Tajná válka o Antarktidu, diskoletouny v hlavní roli

1926, ve stejné době, kdy na Arktidu dorazila Amundsenova expedice, US expedice vedená ( pozdějším admirálem ) Richardem Evelynem Byrdem /1888-1957/ tvrdila, že severní pól ze Špicberků přeletěla tři dny před nimi Fokkerem F-VII.

Amundsen Byrdovi poblahopřál, ale Byrdův spolupilot Floyd Bennett, jenž zemřel 1928 při záchranné výpravě, přiznal, že si let vymysleli, tvrdil 1958 norsko-US polární letec Bernt Balchen, kterému se Bennett přiznal, což potvrdil Byrdův letový deník zveřejněný 1996.

Svobodný zednář Richard Evelyn Byrd /1888 – 1957/ se od roku 1928 soustředil jen na Antarktidu, byl zván i na nacistické expedice.

V letech 46-47 vedl největší a nejbizarnější jihopolární výpravu „Highjump“, kterou nařídil šéf námořnictva admirál James Vincent Forrestal /1892-1949/ pouze několik měsíců po tzv. Roswell Incident z 7/47 v Novém Mexiku, kdy 2.7.47 byl civilisty pozorován letící diskoletoun u Roswellu ( na letecké základně Roswell působila jediná letecká divize na světě, která disponovala jadernými zbraněmi, v oblasti Nového Mexika na základně a raketové střelnici White Sands Missile Range byli od roku 46 soustředěni nacističtí vědci z operace PaperClip, kteří mj. vyvinuli US kosmický program, a testovali zde i létající disky, viz můj článek Mimozemský původ létajících disků Pentagonu ... - Andrea Kostlánová ).

Tento diskoletoun druhý den našel v troskách na svém ranči, 127 km od základny Roswell, William Brazel se synem a dcerou, a upozornil na to místního šerifa. Šerif Wilcox se spojil s majorem Jessem A. Marcelem z letecké základny pozemních sil v Roswellu, jenž zajistil trosky. Brazel byl na několik dní uvězněný, a bylo mu zakázáno o disku s kýmkoliv mluvit.

Major Marcel tvrdil, že se našly jen malé trosky, spekulovalo se však, že byl nalezen celý letoun.

Trosky byly dopraveny na vojenskou základnu v Roswellu, a na příkaz plukovníka Blancharda byly převezeny na leteckou základnu Wright-Patterson. Majoru Marcelovi jeho nadřízení další zkoumání trosek neumožnili.

8.7.47 letecká základna Roswell uveřejnila zprávu: "Letiště pozemních sil v Roswellu s potěšením oznamuje, že ve spolupráci s jedním místním rančerem a šerifovým úřadem v Chaves County získalo diskoletoun." Později v ten samý den byla vydána "opravná" zpráva, že nešlo o diskoletoun, ale meteorologický balón.

Zprávu v mírně pozměněné podobě odvysílala i rozhlasová stanice ABC News.

Blíže neurčité trosky byly poté vojáky oficiálně ukázány novinářům s vysvětlením, že šlo o trosky Rawinova meteorologického balónu, který se tam zřítil.

Svědek G. L. Barnett tvrdil, že viděl podobnou havárii u městečka Socorro v Novém Mexiku, kde byl nalezen diskoletoun s mrtvými těly ( podle oficiální zprávy US Air Force z roku 95 šlo o zkušební balón, který nesl zkušební figuríny )  ....

Média vyslovila domněnku, že záhadný letící objekt vybuchl nad farmou u Roswellu, kde z něj odpadly části, ale doletěl až do Socorra, kde se zřítil, anebo že roswellský případ byl smyšlený, aby zastřel skutečný pád diskoletounu v Socorru.

Paul Hellyer, kanadský ministr obrany v letech 63-67, 25.9.05 na Univerzitě v Torontu uvedl : „ Stupeň utajení, který provázel incident v Roswell, byl bezprecedentní, o co jde, nevěděli ani US politici „, aby v rozhovoru pro Russia Today z 5.1.14 uvedl, že „ mimozemšt´ané  (jak se říkalo Hitlerovým vědcům )  by nás zasvětili do svých technologií podrobněji, kdyby nebyli svědky svržení atomových bomb a neusoudili, že jsme hrozbou pro vesmír „ , a dodal, že  „ Edward Snowden vám brzy dokumenty o mimozemštˇanech jistě opatří „ ...

Výše zmíněnou havárii je nutno spojit s havárií, která se stala v létě 1938 v bavorských Alpách, kde nouzově přistál pilotovaný „ létající talíř „ s lidskou posádkou (diskoletoun nad Grónskem již v roce 32 viděl DK podpluk. Peter Grunnet -  „ letoun byl hexagonálního tvaru s hladkým bezešvým povrchem, materiál vypadal na hliník „ ).

Technologie tohoto „ létajícího talíře „ byla úplně stejná jako u diskoletounu z Roswellu – bavorský měl po nehodě zcela zničený trup a neporušenou pohonnou jednotku, v Roswellu zůstal trup neporušený a zcela zničená byla pohonná jednotka.

Německý výzkum se proto zaměřil na vývoj trupu, což vysvětluje v letech 38-45 celou řadu experimentálních letadel z kanceláří Messerschmidt, Focke Wulf, Fokker ( NL ), nejpozoruhodnější byl suborbitální bombardér Evžena Sängera „Silbervogel“ , později okopírovaný Američany, předchůdce kradmého bombardéru.

US jihopolární výpravy 46/47 se zúčastnil nejen admirál Byrd, ale i mj. admirál Chester Nimitz  /1885-1966/.

