Pokusili se „berlingovci“ o pomoc varšavským povstalcům ?

2.8.44 po půlnoci přišla Stalinovi z britského/UK genštábu zpráva o vypuknutí Varšavského povstání/VP, která obsahovala UK žádost o pomoc ve prospěch povstalců. Stalin učinil pravý opak a nařídil gen. Rokossovskému, aby okamžitě

zastavil ofenzívu proti WAW a předstíral jinou činnost “ v zadním voji “, tj vyčkal rozdrcení AK nacisty.

Koncem 7/44 RA stála necelé 2 km od WAW předměstí Praga, necelých 10 km od středu města, za VP se přiblížila až k pravému břehu Visly, pár stovek metrů od epicentra poslední bitvy, 14 dní před kapitulací, přesto, za početní převahy mužů i techniky,včetně letectva, nehnula ani prstem.

Třebaže k udržení postavení u Visly poslal BER do WAW i několik kvalitních pancéřových jednotek, RA měla stále podstatně výraznou převahu i se svou opotřebovanou „ mechanikou“ ,třebaže i u WAW svým rychlým postupem předběhla své zásobovací možnosti, takže čekala na doplnění zásob.

Dobytí WAW sice nebylo hlavní prioritou Stavky, protože RA si již pro ofenzívu směrem na BER zajistila předmostí přes Vislu a její přítok Narew jižně od WAW, které se Němci marně snažili dobýt zpět, ale nečinně přihlížet celé dva měsíce masakrování „ spojenců “ je podlost, kterou se Kreml opět zavrženíhodně zapsal do historie.

Počáteční tanková bitva o Radzymin ( tímto městečkem probíhala i bitva o Varšavu z roku 1920, jejíž výhrou Poláci zabránili násilnému šíření bolševismu do Evropy ), 23 km od WAW, skončila pro 2.tankovou Stalinovu armádu prohrou, musela  ustoupit o 10 km, a stáhnout své tanky z Wolominu, což nic nemění na faktu, že zde RA měla nad Němci výraznou převahu, a udržela si své jihovýchodní pozice necelých 10 km od středu WAW na okraji předměstí Praga.

Velení Armiji krajowe/ AK počítalo s tím, že se RA zmocní předměstí Praga během pár dní a postoupí na levý břeh Visly, kde VP probíhalo, což byla přímá cesta k dobytí WAW, RA však svůj postup v tomto sektoru po vypuknutí VP na dobu 45 dní zastavila, přestože byl tento sektor bráněn jen velmi slabou 73.německou pěchotní divizí, na východní frontě mnohokrát zničenou, resuscitovanou  nezkušenými nováčky.

RA na počátku VP intenzívně bojovala jen jižně od WAW, kde Němci soustředili nejlepší pancéřové jednotky, ale i zde byly její cíle ( dobytí předmostí pro ofenzívu na BER ) zajištěny již počátkem září 44.

45denní nečinnost RA u WAW vyvolávala úžas a ohromení i u Němců, zaznamenaný např. v bojových denících německé 9.armády - mj. 16.8.44 se v deníku píše :“ Proti našemu očekávání nepřítel zastavil veškeré bojové akce proti nám po celé linii fronty“ ...  Němci velmi brzo pochopili, že jim Kreml nechává volné ruce k potlačení VP.

Teprve 11.9.44 začala RA beze spěchu dobývat předměstí Praga, a dobyla jej velmi rychle – jednotky výše zmíněné 73.pěchotní divize se zhroutily během dvou dní, 14.9.44 RA stála ve WAW na pravém břehu přímo naproti postavení povstalců, bojujících na levém břehu, stačilo jen řeku přejít, přičemž v této fázi VP to již bylo obtížnější než na počátku VP, kdy vojáci AK měli pod svojí kontrolou celý břeh, zatímco v této fázi jej znovu dobyli Němci, a AK držela jen úzký pruh v okrsku Czerniakow.

Záhadná akce „berlingovců „ z PLA na podporu VP

V této fázi, kdy již levý břeh znovu kontrolovali Němci, se stalo něco velmi podivného, co lze interpretovat dvěma výklady :

a)       Stavka zinscenovala pokus o pomoc povstalcům  - na sebevražednou misi gen. Rokossovský dle příkazu Stavky vyslal jednotku PL lidové armády/PLA /„berlingovce „ gen. Zygmunta Berlinga /1896-1980/ z 9. pěšího pluku, kteří neměli žádné zkušenosti s městským bojem, a kterým, což je divné, PL šlechtic Rokossovský /1896-1968/ se SU občanstvím ( po válce PL ministr obrany ) odmítl poskytnout jakoukoliv dělostřeleckou, tankovou či leteckou podporu ...

