Protibolševické povstání dělníků a námořníků v únoru 1921

Bolševismus a jeho puč významně pomohly realizovat vzdělané ženy ze středních zámožných vrstev či ženy ze zchudlých šlechtických rodin, mj. Alexandra Kollontaiová, dcera generála z rodiny ukrajinských kozáků,

, jenž prosazoval ústavní monarchii po vzoru britské.

Alexandra Kollontai /1872-1952/ mluvila plynně francouzsky a finsky ( matka byla dcerou bohatého finského velkostatkáře ), a navzdory protestu rodičů, kteří ji poslali na studium do západní Evropy, aby na chudého studenta Vladimíra Kollontaie /1867-1917/zapomněla, se za něho v roce 1893 provdala, měli spolu syna.

Z populistky Kollontaiové se v západní Evropě stala marxistka, v marxismu ji poté utvrdila i její zámožná známá z Petrohradu Elena Stasová /1873-1966/, dcera liberálního právníka, jenž obhajoval prvního revolucionáře z nižšího šlechtického rodu, jenž se pokusil zabít cara Alexandra II, a vnučka architekta carů  Alexandra I a Mikuláše I.

Stasová byla komunistka nejtvrdšího ražení, ze Ženevy stoupenkyně Lenina, od roku 1921 představitelka Kominterny v Německu. Stalin sice 1937 sdělil šéfovi Kominterny Bulharu Dimitrovovi, že Stasová bude jako špiónka zatčena, ale nakonec skončila jako redaktorka čas. Zahraniční literatura.

Kollontaiová, na rozdíl od Stasové, se 1903 při rozdělení Ruské sociálnědemokratické dělnické strany na menševiky ( Martov) a bolševiky (Lenin), přidala k menševikům, nesouhlasila s Leninovým postojem k parlamentu ( chtěl diktaturu, ne parlamentní demokracii).

Do roku 1914 Kollontajová žila střídavě ve Finsku, Švýcarsku a v Německu, kde spolupracovala s komunisty Karlem Kautským /1854 Praha -1938 Amsterodam /, Liebknechtem /1871 - zavražděn bolševiky v 1/1919/, Luxemburgovou /1871 -zavražděna bolševiky v 1/1919 / a Zetkinovou /1857-1933 Moskva/.  

Kollontajová se přimkla k bolševikům teprve poté, co začala žít s o 13 let mladším prominentním bolševikem Alexandrem Šljapnikovem /1885 -1937 popraven /. V době únorové buržoazní revoluce byl z prominentních bolševiků v Petrohradu jen Šljapnikov s Molotovem, zatímco vedení bolševiků ( Lenin, Zinověv, Kameněv  mj. ) bylo v exilu, a neznámý Stalin ve vyhnanství na Sibiři.

Když se Lenin v 4/1917 vrátil do Ruska, byla Kollontaiová jediným petrohradským klíčovým bolševikem, jenž se postavil za Leninovy Dubnové teze.

Po bolševiky vyvolaném červencovém povstání proti Prozatimní vládě, byla s ostatními bolševickými prominenty uvězněna, všichni byli propuštěni v 9/1917. Jako 45letá vdova se 1917 provdala za 26letého námořníka Dybenkova.

V 1. bolševické vládě byla komisařkou sociálních věcí, ale v 3/1918 z funkce odešla na protest proti uzavření Leninova brestlitevského míru.

Šljapnikov se stal po puči lidovým komisařem práce, ale protože odmítal autoritářství a diktaturu bez svobody slova, stal se spolu s Kollontaiovou členem tzv. Dělnické opozice uvnitř bolševické strany, tvořené z předáků odborů průmyslových svazů.

V 3/1919 došlo k prvním velkým čistkám v bolševické Straně, byla vyloučena jedna třetina členů.

Mýtus bolševismu, potvrzený povstáním části dělníků a většiny námořníků v 2/1921 ( současně byla od 2/1919 do 3/1921 vedena válka bolševiků s Polskem).

