Umberto Nobile, jak se mu Mussolini pletl do života

V roce 1918 letecký ing. Umberto Nobile /1885-1978/ založil firmu pro konstrukci vzducholodí, jejichž průkopníkem byl mj. Ferdinand von Zeppelin/1838-1917/.

Nobile přednášel na Neapolské univerzitě a napsal učebnici Elementi di Aerodinamica. Když britská vzducholodˇ R34 přeletěla 1919 Atlantik, nabídl svoji vzducholodˇ T-34 italské armádě ( skončila pod jménem Roma u US armády, 1922 narazila do drátů vysokého napětí a zabila 34 lidí). Nobile se po roční stáži v US vrátil do Itálie, kde jeho firma čelila nejen intrikám a hrozbám ze strany konkurence ( gen. Gaetano Crocco + náčelník letectva gen. Italo Balbo ), ale i hrozbám znárodnění.

Nobile byl i autorem prvního italského padáku (1918) a ve spolupráci s Giannim Caproni se podílel i na konstrukci prvního italského letounu „ Caproni“ Ca 73 (1922).

1925 jej o spolupráci požádal norský polárník Roald Amundsen /1872-1928 Arktida /, jenž jako prvý dosáhl v 12/1911 jižního pólu.

Vzducholodˇ Norge zkonstruoval a pilotoval 1926 Nobile – jejich přelet severního pólu ( 5.300 km nepřerušeného letu ) byl úspěšný, vztahy mezi asketickým polárním veteránem Amundsenem a vojákem Nobilem byly napjaté, mj. Amundsen odmítl, aby vzducholodˇ Norge zdobila italská vlajka ( ačkoliv v době, kdy polární pól přelétávali, byl polární den, Italové si s sebou vezli lampy ).

Amundsen nechtěl uznat jakékoliv zásluhy na výpravě konstruktéra a pilota vzducholodi Nobileho, a po návratu Italy nesmírně urazil, když před médii na otázku, kdo byli hlavní velitelé výpravy, jméno Nobileho neuvedl. Pro Mussoliniho se tak stal Amundsen veřejným nepřítelem číslo jedna.

Mussolini, jenž jejich výpravu částečně financoval ( výpravy se zúčastnil i Amundsenův US sponzor  Lincoln Ellsworth + další osoby, včetně novináře ) naopak tvrdil, že géniem je nikoliv Amundsen, ale Nobile, jehož vyznamenal čestným členstvím ve Fašistické straně, a nařídil mu, aby  „ italský „ úspěch odjel propagovat do US.

Nobile se ve vzducholodi Italia rozhodl podniknout další výpravu na severní pól, tentokrát zcela v italské režii, propagující úspěchy vědy a techniky za Mussoliniho vlády.

Jedinými cizinci na palubě byli švédský fyzik a meteorolog Finn Malmgren /1895-1928/a Čech František Běhounek /1898-1973/, jenž několikatýdenní pobyt na ledové kře a záchranu SU ledoborcem Krasin popsal v knize Trosečníci na kře ledové (1928), za bolševiků byl prominentním akademikem.

Mussoliniho vláda poskytla propagační vzducholodˇ a pomocnou lodˇ Citta di Milano ( milánská radnice byla rovněž sponzorem výpravy ), jejíž velitel Romagna Nobilemu odmítl jakoukoliv pomoc na souši ještě před samotným polárním přeletem s tím, že jeho muži nesmí lodˇ opustit ( Nobile za sněhové bouře na Špicberkách  potřeboval vzducholodˇ přivázat, pomohli mu místní lidé – horníci, opravoval se i jeden selhávající motor ).

23.5.28, třebaže meteorologická předpovědˇ ze stanice v Tromso, kterou potvrdil i Malmgren, udávala bezproblémové počasí, zuřila vichřice, ale Malmgren tvrdil, že se vichr zklidní.

Nobile váhal, zda se má vydat k Aljašce, nakonec se rozhodl pro let, aby neohrozil vědecké výzkumy.

24.5.28 vzducholodˇ po 19 hodinách letu přistála na severním pólu – po dvouhodinové ceremoniální pauze s vyvěšením italské vlajky, erbu Milana a pamětní medajle Panny Marie od papeže Pia XI, se Nobile rozhodl navzdory zuřící bouři pro návrat do Královského zálivu na Špicberkách /Svalbard.

Vichřici se snažili překonat střídavě zvyšováním rychlosti a vypínáním motorů kvůli větší spotřebě paliva. Poryvy větru vzducholodˇ poničily, stále více se nakláněla na bok a klesala.