Admirál Byrd, zvěčněný na fotografii vedle admirála Jamese Vincenta Forrestala , stejně jako on naléhal na vytvoření US základen na obou pólech ( Byrd i Forrestal tvrdili, že v budoucí válce budou US ohroženy z polárních základen ) .

Poválečná US vojenská výprava na Antarktidu se konala velice spěšně – hned první léto po válce (46). Když se vyostřovaly vztahy mezi US a Kremlem, bylo 5.000 US námořníků vysláno na nejodlehlejší místo planety do ledovců a vánic za obrovských finančních nákladů v době, kdy Truman US námořnictvo v podstatě likvidoval ( lodě šly do šrotu, civilní posádky do civilu, vojenské byly jen zpola vycvičeny )

Z výpravy se museli předčasně vrátit pro napadení „neznámým protivníkem „, jenž údajně použil diskoletouny.

Admirál Byrd krátce po návratu z výpravy, poté, co na tiskovce pro jistý latinskoamerický list promluvil o nebezpečí diskoletounů pro US obranu, o tom, že diskoletouny s ultramoderním pohonem, umístěné na Antarktidě, dokáží létat od pólu k pólu  „ neuvěřitelnou „ rychlostí, byl po příletu do US okamžitě násilně hospitalizován na psychiatrickém oddělení ( jako později admirál Forrestal ), a již mu žádnou tiskovku  ani jiné veřejné vystoupení nedovolili.

Třebaže jej nechali v izolaci na psychiatrii, přesto mu ještě svěřili velení poslední vojenské výpravy na Antarktidu  v letech 55-56 „Deep Freeze“,  zemřel krátce po návratu 1957, údajně na infarkt, jiní tvrdí, že byl zavražděn tak jako gen. George Smith Patton /1885-1945/, jenž požadoval dvě divize Waffen SS, aby s nimi mohl vyhnat Stalina z Kremlu (  jednání se Stalinem zásadně nepřipouštěl ), a admirál Forrestal.

Oficiální verze dezinformují nebo neříkají všechno, v souvislosti s nacistickou základnou na Antarktidě je nutno uvést, že tajné paralelní základny na Antarktidě měly na konci války i US a Británie, které sem také dlouhodobě vysílaly expedice, a možná i další státy (Rusko, CAN, Norsko).

Port Lockroy (záliv Port Lockroy, objevený 1904, a základna, na které byl tajný britský poštovní úřad ) byl cílem přísně tajné britské jihopolární expedice z 2.sv.v. /viz Operation Tabarin s cílem vybudovat na Antarktidě stálou britskou základnu, tak jako ji zde budovalo nacistické Německo, a všechny dotyčné státy se zde navzájem kontrolovaly.

Jeden z posledních žijících účastníků výpravy Tabarin, Gwion Davies, poskytl v roce 01 rozhovor BBC, ve kterém uvedl, že jednou z možností, přijatelnou pro Británii, jak si nárokovat část Antarktidy, bylo mít zde vlastní státní poštu, kterou zde měla i US základna. Informace o zřízení jihopolární pošty byla přísně tajná, proto US výpravy většinou poštu posílaly přes nejbližší britské základny ).

Viz také Ronneova výprava z 12.3.47, kpt. Ronne přiznal, že byl pověřen „fungovat“  i jako státní pošta.

Nacisté měli ponorky, které byly o 50 let modernější než spojenecké, nemusely vyplouvat na povrch, měly teleskopický šnorchel, kterými vypouštěly starý vzduch a nabíraly čerstvý vzduch. Šnorchel byl později opatřen  „protiradarovou vrstvou“ , takže je spojenecké radary neviděly.Walterův elektromotor poskytl německým ponorkám zvýšenou rychlost, a tím obrovský akční rádius.

Tyto ponorky operovaly z Argentiny pod argentinskou vlajkou s německou posádkou, přinejmenším 10 z nich opustilo Oslofjord, Hamburg a Flensburg, a odvezly několik set nacistických důstojníků SS, vědců a inženýrů, a prominentů  Říše, v drtivé většině účastníků tajných projektů, do přátelské Argentiny ( Juan a Eva Peronovy ). V kufrech odváželi tuny vědecké dokumentace, aby na svých projektech mohli pokračovat v cizině. Mezi 3.5.-8.5.45 odpluly z Německa všechny ponorky.

7 ponorek z oněch 10 již nikdo ( oficiálně ) nespatřil, prokázáno je, že tři do Argentiny dorazily ( U530, U977 – obě se vzdaly argentinskému námořnictvu v 7+ v 8/45, U1238 potopila německá posádka v zálivu San Matias Gulf u severní Patagonie ).

Archív Kriegsmarine  naznačuje, že těchto ultramoderních ponorek, které vypluly směrem do Argentiny/Antarktidy bylo přes 40. Byly sice malé, ale skupina 10-12 z nich mohla lehce obstarávat kyvadlovou dopravu zásob z Argentiny na nacistickou vědeckou základnu na Antarktidě.

Nacisté svými expedicemi se souhlasem Hitlera Antarktidu podrobně zkoumali již od počátku 30.let, a krátce před vypuknutím 2.sv.v. se v oblasti Neuschwabenland vylodili, obsadili ji a vznesli na ni za Třetí Říši oficiální nárok.

Třebaže nové zbraně mohli zkoušet i na bližším severním pólu, Němci o Antarktidu jevili zájem dlouhodobě – již v roce 1873 Eduard Dallmann/1830-1896/ se svojí parolodí Grönland objevil nové trasy na Antarktidu, když předtím ve službách ruského finančníka barona von Knoopa vylovil všechny velryby v Arktickém moři.

Další německá jihopolární expedice se konala na počátku 20.stol. s lodí Gauss, která zůstala uvězněna v ledu po celý rok, v roce 1911 s lodí Deutschland pod velením Wilhelma Filchnera, a 1925 s lodí Meteor pod velením Dr. Alberta Merz.

