku, a Burgess dostal od Kremlu za úkol, aby komunistickou vládu Londýn uznal, což se 1949 stalo.

V 2/1949 opilý Burgess spadl ze schodů a musel být několik týdnů hospitalizován – koncem roku 1949 odjel na dovolenou na Gibraltar a do Maghribu, kde se utápěl v alkoholu, v promiskuitním sexu a v hádkách s lidmi z MI6 a ze zamini. Přesto si udržel důvěru svých nadřízených, a v 7/1950 byl povýšen do funkce 2. tajemníka britského velvyslanectví ve Washingtonu, kde u MI6 sloužil již Philby ( a kde v letech 44-48 sloužil jako 1. tajemník Maclean).

Burgess se již neovládal a dělal britské diplomacii ostudu, na diplomatickou službu se necítil a snažil se u svého spolužáka z Etonu získat práci redaktora v Daily Telegraph – přesto, proti své vůli, opět dostal supertajnou práci u mezispojenecké komise pro vedení korejské války, tj. přístup k US strategickým plánům, a v 11/1950 provázel budoucího UK premiéra Anthony Edena ve Washingtonu.

Mezitím v 1/1951 svým nezodpovědným chováním ( 3 pokuty za rychlou jízdu v týž den ) velvyslance Sira Olivera Frankse přiměl, aby jej z ambasády vyhodil - Burgess dorazil do LON 7.5.51, kde s Bluntem kontaktovali Jurije Modina, kontrolora Cambridgské Pětky, aby s Moskvou koordinovali Macleanův odjezd, a mezitím byl Burgess 11.5.51 vyhozen i ze zamini.

25.5.51 se Burgess nevrátil domů, a ani matce neřekl, kam jde, což vždy činil. Když zmizel i Maclean a jeho manželka vyprávěla o návštěvě jistého Rogera, a bylo objeveno opuštěné auto, které si Burgess pronajal na své jméno, bylo jisté, že uprchli.

Blunt mezitím „ uklidil „ v Burgessově bytě, ale ne důkladně, MI6 nalezla dokumenty, kompromitující dalšího člena Cambridgské Pětky Cairncrosse, jenž byl vyzván, aby ze své funkce odešel.

Také Philby spálil věci po Burgessovi v lese, a v 6/1951 byl odvolán do Londýna, aby podal vysvětlení, kdo Macleana přes Burgesse varoval, důkazy však proti Philbymu nebyly, tak mu bylo umožněno odejít v tichosti bez rozruchu, což vyhovovalo i MI5/6.

V 4/1954 přeběhl v Austrálii KGB důstojník Vladmir Petrov/1907-1991/, jenž od 1951 řídil tamní rezidenturu, tj. prováděl nábor agentů a staral se o zdejší sovětské občany, aby nepřeběhli na Západ.

Petrov, původně šifrant přísně tajných zpráv, měl přístup k přísně tajným informacím. Předal důkazy o tom, že Burgess a Maclean jsou Stalinovými špióny od svých studií na Cambridge, že jim KGB důstojník Kislicyn, jenž v té době působil v Austrálii, zorganizoval útěkovou trasu, a že oba žijí v Kujbyševě.

Oba alkoholici z britského zamini uprchli do Moskvy pár dní před chystaným výslechem Macleana na zamini, což KGB potvrdila až v 2/1956, když již psychicky labilního Burgesse zpracovala a uspořádala s nimi krátkou tiskovou konferenci za účasti zahraničních novinářů – přečetli prohlášení, že „ špióny nikdy nebyli, a do Moskvy odjeli, aby přispěli k většímu porozumění mezi Východem a Západem“ ...

Otázkou je, proč KGB stáhla i Burgesse.

Třebaže byl nespolehlivým alkoholikem, nebyl v podezření, vyslýchán měl být jen Maclean. Jeho stažením KGB zničila svého agenta Philbyho, jenž se po útěku svého homosexuálního přítele stal hlavním podezřelým, že oba varoval. Proto Philby kladl Burgessovi na srdce, aby nepřeběhl, jinak Philbyho zničí ( James Angleton z CIA na základě informací z projektu Venona varoval MI6 a MI5 před Macleanem i Philbym 1951, oba označil za Stalinovy agenty).

NKVD naléhala, aby Burgess odjel do Moskvy společně s Macleanem, protože Maclean by, dle NKVD, organizačně složitou cestu sám nezvládl, ve skutečnosti KGB Burgesse do Moskvy zákeřně vylákala.

