Reichswehr, jak přišel o gen. Schleichera a maršála Hindenburga

Schleicherův puč proti Prusku (Preussenschlag)   Po červencových volbách 1932 se gen. von Schleicher ( chtěl nastolit vojenskou diktaturu prostřednictvím NSDAP, ale vyjednával se Strasserem, nikoliv s Hitlerem ) spolu s Papenem zaměřil na zdiskreditování sociálnědemokratické vlády Svobodného pruského státu (s hlavním městem BER) , který od roku 1920 jako Ministerpräsident vedl Otto Braun /1872-1955 ve CH, kam v 1/33 emigroval/, a který byl poslední baštou Výmarské republiky ( Braun se ze CH snažil spojence přesvědčit, aby Pruský stát obnovili, ale ti jej 1947 zrušili, a jeho východní část rozdělili mezi PL a SU – baltští Prusové byli příbuzní Lotyšů a Litevců, ve 13.st. byly Prusy dobyté Řádem německých rytířů)  …

Pučem proti Prusku/Preussenschlag z 20.7.32 gen. von Schleicher spolu s Papenem zasadili Výmarské republice poslední ránu.

Von Schleicher opatřil falešné důkazy o tom, že pruská policie na příkaz Otto Brauna při krvavých pouličních potyčkách SA/SS s komunistickými údernými milicemi / Rotfrontkämpferbund  ze dne 17.7.32 ( tzv. Altonaer Blutsonntag/Krvavá neděle v Altona, 18 mrtvých ) nadržovala komunistům, třebaže na příkaz kremelské Internacionály byla sociální demokracie úhlavním nepřítelem KS, daleko před NSDAP ( paradoxně obě strany měly společného nepřítele, kterého chtěly zničit – Výmarskou republiku, měly i shodné příkazy, zakazující jim spolupráci s nacisty/komunisty, a s jakýmikoliv jinými stranami).

Na základě těchto falešných důkazů s tvrzením, že se pruské vládě bezpečnostní situace vymkla z rukou, gen. von Schleicher vymámil na maršálu von Hindenburgovi mimořádný prezidentský dekret, kterým Hindenburg správu Pruska, největšího německého státu, převedl na Říšského kancléře von Papena, jenž se tak stal i Říšským komisařem pro Prusko.

20.7.32 kancléř von Schleicher vyhlásil v Prusku výjimečný stav, a pověřil  Reichswehr pod velením Gerda von Rundstedta, aby vyhnal pruskou vládu, což se obešlo bez jediného výstřelu.

SPD svolala gen. stávku, ale von Schleicher vyvodil závěry z Kappova puče, který gen. stávka svolaná SPD zlikvidovala, a proto se již pojistil – dlouho před pučem tajně vyjednával s odborovými předáky, kterým slíbil, že v jeho vojenské diktatuře budou hrát šéfové odborů hlavní roli, když zabrání stávkám ve prospěch Brauna, což tito předáci učinili …

Preussenschlag byl v 10/32 částečně prohlášen Ústavním soudem za protiústavní ve smyslu, že pruská vláda nebyla formálně rozpuštěna, a stále byla zastoupena v Říšské radě/Reichsrat.

Von Papenova vláda ministrů aristokratického původu /přezdívaná Kabinett der Barone, kteří se stali ministry s úmyslem republiku zničit a nastolit vojenskou diktaturu, v Reichstagu neměla většinu, a vládla pouze přes prezidentské dekrety a zvláštní pravomoci, které si von Papen obstarával u nemocného maršála von Hindenburga, na kterého měl velký vliv.

Maršál Hindenburg Hitlerem, který pro něho byl jen „ ten rakouský kaprál „ , hluboce pohrdal ( poprvé se s ním přímo setkal v 10/31, poté v 8/32, když v parlamentních volbách v 7/32 NSDAP vyhrála, dostala 37% hlasů ), a Hitlerovy dvě žádosti, aby jej jmenoval kancléřem, odmítl s tím, že jej „ nikdy za žádných okolností kancléřem nejmenuje „ ...