V noci ze 14/15.9.44 se tato sebevražedná  akce PL vojáků z divize Kosciuszko pod silnou německou palbou bez jakékoliv podpory RA uskutečnila.

Přežít a vystoupit na levý břeh v Czerniakow a Powisle se podařilo jen 900 vojákům z celkového počtu 3.000, z nich zpátky na pravý břeh se posléze vrátilo jen 600 z nich, z toho většina těžce raněných.  16.9.44 Stalin, jak oznámil spojencům,  na stejné místo na levém břehu vysadil dva styčné důstojníky/své zvědy, kteří Stalinovi hlásili, co se děje ( sledovali berlingovce) – Stalin tvrdil, že se jim kontakt s velením povstalců nepodařilo navázet, a že je Němci zastřelili, PL zdroje Stalinovo tvrzení o jejich zastřelení nacisty zpochybňují, a tvrdí, že tito dva důstojníci RA velení AK přislíbili evakuaci raněných.

Výsledkem této bizarní akce gen. Rokossovského, jak jistě Stalin se Stavkou plánovali v rámci verze a), bylo vystupňování útoků na zdejší pozice AK z německé strany, aby bylo zamezeno dalším vyloděním .

V dalších dnech se berlingovci pokusili o bizarní vylodění na levém břehu ještě 2x, a opět bez jakékoliv podpory RA. Znovu utrpěli těžké ztráty, a přišli téměř o všechna plavidla a výzbroj.

V průběhu přesunu berlingovců byla na levém břehu Visly vytvořena tři předmostí: na Czerniakowu, Żoliborzi a mezi mosty Poniatowského a Średnicowým. Nejdelší boje probíhaly na Czerniakowském předmostí,  kde se dva prapory berlingovců výše uvedené 3. divize pěchoty PLA spojily s povstaleckými oddíly.

22.9.44 dal Rokossovský berlingovcům rozkaz  evakuovat se z Czerniakowa, kde se bojovalo o každý dům, a vrátit se „okamžitě“ zpět na pravý břeh řeky, aniž by jim v evakuaci RA pomohla dělostřeleckou/leteckou podporou.

Cíl těchto sebevražedných misí, které Berlingovi Poláci z RA podstoupili bez podpory RA, je doposud pro historii nejasný.

Možná, tvrdí někteří, aby Stalin pro těžké ztráty na životech i výzbroji ( z důvodu, že je RA nepodpořila) , mohl zrušit jakékoliv další pokusy o překročení řeky, a mohl VP jen přihlížet, což učinil - výsadky na druhý břeh zakázal „ nejméně po dobu 4 měsíců ( až 17.1.45 RA vstoupila do středu WAW ) „ – jenže gen. Berling ( Kremlem z podpluk. na generála 1943 povýšený)  nebyl poté k údivu všech Stalinem vyznamenaný, ale naopak zbaven velení PLA na přímý rozkaz Stalina ze 30.9.44, a poválečnou funkcí PL ministra obrany byl místo Berlinga pověřen věrnostně spolehlivý Rokossovský ( berlingovci neměli pro jistotu ani přístup k munici RA ) ...

Když AK pochopila, že byla opět Kremlem podvedena, a že se již další pokus o vylodění neuskuteční, a tím ani evakuace raněných, musela se ze svých pozic na břehu definitivně stáhnout ( bojoval s ní zde po boku  mj. madˇarský kpt. Jozef Vonyik a jeho 6 mužů, všichni padli  ).

Protože ruské archívy zůstávají zapečetěny, existuje i druhá verze :

b) Zbavení funkce velitele PLA agenta NKVD od jara 40, SU občana od 11/40, Zygmunta Berlinga, jenž zradil gen. Anderse a připojil se k PLA, podřízené RA, někteří vysvětlují tím, že Berling při bojích o varšavské předměstí Praga, kdy plnil rozkazy gen. ( původně tesaře ) Michaila Malinina, náčelníka genštábu  gen. Rokossovského,  vyslal své vojáky, aby překročili Vislu v oblasti Czerniakow, a pomohli povstalcům  z vlastní iniciativy proti vůli Rokossovského genštábu, což Berling sám naznačuje v Pamětech, a což tvrdí i Muzeum VP, za což byl zbaven velení ( do té doby však jako na běžícím pásu podepisoval rozsudky smrti pro své vojáky pro podezření ze sympatií či z podpory AK).