25.1.21 Alexandra Kollontaiová v listu Pravda zveřejnila pamflet s názvem Dělnická opozice, v němž požadovala, aby řízení NH převzali od čekistických rudoarmějských komand odboroví předáci, s čímž nesouhlasil Trockij, zakladatel RA, jenž od roku 1920 razil tezi militarizace ekonomiky, tj. podřízení se již nepotřebných odborů potřebám dělnické diktatury.

Kollontajová mu odporovala s tím, že „ po vítězství nad bělogvardějskými jednotkami stát musí nechat na dělníkách, aby si svobodnými odbory potvrdili, že jsou železným kopím proletářské diktatury, a ne jen poslušným stádem, které slouží těm, kteří přerušili veškeré styky s masami, a ze svých trůnů stranických institucí provádějí politiku pro své osobní politické cíle – pryč se stranickou byrokracií, atˇžijí svobodné odbory „, provolávala Kolontajová.

27.2.21 odboroví předáci pamflet Kollontaiové tzv. „Dopisem 21, „ vůdců odborů, který podepsala i Kollontaiová, podpořili. V dopise požadovali svobodu slova, tisku a shromaždˇování pro všechny pracující, a osvobození všech zatčených opozičních socialistů a dělníků.

Stranický 10. sjezd z 3/1921 za kronštadtské vzpoury však prosadil jednotnou stranickou linii bez frakcí, Dělnická opozice byla zcela podřízena Straně.

Ruští odboráři v čele se Šljapnikovem, Kollontaiovou, a Sergejem Medvěděvem /1885-1937 popraven/ se odvolali ke Kominterně.

Projev na jejím zasedání, kritizující totalitní praktiky v ruské Komunistické straně, měla přednést Kollontaiová, ale Trocký a Zinověv její jméno vyškrtli ze seznamu řečníků, a trvali na tom, aby projev nepřednesla - když odmítla poslechnout, Trocký vydal „ stranický příkaz“ nařizují všem členům ruské delegace, „ aby se podřídili Straně „ ...

Nejen odboroví předáci a část dělníků se v 2/1921 postavili proti diktatuře bolševiků, ale i námořníci z kronštadtské pevnosti, kteří bolševiky z Petrohradu dostali nejen k moci při jejich puči 1917, ale zachránili je i podruhé v 8/1918, kdy na město táhli údajní Kornilovovi pučisté.

Proti diktatuře bolševiků vystoupila většina námořníků Baltského loďstva povstáním 28.2.21 - centrem povstání byla námořní základna Baltského lodˇstva a pevnost Kronštadt na ostrově Kotlin  ( systém kronštadtských opevnění -  několik pevností )  v Něvském zálivu, 55 km západně od Petrohradu s 18.000 námořníky.

Pevnost byla o to strategičtější, že současně vypuklo protibolševické rolnické povstání vedené na Ukrajině anarchistou Nestorem Machno, a v tambovské oblasti ( tambovské povstání) eserem Alexandrem Antonovem /1888-4/1922/.

Antonov byl eserem od svých 16 let, spolu s bratrem pro Stranu ( stejně jako bolševici, mj. Stalin a jeho banda ) vykrádal banky a vlaky, byl odsouzen na 20 let, v 2/1917 byl Prozatimní vládou amnestován. Po bolševickém puči odjel do Tambova, kde se stal velitelem místní protibolševické domobrany, současně bojoval i proti čsl. legiím. V 4/1922 musel s bratrem před čekisty z Tambova uprchnout do vedlejší vesnice, kde je ve slepé uličce bolševické komando zabilo.

V Petrohradu se dělníci proti bolševikům bouřili od 2/1921 poté, co zde bylo uzavřeno několik továren, průmyslová výroba klesla na nulu, a ve městě došly potraviny.

Během protibolševického povstání v 2-3/1921 se konal 10.sjezd bolševiků, na kterém Lenin, aby předešel celostátnímu rolnickému povstání, prosadil NEP/válečný komunismus, který povolil některé mechanismy tržní ekonomiky, aby města přežila hladomor. Násilné rekvizice nahradily dávky v naturáliích, absolutní státní kontrola nad obchodem byla uvolněna, a soukromé vlastnictví bylo vráceno malým a středním rolníkům.