Po vítězství  NSDAP  v 7/32 Hitler zrušil  „ gentlemanskou“ dohodu s von Schleicherem,  a 5.8.32 na tajné schůzce s ním požadoval křeslo kancléře pro sebe, a pro NSDAP ministerstva vnitra a spravedlnosti s tím, že Schleicherovi může nabídnout křeslo ministra obrany.

Gen. Schleicher neochotně souhlasil, ale maršál Hindenburg Hitlera kancléřem odmítl jmenovat …

22.8.32 čas. Time Magazine  publikoval článek o gen. von Schleicherovi.

V 9/32 byl svolán Reichstag, který drtivou většinou vyslovil nedůvěru von Papenově vládě, takže von Papen přiměl Hindenburga, aby Reichstag znovu rozpustil, a na listopad 32 vypsal nové volby, ve kterých podpora pro NSDAP klesla z 37% na 32%, stále však byla nejsilnější stranou  ...

Opět začala neplodná jednání mezi majorem Oskarem Hindenburgem /1883-1960/, von Schleicherem a Papenem s Hitlerem a jeho NSDAP – na NSDAP požadovali, aby podpořila vládu „ prezidentových přátel „ , za což byli ochotni Hitlerovi nabídnout maximálně nevýznamnou funkci vicekancléře, Hitler však trval na funkci kancléře ...

Von Papen dostal „ geniální“ nápad, jak ze slepé uličky, se kterým souhlasil i Oskar Hindenburg – oba přemluvili stařičkého maršála, aby pro jednou zradil výmarskou ústavu, a vyhlásil výjimečný stav.

S tím však nesouhlasil gen. von Schleicher, jenž stále více se prosazujícího von Papena již považoval za hrozbu.

Von Schleicher jim výjimečný stav, který chtěli v 12/32 vyhlásit, překazil tím, že zveřejnil „ chabé“ výsledky válečných cvičení, a tvrdil, že bude-li vyhlášen výjimečný stav, pustí se do sebe SA a vojenské milice komunistů, PL napadne Německo, a Reichswehr situaci nezvládne.

Historici se přiklánějí k verzi, že von Schleicher lhal, aby vyšachoval von Papena, von Papen v 12/32 musel rezignovat, a jeho místo dostal von Schleicher, kterému však maršál Hindenburg nezapomenul, že jej připravil o oblíbeného kancléře.

Schleicher ve funkci kancléře začal NSDAP vydírat, aby podpořila jeho vládu s tím, že k podpoře své vlády hodlá vytvořit jednotnou frontu z celého politického  spektra,  a že již zahájil jednání s SPD, s odbory SPD, s katolickými odbory, a s levicovou frakcí NSDAP vedenou Gregorem Strasserem, s nímž jednání skutečně 4.12.32 zahájil …

Schleicher mu učinil nabídku, že pruskou vládu vymaní z kontroly Reichu, a Strassera učiní prezidentem Pruska – Strasser na nabídku skočil, a na schůzi šéfů  NSDAP  5.12.32 vyzval NSDAP, aby upustila od požadavku jmenovat Hitlera kancléřem, a místo toho podpořila vládu von Schleichera, a získala za to několik ministerských křesel, ale NSDAP po zuřivém odporu Hitlera dala za pravdu Hitlerovi.

Schleicher, jenž netušil, že Strasser se svým návrhem u NSDAP zcela pohořel, 7.12.32  Reichstagu oznámil, že získá podporu NSDAP, a bude mít parlamentní většinu.

8.12.32 Strasser na protest proti Hitlerově neústupnosti v otázce kancléřství rezignoval ze všech funkcí v NSDAP, zatímco ve stejné době Schleicher Hitlerovi oznámil, že Strasserovi nabídl funkci vicekancléře …

Konala se další schůze pohlavárů NSDAP, na které Hitler vyhrožoval sebevraždou, jestliže se ke Strasserovi připojí další šéfové NSDAP …

Ke Strasserovi se tak nikdo nepřipojil  ( Strasser byl zavražděn v Noci dlouhých nožů v 6/34, stejně jako von Schleicher) .