Nacisté ( zejména Göring ) se ve 30.letech dožadovali nejrůznějších částí Antarktidy, když ji ze skromnosti nepožadovali celou, a protože tento kontinent nikdo nevlastnil, domnívali se, že nejlepším způsobem jak jej získat, je vylodit se na něm, založit zde trvalou základnu a nárokovat si jej.

Předválečnou invazi na Antarktidu vedl z pověření Göringa a Německé společnosti pro polární výzkum ( oslovila i US admirála Byrda ) kpt. Alfred Ritscher /1879-1963/, jenž měl zkušenosti s expedicemi na severní pól.

Hlavní loď ˇ poskytla letecká společnost Lufthansa – lodˇse jmenovala Schwabenland/Švábsko, malá letadlová loď, která vyplula 17.12.1938, a měla na palubě dva letouny Dornier pro průzkum, které z lodi vzlétaly pomocí párových katapultů ( návrat ke kterým dnes US námořnictvu doporučuje Trump, aby ušetřilo ), každé vážilo 10 tun.

Na Antarktidu doplula 20.1.1939, a pořídila zde tisíce fotografií speciálně upravenou kamerou.

Výprava objevila jezera a náznaky vegetace, oblast zmapovala a pojmenovala Neu-Schwabenland, vlastnicky si ji označila do ledu zatlučenými kovovými tyčemi se swastikou, a Říše si ji nárokovala.

Ritscherova výprava z Antarktidy odjela v polovině února 1939.

V 8/1939 do oblasti Neu-Schwabenland  přiletěl diskovitý experimentální průzkumný letoun RFZ-1, podobající se UFO, z pomocného křižníku Atlantis/ Hilfskreuzer 16.

Po vypuknutí války v 9/39 se aktivity Třetí Říše v jižním Atlantiku, včetně vod jižního pólu, zintenzívnily, mj. sem létal diskovitý průzkumný letoun RFZ-2.

Lodˇ Kometa pod velením kpt. Roberta Eyssena k pobřeží Antarktidy připlula v 2/1941, a setkala se zde s pomocným křižníkem Pinguin (kpt. Ernst-Felix Kruder, potopen v 5/41 ) a s pomocnými zásobovacími plavidly Alstertor + Adjutant (zabavená norská velrybářská lodˇ). Kometa byla potopena u Cherbourgu v roce 42.

Klíčovou úlohu v německé Antarktidě  hrál ostrov Kerguelen ( v roce 95 přejmenován na „Nejméně užitečný“ ostrov na světě ), na kterém chtěli nacisté v roce 42 vybudovat meteorologickou stanici. Ostrov Kerguelen, obývaný tuleni a tučňáky, byl středem záhady z roku 1840, kdy na něm přistál kpt. James Clark Ross, jenž tvrdil, že zde ve sněhu našel stopy ve tvaru koňské podkovy poníka či osla.

1942 kpt. Gerlach na lodi Stier prozkoumával vedlejší ostrov Gough Island jako možnou přechodnou základnu a pracovní tábor pro zajatce.

Aktivita německých ponorek v této oblasti za války byla překvapující, nejvíce německých ponorek bylo v jižním Atlantiku potopeno mezi 10/42 a 9/44, mj. 4.4.44 vyrazila na antarktickou misi ponorka U-859 (67 mužů + 33 tun rtuti ve skleněných lahvích uložených ve vodotěsných cínových bednách, rtutˇ může být zdrojem raketového paliva ), která byla potopena Brity 23.9.44 v Malacké úžině, 20 mužů z posádky přežilo. Jeden z nich o 30 let později promluvil o nákladu rtuti, což potvrdili potápěči, kteří rtutˇobjevili.

Poté, co nacistické Německo 8.5.45 bezpodmínečně kapitulovalo, oficiální historie mnohé zamlžila či vynechala, zejména akce kolem Antarktidy, které odhalilo prohlášení z roku 43 admirála Karla Dönitze /1891-1980/, šéfa Kriegsmarine , jenž se po údajné Hitlerově smrti stal na 20 dní šéfem Třetí Říše, 23.5.45 byl zajat.

Dönitz v roce 43 prohlásil, že je „ pyšný na svoji ponorkovou flotu, která pro  Vůdce a Říši na druhé straně světa vybudovala nedobytnou pevnost „ ...

Nacistické ponorky byly i po válce na Antarktidě jako doma, např. 10.7.45 se nacistická ponorka U-530 vzdala argentinským úřadům v Rio de la Plata. Ponorka vyplula z Francie 22.5.44 pod velením kpt. Otto Wermutha do oblasti Trinidadu, kde se setkala s japonskou ponorkou I-52, a poté se po 133 dnech na moři vrátila na svoji základnu.

Kolují informace, že někteří kapitáni těchto německých ponorek začali po válce pracovat pro US ( mj. údajně jistý kpt. Otto Schneider, možná jen pseudonym, protože pro Kriegsmarine pracoval jen Herbert Schneider, jenž zahynul na ponorce U-522, a Manfred Schneider), které se tajných nacistických projektů chopily.

Po skončení války v roce 45 chybělo zhruba 200.000 Němců, které nešlo dohledat, a minimálně 40 ponorek, přinejmenším část z nich byla spatřena u jihoamerických břehů, a to i mnoho měsíců po skončení války.

Pilot bombardéru Luftwaffe pluk. Hans-Ulrich Rudel /1916-1982/ se měl původně stát Hitlerovým nástupcem, Rudel miloval jen létání a ničení, jako jediný získal Rytířský kříž se zlatými dubovými ratolestmi.

