Hydro diplomacie, aneb války o vodu

Program OSN pro rozvoj usiluje o to, aby voda nebyla chápána jako zboží , ale jako  „ dědictví všeho lidstva“ , zásadu, kterou potvrdilo i Světové fórum o vodě, které se konalo v roce 09 v Istanbulu ( licence mohou být poskytnuty jen na mělké povrchové vody vlastníku pozemku) .

V terénu tento princip „ ve svém pojetí“  předvedli v 4/00 obyvatelé (sdružení odběratelů vody, sdružení zemědělců a ekologisté) třetího největšího bolivijského města Cochabamba , kteří odmítli privatizaci dodávek zdejší vody, a jakoukoliv komercializaci s vodou spojenou ( třebaže správa vody může být privatizována) , takže radnice byla nucena kontrakt s US firmou Bechtel, které na dodávku vody poskytla licenci na 40 let, zrušit …

Válka o vodu v Cochabamba si při demonstracích vyžádala desítky zraněných a jednoho mrtvého ( v 1/011  v západní Evropě proběhl filmový dokument „ Dokonce i déštˇ“ , který o  demonstracích v Cochabamba natočil  filmový štáb, který zde původně natáčel dokument o kolonizaci ) …

Voda je veřejným statkem i ve státech, které se uchýlily k privatizaci vodovodní  infrastruktury ( správy vody,kdy soukromá firma stanovuje tarify za vodu) , britský model, který byl v roce 81 exportován do Chile .

V roce 91 vyhrála správu vody v Buenos Aires francouzská firma Suez Environnement, ale v době , kdy se měl kontrakt prodloužit, vyvstala otázka investic do vodovodní infrastruktury, kdy by náklady zvýšily cenu vody o 8 dolarů, což bylo nad možnosti chudých vrstev – francouzská firma proto od kontraktu odstoupila.

Proti konvenci OSN o využívání mezinárodních vodních toků z 5/97 z NYC hlasovaly pouze tři státy – Burundi, která si činí nárok na Nil, TR, které si činí nárok na Eufrat a Tigris,  a Čína, která jako obvykle lpí na nacionalistické politice – zatímco Švýcarsko/CH a Sýrie si přály, aby úmluva obsahovala více obligatorních ustanovení, Čína, TR a Francie v ní nechtěly ani jeden obligatorní závazek …

Třebaže ¾ zemského povrchu pokrývá voda, slaná voda představuje v hydrosféře 97.5%, sladká voda 2.5%, z nichž největší zásoby představují ledovce v Grónsku a na Antarktidě, také ledovce vysokohorských hřebenů, takže lidé mají k dizpozici jen 0.7%  vody v řekách, jezerech a v podzemních pramenech .

Toto procento vody je na Zemi stálé, protože se obnovuje hydrologickým cyklem, kdy se každý rok z oceánů vypaří v podobě mraků do atmosféry 500.000 km3 vody, které jako deštˇ spadnou opět do oceánů a moří ( 458 000 km3), a na pevninu (120.000 km3, z toho se znovu vypaří 78.000 km3, zbývá 42.000 km3 , které ztečou do řek 40.000 km3, či do podzemních vod 2.000 km3) …

Podzemní vody představují přes 70% vody spotřebované v EU, 100% vody Saúdské Arábie ( ne všichni mají tekoucí vodu mj. v Jeddah)  a Malty, 95% Tuniska, 75% Maroka …

4 země ročně vyčerpají polovinu všech podzemních vod na světě – Indie ( 190km3),Pákistán (60km3), Čína (53 km3) a US (110km3) – zatímco v prvých třech případech jde o čerpání ze studní, kterými jsou Indie ,Pákistán a Čína prošpikovány, v US jde o zavlažování půdy ze strany agrolobby.

Zavlažovací zemědělské  systémy spočívají výlučně na podzemních pramenech v Indii,v JAR, Libyi, z 80% i ve Španělsku ( viz Frédéric Lasserre Guerres de l´eau, Revue de défense nationale č.728/2010) …

Maghrib a Perský záliv závisí na vodonosných pánvích ( nejde o podzemní prameny, protože na rozdíl od nich se tyto vrstvy  hydrologickým cyklem neobnovují, podle studií by Saúdská Arábie mohla přijít o 90% těchto fosilních vod do 30 let) z dob, kdy zde podnebí bylo vlhčí, Írán taktéž , ale v Íránu jsou tyto vodonosné vrstvy/qanats  staršího data (byly na zavlažování využívány již v 1.tisíciletí před Kristem) …

9 zemí vlastní 60% světových zásob sladké vody – Brazílie, Kanada, Čína ( přesto 63% jejích obyvatel, zejména na severovýchodě Číny, nemá přístup k pitné vodě) , Kolumbie,US, Indie, Indonésie, Peru , Rusko .

Zatímco v Asii se tísní 60% světového obyvatelstva, má jen 30% zdrojů sladkovodní vody, a Amazonie, kde žije jen 0.3% obyvatelstva planety, vlastní 15 % zásob sladké vody …

Nejvíce vody na jednoho obyvatele má Island, poté Kanada, Nový Zéland, Brazílie, Rusko, US …

Nejlépe s vodou hospodaří  Berlín a Singapur – obě města využívají jen recyklovanou vodu , v Německu je recyklovaná voda před čerpáním vstřikována do podzemních vod .

Existuje však ještě cyklus pitné vody, aneb schopnost společnosti přístup k pitné vodě zajistit ( zachycování a rozvádění pitné vody, recyklace znečištěné vody, úprava vody, údržba vodovodních sítí ) , tento cyklus finančně a technicky  nezvládají rozvojové země ( pomáhá jim např. Nadace Billa a Melindy Gates)  …

Afrika, která je bohatá na velké řeky, naprosto postrádá vodovodní infrastrukturu - od 60.let, co získala „ nezávislost „,  se  utápí v občanských a etnických válkách klanů, které mají jediný cíl – vyrabovat ku svému prospěchu státní pokladnu …

Střední Afrikou protéká druhá největší řeka světa Kongo, ale RDC nemá prostředky na to ( tyto prostředky rozkrádají její vlády) , aby obyvatelům pitnou vodu zpřístupnila, jen 2% obyvatel má tekoucí vodu  …

Mosambik disponuje 3x většími vodními zdroji, než má Francie, přesto jen malé procento obyvatel má tekoucí vodu …

Bez infrastruktury je Angola, Nigérie, Etiopie, Burkina Faso aj.

Taktéž Brazílie zajištˇuje vodu jen pro tři čtvrtě svých obyvatel, a to ve městech, zatímco na venkově vodovodní infrastruktura není žádná …

Ani v Argentině nemá každý zajištěn přístup k pitné vodě – zatímco bohatí levnou vodou z kohoutku plýtvají, lidé v chudinských čtvrtích vodu pochybné kvality nakupují od nosičů vody …

Nedostatek pitné vody hrozí Indii, Pákistánu, JAR,Malawi,Burundi, Rwandě, Keňi, Somálsku (+ Sahelu všeobecně), Egyptu, Maroku, zatímco již dnes krizí pro nedostatek pitné vody prochází Tunisko, Alžírsko, Libye, Jordánsko, Izrael, Jemen, Saúdská Arábie, Kuvajt …

Jiné státy vodu mají, ale obyvatelstvo žije daleko od zdrojů pitné vody, např. v Namibii 450 km od řek …

Na Modré planetě,která je ze 75%  pokryta vodní plochou, jsou výchozí údaje pro 10 mld lidí  děsivé : přes miliardu lidí nemá přístup k pitné vodě vůbec, 2.5 mld mají přístup jen k znečištěné vodě …

Zdaleka nejhorší „kvalitu“ vody má  „posvátná“ řeka Ganga, ve které se lidé koupají, perou prádlo, a chudí z ní nabírají vodu na vaření – v každé minutě do ní vteče kromě průmyslového odpadu 1.1 miliónu litrů lidských exkrementů, ve kterých každý gram obsahuje 10 miliónů virů, 1 milión baktérií, 1000 parazitárních hlíz a 100 vajíček střevních červů …

Špinavá voda je příčinou 80% smrtelných nemocí v Africe  ( 10x více než AIDS) , 2 milióny dětí předškolního roku umírají ročně  na průjmy po pozření kontaminované vody ,400 mil. lidí z rozvojových zemí trpí chronickými střevními potížemi …

3 mld lidí nemají tekoucí vodu, a jsou závislí na studních, přičemž průměrná vzdálenost od studně činí 5-10 km, které musejí denně ujít, aby si nabrali kbelík vody …

Některá města jsou závislá na vodě, která se k nim dopravuje z velkých vzdáleností , mj. Los Angeles, Mexico City,  největší chudinský slum na světě,  Barcelona, Maghrib, Tel Aviv, Teherán .

Polovina obyvatel planety žije ve městech/v drtivé většině v příměstských slumech, zatímco v roce 1900 to bylo jen 15% …

Největší megaslumy jsou v Mexico City, San Paulu, v Bombeji, Kalkatě, ale i v indickém hlavním městě, v Dháce, v Šanghaji  …

V každém žije přes 10 miliónu lidí, k roku 2025 jich bude 2x více  …

Stejný problém jako přístup k pitné vodě, je problém s toaletami ( viz zde OSN a jeho deklarace o právu na toaletu) , ročně končí v řekách a mořích 200 miliónů tun lidského exkrementu, 2 mld lidí vyměšují v přírodě, 2.5 mld používají nehygienické latríny – v rozvojových zemích na průjmy spojené s fekáliemi umírají především děti do dvou let .

Např. v jihovýchodní Asii má přístup k toaletám pouze 30% lidí , v Indii ještě méně …

Dnešní společnost a ekonomiky států spotřebují stále více vody, každý  Kanadˇan spotřebuje denně ve své domácnosti 330 litrů vody, Američan 300 litrů,  Francouz 180 litrů…

Zdaleka nejvíce vody spotřebuje a nešetrně promrhá zemědělství, mj. je třeba15.000 l na produkci 1kg hovězího masa,4.000 l vody na produkci 1 kg rýže, na jeden hamburger 2.500 l, na jedno kilo obilí 1.300 l,  na jeden šálek kávy 140 l, následuje průmysl -  vodu nejvíce používají chemičky, rafinérie, metalurgické závody,  papírenský a textilní  průmysl …

Nedostatek vody hrozí i Chile, a tím i perspektivám zdejší těžby mědi …

Toxické  průmyslové odpady vylévají zdejší továrny přímo do řek, zemědělský sektor znečištˇuje podzemní prameny průmyslovými hnojivy - nitráty, fosfáty, a pesticidy . Pesticidy přispívají k dezertifikaci půdy, deforestace/odlesnění planety způsobuje zhoršující se sucha, vysychání řek a lesní požáry .

Čína smutně proslula totálním znečištěním své druhé nejdelší řeky Huang He/Žluté řeky, kterou jako pitnou vodu využívají milióny lidí, naposledy 30.12.09 do ní vyteklo150.000 litrů nafty …

Teprve od 7/012 začne v Číně platit zákon, podle kterého pitnou vodu, jejíž kvalita v Číně patří mezi nejhorší na světě , mohou distribuovat jen vodohospodářské společnosti …

S rostoucím průmyslem Číny, Indie a Brazílie roste dramaticky i jejich spotřeba vody – jen sama Asie spotřebuje ročně 3.500 km3 vody, zatímco ostatní oblasti světa 2.000 km3 vody …

V oblasti kolem Pekingu v důsledku intenzivního pumpování podzemních vod jejich hladina za posledních 50 let poklesla o 60 m( stejně je na tom Mexico City)  …

V roce 2025 spotřeba vody vzroste o 56%, a současně se v některých regionech  podstatně sníží objem deštˇových srážek – ještě větší sucho zažije zejména Austrálie, jižní Indie a Maghrib …

K roku 2050 výrazně stoupne objem přívalových deštˇů  a záplav v jižní Evropě, v Polsku, a v severní Evropě , mnohem divočejší budou monzunové deště v jihovýchodní Asii …

Navíc roztají alpské ledovce – v roce 2070 by z alpských ledovců mělo zůstat jen 20%, což odnese  dramatickým zvýšením své hladiny zejména italská řeka Po/Pád  …

Pumpy, které se hojně používají k odsávání podzemních vod pro zavlažování zemědělské půdy, zejména v Indii a v Egyptě, jsou drahým konzumentem elektrické energie -  pro výrobu jednoho megawattu elektrické energie v tepelné elektrárně se spotřebuje  4m3 vody…

Voda, riskantní faktor mezinárodních vztahů

Klíčovou úlohu hrají  nejen geografické aspekty (reliéf a klima) , ale především geopolitické ( vzájemná rivalita) … „Příští války se budou vést o vodu,“ prohlásil Ismail Serageldin, ve své době prezident Světové banky .