Schleicher měl již předem přes experta Günthera Gereke, kterého učinil komisařem pro zaměstnanost, vypracovaný skvělý plán zaměstnanosti ( je nesprávně přičítán Hitlerovi, který jej jen převzal ), jak přes veřejné zakázky ( zejména stavba silnic a dálnic)  poskytnout do 7/33 práci dvěma miliónům nezaměstnaných Němců, a za tímto účelem Schleicherova vláda v 1/33 přijala nezbytné zákony – kdyby Schleicher zůstal ve funkci o půl roku déle, tak by ekonomické úspěchy z jeho projektů veřejných prací Hitlera zařadily na druhou kolej …

Když se 11.1.33 střetl ministr zemědělství ( požadoval vysoká ochranářská cla na dovoz potravin  ) s ministrem průmyslu ( o protekcionismu nechtěl ani slyšet s tím, že by to poškodilo vývoz německého průmyslového zboží)  gen. von Schleicher jim řekl,  „ aby si to vyřešili mezi sebou, a jeho do svého nudného sporu nezatahovali „  …

Tím si proti sobě poštval agrárníky, kteří 11.1.33 na maršálovi požadovali generálovo odvolání s tím, že „ve jménu průmyslového kapitálu, který je ve vleku kapitálu zahraničního, z německých zemědělců vyrábí nuzáky pod prahem dokonce i marxistické chudoby „   …

Téhož dne Agrární liga, která měla ve svých řadách celou řadu junkerů, napadla von Schleichera v tisku jako agenta zahraničního kapitálu, a maršála, jenž ze sebe dlouhá léta činil patrona statkářů, přesvědčila, že gen. Schleicher chce německé velkostatkáře vyhubit …

Vyděšený maršál  generálovi von Schleicherovi nařídil, aby se k němu odpoledne dostavil - gen. von Schleicher tak všem požadavkům agrárníků před maršálem ustoupil.

Přesto 12.1.33 Agrární liga zaslala maršálovi dopis s požadavkem, aby kancléře Schleichera odvolal …

Mezitím von Schleicher před novináři 13.1.33 prohlásil, že na jaře 34 plánuje obnovit brannou povinnost a vyzbrojovat Reichswehr zcela veřejně, což bylo dle jeho úsudku ( Schleicher opět blafoval ) „ schváleno“  spojeneckými mocnostmi v 12/32 na odzbrojovací konferenci v Ženevě ( rovné zbrojení/ gleichberechtigung ) …

20.1.33 se von Schleicher dopustil velké politické chyby, a prošvihl jednu z nejlepších příležitostí, jak za chránit svoji vládu : Wilhelm Frick, jenž v Reichstagu vedl klub NSDAP v době nepřítomnosti Göringa, navrhl zařadit na agendu jednání bod o přerušení zasedání Reichstagu do doby, než bude navržen nový rozpočet na jaře 33.

V té době by Schleicherovi popularitu zajistil program zaměstnanosti, ale Schleicher požadoval přerušení jen na pár dní, takže zasedání Sněmu bylo přerušeno jen do 31.1.33 …

Machtergreifung/Uchopení moci nacisty

Von Papen chtěl funkci kancléře za každou cenu zpátky, proto se 4.1.33 setkal s Hitlerem, aby se s ním domluvil, jak svrhnout von Schleichera, ale k žádnému řešení nedospěli,  protože oba chtěli kancléřství pro sebe.

Nakonec von Papen došel k názoru, že dokáže Hitlera kontrolovat, když mu funkci kancléře postoupí.