Tuto verzi ve svých Pamětech z roku 68 ( jejichž vydání se však nedožil, takže mohly být změněny ) odmítl gen. Rokossovský s tím, že přejití Visly v oblasti Czerniakow na její západní břeh 10.9.44, kdy RA dobyla předměstí Praga, Berlingovi osobně nařídil, stejně tak Berlingovi nařídil další pokus ze 14.9.

Berlingovi muži Vislu sice přešli, ale nedokázali se na západním břehu udržet, dle Rokossovského Berling, jenž se k Rokossovskému připojil 20.8.44, učinil mnoho velitelských chyb a způsobil své jednotce těžké ztráty, podobně svým velením způsobil v roce 43 těžké ztráty 1. pěší divizi „Tadeusz Kosciuszko „, které velel, za což jej Stalin povýšil na generála ( již v 3/39 jej zbavil velení jeho nadřízený gen. Stefan Rowecký pro „ rozsáhlé zanedbání povinností a nepořádek „ v jeho pluku) .

Jiní tvrdí, že Rokossovský Berlingovy muže odvolal, protože neměli kontaktovat povstalce z AK, ale dobýt mosty přes řeku ( bez podpory RA ), naopak Berling ve svých Pamětech RA obvinil, že akci PLA nepodpořila, nechala jeho vojáky na holičkách, a odmítla je evakuovat - dostali se zpět na druhý břeh vlastními silami opět za velkých ztrát až 23.9.44 ...

Jak britské tak ruské archivní materiály, vztahující se k VP, nebyly historikům vydány, obě strany nemají na publicitě svého účinkování v něm zájem, LON navíc, stejně jako u dokumentů k vraždě Sikorského, komicky tvrdí, že omylem zničil i všechny archívy PL exilové vlády ..

Argument, že SU linie byly jako vždy extrémně předsunuty, takže jednotky vepředu musely čekat na zásobovací konvoje, je nesmysl, protože i kdyby to byla pravda, Kreml by neblokoval pomoc VP ze strany anglosaských spojenců.

To, že Stalin odmítl poskytnout spojencům letiště, která u WAW kontroloval, s únavou RA nemělo nic společného. RA byla „ vyčerpaná“ , a přesto vedla úspěšné operace kolem WAW, zajistila si kontrolu nad celou Vislou, jenom ne ve WAW.

To, že Stalin nechal VP  “ve spolupráci s Hitlerem”  nacisty potlačit, definitivně rozhodlo o tom, bez ohledu na teheránskou dohodu o rozdělení vlivu, které území Stalin obsadí.

Kdyby existoval jiný koncept než zničení VP ( anglosaští spojenci v důsledku teheránské zrady věděli o tom, že RA bude jen přihlížet, jejich kosmetická „pomoc“ byla jen jištěním alibi pro historii ) mohla se historie odvíjet jinak.

Kapitulace

Koncem září byli povstalci odříznuti od Visly, a izolováni do dvou malých prostorů.

Jak AK docházela munice, voda a jídlo, AK od budovy k budově ustupovala, nejprve po měsíci bojů na příkaz Komorowského 2.9.44 ustoupila z historického srdce města, kdy hlavní ústupovou cestou byla kanalizace, do které nesměli ranění a nemocní, aby svým tělem nezablokovali průlez – vyčerpaní vojáci se plazili po čtyřech po mrtvolách ve stojaté vodě po celých 7 km, přičemž Němci přes kanalizační poklopy házeli granáty a pouštěli do nich jedovaté plyny.

Tuto ústupovou cestu ze Starého Města, ve kterém se AK dokázala udržet celý srpen, dokázalo překonat 5.000 vojáků AK, kteří tak posílili povstalce na severu a jihu města.

Několik stovek vojáků přesto ve svých baštách ve Starém Městě zůstalo až do kapitulace, např. na Hlavní poště či na náměstí Napoleona, mnozí z nich zemřeli pod troskami bomb ( Němci používali polozápalné bomby, exploze zdi roztrhala a zápalná směs vypálila vnitřek).

Další stovka vojáků se vydala na sebevražednou misi, aby odvedla pozornost od hlavní evakuační trasy – vylezla přímo v budově, obsazené Němci, a byla na místě postřílena.

V září 44 se Varšavané  bez vody a jídla, uvězněni ve svých polorozbořených domech, pod fyzickým a psychickým vyčerpáním hroutili,  začal se šířit tyfus.