Téměř 40 států závisí na vodě svých sousedů, zejména Egypt a Turkmenistán z 97% , Mauretánie z 96%, Niger z 90%, Sýrie z 80%, Pákistán a Uzbekistán ze 77%, což znamená , že by o vodní zdroj mohly začít bojovat   …

Když se Britové v roce 47 z území dnešní Indie a Pákistánu stáhli, dohoda o rozdělení vody neexistovala – přes 60% řeky Indus  protéká Pákistánem, 15% z ní je v Kašmíru, 10% v Tibetu (kde Indus pramení) , po 7% mají Indie a Afghánistán .

Indie na řece Indus a jejích přítocích, včetně v Kašmíru, stavěla na úkor Pákistánu jednu přehradu za druhou – teprve v roce 60  pod dozorem Světové banky uzavřely oba státy dohodu o  společném využívání vody Indu , která je pozoruhodná tím, že nerozděluje danou vodní pánev na horní a dolní tok, ale uděluje státům konkrétní přítoky – Indii (přítoky Sutlej, Beas,Ravi) a Pákistánu Indus a přítoky Jhelum a Chenab …

Aby dohoda Pákistánu vykompenzovala to, že nemůže využívat východní přítoky  Indu, nařídila vybudovat systém propojených kanálů, které část vody Indu odvádějí do Pákistánu …

Vybudování kanálů financovalo mezinárodní společenství ve výši 900 mil. dolarů, Indie ve výši 175 mil. dolarů .

Komise pro řeku Indus , složená po jednom zástupci z obou států, sehrála pozitivní úlohu při mnoha krizích, mj. v roce 78, kdy shovívavějším výkladem smlouvy dovolila Indii postavit přehradu na přítoku Chenab, který smlouva z roku 60 dovoluje využívat jen Pákistánu, a překlenula i další incident, když Indie na přítoku Chenab začala v roce 99 stavět druhou přehradu …

Nicméně druhá přehrada jí byla povolena jen pro využívání vody ze strany obyvatel žijících na přítoku této řeky, Pákistán ji však obvinil z toho, že vodu  využívá pro zemědělské účely, což Indie popřela, a Pákistán věc v roce 05 předal Světové bance k arbitráži  …

Švýcarský expert dal za pravdu Indii, která však musela učinit menší ústupky.

Řeka Kábul, která pramení v srdci Afghánistánu, a která dala hlavnímu městu jméno, je přítokem Indu, a má také přítok pramenící v Pákistánu jménem Kunar.

Indie, opět na úkor Pákistánu, podepsala s Kábulem smlouvu, že postaví přehrady na obou řekách, Kabulu a Kunar …

Existují také ostré spory mezi Indií a Bangladášem , kdy Indie na úkor Bangladéše postavila přehradu  Farrakah na řece Ganga, která její vodu odvedla  směrem na město Kolkata a přístav Haldia, takže bangladéšská část řeky podstatně vyschla.

Spory Indie a Bangladéše se týkají desítek dalších společných řek.

Ostrovy Maldivy se nacházejí těsně při hladině Indického oceánu, nicméně smutné privilegium mít první klimatické uprchlíky na světě má jedna z nejchudších zemí na světě - Bangladéš  :  na jihozápadě při hranicích s Indií oblast delty Sundarbans je jednou z největších rezervací biodiverzity na Zemi.

Od roku 2000 mizí z této oblasti pod hladinou oceánu jeden ostrůvek za druhým, himalájské ledovce, které zásobují vodou řeky Gangu ( na jejím vodním režimu závisí 700 mil. lidí)  a Brahmaputru ( ročně dostávají z Himalájí tolik vody, že se jejich hladina zvýší až o10 m, navíc se obě řeky v Bangladéši spojují) , tají, a hladina Indického oceánu se zvedá …

Hlavní město Dháka možná zmizí pod vodou.

Vesničané staví proti oceánu hráze, ale spíše by měli, podle OSN,  kolem ostrovů vysazovat  mangrovové porosty (tropické porosty bahnomilných rostlin) , které vodu, např. během monzunových deštˇů , sice nechají protéci, ale zadržují bahno a jiné naplaveniny, čímž napomáhají navyšování pobřežní půdy …

Bangladéš  od počátku 90.let staví s mezinárodní pomocí anticyklonová pásma s hrázemi a stromy, které mají zmírnit důsledky obřích oceánských vln, které následují v patách cyklonů z Bengálského zálivu, které provází monzunové období ( statisíce lidí se při nich utopí, většina z nich neumí ani plavat, záplavy v létě 010 postihly i Pákistán, a připravily10 mil. lidí o přístřeší )  …

V Indii,  navzdory velikosti severních řek jako je Ganga, Brahmaputra či Indus, a navzdory tomu, že je centrální Dekánská plošina  „vodním zámkem“, který teoreticky umožňuje zásobovat vodou celý jih, rostoucí počet obyvatel na severu znemožňuje jakýkoliv převod vody na jih , takže bitky jednotlivých indických států o vodu končí u soudů , např. o vodu z řeky Cauvery/Kaveri (850 km) válčí státy Karnataka a Tamil Nadu, jejichž  krvavý spor  otravuje Indii od roku 74, kdy nebyla obnovena rámcová dohoda o rozdělení vody této řeky , podepsaná v roce 24.

V roce 83 se Tamil Nadu obrátil na Nejvyšší soud s tím, že četné přehrady státu Karnataka a  nadměrné zavlažování polí připravuje o vodu zemědělce Tamil Nadu – speciální tribunál, který byl pro vyřešení tohoto sporu ustaven v 6/90, rozhodl ve prospěch  státu Tamil Nadu, s čímž nesouhlasil stát Karnataka , ve kterém sinhálští extrémisté zorganizovali pogromy proti Tamilům, zatímco extrémisté z řad Tamilů hrozili teroristickými útokami proti přehradám , k největším nepokojům  mezi Sinhálci a Tamily ( jsou rovněž hinduisté ) došlo v letech 91 a 01 …

Vražedný spor o vodu, provázený mezikulturními spory, probíhá i dnes, třebaže v 2/07 bylo vyřčeno definitivní soudní rozhodnutí,  nové kvóty vody však neuspokojily ani jeden výše zmíněný stát …

V letech 69-79 zasedal speciální tribunál „Narmada“, který řešil spor 4 indických států ( Gujarat, Madhya Pradesh, Maharashtra, Rádžastán) o vodu v říčním povodí Narmada, a stavbu přehrady Sardar Sarovar ve státu Gujarat  …

Také pákistánské provincie mezi sebou bojují o vodu, a to o vodu Indu, který  Pákistánem protéká ze severu na jih  – bez Indu by nebyl ani stát Pákistán  …

Ze180 mil. obyvatel 60% žije v přelidněné severní provincii Páňdžáb (hlavní město Lahore/ Láhaur, které za Britů bylo hlavním městem celého Páňdžábu, takže Indie si musela  pro stejnojmenný stát Páňdžáb vymyslet jiné hlavní město) , která je obilnicí Pákistánu …

Demonstrace doprovázené násilnostmi na jihu  Pákistánu proti  „zadržování “ vody „Severem“ vypukly v 7/01 v největším pákistánském městě Karáčí (15 mil. obyvatel)  …

K nedostatku vody přispívají i nekalé praktiky zahraničních firem, které zde vyrábějí  s lacinou pracovní silou , a bez skrupulí drancují a znečištˇují zdejší prameny  podzemní vody, jak dokladuje kauza s firmou Coca-Cola, pro  kterou parlament v jižním státu Kerala vytvořil v roce 03 zvláštní tribunál , který má rozhodnout o nároku ve výši 34 mil. euro za  nadměrné čerpání  vody a  znečištění zdejších podzemních vod, které připravilo zemědělce o půdu a jejich rodinám přivodilo nemoce ( pogromové demonstrace proti nadnárodním firmám se v Indii konaly v roce 02, v Číně v 7/00, kdy proti rolníkům ze severu brutálně zasahovaly policejní jednotky) …

Firmy Coca-Cola, Nestlé a Rio Tinto (sponzorují nevládní humanitární  organizace ve výši zhruba 4 mil. euro ročně) , patří mezi bezohledné polykače vody, třebaže se pro forma aktivně účastní všech mezinárodních jednáních o vodě, a jejich šéfové vydávají knihy, ve kterých vyzývají k šetrnému hospodaření s vodou …

Podzemní prameny drancují nejen nadnárodní firmy, ale i vlastníci soukromých pump, kterými je protkáno nejen pásmo Gazy, ale zejména Indie .

Dalším typem konfliktů o vodu je konflikt typu vesnice – město, v nichž zemědělci  protestují proti stavbám vodních elektráren, které mají přivést elektřinu do měst na úkor zavlažování jejich plodin , a to nejen ve Střední Asii, ale i ve Středomoří, kdy se turistická sezóna s gigantickým plýtváním vody ze strany turistů časově překrývá s největší spotřebou vody tamního zemědělství …

Mezietnické konflikty v souvislosti s vodou nastávají v subsaharské Africe, kdy se nomádské kmeny musejí uchylovat do blízkosti měst, aby svému dobytku zajistily vodu …

Jeffrey Sachs , poradce gen. tajemníka OSN, byl jedním z prvních, jenž poukázal na souvislost mezi krizí v  Darfúru a nedostatkem vody (  pomineme-li ropu)  , kdy nomádi a pastevci ze Severního Darfúru byli nuceni se přemístit za vodou do  Jižního Dárfúru , kde narazili na usedlé zemědělské obyvatelstvo, které  „ svoje“ zdroje vody před nomády hájili  …

V súdánské provincii Severní Dárfúr krizi s vodou vyvolala především demografická exploze , kdy počet zdejších obyvatel z 1.3 mil. v 70.letech vzrostl na  dnešních 8.2 mil.  …

V 6/011 se v Chartúmu konala konference OSN o projektech, které by regionu Dárfúr zajistily vodu -  většinu financí pro 65 vytyčených projektů v hodnotě 1 mld dolarů zajistí zahraniční zdroje, nicméně nebylo dosaženo dohody se státem Jižní Súdán, se kterým region Dárfúr vodní zdroje sdílí …

Latentní konflikt skrývá Umělá řeka/ManMade River (3.000 km) , která spatřila světlo světa, když při ropných vrtech geologové čirou náhodou narazili na podzemní prameny – o tuto řeku  již dnes bojují Alžírsko, Egypt, Čad a Niger s Libyí, jejíž město Benghází zásobuje …

V Nigeru se od roku 08 staví přes řeku Niger (od roku 70 hladina vody této řeky poklesla v důsledku sucha o 30% )  přehrada Kandadji , kvůli jejíž stavbě180 km severozápadně od Niamey bylo vystěhováno 40.000 lidí. Přehradou tragicky postižená bude i zdejší četná populace hrochů …

Práce na stavbě , kterou financuje Světová banka spolu s Islámskou bankou rozvoje , pokračují velmi pomalu, protože nigerská vláda se nepohodla nejen s ruskou firmou Zarubeževodstroj, která přehradu staví, ale ministři se ve vládě hádají i navzájem …

K bojím o vodu docházelo již ve třetím tisíciletí před Kristem, známé bylo trávení studní nepřítele …

Zatím jediná „vyhlášená“ válka o vodu proběhla před více než 4.500 lety mezi dvěma sousedními městskými státy na území dnešního jižního Iráku/Mezopotámie mezi sumerským městem Lagash a městem Umma …

Již starověká Čína vynalezla termín „Shiu li“ /ovládnutí vody, které bylo podmínkou existence všech starověkých civilizací .