Papen poté s Otto Meissnerem a Oskarem von Hindenburgem ( který byl rovněž proti Hitlerovu jmenování, ale přesvědčil jej von Papen, že udrží Hitlera pod kontrolou - na Norimberském tribunále  Oskar von Hindenburg svědčil proti Papenovi ) po celý leden přesvědčovali maršála, aby Hitlera kancléřem jmenoval, třebaže tento poté, co se setkal s Hitlerem potřetí v 11/32, vyslovil obavu, že  „ stane-li se Hitler kancléřem, zvrhne se jeho vláda ve stranickou diktaturu, a vypukne občanská válka „ ...

V této době koncem roku 32 vzájemná averze mezi maršálem von Hindenburgem a Hitlerem vrcholila, žádný by sám bez prostředníků  (von Papen, Meissner, Hindenburg mladší ) nezkontaktoval toho druhého ( z NSDAP prostředníky byli Ribbentrop, bankéř Kurt Freiherr von Schröder, jenž šéfoval konzervativnímu berlínskému Herrenklub, jehož členem byl i von Papen) .

Nakonec stařičký maršál von Papenovi ustoupil, protože tento mu namluvil, že se gen. von Schleicher  zamýšlí spolčit s SPD, kterou maršál pohrdal,  proto Schleicherovi neudělil zvláštní pravomoci, které Schleicher požadoval .

Schleicher netušil, že von Papen vede tajná jednání s maršálem Hindenburgem a s Hitlerem.

28.1.33 Schleicher své vládě oznámil, že potřebuje od maršála dekret k rozpuštění parlamentu, jinak Reichstag 31.1.33 vysloví Schleicherově vládě nedůvěru …

Hindenburg mu však dekret odmítl podepsat.

Gen. (baron) Kurt von Hammerstein-Equord /1878-1943/osobně varoval maršála před jmenováním Hitlera kancléřem - Hindenburg mu odpověděl , že „ toho rakouského desátníka nikdy nejmenuje ani kancléřem, ani ministrem obrany “ …

Pro svůj odpor k Hitlerovi ( kterého v 12/33 baron osobně varoval, že pokusí-li se o puč nelegálními prostředky, armáda proti NSDAP zasáhne, totéž přislíbil US velvyslanci Frederiku M. Sackett ) musel gen. Hammerstein odstoupit  v 1/34 …

29.1.33 maršál odvolal z ženevské konference o odzbrojení von Blomberga, aniž by informoval von Schleichera či vrchního velitele armády gen. Kurta von Hammersteina, Schleicherova přítele, a jmenoval jej novým ministrem obrany.

Schleicher pochopil, že bude odvolán, a protože předpokládal, že se novým kancléřem stane von Papen, jenž by mu křeslo ministra obrany nesvěřil, začal podporovat Hitlera …

Otto Meissnerovi řekl :“ Chce-li se Hitler stát diktátorem, dobrá,  armáda bude diktaturou sama pro sebe, státem ve státě „ …

Gen. von Schleicher poté vyslal gen. von Hammersteina k Hitlerovi, aby jej varoval před von Papenem, a aby jej ujistil, že bude-li jmenován kancléřem, armáda se za něj postaví  …

Třebaže von Papen Hitlerovi oznámil, že nebude ve vládě ve které by byl i von Schleicher, když se von Hammerstein Hitlera zeptal, zda by von Schleicher dostal v jeho vládě křeslo ministra obrany, Hitler odpověděl kladně …

Týž den večer von Schleicher ještě k Hitlerovi, jenž večeřel u Goebbelsových,  vyslal Wernera von Alvenslebena, jenž Hitlerovi pohrozil, že „ armáda vystoupí proti vládě, která jí nebude po chuti “ , a když nepřinesl od Hitlera jasnou odpovědˇ, týž den Hitlerovi ještě zatelefonoval von Hammerstein s tím, že von Papen zamýšlí sestavit vládu bez NSDAP, zatímco von Papen namluvil maršálovi, že von Schleicher přiměl armádu k pochodu na BER, aby sesadil maršála.