1.10.44 ve 20.00 WAW povstalecké radio odvysílalo světu poslední zprávu, hlas oznamovatele zprávy byl ponurý, důrazně a pomalu konstatoval :                   ” Pravda je velice špinavá – jednali s námi ještě hůře než se spojenci Hitlera, hůře než s Itálií, hůře než s Rumunskem, hůře než s Finskem. Bůh je však spravedlivý a ve své všemohoucnosti potrestá všechny ty, kteří polskému národu tak strašlivě ublížili” …

Gen. Komorowski “Bór” ještě před svým druhým rozhodnutím kapitulovat rozesílal depeše se žádostmi o okamžitou pomoc VP jak do LON, tak SU velení ….

Když od nikoho nedostal odpovědˇ, podepsal se souhlasem Delegáta podzemní vlády Jankowského 3.10.44 kapitulaci, vyjednanou 2.10.44, ve které Němci přiznali vojákům AK status válečných zajatců ( status “ civilistů ” však civilistům přiznán nebyl ).

Kapitulační dohoda obsahovala závazek, že Němci budou s přežilými vojáky AK ( přežilo jen 11.668 mužů a žen ) zacházet jako s válečnými zajatci dle ženevských úmluv ( až do poloviny září byl každý voják AK v rámci dosažení demoralizace na místě zastřelen, třebaže měl uniformu a insignie PL armády, znásilňování žen bylo pravidlem ) . PL velitelé prohlásili, že hůře než s PL válečnými zajatci, jejichž zajatecké tábory byly strašlivé, Němci jednali jen s ruskými válečnými zajatci, jejichž zajatecké tábory byly vyhlazovací.

Před odchodem do zajetí předal gen. Tadeusz Komorowski velení AK gen. Leopoldu Okulickému, jenž vedl AK během sporadických bojů proti Němcům do 19. 1. 45, kdy podepsal rozkaz o rozpuštění AK.  Zachoval se dopis jistého důstojníka Wehrmachtu, jenž napsal své rodině : ” Navzdory všemu musím popravdě říci, že za daných podmínek tito banditi bojovali lépe než my “.

Transport do zajateckých táborů probíhal ve strašných podmínkách. Hladoví, žízniví, nemocní lidé namačkaní v dobytčích vagónech jeli celé hodiny do neznáma, např. v táboře Oberlangen bylo uvězněno 1700 účastnic VP, osvobozen byl 12. 4.45 PL vojáky 1. pancéřové divize gen. Stanisława Maczka.

Velení AK nemohlo jinak než se podřídit německému požadavku, že všichni obyvatelé WAW (zhruba  půl miliónu lidí ) budou z rozvalin mrtvého města deportováni, což ještě žádné evropské velkoměsto nezažilo. Ti civilisté, kteří neutekli a neskryli se na venkově, skončili na nucených prácech v Říši, 70 000 civilistů bylo guvernérem WAW Fisherem posláno do koncentračních táborů.

Ztráty povstalců činily kolem 20.000 osob, německé 10.000.

Bylo zabito 200.000 PL civilistů ( jen během prvního týdne ve dnech 5.-6.8. bylo ve Wola postříleno 40.000 žen, dětí, mužů – na masakru se podílelo SS, policejní trestní prapory, + Kaminského RONA, po celé dva měsíce VP bylo denně popravováno přes 3.000 civilistů, žen i dětí.

VP se tak stalo nejkrvavějším a nejdelším městským povstáním 2.sv.v., boje mnohdy nabývaly na intenzitě bojů u Stalingradu, zejména ve Starém Městě.

Zbytek obyvatel v počtu zhruba 450.000, shromážděných nejprve do tranzitních táborů před WAW, zejm. Pruszków, byl deportován do koncentračních či pracovních táborů.

Německé velení nasadilo do boje všechny možné technické prostředky, mj.  raketový moždíř kalibru 380 mm, těžké dělostřelectvo /moždíře Thor odpalovalo dělostřelecké náboje o váze až 2.200 kg, raketové odpalovací rampy se zápalnými a ničivými střelami, nazývané s ohledem na vydávaný zvuk „krávami“ . 28.8.44 byla ve WAW zničena pobočka UK pojištˇovny Prudential kulovou pumou o váze dvou tun, odpálená německým moždířem.

Nejtěžší použitou zbraní byl samohybný obléhací hmoždíř Karl-Morser Gerät 040 – „Ziu“ kalibr 600 mm, jehož střely snadno ničí i několikapatrové bloky domů.