Burgess koupil 2 lístky na okružní plavbu Kanálem, kdy cestující mohli na pár hodin vystoupit v St. Malo bez pasové kontroly – poté pronajatým autem dojel k Macleanovi, u kterého poobědval s jeho manželkou, načež jej pronajatým autem dovezl k parníku, v St.Malo vystoupili, taxíkem dojeli do Rennes, odtud vlakem do Paříže, z ní vlakem do Bernu, kde jim sovětská ambasáda vystavila falešné pasy, na které z Curychu odletěli do Prahy, kde si je převzala v Praze vládnoucí NKVD, a dopravila je do Moskvy.

Burgess se domníval, že svůj úkol dopravit do Moskvy Macleana splnil, a chystal se vrátit zpět do Londýna, jaké však bylo jeho překvapení, když mu NKVD oznámila, že jim oběma udílí nové identity a sovětské občanství, se kterým cesta zpět na Západ nevede. Burgess trval na návratu do Británie, třebaže mu NKVD opatřila milence.

Burgesse nedobrovolný život v Moskvě zničil, zatímco Maclean se přizpůsobil, naučil se rusky, oficiálně pracoval jako překladatel her pro moskevské divadlo, ve skutečnosti byl expertem KGB na britskou politiku a NATO.

„Únosem„ Philbyho přítele Burgesse NKVD zcela obnažila Philbyho, jenž byl odvolán do Londýna, kde byl vyslýchám MI5, která věřila, že ve špionážní kauze Burgess-Maclean byl třetím mužem, třebaže to Philby popíral, nikdo mu již nevěřil - v 7/1951 na vlastní žádost z MI6 odešel.
Důstojník MI5 Milicent Bagot /1907-2006/, dcera barona a expertka na Kreml, byla první, která varovala MI5, že Kim Philby z MI6 je NKVD agent a člen KS.  Bagot také analyzovala údajný dopis Zinověva, šéfa Kominterny, z roku 1924, ve kterém vyzýval britské dělníky k ozbrojenému povstání proti vládě, a označila jej za padělaný.

Philby teprve v 8/1954 získal práci u diplomatického měsíčníku Fleet Street Letter, zaměřeného na finanční kruhy, který 1938 předpověděl, že „ apeasement nebude fungovat, a nejpozději do podzimu 1939 vypukne v Evropě válka „ …

7.11.1955 byl Philby oficiálně očištěn ministrem zahraničí Haroldem Macmillan /1894-1986/, konzervativcem a Churchillovým chráněncem, stejně pragmatickým a cynickým jako Churchill. Macmillan byl v letech 1957-1963 premiérem, po něm nastoupil labourista Harold Wilson, premiér 1964 -1970 + 1974-76, kdy sám odstoupil s tím, že je „ politicky vyčerpán „ ( 1975 Wilson tajně nabídl Kaddáfímu 14 mil. liber, když přestane financovat IRA, ale Kaddáfí požadoval daleko větší částku, Wilsona Golicyn označil za vlivového agenta Kremlu ).

Po svém očištění 1955 Philby uspořádal velkolepou tiskovou konferenci, na které sebejistě a bez koktání ( koktal již od dětství) znovu potvrdil svojí nevinu, a prohlásil :“ Nikdy jsem nebyl komunistou „ … K jeho smůle si šéfka Anglo-židovského spolku Flora Solomon 1962 vzpomněla, že jí 1935 řekl, že je komunista, a ohlásila to MI5.

Od aféry pohřešovaných diplomatů ocejchovaný Philby ztratil přístup k tajným materiálům, což nezměnilo ani jeho očištění z roku 1955, proto Sověti o něho již nestáli. V 8/1956 byl vyslán jako blízkovýchodní dopisovatel listů The Observer a The Economist do Bejrútu, ve skutečnosti začal opět pracovat pro MI6, a v rámci této spolupráce cestoval po celém BV.

V Bejrútu žil ve vile svého otce, a když se tento s rodinou odstěhoval do Saúdské Arábie, pronajal si v Bejrútu byt a začal v něm žít s manželkou dopisovatele listu New York Times Eleanor, se kterou se 1959 oženil poté, co mu v roce 1957 zemřela žena Aileen a Eleanor se rozvedla.

1961 přeběhl z Helsinek do US major KGB Anatolij Golicyn /1926-2008/, jenž po debriefingu u CIA byl poslán k debriefingu u britské SIS, v době, kdy se šéfem MI6 stal Dick White z MI5, jenž Philbyho stále podezíral ze spolupráce s KGB, což mu potvrdila  výpovědˇ Golicyna.