Také bolševici zahájili stavbu své říše zla hloubením kanálů,  propojováním velkých řek, a rovněž US začínaly ovládnutím Mississipi a výstavbou přehrad na Západě, takže se staly obilnicí světa, zatímco bolševická vodní díla přivodila hladomory …

Vodní knowhow má i JAR, která se prohlásila za  „vodohospodářský“ vzor – v roce 98 požadovala vytvořit Světovou komisi pro přehrady, v roce 08 usilovala o zorganizování Kongresu o vodě – JAR změnila tok řek na 24 místech, z toho 17 v Orange-Vaal ( s pánví Great Fish jej spojuje 83 km dlouhý tunel) , nejdůležitějším rezervoárem vody je přehrada Khatse.

JAR se pyšní důmyslným systémem vodovodů , které zajištˇují  22% vody, která se v JAR spotřebuje.

Nicméně drtivá většina vody využívané v JAR  pramení ve vysočinách Lesotha , království nezávislého jen teoreticky, vklíněného do JAR, jehož nerostné zdroje mu jihoafrická vláda konfiskovala  …

JAR dnes kontroluje dokonce i řeku Zambezi, třebaže není pobřežním státem, ale po vzájemné dohodě se stala arbitrem pobřežních států , výměnou za koncese na řekách Orange a Limpopo  …

Lesotho, stejně jako vodní mocnost Bhútán ve vztahu k Indii, nemá mocenské ambice, zatímco JAR má finanční i technické prostředky, jak vodní zdroje v Lesothu pramenící, spravovat, oficiálně ku prospěchu obou států, ve skutečnosti jak Lesotho, tak Bhútán staví přehrady, které vodní zdroje těchto mikrostátečků bezostyšně drancují, ku prospěchu jejich mocných sousedů  ( jen 20% ze 2.2 mil. obyvatel Lesotha má přístup k vodě z vodovodu, z toho 70% ve městech) …

Drahocennou vodu oba mikrostátečky svým mocným sousedům prodávají za silně podhodnocennou cenu.

Třetí přehrada v Lesothu Polihali ( první Katse byla postavena v roce 98, druhá Mohale v roce 02) , kterou JAR začne v roce 012 v Lesothu budovat,  by od roku 020 měla systémem tunelů poskytovat dodatečnou vodu bohaté jihoafrické provincii Gauteng ( Pretoria, Jahannesburg), 300 km od hranic s Lesothem, zatímco ve stejné době v mikrostátečku Lesotho bude o vodu nouze  …

Dohoda o stavbě přehrad, které ničí nejen zdejší vesnice, ale i horský ekosystém, byla mezi JAR a Lesothem podepsána v roce 86.

Turisté a hory budou postiženi i dalším projektem, který lesothská vláda podepsala s jihoafrickou firmou Harrisson and White – na vrcholcích hor Maluti bude do 10 let postaveno na 2.000 větrných mlýnů, postaví je jihoafrická firma Breeze Power, finance v částce 15 mld dolarů poskytne Harrisson and White ( Lesotho leží v nadmořské výšce nad 1.800 m,  ale v zimě zde teploty klesají  na mínus 20 stupňů Celsia, navíc je Lesotho zemí, na kterou nejvíce při bouřkách dopadají blesky ) …

V roce 94 podepsaly dohodu o společném využívání řeky Okavango Botswana a Namibie, ale již v roce 97 byly oba státy kvůli využívání vody Okavango na pokraji války …

Jedním z mála případů spolupráce je řeka Senegal, která byla  mezivládní organizací vytvořenou v roce 72 ze strany Mali, Mauretánie a Senegalu ( v roce 06 k ní přistoupila i Rovníková Guinea, ve které řeka Senegal pramení )  prohlášena  za „ sdílenou mezinárodní zónu“ , ve které tyto tři pobřežní státy společně vystavěly po jedné vodní elektrárně v Senegalu a v Mauretánii, a dvě vodní elektrárny v Mali, které jsou v jejich společném vlastnictví …

Na řece Senegal byl vybudován i hydroelektrárenský komplex Manantali (přehrada a vodní elektrárna) , který financovala Paříž …

Kanály napojené na tento komplex jsou dlouhé 1650 km (nejdelší v Africe) , a spojují hlavní města Senegalu, Mali a Mauretánie  …

Do roku 020 na ní mají být postaveny ještě tři přehrady.

Vodními velmocemi se chtějí stát i TR a Čína .

TR se považuje za „vodní zámek“ , Eufrat (2.700 km) pramení ve vysočinách východního TR, v TR má dva velké přítoky, Murat a Karasu, které se spojují u města Elazig, u Karakamisu Eufrat vtéká do Sýrie, kde se do něj vlévají přítoky Khabur a Balikh, které rovněž pramení v TR  ( podle oficiálních statistik TR přítoky přispívají do Eufratu vodou z 98% , syrské přítoky ze 2% )…

V Iráku Eufrat žádné přítoky nemá, od iráckého města Hit zbývá Eufratu do ústí Perského zálivu ještě 735 km, a ztrácí na své síle kvůli zdejším zavodňovacím kanálům a jezeru Hammar, od města Hit je Eufrat neplavitelný  ( písčité mělčiny), plavitelnost se zlepšuje za Basrou, ale to již je Shatt al-Arab …

Historicky jméno řeky pochází  ze sumerského Buranun,v akadštině Purattum, ve staroperštině Ufrat, v řečtině a latině Euphrates , Furat v arabštině, Firat v turečtině …

Eufrat a Tigris byly kolébkou mezopotámské civilizace , Tigris , druhá nejdelší řeka v jihozápadní Asii (1.840 km) také pramení  ve východním TR, ale hlavní přítoky se do ní vlévají v Iráku ( Velký a Malý Zap, Adhaim  a Diyala, proto TR zdroje do ní přispívají z 51% , irácké ze 49% ) , u města Cizre tvoří v délce 32 km hranici mezi TR a Sýrií, poté se vlévá do Iráku, většinou je neplavitelná , jistou dopravu umožňuje do Mosulu na severu, a od Bagdádu, ležícím na soutoku řeky Tigris a Diyala, směrem dolů . U města Qurna se spojuje s řekou Tigris, a obě řeky ve své pouti do Perského zálivu pokračují jako Shatt al-Arab …

Tigris ( jméno ze sumerského Idigna, Idiglat v akkabštině, Tigra ve staroperštině )  má více vody , protože jej napájejí horské přítoky z pohoří Zargos, ale 80% jeho vody odvádějí zavlažovací kanály …

Vodní toky pohoří Taurus (3.000 m) mezi jižním TR a Íránem zásobují vodou především Eufrat a Tigris, ale způsobují  při jarním tání sněhu a letních a podzimních deštích i bahnité záplavy v údolích na jeho úpatí ( taktéž pod pohořím Zargos , stejně tak delta Mississipi, Gangy a Brahmaputry)  - proto již mezopotámská civilizace stavěla odvodňovací kanály.

TR zde postavilo četné přehrady (na řece  Eufrat  jsou největší Atatürk, Karakaya, Keban, rozestavěné jsou Karakamis a  Birecik, zatímco na Tigridu není zprovozněna ještě ani jedna megapřehrada, všechny jsou ve výstavbě, mj. Kralkizi či Dicle, Tigris protéká stavitelsky obtížným horským terénem ) , a učinilo tak ze Sýrie a Iráku své rukojmí …

Největší turecký/TR rozvojový projekt v historii Rozvoje jihovýchodní Anatólie /GAP, který začal být realizován v 80.letech ( 22 megapřehrad přehrad na horních tocích Eufratu a Tigridu + 19 elektráren  ), vyvolal v sousedních státech velké pozdvižení ( Irák by projekt připravil o 80% vody, Sýrii o 40% ), a mj. způsobil, že si Ankara tento projekt musí financovat sama …

V rámci tohoto projektu má být odkloněna voda z této pánve megatunely i do Harran Field, kde na zavlažování čekají  2 milióny hektarů půdy, a kam voda proudí tunely již z přehrady  Atatürk  …

Projektem GAP si Ankara slibuje vyřešit obrovskou nezaměstnanost jihovýchodní Anatolie, v níž „sídlí “ i kurdští separatisté, a která byla těžce postižena sankcemi OSN vůči Iráku, protože obchod s Irákem byl jediný „ HNP“ této oblasti …

Přehrada Illisu ze seznamu GAP na Tigridu v jihovýchodní části TR,45 km od syrských hranic, v roce 016 zatopí starověké město Hasankeyf a okolní archeologická naleziště, které ročně obdivovaly 2 mil. turistů ( dnes je místo již uzavřeno) , a spláchne tak 12.000 let historie ( Ankara tvrdí, že 80% města zůstane nad hladinou, a zbytek památek bude přemístěn do muzea, přehrada také zničí domy 50.000 Kurdů, kteří dostanou byty v panelácích) .

Přehrada rovněž vysuší rozsáhlou bažinatou oblast na jihu Iráku ( „mezopotámské bažiny“ ) mezi řekami Eufrat a Tigris(/Shatt al-Arab) …

Proti přehradě  protestuje především ekolog Roberto Epple, zakladatel nevládní organizace European Rivers Network, zachránce řeky Loire před přehradami, spolu s Ulrichem Eichelmannem z European Credit Agencies Watch, jenž evropské protesty proti této přehradě koordinuje ( britské firmy, které stavbu podporovaly, daly po protestech ekologů, že jde o „ přírodní a kulturní masakr“ , od stavby ruce pryč již v roce 02) …

Nejlítějším odpůrcem přehrady je samozřejmě Bagdád, který do TR 21.5.012  vyslal delegaci devíti šejků, představitelů  devíti arabských kmenů z oblasti „mezopotámských bažin“ , která v Ankaře oficiálně protestovala.

Tyto bažiny nechal v 90.letech vysušit již Saddám Husajn, a úmyslně tak způsobil ekologickou katastrofu ( aby přiměl k vystěhování zdejší jemu nepřátelské kmeny) , kterou se ekologičtí aktivisté po US invazi do Iráku snažili pracně napravit …

Přehrada by na jaře zadržela veškerou vodu z roztálého horského sněhu,  mezopotámské bažiny by nedostaly ani kapku, o to více, že další přehradu TR staví v Cizre u iráckých hranic …

Podle odpůrců přehrady by stačilo, aby byla zaplněna jen  do výše 70 m  místo plánovaných 130 m, což by zachránilo jak historické město Hasankeyf, tak mezopotámské bažiny …

TR vláda nehodlá ustoupit, naopak, premiér Erdogan si z inaugurace této přehrady učinil „ věc cti „ , třebaže v roce 08 Světová banka ve své kritické zprávě rentabilitu přehrady zpochybnila, takže četné evropské finanční instituce svoji finanční účast na stavbě  odřekly  …

TR navrhlo Sýrii dohodu o rozdělení vod Eufratu a Oronto, ale Sýrie na ní nepřistoupila, protože mezi ní a TR existuje ještě nevyřešený spor ohledně oblasti Hatay/přístav Iskerendun, které  Francie v roce 39 postoupila Ankaře, třebaže Damašek jej považuje za svůj ( když byla přehrada Atatürk v roce 90 naplněna, Sýrie spustila na vnitrostátní scéně povyk, aby mobilizovala obyvatelstvo proti TR nepříteli, který krade vodu, třebaže Sýrii podle úmluvy s TR byla dodána náhradní voda ) …

Sýrie řeku Eufrat, která je jejím jediným spolehlivým zdrojem tekoucí vody, využívala minimálně, převážně k zavlažování  bavlníkových polí na severu Sýrie, teprve v 50.letech začal Damašek uvažovat o naplnění snu svého exfrancouzského kolonizátora o postavení přehrady na Eufratu, k čemuž jí dopomohl Kreml, ke kterému se Damašek po rozpadu UAR/United Arab Rep.  přimkl .