Nobile rozkázal vypnout motory, ale klesala stále rychleji, zřítila  se 30 km od Špicberků  ( šance na návrat z polárních výprav byly tehdy 50%) . Po nárazu do ledové kry se odtrhla velitelská kabina s 10 muži.

Vzducholoď, odlehčená o hmotnost kabiny, se opět vznesla, a zmizela beze stopy s 8 muži na palubě, jejichž osud nebyl nikdy objasněn, je možné, že později gondola explodovala ( mj. Ettore Arduino, mechanici Attilio Caratti, Renato Alessandrini, Calisto Ciocca , ing. Felice Trojani, radiotelegrafista  Pedretti, prof. fyziky Aldo Pontremolli, + Ugo Lago z fašistického listu Popolo d´Italia – výpravy se účastnil i novinář Francesco Tomaseli, ale nikoliv tohoto letu).

Duchapřítomný ing. Ettore Arduino jim ještě z gondoly stačil vyhodit balíčky s první pomocí na přežití, balíčky s jídlem ( mj. měli 71 kg Pemmicamu/energetická tyčinka na přežití, 41 kg čokolády, 3 kg cukru a 3kg másla ) a stan, který jim umožnil přežít 7 týdnů ( zabili také medvěda, který se přiblížil k jejich stanu, a získali 200 kg masa ).

Posbírali i kanystry s palivem a zbraně.

Na plovoucím ledu uvízli velitel výpravy a pilot vzducholodi Nobile (zlomená ruka, noha, žebro, poraněná hlava ), nezraněný radiotelegrafista Giuseppe Biagi po ledu posbíral rádiovou vysílačku ( kterou před samotnou cestou při nakládání v Miláně tajně propašoval do vzducholodě ), ale na jejich SOS signály nikdo neodpovídal, až 3.6.28 jejich signál zachytil ruský radioamatér Nikolaj Šmidt ze severodvinské oblasti, jenž zprávu z vysílačky přeposlal do MOW.

Zázrakem přežila i Nobileho drobná fenka Titina, foxteriér, která se poté snažila od stanu odhánět polární medvědy. Nobile si ji vzal opuštěnou z ulice před svojí 1. výpravou na severní pól, kam jej rovněž provázela, byla s ním zachráněna, zemřela však pár měsíců po návratu do Itálie ( již James Cook měl za společníka na svých objevných cestách kozu, zpočátku ji měl jen na mléko, nakonec s ním dožila ).

Meteorolog Malmgren měl těžce zraněné rameno a naraženou ledvinu, šéf mechaniků Natale Cecioni měl zlomené obě nohy, Zappi měl zlomených několik žeber, zraněný byl navigátor důstojník Alfredo Viglieri, o zranění radiologa prof. Františka  Běhounka ( výzkum polární radioaktivity + elektrických jevů ), nikdo nepíše, Renato Pomella zemřel hned po nárazu.

Malmgren spolu s italskými důstojníky, zástupci Nobileho, navigátory Filippem Zappim a Adalbertem Marianem ( kapitán vzducholodi, jenž ještě v Milanu nedokázal pochopit, proč by měla být na palubě vysílačka, a zakázal ji naložit, po zřícení se v ničem neshodl s Nobilem ), se 30.5.28 vydal na pochod po ledu k pevnině pro pomoc ( kra doplula k ostrovům Foyan + Broch ).

Podle pozdějších výpovědí Zappiho a Mariana před vyšetřovací komisí snášel Malmgren pochod špatně, utrpěl i těžkou omrzlinu na noze, a po 12 dnech již neměl sílu, proto jej údajně na jeho vlastní žádost nechali na místě.

SU pilot Boris Čuchnovskij, vyslaný z ledoborce Krasin, který plul trosečníkům na pomoc, objevil 10.7.28 Mariana a Zappiho, kteří byli zachráněni Krasinem další den, Malmgrenovo tělo nebylo nalezeno. Okolnosti Malmgrenovy smrti zůstávají nejasné, ve výpovědích Zappiho a Mariana byly rozpory, v tisku byli podezříváni, že jej zabili a možná i snědli ( viz film z roku 69 „ Červený stan“ ).  Dle jiných zdrojů pilot průzkumného letounu z ledoborce Krasin  spatřil na ledu 3 muže ( Marianovu skupinu, která opustila stan před více než měsícem ), dva z nich mávali praporky, třetí ležel na sněhu.

Na jejich záchranu byla zorganizována rozsáhlá mezinárodní výprava ( Itálie, Švédsko, FS, Norsko, SU ), avšak chaotická bez vzájemné spolupráce.