Golicyn po předchozí dohodě s CIA přeběhl s ženou a s dcerou 1961 přes Helsinky do Stockholmu, odkud je CIA převezla do US - poskytl mj. informace o síti Kima Philby, které vedly k jeho dopadení.

Golicyn obvinil i UK premiéra Harolda Wilsona, šéfa Labour party, že je vlivovým agentem Kremlu od doby, kdy byl jako člen obchodní delegace v Kremlu a spřátelil se s Mikojanem a Molotovem, obvinil i jeho předchůdce v čele Labour Party Hugha Gaitskell /1906-1/1963/, jenž vzápětí náhle zemřel na poruchu imunního systému lupus erythematosus.

Nicholas Elliott, důstojník MI6 z Bejrútu a přítel Philbyho, jenž původně věřil v jeho nevinu, byl koncem roku 1962 pověřen, aby od Philbyho získal přiznání. Eleanor vypověděla, že Philby od konce roku 1961 zcela propadl depresím a alkoholu, opilý padal ze schodů, na topení radiátorů a málem vypadl z balkónu.

Elliott se poprvé od Golicynova přeběhnutí setkal s Philbym v 12/1962, popsal, že opilý Philby se nedokázal postavit na nohy a měl ovázanou hlavu. Philby mu řekl, že jeho návštěvu čekal, což ukazuje na dalšího KGB krtka, a Elliott mu odpověděl, že v minulosti k němu vzhlížel, ale dnes jím hluboce opovrhuje.

Philby mu potvrdil, že byl kremelským špiónem, popsal veškeré své aktivity, ale odmítl mu poskytnout písemné přiznání s tím, že to poskytne až při výslechu. Další setkání si domluvili na poslední týden v lednu 1963 ( existuje i verze, že Elliottovo setkání s Philbym byla jen hra, která měla KGB přesvědčit, aby Philbyho přesunula do Moskvy, aby zde mohl sloužit na oplátku Londýnu ).

23.1.1963 Philby z Bejrútu zmizel, nedostavil se ani na večírek na britské ambasádě, na který měl jít s manželkou. Toho dne sovětská nákladní lodˇ Dolmatova odplula ráno z Bejrútu do Oděssy tak rychle, že se její náklad válel po celém doku. Philby tvrdil, že odjel na palubě této lodi, jiní tvrdí, že uprchl přes Sýrii do Arménie.

Teprve 1.7.63 Kreml potvrdil, že  je Philby v Moskvě, 30.7.63 mu byl udělen politický azyl a sovětské občanství. Do Moskvy za ním přijela Eleanor, ale on mezitím začal žít s Melindou, s manželkou svého přítele Donalda Maclean. 

Investigativní novinář Ben Macintyre ve své knize Kim Philby ( 2014 ) tvrdí, že mu MI6 dala možnost uprchnout, aby se vyhnula pro ni velmi nepříjemnému procesu s Philbym, což tvrdil i Philby.

Philby se s Eleanor rozvedl 1965, ale Melinda Philbyho 1968 opustila a vrátila se k manželovi ( všichni tři Britové Philby, Burgess /1911-1963/, Maclean /1913-1983/, těžce snášeli život v Moskvě, kde žili v domácím vězení, oficiálně se všichni tři upili k smrti, Philby za Gorbačova 1988 ).

1971 KGB Philbyho, alias Andreje Fedoroviče Fjodorova,  „ oženila „  s o 20 let mladší ženou, údajně konfidentkou KGB, Rufinou Puchovou *1932, která s ním zůstala až do jeho smrti.

Protože byli v domácím vězení, Philbyho neustále kamkoliv ( většinou to byla setkání s továrními dělníky a jejich KGB kontrolorem, setkání, která Philby nesnášel ) doprovázeli 2 agenti KGB, Valerij a Vitalij.

Tito agenti jsou vidět i na fotografii z roku 1972 z nedobrovolné svatební cesty s Rufinou u sibiřské hydroelektrárny Bratsk, kterou postavili političtí vězni z gulagů ( 3 fotografie ze svatební cesty prodala Rufina Britům v roce 94, v době pořízení fotografií spolu byli 8 měsíců ).