8. 5.45 letěl Rudel, který byl v Čechách, svou poslední misi v JU-87, aby umožnil sobě a svým mužům přelet na letiště Kitzingen  u Wurzburgu v US zóně.

Byl vyslýchán Brity i Francouzy, a vrácen do nemocnice v Bavorsku, kde se zotavoval po amputaci nohy, z nemocnice byl propuštěn v roce 46.

1948 odjel do Argentiny, kde pracoval pro firmu State Airplane Worksand, řízenou nacisty, kterým se podařilo z Evropy uprchnout.

V Argentině často jezdil do Tierra del Fuego/Ohňové země, do nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky, kterou zmiňovala jedna z posledních depeší, kterou Martin Bormann z Hitlerova berlínského bunkru poslal admirálu Dönitzovi.

Do Německa se Rudel vrátil na jaře 1950, v Buenos Aires mu vyšly dvě knihy -  "Wir Frontsoldaten zur Wiederaufrüstung" /My, frontový vojáci a náš pohled na znovuvyzbrojení Německa, v níž vojáky vyzval, aby znovu bojovali proti bolševismu , protože německý životní prostor je na východě,  a "Dolchstoß oder Legende" /Dýka v zádech nebo legenda, ve které odsoudil všechny důstojníky, kteří se snažili zabít Hitlera, a označil je za zrádce, protože zmatek, který byl vyvolán atentátem, umožnil spojencům vylodit se v Evropě.  Obvinil i štáb Wehrmachtu, že stejně jako zrádci byl odpovědný za porážku Německa, protože navzdory vojenské genialitě Hitlera kul pikle proti němu.

V roce 53 vydal válečný deník s titulkem "Trotzdem" (Přesto).

Stejně záhadný jako osud Martina Bormanna ( dle oficiální verze se v BER otrávil, a byl identifikován dle otisků prstů a chrupu, a později někdo z jeho příbuzných dokonce poskytl DNA, která souhlasila ) je osud Rudolfa Hesse /1894-1987 za perestrojky zavražděn /, Hitlerova tajemníka, jenž byl 10.5.41 zatčen ve Skotsku, kam byl údajně vylákán, aby až do své smrti, třebaže neměl podíl na válečných zločinech, pobýval v naprosté izolaci bez návštěv rodiny (oficiálně žádné návštěvy nechtěl, anebo byl pravý Hess, aby neunikly informace, již dávno zavražděn ) ve Špandavské věznici, kterou společně spravovaly 4 vítězné mocnosti, které mu nedovolily napsat ani Paměti.

Hessův unikátní osud naznačuje, že věděl o něčem, o čem se veřejnost neměla dozvědět - Christof Friedrich ve své knize Tajné nacistické polární expedice (1976) tvrdí, že Hess byl pověřený dohledem nad tajnou složkou „Antarktida „, kterou měl u sebe, a která pokrývala i projekt létajícího disku, včetně nehody diskoletounu z léta 1938, jména členů posádky, jména přežilých a jejich další osud.

Třebaže oficiálně šlo o vědeckou expedici, která zde měla najít obrovské zásoby uhlí a jiných nerostů, zejména uranu, skutečným cílem US poválečné výpravy 46-47 na Antarktidu do oblasti Neuschwabenland bylo převzetí zdejší nacistické podzemní základny.

US týmy se vylodily právě v oblasti Neuschwabenland, taktéž ruská expedice sestávající z jedné lodi, která byla vůči US expedici velmi nepřátelská ( do oblasti Neuschwabenland však pospíchaly v honbě za nacistickou technologií i lodě CAN, UK, Norska ).

US vojáci byli vybaveni mj. supertajnými špionážními kamerami “Trimetricon” a  každý letoun měl magnetometr, který měl detektovat „ dutost „/podzemní základnu pod ledem či pod zemí.

Během jednoho měsíce US vojenské týmy strávily ve vzduchu 220 hodin a pořídily 70.000 leteckých fotografií.

Jednou je čekalo velké překvapení, a to v 1/47, kdy pilot David Bunger, uprostřed ledové pláně pod sebou spatřil tmavý terén, který admirál Byrd později popsal jako „ země modrých a zelených velkých a malých jezer a hnědých kopců „. Jezera byla od sebe oddělena masívy červenohnědých skal, naznačujících přítomnost železné rudy.

Bunger celou oblast vyfotografoval, a vrátil se do této oázy o pár dní později. Zjistil, že voda na dotek není ledová, a že je pokryta červenými, modrými a zelenými řasami. Bunger vzal vodu do lahve na rozbor, bylo zjištěno, že je poloslaná, a že je tudíž jezero ramenem moře, což je skvělé pro úkryt ponorek.

Admirál Byrd se z jedné letecké výpravy po pevnině vrátil o 3 hodiny později než měl, údajně jeho letadlo ztratilo motor, a musel z paluby vyhodit veškerý náklad, kromě filmů a záznamů z magnetometru, okamžitě označených za přísně tajné. Jiní tvrdí, že se setkal se zástupci zdejší nacistické základny.

Brzy na to, třebaže mise měla trvat 8 měsíců, US výprava z Antarktidy spěšně a předčasně odjela  – chilský tisk psal o tom, že se US výprava dostala do velkých problémů a přišla o mnoho svých členů i lodí, oficiální US záznamy potvrzují ztrátu jen jednoho letadla a dvou vrtulníků.

Od 5/44 šéf námořnictva James V. Forrestal /1892-1949/, workoholik a introvert, jenž věděl o operaci Paperclip ( nábor nacistických vědců do US služeb ) byl po skončení Byrdovy výpravy proti své vůli v 9/47 jmenován 1. ministrem obrany, ale nenechal se zkorumpovat, a začal mluvit nejen o výpravě Highjump, ale i o nacistické technologii všeobecně, včetně kauzy Roswell.

