Ruské lži, proč se RA zastavila po vypuknutí Varšavského povstání před Varšavou

  Nezákonná lublinská vláda Teprve několik let po válce vyšlo najevo, že obě PL komunistické delegace, které za instrukcí Stalina dorazily do Kremlu z nacisty okupované WAW, aby v MOW společně se Svazem PL vlastenců/ZPP vstoupily do

PL nelegitimního Výboru národního osvobození/PKWN s pozdějším  sídlem v Lublinu, vlastizrádně 26.7.44  za přítomnosti Stalina a Molotovova náměstka Andreje Vyšinského  podepsaly v Kremlu tajnou dohodu o nových PL hranicích, sledujících Curzonovu linii a stvrzující Ribbentropův-Molotovův pakt ze 8/39, dávající Kremlu polovinu předválečného PL.

Tajnou dohodu o prodeji Polska podepsal šéf PKWN Edward Osobka-Morawski/1909-1997/ , pozdější Stalinův šéf PL prozatimní vlády. Smlouva zahrnovala i tajný protokol o tom, že kontrolu nad osvobozeným PL územím převezme RA  ...

Týž den šéf PKWN a vlastizrádce Edward Osobka-Morawski podepsal v Kremlu další vlastizrádnou dohodu, dle které PL obyvatelé v bojových zónách spadali pod jurisdikci SU vojenské vlády, a podle toho se NKVD zařídila – začala hromadná zatýkání a deportace tisíců vojáků a členů PL zemského státu dle seznamů, které NKVD agenti připravili ještě před válkou ( stejně dle ještě před okupací připravených seznamů chodilo Gestapo zatýkat čsl. intelektuály a komunisty po 15.3.39. Seznamy komunistů ( především Straně/Kremlu nepohodlných ) Gestapo údajně našlo „ pohozené v opuštěných kancelářích KSČ „ – činnost KSČ byla zastavena 21.10.38 ).

Po vypuknutí Varšavského povstání/VP lublinská „vláda“ ve svém Prohlášení k lidu uvedla : „ VP není namířené proti Němcům, ale proti PKWN s cílem nastolit ve WAW vládu reakcionářů a prohlásit jí vládou národa“.

PKWN, vedený NKVD a útvarem SMERSH /“Smrt špiónům „  ruské vojenské kontrarozvědky z let 43-46, začal v 7/44 na obsazených územích nastolovat „lidovou vládu“ a popravovat její nepřátele – nacistická věznice a mučírna na zámku v Lublinu změnila jen kata – novým popravčím se místo NSDAP stal bolševik se stranickou legitimací, a nezměnili se ani vězni (stejná identita nacismu a komunismu ).

Hlavním propagandistickým orgánem PKWN byl deník Rzeczpospolita, na zdech domů se začínaly objevovat bolševicko-lidové plakáty, např. „Obr Lidové armády a zaplivaný reakční trpaslík Zemské armády“  či  „Zemská armáda – bratrovrazi“ .

Veleúspěšným příkladem komunistické propagandy z příkazu Kremlu, která měla u mladých generací natrvalo zdeformovat historické vědomí, byl TV seriál  ze 70. let „Čtyři z tanku a pes“ ( v bolševickém  ČSSR TV ideologický seriál oslavující SNB  „30 případů majora Zemana“ dle skutečných událostí z let 45-73, natočený rovněž v letech 74-79, koncentráčníka a sympatického esenbáka  hrál na vlastní žádost Vladimír Brabec, jenž se svojí rolí navždy zkompromitoval, Jiří Sequens /1922-2008/ režisér – role v seriálu odmítli jen Petr Čepek /1940-1994/ + Jaroslava Adamová /1925-2012/).

PL varianta „majora Zemana/“4 z tanku a pes“  byla natočena dle scénáře armádního plk. Janusze Przymanowského/1922-1998/ a jako „major Zeman“ předkládá vypreparovanou bolševickou verzi historie, omezenou na boje Berlingovy armády a „lidové“ vlády po boku vždy čestných a přítulných ruských soldatov. Scénárista ani jednou nezmínil PL podzemní stát, ani Zemskou armádu/AK, ani exilovou vládu, netázal se, proč je tolik Poláků v hloubi Ruska, nehledal ani důvody dramatu rozehrávajícího se na levém břehu WAW.