Během německého bombardování v 9/39 bylo zničeno 10% budov, v roce 43 po likvidaci WAW ghetta bylo zničeno dalších 15% budov, během bojů za VP Němci rozbořili dalších 25% budov, a po potlačení VP bylo na osobní rozkaz Hitlera rozbombardováno a vypáleno dalších 35% budov. Německé letectvo ( za podpory RA, která proti němu nevyslala ani jednu stíhačku ) provedlo přes 1400 bojových letů. Nacisté tudíž zničili 85% budov ve WAW, zbytek dokonala RA.

Když 17.1.44  RA spolu s PLA vstoupila do WAW, ve WAW troskách přežívalo jen 160.000 obyvatel, na které se vrhla NKVD, která odvlekla do SU gulagů 50.000 dalších PL občanů.

Nacisté a bolševici tak již podruhé zlikvidovali PL nekomunistický odboj ( poprvé v letech 39-40), a zajistili Stalinovi ovládnutí PL.

Povstalci prohráli vojensky i politicky, ale výrazně zvítězili morálně, a vyslali Kremlu jasný signál, že se PL dokáže okupantovi vojensky postavit ( proto v 10/1956 ( tzv. Polský říjen” ) Kreml protiruské demonstrace a stávky nepotlačil tanky jako v Budapešti, třebaže Chruščov Wladyslawovi Gomulkovi /1905-1982/ telefonicky vyhrožoval, že pokud je nepotlačí Gomulka, potlačí je SU armáda, na což Gomulka chladně odpověděl, že v tom případě se rozhlasem obrátí o pomoc k národu ( tzv. Gomulkovské tání, viz Ilja Erenburg “Tání” 57 ), 18.10. do WAW nečekaně dorazil Chruščov, a týž den v noci se SU armáda z místních posádek vydala k WAW, 21.10. se Gomulka stal gen. taj. Strany, a po protiruských událostech v Poznani z 28.6.56 nečekaně získal popularitu, 24.10.56 odsoudil stalinismus ( Chruščov v 2/56, viz můj článek Chruščovova zpráva -nejpřísněji střežené tajemství ) a vyhlásil demokratické reformy. SU maršál Rokossovský a jeho SU důstojníci museli opustit PL, byla propuštěna část politických vězňů a duchovenstva, včetně ( spolupracujícího ) kardinála Stefana Wyszyńskieho /1901-1981/. Byla zastavena kolektivizace zemědělství a město Stalinogród se vrátilo ke svému jménu Katowice.

Avšak jakmile SU armáda ve dnech 4.-10.11. 56 potlačila maďarské povstání, Kreml si to vyřídil i s Gomulkou, kterého zastrašil na jednáních v Kremlu 16.-18.11.56 - likvidací studentského týdeníku Po Prostu (Přímo) v roce 57 bylo v PL znovu zahájeno  období bolševické stagnace.

Ne všichni opustili rozbořené a vypálené město.

Mezi troskami zůstali ti, kteří nemohli nebo nechtěli město opustit, především  Židé, pro které se vzdání nacistům rovnalo smrti, proto se skrývali v rozvalinách bez vody a potravin, s každodenním rizikem odhalení. Ukrývali se do doby, než byla WAW v 1/45 obsazena RA, mj. hudební skladatel Wladyslaw Szpilman /1911-2000/, o němž byl natočen film Pianista (02), oceněný 3 Oskary.

Szpilman ve svých Pamětech atmosféru popsal :” V hořících rozvalinách mého milovaného města, obklopen rozkládajícími se nepohřbenými zapáchajícími mrtvolami národních hrdinů, jsem nejprve chtěl spáchat sebevraždu “.

Janina Pierre-Skrzyńska, styčný důstojník skupiny "Sosny", píše o beznaději na konci VP : "Všude jsme se setkávali se špinavými, vyděšenými a nepřátelskými lidmi, kteří nám spílali, a s kletbami se na nás vrhali, protože jsme je uvrhli do neštěstí"   .

V noci z 16. na 17. 1.45 přešla vojska 1. běloruského frontu po zamrzlé Visle z levého břehu, který kontrolovala už od  9/44, do západní části WAW.

Zatímco na východním břehu Visly lidé žili běžným životem, fungovaly tam i obchody, ve vybombardované a vypálené západní části WAW se pohybovaly jen trosky lidí, kteří přežili nacistický teror - NKVD, která sem vstoupila s RA, tyto účastníky VP, svědky její nečinnosti, zabila přímo na místě nebo je deportovala do sibiřských gulagů.