Roosevelt, Allen Dulles, Truman a spol. ve skutečnosti spolupracovali s bolševiky ( jednali se Stalinem ), admirál Forrestal, jenž pomohl do US propašovat  příslušníky  ukrajinského nacistického praporu Nachtigall Battalion ( který spolu s praporem Roland zformoval admirál Wilhelm Canaris ), byl stoupencem zavražděného gen. Pattona, nesmiřitelného odpůrce Stalina, ministra války Henryho Stimsona a tajemníka zamini Josepha Grew, kteří vůči Japonsku prosazovali umírněnou strategii ( viz můj článek  Pearl Harbour, záhada proamerického admirála - Blog iDNES.cz),  mírnější kapitulační podmínky, aby si Japonsko mohlo zachovat tvář, a v žádném případě nechtěli vstup Stalina do války s Japonskem ( o což vytrvale, na úkor poválečné geostrategie, usiloval FDR a Truman ).

Den po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki ( viz mé články

Hirošima/Nagasaki, odmytizování oficiální linie - Blog iDNES.cz

+ Hirošima, Nagasaki a dementnost jaderného odstrašení - Blog iDNES.cz )

Japonci admirálu Forrestalovi poslali radiovou depeši, že přijímají i podmínky Postupimské deklarace z 26.7.45.

Zatímco Forrestal naléhal japonskou nabídku přijmout, ministr zahraničí James Byrnes, bez ohledu na životy US vojáků, chtěl „ bojovat dál do bezpodmínečné kapitulace „ .

Po válce admirál Forrestal, stejně jako gen. Patton, naléhali na Trumana, aby nezrazoval Polsko, a nejednal se Stalinem o jeho „ prodeji „. Stejně jako gen. Patton i admirál Forrestal se postavil proti Trumanově linii demobilizovat a razantně snižovat vojenské výdaje.

Forrestal silně ovlivnil wisconsinského senátora Josepha McCarthy /1908-1957/, rovněž zavražděného ( Patton, Forrestal a McCarthy označili Allena Dullesa za „ bolševika“ , Dulles tvrdil, že se McCarthy upil k smrti, třebaže okolnosti jeho smrti jsou záhadné ).

McCarthy mj. tvrdil, že pro naivní a hloupý postoj US vlády US Stalinovi neustále ustupují, admirál Forrestal jej opravil s tím, že kdyby byli jen naivní a hloupí, učinili by občas i chybu ve prospěch US.

Forrestala znepokojovala hrozba, kterou představoval Stalin ( puč v Praze, v Číně, SU blokáda západního Berlína (6/48-5/49), Stalin chtěl celý BER, stejně jako o pár let později Chruščov).

28.3.48 byl náhle odvolán a nahrazen Trumanovým stoupencem, a týž den byl proti své vůli internován ve vojenské nemocnici námořnictva na psychiatrickém oddělení v Bethesda v Maryland pod záminkou „ depresí „ z médií, které jej špinily ( zejm. novináři Drew Pearson + Walter Winchell), kde byl, stejně jako admirál Byrd,  zcela izolován, nesměla k němu ani manželka ani bratr. Brzy, 22.5.49, „vypadl z okna „ ze 16.patra.

Tělo bylo nalezeno ve 2.00 ráno 22.5.49 (Truman), na posteli bylo rozbité sklo, kolem krku měl pevně utažený pásek od županu, na stolku na papírku měl napsanou básničku od Sofokla, špatně přeloženou.

Žádné vyšetřování se nekonalo, a interní zpráva nemocnice Review Board Testimony s výslechy svědků z oné noci, kterou vypracoval šéf nemocnice admirál Morton D.Willcutts, nebyla nikdy dodnes zveřejněna, viz The NYC Times z 12.10.49  ( nevysvětlená je i „ sebevražda poradce Bílého domu Vincenta W.Fostera z 20.7.93 za prezidenta Clintona, média jej spojovala s Hillary Clintonovou ).

Rodina oficiální verzi odmítla ( s oficiální verzí nesouhlasily ani rodiny Martina Luthera Kinga, rodiny obětí s Oklahoma City (Bombing), TWA 800, PanAmerican 103, 9/11 – v Rusku s oficiální verzí nesouhlasily rodiny obětí z Dubrovky a z Beslanu, které za hlavního viníka označily Putina ).

Jediný autor, jenž zpochybnil Forrestalovu sebevraždu byl Cornell Simpson ve své knize The Death of James Forrestal z roku 1966, s vládní verzí důrazně nesouhlasil ani Forrestalův bratr Henry  ( v 10/51 The NYC Herald Tribune  zveřejnil silně zcenzurovaný Forrestalův  Deník, který si psal od 1/44 do 3/49).

23.9.47 US gen. Nathan F.Twining /1897-1982/, náčelník genštábu US letectva, v dopise pro vrchního velitele US letectva napsal:“ Diskoletouny existují, jsou kulovité či doutníkovité o velikosti běžného letounu. Hlášené provozní charakteristiky jako např. výstup do extrémních výšek, mimořádná manévrovatelnost zejména při rolování, a úhybné akce, když je někdo vidí nebo chce přátelsky kontaktovat, naznačují, že jsou řízeny budˇ manuálně, automaticky či jsou ovládány na dálku „ ...

V 3/1950 velitel chilského námořnictva pořídil fotografie a 8mm film velkého kovového letícího tělesa tvaru doutníku, které se vznášelo a manévrovalo nad chilským antarktickým územím. „Za jasné antarktické noci jsme viděli desítky takových letounů, nakupených nad sebou, otáčejících se za velkých rychlostí. Máme jejich fotografie „, tvrdil.