PKWN  sloužila „Berlingova“ armáda se sovětskými/SU důstojníky, která v SU jako součást Rudé armády/ RA vznikla v 4/43 jako 1. divize pěchoty Tadeusze Kościuszki pod velením plukovníka a záhy generála brigády Zygmunta Berlinga, od roku 40 SU občana, do které se hlásili PL vězni gulagů, deportovaní z východních hranic v letech 39-41, pro které vstup do Berlingovy či Andersovy armády byl jedinou šancí, jak se ze SU pekla dostat.

V divizi se nosily PL uniformy a orlíček, byl tam i PL kaplan, kněz Franciszek Kubsz, unesený SU partyzánským hnutím z Polesie a oklikou převezený do Sielce ( viz Muzeum VP ).

Varšavské povstání/VP

RA "osvobodila"  Bialystok, Přemyšl, Lublin a Chelmn/Klum, a blížila se k WAW ( v létě 44 stála 200 km od Osvětimi, aniž by vyhlazovací tábor přednostně osvobodila, vstoupila do něj až 27.1.45 ).

RA záměrně nepřišla povstalcům na pomoc, třebaže rychle postupovala k Visle,  ale 2. den po vypuknutí povstání se náhle zastavila před východním předměstím Varšavy „Praga „, a jen z protějšího břehu řeky Visly nečinně přihlížela  ( stejně jako komsomolci dalekohledy na pozorovatelnách sledovali, jak hladem umírají rodiny ukrajinských rolníků ) nerovnocennému 63dennímu boji povstalců pod velením velitelů AK proti německé přesile ( viz můj článek 2.sv.v. a český prostor, ani ČSR Stalin nenechal osvobodit Američany, kteří již byli v Plzni, protože „osvobození“/okupace ČSR  ze strany RA byla domluvena s FDR a gen. Eisenhowerem ).

Opět začala postupovat, až když bylo VP rozdrceno a WAW srovnána se zemí.

Stalinův zločinecký cynismus ( viz, jak  Stalin naložil s civilisty v obleženém Leningradu 9/41-1/44 ) byl ukázkový : čím více stoupenců nezávislého PL vykrvácí ve VP, tím snadněji se bude nastolovat Stalinova okupační vláda v PL nesvobodném. Proto se Stalinova RA zastavila před branami WAW, zatímco Stalinův rozhlas od 5/44 cynicky vyzýval v polštině k zahájení ozbrojeného povstání, naposledy 29.+ 30.7.44 ( za carovy okupace byla tři velká PL povstání, krvavě potlačená – 1794, 1830 + 1863 ) .

Kreml dodnes tvrdí, že „ SU pěchotní divize a tankové sbory utrpěly těžké ztráty, a z únavy a vyčerpání nebyly již schopny postoupit ani o metr, navíc se dostaly z dosahu svých zásobovacích linií, takže neměly ani munici, ani pohonné hmoty“ ( nemít zásoby bylo pro RA rutinní záležitostí, tehdy dle Stalina dorazily až 10.9.44 ), a vzhledem „ k přeskupení na nová letiště „  ztratilo „ náhle“ akceschopnost i Stalinovo letectvo, mající v tomto úseku nad Němci naprostou převahu bez ohledu na několik pancéřových divizí Waffen-SS a Wehrmachtu rozmístěných kolem WAW.

Výše zmíněné tvrzení Kremlu odporuje faktu, že jednotky RA, které dosáhly v 7/44 WAW, nebyly součástí operace Bagration, jak ruské zdroje tvrdí, byly to nejprve průzkumné jednotky, a jednotky postupující ze západní Ukrajiny v rámci Lublinsko-Brestské operace, takže měly za sebou mnohem menší vzdálenost, což se projevilo i na jejich srpnové a zářijové dynamice, kdy si jižně a severně od WAW svižně zajistily předmostí přes Vislu a její pravý přítok řeku Narew.

Proto jejich náhlá do očí bijící nečinnost na nejpřímější cestě do WAW přes předměstí Praga je z technického hlediska zarážející.

2.8.44 se všechny zastavily a místo útoku na WAW byly všem jednotkám změněny rozkazy - 28.,47., a 65. armáda se měly obrátit na sever a dobýt nikým nebráněné město Wyszkow, zatímco 2. tanková armáda byla ponechána na místě, a měla bez pomoci pěchoty sama bojovat proti Němcům. 69. armáda se měla zastavit a 8. gardová armáda pod velením Vasilije Čujkova měla sama zastavit očekávaný německý útok směrem z Garwolinu.