KGB s ním často jezdila po elektrárnách a továrnách, představovala ho jako návštěvníka z Británie ( Vitalij byl dle Rufiny pod pantoflem své ženy, která šéfovala místnímu Svazu komsomolců )  …

Rufina ve své knize The Private Life of Kim Philby, dále uvádí, že po celých 16 let jejich společného života Philby každou noc křičel ze spaní, a jakmile se probudil, hned se opil, depresí se nikdy nezbavil. Pod dohledem KGB Philby napsal své Paměti.

Dobb Kima Philby 1933 rekrutoval přes jednu ze zástěrkových organizací Williho Münzenberga - pařížskou Světovou federaci pro pomoc obětem německého fašismu ( třebaže pomoc potřebovaly i oběti bolševického fašismu -  stalinismu). 

Philby se přes tuto instituci zamiloval do rakouské Židovky Litzi Friedmann /1910-1991 NDR/, o 2 roky starší komunistky a agentky NKVD, která jej doporučila NKVD verbíři fotografce  Editě Tudor-Hart.

Philby se s ní oženil 1934, ale NKVD je oddělila, protože jako budoucí špión nemohl být spojen s komunistkou ( rozvedli se 1946 v době, kdy již měl Philby 4 děti s Aileen Furse, která zemřela jako alkoholička 1957 – Philby od 1956 žil s Eleanor Brewer, manželkou dopisovatele listu The New York Times, po jejím rozvodu si ji 1959 vzal ).

Historici jsou přesvědčeni, že Cambridgská skupina měla více než 5 členů. Blunt se 1964 přiznal výměnou za beztrestnost, mediálně odhalen byl až v roce 1979.

Taktéž Cairncross se přiznal 1964, spolupracoval s úřady, a pracoval jako historik. Přiznalo se i několik dalších osob, plus další osoby z příslušnosti k Pětce byly obviněny.

Blunt, Burgess a Cairncross byli členy tajné sekty Apoštolů Cambridgské Univerzity, ze které byli obviněni ze špionáže pro Kreml Michael Straight a Guy Liddell, důstojník  MI5, jenž se málem stal jejím šéfem nebýt jeho osobních kontaktů s Kimem Philby. Po vyšetřování odešel do předčasného důchodu.

1979 Liddella ve své výpovědi obvinil novinář Goronwy Rees, přítel ze studií Burgesse, jenž se svého komunistického přesvědčení ze 30.let vzdal po uzavření nacistickobolševického paktu ze 23.8.39, podepsaného v Moskvě, a pracoval pro MI6.

Ve své knize Pátý muž Roland Perry označil za člena Cambridgské Pětky i barona Rothschilda, jenž se na studiích přátelil s Burgessem, a byl původním vlastníkem domu, ve kterém po dobu války žil Blunt s Burgessem. Členství Rothschilda údajně potvrdil Jurij Modin, jenž naopak prohlásil, že Cairncross jejím členem nikdy nebyl.

1964 Blunt obvinil z příslušnosti k Philbyho síti Leonarda Henry „Leo Longa“, v letech 1940-45 důstojníka MI-14 (německá sekce, která vyhodnocovala sílu německých jednotek ), jenž po válce působil v britské okupační zóně v Německu, s tím, že jej pro Kreml naverboval na studiích v Cambridge, kam Long přišel již jako komunista ( syn nezaměstnaného tesaře ).

Brian Sewell /1931-2015/, umělecký kritik, blízký přítel svého učitele Blunta ( a v 60.letech Salvadora Dalího ) , ve svých Pamětech vydaných v roce 2012 tvrdí, že do sítě Philbyho patřil i Andrew Gow /1886-1978/, profesor z Cambridge. Sewell Bluntovi poskytl ubytování, když byl tento 1979 veřejně odhalen jako Stalinův špión.

S Cambridgskou pětkou je spojen bývalý madˇarský kněz Theodor Maly /1894-1938/, protože řídil Arthura Wynn /1910-2001 LON/, zakladatele Stalinových špiónů v Oxfordu, rekrutovaného 1936 NKVD agentkou Editou Tudor-Hart pod pseudonymem „Agent Scott „ – v NKVD archívech se píše, že NKVD nábor Wynna označila za „ zpravodajský puč ve prospěch Moskvy,protože Wynn může poskytnout ještě více informací než Cambridgská pětka „ , píše v knize z roku 1998 The Crown Jewels Nigel West a bývalý KGB pluk. Oleg Carev.