Od konce 2.sv.v. se s diskoletouny nad Antarktidou a nad jižní částí Latinské Ameriky roztrhl pytel, hlášení o nich byla nekonečná.

Viděly je tisíce chilských občanů, např. v 1/56 skupina chilských vědců, kterou vrtulníky dopravily na Robertson Island ve Weddellově moři, které je součástí Jižního oceánu.

21.11.50 kanadský ing. Wilbert Smith /1910-1962/, zabývající se tajně studiem diskoletounů  jako šéf projektu Magnet /geomagnetismus ( jak využít geomagnetické pole země k pohonu dopravních prostředků, jak energii z magnetického pole Země, která dle něho diskoletouny pohání, získat, antigravitační studie ), zahájený v 12/1950 společností Transport Canada, oficiálně ukončený v roce 54, ve skutečnosti až v roce 62, kdy náhle zemřel, v memorandu kanadské vládě napsal : „ V US je téma diskoletounů tajnější než projekt vodíkové bomby. Modus operandi diskoletounů se teprve studuje, šéfem této malé US skupinky je prof. Vannevar Bush“ /1890-1974/.

Pro veřejnost psal Smith dezinformační články o mimozemštˇanech, ale krátce před svojí náhlou smrtí v roce 62 napsal, že v roce 52 USAF posbíralo diskoletoun,který sestřelilo u Washingtonu, a některé kusy, které ukázal admirálu H.B.Knowles, šéfovi námořní zpravodajské služby, mu zapůjčilo. Když se jej později tázali, zda je vrátil US letectvu, odpověděl, že je vrátil daleko vyšší instituci. „ CIA ?“ zeptali se ho, na což odpověděl :“ Lituji, ale identitu této ultratajné skupiny si musíte rozluštit sami „ ( v té době armáda v CIA viděla úhlavního a velmi hloupého nepřítele).

„UFO“ letouny s Antarktidou definitivně spojil Albert K. Bender /1921-2016/, jenž sloužil za 2.sv.v. u letectva jako zubní technik, a ve stejné pozici po válce v Langley, Virginia (sídlo CIA).

Bender své soukromé Mezinárodní ústředí pro létající talíře/ IFSB se sídlem v Connecticutu založil v roce 52, ale v roce 53 svůj soukromý UFO klub náhle bez udání důvodu (po výhružkách ze strany tajných služeb) zavřel.

V létě 53, kdy učinil řadu objevů, které chtěl ve svém časopise Space Review zveřejnit, a došel k názoru, že oficiální linie je pohádkou pro veřejnost, jej navštívili tři muži v černých oblecích ( nejen jeho, i mnozí další ufologové byli pod kontrolou tajných služeb, zejména skupiny Majestic 12 Group a dalších agentur, které na ufology dohlížely, aby se nepatřičná informace nedostala na veřejnost, a zásobovaly je dezinformacemi, které měli servírovat veřejnosti ), kteří s ním velmi odborně mluvili o létajících discích, naléhali, aby jejich informace sdílel s jinými UFO fanoušky, a důrazně jej varovali, aby své čerstvé objevy ve svém časopise Space Review nezveřejnil.

Bender byl po jejich návštěvě doslova několik týdnů vyděšený k smrti, svoji organizaci bez udání důvodu zavřel, časopis zrušil, a vydal ufologům varování, aby byli ve svých pozorováních velmi opatrní.

Bender o této události promluvil až o 9 let později ve své knize, zatímco jeho společník Gray Barker Benderův zážitek převyprávěl dříve ve své zprávě „Věděli příliš mnoho o létajících talířích „ .

Bender v časopise Space Review až do svého objevu do léta 53 prosazoval mimozemský původ diskoletounů, a také ve své knize z roku 62, aby vůbec mohla vyjít, vykresluje návštěvu „ mimozemštˇanů „ – stíny, které s ním mluvili prostřednictvím telepatie, nemohl napsat, že mu vyhrožovaly tajné služby.

Navzdory svému strachu přesto v říjnovém vydání časopisu Space Review z roku 53 zveřejnil dvě klíčové informace o tom, co se odehrálo  :

1. „ Dodatečné prohlášení „ : „ Zdroj, který IFSB považuje za vysoce věrohodný, nás informoval, že vyšetřování záhad diskoletounů je již v závěrečné fázi. Avšak stejný zdroj, kterému jsme předali naše získané informace, nás varoval, že není správná doba na to, abychom závěry šetření zveřejnili v našem časopise „ … 2) „ Důležité upozornění „ : „ Záhada létajících talířů již není záhadou ( to, že má patřičné informace, potvrdil i lokálnímu plátku s tím, že si je ale nechá pro sebe ). Jejich zdroj je známý, ale z příkazu shora, který nám byl dán jasně na vědomí, se o něm nesmí zveřejňovat žádná informace. Proto radíme všem „ ufologům“, aby při získávání informací byli velmi opatrní.“

O 9 let později to Benderovi nedalo, a částečně své informace pod rouškou nadpozemských jevů a mezi řádky odhalil ve své knize z roku 62 Flying Saucers and the Three Men /Létající talíře a tři muži, která se čte velmi obtížně, a pojednává o návštěvnících „z vesmíru „ se základnou na Antarktidě.

Bender s fakty v knize šetřil jako se šafránem, ale odvážil se zveřejnit pravý popis diskoletounů – nepopisuje je jako „ létající talíře „, jak je tajné služby vykreslovaly veřejnosti, ale jako “ létající křídla ” na objektu doutníkového tvaru , která na spodní straně měla tři bublinovité výčnělky, připomínající nacistický diskoletoun Haunebu II (Haunebu I poprvé vzlétlo 1939 ).