SU velení nepokáralo gen. Veděnějeva za obklíčení a zničení 3. tankového sboru, Veděnějev přežil a zůstal ve funkci velitele, a 3. tanková brigáda byla vyznamenána tím, že byla v 11/44 přejmenována na 9. gardový tankový sbor.

Po válce bolševická propaganda lživě tvrdila, že německý protiútok u Radzyminu RA zabránil, aby VP pomohla.   

RA, stojící před WAW, předstírala, že ji WAW vůbec nezajímá ( Stalin oficiálně Churchilla a Mikolajczyka informoval, že „ s WAW zločinným komplotem nechce mít nic společného „ ), místo toho dobyla několik předmostí přes Vislu a Narew jižně od WAW, a bránila je před německými pokusy o jejich znovudobytí.

Stavka lživě tvrdila, že plány RA s dobytím WAW nepočítaly, což je lež, protože generálové Rokossovský a Žukov naopak připravili plány i na dobytí WAW.

Rokossovského válečná rada telegrafovala Stalinovi, že mohou WAW osvobodit do 22.8.44, pokud dostanou k dizpozici některé jednotky 1.ukrajinského frontu, který se nacházel jižně od Běloruského. Nedostala žádnou odpovědˇ, zato 1.ukrajinský front byl Stalinem spěšně týž den odvelen na Balkán.

Hlavní důvodem nečinnosti do 9.8. bylo vydírání Mykolajczyka v Kremlu, poslaného za Stalinem spojenci, aby uznal budoucí PL bolševickou vládu a hranice na Curzonově linii ( Stalin se ani nemusel snažit, měl již pozvání od Roosevelta/FDR v kapse, dopis na vzájemné setkání  v Jaltě , kde mu bude potvrzena „ předjednaná „ polovina Evropy, mu FDR zaslal 19.7.44, v 10/44 Churchill z pověření FDR se Stalinem v MOW v tajné dohodě osobně předjednal  všechny body pro nastávající prodej střední a východní Evropy v Jaltě, přičemž  Churchill se s pologramotným bolševikem Stalinem v MOW setkal již  12.8.42, kde také „ předjednával „ , Sikorski byl v MOW v 12/41, Beneš v 12/43 po prodeji v Teheránu střední Evropy Stalinovi, za což US čas.Time zvolil Stalina Mužem roku ( Putina, jenž v té době likvidací svých kritiků a oponentů zkonzolidoval svoji diktaturu, prohlásil za Muže roku v roce 07 ),  + 21.3.45 po potvrzení prodeje Evropy Stalinovi v Jaltě v 2/45.

SU velitelství po válce lživě prohlašovalo, že nebylo o připravovaném  „ nezodpovědném politickém zločinném dobrodružství “ polské exilové vlády informováno, třebaže k vyhlášení povstání již od 5/44 v polštině vyzýval moskevský rozhlas, naposledy 2 dny před vyhlášením VP, a druhý den po něm k VP vyzvali PL bolševici  ( Stalina papouškoval list Pravda ve svém úvodníku z 19.8.44, ve kterém  o VP prohlásil, že „ jen nezodpovědní zločinečtí dobrodruzi mohli vyhlásit povstání s neozbrojenými muži ve městě přeplněném po zuby ozbrojenými nacisty s tanky a s těžkými děly ).

Dle lživého tvrzení Kremlu vůdcové VP se SU velením úmyslně neudržovali žádný kontakt, naopak, odmítali se SU velením spolupracovat, takže akce nešly zkoordinovat, zatímco ve skutečnosti SU velení ignorovalo všechny pokusy povstaleckého velení Armii krajowej/AK o navázání rádiového kontaktu.

Dle PL pramenů všechny pokusy o navázání kontaktu s Rusy byly neúspěšné, SU zpravodajci , mj. kpt. Ivan Kolos, dle instrukcí shora zprávy od velení AK velení Běloruského frontu nepředávali.