Vznikla tak v 7/73 přehrada Tabqa s jezerem Asad , která měla zavlažovat „úrodnou“ půdu v Sýrii, kterou  Damašek vyčíslil na 640.000 ha ( podle zprávy USAID z roku 80 je půda v syrské pánvi Eufratu sádrovcová a náchylná k erozi, takže zavlažována by měla být jen velmi uvážlivě ) …

V roce 011 Damašek uvedl, že voda z jezera Asad vystačí  na zavlažování jen 240.000 ha půdy, což západní experti okomentovali  jako „ byrokratickou neschopnost, a důsledek nadměrného stavitelského optimismu a  nevhodného typu půd „ .

Hydro plány Ankary  (GAP) Sýrii těžce poškozují  ( potřebuje Eufrat nejen na zavlažování, ale také pro udržení vysoké hladiny jezera Asad, aby nespadla její produkce elektřiny  - proto TR a Sýrie stojí na prahu války o vodu , jejíž „kradmá“ fáze propukla v 80.letech, kdy TR začalo projekt GAP realizovat, zatímco Damašek na oplátku sponzoroval všechny kurdské protiturecké teroristické skupiny, především PKK, takže Ankara, když Háfiz Asad na hydrovydírání nereagoval,  o dohodu s Damaškem usilovala za každou, i pro ni nevýhodnou cenu .

Když konečně Háfiz Asad na dohodu o syrském přídělu vody za zradu svých kurdských přátel kývl, za pár měsíců změnil názor, a od té doby se turecko-syrské vztahy jen zhoršují …

Turecký postoj nejvýstižněji vyjádřil  TR premiér  Sulejmán Demirel, jenž prohlásil :“ Sýrie ani Irák nemohou vznášet nároky na TR řeky, stejně jako TR nemůže vznášet nároky na jejich ropu  - neprohlašujeme, že sdílíme jejich ropné zdroje, a tyto státy nemohou prohlašovat, že sdílí naše řeky „ …

Z 2.763 km dlouhých hranic Turecka tvoří vodní hranice 615 km,  v roce 27 TR podepsalo dohodu o spolupráci při správě společných vodních toků  s bolševickým Kremlem (o řeky Coruh, Kura, Arpa, Aras se dělily  50:50 ), v roce 73 tyto státy podepsaly další smouvu o společném vybudování přehrady Arpacay …

Do 50.let Ankara při správě společných vodních toků spolupracovala i s Řeckem …

Sýrie „pozitivně“ spolupracovala jen s Bejrútem, se kterým má uzavřenou dohodu o společné správě řeky Orontes.

Eufrat a Tigris Sýrie považuje za mezinárodní , nikoliv za  přeshraniční řeky, a vodu z nich chce rozdělit na základě matematického výpočtu – každý stát si pro každou řeku stanoví své požadavky, vypočítá se možnosti každé řeky, a jestliže celkový požadavek nepřekročí kapacitu řeky, voda bude rozdělena podle nárokovaných požadavků, v opačném případě budou kvóty vody stanoveny proporcionálně z požadavků každého státu .

Sýrie navíc požaduje, aby se  tripartitní jednání o rozdělení vody z těchto dvou řek konala pod záštitou OSN.

„ Dolní “ stát Irák rovněž trvá na rozdělení vody podle matematického vzorce, a dále trvá na tom, aby Ankara uvolnila do Eufratu 700m3/s vody navíc …

Předtím, než TR začalo usilovat o postavení zdejší vodní mocnosti , Sýrie se haštěřila pouze s Irákem,  zatímco Irák udržoval s Ankarou dobré  vztahy ( správu nad oběma toky  upravovala jejich smlouva z roku 46, a v roce 80 oba státy zřídily  společnou technickou hydrokomisi, ke které původně přistoupila i Sýrie) , které ovadly poté, co Ankara v roce 90 dokončila stavbu Atatürkovy přehrady …

Syrsko-irácký  hydrokonflikt dosáhl vrcholu , když Damašek naplnil jezero Asad, a zmenšil objem průtoku  Eufratu na pramínek …

V roce 74 se mezi nimi schylovalo k ozbrojenému hydrokonfliktu, ale nakonec ve stejném roce pod tlakem Rijádu podepsaly dohodu, avšak v roce 75 Bagdád obvinil Damašek, že mu vodu stále „ krade“ , a požádal o zásah Ligu arabských států …

V 5/75 znovu hrozil ozbrojený konflikt - Damašek uzavřel syrsko-irácké hranice a vzdušný prostor pro irácká letadla, a oba státy začaly k hranicím stahovat své jednotky …

Na poslední chvíli opět zasáhla Saúdská Arábie, jak oba státy zkrotila, nebylo zveřejněno, ale Damašek v dohodě údajně souhlasil se 40%  vody z Eufratu, Bagdád  dostal 60%  vody …

Od roku 90, kdy byla naplněna Atatürkova přehrada, Sýrie a Irák vytvořily společnou frontu proti Ankaře, třebaže Sýrie s TR potají vyjednávala ( což činí dodnes)  …

Irák má v současné době  na Eufratu v provozu 7 přehrad – Haditha, Bagdadi, Ramadi, Hindiya, Falúdža a Hammurabi , další na Tigridu  ( mj. Mosul, Samara, Kut ) a ostatních řekách .

Za 1.v. v Zálivu Ankara vydírala Bagdád, že uzavře kohoutky přehrady Atatürk , na což Saddám odpověděl, že přehradu jednoduše rozbombarduje …

Saddám Husajn zase vodními systémy úmyslně připravoval o vodu jisté etnické menšiny .

TR hodlá ve velkém stylu vodu vyvážet podmořským kanálem jak do Izraele, tak do Saúdské Arábie, produktovod přes syrské území je oficiálně vyloučen, třebaže tajná izraelsko-syrská  jednání probíhají – je bizarní, že i Rijád dává jednoznačně přednost podmořskému kanálu.

Afghánistán ( studené zimy až mínus 15, suchá léta s dlouhotrvajícími písečnými bouřemi )

Talibanský režim stavěl na „hydro“vydírání Teheránu, a uzavřel afghánské přehrady postavené ve 40.letech Američany …

Vyprahlý zemědělský sektor na severu Afghánistánu (suché nížiny, pouštˇKarakum) vodu nutně potřebuje, jeho zdroje pocházejí z řeky AmuDarja, pramenící v Pamíru, jejíž některé levé přítoky jsou afghánské .

Poněvadž v Afghánistánu se státní struktura rozpadla, rozhodují o řece jen Tádžikistán na horním toku , a Uzbekistán a Turkmenistán na dolním toku .

4 z 5 afghánských řek jsou přeshraniční, 2 z nich jsou přítoky velkých řek ( Amu Darji a Indu – řeka Kabul) , Kábul nemá žádnou bilaterální dohodu o využívání vody svých přeshraničních řek ( s vyjímkou své nejdelší řeky Helmand 1.300 km, kterou podepsal s Íránem) …

Stejně jsou na tom vyprahlé nížiny na jihu s pouští Rigestán .

Kromě sucha je Afghánistán bohatý na skály , na severovýchodě je to pohoří Hindukúš, na východě Pamír.

Afghánské řeky jsou napájené horskými prameny, takže mají vodu jen na jaře, když taje sníh, a kromě  řeky Kabul většina řek ústí do pár zdejších  jezer  ( největším jezerem je Sistánské jezero, jehož větší část leží na íránském území) , vřesovištˇ či solných pánví.

Střední Asie

Střední Asie má nedostatek vody jen teoreticky, protože jejím hlavním zdrojem jsou ledovce Pamíru .

Nejde ani o nedostatek vody, jako spíše, jak naznačila studie Světové banky, o zásadní špatné hospodaření s vodou, a to ze 70% …

Taškent (Uzbekistán) s vodou nehospodaří vůbec, každý s ní plýtvá po svém.

Používají se zchátralé megapumpy, polorozpadlý Ferghanský kanál,  a zastaralé zavlažovací systémy …

Neuzavřené uzbecké vodní rezervoáry i přes zvýšenou míru vypařování  skladují objem vody, který je 1.5 x větší než objem Aralského moře, spotřeba vody na 1 obyvatele činí přes1.000 lza rok, což znamená, že Uzbekistán dostává z Tádžikistánu příděly vody v neztenčené míře, ale voda se ztrácí po cestě …

Navíc pěstování bavlny ve středoasijských státech jako monokultury  znehodnocuje zemědělskou půdu, roste její salinizace .

Proto Tádžikistán ( kam i EU investovala sta milióny dolarů,)  a Kirgizstán škodolibě na Uzbekistánu  požadují mezinárodní expertízy, zda „čistou náhodou“ vodou neplýtvá …

Vyschnutí Aralského moře způsobil bolševický Kreml, který se rozhodl učinit ze Střední Asie bavlníkovou velmoc, a přesměrovat na bavlníkové plantáže toky AmuDarji a Syrdarji, které napájely Aralské moře.

Syrdarja má méně vody, ale je nejdelší řekou Střední Asie  (2.212 km), vytéká z horského masívu Tien Shan a protéká 4 státy – Kirgizstánem ( 74% vody ) Uzbekistánem (11%), Tádžikistánem (3%) a  Kazachstánem (12%) .

Obě řeky jsou poseté přehradami, umělými jezery a zavlažovacími kanály.

Amudarja sleduje hranice 4 států – Tádžikistánu (80,17 %) ,Afghánistánu ( 8%) , Uzbekistánu (6%), Turkmenistánu.

Střední Asie má desítky dalších přeshraničních řek, Kazachstán jich přes 20 sdílí s Čínou, zejména Ili a Irtyč ( vtéká i do RF), také Kirgizstán sdílí s Čínou četné řeky, mj. Tarim, Afghánistán s Turkmenistánem Murgab a Tedjen, tu i s Íránem,Turkmenistán s Íránem Atrak,Kirgizstán s Kazachstánem Chu, Talas a Assa.

Uzbekistán

Uzbekistán je jedinou středoasijskou zemí, která sdílí hranice se všemi postsovětskými státy + s Afghánistánem, 80% jeho území zabírá pouštní vysočina s vrcholky až 4.300 m, před Čínou je chráněna horským hřebenem Tian Shan, na západě panuje pouštˇ Kyzyl Kum.

Nejúrodnější částí Uzbekistánu je Ferganská dolina, lemována horami, v níž se pravidelně odehrávají mezietnické masakry .

Se 30 mil. obyvateli je Uzbekistán demograficky nejsilnějším středoasijským státem, který v této oblasti usiluje o vůdčí postavení.

Rusko v jeho ekonomice stále hraje dominantní postavení, Gazprom  je výlučným nákupčím jeho zemního plynu , navíc v RF pracují 2 milióny Uzbeků …

Kvůli přehradě Rogun , vyprojektované ještě za vlády Strany, se prudce zhoršují vztahy mezi Uzbekistánem, který vodu nemá,  a  středoasijskou „ vodní velmocí „  malým hornatým ( 93 % území nad 3.000 m)  Tádžikistánem  , který přispívá do Amudarji  (1.415 km) 80% vody …

Vodu polykající bavlna stále představuje 22% HNP Uzbekistánu.