Současně ale Lenin utužil stranickou disciplínu – stranické frakce byly zlikvidovány, stranické Byro a jeho Sekretariát, ve kterém již řádil Stalin, jenž jej od 3.4.22, kdy se stal gen. tajemníkem Strany, vedl, byly posíleny ...

30.12.1922 na sjezdu ústředních rad odborů v Moskvě Lenin připustil, že Kollontajová má pravdu, a že rozsáhlý byrokratický aparát, který mu umožnil dostat se k moci, kdy bolševici byli nejorganizovanější politickou silou, má své meze : Náš dělnický stát zbyrokratěl, byrokracie jej zdeformovala „ .

Jak upozornila Kollontajová, dělnickou třídu občanská válka zdecimovala, nejlepší dělnické kádry zahynuly na frontě, Strana proto musela verbovat i v jiných vrstvách, které již nebyly tak zfanatizované, ale zato žádaly o teplá místa v kancelářích.

V roce 1921 stará bolševická garda tvořila jen 2% Strany – diktatura proletariátu se stala diktaturou menšiny s nejrůznějším sociálním pozadím, která velmi brzy zdegradovala na diktaturu samotné Strany.

I přes Leninův NEP se bolševická politická policie  ( 200.000 agentů civilních i vojenských  ) uchylovala k zaslepeným represím, konfiskovala obilí i osivo k příštímu zasetí, a páchala zločiny obecné kriminality – její brutální metody hladomor nezastavily.

Povstání, podpořené dělníky a anarchisty, začalo 28.2.21 poté, co na setkání námořníků a vojáků na palubě bitevní lodi Petropavlovsk došlo k odhlasování Petropavlovské rezoluce s politickými a ekonomickými požadavky, které odmítly legitimitu a autoritu bolševické vlády – dne 6.3.1921 povstalci v rádiové zprávě prohlásili :

„ Podporujeme moc sovětů, nikoliv moc politických stran. Požadujeme zrušit vojenská komanda, která násilím vymáhají od rolníků obilí, požadujeme svobodu pro odbory a pro tisk, pracující si musí sami zvolit zástupce do sovětů, nikoliv aby bolševici vybírali své zástupce, kteří jsou k požadavkům pracujících hluší, a prosazují jen zájmy Komunistické strany.  Vždy jsme od komunistů obdrželi jen jednu odpovědˇ - kulku do hlavy.“  ( viz Alexandr Berkman Le mythe bolchevik ).

Požadujeme:

1) Vzhledem k tomu, že současné sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků, okamžitě uspořádat nové tajné volby se svobodou předvolební agitace pro všechny dělníky a rolníky, nejen členy KS.

2) Obnovit svobodu slova a tisku dělníkům a rolníkům, anarchistům a levým socialistickým stranám.

3) Zajistit svobodu shromažďování pro odborové svazy a rolnické organizace.

4) Svolat na 10.3.1921 nestranickou konferenci dělníků, rudoarmějců a námořníků Kronštadtu a petrohradské oblasti.

5) Osvobodit všechny socialistické politické vězně, všechny dělníky, rolníky, vojáky a námořníky, které bolševici uvěznili.

6) Zvolit komisi na přezkoumání případů těch, kteří jsou drženi ve vězeních a koncentračních táborech (!!!, Solženicyn v Soustroví gulag umístˇuje vznik táborů do roku 1919 )

7) Zrušit všechna politická oddělení, neboť žádná strana by neměla mít zvláštní privilegia při propagaci své ideologie nebo za tímto účelem dostávat finanční podporu od státu.

8) Okamžitě odvolat všechny hlídkové oddíly.

9) Zrovnoprávnit potravinové příděly pro všechny pracující s výjimkou těch, kteří jsou zaměstnáni ve zdraví škodlivých provozech.

10) Zrušit komunistické úderné oddíly ve všech útvarech armády, stejně jako komunistické stráže, umístěné v továrnách a mlýnech. Pokud jsou podobné stráže nebo oddíly potřebné, vytvořit je v armádě z řadových vojáků, a v továrnách a mlýnech se souhlasem pracujících.