Harriman, US velvyslanec v MOW, poslal US zamini zprávu, že Molotov + jeho náměstek Vyšinský mu sdělili, že „ vyslali k velení AK spojku z GRU, kpt. Konstantina Kalugina  ( otec pozdějšího gen. KGB Olega Kalugina ?, jenž v roce 02 o Putinovi řekl, že „ pobledlý podpluk. KGB Putin seděl v jeho sekretariátu  a přerovnával papíry“ ), ale „ ztratili „ ji ( o podivné misi a " ztrátě"  Kalugina viz Stefan Korbonski, Fighting Warsaw (London 1956), strana 386 ).

Rádiový kontakt s RA se podařilo navázat jen gen. Antoni Chruścielovi                   „ Monterovi“ /1895-1960 US, již v 9/46 byl zbaven PL občanství pro své  „nezákonné „ styky s UK armádou, v roce 71 PL vláda zrušení občanství v tichosti odvolala /, ale kontakt Rusové po několika dnech přerušili – Stalin měl s VP jiné plány.

Co Stalin mohl udělat ( kdyby nebyl bolševik ) :

- mohl vyslat vojenskou misi na velitelství VP a domluvit se na jeho koordinaci

-  mohl nad WAW oblohou nastolit SU leteckou převahu, kterou zde měl nad Luftwaffe,

-  mohl začít povstalcům shazovat přinejmenším ukořistěné německé zbraně a munici, se kterými PL vojáci uměli zacházet

 -  mohl spojencům nejen umožnit technická přistání na letištích, která u WAW kontroloval, ale mohl jim i tato letiště dát k dizpozici

-  poté, co RA dobyla východní předměstí WAW, mohl alespoň jednotky  probolševické  1.PL „ Berlingovy“ armády při jejím překračování Visly dělostřelecky a letecky podpořit,

 -  po dobytí východního předměstí WAW mohl VP nabídnout dělostřeleckou podporu, která mohla být koordinována výše zmíněnou vojenskou misí RA na velitelství povstalců.

Pokud jde o PL 1. výsadkovou brigádu, vytvořenou na Západě pro účely povstání, nebylo ji jak dopravit do WAW ( poslat ji v nákladním letounu s její výzbrojí a zásobami přes Německo se silnou protivzdušnou obranou by se rovnalo její sebevraždě )  – mohla dorazit do WAW jedině z východu, to znamená se souhlasem Stalina, čemuž se lze jen zasmát.

Ale i kdyby Stalin v záchvatu opilosti souhlasil, zabralo by dost času ( a peněz ) přemístit ji celou do SU či na území Kremlem kontrolované. Poté by následoval výsadek do města v plamenech, což by jí zaručilo vysoké ztráty na životech , třebaže PL výsadkáře by to neodradilo. Ani výsadek do Kampinského lesa u WAW nebyl doporučen.

I kdyby proběhla spolupráce mezi AK a RA, NKVD by v definitivní fázi příslušníky AK stejně zmasakrovala a Kreml by PL stejně okupoval, Poláci, sevřeni mezi Hitlerem a Stalinem, lhostejným FDR a bez FDR nemohoucím Churchillem, neměli šanci.

Gen. Rokossovský/1896-1968/ byl Polák a stejně jako Wojciech Jaruzelský pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, takže již po bolševickém puči v Rusku vstoupil do ruské bolševické strany a RA, což Stalinovi nezabránilo v tom, aby jej v roce 37 v době velkých moskevských čistek nezatkl pro špionáž. Rokossovský však nepodepsal přiznání, ani když mu NKVD vyrazila zuby, kladivem mu zlomila žebra, a připravila jej o jedno oko. Z gulagu jej jako mnohé jiné SU důstojníky zachránil špatný vojenský výkon RA v její agresi vůči Finsku, kdy si jej jako důstojníka vyžádal maršál Semjon Timošenko. Celou válku poté spal s pistolí pod polštářem s tím, že se podruhé již zatknout nenechá a raději se zastřelí.

V letech 46-59 byl SU občan Rokossovský ministrem obrany PL.

Zykmunta Berlinga /1896-1980/ jeho nadřízený Stefan Rowecki zbavil v 3/39 velení pluku pro „ rozsáhlé zanedbávání povinností“, dle jiné verze byl z armády propuštěn, protože podváděl svoji ženu, což neodpovídalo cti důstojníka.