Středoasijská Koordinační Hydrokomise/ICWC vypočítala, že spojená činnost elektráren Nurek a Rogun způsobí Uzbekistánu škody ve výši 900 mil. dolarů ročně, a také poukázala na to, že elektrárna by stála v seismické oblasti, její protrhnutí by mělo katastrofické důsledky, což potvrzuje i studie Světové banky …

Státy na dolním toku se obávají, že kvůli přehradě Rogun budˇbudou mít málo vody, anebo hodně/záplavy,které jim zničí úrodu …

Proto Uzbekistán požadoval nezávislou mezinárodní expertízu, která byla svěřena Světové bance .

Uzbekistánu se nelíbí ani dohoda Kremlu s Kirgizstánem z roku 09 o vybudování vodní elektrárny  Kambarata-1 na řece Naryn, kterou bude Kreml financovat  v částce 2 mld dolarů …

Vztahy mezi oběma zeměmi zostřily pogromy proti Uzbekům na jihu Kirgizstánu v Och, kdy byly uzavřeny hranice  s Uzbekistánem, což ještě více zhoršilo ekonomiku Kirgizstánu , alias pašerácké osy Čína-Kirgizstán-Uzbekistán …

Oba státy se obviňují z drancování podzemních pramenů, Tádžikistán na oplátku obviňuje Uzbekistán z vysušení kanálového systému Ferghana, který zavlažuje i sever Tádžikistánu …

Mezinárodní mise úbytek vody v regionu Soghd potvrdila, a také pokles vody v rezervoáru Kairakum, aniž by určila viníka .

Uzbekistán a Tádžikistán se střídavě neúčastní mezinárodních hydroseancí , Tádžikistán se obává, že by musel uznat práva států dolního toku, zatímco Uzbekistán odmítá s Tádžikistánem zasednout k jednacímu stolu …

Tádžikistán ani Kirgizstán nepodepsaly ani Helsinskou úmluvu o vodě, ani úmluvu z NYC, což jejich vyjednávací pozici na mezinárodních fórech oslabuje …

Tádžikistán

Hornatý Tádžikistán ( Dušanbe) je v zimě rozdělen na dvě od sebe odříznuté enklávy, severní a jižní,  existuje jen přeshraniční spojení.

Jediná nehornatá oblast Tádžikistánu je v nejsevernější části země, na jedné straně přimknutá k Ferganské dolině, na jihozápadě k pánvi Amudarji .

Také v Tádžikistánu je bavlna (vedle hliníku) největším přispěvovatelem do HNP …

Tádžikistán je nejchudší zemí SNS/Společenství nezávislých států, 50% obyvatel žije se dvěma dolary na den, přes1 mil. Tádžiků emigrovalo do RF, 75 % obyvatel žije na venkově …

Přes Tádžikistán vedou pašerácké „ hedvábné stezky“ všeho druhu , obyvatelstvo je etnicky velmi roztříštěné s velkou národnostní menšinou Uzbeků ( 15% obyvatelstva) , zatímco Tádžici mají významné diaspory  v Uzbekistánu v oblasti  starověkého města Samarkand.

Vzájemná etnická nevraživost je doprovázena častými pohraničními konflikty ( viz rok 010) , Tádžikové musí mít při vstupu do Uzbekistánu víza , třebaže jižní Tádžikistán  leží za humny Samarkandu, zatímco Dušanbe pro něj představuje   „ konec světa „ …

Třebaže Tádžikistán přispívá do Amudarji největším objemem vody, bolševická Strana mu povolovala jen 10.69 % vody, Kreml nejvíce vody povoloval Uzbekistánu a Turkmenistánu pro zavlažování jejich bavlníkových plantáží , Tádžikistán musel být rád, že mu Strana v zimě „ svítila a topila“ / poskytovala zemní plyn a elektřinu  …

V 2/92 středoasijské republiky podepsaly v Alma Atě dohodu  o spolupráci při využívání a ochraně vodních zdrojů, a vytvořily společnou HydroKomisi …

Tuto dohodu stvrdily prezidentskými dekrety  z 3/93 a Deklarací ze 9/95 .

Když  „vodní zámek“ Tádžikistán začal s čínským kapitálem stavět přehrady, Uzbekistán jej začal vydírat elektřinou, a stáhl se z integrovaného středoasijského energetického systému vytvořeného v 11/ 09, takže nejen Tádžikistán se v zimě ocitl bez elektřiny, ale i další středoasijské postsovětské republiky  …

Od té doby Tádžikistán má elektřiny jen poskrovnu, v některých regionech je k dosažení jen dvě hodiny denně – proto Dušanbe „vyhrabalo z hrobu“ starý bolševický projekt mega přehrady a elektrárny Rogun  na řece Vakš ( největší na světě ) , a učinilo z její výstavby svůj prestižní cíl za 4 mld euro …

Politický vliv Tádžikistánu by prudce stoupl, protože by Dušanbe mohlo elektřinu i vyvážet  - proto podporuje projekt CASA-1000, aneb dodávky elektřiny do Pákistánu a Afghánistánu z Kirgizstánu a Tádžikistánu, schválený těmito státy protokolem ze 20.9.011 .

Když Uzbekistán uzavřel tranzit elektřiny přes své území, pročínský Tádžikistán a proruský Kirgizstán vybudovaly severo-jižní elektrické vedení, kterým se napojily na  Kazachstán …

Politická situace v tomto regionu je tudíž velmi bizarní a nepředvídatelná, o to spíše, že Uzbekistán je diktaturou, jak potvrdila pozorovací mise KBSE, když uvedla, že parlamentní volby z 12/09-1/010 byly zfalšované, protože všechny strany v nich zúčastněné ( podnikatelská Liberálně-demokratická strana, Demokratická strana národního obrození, sociálnědemoktarická strana Adolat a exkomunistická Lidovědemokratická strana) byly založeny či sponzorovány vládnoucím klanem, zatímco obě historicky opoziční strany Erk a Birlik, vytvořené po vyhlášení nezávislosti v roce 91, jsou stále zakázané …

V Tádžikistánu je diktátorem prezident Emomali Rahmon, u moci od roku 94, zatímco jeho jediný skutečný politický odpůrce Mahmadrouzi Iskandrov z Demokratické strany byl zatčen v roce 05, ajeho jediný věrohodný volební konkurent z prezidentských voleb Murchusejn Narzijev  nebyl k registraci kandidátů připuštěn, a navíc referendum z roku 03 prezidentu umožňuje, aby vládl neomezeně dlouho …

V obou státech panuje na nejvyšších vládních místech naprosto uvěřitelná korupce, největší korupční skandál všech dob vypukl v tádžikistánské ústřední bance (tzv. bavlněný dluh), takže v obou státech mezinárodní pomoc představuje zjevný problém …

Tádžikistán v 1/011 podepsal dohodu o delimitaci hranic s Čínou, ve které jí postoupil  přes 1.000 km2 svého území v Pamíru , které podle Pekingu si bolševické Rusko zabralo na její úkor …

Tádžikistán dále povolil Číňanům pracovat na bavlníkových a rýžových polích v provincii Khatlon.

Čínské firmy v Tádžikistánu převzaly téměř všechno, Peking se hlavně zavázal, že vymyslí zimní spojení mezi severní a jižní částí země, a tak buduje silnici, která spojí střední část země s provincií Xinjiang/Ujgurská rep./Východní Turkestán přes vrchol Kulma.

Peking jako hlavní investor Tádžikistánu financuje  přes 50 projektů, mj. tři vodní elektrárny, např. Sughd-500 v částce26.5 mil. dolarů.

Nejvíce se však Čína ve Střední Asii zaháčkovala  „středoasijským“ plynovodem , který Číně umožňuje využívat zdroje zemního plynu Turkmenistánu ( prochází i Kazachstánem a Uzbekistánem,490 km) …

Čína

Pokud jde o vodní velmoc Čínu a její „vodohospodářské“ úmysly, je situace daleko nebezpečnější, protože voda v Asii se stává hlavní strategickou „surovinou“ , a všichni sousedé Číny s napětím čekají, jaké úmysly se z Číny vyklubají …

Čínský projekt ze 60.let „Převod vody z jihu na sever“ čínský parlament přijal za oficiální v roce 90, ale jen  60% hlasy, poslanci jej považovali za neúnosně nákladný, který bude výhodný jen pro Peking (20 mil. obyvatel) ,  „ekologické“  nedávno postavené vzorové severočínské město a přístav Tianjin (10 mil. obyvatel + zásoby ropy), a pro zemědělce severočínské vysočiny  …

Ekologové upozorňují na devastující důsledky pro povodí řeky Yang –tse (nejdelší a nejšpinavější  řeka v Asii vytékající z Tibetu, a vlévající se do Východočínského moře u Šanghaje, třetí nejdelší na světě,6.418 km) .

Vláda se rozhodovala mezi třemi projekty – převzít východní kanál ještě  ze středověku, postavit kanály na středním úseku, aby ústily do přehrady Tři hrdla ( má být inaugurována v roce 013/14, s největší vodní elektrárnou na světě, zcela převrátila zdejší ekosystém,  záplavy bude podle některých ještě zhoršovat) , anebo západní cestu, kdy by byla voda z předního toku Yang –tse odváděna do předního toku  Žluté řeky, varianta, pro kterou se Peking rozhodl …

Peking bude muset překonat četné technické problémy,  mj. několikakilometrové tunely přes horský terén ( přes 4.000 m).

Pevnost půdy je další věc – v roce 08 nejlidnatější jihozápadní provincii Sičuan postihlo zemětřesení, a obrovský sesuv půdy zablokoval řeku Jian, přítok řeky Tongkou,130 kmod Chengdu. Vytvořilo se jezero  o objemu 3.2. mil. m3 vody, jehož brutální vylití  s průtokem 48.000 m3/s by bylo katastrofální – spláchlo by přes milión obyvatel  v oblasti Mianyang ( odborníci prokopali kanál a vypustili jej při průtoku 6.680m3/s) …

Nebezpečím seismických otřesů argumentují i  uzbekistánští odpůrci tádžikistánské přehrady Rogun, z níž by vlna vody při náhlém vylití dosahovala výšky přes100 m…

Základní problém je v tom, že asijský „ vodní zámek“  Tibet Čína od roku 50 okupuje s tím, že se jej již nikdy nevzdá ( kontrola nad vodou byla hlavním důvodem pro jeho okupaci ,Velký čínský Západ tvoří ze 40% Tibet ) , a na čínském území se nacházejí i další vodní himalájské toky …

O rozlehlá území bohatá na vodu, Aksai Chin na severovýchodě Ladakhu ( 40.000 km2), a Arunachal Pradesh (120.000 km2) v roce 62 bojovala Indie s Čínou, která Arunachal Pradesh nazývá Jižním Tibetem …

Výlučně čínské řeky jsou Yangzi Jiang/Modrá řeka, a Huanghe/Žlutá řeka, ostatní čínské řeky tečou dále do jižní a jihovýchodní Asie, některé i do Střední Asie  …

Přesto Peking není ochoten s nikým o vodě a svých přehradách jednat, takže napětí kvůli pohraničním tokům v této oblasti roste.

Peking např. postavil megapřehradu na řece Indus, a okradl o vodu Pákistán .

V současné době Peking plánuje postavit stejnou megapřehradu na řece Brahmaputra, která pramení v Tibetu, přičemž přehrada má být mnohokrát větší než je gigantická přehrada Tři hrdla na Modré řece, proti čemuž protestuje Indie  …

Státy jihovýchodní Asie se s Čínou přou o její vodní díla na řece Mekong, která rovněž pramení na tibetské plošině ve výšce5.000 m, protéká šesti zeměmi, je dlouhá4.350 km  …

Čína ji přehradila , aniž by se ptala na názor sousedních států, u Yunnan, a staví na ní dalších sedm přehrad, což zneklidňuje zejména Vietnam, který čínská vodní díla nazývá čínským „geoekonomickým“ vměšováním – řeka protéká Hanojí, a je silně znečištěná  zejména z čínské strany …

V současné době v jihovýchodní Asii dochází ke geopolitickému přeskupování – zatímco Kambodža a Laos jsou na straně Číny, Vietnam je na straně Indie …

Čína, stejně jako Barma, bojkotují Komisi pro správu řeky Mekong, mají zde z vlastní vůle jen postavení pozorovatele .