V průběhu 2.sv.v.byla WAW zničena 4x, poprvé během německého obležení v průběhu zářijového tažení v roce 39, podruhé po likvidaci židovského povstání ve WAW ghettu a jeho likvidaci, kdy Němci srovnali se zemí celou židovskou čtvrť. Potřetí v průběhu VP v důsledku těžkého dělostřeleckého ostřelování a bombardování povstaleckých pozic. Počtvrté po pádu povstání, kdy Němci přistoupili k plánovanému srovnání WAW se zemí.

Od prvních dnů VP se Varšavu šířily požáry, město se dům po domu měnilo ve spáleniště. Město zemřelo, ani podzimní deště, ani tuhá zima nebyly schopny spáleniště ve městě uhasit.

I po kapitulaci povstalců, ukončení bojů a vyhánění civilního obyvatelstva, celá Varšava dále hřměla hlukem výbuchů a rachocením bortících se zdí.

Tři PL města byla srovnána se zemí – západní břeh WAW, Gdaňsk (Danzig), Wroclaw (Breslau), poslední dvě však nebyla součástí předválečného PL.

Nacisté zamýšleli vyhodit do povětří i celý Krakow s královským hradem, ale jejich mapy s vyznačením nakladených min a výbušnin  ukradl statečný PL-židovský pár Felicia Miklaszewska a Tadek Zaleski (při imigraci do US jejich původní jména byla Amalie Petranker and Norman Salsitz ), a předal je poblíž stojící a přihlížející RA.

PL utrpělo nevyčíslitelné škody ze ztráty uměleckých památek, paláce, kostely, kláštery , muzea, archivy a knihovny byly spáleny, zničena byla jeho veškerá silniční a železniční sítˇ , většina mostů. Historický střed města ještě po bitvě Němci srovnali se zemí, zkázu dokončily SU tanky.

Němci důsledně rabovali, v průběhu těchto dvou měsíců odvezli z města 45 tisíc železničních vagónů, naplněných kulturními památkami, ale i běžnými věcmi - vyvzeli do Říše nejen stroje a nábytek, ale i lampy, kabely, obrubníky – všechno, co se mohlo hodit.

To, co nemohli odvézt, svědomitě zničili – dům po domu. Podle provedených průzkumů předběžný odhad materiálních ztrát Varšavy dosahuje 45 mld 300 mln USD.

Celkové ztráty AK po útocích nacistů i bolševiků  dosáhly 100 tisíc padlých + 50.000 deportovaných do sibiřských gulagů, i po válce byli příslušníci AK v PL , okupovamém RA, masově pronásledováni, popravováni a vězněni, Sověti je nazývali “ Prokletí”/ Żołnierze Wyklęci.

Ani postkomunistické vlády, složené z bývalých exkomunistů a svazáků, neudělaly nic, aby příslušníky AK uznaly za národní hrdiny ( musely by jim vyplácet vysoké důchody ), teprve Kaczynští začali vyvíjet úsilí v jejich prospěch, zatímco dnešní opozice strany PiS, proruský Výbor pro obranu demokracie/KOD, bouřlivě demonstruje proti jakémukoliv uznání AK, atˇjiž je to stavba pomníků, udílení medajlí či penzí těm několika málo příslušníkům AK, kteří ještě žijí ( viz, jak dopadli odbojáři v Česku).

Nejsložitější byly vztahy AK s litevským odbojem, který také bojoval proti Němcům, ale především proti RA, která posílala pobaltské národy do sibiřských gulagů. Pro boj s ní gen. Povilas Plechavičius, původně carský důstojník, /1890-1974/, vytvořil divizi Plechavicius.

Plechavicius 1940 uprchl před NKVD do BER, vrátil se do Litvy spolu s Wehrmachtem v 6/41, avšak v Litvě Němcům neumožnil vytvořit litevskou SS Divizi, ale pro boj s postupující RA v 2/44 vytvořil po rozhlasové výzvě k obraně vlasti vlastní divizi z litevských dobrovolníků – odbojářů, kteří již v roce 40 bojovali proti RA a poté proti nacistům.

Drtivá většina velitelů litevského odboje jej podpořila, takže spojenci po válce nevěděli, jak s ním naložit ( nedostal status odbojáře, tudíž ani penzi ) .