Nacistické spolky Thule a Vril již 1935 zaúkolovaly vědce studiem alternativních zdrojů energie, vznikly projekty turbín na biopaliva, zplyněné uhlí, motory na tekutý kyslík a motory elektromagnetické, popírající gravitaci (gravitační pole nahrazují magnetickým ).

Britský letecký maršál Lord Hugh Dowding, velitel RAF během bitvy o Anglii, 11.7.54 pro list Sunday Dispatch dezinformačně uvedl : „ Samozřejmě, že UFO existují, máme přes 10.000 hlášených případů, že byly spatřeny. Existují, ale jsou mimozemského původu „.

Také Hitlerův prof. Hermann Oberth/1894 rumunské Sibiu -1989 Norimberk/, raketový expert, 24.10.54 pro list The American Weekly prohlásil, že „ diskoletouny jsou mimozemského původu „ ( 1955 jej von Braun pozval do US, aby mu pomohl s mezikontinentálními balistickými střelami, později pracoval i pro NASA, takže nemohl jinak, mimozemský původ byl oficiální verzí Pentagonu a Kremlu, nacističtí vědci po válce diskoletouny koncipovali pro armády obou států ).

16.1.58 brazilské lodˇAlmirante Salddanha převážela tým vědců na meteorologickou stanici na skalnatém ostrově Trindade Island. Když k němu dorazila, přelétával ji ve velmi nízké výšce diskoletoun, obletěl ostrov a tiše před desítky svědků zmizel v dáli. Členem výpravy byl fotograf, jenž pořídil celou řadu snímků tohoto diskoletounu, kapitán však film zabavil a předal jej vojákům.

Brazilská vláda později kinofilm vrátila s tím, že snímky jsou „rozmazané „  a nelze na nich nic vidět ...

Gen. Joao Adil Oliveira /1907-1976/, šéf tiskového oddělení genštábu brazilského  letectva, v Rio de Janeiro v rozhovoru pro média řekl: „Diskoletouny vyvolávají zájem všech armád na světě „, a 28.2.58 pro list O Globo, Rio de Janeiro, dodal : „ Existenci diskoletounů již nelze dál popírat, nejsou mimozemské povahy a jejich existence je potvrzena materiálními důkazy. Viděli je pouhým okem vojáci a civilisté ze základny Rio Grande do Sul, + z letecké základny Gravataí.

Další dokumentaci létajících předmětů nad Antarktidou pořídil brazilský  meteorolog Rubens Junqueira Villela *1930, první brazilský vědec, jenž se zúčastnil jihopolární expedice na palubě US ledoborce Glacier, který vyplul koncem ledna 1961 z Nového Zealandu. O létajících objektech nad Antarktidou, které viděl, si psal deník, všechny, které viděl, byly doutníkového tvaru  ( Japonci naznačili, že by objekty doutníkového tvaru mohly být letadlovými loděmi diskoletounů ) a barevné ( červená, oranžová, žlutá, zelená ), a měly jasně svítivý spodek.

US námořnictvo všechny tyto létající předměty klasifikovalo za „ přírodní úkaz meteor „  - světelný jev, který nastane při průletu drobného kosmického tělesa (meteoroidu) zemskou atmosférou, což Villela popřel s tím, že je to „ hloupá dezinformace, protože si nelze splést meteor se symetrickým letounem vybaveným anténou „.

Kpt. Omar R. Pagani, šéf vyšetřovacího týmu argentinského námořnictva ze 60.let, na tiskové konferenci prohlásil, že přítomnost neznámých létajících objektů v argentinském VP je dobře zdokumentována.

Argentinské námořnictvo se 1965 vyjádřilo i k diskoletounům neznámého původu na Antarktidě ve své oficiální zprávě poté, co svědci nepřestávali hlásit podivné létající objekty na obloze.

Kpt. Sanchez Moreno z velitelství námořního letectva v Bahia Blanca uvedl, že „ mezi lety 1950 a 1965, příslušníci argentinského námořnictva 22x ohlásili pohyb objektů po obloze, které nebyly ani letadla, ani družice, ani meteorologické balóny, ani žádné jiné známé vzdušné dopravní prostředky „.

Po sérii stejných hlášení z meteorologických stanic Argentiny a Chile na Antarktidě mezi červnem a červencem 1965, kpt. ing. Omar Pagani na tiskové konferenci uvedl, že „ diskoletouny skutečně existují, a že jejich přítomnost v argentickém VP byla prokázána „  ( oficiální zpráva však konstatovala, že jejich původ „ není známý „ ).

Větší podrobnosti o těchto letounech poskytl brazilský list O Estado de Sao Paulo z 8.7.1965 s úvodem :“ Poprvé v historii nějaká vláda světa vydala oficiální komuniké k UFO  - jedná se o dokument argentinského námořnictva, opírající se o hlášení velkého počtu argentinských, chilských a britských námořníků z námořní základny v Antarktidě.  Komuniké argentinského námořnictva uvádí, že „tyto létající objekty ve stejnou dobu viděli i vědci ze tří námořních základen, a shodně je popsali „.

Personál na námořní základně Deception Island 3.7.65 zřetelně viděl dva létící objekty čočkovitého tvaru červenozelené barvy, chvilkami i žluté. Diskoletoun číslo jedna, aniž by vydával zvuk, letěl hadovitě směrem na západ, střídavě na jednu či druhou stranu, bleskově měnil kurz i rychlost, dokázal se bleskově zastavit, na 20 minut zůstal ve výšce zhruba 5.000 m nehybně stát se sklonem 45 stupňů k liniii horizontu. Pak se zničehonic stočil do horizontalní polohy, jeho barva nyní připomínala celé spektrum barev ( barvy se měnily se změnou rychlosti a při zastavení ), a jako blesk z ostrého úhlu vystřelil pryč. Na obloze se takto předváděl 5 minut. Poté se tento diskoletoun opět připojil k diskoletounu číslo dvě do stejné výchozí polohy, a jeho barva se opět změnila na původní kovovou.