Za vietnamské války US bombardovaly zavlažovací systémy, a v letech 66-72 proti postupujícím jednotkám Vietcongu používaly těžké umělé mraky s jodidem stříbrným, které vyvolávaly neočekávané destruktivní deště  …

Kvůli čínské „ vodohospodářské“ správě se rovněž zhoršují vztahy mezi Čínou a jejími euroasijskými sousedy, čínské projekty přehrad na Ili a Irtyč ( vlévají se do ruské řeky Ob) poškodí zejména Kazachstán .

Ili zásobuje vodou jezero Balchaš, které se již dnes pro úbytek vody zmenšuje.

Irtyč zásobuje vodou vyprahlé stepy Kazachstánu, a hlavní město Alma Atu …

Peking obě tyto řeky, kolem nichž žije 100 miliónů Číňanů,  již prošpikoval kanály.

Také Rusko je znepokojeno možnými konflikty o vodu v rámci Organizace šanghajské spolupráce, navíc s Čínou sdílí řeku Amur, kterou Čína znečištˇuje podstatně více než Rusko, a když v 11/05  dorazila do Ruska řeka Amur plná benzenu, Kreml vyslal do Pekingu rozčilenou ruskou delegaci …

V roce 95  Thájsko,Vietnam, Kambodža a Laos vytvořily Komisi pro společnou řeku Mekong , která vzešla z předchozího společného výboru.

V povodí  Mekongu žije přes 60 mil. obyvatel, kterým řeka poskytuje pitnou vodu, jídlo, elektřinu,  i dopravní cestu .

Nížiny podél Mekongu představují polovinu úrodné půdy Thajska, zatímco v Kambodži jezeroTonle Sap je jedním z nejvýznamnějších rybolovných jezer .

Komise, která zakázala 10  rizikových přehrad v Kambodži a dvě v Laosu , však nedokáže řeku ochránit před predátorskými aktivitami Číny a Barmy , které v Komisi mají jen statut pozorovatele ( Čína sousedním státům podsouvá Společný výbor pro koordinaci plavby na Mekongu , kterým by chtěla Komisi pro Mekong nahradit), a staví jednu přehradu za druhou …

Sibiř

Kreml ustoupil jen od několika ekologicky devastujících megalomanských projektů, např. od  projektu Sibaral .

Sibiřské veletoky ( Ob, Jenisej, Lena , Irtyš) pramení v horách na jihu, poté tečou na sever, a vlévají se do Arktického oceánu, zamrzlé jsou 4-5 měsíců v roce, při záplavách „vyplavují“ okolní lesy ( zabraňují tak lesním požárům, které by nepřispěly ke zdejší těžbě ropy  ) .

Stalin rozhodl o vysušení sibiřských bažin , a zavodnění Střední Asie kanálem vyhloubeným jadernými náložemi …

V roce 68 Kreml pověřil několik institucí, aby přišly na to, jak nasměrovat veletoky Ob a Irtyš do Střední Asie s odhadní cenou 20 mld dolarů, dodnes o tom dumají jisté ruské politické kruhy, mj. exstarosta Moskvy Jurij Lužkov, jenž prohlásil, že by s pomocí obrácených sibiřských veletoků mohl Kreml dobýt zpět Střední Asii …

Projekt by zdevastoval okolí i tím, že by bylo zapotřebí ohromné energetické síly, tím spíše, že 30%-50% vody by se během cesty dlouhé 2.500 km  ztratilo v písku  a vypařilo . Gorbačov projekt pohřbil v roce 86.

Izrael a Sýrie

V izraelsko-palestinském konfliktu hraje voda klíčovou roli, hrála ji i v šestidenní válce, a ve všech následných izraelských „expedicích“ -  při okupaci jižního Libanonu /operace Litani  z 3/78, která „ se protáhla “ až do roku 00 – Izrael si  v ní zajistil kontrolu nad podstatnou částí této řeky ( při novém vpádu do jižního Libanonu v roce 82 při odvetné operaci Mír v Galileji se Izrael zmocnil i přehrady  Karaoun) …

Ve všech svých vítězstvích si Izrael nejprve zabezpečil kontrolu nad vodními toky okupovaných území ( a)  Izrael se již nikdy nevzdá strategických Golanských výšin, o které Sýrie lehkovážným způsobem přišla, když v 10/73 rozpoutala jomkippúrskou válku proti Izraeli – v roce 81 je Izrael oficiálně anektoval.

V Golanských výšinách pramení několik přítoků řeky Jordán, takže Golanské výšiny Izraeli zajištˇují 35% jeho spotřeby pitné vody …

b) nad částí Jarmuku  c) nad vodními zdroji Předjordánska /řeka Jordán, jejíž podstatnou část kontroluje  …

Proto první teroristický útok OOP směřoval proti vodohospodářským objektům Izraele, konkrétně vůči systému, který přivádí vodu z jezera Tiberiade do Negevské pouště …

Helsinskou úmluvu z roku 92 o ochraně a využívání společných hraničních vodních zdrojů a jezer, Úmluvu o  neplavebním využívání mezinárodních toků z roku 97 dosud nepodepsal Izrael, ani Tádžikistán …

Sýrie ji podepsala s následující výhradou :“ Podpis a ratifikace této úmluvy vůbec neznamená, že by syrská vláda uznala existenci státu Izrael, anebo že bude v rámci této smlouvy s Izraelem spolupracovat „ , zatímco Izrael k této výhradě uvedl :“ Takováto výhradně politická výhrada není slučitelná s obsahem této smlouvy, izraelská vláda bude k Sýrii přistupovat zcela recipročně“ …

Arabové hydrovydírání Izraele pochopili ( Liga arabských států však předtím odmítla plán US velvyslance Johnstona/Jordan Valley Unified Water Plan z roku 53, vypracovaný ve spolupráci s experty OSN ) , a v roce 64 , kdy Izrael dokončil vodovodní systém na čerpání vody z Jordánu/National Water Carrier, na svém  arabském summitu vyhlásili společnou hydropolitiku, tj. i ony postavily monstra odvádějící vodu z Jordánu …

 Řeka Jordán čerpá vodu ze tří hlavních přítoků – z libanonské řeky Hasbani, z řeky Banias pramenící na Golanských výšinách , a z izraelské řeky Dan, všechny tři se vlévají do Jordánu v Chulském údolí .U jezera Tiberiade se do Jordánu vlévá přítok Jarmuk, který tvoří přirozenou hranici mezi Jordánskem a Sýrií, a mezi Jordánskem a Izraelem.

V 3/ 65 Izrael vpadnul s tanky do Sýrie, aby překazil plán Damašku ochudit izraelský vodovod o jednu třetinu vody, když se Sýrie snažila čelit izraelskému National Water Carrier /NWC vlastním projektem Headwater Diversion Plan, který měl odklonit dva přítoky Jordánu  – od té doby Sýrie od podobných záměrů upustila …

 V 8/65 byla syrská stavba Izraelem rozbombardovaná – stejně skončila stavba přehrady, kterou na řece Jarmuk začalo v roce 67 stavět Jordánsko - byla Izraelci rozbombardovaná v 4/66  …

Izrael a Jordánsko

Ekologickou tragédií je i ultraslané , proto bez živočichů Mrtvé/Aravské moře , mezi Izraelem a Jordánskem, kde jezero vysychá pro umělé zadržování vody řeky Jordán v Galilejském/Tiberiadském jezeře u Golanských výšin, které je hlavním zdrojem pitné vody pro Izrael …

Část jeho vody je odváděna od roku 64 na zavlažování do jižní části  Izraele/NWC, a na základě mírové smlouvy z roku 94 s Jordánskem i do Jordánska  ( hladina jezera dnes údajně dosahuje již červené linie, do jeho horní části Izrael vlévá odpadní vody a průmyslový odpad,  a to, co zbývá v dolní části, je kanály odváděno do Negevské pouště, takže smluvní kvóty pro Jordánsko Izrael stěží plní )  …

Smlouva z roku 94 s Izraelem  vyvedla Jordánsko ( 50% Jordánců je palestinského původu)  z mezinárodní izolace, když se postavilo proti  první válce  v Zálivu, takže přišlo i o těch pár zahraničních investorů, které mělo .

V roce 011 se zhoršila vnitropolitická situace zvýšením cen benzínu a přerušením dodávek plynu z Egypta (taktéž do Izraele) pro útoky „teroristů „ proti plynovodnímu potrubí …

Vodní nouzi Jordánska způsobují i syrské přehrady na horní části Jordánu,

Jordánsko má tak vodu pro 2 milióny obyvatel, nikoliv pro 7.5 mil. obyvatel, a to je demografická exploze teprve v plenkách …

Jordánsko má smůlu, že všechny vodní zdroje s někým sdílí – podzemní rezervoár  Disi se Saúdskou Arábií ( do Ammánu by voda proudila potrubím dlouhým 320 km, bylo by to nákladné, navíc  Rijád s projektem nesouhlasí) , Jordán s Libanonem, Sýrií a Izraelem, Mrtvé moře s Izraelem a Palestinou, Akabský záliv s Izraelem.

Arabské státy vodou plýtvají nejvíce na světě,  zejména Jordánsko, které lká, že vodu nemá, zatímco úniky vody z proděravělých vodovodních potrubí jsou v Jordánsku 50% …

Aby Mrtvé moře do roku 050 nevyschlo, Izrael by chtěl prokopat 180 km dlouhý kanál přes údolí Vádí Araba (prochází jím hranice mezi Izraelem a Jordánskem) do Rudého moře …

Jordánsko, které dováží vodu z TR, a v roce 011 podepsalo kontrakt o případném nákupu vody z Izraele, s projektem souhlasí,  ekologové jsou proti.

Světová banka faraónský projekt zkoumá, nejobtížnější částí projektu by bylo postavit několik megatováren na odsolování vody, navíc Ammán leží 250 km od Akabského zálivu.

Pro potřeby Jordánska nebude  stačit ani izraelský projekt, ani rezervoár Disi, proto si Ammán hýčká vlastní  projekt, jen na něj shání  4 mld dolarů, Izrael by nebyl proti, protože projekt Ammánu by ušetřil 700 km potrubí, ale zase neřeší  záchranu Mrtvého moře  …

Plán na prokopání kanálu má ještě jednu „ drobnou“ chybičku – měla by s ním souhlasit Palestinská samospráva, ale tu Izrael odstřihl od jakéhokoliv přístupu k vodě , takže nejprve by se musela vyřešit otázka o přístupu Samosprávy ke společným podzemním vodám a  k vodě řeky Jordán …

Třetím projektem je přivádět odsolenou vodu ze Středozemního moře do jezera Tiberiade, ze kterého by se „vyživoval“ Jordán a Mrtvé moře , třebaže není moc soudné chtít odsolovat vodu proto, aby skončila ve slaném moři …

Údolí Jordánu bylo nejúrodnějším místem v Judsku, bohatým bylo i město Jericho ( zničeno kolem 1550 př.n.l.) , jeho nejcennější vývozní položkou byla míza z myrhovníku k výrobě parfémů, po šestidenní válce z roku 67 jej Izrael zabral s celým západním břehem Jordánu hášimitské monarchii .