Wynn, syn lékaře, pomohl německé komunistce Lieschen Ostrowski uprchnout z Německa před nacisty tím, že se s ní formálně oženil, poté v Londýně sňatek zrušili, a on se oženil s britskou komunistkou, se kterou studoval na Oxfordu právo, a kde založili významný protějšek Cambridgské Pětky, Stalinovu Oxfordskou skupinu britských vlastizrádců.

Za Stalinových čistek byla londýnská NKVD náborová rezidentura uzavřena z důvodu popravy jejích verbířů, ale Wynn si kontakt udržel, posílal kádrové posudky na komunisty z Oxfordu ( jiní komunisté zase psali posudky na Wynna), a doporučoval, kteří z nich by se dali naverbovat pro NKVD ( které Wynn později řídil ).

V jeho pětičlenné skupině byl bývalý poslanec za labouristy, ředitel muzea, oxfordský univerzitní profesor, „ Bunny „ , jehož identitu se dodnes nepodařilo zjistit, a oxfordský student David Floyd, jenž na příkaz NKVD, stejně jako Maclean z Cambridge, vstoupil do britských diplomatických služeb a v letech 1944-47 špehoval v Moskvě vojenskou misi britské ambasády.

Wynn NKVD doporučil i další studenty - z Cambridge a z Londýnské univerzity.

Za války Stalinův agent Wynn pracoval v sekci vývoje radarů ve firmě A.C. Cossor, vývoj, který bolševici ostře sledovali. Po válce Wynn až do důchodu v roce 1971 pracoval na ministerstvu energetiky.

Ani v důchodu nepřestal být KGB agentem, s manželkou založili Akční skupinu pro boj s dětskou chudobou, a získali mnohé kontakty, mj. na konzervativního poslance Peter Bottomley. 1975 baron Keith Joseph, jenž se ucházel o vedení Konzervativní strany, založil svůj klíčový projev na jednom jejich článku o chudobě rodičů samoživitelů – interpretace tohoto článku ze strany barona se nelíbila Margaretě Thatcherové, která jej přestala podporovat a rozhodla se, že bude kandidovat sama.

Pseudonym "Agent Scott" se na veřejnost poprvé dostal v roce 1992, kdy KGB částečně otevřela své archívy, v podání historiků spolupracujícími s bývalým KGB důstojníkem Alexandrem Vasilijevem, kterého o spolupráci na knize 1993 požádala samotná SVR, aby získala peníze a vylepšila si image. SVR mu dodávala i archívní materiály – spolupráce skončila 1996, kdy se již Jelcinova popularita vytratila, a do popředí se drali komunisté a nacionalisté.

KGB tento pseudonym potvrdila až v roce 1996, ale odmítla jej identifikovat –Vasilijev však objevil v archívech memo z 7/1941, v němž šéf NKVD kontrarozvědky Pavel Fitin informuje Vsevoloda Merkulova o "Agentu Scottovi " a jmenuje ho jako člena KS Anglie a odborníka na radiovou komunikaci Arthura Wynna z Oxfordu, rekrutovaného Edith Tudor Hart.

Wynnův vnuk historik Adam Tooze napsal knihu The Wages of Destruction/ Mzda za destrukci (2006), věnovanou Wynnovi a jeho manželce.

Informace o útěku Burgesse a Macleana znervóznila Američany vzhledem k usvědčení atomového vědce Klause Fuchse a přeběhnutí do Moskvy v roce 1950 atomového fyzika Bruno Pontecorvo, italského Žida, přesvědčeného komunisty od roku 1936, kdy pracoval v Paříži pod vedením Ireny a Frederika Joliot-Curie, byl i asistentem Enrika Fermiho. Spolu se svými sourozenci a s bratrancem vstoupili do FKS, je zajímavé, že Bruno Pontecorvo do FKS vstoupil ostentativně den po uzavření bolševicko-nacistického paktu ze 23.8.39, aby Stalinovi vyjádřil důvěru.

Když italský fašistický režim vyhlásil 1938 rasové zákony, rodina Bruna odjela do Paříže, po její okupaci do Británie ( Bruno v 6/1939 marně žádal o vízum do Švédska ) a odtud do US, kde komunista Bruno pracoval na US atomovém výzkumu, od roku 1943 na britském jaderném programu v Montrealu, který byl součástí projektu Manhattan ( v US i v UK týmu převažovali fyzici, kteří neměli ani US, ani britské občanství ).

V 2/1948 získal Bruno Pontecorvo britské občanství a 1949 se vrátil do Británie, kde pracoval na jaderných reaktorech a štěpných materiálech.