11) Poskytnout rolníkům plnou svobodu v nakládání s jejich půdou, a rovněž právo chovat dobytek za podmínky, že rolník vystačí svými prostředky, tj. nebude využívat námezdní práci.

12) Přijmout naši rezoluci ve všech útvarech armády a mezi vojenskými kadety.

13) Zveřejnit naši rezoluci v tisku.

14) Vytvořit nestranický Kontrolní úřad.

15) Povolit svobodnou řemeslnou produkci za použití pouze vlastní práce.

Podepsán za námořníky byl velitel Stěpan PETRIČENKO a PEREPELKIN, sekretář.

Lenin toto povstání lživě označil za " bělogvardějské spiknutí "a k jeho krvavému potlačení nasadil elitní jednotky RA vedené Michailem Tuchačevským, bolševickým Heydrichem ( viz můj článek Maršál Tuchačevskij, bolševický Heydrich - Andrea Kostlánová – iDnes https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=350147 ).

Tuchačevský na kronštadskou pevnost zaútočil 7.3.1921 a dobyl ji 18.3.21 za cenu obrovských ztrát (několik tisíc padlých rudoarmějců )  - na straně námořníků padlo 1000 mužů, a v následných trestních operacích jich bylo 2.103 popraveno, k různým tvrdým trestům bylo odsouzeno dalších 6459 osob, další tisíce skončily v gulazích ( k těmto trestům je odsoudilo kronštadtské zvláštní oddělení Čeky a Revoluční tribunál petrohradského vojenského okruhu ).

Po brutálním potlačení socialistického povstání námořníků a části dělníků přišli definitivně o své bolševické iluze mnozí revolucionáři ze Západu, mj. US anarchista židovského původu Alexandr Berkman /1877 Vilnius- 1936 Nice údajně spáchal sebevraždu z nemoci a bídy/, jenž se se svojí US kolegyní anarchofeministkou Emmou Goldman /1869 Kaunas – 1940 Toronto /zoufale pokoušel vyjednat mezi námořníky a bolševiky smír.

1922 Berkman napsal článek „Bolševický mýtus „ , v němž mj. popsal své úporné snahy o vyjednání smíru, a ve kterém prohlašuje, že  „ po masakru v Kronštadtu definitivně skončil se sovětskými komunisty, protože během masakru si více než kdy jindy uvědomil, že je pro něj nepřijatelné, aby akceptoval šovinismus bolševické strany a její státní absolutismus, základní kameny, na kterých je komunistická diktatura bolševické strany vybudována „ .

V 3/1922 byli odboroví předáci Dělnické opozice  ( Kollontaiová, Šljapnikov a Medvěděv ), kteří se proti stranickému diktátorskému příkazu „ jednotné linie a podřízení Straně „  v roce 1921 odvolali ke Kominterně, obviněni z frakcionářství, a měli být vyloučeni ze Strany – Kollontaiová však pronesla emocionální projev, po kterém jim byla dána šance, aby prokázali, že stranickou diciplínu dokáží dodržet.

3.4.1922 se stal Josef Stalin gen.tajemníkem Strany, a začal se svým gangem pracovat na odstranění již nemocného Lenina, jenž prodělal několik mozkových mrtvicí, a jeho stoupenců.

Lenin ve svých poznámkách z 12/1922 varoval před byrokratizací Strany, a zejména před Stalinem, kterého pokládal za nebezpečnějšího než Trockého ( Lenin chtěl tuhou centralizaci, naprosté podřízení se ÚV, Trockij chtěl dělnické samosprávy, ve kterých měli být i třídní nepřátele, pro které Lenin zřizoval gulagy ).

Lenin ve svém politickémTestamentu, který od 12/1922 diktoval několika svým sekretářkám, nastínil další rozšíření ÚV, v němž by navzdory zákazu frakcí, nastala rovnováha moci, zejm. proti Stalinovi.