Izrael a Palestinská samospráva/PS

V Deklaraci z Oslo ze 13.9.93 „ Izrael uznává právo Palestinců na vodu v Předjordánsku“. Článek 40 o vodě prozatímní dohody z Taba („Oslo II“)   ze 28.9.95  mezi Izraelem a PS uvádí, že v budoucí dohoda bude obsahovat i článek o rozdělení a předání vodních zdrojů ( Izrael byl ve skutečnosti ochoten jednat jen o rozdělení vodního rezervoáru Oriental)  …

Článek 40 uděluje Palestincům jen právo čerpat 18% vody z horských pramenů Předjordánska + z jednoho při pobřeží Gazy , což bylo vypočteno k tehdejšímu počtu obyvatel, které se dnes zdvojnásobilo ( zrezivělým palestinským vodovodním systémem vyteče až 50% vody)   …

Gaza má vodu z pobřežního pramene, ze kterého se ročně vypumpuje třikrát více vody, než se obnoví, což způsobuje drastickou salinizaci podzemního pramene …

„Pitná“ voda v Gaze obsahuje vysokou dávku nitrátů ( avšak zatímco jen 31% Palestinců na území PS je napojeno na kanalizaci, zbytek má jen jímky , Gaza byla ze 65% na kanalizační systém napojena v 90.letech ) …

Mezinárodní hra na „ palestinský stát“

PS nemá žádný přístup k povrchové vodě (od roku 67 nemá přístup k Mrtvému moři) , takže zatímco Izrael má 90% vody, PS 10% …

Z hydrostrategického hlediska  je proto životaschopnost palestinského státu nulová …

Palestinský stát není životaschopný ani paradoxně pro dohody z Oslo, které rozdělily Předjordánsko na pásma A, B + C, přičemž Izrael předal PS jen zóny A + B , v nichž žije  95% obyvatel Předjordánska, ale představují jen 40%  předjordánského území  …

Zóna C pod izraelskou kontrolou, do které Palestinci mohou jen na zvláštní povolení, zahrnuje 60% území Předjordánska se všemi přístupy k vodním zdrojům a ke všem hlavním silnicím …

Zóny A + B nejsou souvislým územím, ale jsou roztříštěné a ohraničené izraelskými osadami, a silnicemi, které jsou rezervované izraelským osadníkům, jakož i enklávami zóny C, ve které leží i veškerá infrastruktura PS, zejména vodovodní,  anebo přes ní probíhá  …

Dohody z Oslo  vytvořily čistě teoretický Joint Water Committee , ale pravomoce tohoto výboru se vztahují jen na „záležitosti týkající se Palestinců“ , takže Izrael si ponechal veškerý manévrovací prostor .

Dohody z Osla nezpochybnily ani jakékoliv nařízení vydané izraelskou vojenskou správou, takže stále platí i nařízení vojenské správy č.92 ze 7.6.67, kterým se veškeré podzemní zásoby vody převádějí pod správu izraelské armády, či nařízení 158 z 19.11.67, kdy je nutné mít povolení na hloubení studní ( mezi lety 67-96 bylo vydáno jen 34 povolení  pro domácnosti a tři pro zemědělské podniky, Palestinci proto hloubějí své studně načerno  ) , a to jen max. do 300 m, zatímco studny kolonů mohou dosahovat až 1.500 mhloubky ...

Vojenské nařízení  291 z 19.12.68 prohlašuje veškeré vodní zdroje, včetně soukromých studní,  za majetek izraelského státu …

Až do současti platných  přes 2000 vojenských nařízení zachovává Izraeli plnou kontrolu nad veškerou vodou na území PS …

Izrael oprávněně vytýká palestinským Arabům, co vytýká všem Arabům – plýtvání s vodou a neexistenci jakékoliv úpravy vody – zastaralé čističky mají jen města  Hebron, Jenin, Ramalláh a Tulkarem …

Arabové za vodu neplatí, rozprašovací systémy,které zamezují plýtvání, používá arabské zemědělství jen ze 2% ,  chtějí-li Arabové více vody, budou muset přísně právně upravit její používání …

Palestinci si zase stěžují, že 450.000 izraelských kolonů usazených v Předjordánsku  spotřebuje  pro svá hospodářství  více vody než 2.3 mil. Palestinců, a v období sucha dostávají vodu prioritně …

Stavba Zdi ( na kterou dodává stavební materiál palestinská mafie) , kterou hebrejský stát staví na palestinském území izoluje ještě více jednotlivé palestinské usedlosti, konfiskací pozemků ničí studně, a  ještě více brání Palestincům v přístupu k řece Jordán …

Izrael –Libanon

V roce 01 začal Bejrút na území jižního Libanonu nedaleko izraelských hranic ve velkém odčerpávat vodu (25% z ní)  z řeky Wazzani/Wazzani Springs, která se vlévá do řeky Hasbani, protékající severním Izraelem, což činil i předtím, ale v menším měřítku ...

Pro Izrael ztráta „jakéhokoliv kubíku“ vody představuje casus belli, navíc Libanon oznámil, že „ nejen nepřestane“ , ale že na řece Wazzani postaví i přehradu  …

Izrael , stejně jako Libanon 20 let potají vodu z Wazzani Springs odčerpávali (pumpy měly několik desítek metrů od sebe, Izrael touto vodou zásoboval jím kontrolovanou syrskou vesnici Ghajar) , háček je v tom, že  nová mohutná libanonská pumpa by vysušila i izraelský  „ nelegální “ zdroj …

Izraelští farmáři spotřebují přes polovinu vody, která se spotřebuje v Izraeli a na palestinských územích, proto Izrael v roce 02 uzavřel na nákup vody desetiletý kontrakt s TR , a v roce 09 ministr Lieberman vedl jednání o vodě i s Etiopií, s Keňou a Ugandou .

Premiér Ariel Sharon hrozil, že Izrael odčerpávání vody nedovolí, zatímco mluvčí mírových sil OSN v Libanonu Timur Goksel prohlásil, že „ Izrael dělá povyk, aby si majitelé izraelských vil mohli udržovat luxusní trávníky, bazény a ovocné sady, zatímco na jihu Libanonu vesničané nemají vodu ani na hygienu ( vláda jim nevybudovala vodovody, do vesnic 1x týdně přijíždějí s pitnou vodou cisterny, a 1x týdně cisterny s užitkovou vodou, vodu ze soukromých studí v ceně tři dolary za23 litrůsi vesničané dovolit nemohou)  …

Izrael tvrdí, že toto odčerpávání vody z Wazzani Springs je nad kvótu Araby nepřijaté Johnstonovy dohody , kterou podepsal pouze Izrael, ale opak je pravdou.

Bejrút se o vybudování přehrady na Hasbani River, která by zajistila vodu jižnímu Libanonu, pokusil ve spolupráci se Sýrií již v roce 64, byla však rozbombardována izraelským dělostřelectvem v 3/65 …

Tato přehrada byla jedním z důvodů šestidenní války, kdy Egypt,Jordánsko a Sýrie za podpory Iráku napadli v 6/67 Izrael, odveta Izraele, voda z Golanských výšin, byla pro Izrael sladkou odměnou, kterou završil v 6/82 kontrolou Wazzani Springs v jižním Libanonu …

Když Ariel Sharon v 11/02 hrozil novým hydrotažením do Libanonu, Washington, který se chystal do Iráku, naléhal na Bejrút, aby s odčerpáváním vody přestal, ale marně ( Izraelci , aby zastrašili stavební dělníky, používali mocné megafony s vytím vlků , a přelétávali oblast bitevními vrtulníky Apache) …

Bejrút odmítl US kompromisní návrh, aby byla jiholibanonským vesnicím zajištěna voda pro domácnosti s tím, že jiholibanonští vesničané si chtějí  kropit i trávníky po vzoru izraelských vesnic za libanonskými humny …

Bush poté hrozil, že Bejrút od Washingtonu nedostane každoroční  US příspěvek ve výši  35 mil. dolarů (Los Angeles Times) …

Izrael se svojí odvetou posečkal do 7/06, kdy se ve své válce s Hezbolláhem  soustředil hlavně na rozbombardování vodních kanálů a podzemních vodních potrubí, které odváděly vodu z Wazzani Springs a Hasbani River, a kanály, které z řeky Litani zavlažovaly údolí Bikáa , zejména u přehrady Karakoun  ( že jde Izraeli při každém tažení o vodu potvrzuje i to, že Tel Aviv ve svých zmínkách o izraelských severních hranicích nemluví o horách, ale o údolí řeky Litani, která protéká východní částí údolí Bikáa , Chaim Weizmann v roce 1919 zahrnul jižní Libanon až po údolí řeky Litani do územních požadavků budoucího židovského státu, taktéž  Ben Gurion v roce 47) …

Za strategické Izrael rovněž požaduje území Shebaa Farms ležící v úrodném údolí Shebaa na svazích hory Hermon v Golanských výšinách v blízkosti izraelsko -syrských hranic ( jde o 14 farem o rozloze 40km2 v blízkosti libanonské vesnice Shebaa, opuštěných od šestidenní války )  … 

Zatímco Izrael tvrdí, že patřily jen Sýrii, Sýrie tvrdí, že patřily jen Libanonu (neúčastnil se šestidenní války, takže by je Izrael musel vrátit ), pravdou je, že za francouzského mandátu patřily Libanonu, po odchodu Francouzů byly okupované  Sýrií, a po šestidenní je anektoval Izrael, a ponechal si je i poté, co se izraelská armáda v roce 00 stáhla z jižního Libanonu  …

V oblasti Shebaa Farms se nacházejí  významné zdroje podzemních vod , které zásobují izraelskou řeku Dan, a jelikož leží ve výšce1.880 m, jsou strategické i z vojenského hlediska  …

V důsledku toho, že Izrael musí šetřit s každou kapkou vodu, má prvotřídní know-how v odsolování mořské vody a v recyklaci odpadních vod, a toto knowhow i vyváží ( mj. do Argentiny či na Kypr) …

Izrael oprávněně dává v šetření s vodou sám sebe za příklad svým arabským sousedům, a poukazuje zejména na Libanon, který na tom není s vodními toky špatně, a přesto nedokáže obyvatelům vodu z vlastních zdrojů zajistit …

Stejně jako Izrael, je na svém vodovodním systému 100% závislá Saúdská Arábie, která má přes 200 zásobníků deštˇové vody, a několik nákladných továren na odsolování mořské vody, které spolykají obrovské množství elektřiny – zásobníky by bez elektrické energie nešly použít …

Stačilo by bombardovat rafinérie, a ropná skvrna by továrny na odsolování vody vyřadila z provozu …

Nilská pánev

Geopolitické napětí o zdroje sladkovodní vody panuje i mezi Egyptem a Súdánem ( Nil, jediná řeka, kterou budoucí sucho v Africe neovlivní, vytéká z rovníkové Burundi) , Egyptem a Etiopií …

Nilská pánev je časovanou bombou , rozdělení vodních zdrojů Nilu je obtížnějším diplomatickým úkolem než bylo vyhlášení nezávislosti Jižního Súdánu, třebaže bilaterální dohoda mezi Egyptem a Súdánem z roku 59 uděluje Egyptu 55.5 miliónů metrů3 vody ( na jednoho obyvatele má pouze 859 m3vody za rok, v roce 025 to má být 337 m3), a Súdánu18.5 mil. metrů3 vody.

Dohoda rovněž Egyptu „povolila“ stavbu Asuánské přehrady.

Stavba Asuánské přehrady  v Horním Egyptě málem způsobila konflikt mezi Egyptem a Súdánem, protože pohltila i část súdánských břehů, proto  v 11/59 oba státy podepsaly novou výše zmíněnou dohodu …

První přehradu postavili Egyptu Britové na zavlažování bavlníkových plantáží, Násir se však v roce 56 rozhodl, že z prestižních důvodů si vybuduje ještě megapřehradu, kterou mu od roku 57 financoval Kreml, protože Světová banka mu odmítla na projekt ,který považovala za zbytečný, půjčit …

Asuánská přehrada byla inaugurována v roce 71, rok po smrti Násira, v době, kdy Anvar Sadat  z náručí Kremlu přeběhl do náruče Washingtonu, a v roce 72 vyhostil všechny SU poradce z Egypta .