Až po zatčení Klause Fuchse v 2/1950 začalo MI5 a MI6 vadit, že jeho sourozenci jsou komunisté, taktéž on a jeho žena, a v 6/1950 jej odstavila od státních tajemství – měl jako profesor učit na univerzitě.

Během dovolené v Itálii však Pontecorvo i s manželkou a třemi syny 1.9.50  z Říma odletěli do Stockholmu, odkud je Stalinovi agenti převezli do SU přes Finsko.

Přeběhlý pluk. KGB Oleg Gordievský tvrdil, že také Pontecorvo byl Stalinovým agenten, totéž tvrdil Pavel Sudoplatov, zástupce šéfa rozvědky, ten si jej však spletl s US atomovým špiónem Theodorem Hall/1925-1999/, jenž Kremlu prozradil technologii plutoniové bomby.

Theodor Hall pocházel z chudé židovské rodiny, a byl jedním z nejmladších účastníků  Projektu Manhattan. V 10/1944 navštívil ústředí US KS, aby Stalinovi předal know-how  bomby - předal nejen veškeré informace o Los Alamos, ale i o jeho klíčových vědcích a jejich úkolech, a jak jsou v nich úspěšní.

Informace od Klause Fuchse jen potvrzovaly, co Kreml již věděl od Halla. Hall netušil, že Stalinovi / Igoru Kurčatovovi, jenž měl pro Stalina atomovou bombu vyprojektovat, atomová tajemství vyzrazuje i několik jeho dalších kolegů, nevěděli o sobě. Po válce Hall předával Stalinovi informace o vývoji nové generace jaderných zbraní na University of Chicago, kde pracoval.

US komunisté Hallovi zprostředkovali setkání se Sergejem Kurnakovem *1892, s bývalým carským důstojníkem z bohaté statkářské rodiny, jenž po 1.sv.v. emigroval do US, aby se stal vojenským komentátorem listu US KS Daily Worker, a fanatickým bolševickým agentem – kurýrem ( mezi bolševickými tajnými službami ) a náborářem.

V 1/1944 čas.Time Kurnakova označil za skalního komunistu poté, co se Kurnakov v létě 1943 probolševicky předvedl jako lektor v ruském kurzu na Cornell University. Za bolševického agenta byl oficiálně označen až posmrtně 1953 ( usvědčen dešifrovacím programem Venona ), jeho syn za 2.sv.v. jako US voják přeběhl ke Stalinovi, dostal za to důstojnickou hodnost, po válce působil v Rádiu Moskva.

Kurnakov byl kontaktem mezi Theodorem Hall a Savillem Sax/1924-1980/, Hallovým spolubydlícím, jenž Halla pro spolupráci rekrutoval, a poté za ním pravidelně jezdil do Nového Mexika, kde od něho přebíral informace.

Sax pocházel z rodiny ruských Židů, jeho matka, bolševická agentka, pracovala pro organizaci Russian War Relief Fund, největší US organizaci, poskytující pomoc do zahraničí, která byla zástěrkovou organizací US KS.

Hall a Kurnakov pod záminkou pátrání po příbuzných v Rusku, spolu navštívili sovětský konzulát a setkali se s rezidentem NKVD v NYC Anatolijem Jackovem, jenž informace Halla odeslal do Moskvy užitím jednorázové šifry. Hall dostal pseudonym “Mlad” a Sax, jenž se stal kurýrem jeho informací,  “Star”. Na jaře 1945 však NKVD Saxe nahradila Lona Cohen, Sax skončil jako narkoman (LSD), jenž se veřejně chlubil, že je kremelským atomovým špiónem.

Komunistka Helen Kroger alias Lona Cohen/1913-1992/, z rodiny PL katolických emigrantů, se 1941 provdala za Stalinova agenta komunistu Morrise Cohena, jenž ji rekrutoval.

Oba se 1943 stali Stalinovými hlavními kurýry mezi Los Alamos a Stalinovou NKVD rezidenturou v NYC v osobě sovětského konzula Jackova, stejně jako Harry Gold. Od Theodora Hall Cohenová odnášela dokumenty od 8/1945, setkávali se v Albuquerque, New Mexico, před kostelem. Hned první zpráva, kterou od něho přinesla ukrytou mezi papírovými kapesníky ( třebaže na něho musela v Albuquerque čekat celý měsíc než se před kostelem objevil) , byla pro NKVD epochálním úlovkem – obsahovala podrobný nákres atomové bomby.