30.1.33 tak maršál Hitlera kancléřem jmenoval ( třebaže gen. Ludendorff u maršála protestoval, a prorokoval, že Hitler uvrhne německý národ do záhuby ) s tím, že jej von Papen, vicekancléř, a Hugenbergova DNVP udrží pod kontrolou, jak von Papen pevně věřil .

Koaliční partneři ( Alfred Hugenberg  z Německé národně lidové  strany/DNVP + Hitler) se onoho dopoledne, kdy měl být Hitler jmenován kancléřem, tak hádali, že nechali maršála Hindenburga dlouho čekat po sjednané době schůzky s ním, takže ten, rozzlobený na nejvyšší míru, požadoval schůzku zrušit - situaci zachránil až Oskar von Hindenburg …

V první Hitlerově vládě byli nacisté v naprosté menšině, vedle Hitlera byl ve vládě jen Göring, ministr bez portfolia, a Wilhelm Frick, jenž ovládal v té době bezvýznamné ministerstvo vnitra.

Většinu křesel drželi příznivci von Papena a von Schleichera, a ti co jejich příznivci nebyli, jako mediální magnát Alfred Hugenberg z DNVP, nebyli nacisti (DNVP v první Hitlerově vládě vládla s NSDAP jako koaliční partner) …

Sotvaže Hitler usedl do kancléřského křesla, úspěšně ústy von Papena požádal maršála, aby rozpustil Reichstag, aby NSDAP + DNVP získaly větší počet křesel, a mohly si odhlasovat Zmocňovací zákon.

Poté v 2/33 von Papen požádal maršála o podpis na zákoně, který de facto rušil svobodu tisku - nebylo nic, co by maršál  pochlebníkovi von Papenovi odepřel.

Po požáru Reichstagu 27.2.33  Hindenburg na nátlak Hitlera podepsal dekret o požáru Říšského sněmu, kterým rušil veškeré občanské svobody.

21.3.33 při ceremonii v Opeře ku znovuotevření Reichstagu  Hitlerovi přátelé zařídili, aby se maršál von Hindenburg objevil po boku Hitlera, což mnohé konzervativní Němce uklidnilo, a utvrdilo v tom, že nový nacistický stát nezpřetrhá staroněmeckou pruskou státoprávní tradici.

23.3.33 již těžce nemocný maršál podepsal Zmocňovací zákon, kterým poskytl Hitlerovu kabinetu ( tj. i Hitlerovi)  rozšířené pravomoci – vládní dekrety měly sílu zákona  ...

V 4/33 se stařičký maršál ještě vzepřel, a odmítl podepsat zákon O obnově státní služby, který s okamžitou platností propouštěl státní úředníky židovského původu – maršál trval na tom, že z jeho platnosti budou vyňati váleční veteráni z 1.sv.v. a jejich rodiny, a Hitler tudíž zákon přepsal …

 V 6/34 byl maršál von Hindenburg tak vyděšen excesy Hitlera a NSDAP ( většina poslanců Reichstagu skončila v KL Oranienburg u BER, přičemž ještě před zavřením do KL byli veřejně ponižováni, mj. museli umývat zdi města, např. syn prvního prezidenta Friedrich Ebert Junior ), že vážně uvažoval o tom, že Hitlera z funkce kancléře odvolá, a vyhlásí výjimečný stav …

Také von Papen již házel zpátečku, a na marburské univerzitě  17.6.34 pronesl projev, ve kterém odsoudil „ státní terorismus“, a vyzval k obnovení občanských práv a svobod …

Když se o tom Göring dozvěděl, zakázal nejen rozhlasový přenos von Paponova projevu,  ale zkonfiskoval i veškerý náklad denního tisku, který jej přetiskl, či se o něm jen zmínil …

Rozčilený von Papen okamžitě informoval maršála, jenž nařídil von Blombergovi, aby dal Hitlerovi ultimátum – budˇ Hitler zařídí, aby NSDAP přestala zvyšovat politické napětí v zemi, anebo maršál předá vládu armádě …

Až do smrti Hindenburga ( v 8/34) si Hitler hrál na neviňátko, a neopomněl se po boku maršála ukázat, kdykoliv se tento objevil na veřejnosti, klaněl se mu, a prokazoval mu uctivou pozornost, zatímco v soukromí jej nazýval „ ten starý idiot“/ či „ ten reakcionář “, a vyjadřoval přání, aby maršál již konečně zemřel.  