30.12.1922 násilnou expanzí bolševického režimu vznikl SSSR, ve kterém byla uplatňována zásada demokratického centralismu, tj. o  všem podstatném se rozhodovalo v Moskvě  ( mj. 15.2.21 RA zákeřně vtrhla do Tbilisi, kde svrhla menševickou demokratickou vládu nezávislé Gruzie, a terorem dosadila k moci gruzínské bolševiky ( Stalinovi + Ordžonikidze + Mikojanovi se přezdívala „zakavkazská klika“ ) navzdory uzavřené dohodě s gruzínskými menševiky z 5/1920.

Souhlas váhajícího Lenina k invazi získali den před začátkem invaze s tím, že jdou na pomoc neexistujícímu „ rolnicko-dělnickému povstání “ v Gruzii.

Do invaze zasáhlo Turecko, které s pádem Tbilisi obsadilo jihozápadní část gruzínského území, kde žila početná muslimská menšina, což vedlo ke střetu Moskvy a Ankary, který byl vyřešen dohodou z Karsu ).

V 12/1922 byla Kollontaiová jako první žena na světě v této funkci vyslána jako atašé do Norska, aby byla odstraněna z domácí scény – ze stejného důvodu byla 1926 vyslána na 2 roky jako chargé d´affaires do Mexika, poté na 3 roky opět do Norska, a v letech 1930-45 skončila jako velvyslankyně ve Švédsku, které za sovětské agrese vůči FS v 11/1939, za kterou bylo bolševické Rusko vyloučené ze Společnosti národů, zůstalo neutrální, což je připisováno jejímu diplomatickému talentu.

Kollontaiová se Stalinovi podřídila pravděpodobně proto, aby se její jediný syn a její nevlastní synovec, kterého finančně podporovala, nedostali na Sibiř či popraviště - oba díky ní Stalinovy čistky přežili.

Zato byl popraven její 2. manžel námořník Dybenko a všichni její přátelé a spolubojovníci, zatímco ona ve své luxusní švédské rezidenci mlčela.

Podřízení se Stalinovi se projevilo i na přepracování její autobiografie, když v roce 1926 požádala německé nakladatelství, které knihu mělo vytisknout, aby v rukopisu provedlo výrazné změny – Strana jí zakázala uvádět její původní kritické postoje.

Vzhledem k Leninovým zdravotním potížím byl v 4/1922 zřízena funkce gen. tajemníka ÚV, do jehož čela byl na návrh Kameněva jmenován Gruzínec Josif Stalin, v letech 1917-1923 lidový komisař pro národnosti.

Hned po svém zvolení se střetl s Leninem, když tento odmítl Stalinův návrh přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti, aby neměly žádná práva.

Když 1918 po vypuknutí občanské války, do které zemi uvrhli bolševici, města zachvátil hladomor, Lenin Stalina v 6/1918 jmenoval generálním dodavatelem obilí na jihu Ruska s neomezenými právy a plnou mocí, načež Stalin odjel s oddílem Rudé armády do Caricynu ( od 1925 Stalingrad, dnešní Volgograd).

Ve vykonání úkolu Stalinovi bránily střety s kozáckými skupinami, byl proto na vlastní žádost a se zdráhavým souhlasem Trockého jmenován předsedou Vojenské rady severokavkazského vojenského okruhu. Po svém jmenování začal mít vážné konflikty s Trockým, jenž dosáhl toho, že byl Stalin z Caricynu odvolán ( již se zde ale stačil spřátelit se svými budoucími poskoky Vorošilovem a Budˇonným ) .

Stalin byl v 1/1919 poslán do Permu, kde krutými metodami obnovil bojeschopnost armády, načež byl povolán k obraně Petrohradu proti vojsku generála Juděniče a podařilo se mu jeho ofenzívu zastavit.

Stalin naplno používal metody rudého teroru, loupení, znásilňování, popravy bez soudů, které byly zlegalizovány po atentátu na Lenina na konci srpna 1918.

1919–1920 se účastnil útoku RA proti Polsku jako politruk.

Lenin, Tuchačevskij i Stalin zřejmě věřili, že po smetení Polska ovládnou za pomoci maďarských a německých soudruhů podstatnou část Evropy.