Informace vysoké důležitosti vysílali přímo ze svého bytu přes vysokorychlostní radiostanici.

Cohenovy nejprve z NYC rezidentury řídil Semjon Semjonov /1911-1986/ židovského původu, jenž vstoupil do NKVD 1937, a 1938 byl vyslán do US jazykově vybavený AJ a francouzštinou,  kde se zapsal na Massachusetts Institute of Technology, který vystudoval 1940, a poté pracoval v US jako nákupčí pro moskevský Mašinoimport, od 1941 šéfoval technické sekci Sovětské nákupní komise v US.

Celkem v US řídil 20 Stalinových agentů – v 9/1942 Semjonov přemluvil Vasilije Zarubina , aby mu předal řízení Julia Rosenberga a jeho kontakt v US KS Jacoba Golos. Alexandr Feklisov se stal Semjonovým asistentem pro Rosenberga.

Jakmile skončil formální výcvik Rosenberga jako agenta, včetně zkušební lhůty, Semjonov Rosenberga pověřil, aby rekrutoval své dva přátele Joel Barr a William Perl. Semjonov v rámci projektu Enormoz ( infiltrace projektu Manhattan ) úspěšně rekrutoval mladé vědce a odborníky, kteří Stalinovi poskytovali informace v oboru radioelektronika, tryskové letouny, ponorky, chemické technologie a medicíny. V 1/1943 Bruno Pontecorvo Semjonovi předal velmi podrobnou zprávu o první jaderné řetězové reakci s tím, že “ Fermi je připraven informace poskytnout “ …

Od 1943 ( program US kontrarozvědky Venona trval od 2/1943 do 10/1980 ) po něm šla FBI, takže byl 1944 odvolán do MOW, 1950 se jej Stalin zbavil v rámci své honby na sovětské občany židovského původu ( odstartována tzv. Spiknutím lékařů), a expodpluk. NKVD Semjonov byl poslán do nakladatelství Progress překládat propagandu.

Semjonova nahradil Anatolij Jackov/ 1913-1993/, Stalinův konzul v NYC a šéf jeho zdejší NKVD rezidentury, jenž řídil Stalinovy agenty v projektu Manhattan, čerstvý absolvent NKVD Akademie/SHON s hlavním jazykem angličtinou a s doklady na jméno Anatolij Jakovlev, podařilo se mu naverbovat Harryho Gold. 1946 se Jackov vrátil do MOW v hodnosti pluk. NKVD, v 50.letech žil jako nelegál s falešným pasem kanadského občana v Iráku.

Také manželům Cohenovým se za 2.sv.v. v US dařilo rozšiřovat Stalinovy sítě -  Lona Cohen se seznamovala s mladými technickými experty a poté je úkolovala, aby vynášeli z leteckých a zbrojních továren a institutů nákresy a modely, např. samopalů ( z továren je vynášely pod kabáty), NKVD platila za jeden model zhruba 2.000 dolarů.

Morris poté model samopalu schoval do pouzdra na housle, a odnesl jej na NYC konzulát Jackovi, kde vědecké zprávy zpracovával mladý inženýr a NKVD operativec  Leonid R. Kvasnikov, jenž je přeposílal do Moskvy.

1942 byl Morris odveden do US armády a jeho sedmičlennou sítˇ Stalinových dobrovolníků pro průmyslovou špionáž převzala Lona, která dokumenty dopravovala na východní pobřeží, často je dostávala od námořníků z lodí plujících z Jižní Ameriky, na lodě se dostávala vyplácením úplatků v docích.

Lona zvládala nejenom cestovat jako kurýr, ale od roku 1942 pracovala i ve dvou zbrojovkách, Publix Metals a Aircraft Screw Products, kde ji její šéf obvinil z šíření komunismu, ale nikdo ji nevyhodil.

Poté, co 5.9.45 přeběhl v Kanadě Igor Guzenko a v 11/45 Elisabeth Bentley, Cohenovi přerušili kontakty se Sověty, a začali opět pracovat až 1949 pro pluk. Rudolfa Abela, v US usazeného ilegála, ale poté, co byl v Londýně 1950 zatčen Klaus Fuchs, museli přes Mexiko uprchnout do Moskvy, která je do roku 1954  usadila v Polsku, kde formálně Morris učil angličtinu, zatímco Lona v Moskvě procházela dalším výcvikem, a oba na falešné pasy cestovali po světě v kremelských službách. New Zealand jim dokonce udělil občanství.