Hitler si dobře uvědomoval, že je maršál  Hindenburg jeho nadřízeným, a navíc vrchním velitelem ozbrojených sil, v armádě respektovaným, takže kdyby chtěl maršál Hitlera z funkce kancléře odvolat, Reichswehr by stál za Hindenburgem – o tom Hitler nepochyboval, proto si za života maršála dával velmi dobrý pozor, aby neurazil maršála či armádu …

Na jaře 34 se prohlubovaly spory mezi Hitlerem a šéfem SA Ernstem Röhmem o úloze SA v nacistické diktatuře.

Jejich veřejných neshod využil von Schleicher, a rozehrál svoji poslední šachovou partii – zatímco von Schleicher veřejně kritizoval Hitlera a jeho kabinet, Schleicherovi stoupenci gen. Ferdinand von Bredow a Werner von Alvensleben začali rozšiřovat seznam se členy nového navrhovaného kabinetu, ve kterém byl Schleicher vicekancléřem, Ernst Röhm ministrem obrany, Brüning ministrem zahraničí, a Strasser ministrem hospodářství …

Hitler, obávající se svržení, se zařídil podle svého : z 29/30.6. 1934 proběhla Noc dlouhých nožů, ve které nechal zavraždit všechny své rivaly a politické odpůrce, gen.von Schleicher byl zastřelen ve svém domě i s manželkou …

Ministerstvo obrany v čele s von Blombergem a von Reichenau Hitlerovi zatleskalo s tím, že armádu zbavil hnědokošiláčů  …

Právě Blomberg a Reichenau přesvědčili Göringa a Himmlera, že moc Ernsta Röhma a jeho SA musí být zlomena, má-li armáda NSDAP podporovat … 

Na pohřbu von Schleichera hlídkovaly stráže SS, které zabavovaly věnce, které přinášeli truchlící, zabavili věnec i rozhořčenému generálu von Hammersteinovi, a nevpustily jej na zádušní mši …

13.7.34 Hitler ve svém projevu v Reichstagu označil gen. von Schleichera za zrádce, který nejen usiloval s Röhmem o svržení jeho vlády, ale dopustil se spolu s ním i vlastizrady – „ Oba byli placenými špióny Francie“ , vřískal Hitler ( von Schleicher byl přítel francouzského velvyslance v BER André Francois-Poncet, ale tento nebyl prohlášen za osobu non grata, takže Hitlerova historka byla jen lží ) …

Gen. von Hammerstein spolu s gen. a polním maršálem Augustem von Mackensen okamžitě zahájili kampaň za Schleicherovu rehabilitaci, a využili k tomu generály von Blomberga a von Fritsche, kteří v 12/34 přemluvili Hitlera, aby von Schleichera rehabilitoval s tím, že „ jako důstojníci nemohou snést útoky (nacistického) tisku proti gen. von Schleicherovi “ …

 Hitler proto von Schleichera nedobrovolně rehabilitoval ve svém projevu  v berlínské Státní opeře 3.1.1935 s tím, že von Schleicher byl zastřelen „omylem“, a „ pomluven za základě nepravdivých informací“ – do tisku se tyto Hitlerovy poznámky však nikdy nedostaly, rehabilitaci von Schleichera zveřejnil až polní maršál gen. von Mackensen 28.2.35 na shromáždění důstojníků.