Asuánská přehrada teoreticky představuje zásobník vody o rozloze 162 mld m3, avšak sedimentace a vypařování tento objem snižují na 90mld  m3 vody, stejně tak tyto dva faktory snižují množství vody jezera Násir, které leží uprostřed pouště v v údolí Nilu.

85% vody slouží zemědělství, které s vodou plýtvá, v zemědělství pracuje 35% obyvatelstva, plochu úrodné půdy snižuje salinizace a urbanizace.

Nejvýnosnějšími plodinami je rýže a bersim (Trifolium alexandrinum, alexandrijský jetel), které jsou etrémně náročné na vodu …

Programy ze 70.let na zavlažování Sinaje a údolí Toshba spočívaly na neobnovitelných vodních zdrojích, již dávno dosáhly svého limitu, vyvolaly salinizaci nilské delty, pokles průtoku vody, a tím erozi úrodné půdy, za kterou může i Asuánská přehrada …

Egypt, který prohlašuje, že má na Nil „historická práva“ , dnes odmítá jakoukoliv revizi této dohody, třebaže stejně jako egyptsko-súdánská dohoda o vodě z roku 29 ( měl právo veta na všechny projekty postihující ústí Nilu) , vůbec nezmiňuje  ostatní pobřežní státy Nilu ( Burundi,Rwanda, Keňa,Uganda, Kongo Kinshasa,,Tanzanie, Súdán, Etiopie), rovněž na vodě z Nilu závislé.

V roce 92 byla za podpory Světové banky vytvořena pobřežními státy Meziministerská komise pro Nil.

Když v roce 93 padl v Etiopii „ bolševický“ režim Mengitsu, a v roce 00 nastalo jisté uvolnění ve vztazích Etiopie-Eritrea, oba režimy se konečně začaly věnovat otázce potravinové soběstačnosti, aby se již neopakovaly hladomory ( k roku 025 bude mít Etiopie120 mil. obyvatel, dnes má 97) , což znamenalo zkultivovat obrovské zemědělské plochy ležící ladem – samozřejmě vodou z Nilu .

Třebaže vody Nilu omývají 70% etiopského území, odebírá z Nilu jen 0.4% vody ( jen 4.6% zemědělské půdy v Etiopii je zavlažováno, a jen 2% obyvatel mají přístup k elektřině) …

Ale i Tanzanie a Keňa mají své megaprojekty na využívání vody z Nilu ( situace Viktoriina jezera je katastrofální) …

Celkem tyto země chtějí zkultivovat4.5 mil. hektarů zemědělské půdy, což by spotřebovalo 25 mld m3 vody z Nilu.

Egypt dal jasně najevo, že svůj příděl vody z Nilu, který Egyptu poskytuje 98% vody, a při jehož březích žije přes 95%  jeho obyvatel,  bude bránit „ všemi“ prostředky …

V 2/99 byla Káhira iniciátorkou jednání o úmluvě o využívání vod Nilu těmito 10 pobřežními státy, která by zároveň ponechala Egyptu dosavadní kvótu vody, nicméně protichůdné zájmy těchto 10 států neumožnily dohodu podepsat.

V 5/010 byla za ostrých protestů Káhiry  podepsána alespoň rámcová úmluva o kvótách vody z Nilu mezi 4 státy (Etiopie,Rwanda,Uganda,Tanzanie), ke které později přistoupily i Keňa a Burundi.

Nezávislost Jižního Súdánu zamíchala v této oblasti hydrokartami, třebaže veřejně se stále řeší jen ropa, na které jih Súdánu plave.

Jižní Súdán, kterým navíc protéká mnoho přítoků Nilu, by na Nilu mohl postavit přehrady ( zatím má  „neekologickou“ přehradu Merowe z roku 08 jen Chartúm) , tato činnost by spadla pod bilaterální dohodu z roku 59, takže by nebylo co řešit .

Přesto 100 let po rozvojových hydroprojektech Sira Murdocha McDonalda státy v nilské deltě v hospodaření s vodou z Nilu nepokročily ani o krůček .

Severní a Jižní Amerika

Geopolitické napětí o zdroje sladkovodní vody panuje i mezi US a Mexikem na řece Colorado, dlouhé2.330 km, na níž jsou četné přehrady , stavěné od 30.let, mnoho jejích ramen bylo stočeno do Los Angeles, San Diego, Denver, Phoenix, a Nového Mexika, těsně před hranicemi Mexika mohutná přehrada stáčí podstatnou část vody této řeky do jihokalifornského zavlažovaného Imperial Valley, o vodu z Colorada se soudí v nejrůznějších přích i samotné US státy mezi sebou   …

Když konečně řeka Colorado překročí mexické hranice, zbývá jen 10 % její nevyužité vody - je „uzurpována“ stejným způsobem jako na US straně – Mexiko vytvořilo podél Imperial Valley podobné vodní dílo v oblasti Mexicali a Alamo Canal …

US také požadují více vody než jim patří na Kanadě .

Kanada má problémy s kanadskými Indiány, které brání stavbě vodních elektráren na Velkém Severu, zejména na řece La Grande, na které  je 8 elektráren, + desítky odkloněných koryt, třebaže v roce 75 s kanadskou vládou uzavřeli smlouvu o výši finanční kompenzace  - za podpory ekologů se kanadští Indiáni postavili proti dalším  plánům v oblasti, od kterých vláda upustila v roce 94, ale v roce 02 se vládě v Quebeku podařilo s Indiány podepsat další dohodu o stavbě elektráren o celkovém výkonu rovnajícím se maximální kapacitě 4 jaderných reaktorů elektrárny Fukušima před jejím výbuchem/či celkové produkci výroby elektřiny v Nigérii,  za finanční kompenzaci ve výši 4 mld kanadských dolarů   …

Četné spory o vodu či atmosférické znečištění Kanada a US řešily před Mezinárodním soudním dvorem (taktéž Francie se Španělskem, mj. spor z roku 57  o jezero Lanoux, UK řešilo soudně spor s Albánií o úžinu Korfu ) …

Četné jsou v US státech i meziregionální konflikty o vodu, které musí řešit Nejvyšší federální soud, např. Maryland a Virginie jsou spolu kvůli vodě z Potomaku na ostří nože, kdy se Maryland u Nejvyššího soudu dokonce odvolával na nařízení Karla I z roku 1632 …

US státy se mj. haštěří o vodu z řeky Colorado, třebaže existuje smlouva z roku 1922, která příděl vody mezi státy na horním toku (Colorado, Utah,Nové Mexiko,Wyoming) a dolním toku upravuje (Kalifornie, Nevada, Arizona) …

Tyto státy si jí však každý vykládají po svém, Arizona tak od roku 31 do roku 01 Kalifornii dotáhla 10x k soudu s tím, že své kvóty vody překračuje …

V důsledku demografické exploze na jihozápadě US byla v roce 07 mezi těmito US státy podepsána nová , ale jen provizorní dohoda platící do roku 026 .

Bizarní je, že jak v Arizoně tak v Kalifornii nejvíce vody spotřebuje zemědělství ( 70% a 80% ) , třebaže jeho příspěvek k HNP je zanedbatelný (pod 1%) , nicméně farmáři získali na vodu „ nezcizitelné“ právo („Prior Appropriation Water Rights „ aneb – the Colorado Doctrine z roku 1872)  …

Ve Španělsku se rýsuje meziregionální konflikt o vodu zejména v Aragonské provincii, která se již za frankistického režimu postavila proti vybudování kanálů, které by zavlažovaly města Valencie a Murcie, a proti těmto projektům se staví dodnes.

Příkladná je spolupráce v otázce společných vodních toků  ( Miňo, Limia, Duero, Tage a Guadiana) mezi Španělskem a Portugalskem, které o vodě uzavřely smlouvu již v roce 1864, která přesně definuje jejich hranice, a v dalších smlouvách z let 1866, 1906,1912, a především ve smlouvě  z Albufeira z roku 98, která byla uzavřena v rámci směrnic EU, se upravuje společná správa toků .

Jižní Amerika, kde na 26.6% vodních zdrojů celé planety připadá jen 6% obyvatel planety,  je vodním protipólem Asie …

Vodní pánev Rio de la Plata je největší ze 38 vodních pánví Jižní Ameriky/JA – rozkládá se na třech miliónech  km čtverečních, což představuje 15% území JA.

Dělí se o ní Brazílie,Argentina, Uruguay, Paraguay a Bolívie .

Hranice správy si tyto státy vymezily ve smlouvě z roku 69, která pokrývá i plavbu, stavbu elektráren a znečištˇování, nikoliv však objem vody, který každému státu náleží.

Jihoamerickým státům se povedla následná hydrospolupráce :

a)     přehrada Itaipu , kterou postavily Brazílie a Paraguay, zajištˇuje Paraguayi 78% její spotřeby elektrické energie, a 26% spotřeby Brazílie

b)     projekt Hydrovia je méně pozitivní - má usnadnit plavbu po Rio dela Plata mezi severními a jižními státy vodní pánve, což znamená modifikovat tok především u oblasti Pantanal, o kterou se dělí Brazílie, Paraguay a Bolivie, a která je útočištěm chráněné fauny.

Arbitrážně byl vyřešen spor mezi Argentinou a Uruguayí, v níž Finové v roce 00 postavili na řece Uruguay papírnu , a protestujícím ekologům sdělili, že moderní techniky výroby životní prostředí v žádném směru nepoškodí.

Argentinští obyvatelé žijící kolem vodního toku proti výstavbě papírny bouřlivě protestovali (uruguajští občané se k nim však nepřidali) , a zablokovali nejen všechny silniční osy spojující obě země, ale i silniční osy vedoucí do Chile , což poškodilo uruguayskou ekonomiku …

Uruguay přesto papírnu s finskou pomocí postavila, a Argentina se obrátila na Mezinárodní soudní dvůr/MSD s tím, že Uruguay porušila bilaterální dohodu z roku 75 o správě řeky Uruguay, kterou papírna masívně znečistˇuje .

MSD ve svém rozhodnutí z 21.4.010 uvedl, že Uruguay porušila svůj závazek předběžně konzultovat stavbu papírny na společné řece  s Argentinou, ale protože je papírna již postavena, nezbývá obou státům než se dohodnout …

Toto rozhodnutí připomíná rozhodnutí MSD  z 25.9.97 v madˇarsko-slovenském sporu o přehradu Gabčíkovo na Dunaji, což byl původně společný projekt, od kterého však Budapeštˇ pro jeho negativní vliv na životní prostředí upustila, zatímco slovenská vláda v něm pokračovala, a to ve variantě, která byla pro Budapeštˇ ještě nepřijatelnější , zejména pro hlavní město – soud je rovněž vyzval , aby si tento spor vyřešily vzájemnou dohodou.

Dohod o společné správě pohraničních toků je velmi málo, de facto jen 4:

a)     mezi Francií a ženevským kantonem

b)     mezi Libyí, Súdánem a Čadem o čerpání společného neobnovitelného podzemního ložiska vody v nubijském pískovcovém podloží , které patří k největším na světě (2mil.km2), sdílí jej i Egypt, který se k dohodě nepřipojil

c)      mezi Libyí, Alžírskem a Tuniskem o čerpání podzemního ložiska vody o rozloze1 mil. km2, z 80% na zemědělské účely

      d) vodní dílo Guarani je smluvně upraveno mezi státy, které z něho vodu čerpají  (předpokládá se, že vodu bude mít po 200 let) – Brazílie, Argentina, Paraguay, Uruguay .

Poslední dvě byly uzavřeny pod dohledem Mezinárodního fondu pro zemědělský rozvoj …

Rýsují se další dvě  „hydrodohody“  a) mezi Mali, Nigerem a Nigérií o řeku Lullemeden  a  mezi Bosnou-Hercegovinou, Chorvatskem, Černou Horou a Albánií o krasové ložisko podzemní vody