Nevěděli to však ani Němci v 2/44, protože vysokým počtem dobrovolníků, kteří se přihlásili do jeho divize, byli zaskočeni – jim samotným se na výzvy ke vstupu do SS divize nepřihlásil nikdo.

V 3/44 Němci na Plechavičiusu požadovali 15 praporů k ochraně německých letištˇ, Plechavicius jim neposkytl ani jeden, nedodal jim ani dobrovolníky na pomocné práce pro Wehrmacht ( Němci jich požadovali 80.000 ), a v 4/44 odmítl vyhlásit mobilizaci v Litvě.

Když v 5/44 Plechavičius odmítl, aby jeho vojáci skládali přísahu Hitlerovi, zdravili pozdravem Heil Hitler a nosili uniformy SS, SS Obergruppenführer a policejní generál Friedrich Jackeln/1895-2/46 oběšen/ se již naštval a vydal rozkaz, že  Plechavičiusova divize bude podřízena jen jemu.

Plechavičius se jeho rozkazu přizpůsobil po svém – nařídil divizi, aby od spolupráce s Němci přešla do odboje a zmizela s uniformami i se zbraněmi v litevských lesích ( muži z této divize poté po budoucích 8 let tvořili jádro odboje proti SU bolševikům, anglosaští spojenci Stalina je tudíž, stejně jako generála Plechavičiuse, po válce nepřijali, neměli tak nárok ani na humanitární pomoc UNRRA ).

Pro svévolné rozpuštění své divize byl gen. Plechavičius 15.5.44 s celým svým štábem Němci zatčen a deportován na nucené práce do Lotyšska, v roce 49 emigroval za matkou a sestrou do US, kde 1974 zemřel.

Velitelé NSZ, jejíž část se připojila k AK

Gen. Tadeusz Jastrzębski /1877-11/1949/

Pluk. Stanislaw Nakoniecznikoff-Klukowski /1898-10/1944 záhadně zavražděn /, NSZ velel od 4/44 do 10/44. Pravděpodobně byl po schůzi v bytě, ve kterém zůstal s kpt. Žabou, jenž byl zavražděn s ním, zabit dvěma vlastními muži z důvodu, že byl podezírán, že vyjednává/vyjednával s bolševickou Armijou Ludowou/AL o připojení NSZ k ní, anebo naopak byl zavražděn bolševiky pro svoji neústupnost, větší váha je přikládana verzi první. Jedním z vrahů byl ekonom Otmar Wawrzkowicz /1910-1951/, člen Rady Polityczne NSZ, jenž v roce 51 v Montrealu údajně spáchal sebevraždu.

Otmar Wawrzkowicz vykonal i rozsudek nad učitelem a prominentem NSZ Władysławem Pacholczykem /1903-12/1944/, jenž prosazoval podřízení se NSZ Armiji krajowe.

Od 10/44 velel NSZ –Z (osvobození západních PL území ) Zygmunt Broniewski /1890-1949 Francie/, syn průmyslníka a politika, brzy se oženil s Stefanií Gerliczowou, děti neměli.

Po lednové ofenzívě RA 1945 poslal elitní horskou brigádu Svatého kříže na Západ ke generálu Andersovi, sám zůstal v PL, kde organizoval odboj proti SU okupantům.

Když byl v 7/45 NKVD zatčen a deportován na Sibiř jeho pobočník Tadeusz Skarzynski, odešel v 8/45 na Západ za gen. Andersem Broniewským, ale NKVD zatkla jeho manželku, zemřel ve Francii poté, co mu byla sdělena falešná zpráva, že jeho manželka zemřela ve vězení.

Po něm velel NSZ pluk. Stanislav Kasznica /1908- 5/1948 popraven NKVD/z prominentní rodiny intelektuálů, vyznamenán za statečnost v 9/39, zatčen NKVD v 2/47, krutě mučen, v 2/48 odsouzen spolu s dalšími 4 spolubojovníky k trestu smrti. Tělo rodině nebylo vydáno, pohřben v masovém hrobě, protože cílem bylo nejen zabít vůdce PL nekomunistického odboje, ale především vymazat vzpomínky na to, že v PL nějaký protinacistický nebolševický odboj byl ( viz, jak bolševický prominent na ministerstvu vnitra gen. Moravcovi, jenž se ho po svém příletu z LON zeptal, a kdeže jsou vlastně pohřbeni parašutisti, odpověděl, že to národ nemusí vědět ).