Stejný tanec předvedl zhruba po tři minuty i diskoletoun číslo dvě, pouze místo na západ letěl na východ, a také on se poté vrátil na svoji výchozí pozici.

Vědci u sebe měli pro měření radioaktivity Geigerův-Müllerův počítač, a všimli si, že když se oba diskoletouny uvedly do klidu, přístroj ukazoval, že se kolem nich zvýšila radioaktivita o 40x vyšší hodnotu. Vědci oba diskoletouny vyfotografovali, barevně i černobíle. Co se s fotografiemi stalo, zpráva neříká, fotky jsou vlastnictvím vlády.

Argentinský kpt. D.A.Perissé 7.7.65 „ Nad námořní základnou South Orkney Islands přeletěl podivný objekt, dva magnetometry okamžitě zaregistrovaly náhlé a silné narušení magnetického pole, které bylo zaznamenáno na páskách ( Navy Bulletin č. 172 ze 7.7.65 ).

Gen. Lionel M. Chassin, šéf francouzského letectva a gen. koordinátor spojeneckého letectva NATO, od roku 64 do své smrti v roce 70 šéf soukromé studijní diskoletounové skupiny/GEPAN, prohlásil, že  „ diskoletouny létají budˇ po přímce anebo ve velkém kruhu, a systematicky provádějí letecký průzkum „ .

Ve stejné době v roce 65 pluk. Fuijo Hayashi, velitel letecké přepravy japonských obranných sil, prohlásil, že „ existenci diskoletounů nelze od konce 2.sv.v. popřít „. Gen. letectva Kanshi Ishikawa 1967 “ Diskoletouny byly zaznamenány radary, proto existují.”

Shiro Kubuta  a jeho pilot podpluk.Toshio Nakamura ve stíhačce F-4EJ pronásledovali diskoletoun, který zaznamenal pozemní radar. Když se k němu přiblížili, diskoletoun začal nebezpečně manévrovat kolem stíhačky, ta se mu musela vyhýbat, zřítila se a pilot zahynul, protože mu shořel padák.

Indonéský letecký maršál Roesmin Nurjadin /1930-1994/tvrdil, že „během konfliktu prezidenta Sukarna/1901-1970/ s Malajsií pronikly diskoletouny na 14 dní na Jávu „.

Ernst Zündel /1939-2017/, od 70.let pod vlivem CAN neonacisty a novináře Adriena Arcanda /1899-1967/, prominentní popírač holokaustu, několikrát za popíračství odsouzený v CAN, kam z NSR emigroval v roce 58, aby nemusel nastoupit vojenskou službu, v roce 94 v CAN požadoval, aby zde byl zakázán film Schindlerův seznam jako dílo podněcující k nenávisti vůči Němcům ( film byl zakázan v pronacistických BV zemích a v Malajsii ).

Ernst Zündel je autorem tří knih, v nichž tvrdí, že UFO byly tajnou zbraní nacistů, v jejichž výzkumu se pokračovalo v Neuschwabenlandu v Antarktidě, kde byly po válce ukryty. Jde o knihy Secret Nazi Polar Expeditions / Tajné nacistické polární expedice z roku 78,  "Hitler at the South Pole" /Hitler na jižním pólu z roku 79, a  s německým emigrantem Willibaldem Mattern, žijícím v Santiago de Chile, Zündel napsal UFO, Nazi Secret Weapon?/UFO, tajná nacistická zbraň ?  Zündel také prosazoval teorii duté země s tím, že brána do zemského nitra je rovněž na Antarktidě.

Knihy se staly bestsellery, a  Zündel byl k tomuto tématu zván do mnoha TV pořadů.

US kosmonaut Gordon Cooper v roce 78 veřejně provolával, že diskoletouny jsou mimozemského původu, stejně jako Pentagon a Kreml.

Legendární pákistánský letecký maršál Azim Daudpota /1933-2017/ ( londýnské Times ze 8/85) :“ 22.7.85 desítky lidí viděly na letištní věži Bulawayo Airport (Zimbabwe) svítící kulatý diskoletoun. Viděli jej i piloti dvou stíhaček Hawk, kteří se za diskoletounem vydali, a byl zaznamenán na radaru „.

1986 1.šéf CIA /47-50/ admirál Roscoe Hillenkoetter v 11/86 prohlásil, že diskoletouny pilotují inteligentní bytosti.

Oficiální zdroje diskoletouny a jiné létající objekty prohlašovaly za dílo mimozemštˇanů, v čemž veřejnost utvrzoval i Phillip Klass, jenž tvrdil, že všechny výše popsané létající objekty jsou jen  „ přeléváním plazmy „ , v čemž mu odporoval US fyzik a meteorolog James E. McDonald /1920-1971/ s tím, že jejich dokonale strukturalizovaná povaha Klassovo tvrzení vylučuje. McDonald se dostal do konfliktu s celým spektrem US vědců " oficiální linie" , není proto překvapivé, že byl 1971 nalezen s kulkou v hlavě, oficiální verze tvrdí, že spáchal sebevraždu  ( v roce 70 navíc s dalšími US atmosférickými fyziky Kongresu předložil zprávu, ve které varuje před nadzvukovými letouny, které zničí křehkou ozónovou vrstvu ) ...

1. 12.59  byla ve Washingtonu uzavřena Smlouva o Antarktidě, která veškeré územní nároky na Antarktidu  (dočasně) zmrazila, nové nemohou být vznášeny. Antarktida oficiálně slouží jen pro vědecký výzkum.