Již v 10/39 byl zatčen NKVD a vězněn v zajateckém táboře Starobělsk, kde byly osoby vytipované ke spolupráci s NKVD (viz kolik agentů NKVD se vrátilo s jednotkami Ludvíka Svobody), proto unikl popravě v Katyňském lese. Musel za to veřejně prohlašovat, že 26.000 PL důstojníků postříleli nacisté, což naposledy pronesl 30.1.44 při vzpomínkovém obřadu – později však ve svých Pamětech označil za pachatele NKVD.

V 11/40 přijal SU občanství ( ale teprve  v roce 63 vstoupil do KS ), a byl spoluautorem prohlášení o věrnosti Stalinovi z 3/41 ( již v 4/41 podepsal Pavel Sudoplatov, podléhající přímo Berijovi, instrukci o uvedení sítí NKVD v Evropě do válečného stavu, čímž se potvrzuje verze, že Stalin chtěl napadnout svého nacistického spojence a zmocnit se celého PL, Hitler však zaútočil dříve ).

Po dohodě Sikorski-Majski Berling vstoupil jako agent NKVD do Andersovy armády spolu s dalšími 12 svými kolegy z NKVD, avšak když odmítl evakuaci Andersovy armády a zůstal v SU, byl Andersem 20.4.43 z PL legionu vyloučen a PL soudem byl v nepřítomnosti 2.7.43 odsouzen k trestu smrti za dezerci a za službu v nepřátelské armádě ( Berling svojí první bitvu v RA prodělal v boji o Lenino, kde přišel o třetinu svých mužů, mj. pro nedostatečnou dělostřeleckou podporu ze strany RA )   ...

Berling se osobně stýkal s Berijou a s jeho náměstkem, dalším Gruzíncem, generálem NKVD Vsevolodem Merkulovem/1895-1953 popraven/, jedním z popravčích PL důstojníků v Katyni.

Merkulov, syn carského šlechtice a gruzínské šlechtičny, vyrůstal v Tbilisi.

Již v roce 21 šéfoval zvláštnímu oddělení ČEKA v Tbilisi a vyhlazoval gruzínské nacionalisty a demokraty. Po 17.9.39, kdy RA napadla PL, Merkulov v terénu osobně koordinoval „ vybití“  PL zajateckých táborů a vězení ( viz  povraždění 8.000 politických vězňů ve Lvově v létě 41 předtím, než NKVD z města před nacisty uprchla, které bolševická propaganda s ruskými historiky v čele, svedla na „ řádění ukrajinských nacionalistů/banderovců „ , kdy si nacisté, než do věznic vstoupili, museli nasadit plynové masky, protože se těla v horku silně rozkládala, a viz SU propagandu lživě ústy svých historiků tvrdící, že stejně krvavých pogromů z léta 41 ve Lvově proti Židům, iniciovaných nacisty a spáchaných místními „ ukrajinskými nacionalisty“, po kterých  následovalo systematické zabíjení jednotkami Einsatzgruppen , se aktivně účastnil i ukrajinský prapor WaffenSS Nachtigall - v roce 58 byla v Haagu zřízena mezinárodní komise, která provedla nezávislé vyšetřování, jejímiž členy bylo 5 bývalých protihitlerovských aktivistů: norský právník Hans Cappelen, bývalý dánský ministr zahraničí a předseda DK parlamentu Ole Bjorn Kraft, holandský socialista Karel van Staal, belgický profesor práv Flor Peeters a švýcarský právník a poslanec Kurt Scoch. Po po čtyřech měsících šetření a vyhodnocování 232 prohlášení svědků ze všech zúčastněných kruhů a z výslechu ukrajinských svědků, který probíhal od 11/59 do 3/60, komise dospěla k jednoznačnému závěru, že obvinění vůči praporu Nachtigall se nezakládají na skutečnosti.).

3.2.41 byl Merkulov Stalinem jmenován lidovým komisařem státní bezpečnosti /NKGB a stále byl 1. náměstkem lidového komisaře vnitra Beriji.

V 2/42 gen. NKVD Merkulov ve funkci zvláštního vyslance Stalina zorganizoval ve městě Mcensku v orelské oblasti celou řadu schůzek s SS-Obergruppenführerem a gen.Waffen-SS Karlem Wolffem/1900-1984/, pobočníkem Himmlera, v rámci SU-německých jednání o příměří na východní frontě, na jehož podmínkách se však Stalin s Hitlerem nedohodli (Wolff s Himmlerem v roce 44 navázali i tajné kontakty s US tajnou službou Allena Dullese ve CH ).