Ve VP bojovalo pod 500 ( Kreml číslo nafoukl na 2.000 ) příslušníků Stalinovy PLA. V době svého vzniku byla Armia Ludowa, utvořena na podporu RA a proruské vlády v 1/44, početně nevýznamná  (10.000 mužů), v době postupu RA Polskem se dle PL historiků rozrostla max. na 15.000 mužů, bolševická propaganda ji nadmula na 60.000 mužů. Protože jí Kreml letecky shazoval zbraně v lesích u Lublinu, byla lépe vyzbrojena než daleko početnější AK, jejíž vojenskou disciplínu však Armia Ludowa/AL postrádala.

Kreml Lidové armádě shazoval zbraně, ale nikoliv potraviny, které neměli ani rudoarmějci, proto se příslušníci Armii ludowé museli chovat jako SU vojáci, a opatřovat si potraviny loupežemi – přepadávali zemědělské usedlosti a farnosti, a kradli, co mohli.

AK na tom s jídlem byla lépe, protože jí potraviny opatřoval „PL undergroundový stát „.

V 2/44 se Stalinova Ludowa armia zmocnila archívu „PL undergroundového státu“ – nejdůležitější dokumenty odvezla pro svoje NKVD nadřízené, zbytek předala agentu Gestapa, které nelenilo a provedlo zatýkací razie v jeho řadách.

Velitelem Lidové armády byl Michał „Rola Żymierski /1890-1989/,vlastním jménem Łyżwiński, příjmení, které přestal používat poté, co jeho bratr v roce 1913 spáchal celostátně proslulou loupež s vraždou.

Během Pilsudského vojenského převratu 1926 podpořil demokraticky zvolenou vládu Stanisława Wojciechowského, Pilsudský jej poté obvinil ze zpronevěry a braní úplatků, a propustil jej z armády, soud jej navíc odsoudil k 5letému vězení.

Po propuštění z vězení v roce 31 Żymierski odejel do PAR, kde se stal dobře placeným agentem NKVD, které dodával informace o francouzsko-PL vojenské spolupráci a vstoupil do PL KS, kterou však Stalin v roce 38 během moskevských procesů nařídil rozpustit.

Żymierski ve funkci agenta NKVD se vrátil do PL krátce před nacisticko-bolševickou invazí a po invazi 1939 pod pseudonymem „ Rola“ dělal prostředníka při vyjednávání NKVD s Gestapem.

1943 jej Kreml jmenoval zástupcem velitele bolševické Lidové gardy/Gwardija Ludowa, a od roku 44 po sesazení Berlinga velitelem Armiji Ludowe, kdy jej Kreml povýšil do hodnosti generála.

V roce 45 se stal vrchním velitelem PL Lidové armády, která dle SU propagandy spolu s RA „osvobodila“ PL ( viz Putinova-Medvědědova komise pro falšování dějin z roku 08/09),  a do roku 49 ministrem obrany, Stalin jej povýšil na maršála. Od roku 46 Żymierski šéfoval Státní bezpečnosti /PL NKVD, která likvidovala nebolševické odbojáře a nebolševické politiky.

Żymierski je odpovědný za Operaci Vistula/Visla na východě a jihovýchodě PL, která začala v 4/47 honem na příslušníky ukrajinské UPA/Ukrajinské povstalecké armády, vojenského křídla OUN/Organizace ukrajinských nacionalistů, která operovala i na území Slovenska.

1500 nacionalistů bylo zabito, 3.000 uvězněno, 140.000 ukrajinských civilistů z Východních Karpat, včetně Ukrajinců vyhnaných z Ukrajiny RA, dále Rusínů a Poláků ze smíšených rodin, kteří se hlásili k pravoslavné či k řeckokatolické církvi, bylo v letech 47-50 NKVD přesídleno do západního PL na bývalá německá území, zatímco východní oblasti byly osídlovány „ čistokrevnými „ Poláky -  tyto deportace  PL ministerstvo vnitra  odsoudilo 1956 během destalinizace.

1949 byl Żymierski ve funkci ministra obrany vystřídán SU maršálem PL původu Konstantinem Rokosovským, jenž funkci ministra zastával do roku 56. Mezitím byl Żymierski v rámci stalinských čistek v roce 52 zatčen, 1955 propuštěn a jako agent NKVD 1956 plně rehabilitován, načež získal další funkce, mj. byl zástupcem šéfa PL Národní banky a čestným předsedou Bojovníků za svobodu a demokracii, za vojenského puče agenta GRU Jaruzalského se stal členem ÚV KS.