1954 se manželé  se svými pravými novozélandskými pasy objevili v Londýně pod jménem Helena a Petr Kroger, otevřeli si antikvariát a tvrdili, že jsou rodilí Kanadˇané, ve skutečnosti šéfovali Stalinově londýnské rezidentuře.

V Londýně se přátelili s manželi Doel, Frank Doel byl nakladatel, proslavený  korespondencí se spisovatelkou Helen Hanff, která později vyprávěla, že jednou na Nový rok 1961 dorazili na party k Doelovým Krogerovi, kdy Helena měla dlouhé exotické černé šaty, takže jí řekla :” Heleno, ty vypadáš jako ruská špiónka! ” O několik dnů později si v novinách přečetla, že Krogerovi byli ruští špióni.

Krogerovi byli zatčeni ve svém bytě v 1/1961, Lona ještě před odchodem z bytu požádala detektiva, aby směla přiložit do kamen, jenž jí odpověděl, že ano, ale nejprve si prohlédne její kabelku – měla v ní několik mikrofilmů tajných dokumentů.

Morris dostal 25 let, Lona 20 let, 1969 Britové Cohenovi vyměnili za britského občana Geralda Brooke, učitele ruštiny, jenž o velikonocích s manželkou navštívil Moskvu, načež byli oba zatčeni pro šíření protisovětské propagandy ( letáků), jeho manželku KGB nechala odjet, ale jeho odsoudila na 5 let, z toho na 4 roky nucených prací.

Kurnakov byl i kontaktem prof. fyziky na Columbia University Enose Wicher, NKVD agenta, stejně prominentní NKVD agentkou náborářkou byla Wicherova nevlastní dcera Flora Wovschin.

Kurnakov převzal i manžele Keeney, Mary + Philip. Mary Keeney /1898-1969/, Mary za 2.sv.v. pracovala ve Washingtonu na Správě pro ekonomické záležitosti vedení války, která se spojenci řešila budoucí reparace, po válce pracovala pro OSN. Venona a její vlastní deník ji usvědčily, že s manželem byli agenty GRU.  

V 2/1950 ji senátor McCartney obvinil, že je členkou US KS, odešla proto z OSN.

Informace z projektu Venona byly pro veřejnost odtajněny až v 7/1995, kdy teprve mohly být použity jako důkaz u soudu - Hall byl FBI 1951 vyslýchán, ale protože informace z Venona nemohly být proti němu použity, nebyl z ničeho obviněn, veřejnost se o něm a o jiných dozvěděla až 1995, mj. o Oscaru Seborer /1921-2015/z PL židovské rodiny, která emigrovala do US. Všech jejích 5 dětí udržovalo kontakty s US KS.

Oscar byl 1942 zařazen do programu SED/Special Engineer Detachment, který vyhledával techniky a vědce pro projekt Manhattan, nejprve pracoval v Clinton Engineer Works v Oak Ridge, Tennessee, poté v Los Alamos Laboratory, New Mexico. Účastnil se testu Trinity 16.7.45, kdy jeho skupina měřila seismologický otřes po výbuchu. Po válce až do roku 1951 pracoval jako civilní zaměstnanec pro US armádu.

Od 8/1948 pracoval pro US Navy's Underwater Sound Laboratory v New London, Connecticut, která vyvíjela sonary pro ponorky.

V 8/1949 jeho nadřízený velitel doporučil, aby s ním byl rozvázán pracovní poměr, protože je bezpečnostním rizikem, nakonec byl jen převeden k Electronic Shore Division, Bureau of Ships, kde zodpovídal za instalaci elektronických systémů v US a v evropských přístavech.

Systémy samy nebyly tajné, ale jejich lokace/rozmístění ano, a protože byl jediný, kdo neměl bezpečnostní prověrku, sám v 6/1951 odešel, a v 7/1951 s bratrem a jeho ženou ( po rozvodu 1961 se vrátila 1969 do US, kde do roku 1974 pracovala pro OSN v sekci technické zdravotní pomoci, jako zdravotnice působila již za občanské války ve Španělsku, oba bratři se oženili s Ruskami ) emigrovali do Stalinova Ruska, kde bratři pracovali na Sovětské akademii věd na propagandistické literatuře, a přátelili se s Macleanem.

V Los Alamos byli tudíž přinejmenším 4 bolševičtí agenti, kteří o sobě navzájem nevěděli – Klaus Fuchs, Theodore Hall, David Greenglass, Oscar Seborer.