Pod NKVD Berlingem sloužil i Wojciech Jaruzelski/1923-2014, 91 let/ z vlastenecké šlechtické rodiny, děda bojoval v protiruském lednovém povstání 1863, otec v PL-ruské válce 1920. Po vpádu RA do východního PL 17.9.39 rodina Jaruzelských, tak jako mnohé jiné PL rodiny, odešla do Litvy, do které však RA vpadla navzdory smlouvě o přátelství na věčné časy v roce 40, jak bylo s nacisty dohodnuto v paktu Ribbentrop-Molotov ze 8/39.

Jaruzelski se svojí sestrou až do gymnazia nechodili do školy, měli domácí učitele. Po vpádu RA do Litvy se Jaruzelského rodina chtěla dostat zpět do PL na území okupované nacisty, ale nezvládli to. V 6/41 byla celá rodina deportována do sibiřského gulagu, ve kterém 18letý Jaruzelský se svojí matkou a 13náctiletou sestrou kácely stromy v tajze v nejvyšším sibiřském pohoří Altaj. Jaruzelský si zničil nejen páteř prací v uhelném dole, ale sněžnou slepotou trvale i zrak, proto po zbytek života nosil tmavé brýle.

Po napadení SU v 6/41 otec, jenž pracoval v gulagu v Krasnojarsku, sebe i Wojciecha přihlásil v náborovém středisku v Bijsku (300 km od Altaje) do Andersovy armády, ale Wojciecha mezitím dostala na sliby NKVD a v 10/40 přeřadila z dolu a z lesa na místo pomocného skladníka s vyšším přídělem chleba, nakonec matka přesto rozhodla, že se všichni tři připojí k otci, do Bijska dorazili v 1/42, Jaruzelski začal opět pracovat v lese, ale v 2/42 byl zatčen NKVD za to, že odmítl přijmout SU prozatímní osvědčení o totožnosti, což se rovnalo odmítnutí SU občanství. Otec si sehnal práci u místních rybářů, ale za tři měsíce zemřel na úplavici – Jaruzelski navštívil jeho hrob až po 48 letech v roce 90 ...

V 7/43 byl Jaruzelski odvelen do RA, po absolvování důstojnického kurzu jej gen. Berling ( 1.PL armáda ) povýšil na poručíka. Od roku 46 byl Jaruzelski agentem SU vojenské zpravodajské služby/GRU.

V roce 60 se po 10 letech vztahu oženil s univerzitní profesorkou, měli jednu dceru Moniku*1963, která o svém dětství prohlásila :“ Rodiče byli stále pryč, nahrazovali mi je bodyguardi, a když byli doma, nikdy do mého pokoje nevstoupili, byla to osamělost tří lidí, kteří žili pod jednou střechou, v 2/83 jsem se pokusila o sebevraždu „ ( má jednoho syna *2004) .

Od roku 65 byl Jaruzelský náčelníkem genštábu, poté /68-83 /ministrem obrany, jenž 16.7.75 nechal z příkazu Kremlu nad Slovenskem sestřelit civilní letadlo, dvojplošník AN-2, ve kterém se amatérský pilot  Dioniz Bielanski snažil uprchnout přes Slovensko do Rakouska. Letadlo sestřelil pilot čsl. stíhačky 8 km od rakouských hranic.

13.12.81 Jaruzelski, agent GRU, vyhlásil v PL vyjímečný stav, údajně aby zastavil rostoucí vliv Solidarity, vedené KGB agentem Walesou, v roce 08 se při svém procesu hájil tím, že zabránil SU invazi, což již tvrdil v 5/92 v rozhovoru pro čas. Der Spiegel, vyvrátil to však zápis ze schůze Politbyra z 10.12.81, na které Andropov ( jenž se Suslovem „ vyrobil“ Gorbačova ) tvrdí, že i kdyby se Solidarita dostala k moci, Kreml nezasáhne ( Walesa, agent KGB).

Ve skutečnosti to byl Jaruzelski, kdo žádal o vstup jednotek Varšavské smlouvy do PL, ale byl Andropovem, jenž SU připravoval na pěrestrojku a glasnostˇ, stroze odmítnut.

Do 6/89 byl gen. tajemníkem Strany, do 12/90 PL prezidentem, poté byl zbaven generálské hodnosti.