Po ztroskotání Nobileho vzducholodi byl Amundsen ( 56let) dotázán, zda by se zúčastnil záchranných akcí, odpověděl kladně, ale Mussolini o tom nechtěl ani slyšet, vnímal to jako další ponížení Itálie, raději by nechal Nobileho zemřít, než spolupracovat s Amundsenem.

Pro italské protesty norská vláda Amundsenovu účast odmítla, proto se Amundsen obrátil na francouzskou vládu, a ta mu dala k dizpozici zbrusu nový ještě nezalétaný hydroplán Latham a posádku z vojenského námořnictva – francouzského korvetního kpt. René Guilbaud, jenž Latham pilotoval, náhradního pilota Alberta Caveliera de Cuverville /1892-1928/, mechanika Gilberta  ? a radiotelegrafistu Emila Valette.

Hydroplán, který Amundsena a poručíka Leifa  Dietrichsona nabral v Bergenu 16.6.28, zmizel 18.6.28 v oblasti mezi Tromso, odkud startoval směrem na Špicberky/Svalbard a Špicberkami.

Rádiový kontakt byl s hydroplánem ztracen pár hodin po startu, některé zdroje tvrdí, že malé části hydroplánu byly nalezeny, těla nikoliv, jiné zdroje tvrdí, že se po hydroplánu slehla země.

Teprve po měsíci švédský Fokker s lyžemi, pilotovaný poručíkem Einarem Lundborgem + s pozorovatelem poručíkem Schybergem, přistál u místa, kde byli trosečníci z kry.

Fokker odvezl na palubu italské lodi pouze velitele Nobileho s tím, že může vzít pouze jednoho, když se vrátil pro druhého, Fokker se zřítil, a zraněný Lundborg zůstal na ledové kře uvězněný s ostatními.

Byl poté zachráněn jiným švédským pilotem, ale piloti po havárii Lundborga již nechtěli riskovat a rozměklé kry s přicházejícím létem již přistání ani neumožňovaly.

Po 48 dnech je zachránil až SU ledoborec Krasin, který k nim nejprve vyslal průzkumný letoun Junkers s pilotem Čuchnovským, jenž nahlásil jejich polohu Krasinu, načež sám také havaroval.

Nobile mezinárodní záchranný štáb (1.500 lidí, 21 letounů, 16 plavidel) nazval nekompetentním, akce byly naprosto nekoordinované, a tudíž chaotické, jeho nabídka, že akce bude koordinovat, byla odmítnuta, a když pohrozil, že z italské lodi odjede, byl italským kpt. Romagnou na lodi uvězněn.

Romagna Nobilovy telegramy přežilým na kře tvrdě cenzuroval. Ve fašistickém tisku byl pomlouván, že se nechal jako zbabělec přednostně evakuovat, třebaže Nobile, když byl ještě na kře, vyhotovil seznam, kdo bude dle zranění v jakém pořadí evakuován, a sám sebe označil až za čtvrtého, ale Lundborg údajně trval na tom, že jako prvního odveze Nobileho.

Nobile chtěl pokračovat v pátrání po 8 členech své posádky z gondoly Italia, ale bylo mu přikázáno, aby se okamžitě vrátil do Itálie. Při návratu do Říma 31.7.28 jej spontánně vítalo 200.000 lidí, ale nikoliv Mussolini či jeho prominenti.

Nobile v rozhovoru s Mussolinim Mussoliniho urazil, načež italská vyšetřovací komise jej 3.3.1929 obvinila z odpovědnosti za zkázu vzducholodi a z toho, že opustil své muže na ledové kře a nechal se přednostně evakuovat.

Byla mu vzata hodnost generála a byl vyhozen z letectva.

1934, v roce, kdy mu zemřela manželka ( měl jednu dceru, *1921), byl postaven před druhý soud. To již od roku 31 pracoval pro bolševiky v Kremlu v tajném závodě u MOW, výsledkem byly vzducholodě SSSR-V5 + SSSR-V6 ( projekt W6 ).

1936 mu bylo povoleno vrátit se do Itálie, učil na univerzitě, 1939 odjel učit do US, ale odmítl US občanství, a v 5/42 se vrátil do Říma, odtud do Španělska, kde zůstal až do 7/43, kdy se Itálie vzdala spojencům.

1945 byl Nobile zbaven všech obvinění, byla mu vrácena generálská hodnost, a byl mu zpětně vyplacen plat od roku 1928.

Třebaže do žádné strany nevstoupil, měl po válce blízko k Italské KS. Až do důchodu učil na univerzitě v Neapoli, a podruhé se oženil – vzal si Němku, se kterou se seznámil ve Španělsku.