Jako politruk se měl Stalin podílet na velení jižního křídla armády útočícího na Lvov ( jako politruk jej fakticky vedl). V 8/1920, když Tuchačevského armáda dosáhla okraj Varšavy, dostal Stalin rozkaz přesunout na pomoc Tuchačevskému své jednotky z jihu na sever. Stalin však rozkaz ignoroval s tím, že nikomu pomáhat nebude, a pokračoval v útoku na Lvov - polská armáda poté protiútokem zahnala Tuchačevského i Stalinova vojska zpět do Ruska. Bolševici  přišli o jednu třetinu Běloruska a část Ukrajiny, kterou si zabralo Polsko.

V 12/1922 se Leninův zdravotní stav po druhé mrtvici prudce zhoršil ( 30.12.1922 brutálními agresemi vznikl Sovětský svaz )  a tři zbývající členové předsednictva (Stalin, Kameněv a Bucharin) vydali příkaz, že Lenin smí pracovat jen 5 až 10 minut denně, nesmí přijímat návštěvy, a to ani Krupskou, a jeho okolí ho nesmí informovat o politice. Proti takové izolaci se Lenin vzepřel, ale upoután na lůžko nic nezmohl.

Jeho vztah ke Stalinovi, jehož vězněm se stal, se změnil v nepřátelství, stihl ale sepsat Dopis sjezdu ( tzv. Leninova závěť), v němž mj. napsal:

„ Stalin jako gen. tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a  nejsem si jist, že jí dokáže obezřetně užívat… Stalin je příliš hrubý, což lze strpět ve styku mezi námi komunisty, nelze to však strpět u generálního tajemníka. Proto navrhuji Stalina z této funkce přemístit „  .

Stalin se Leninovy závěti zmocnil, a byl si svou pozicí již tak jistý, že ji osobně přečetl na ÚV, přičemž využil toho, že kritizovala i další členy ÚV. Vzápětí nabídl svoji rezignaci, kterou odmítli dokonce i jeho největší kritici, kteří tak nevyužili poslední šanci k sesazení Stalina.

Aktéři boje o Leninovo nástupnictví, ti, kteří nesli rakev bolševiky otráveného zakladatele Čeky Felixe Dzeržinského v roce 1926 :

Alkoholik, velký manipulátor a pachatel genocidy Stalin /1878 gruzínské Gori - 3/1953 pravděpodobně otráven/

Trockij /1879-21.8.1940, zavražděn v mexické emigraci/

Zinovjev /1883-8/1936, popraven/

Kameněv /1883-8/1936, popraven/  - Stalin mohl procesy proti Zinověvovi a Kameněvovi zahájit až po vraždě Gorkého, kterého otrávil v 6/1936.

Dělník a šéf sovětských odborů, alkoholik Michail Tomskij /1880-1936, údajně spáchal sebevraždu během prvního moskevského procesu, nejspíše zavražděn, když se nechtěl přiznat /

Ex premiér a alkoholik Alexej Rykov /1881- 3/1938, popraven /

Nikolaj Bucharin /1888 - 3/1938, popraven/

Stalin nejdříve v letech 1923-1925 s pomocí Zinověva a Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z Politbyra, načež za přihlížení Kameněva z Politbyra vyřadil Trockého, a zcela Politbyro ovládl.

1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak vyhnal do zahraničí.

Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení Strany byl Nikolaj Bucharin (jeho spojenec do roku 1928, kdy jej Stalin přiměl, aby se rozvedl, protože jeho žena byla nejlepší přítelkyní Stalinovy manželky), jenž se postavil proti násilné kolektivizaci, která byla na Stalinovo přání schválena v 12/1927 sjezdem KS ( 1929 Stalin nařídil provést v rámci kolektivizace likvidaci kulaků jako třídy, a v letech 1930–31 nechal deportovat milióny rolníků na Sibiř a do Střední Asie – důsledkem kolektivizace byl další hladomor, zejména na Ukrajině, Povolží, severním Kavkaze.).

Spolu s Bucharinem byli odstaveni od moci i Rykov a Tomskij ( pár měsíců předtím než nechal Stalin zavraždit Kirova 1.12.1934 s Kirovem strávil společnou dovolenou v Soči ).