Nacisté však pomlouvali von Schleichera i nadále, zejména Göring, jenž při návštěvě  Varšavy v 1/35 prohlásil, že gen. von Schleicher v 1/33 naléhal na Hitlera, aby uzavřel vojenskou dohodu s Francií a se SU, přičemž s Kremlem si měl rozdělit PL ( Göring tak vyzradil plány Hitlera ) …

Hitler polskému velvyslanci Josefu Lipski v 5/35 řekl, že „ nechal zavraždit von Schleichera právem, již jen proto, že nechtěl vypovědět Rapallskou smslouvu “ …

Do 6 týdnů po své hrozbě Hitlerovi maršál Hindenburg zemřel, den před jeho smrtí 1.8.34 jej navštívil Hitler ( 1.8.34 nechal Hitler ve „ své“ vládě odhlasovat zákon o splynutí funkcí Prezidenta ( v jeho pojetí Führera) , a kancléře, odkud mu hrozila poslední právní hrozba, že by mohl být odvolán ), po jeho odchodu maršál upadl do deliria, 2.8.34 zemřel ( 86 let ) …

Dvě hodiny po maršálově smrti bylo národu oznámeno, že v důsledku tohoto zákona je nyní Hitler hlavou státu i kancléřem (zatímco maršál Hindenburg, jenž tajně doufal, že jej vystřídá jeden z pruských princů, mohl monarchii s monarchistickým  armádním velením lehce obnovit, neučinil tak, protože se cítil vázán přísahou věrnosti Výmarské republice – ve své poslední vůli údajně Hitlera žádal, aby obnovil monarchii, jeho syn Oskar však zničil všechny části otcovy vůle týkající se politiky ) …

Navzdory své vůli, kdy chtěl být pohřben vedle své ženy (zemřelé v roce 21 ) v rodinné hrobce v Hannoveru, byl nacistickou totalitní diktaturou pohřben ve východopruském Tannenbergu ( dnes Stebark v PL, kde v roce 1914 zvítězil) …

V roce 35 byly jeho ostatky spolu s 20 dalšími německými vojáky vykopány, aby mu zde mohl být vybudován pomník, a  do hrobky byla vložena i rakev jeho ženy, v  1/45 byly byly obě rakve pod dohledem Oskara Hindenburga znovu vykopány, a spolu s dalšími dvěmi rakvemi Frederika Wilhelma I Pruského a Frederika II schovány v solném dole, kde je objevila US armáda.

V operaci „BodySnatch“ byly všechny 4 rakve přemístěny do přísně střeženého hradu Marburg an der Lahn, v němž US armáda soustředila nacisty nakradené předměty.

US armáda nakonec maršála s manželkou v 8/46 pohřbila v kostele sv. Alžběty v Marburgu, kde jsou dodnes …       

19.8.34 Hitler uspořádal plebiscit, v němž němečtí občané odpovídali na otázku, zda souhlasí se sloučením obou funkcí – 90% z nich údajně vyslovilo své „ ano“ …

Major Oskar von Hindenburg v rozhlasovém projevu z 18.8.34 vyzval národ, aby hlasoval pro „ ano“ , načež jej Hitler povýšil na generála, a rozšířil mu rodinný pozemek v Neudeck o dalších 5.000 akrů ( v roce 54 baron Erwein von Aretin ve svých Pamětech obvinil Oskara von Hindenburga že v roce 30 podvodně obdržel pomoc z programu Výmarské republiky Osthilfe pro rozvoj zemědělských oblastí ve Východním Prusku ), a nechal jej odkráčet z pódia Třetí říše  …

Tím, že Hitler jako kancléř převzal prezidentovy pravomoci, porušil jak výmarskou ústavu, tak zmocňovací zákon, protože třebaže zmocňovací zákon umožňoval Hitlerovi přijímat zákony, které nebyly v souladu s výmarskou ústavou, výslovně mu zakazoval zasahovat do pravomocí prezidenta …

Navíc novelizace výmarské ústavy z roku 32 stanovovala, že úřadujícím prezidentem až do řádných voleb je předseda Nejvyššího soudu, nikoliv kancléř, ale nenašel se nikdo, kdo by na to Hitlera upozornil …